Prof. Kötz na PF UK

Byl jsem upozorněn, že na PF UK vystoupí přední odborník na srovnávací právo prof. Kötz. Pozvánky na obě přednášky najdete zde (15. 3.) a zde (17. 3.). Celý příspěvek

Ústavný súd Slovenskej republiky hľadá analytika

Ústavný súd SR hľadá vhodného kandidáta, resp. kandidátku na miesto analytika. Táto pozícia je organizačne zaradená do Analytického oddelenia, ktorého náplňou je poskytovanie odborného zázemia pre rozhodovaciu činnosť ústavného súdu (tvorba analýz a rešerší v rámci slovenského práva, zahraničných právnych poriadkov, judikatúry ESĽP a ESD) a príprava podkladov pre databázy ústavného súdu.

Žiadosti je potrebné zaslať do 3.3.2010.

Celý příspěvek

Novinové ohlasy nad kauzou Dělnické strany II.

Z novinových článků, které vyšly k rozsudku NSS v kauze Dělnické strany II., mne nejvíce zaujaly dva: dnešní článek Jiřího Přibáně v LN a čtvrteční úvaha Martina Komárka v MFD.

Jiří Přibáň v dnešních Lidových novinách mj. říká, že se mýlí "ti, kdo tvrdí, že rozhodnutím soudu se u nás začala postihovat již samotná slova a myšlenky, a ne až činy spojené s projevy rasové a jiné nenávisti, ať se jedná o vypalování romských domů nebo útoky proti sexuálním menšinám. Soud totiž nezrušil Dělnickou stranu jen kvůli jejímu obecně odpudivému a xenofobnímu programu, ale na základě komplexní analýzy, která dokázala příčinnou souvislost mezi verbálními projevy straníků, jejich ideologií a konkrétními projevy násilí a organizované nenávisti. Právě kvůli tomuto pohybu, kdy odporná slova se měnila v násilné činy, došlo k rozpuštění Dělnické strany." (Demokratická sebeobrana, LN 20. 2. 2010, s. 10, od půlnoci přístupný zde).

Jiný názor měl ve čtvrteční MF DNES (Dva potrestaní: náckové a svoboda, 18. 2. 2010, s. 12) komentátor Martin Komárek. Podle něj NSS "[n]ade vši pochybnost dokázal, že Dělnická strana je spolek šovinistický, rasistický a xenofobní. Prokázal její spojení s náckoidními skupinkami, jako je Národní odpor. Rozbil napůl klaunskou, napůl hrozivou (protože Goebbelse připomínající) Vandasovu obhajobu, že on nic, že to je všechno náhoda. [...] Nepřesvědčil v jediné věci: a sice v tom, že existence takového spolku skutečně ohrožuje demokracii a lidská práva. [...] Krom toho, že Vandas a jeho soukmenovci (-kyně) mluví a píší hnusně a hloupě (což je sice hodno opovržení, ale ne zákazu), uvedl soud jediný případ, kdy údajně rozvraceli demokracii. A sice pochod Litvínovem k sídlišti většinou sociálně slabých jménem Janov v listopadu 2008. Náckové organizovaní Dělnickou stranou se vydávali za samozvané ochránce „spořádaných bělochů“, které ohrožují „romští kriminálníci“. Smutný detail: řada bílých občanů Litvínova je nadšeně vítala. Několik set nácků se pustilo po klidné demonstraci do policejních kordonů, které jim přehradily cestu do Janova. Po tvrdé bitce byli odraženi. Zraněno, vesměs lehce, bylo šestnáct lidí, dvanáct výtržníků předvedeno.Nesrovnatelně větší demonstrace i bitky však provázely například mírumilovný summit o klimatu v mírumilovném Dánsku. Má být proto rozpuštěno třeba hnutí Greenpeace, které je organizuje?"

Autor tohoto postu stejně jako někteří další zdejší bloggeři mohou samozřejmě jen obtížně komentovat rozhodnutí, na kterém sami participovali. Nicméně uvítáme k publikaci na Jiném právu určitě každou zajímavou kritickou analýzu tohoto rozhodnutí (zajímavé analytické posty můžete poslat kterémukoliv bloggerovi).

Celý příspěvek

Právník do Oddělení rovných příležitostí mužů a žen na Úřadu vlády

Níže najdete nabídku na další volné právnické místo ve státní správě.

Úřad vlády České republiky
Oddělení rovných příležitostí žen a mužů, Sekce pro lidská práva

Hledá právníka/právničku do pracovního poměru

Předpoklady:

- VŠ vzdělání právnického směru (Mgr.)
- aktivní zájem o problematiku rovnosti žen a mužů
- dobrá znalost práva ČR, práva EU a mezinárodního práva
- výborné komunikační, koordinační a organizační schopnosti
- schopnost analytické, srovnávací a koncepční práce, dobré stylistické schopnosti
- aktivní znalost anglického jazyka slovem i písmem
- orientace v širším společenském dění a znalost základů společenských věd, výhodou je souběžné vzdělání ve společenskovědním oboru (např. sociologie, politologie, genderová studia)
- ochota učit se novým věcem, flexibilita nutná pro práci v malém kolektivu
- vítány jsou zkušenosti s prací ve veřejné správě či v neziskovém sektoru


Pracovní náplň:

- vytváření a posuzování legislativy v oblasti rovnosti žen a mužů (ČR, EU, mezinárodní úpravy)
- zpracování analýz, koncepčních materiálů, návrhů a podnětů v oblasti rovnosti žen a mužů
- monitorování situace v ČR z hlediska rovnosti žen a mužů, vyhodnocení plnění mezinárodních závazků
- vedení a koordinace činnosti expertních skupin
- spolupráce s neziskovým sektorem a s akademickými pracovišti
- jednání v pracovních skupinách EU

Nabízíme:

- zajímavou, mnohostrannou práci s vazbou na dění v EU a na mezinárodní úrovni
- prostor pro vlastní iniciativu
- příjemné pracovní prostředí v centru Prahy
- platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě

Vaše strukturované životopisy spolu s průvodním dopisem zasílejte do 28. února na adresu barsova@vlada.cz nebo na adresu:

Úřad vlády ČR
Oddělení rovnosti žen a mužů
Nábřeží Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1 – Malá strana

Zdroj: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?pgid=445

Celý příspěvek

JHHW na francouzském skřipci

Do září minulého roku jsem si myslel, že trestní stíhání za kritickou recenzi odborné publikace je možné jen v totalitních režimech. Francouzská justice mě vyvedla z omylu. Teď je tato historka konečně dostupná "černé na bílém", takže ji mohu vypustit i na JP. Podrobnosti o trestním stíhání Josepha Weilera za to, že v pozici editora odmítl stáhnout kritickou recenzi z http://www.globallawbooks.org, naleznete v úvodníku k poslednímu číslu European Journal of International Law (zde).

