Čas od času se sluší veřejně připomenout, že plagiátorství je zlodějna a podvod. Nikoli snad nějaký „gentlemanský delikt“ anebo nedostatek „techniky“ práce. Plagiátorství, pramenící v podsvětí, deformuje vzdělávací, výzkumný a pracovní trh tím, že zloděj a podvodník (v lepším případě „jen“ neumětel) získává neoprávněnou konkurenční výhodu na úkor slušných a odborně zdatných lidí. Jedná se o něco podobně neférového jako je zakázaný doping ve sportu. Proto zlehčování vážně míněných protiplagiátorských morálních úsilí může svědčit o tom, že buď nevíme, co mluvíme, anebo nevíme, o čem mluvíme, popřípadě to víme naopak velmi dobře, ale záměrně schvalujeme nebo jinak kryjeme zlodějnu.
V případě úmyslného plagiátorství se ale jedná o vadu morálního charakteru. Plagiátorskou pohnutkou bývá touha získat pro sebe nezasloužený prospěch, například na trhu práce, spojená s bezohledností. O tutéž morální vadu půjde u toho, kdo zlehčuje nebo kryje tento druh zlodějny a podvodů, byť by tak činil „jen“ ve snaze o falešnou kolegialitu (soudružství). Ukrást cizí výsledek nebo podvést vědeckou veřejnost ve svůj kvalifikační prospěch bývá „nesnesitelně lehké“. Pokušení bývá silné. Odolnost proti tomuto pokušení proto patří mezi nezbytné osobní vlastnosti akademického nebo výzkumného pracovníka. I proto se nejedná o povolání pro každého. Námořníkem také nemůže být ledaskdo.
Poslyšme nyní, co se kdysi přihodilo Karlu Marxovi, s jehož ikonou před nedávným časem chodívali komunisté (anebo nutili chodit jiné) v prvomájových kultovních „procesích“ jako by se jednalo o jejich „proroka“. Přidejme k tomu i něco z dílny českého právního vědce Viktora Knappa. Staromilsky používám namísto správného jména Karl Marx, český překlad jeho jména, totiž „Karel“ Marx, jak bylo u nás (a opačně v německých zemích) v 19. století zvykem. Komunisté tento zvyk udržovali až do konce svých mocenských dnů, protože na kultovní klasiky „nelze sahat“.
Co se Karlu Marxovi stalo? V roce 1867 mu zplagovali kus Kapitálu. A ještě některé myšlenky použili nepřesně. Marx, věrný své povaze tvrdého sociálního kritika a znalý advokátních postupů, to tak nenechal být. V časopisu Zukunft uveřejnil kritiku plagiátu, přičemž použil právně osvědčený postup srovnání obou děl v levém a pravém sloupci. O sto třicet let později, v českých Právních rozhledech, 1997, č. 11, tak podobně učinili postižení pražští akademičtí právníci. Marx však svou kritiku nepodepsal. Vyšla anonymně. Marx sám o sobě hovořil jako o „Marxovi“.
Československým komunistům to ale nebránilo, aby zařadili Marxovu anonymně vyšlou stať nazvanou „Plagiátorství“ do 16. svazku Spisů K. Marxe a B. Engelse, který vyšel v Praze v roce 1965 v Nakladatelství politické literatury. Spisy byly vydávány vskutku slavnostně na základě „usnesení ústředního výboru Komunistické strany Československa“. Ještě před dvaadvaceti lety bývaly tyto spisy „výkladní skříní“ fakultních knihoven. Díla „klasiků marxismu-leninismu“ bývala podle vědeckých zvyklostí knižně citována v závěrečném literárním souhrnu vždy před ostatními pracemi běžných smrtelníků a náležitě od nich oddělena. Tím tato díla dostávala potřebný punc mysterióznosti.
