Nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě - (opožděné) poznámky kritického čtenáře IV: postřehy různé, souhrnné a závěrečné
Jak jsem uvedl již v úvodu této čtyřdílné ságy, je mnoho okruhů lisabonského nálezu, které zde blíže nepokryji. Těm zásadnějším jsem se věnoval ve svém již zmiňovaném komentáři. Z ostatních pak v tomto posledním příspěvku aspoň telegraficky zmíním některé zajímavosti či sporná tvrzení, která se v nálezu objevila a přidám samozřejmě závěrečné postřehy.
Letem světem
Ačkoliv ÚS odmítá možnost poskytnout konkrétní výčet podstatných náležitostí demokratického právního státu, bod 93 podle mého přece jen určitý základní seznam obsahuje.
Nález by se dal překřtít na závorkový rozsudek – závorek je v něm hodně a mnohdy obsahují zásadní tvrzení. Není mi přesně jasné, co je jejich účelem, neboť sdělení v nich obsažená jsou hodně různorodá a společný motiv lze najít jen stěží – zdá se však, že závorky mají sloužit jako zdůraznění toho, že uvedená tvrzení je nutno chápat pouze jako obiter (aniž by to samozřejmě implikovalo, že některé neozávorkované části jím též nemohou být).
V odst. 133 ÚS tvrdí, že ustanovení LS týkající se kategorizace kompetencí jsou krokem k větší jasnosti a přehlednosti. Zatímco ÚS neříká, proč si to myslí, tak v článku ‘Lisbon and the federal order of competences: a prospective analysis,’ (2008) 33 European Law Review 709 se dozvíte na několika stranách, proč si R. Schutze myslí pravý opak.
Čistě technické upozornění mám pro autora bodu 181 nálezu – není pravdivé tvrzení, že „[mezinárodní smlouvy se] součástí komunitárního práva stávají díky evropskému právnímu předpisu, v jehož příloze jsou uvedeny; co se týče práva Společenství, pravidlem bude, že budou takové mezinárodní smlouvy v příloze „nařízení“.“ Mezinárodní smlouvy se stávají právem Společenství na základě mezinárodněprávního aktu příslušných orgánů Společenství, zejména Rady, a to přímo, nepotřebují být v příloze a už vůbec ne nařízení – srov. čl. 300 SES, zejm. jeho odst. 7 a navazující judikaturu ESD.
Nález obsahuje několik přirozenoprávních odkazů, a to často na místech, kde to podle mne pro danou otázku není relevantní (srov. např. bod 203), aby v tomto duchu ÚS zakončil i celý nález, když v posledním substantivním bodu (217) říká:
"217. Nejdůležitějším zjištěním pro přezkum Ústavního soudu však bylo, že Unie je i nadále založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, materiálně chápaného právního státu a dodržování lidských práv, a že tedy klade důraz na to, co historicky, duchovně i ideově spojuje národy Evropy při nalézání spravedlnosti v jednotlivých případech, i ve prospěch celku. Cíle a integrační úloha EU jsou v tomto směru formulovány jednoznačným způsobem a Ústavní soud jako lidu České republiky odpovědný garant ústavnosti demokratického právního státu, pověřený zejména ochranou nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech, neshledal v tomto směru nic, co by ho vedlo k nutnosti zasáhnout."
Jakkoliv zásadní a bohulibé jsou uvedené hodnoty (a to myslím bez jakékoliv ironie), nevím, zda je šťastné, aby byly označeny za nejdůležitější zjištění pro přezkum ústavnosti v rámci nálezu, který se z převážné části jimi vůbec nezabývá, ale naopak se týká především otázky suverenity a jejího ústavně konformního přenesení. Málokdo asi pochybuje o tom, že EU stojí na respektu k lidským právům, ale to přece není vůbec podstatné pro zodpovězení otázky, zda ČR i po Lisabonu zůstává svrchovaným státem a zda přenos dalších kompetencí na EU proběhne ústavně souladným způsobem. Chápu nicméně, že na ÚS zřejmě chtěli dát do úplného závěru něco vznosného, vzletného až vznešeného (jak by možná řekl král synonym Pavel Čapek, fotbalový komentátor ČT)...