P.S. Karin N. Calvo-Goller (autorce dotčené kritickou recenzí, která iniciovala trestní stíhání) přeji R. I. P. Není asi lepšího způsobu, jak spáchat akademickou sebevraždu. Celý příspěvek

Může zákonodárce nařídit soudům, jak vykládat určitý zákon?

Nedávno jsem narazil na zajímavou sekvenci rozhodnutí Nejvyššího soudu Kalifornie (Supreme Court of California) a navazující interakci mezi tímto soudem a kalifornským zákonodárcem. Tato interakce by mohla být zajímavá i pro českého čtenáře, byť si nejsem vědom, že by k něčemu podobnému v České republice došlo (pokud ano, budu rád, když mě někdo na takový případ upozorní). Co není totiž může být.

Skutkové okolnosti nejsou pro účely tohoto postu podstatné, a proto je podám ve zjednodušené podobě. Ve zkratce se výše zmíněná interakce točí okolo soukromoprávní odpovědnosti majitelů podniků prodávajících alkoholické nápoje (dále jen "majitele hospody") za jednání jeho zákazníků pod vlivem alkoholu. Typickým příkladem je situace, kdy majitel hospody prodá alkoholický nápoj řidiči, který následně způsobí dopravní nehodu, v níž zraní třetí osobu. Otázka, před kterou byl Nejvyšší soud Kalifornie opakovaně postaven, tak zněla, zda v takovém případě nese majitel hospody odpovědnost, a pokud ano, tak v jakých případech. Jinak řečeno, může zraněná třetí osoba žalovat majitele hospody o náhradu škody? [puristé prominou, ale pojem "náhrada škody" tu používám pro zjednodušení jako generický pojem]

Stanovisko Nejvyššího soudu Kalifornie bylo zpočátku jednoznačně proti odpovědnosti majitele hospody [Cole v. Rush (1955) 45 Cal. 2d 345, 289 P.2d 450]. V roce 1971 však Nejvyšší soud Kalifornie změnil názor a umožnil zraněným osobám požadovat po majiteli hospody náhradu škody [Vesely v. Sager (1971) 5 Cal. 3d 153, 486 P.2d 151]. Svůj názor opřel o § 25602 písm. a) Cal.Bus. & Prof.Code, který zněl následovně: "Každý, kdo prodá ... alkoholický nápoj notorickému opilci či zjevně podnapilé osobě, spáchá přestupek" (pro zjednodušení používám velmi volný překlad - originál viz zde).

V následujících letech pak Nejvyšší soud Kalifornie odpovědnost za škodu majitelů hospod dále rozšiřoval [viz Bernhard v. Harrah's Club (1976) 16 Cal. 3d 313, 546 P.2d 719; a Coulter v. Superior Court (1978) 21 Cal. 3d 144, 577 P.2d 669].

V roce 1978 však došla kalifornskému zákonodárci trpělivost a tak novelizoval výše uvedený § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code, do kterého vložil další dvě písmena. Nové písmeno b) § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code zní následovně: "(b) Osoba, která prodá alkoholický nápoj podle písm. a) tohoto ustanovení, nenese soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou třetí osobě z důvodu intoxikace zákazníka alkoholickým nápojem" (opět velmi volný překlad - originál viz zde)

Aby to bylo kalifornskému Nejvyššímu soudu "jasné", tak si zákonodárce neodpustil písmeno c) následujícího znění: "(c) Zákonodárce tímto konstatuje, že toto ustanovení bude vykládáno tak, že závěry [Nejvyššího soudu Kalifornie] ve věcech Vesely v. Sager (5 Cal.3d 153), Bernhard v. Harrah's Club (16 Cal.3d 313) and Coulter v. Superior Court ... se ruší ve prospěch předchozího výkladu, podle nějž konzumace alkoholických nápojů, a nikoliv podávání alkoholických nápojů, je nejbližší příčinou škod způsobených třetí osobě podnapilou osobou". (originál zde)

Písmeno c) § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code bylo o tři roky později napadeno u Nejvyššího soudu Kalifornie pro rozpor s kalifornskou ústavou. Co na to Nejvyšší soud Kalifornie? Ustoupil a nechal toto ustanovení "naživu" [Cory v. Shierloh (1981) 29 Cal. 3d 430, 629 P2d. 8].

Nabízí se hned několik otázek. Je takový tah zákonodárce vůbec slučitelný s dělbou moci? Je soud takovým "výkladem zákonodárce" vázán? Může se od něj (znovu) odchýlit? Jak by na podobný kousek z dílny českého zákonodárce reagovaly české soudy? Asi podrážděně. V českých luzích a hájích totiž (nejen) soudci žijí v představě, že stojí při výkladu právních předpisů "na konci řetězce", a poté, co rozhodnou "jaký výklad je ten jediný správný", tak jim do toho nemá zákonodárce "co kafrat".

Tak jako tak jsou "legislativní odklony" (statutory overrides) prostředkem, který má český zákonodárce po ruce a zatím jej efektivně nevyužívá. Výše uvedený "legislativní odklon" zakotvený v písmenu c) § 25602 Cal.Bus. & Prof.Code je extrém, který asi není hodno následovat [proč kalifornskému zákonodárci nestačilo doplnit do § 25602 pouze písmeno b) se už z dostupných pramenů nedozvíme]. Klasické "legislativní odklony" [viz např. právě zmiňovaný § 25602 písm. b)] však samy o sobě škodlivé nejsou. Za prvé, donutí to zákonodárce (konečně) sledovat judikaturu obou vrcholných obecných soudů. Za druhé, interakce mezi oběma vrcholnými obecnými soudy a zákonodárcem (korigovaná Ústavním soudem) rozvoji českého práva jen prospěje, neboť soudy i zákonodárce budou muset lépe argumentovat. A za třetí, soudy budou vystaveni "sankci", když při výkladu právního předpisu "přestřelí". Co si budeme namlouvat - představa, že to, co řeknou české soudy, je pro českou společnost vždy to nejlepší, je hodně naivní.

Celý příspěvek

Soudní přezkum "řádného procesu" spojeného se zkouškami na vysokých školách

Na vysokých školách pomalu končí zkouškové období, a proto by mohlo naše čtenáře jistě zajímat nedávné rozhodnutí NSS, podle něhož i vysoké školy musí dodržovat procesní nastavení zkoušek podle svých vnitřních předpisů (slovy NSS „řádný proces“). Nebude-li náprava procesně pochybeného zkoušení sjednána vnitřním stížnostním mechanismem uvnitř vysoké školy, může se student dovolávat žalobou ke správnímu soudu ochrany svého veřejného subjektivního práva na to, aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem.