Na Marxovu stať „Plagiátorství“ bych dávno zapomněl, anebo spíše o ní ani nevěděl. Nebýt Viktora Knappa. Byl to právě Knapp, kdo na Marxovu práci literárně upozornil v prvním vydání svého „Úvodu do vědecké práce, Vědecké propedeutiky“, kterou vydala Masarykova univerzita (tehdy se ovšem musela jmenovat Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Brně v roce 1981. Jednalo se o vysokoškolské skriptum vydané v rámci brněnské právnické fakulty. Dodnes je skriptum dostupné ve veřejných knihovnách. Jako student práva jsem si skriptum vypůjčil, neboť jsem v té době psal diplomovou práci. A tak se mi skriptum docela hodilo. Působil jsem tehdy v „zábavním umění“, a proto jsem se musel zajímat také o autorské právo. Marxovu stať jsem si proto vyhledal v sebraných spisech, ležících na čestné poličce ve fakultní knihovně. Nepochopil jsem ale, oč v ní jde a čeho se Marx vůbec domáhal. Autorské právo jsme se na fakultě měli učit během čtyř let jen hodinu a půl spolu se všemi právy příbuznými a s právy průmyslovými, a to na jedné závěrečné přednášce z občanského práva, na kterou většinou nezbyl čas. Právo proti nekalé soutěži jsme se neučili vůbec, protože v „plánovitém řízení národního hospodářství“ žádná hospodářská soutěž nebyla, natož aby prý byla nekalá. Zato marxisticko-leninských předmětů, samozřejmě povinných, jsme měli hodně. Celkem čtyři, vesměs dvousemestrové. Jelikož to ale nestačilo, družila se k tomu „společensko-politická praxe“, vedle normální praxe odborné. Závěrečné vyvrcholení spočívalo v povinné státní zkoušce z marxismu-leninismu. Tolik odbočka pro nepamětníky k roku 1981, kdy Knapp upozornil na Marxe.
Vraťme se ke Knappovi a posléze zase k Marxovi.
Knappova „Vědecká propedeutika“ byla a je v podstatě nadčasová. Svědčí o tom její druhé vydání z roku 1993, které vyšlo česky na Slovensku a jež vydala Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě. Jeden kousek jsem tehdy v Bratislavě koupil a přivezl do brněnské fakultní knihovny. Třetí, posmrtné, vydání již vyšlo komerčně pod rozšířeným názvem „Vědecká propedeutika pro právníky“. Vydala je společnost Eurolex Bohemia v Praze v roce 2003. Tiráž ale nese vadné označení „první vydání“, ačkoli se jedná o již třetí vydání, a to o přepracované.
Druhé a třetí vydání se ovšem od prvního, brněnského, vydání liší. Knapp po politickém převratu v roce 1989 pečlivě vyškrtal zmínky o marxismu-leninismu, o socialistickém vědci a o jeho „společenské angažovanosti“ apod. Učinil tak ale až nadmíru důsledně, přičemž vypustil i poznámku odkazující na zplagovaný Marxův Kapitál. Poznámka to byla ilustrativní a určitě by mohla zůstat.
Nicméně, Viktoru Knappovi slouží ke cti, že ve svém průpravném díle s vědeckým nadhledem sobě vlastním pojednal též o základech vědecké etiky; tj. o vědecké poctivosti včetně vědecké odvahy, poctivého výkaznictví a původnosti zahrnující též zodpovězení otázky vědecké priority a dále o vědecké skromnosti.
Viktor Knapp, ať již na jeho vědecké a právně filozofické dílo můžeme nahlížet jakkoli kriticky, učinil jednu dobrou věc. V letech 1981 a 1993 (a posmrtně v roce 2003) svou vědeckou propedeutikou nastavil etickou laťku v českém a slovenském právním prostředí, pod níž slušný student práva a slušný akademik nevkročí. Je ale až s podivem, kolik dřívějších „společensky angažovaných socialistických vědců“ z oboru „věd o státu a právu“ dnes naprosto zapomnělo na vědeckou etiku svého učitele a někdejšího koryfeje, k němuž se jinak rádo hlásí. Možná jeho vědeckou etiku ani nikdy nevstřebalo. V podstatě totiž nejde o rozumově naučenou věc ani o pouhou pracovní techniku, nýbrž spíše o záležitost mravního citu. Neboli o obyčejnou lidskou slušnost, k níž netřeba „vědecké aspirantury“ ani zkoušky z marxismu-leninismu. Ba ani VUML (Večerní universitu marxismu-leninismu při okresních výborech KSČ) netřeba absolvovat k tomu, abychom zůstali slušní a poctiví k sobě i druhým.