Shrnutí hlavních dojmů
Jeden ze základních pocitů, který z judikátu mám, je očividná snaha ÚS shledat LS kompatibilní s českou Ústavou. To byl výsledek, který chtěl a ke kterému od začátku směřoval. Každé nové podání v této věci má sice teoretickou šanci na úspěch, ale podle mého názoru nikoliv faktickou – napovídají tomu ostatně i slova předsedy Soudu, ať už v interview pro Radiožurnál (odkazované ve Zdeňkově postu) či v Otázkách Václava Moravce (tuším, že to byly ty ze 30. listopadu 2008). Právní důsledky tohoto přístupu ve prospěch Lisabonské smlouvy by mohly nakonec být, že opravdu neplatí prezidentem vzývaný argument „v pochybnostech ve prospěch ústavního pořádku“ ale naopak „v pochybnostech ve prospěch (integrační) smlouvy.“
Další významný motiv celého nálezu je existence několika (často zásadních) kontradiktorností. Tady na vině může být snaha uspokojit některé soudce, kteří by se jinak k výroku (či aspoň odůvodnění) nepřipojili; pro to ty úlitby (někdy uváděné v závorkách). Chápu snahu, aby Soud v zásadní otázce promluvil jednotným hlasem, ale Lisabonská smlouva přece jen snad není společensky tak zásadní téma jako rasová segregace v USA 50. let, aby bylo nutné opakovat model z Brown v. Board of Education. Osobně se domnívám, že lepší než argumentačně rozporné či rozvláčné jednomyslné stanovisko je jednoznačné a konzistentní rozhodnutí, doplněné několika disenty (zvláště to platí tehdy, kdy většina je stále ještě výrazná, tj. rozhodnutí 13:2, 12:3 apod.)
Konečně, zastávám názor, že soudy by měly směřovat k zodpovězení otázek, které mají rozhodnout, způsobem, kterým ohař stíhá zajíce. Stále sledovat cíl, nespouštět jej ze zřetele, neodbíhat, nezabývat se věcma, které pro ulovení (tedy rozhodnutí otázky) nejsou relevantní. Samozřejmě, zvláště v případě vrcholných soudních instancí má někdy smysl využít dané příležitosti k vyřešení souvisejících věcí, dát širší vodítka nižším soudům, ale i to má své meze; každopádně by to nemělo sklouznout k různým politickým či akademickým proklamacím bez valného významu pro případ samotný. V tomto ohledu však ÚS na některých místech lisabonského nálezu trochu připomíná ohaře, který za zajícem sice svižně vyrazí, ale tu se zastaví očuchat mrtvou vránu, tamhle odběhne označit pařez, onde zase štěká na veverku, aby se až pak vracel zpět za kořistí...
A úplný závěr...
Naznačil jsem to již v úvodu a zde bych to chtěl zopakovat. Tento několikadílný příspěvek se týkal zejména těch částí nálezu, které považuji za nepřesvědčivé, a jako takové je kritizuji a celý tento "seriál" tak může převážně působit dojmem, že Ústavní soud odvedl v lisabonském nálezu špatnou práci. Tak tomu samozřejmě není. Úkol, který před ÚS stál byl obrovský a nezáviděníhodný. V tomto světle je třeba na nález i mou analýzu pohlížet. Soud se zjevně snažil přistoupit k celé věci zodpovědně, měl k dispozici odborné analýzy, mnohé otázky jsou v judikátu přesvědčivě vyargumentovány. To však neznamená, že zde rozebrané „nedostatky“ bychom měli přehlížet. Neznamená to samozřejmě ani, že se v mnoha svých úsudcích nemohu mýlit a budu za to oprávněně kritizován. To už je riziko, které jsem se napsáním těchto postů rozhodl nést. Zároveň plánuji, že se k tématům otevřeným zde na blogu ještě vrátím na stránkách odborného tisku.