Rozhodnutí NSS ze dne 17. 12. 2009 čj. 9 As 1/2009-149 ve věci Ing. Mgr. L. M. proti Univerzitě Karlově, Právnické fakultě je vlastně jakýmsi dalším příkladem k zajímavému postu Davida Kosaře Vánoční soudní „nadílka“. V této věci stěžovatel, bývalý student PF UK, neuspěl u státní souborné zkoušky na PF UK v Praze, která se konala dne 16. 10. 2006 před zkušební komisí složené z předsedy Doc. JUDr. V. M. (správní právo – hodnocení 3), Doc. JUDr. J. M. (občanské právo – hodnocení 4), Prof. JUDr. O. N., CSc. (trestní právo ‑ hodnocení 4) a JUDr. M. Z., CSc. (obchodní právo – hodnocení 3) (studenti z Prahy jistě snadno uvedená jména učitelů odanonymizují). Následně student požádal děkana PF UK o změnu klasifikace III. SSZK z „neprospěl“ na „dobře“, s tím, že brojil především proti výsledku zkoušky v oboru občanského a trestního práva a v důsledku jejího nestandardního průběhu žádal o změnu své klasifikace. Děkan v reakci na studentovo podání připustil, že jednotliví členové zkušebních komisí mohou mít specifický styl projevu včetně způsobu zkoušení, který ne vždy musí všem vyhovovat, avšak neshledal žádný důvod, proč by dva členové dané komise právě v daný den a právě stěžovatele chtěli jakkoliv poškodit či ponížit. To, že stěžovatel chtěl uplatnit svou připravenou odpověď, kdežto zkoušející trval na jiném zaměření odpovědi a na reakci stěžovatele na jeho námitky, ještě nemusí znamenat, že měl stěžovatel pravdu a jím připravená odpověď byla perfektní. Současně z toho lze stěží objektivně dovodit, že došlo ke stěžovatelem namítanému hrubému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a k porušení jeho veřejných subjektivních práv. Dále uvedl, že změna klasifikace z „neprospěl“ na „dobře“ není možná, neboť hodnocení přísluší pouze komisi, která studenta zkoušela. Určení klasifikace „od stolu“ nepřísluší ani děkanovi fakulty, který u zkoušky nebyl přítomen, nepřísluší však ani studentovi samotnému, který může jen stěží objektivně posoudit svůj výkon.

Městský soud v Praze usnesením shledal žalobu na rozhodnutí děkana PF UK jako nepřípustnou a odmítl ji podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. s tím, že v daném případě Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze nerozhodovala jako správní orgán.

NSS sice kasační stížnost studenta zamítl, významně však závěry městského soudu korigoval. NSS zdůraznil především to, že s konáním každé zkoušky není spojeno pouze její ohodnocení, ale zákon s konáním zkoušky spojuje také subjektivní veřejné právo studenta na to, aby daná zkouška proběhla za podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d)], přičemž tomuto právu studenta odpovídá povinnost vysoké školy stanovené podmínky dodržet. V tomto kontextu lze v kontrole jejich dodržení spatřovat výkon státní správy. Jinými slovy veřejná vysoká škola, resp. její orgán rozhodující ve věci dodržení podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem pro konání státní zkoušky je vykonavatelem veřejné správy, která na něho byla přenesena právě prostřednictvím akreditace daného studijního programu a registrace vnitřních předpisů, včetně studijního a zkušebního řádu.

Rozhodování ve věci dodržení stanovených podmínek během zkoušky se tedy nepochybně týká rozhodování o právech a povinnostech studenta, na které se vztahuje ustanovení § 68 zákona o vysokých školách; to znamená, že pokud student v tomto směru podá žádost, musí být o této žádosti rozhodnuto a student o tom musí být prokazatelně uvědoměn (§ 68 odst. 1 a 2 uvedeného zákona). Příslušný orgán vysoké školy přitom rozhoduje jako orgán veřejné správy.
[…]
Za situace, kdy děkan veřejné vysoké školy rozhoduje v postavení orgánu veřejné správy, je z povahy věci nutné, aby své rozhodnutí odůvodnil, bez ohledu na to, zda dané rozhodnutí spadá do zákonem taxativně vyjmenovaných případů, kdy je třeba rozhodnutí o žádosti studenta odůvodnit a kdy jsou proti zamítavému vyřízení žádosti připuštěny opravné prostředky (§ 68 odst. 3 a 4). Pokud by tomu bylo naopak, postrádal by soudní přezkum rozhodnutí svůj smysl a napadené rozhodnutí by bylo nutné pro nepřezkoumatelnost zrušit, neboť by v řízení před soudem – při neznalosti důvodů či úvah, jimiž se děkan při posuzování dané věci řídil – nebylo co přezkoumávat; nehledě na to, že nedostatečné odůvodnění svým způsobem eliminuje i smysluplný výkon práva na podání žaloby podle soudního řádu správního.

Současně je zde i ústavní rovina celého problému, neboť právo na řádné odůvodnění a jemu odpovídající povinnost správního orgánu je jedním ze základních principů materiálního právního státu, kterým je respektování zásady předvídatelnosti zákona, právní jistoty a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze strany exekutivní moci, respektive rozhodujících správních orgánů. […] Navíc je třeba připomenout i stěžovatelem uváděné úvodní ustanovení § 1 písm. b) zákona o vysokých školách, které konstatuje, že vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými principy. Mezi demokratické principy ve smyslu, v němž je tento pojem zákonem o vysokých školách užit (tedy v podstatě principy rovnosti a zákazu diskriminace a neodůvodněně nerovného zacházení jako esenciální zásady materiálního právního státu), jistě patří i fundamentální zásady správního řízení, dle kterých je nutno zohlednit při rozhodování věci konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, přičemž tyto zásady nacházejí svůj výraz právě v odůvodnění rozhodnutí […]

V daném případě nicméně nebyla žaloba přípustná proto, že student se v daném případě domáhal změny klasifikace známky. Student při konání státní zkoušky však „nemá právo na „výsledek“, ale na „řádný proces“ s ní související, který je primárně určován podmínkami danými studijním programem, resp. studijním a zkušebním řádem [§ 62 odst. 1 písm. d) zákona o vysokých školách]. „Řádný proces“ garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty za obecným způsobem stanovených podmínek.“ Klasifikací státní zkoušky jsou proto hodnoceny vědomosti studenta, které nemohou být podrobeny soudnímu přezkumu. „Princip přezkumu (státních) zkoušek na vysoké škole nespočívá a ani spočívat nemůže v přezkumu vědomostí uplatněných studentem při výkonu zkoušky a přezkumu tomu odpovídajícího ohodnocení ze strany zkoušejícího, nýbrž v přezkumu zákonnosti těch postupů, které lze ve smyslu shora uvedeného podřadit pod výkon státní správy.“ NSS podal příklady podmínek porušení podmínek „řádného procesu“, např. z důvodu neúplného či chybného obsazení zkušební komise, případně jiného porušení pravidel stanovených právními či studijními předpisy. To by mělo vést k anulaci příslušné zkoušky.