Každý, kdo chce u nás eticky hodnotit případy podezření z morálně závadné praxe v právní vědě a nechce přitom zneuctít sám sebe, musí se eticky porovnat s opakovaně vydávaným dílem Knappovým z roku 1981 a zejména z let 1993 a 2003. Pro dokreslení, soubor doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky o správné vědecké praxi, platný i pro právní vědu, je z dubna roku 2000; viz
http://marmolata.gacr.cas.cz/?p=4
Na vysvětlenou dodejme, že Knapp také důsledně rozlišil oba dva druhy plagiátů, které správně nazval formální a materiální. O formální plagiát se jedná v případě porušení práva autorského. Příkladem je otrocké převzetí cizího (nebo společného) literárního textu a jeho vydávání za text vlastní. Otrocká napodobenina přitom nemusí znamenat stoprocentní shodu. Rozhodná je vysoká míra závislosti v podstatných rysech. Pojem „formální“ plagiát vyplývá z právní povahy práva autorského a autorského díla. V žádném případě ale nelze zlehčovat význam tohoto pojmu poukazem na pouhé „formální“ nedostatky. Ve skutečnosti totiž jde o padělek, o podvrh. Snahy takovýto podvrh zastřít, začasto neumělé, patří mezi přitěžující okolnosti a zároveň bývají důkazem toho, že plagiátor si byl naopak dobře vědom, co činí.
O plagiát materiální (látkový, obsahový) se oproti tomu jedná v případě porušení jiného práva, nežli práva autorského, tj. zejména práva proti nekalé soutěži. V tomto případě již nejde o cizí ztvárnění, nýbrž o cizí vědecký poznatek, o cizí objev či o jiný cizí myšlenkový obsah (cizí teorii, systematiku, informaci apod.) jako takový. Oba druhy plagiátů se mohou projevit souběžně v jedné práci.
Rozlišování obou druhů plagiátorství zároveň přesně právně vystihuje, co je, či naopak není chráněno právem autorským. Autorské právo nechrání vědecký poznatek, objev, informaci nebo jiný myšlenkový obsah zahrnutý v díle. Zde naopak přichází v úvahu ochrana právem proti nekalé soutěži, včetně takové právní ochrany v různých objektivních soutěžních situacích ad hoc. Právo autorské totiž chrání „pouhé“ vyjádření díla po stránce umělecké či vědecké neboli chrání umělecké či vědecké ztvárnění určitého poznatku, objevu či jiné myšlenky (obsahu). Nikoli snad myšlenkový obsah díla sám o sobě. V tom spočívá zásadní právní rozdíl, mezinárodněprávně vyjadřovaný právní dichotomií „idea – expression“. Jelikož v akademické praxi docházívá k nepochopením, snažil jsem se tyto právní otázky vystihnout v „Požadavcích na kvalifikační práci“; viz
http://jinepravo.blogspot.com/2009/11/ivo-telec-pozadavky-na-kvalifikacni_13.html
V případě postiženého Karla Marxe se jednalo o plagiát myšlenkový. Podle Knappa tedy o plagiát „materiální“ čili o plagiát ve smyslu obsahovém, když ze strany plagiátora mělo dojít k vydávání cizích (tj. Marxových) myšlenek za poznatky vlastní. A nadto prý nepřesně. V mimoprávním pohledu vědeckého řádu a veřejné morálky vědecké je ovšem jedno, zda se jedná o plagiát formální nebo obsahový. V obou případech půjde o vědecký delikt, o morální defekt a o závadnou praxi, a to bez ohledu na „jemnou“ právní kvalifikaci. Oba případy totiž spočívají v nepoctivosti, v nedůvěryhodnosti výsledku vlastní práce a v nemožnosti veřejnosti spolehnout se na osobu původce, který si sám sobě přivodil ztrátu vědecké bezúhonnosti (scientific integrity). Obecně uznávaný objektivní právní princip poctivosti a důvěry je zároveň základním principem etickým. Zda jsou tyto principy úředně či soukromě sepsané, anebo nikoli, je bez významu. Každý má a může vědět, co velí obyčejná slušnost a ohled na práci a dovednost jiného.