Letem světem
Ačkoliv ÚS odmítá možnost poskytnout konkrétní výčet podstatných náležitostí demokratického právního státu, bod 93 podle mého přece jen určitý základní seznam obsahuje.
Nález by se dal překřtít na závorkový rozsudek – závorek je v něm hodně a mnohdy obsahují zásadní tvrzení. Není mi přesně jasné, co je jejich účelem, neboť sdělení v nich obsažená jsou hodně různorodá a společný motiv lze najít jen stěží – zdá se však, že závorky mají sloužit jako zdůraznění toho, že uvedená tvrzení je nutno chápat pouze jako obiter (aniž by to samozřejmě implikovalo, že některé neozávorkované části jím též nemohou být).
V odst. 133 ÚS tvrdí, že ustanovení LS týkající se kategorizace kompetencí jsou krokem k větší jasnosti a přehlednosti. Zatímco ÚS neříká, proč si to myslí, tak v článku ‘Lisbon and the federal order of competences: a prospective analysis,’ (2008) 33 European Law Review 709 se dozvíte na několika stranách, proč si R. Schutze myslí pravý opak.
Čistě technické upozornění mám pro autora bodu 181 nálezu – není pravdivé tvrzení, že „[mezinárodní smlouvy se] součástí komunitárního práva stávají díky evropskému právnímu předpisu, v jehož příloze jsou uvedeny; co se týče práva Společenství, pravidlem bude, že budou takové mezinárodní smlouvy v příloze „nařízení“.“ Mezinárodní smlouvy se stávají právem Společenství na základě mezinárodněprávního aktu příslušných orgánů Společenství, zejména Rady, a to přímo, nepotřebují být v příloze a už vůbec ne nařízení – srov. čl. 300 SES, zejm. jeho odst. 7 a navazující judikaturu ESD.
Nález obsahuje několik přirozenoprávních odkazů, a to často na místech, kde to podle mne pro danou otázku není relevantní (srov. např. bod 203), aby v tomto duchu ÚS zakončil i celý nález, když v posledním substantivním bodu (217) říká:
"217. Nejdůležitějším zjištěním pro přezkum Ústavního soudu však bylo, že Unie je i nadále založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, materiálně chápaného právního státu a dodržování lidských práv, a že tedy klade důraz na to, co historicky, duchovně i ideově spojuje národy Evropy při nalézání spravedlnosti v jednotlivých případech, i ve prospěch celku. Cíle a integrační úloha EU jsou v tomto směru formulovány jednoznačným způsobem a Ústavní soud jako lidu České republiky odpovědný garant ústavnosti demokratického právního státu, pověřený zejména ochranou nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech, neshledal v tomto směru nic, co by ho vedlo k nutnosti zasáhnout."
Jakkoliv zásadní a bohulibé jsou uvedené hodnoty (a to myslím bez jakékoliv ironie), nevím, zda je šťastné, aby byly označeny za nejdůležitější zjištění pro přezkum ústavnosti v rámci nálezu, který se z převážné části jimi vůbec nezabývá, ale naopak se týká především otázky suverenity a jejího ústavně konformního přenesení. Málokdo asi pochybuje o tom, že EU stojí na respektu k lidským právům, ale to přece není vůbec podstatné pro zodpovězení otázky, zda ČR i po Lisabonu zůstává svrchovaným státem a zda přenos dalších kompetencí na EU proběhne ústavně souladným způsobem. Chápu nicméně, že na ÚS zřejmě chtěli dát do úplného závěru něco vznosného, vzletného až vznešeného (jak by možná řekl král synonym Pavel Čapek, fotbalový komentátor ČT)...