Na druhou stranu nelze říci, že vykonáním opravného termínu a úspěšným složením zkoušky „napodruhé“ ztrácí student možnost brojit proti původní zkoušce, která proběhla v rozporu se studijními předpisy: „eventuální nezákonný postup při prvním konání státních zkoušek (porušení „řádného procesu“) nemůže být zkonzumován úspěšným vykonáním zkoušky na druhý pokus. Jinými slovy počítal–li by se neúspěšný pokus zkoušky, která probíhala nezákonným způsobem, do platných pokusů, nelze bez dalšího vyloučit, že by taková zkouška sama o sobě nemohla zasáhnout právní sféru dotčeného studenta.“

NSS i přes dílčí nesprávné odůvodnění městského soudu dospěl ke stejnému závěru jako městský soud, a to, že v souzené věci možnost věcného přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí děkana ve věci klasifikace u státní zkoušky dána nebyla. Vědomosti uplatněné studentem při výkonu zkoušky nepodléhají přezkumu ve správním soudnictví. Jak však bylo uvedeno, dodržování náležitého procesu spojeného s vykonáváním zkoušek přezkumu podléhá.

Celý příspěvek

Štrasburské hitparády

Počátek roku bývá tradičně spjat s vyhlašováním různých cen za rok minulý. Čtenářům si proto nyní dovolujeme přinést výsledky v několika disciplínách evropského poháru v porušování lidských práv za rok 2009, sestavené na základě statistik Evropského soudu pro lidská práva zveřejněných na konci minulého měsíce.


Počet stížností přidělených k rozhodnutí na počet obyvatel (stížnosti/10 000 obyvatel)

1. Gruzie 5,03
2. Černá Hora 4,30
3. Lichtenštejnsko 3,92
4. Moldavsko 3,70
5. Slovinsko 2,91
6. Monako 2,73
7. Rumunsko 2,45
8. Makedonie 2,39
9. Chorvatsko 1,70
10. Bosna a Hercegovina 1,65
.... ČR 0,69

Od roku 2008 již ESLP nemá nervy zveřejňovat celkový počet došlých stížností, uvádí proto pouze počty stížností přidělených některé z rozhodovacích formací, do nichž nejsou zahrnuty stížnosti vyřízené tzv. administrativně (loni takto skončilo 11 650 podání), tedy takové, které nejsou způsobilé k projednání a stěžovatelé ve stanovené lhůtě vady svého podání neopraví.

Podíváme-li se na první desítku států s největším počtem projednatelných stížností na počet obyvatel, tak pokud pomineme Lichtenštejnsko a Monako, u nichž má každá proti nim podaná stížnost i na začátku prosince ještě docela slušnou naději, že bude ten rok první, jde vesměs o státy ze střední a východní Evropy. V roce 2006 jsme v této disciplíně slušně zabodovali i my (2,41) druhým místem za tehdy nedostižným Slovinskem (6,68), od té doby to již taková sláva není (2007: 0,78; 2008: 0,69).

Počet stížností přidělených k rozhodnutí
1. Rusko 13 666
2. Rumunsko 5 260
3. Polsko 4 986
4. Ukrajina 4 693
5. Turecko 4 474
6. Itálie 3 624
7. Gruzie 2 122
8. Francie 1 589
9. Srbsko 1 576
10. Německo 1 515
.... ČR 726

V absolutních číslech se přeci jen žebříček trochu proměnil a na přední příčky se – podle očekávání – dostaly početně silné národy jak ze střední a východní (Rusko s cifrou vpravdě ďábelskou), tak i západní Evropy.

Počet stížností komunikovaných vládám k vyjádření
1. Turecko 1 195
2. Rusko 1 092
3. Itálie 757
4. Rumunsko 627
5. Ukrajina 399
6. Polsko 296
7. Slovinsko 254
8. Moldavsko 217
9. Bulharsko 208
10. Francie 111
.... ČR 15

Jak známo, pouze relativně velmi malý počet z podaných stížností má to štěstí, že je ESLP nezamítne rovnou, ale vyžádá si vyjádření žalované vlády. Nejvíce se tedy loni zapotili vládní zmocněnci Turecka a Ruska, bez práce nebyli ani v Itálii, byť zhruba pětistovka ze 757 kusů se zřejmě týkala pouze průtahů při výplatě odškodnění za průtahy (viz Simaldone proti Itálii, 31. 3. 2009, č. 22644/03, § 82).

Počet odsuzujících rozsudků
1. Turecko 341
2. Rusko 210
3. Rumunsko 153
4. Ukrajina 126
5. Polsko 123
6. Řecko 69
7.-8. Bulharsko 61
7.-8. Itálie 61
9. Slovensko 38
10. Moldavsko 29
.... ČR 3

V této disciplíně opět hrají prim většinou známé „firmy“, mezi něž se dokázalo vklínit Slovensko, a to hlavně zásluhou většího počtu případů příliš nízkého zadostiučinění přiznaného Ústavním soudem za průtahy v řízení (viz např. Gajdoš proti Slovensku, 23. 6. 2009, č. 19304/04).

Vůbec nejčastěji porušovaným ustanovením Úmluvy byl i loni článek 6 (právo na spravedlivý proces) s 931 zásahem (z toho 449× šlo o právo na projednání věci v přiměřené lhůtě), další medailové pozice obsadila práva na ochranu vlastnictví (385) a na svobodu a osobní bezpečnost (342), následované zákazem mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu (262) a právem na účinný právní prostředek nápravy (190).

Počet nerozhodnutých stížností (k 31. 12. 2009)
1. Rusko 33 568
2. Turecko 13 115
3. Ukrajina 9 975
4. Rumunsko 9 812
5. Itálie 7 158
6. Polsko 4 727
7. Gruzie 4 049
8. Moldavsko 3 349
9. Srbsko 3 197
10. Slovinsko 3 183
.... ČR 2 074

Rusko je zdaleka největším klientem ve Štrasburku (bezesporu s nárokem na slušnou množstevní slevu), podíl druhého Turecka na celkovém počtu nedodělků ESLP je zhruba třetinový. Zajímavé nicméně je podívat se na strukturu ruské a turecké agendy. Zatímco totiž v případě Ruska 87 % stížností čeká relativně jednoduché vyřízení prostřednictvím samosoudce či tříčlenného výboru, u tureckých stížností je to jen 36 %. Česká republika má podobný podíl výborových a samosoudcovských stížností jako Rusko (87,3 %).