Podobně se staví k plagiátům mimoprávní dokumentační standardy. Mám tím na mysli technický výměr plagiátu podle ČSN ISO 5127 Informace a dokumentace – Slovník z dubna roku 2003. Plagiát je z hlediska technické normy považován za padělek. Technicky plagiát spočívá v „představení duševního díla jiného autora půjčeného nebo napodobeného v celku nebo z části, jako svého vlastního“. Rozšířeným výkladem při sledování téhož informačního účelu sem spadá též vydávání „společného“ díla coby vlastního. Rozhodné přitom je, jak se dílo jeví veřejnosti, jíž je určeno a jíž je vnímáno. Jinak řečeno, rozhodná je objektivní způsobilost cizího nebo společného díla vzbudit zdání díla vlastního v očích veřejnosti, aniž by se ale o vlastní dílo jednalo. Možné pletichy nebo jiná „interní“ dorozumění mezi spoluautory společného jediného díla přitom nehrají žádnou roli, protože veřejnost o nich nic neví. O pletichách většinou nic neví ani konkrétní třetí osoba, tj. vysoká škola u studentů nebo u akademických pracovníků.
Nahlíženo právně, v takovýchto případech v podstatě aplikujeme doktrinální a judikaturní poznatky práva proti nekalé soutěži, vedle práva autorského. Právním základem je objektivní (přísná) soukromoprávní odpovědnost za výsledek výzkumné či akademické činnosti z hlediska práva proti nekalé soutěži a práva autorského. Svou roli sehrává i předpoklad vysoké míry odborné znalosti akademického nebo výzkumného pracovníka, a to i coby školitele studenta anebo člověka, pod jehož osobním vedením vzniká studentova práce. Rovněž tak je předpokládán cit pro morální odpovědnost za stav vzdělanosti a výzkumu vůči veřejnosti. To se samozřejmě týká i stavu výkaznictví.
Umberto Eco v podrobné odborné knize „Jak napsat diplomovou práci“ (1977, česky 1997), která je hojně zastoupena i ve zmiňované knihovně brněnské právnické fakulty, výstižně řekl: „Citování je něco jako důkazní řízení při soudním líčení.“, (s. 203). Budoucí právníci a jejich učitelé bez ohledu na pracoviště by tomu mohli porozumět. Mohli by, pokud by chtěli. Též německý filozof Hegel se v „Základech filosofie práva“ (1820, česky 1992) zaobíral plagiáty. Správně poukázal na to, že zákony proti patisku (autorské zákony) splňují svůj účel právní ochrany jen v omezeném rozsahu (s. 104 an.). Plagiát by podle Hegela měl být věcí cti, tj. něčím, co čest nepřipouští. Hegel poukázal též na výraz „učená krádež“. Tak je tomu i dnes. Nekrást cizí (ani společná) díla a poznatky a neklamat studenty a veřejnost je věcí cti. A také poctivosti a důvěryhodnosti vlastní osoby i tvorby. Zatloukání nebo zlehčování plagiátorství proto vede jen k dalšímu vlastnímu vědeckému či akademickému znectění, jehož odrazem bývá vědecké pohrdání veřejností bez ohledu na titulaturu či dočasné mocenské funkce podvodníka.
Nikdo nejsme dokonalý či bezchybný. Osobnostní zralost se ale projevuje i ve schopnosti sebereflexe, v uvědomění si a přiznání možné vlastní nepoctivosti nebo vlastního oklamání vědecké či studentské veřejnosti anebo oklamání „jen“ svého zaměstnavatele. Vede-li sebereflexe k účinné veřejné nápravě, může se každý takovýto člověk nakonec stát vzorem nápravy, a to pro všechny ostatní chybující. Polepšený pachatel totiž bývá lidsky cennější, nežli zatloukající zloděj a podvodník. Takový člověk totiž dokázal překonat sám sebe, jednu svou špatnou vlastnost. Lidé, kteří plagiátory kryjí, „gentlemansky“ přehlížejí, ututlávají anebo „mluví za ně“, aby je za každou cenu ospravedlnili, si asi ani neuvědomují, jakou medvědí službu jim tím činí na úkor jejich osobnostního vyzrání. Na plagiátory je zapotřebí laskavá přísnost. Taková přísnost, která oddělí zrno od plev, a zároveň se snaží pomoci zbloudilému pachateli.
Celý příspěvek