Shrnutí hlavních dojmů
Jeden ze základních pocitů, který z judikátu mám, je očividná snaha ÚS shledat LS kompatibilní s českou Ústavou. To byl výsledek, který chtěl a ke kterému od začátku směřoval. Každé nové podání v této věci má sice teoretickou šanci na úspěch, ale podle mého názoru nikoliv faktickou – napovídají tomu ostatně i slova předsedy Soudu, ať už v interview pro Radiožurnál (odkazované ve Zdeňkově postu) či v Otázkách Václava Moravce (tuším, že to byly ty ze 30. listopadu 2008). Právní důsledky tohoto přístupu ve prospěch Lisabonské smlouvy by mohly nakonec být, že opravdu neplatí prezidentem vzývaný argument „v pochybnostech ve prospěch ústavního pořádku“ ale naopak „v pochybnostech ve prospěch (integrační) smlouvy.“
Další významný motiv celého nálezu je existence několika (často zásadních) kontradiktorností. Tady na vině může být snaha uspokojit některé soudce, kteří by se jinak k výroku (či aspoň odůvodnění) nepřipojili; pro to ty úlitby (někdy uváděné v závorkách). Chápu snahu, aby Soud v zásadní otázce promluvil jednotným hlasem, ale Lisabonská smlouva přece jen snad není společensky tak zásadní téma jako rasová segregace v USA 50. let, aby bylo nutné opakovat model z Brown v. Board of Education. Osobně se domnívám, že lepší než argumentačně rozporné či rozvláčné jednomyslné stanovisko je jednoznačné a konzistentní rozhodnutí, doplněné několika disenty (zvláště to platí tehdy, kdy většina je stále ještě výrazná, tj. rozhodnutí 13:2, 12:3 apod.)
Konečně, zastávám názor, že soudy by měly směřovat k zodpovězení otázek, které mají rozhodnout, způsobem, kterým ohař stíhá zajíce. Stále sledovat cíl, nespouštět jej ze zřetele, neodbíhat, nezabývat se věcma, které pro ulovení (tedy rozhodnutí otázky) nejsou relevantní. Samozřejmě, zvláště v případě vrcholných soudních instancí má někdy smysl využít dané příležitosti k vyřešení souvisejících věcí, dát širší vodítka nižším soudům, ale i to má své meze; každopádně by to nemělo sklouznout k různým politickým či akademickým proklamacím bez valného významu pro případ samotný. V tomto ohledu však ÚS na některých místech lisabonského nálezu trochu připomíná ohaře, který za zajícem sice svižně vyrazí, ale tu se zastaví očuchat mrtvou vránu, tamhle odběhne označit pařez, onde zase štěká na veverku, aby se až pak vracel zpět za kořistí...
A úplný závěr...
Naznačil jsem to již v úvodu a zde bych to chtěl zopakovat. Tento několikadílný příspěvek se týkal zejména těch částí nálezu, které považuji za nepřesvědčivé, a jako takové je kritizuji a celý tento "seriál" tak může převážně působit dojmem, že Ústavní soud odvedl v lisabonském nálezu špatnou práci. Tak tomu samozřejmě není. Úkol, který před ÚS stál byl obrovský a nezáviděníhodný. V tomto světle je třeba na nález i mou analýzu pohlížet. Soud se zjevně snažil přistoupit k celé věci zodpovědně, měl k dispozici odborné analýzy, mnohé otázky jsou v judikátu přesvědčivě vyargumentovány. To však neznamená, že zde rozebrané „nedostatky“ bychom měli přehlížet. Neznamená to samozřejmě ani, že se v mnoha svých úsudcích nemohu mýlit a budu za to oprávněně kritizován. To už je riziko, které jsem se napsáním těchto postů rozhodl nést. Zároveň plánuji, že se k tématům otevřeným zde na blogu ještě vrátím na stránkách odborného tisku.