Suma sumárum si tedy nejvíce vavřínů za rok 2009 odnášejí Rusko a Turecko, v druhé vlně za nimi poté Rumunsko, Ukrajina, Polsko a Itálie. České republice loňský rok příliš nevyšel a ... buďme za to rádi.

Celý příspěvek

Konference: Správa obchodních korporací v rekodifikačních a evropských konotacích

Fakulta právnická ZČU a ELSA Plzeň pořádají ve dnech 11. a 12. 3. 2010 konferenci s mezinárodní účastí na téma: Správa obchodních korporací v rekodifikačních a evropských konotacích. Bližší informace naleznete zde.

Celý příspěvek

Právník do mezinárodního odboru trestního MSp

Máme zde zase jeden kousek do našeho nekonečného seriálu samých pozitiv a sociálních jistot;) Díky tomu, že ze svého předchozího působení na MSp uvedený odbor dobře znám, mohu jen doporučit. Jsou tam opravdu skvělí lidé.


Ministerstvo spravedlnosti ČR
Mezinárodní odbor trestní
přijme:
právníka
do oddělení evropského práva trestního

Požadujeme:
VŠ právnické vzdělání
zaměření na trestní právo, právo EU v oblasti trestní a orientace v něm
znalost AJ a NJ, přitom alespoň jednoho z těchto jazyků na požadované úrovni[1]
znalost dalších jazyků členských států EU vítána
ovládání práce s PC
samostatnost, flexibilita, spolehlivost

Nabízíme:
zajímavou práci v mladém kolektivu v oblasti vyjednávání předpisů EU, mezinárodních dohod a mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních s členskými státy EU a schengenského prostoru
odměňování podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb.

Náplň práce:
agenda mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních se státy Evropské unie a schengenské spolupráce (zejména předávání odsouzených osob, předávání trestního řízení, předávání dohledu nad podmíněně odsouzenými); agenda vyjednávání předpisů EU v oblasti trestního práva a jejich implementace; analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem.

Nástup:
Od 1. 4. 2010

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis a motivační dopis do 19. února 2010 na adresu:
Ministerstvo spravedlnosti ČR, Mezinárodní odbor trestní, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2,
nebo e-mail: mot@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560

[1] (CAE, státní všeobecná jazyková zkouška, IELTS 6,5 – 9, CPE, BEC 3, BEC Higher, CEIBT, STANAG 6001, TOEFL 550-677, TOEFL CB 213-300, státní speciální jazyková zkouška, maturitní zkouška z angličtiny jako prvního cizího jazyka ve třídách gymnázií s výukou vybraných předmětů v cizím jazyce, oborové studium na filozofické nebo pedagogické fakultě)

Celý příspěvek

Michal Ryška: Svět bílého boha (Tomáš Ryška)

V souvislosti s postem Michala Mazance o tom, co právníci čtou, si dovoluji upřít pozornost čtenářů Jiného práva na knihu Svět bílého boha o stinných stránkách rozvojové "pomoci" v thajských a laoských horách. Kniha, která bude dne 7.2.2010 pokřtěna Olgou Sommerovou a Stevem Lichtagem, je zneklidňující výpovědí o lidech, do jejichž životů vstupuje rozvojová "pomoc", a poskytuje čtenáři svědectví o podobě současného globalizovaného světa. V limitované edici vychází i spolu s investigativním dokumentem Zajatci bílého boha, který byl oceněn na řadě mezinárodních filmových festivalů.

"Vědomost dokáže být děsivá. A o tom v podstatě tato kniha je. Je to příběh strukturálních sil, které jsou daleko mimo naši kontrolu. Historické tlaky, posuny v ekonomice a změny organizace veřejné politiky začnou drtit bezbranné vrstvy a jednoduše si s nimi nemilosrdně pohrávají. Vítejte ve světě bílého boha!

Kniha je o lidech, kteří nedostali příležitost se s těmito rozvojovými tlaky vyrovnat. O lidech, kteří byli vystaveni modernizaci více a jinak, než by si snad sami přáli. Lidech žijících v zemi, která je nepřijala za své občany. Lidech, pro které neplatí práva ani druhé třídy. Lidech žijících mimo právní rámec. Tato kniha je o lidech, kteří vlastně neexistují. A přesto právě oni se mi dostali tak hluboko pod kůži, až obrátili můj život naruby.

Ti, které studuji, vkročili, mnohdy proti své vůli, ze svého agrárního do světa industriálního téměř ze dne na den. Mechanismy ovládající jejich životy jsou daleko silnější, než vůle či morální schopnost jednotlivce jednat způsobem, který z něj učiní "produktivního člena společnosti". Kniha je i o vlivech této dynamiky. Pokud navíc zabrousíte hlouběji pod povrch, spatříte proudy, kterými jsou zasaženy mnohé další domorodé komunity na celém světě.

Tato kniha je poděkováním všem, kteří mě na cestě do světa plného lidské tragédie doprovázeli. Všem, kteří mě podporovali na dálku z České republiky, i těm, kteří stáli vedle mě a společně se mnou viděli a prožívali utrpení jiných. Zejména je však poděkováním lidem, se kterými jsem mohl žít pod jednou střechou. Lidem, kteří se dělili i o to poslední jídlo bez výhledu na zítřek. Tito lidé si říkají AKHA. Bůh je chraň."
Celý příspěvek

Nabídka práce v La Stradě

La Strada Česká republika o.p.s. hledá pro spolupráci na poloviční či plný úvazek právničku/právníka, případně studentku/studenta práv z posledních ročníků.

Osoba na této pozici se bude podílet na přípravě podkladů pro analytické materiály organizace, připomínkování dokumentů státní správy, rozvoji projektů, které jsou zaměřeny na přístup ke spravedlnosti pro obchodované a vykořisťované osoby na národní i mezinárodní úrovni apod.
Požadujeme:
· Právní vzdělání (i nedokončené)
· Anglický jazyk slovem i písmem
· Znalost trestní legislativy
· Základní orientaci v systému mezinárodního práva
· Analytické schopnosti a dovednost formulovat
· Zájem o dlouhodobou spolupráci s organizací na toto téma
Výhodou:
· ŘP skupiny B
· Další jazyk
· Zkušenosti z praxe na obdobné pozici
Nabízíme:
· Možnost dalšího profesního rozvoje
· Práci v organizaci s mezinárodním prvkem
Předpokládaný nástup je v dubnu 2010. Životopis a motivační dopis, prosím, zasílejte na emailovou adresu ivana@strada.cz do 26.února 2010, v předmětu uveďte „výběrové řízení-právnička/právník“.

Celý příspěvek

Co z knižní produkce za rok 2009 stojí za přečtení: "Top Ten"

Po delší odmlce uvádím deset titulů z anglicky psané knižní produkce za rok 2009, které podle mě stojí za přečtení.

Barry Friedman: The Will of the People: How Public Opinion Has Influenced the Supreme Court and Shaped the Meaning of the Constitution. Barry Friedman přesvědčivě argumentuje, že americké soudy vždy delikátně balancovaly mezi zájmy většiny a ochranou menšin, přičemž se jen vzácně odchylují od většinového názoru ve společnosti. Jinak řečeno, vnímání soudů primárně jako ochránců menšin proti tyranii většiny je nepodložené.

Georg Vanberg: The Politics of Constitutional Review in Germany. Georg Vanberg argumentuje v podstatě stejným směrem jako Barry Friedman, akorát v (pro českého čtenáře) v daleko bližším kontextu, neboť centrem jeho zájmu je německý Spolkový ústavní soud. Vanberg tvrdí, že soudci BVerfG nerozhodují pouze na základě právních argumentů či svých osobních preferencí, ale jsou ovlivněny rovněž strategickými zájmy. Vanberg rozbíjí klasické evropské vnímání ústavních soudců jako relativně neomezených interpretů ústavy, kteří stojí na konci řetězce při výkladu ústavních předpisů. Ústavní soudy totiž na konci řetězce nestojí, neboť musí čelit tzv. implementačnímu problému - nikde totiž není dáno, že ostatní dvě složky moci budou jejich rozhodnutí (v plné míře) respektovat. Jinak řečeno, pokud se ústavní soudy rozhodnou jít proti zákonodárné či výkonné moci (v podstatných otázkách), musí mít podporu veřejnosti (která v příštích volbách nezbedné politiky "potrestá"), jinak nemají šanci (přinejmenším z dlouhodobého hlediska) uspět. Obě knihy však lze číst i jako filipiku ve prospěch ústavních soudů (resp. "judicial review" obecně), neboť dokazují, že soudy ve skutečnosti citlivě reagují na většinové názory ve společnosti, a tudíž nepostrádají demokratickou legitimitu. Samozřejmě za předpokladu, že se soudům podaří vybudovat silné pouto s veřejností. Což je pro mnohé špatná zpráva - bez podpory veřejnosti, která si váží nezávislosti soudů a je ochotna podle toho i volit, nezávislost soudců není možná.

Víctor Ferreres Comella: Constitutional Courts and Democratic Values: A European Perspective. Pokud jste byli dosud znuděni zjednodušeným rozborem centralizovaného modelu ústavního soudnictví ve většině anglicky psané literatury, tak se můžete radovat, že konečně někdo (VFC je původem Katalánec, ale vystudoval doktorát na Yale University) tento nedostatek napravil.

Tom Ginsburg et al.: The Endurance of National Constitutions. Tom Ginsburg je vycházející hvězda amerického akademického nebe v oblasti srovnávacího ústavního práva a každá jeho knížka stojí za přečtení. (Skvělá je i o rok starší knížka téhož autora Rule By Law: The Politics of Courts in Authoritarian Regimes). O prvně jmenované knížce psal na JP již Honza Komárek (zde).

Maxwell L. Stearns & Todd J. Zywicki: Public Choice Concepts and Applications in Law. První podrobná učebnice o aplikaci teorie veřejné volby v právu.

Frederick Schauer: Thinking Like a Lawyer: A New Introduction to Legal Reasoning. Fredericka Schauera není třeba čtenářům tohoto blogu představovat. Jeho nová kniha o právní argumentaci by neměla chybět na poličce žádného právníka. Kéž by někdo něco takového jednou napsal v Čechách...

Grégoire Webber: The Negotiable Constitution: On the Limitation of Rights. Pokud někoho zajímá otázka omezení základních práv, tak tohle je "must read".

Brian Bix: Jurisprudence: Theory and Context. Velmi dobrý úvod do teorie práva napsaný na právního teoretika velmi srozumitelným a navíc čtivým způsobem.

Richard Susskind: The End of Lawyers? Rethinking the Nature of Legal Services. Tato knížka by neměla chybět v knihovně žádné velké advokátní kanceláře, která chce udržet s dobou.

Ivan Hare & James Weinstein (eds.): Extreme Speech and Democracy. V roce 2009 se v ČR v souvislosti se vzestupem Dělnické strany s "extrémistickými projevy" a následnými soudními dohrami doslova roztrhl pytel. Editovaný sborník představuje to nejlepší z minulého roku, co v minulém roce na toto téma vyšlo. Mezi autory najdeme mj. Dietera Grimma, Erica Barendta, Roberta Posta či Johna Finnise. Jediný problém této knihy spočívá v její "extrémní" ceně... (Jedno malé preview: Podobný sborník chystá v roce 2010 i Jeremy Waldron; základ lze nalézt zde).

Na závěr (mimo top ten) uvádím dva beletristické kousky, které mají s právem hodně společného:

The Appeal od Johna Grishama (kde se dozvíte leccos americkém soudním systému na státní úrovni); a

The Bond od George Fletchera, profesora na Columbia Law School (příjemný cajdák, který potěší každého, koho zajimá, jak to chodí mezi akademiky působícími na právnických fakultách na Ivy League). Rozhovor s autorem na lze nalézt na Balkinization.

Celý příspěvek

Magdalena Ličková: O nové výlučné pravomoci Evropské unie v oblasti přímých zahraničních investic a o rozpacích, které vyvolává

V minulosti Soudní dvůr Evropské unie na adresu zakládajícího instrumentu evropské integrace prohlásil, že se nejedná pouze o dohodu mezi členskými státy, ale o dohodu mezi národy Evropy, „nový právní řád“, odlišný od tradičních pravidel mezinárodního práva veřejného. Zhruba před dvěma roky generální advokát Maduro poznamenal, že z těchto výroků nicméně neplyne, že „vnitřní právní řád Společenství a mezinárodní právní řád se míjejí jako dvě lodi v noci“ (Stanovisko generálního advokáta ve věcech C-402/05 P Yassin Abdullah Kadi / Rada a Komise, ze dne 16. ledna 2008, odst. 22 a C-415/05 P Ahmed Ali Yusuf a Al Barakaat Internationa Foundation / Rada a Komise ze dne 23. ledna 2008, odst. 22.).

To bezpochyby skutečně ne a členské státy jako jsou například Rakousko, Švédsko a Finsko by k tomu určitě mohly dodat své. V březnu a listopadu minulého roku byly totiž Soudním dvorem pokárány za neslučitelnost několika investičních dohod, které v minulosti uzavřely se třetími zeměmi, s povinnostmi plynoucími z jejich členství v EU (Rozhodnutí Soudního dvora ve věcech C-205/06 Komise v. Rakousko a C-249/06 Komise v. Švédsko ze dne 3. března 2009, rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-118/07 Komise v. Finsko ze dne 19. listopadu 2009.). Předmětné investiční instrumenty obsahovaly ustanovení zaručující investorům ze třetích zemí neomezený převod prostředků souvisejících s jejich investicemi (transfer clauses). Soudní dvůr došel k názoru, že tento závazek porušuje pravomoc Evropské unie přijmout opatření omezující pohyb kapitálu mezi EU a třetími zeměmi. Podobným výtkám původně čelilo rovněž Dánsko, nicméně to dotčenou investiční dohodu vypovědělo a uzavřelo místo ní dohodu novou. Rakousko, Švédsko ani Finsko podobnou snahu neprojevily, respektive jejich negociační úsilí nepřineslo výsledky, které by na Komisi učinily náležitý dojem.

Tento případ se odehrál před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, kdy pravomoc ve vztahu k mezinárodním investičním instrumentům vykonávaly členské státy. Intervence evropských orgánů byl v případě Finska, Rakouska a Švédska jedním z projevů „práva dohledu“, které si Evropská unie ve vztahu k některým mezinárodněprávním instrumentům postupně vytvořila. Rozsah tohoto práva však nebyl vždy prost nejasností a leckdy překvapil svou elasticitou.

Dnes by podobné cvičení pravděpodobně dopadlo jinak, přičemž úkol Evropské komise i Soudního dvora by měl být podstatně jednodušší, alespoň teoreticky. Se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost 1. prosince 2009 totiž Evropská unie získala novou výlučnou pravomoc regulovat oblast přímých zahraničních investic, což se v principu neslučuje s paralelní existencí mezinárodních instrumentů členských států, které se danou matérií zabývají. Nicméně nic není tak jednoduché, jak se zdá, a v případě této nové výlučné pravomoci to platí dvojnásob. K dnešnímu dni totiž Evropská unie dle mně dostupných informací neučinila téměř nic, čím by se na svůj nový úkol připravila. Vůle členských států i třetích zemí ke spolupráci tu bezpochyby hraje důležitou roli, a protože nedisponuji relevantními zákulisními informacemi, nevím, na koho ukázat prstem jako na hlavního viníka současné situace. Nicméně vraťme se opět k prvnímu prosincovému dni roku 2009.

Tohoto dne Německo a Pákistán, autoři historicky první investiční dohody, podepsaly novou smlouvu o vzájemné ochraně investic. Téhož dne vstoupila větší či menší shodou okolností v platnost Lisabonská smlouva. S účinností od tohoto dne byla oblast přímých zahraničních investic nově zahrnuta do rámce společné obchodní politiky, která je tradičním hájemstvím Evropské unie. V tomto rozsahu jsou v principu členské státy zbaveny možnosti svým jménem nadále jednat. Jak je vidět, praxe může být rozmanitější. Představitel Právní služby Evropské komise se na dotaz účastníka konference, zda je nová německo-pákistánská smlouva z hlediska unijního práva zákonná a zda se Komise chystá proti Německu zahájit řízení pro porušení Smlouvy, vyjádřil asi v tom smyslu, že podpis smlouvy ještě nutně neznamená ratifikaci ...

Obecně jsou dvojstranné investiční dohody tradičním nástrojem ochrany zahraničních investic. V minulosti sice vzniklo několik iniciativ, např. v rámci OECD nebo WTO, jejichž cílem bylo pro ochranu investic vytvořit regionální či globální právní rámec, avšak tyto pokusy zůstaly bez úspěchu. Historicky první dohoda o ochraně investic byla podepsána 25. listopadu 1959 právě mezi Německou spolkovou republikou a Pákistánem a dnešní počet platných dvojstranných investičních dohod se odhaduje přibližně na 2600. Vedle hmotněprávních garancí spočívá atraktivita investičních dohod zejména v existenci speciálního mechanismu řešení sporů, kterým typicky bývá mezinárodní arbitráž. Tento systém tak investorům umožňuje obejít vnitrostátní soudní systém hostitelského státu, který by při neexistenci investiční dohody byl jinak povolán spor řešit. V minulých letech počet investičních arbitráží prudce narostl; uvádí se, že od roku 1985 bylo zahájeno 219 investičních arbitráží, z toho dvě třetiny po roce 2002.

Zaměříme-li se specificky na situaci v rámci Evropské unie, konstatujeme, že mezi jejími členskými státy v současné době existuje téměř dvě stě platných dvoustranných investičních dohod. Historicky se tyto instrumenty ve staré EU „patnáctce“ až na dvě výjimky nevyužívaly. Tyto dvě výjimky se týkaly investičních dohod mezi Německou spolkovou republikou a Portugalskem a Německou spolkovou republikou a Řeckem. Oba instrumenty byly uzavřeny a vstoupily v platnost předtím, než se Portugalsko a Řecko staly členy Evropské unie, respektive Evropského společenství. Současný relativně vysoký počet těchto dohod, které jsou v platnosti mezi členskými státy, přinesly dvě poslední vlny rozšíření, neboť s příslušnými státy střední a východní Evropy v období devadesátých let mnoho zemí evropské patnáctky výše zmíněné instrumenty o ochraně investic z celkem zřejmých důvodů uzavřelo.

Počet vnitrounijních investičních dohod je však zanedbatelný oproti několika stovkám dvojstranných dohod o ochraně investic, které byly v minulosti uzavřeny mezi jednotlivými členskými státy a třetími zeměmi. Ze všech členských států EU má k dnešnímu dni uzavřen nejvyšší počet těchto platných investičních dohod Německo (přes 110 instrumentů). Českou republiku dnes váže, podle informací uvedených na webových stránkách Ministerstva financí, přes padesát těchto dohod uzavřených se zeměmi mimo EU. Pro Francii uvádějí příslušné zdroje 80 platných investičních dohod, v případě Velké Británie toto číslo činí 85, v případě Slovenska 25. Je otázka, jak se tyto instrumenty slučují s novou výlučnou unijní pravomocí.

Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost podnikly členské státy několik kroků se záměrem své mezinárodní závazky nové situaci přizpůsobit; například Česká republika zahájila v roce 2008 jednání o ukončení platnosti některých investičních dohod, které před svým vstupem do Evropské unie uzavřela se “starými“ členskými zeměmi. Některé členské státy zahájily jednání také ve vztahu ke svým investičním dohodám uzavřeným se třetími zeměmi, a to zejména s úmyslem vložit do jejich textu novou klauzuli, která by jim umožnila neaplikovat určité smluvní ustanovení, pokud by to vyžadovaly jejich závazky v rámci Evropské unie. Nicméně, úspěch podobného jednání závisí vždy na tom, zda druhá strana projeví ke změně platného textu vůli, což v praxi nemusí být vždy jednoduché …

Jaké tedy nová výlučná pravomoc Evropské unie regulovat přímé zahraniční investice sebou přináší otázky? Například, jaké důsledky má tato pravomoc pro existující dvojstranné investiční dohody, které členské státy uzavřely mezi sebou a se třetími zeměmi? Jsou tyto dohody nadále aplikovatelné? Bude nutné tyto smlouvy renegociovat? Pokud ano, kdo bude jejich renegociaci vést, Evropská unie nebo členské státy? Jaký bude mít nová unijní pravomoc dopad na úroveň ochrany zahraničních investic na území Evropské unie? A podobně, jaký bude mít dopad na úroveň ochrany evropských investic na území třetích zemí? Jaké sebou nová unijní pravomoc nese důsledky pro mechanismus řešení sporů, který dvojstranné smlouvy předvídají, tj. nejčastěji pro mezinárodní arbitráž? Bude-li chtít zahraniční investor zahájit řízení, kdo v něm nyní bude pasivně legitimován, členský stát, jehož se týká příslušná dvojstranná investiční dohoda, nebo Evropská unie? Kdo bude povinný uhradit zahraničním investorům případnou škodu? Kdy bude Evropská unie připravena sama nové investiční dohody vyjednávat a uzavírat? Až se tak stane, jaký model investiční dohody zvolí? Jak se Evropská unie v praxi vypořádá s tím, že pojem „přímé zahraniční investice“ se často nekryje s materiálním rozsahem investičních dohod členských států?

Tyto otázky poukazují na mnoho právních nejasností, které okolo nové pravomoci Evropské unie vyvstávají a které v ničem nepřispívají k zárukám právní jistoty, na nichž je systém mezinárodní ochrany investic postaven. Změna pravomocí v otázkách přímých zahraničních investic přitom nepřišla náhle. Jako ostatně většina obsahu Lisabonské smlouvy byla předvídána již v textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu z roku 2004, která neprošla zkouškou referend ve Francii a Holandsku. Je více než překvapivé, že Evropská unie k těmto otázkám nezaujala veřejně pozici a nepodala vysvětlení, jak bude úprava právních vztahů probíhat. Tato pasivita je pravděpodobně do značné míry poplatná skutečnosti, že vstup Lisabonské smlouvy v platnost přišel v okamžiku, kdy se mandát stávající Evropské komise chýlil ke svému závěru, a v Bruselu tak chyběla politická vůle komplikované téma investičních dohod zásadním způsobem řešit.

Magdalena Ličková

Celý příspěvek

Mezinárodní únor

Děkujeme Robertu Fremrovi za nahlédnutí na Rwandský tribunál i do českého trestu. Vítáme hosta na únor 2010, kterým je Magdalena Ličková. Pracuje jako právník v pražské právní kanceláři White and Case, v současnosti je však „sekundována“ do pobočky v Paříži. Zabývá se především mezinárodním právem veřejným, investiční arbitráží, právem EU a soutěžním právem. K představení únorového hosta snad jeden akademický drb: těm, kdo znají strýčka Weilera a jeho tendenci nekriticky chválit práci jiných, jistě jako doporučení postačí, že při představení jejího dva roky starého článku v European Journal of International Law použil obrat „great virtues“ ;-).

Celý příspěvek

Michal Ryška: Není nic staršího, než tři roky staré noviny

Karel Čapek kdysi prohlásil, že není nic staršího, než včerejší noviny. Možná by se proto upřímně divil, že v české soudní praxi se lze občas setkat s případy podávání žalob na poskytnutí veřejné omluvy za výroky učiněné mediálně již před množstvím let. Pro uplatnění nároku na poskytnutí veřejné omluvy není totiž zdejším občanským zákoníkem stanovena žádná promlčecí doba, rozdílně třeba oproti občanskému zákoníku provincie Québec. Ten v čl. 2929 výslovně zakotvuje, že soudní řízení pro difamaci je promlčeno po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se difamovaná osoba o nactiutrhání dozví. Absence obdobné lhůty v českém právním řádu však v žádném případě neznamená, že by tyto nároky bylo možno uplatňovat libovolně bez ohledu na aktuálnost potřeby poskytnutí právní ochrany soudem.


Pro právo na ochranu cti a důstojnosti jako základní lidské právo platí samozřejmě atributy nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti (čl. 1 Listiny), jak v rovině zákona vyplývá i z obecného vyloučení osobnostních práv z režimu promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák. a contrario), prolomeného však již u institutu finančních satisfakcí dovozením tříleté promlčecí doby.

Relevantní je ale i něco jiného. K posouzení důvodnosti konkrétního nároku na poskytnutí morální satisfakce uplatňovaného žalobou je totiž z časového hlediska nutno přistupovat i v duchu tradiční právní zásady vigilantibus iura. Dle ní práva náležejí pouze bdělým. Každý, kdo se cítí dotčen na svých právech (včetně práv osobnostních) a kdo má tedy Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) i zákonem (§ 4 obč. zák.) garantovanou možnost domáhat se právní ochrany u nezávislého a nestranného soudu, tak musí učinit řádně a včas, tj. v daných případech tehdy, je-li na poskytnutí právní ochrany ještě právní zájem (je-li nárokovaná ochrana dosud efektivní). Veřejná omluva nárokovaná žalobou podanou se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnostních práv nemůže již reálně vést k docílení přiměřené satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. a vedla by v případě vyhovění žalobě naopak k tomu, že by se o zásahu dozvěděli adresáti, kteří o tvrzeném zásahu nevěděli nebo kteří na něj již v důsledku mnohaleté doby mezi tvrzeným neoprávněným zásahem a pozdější veřejnou omluvou zapomněli.

Také "růžová Bible ochrany osobnosti" (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198) říká, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu.

Jak však tento časový odstup stanovit? V Québecu je odpověď předem známa, u nás vše záleží na autoritativním posouzení věci konkrétním soudcem. Netřeba zdůrazňovat, že požadavky právní jistoty i předvídatelnosti rozhodnutí v takových případech jen tiše pláčou. Při nahlédnutí do návrhu nového občanského zákoníku (§ 591 odst. 1) se však blýská na lepší časy - "právo na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru osoby" bude prekludovat po uplynutí tříleté doby odvíjené ode dne, kdy se dotčený dozvěděl (nebo měl a mohl se dozvědět), že jeho právo bylo porušeno a kdo je porušil. Pak již bude předvídatelně platit poupravené Čapkovo pravidlo, dle kterého "není nic staršího, než tři roky staré noviny".
Celý příspěvek