Vánoční soudní "nadílka"
O Vánocích nenaděluje jen Ježíšek, ale i soudní tělesa. Těsně před Vánocemi totiž nejvyšší soudy často vypouštějí ta nejkontroverznější rozhodnutí. Možná pro tento úkaz existují pragmatičtější důvody (potřeba "čárek" na konci roku), osobně na to mám ale jinou teorii. O Vánocích totiž nejsou politici a novináří tak ostražití, lidi zajímají jiné věci (kdo by se chtěl hádat o Vánocích, že?) a po Novém roce už jsou na pořadu dne jiné zprávy. Soudci to podle mě moc dobře ví a tak konec roku náležitě využívají. Letošní nadílka byla ale štědrá více než obvykle. V Turecku se ujal nedávný rozsudek ESLP ve věci Batasuna, Nejvyšší Soud Spojeného království se opřel do ortodoxních židů, irský Nejvyšší soud do gayů, ESLP do Bosenské ústavy a něco málo přidal i NSS.
Ale popořadě. První dáreček přišel s dvoutýdenním předstihem dne 10.12.2009 od Nejvyššího soudu Irska (NSI). Ve věci McD v L & Anor [2009] IESC 81 NSI posuzoval spor otce (dárce spermatu) a matky (žijící v partnerském vztahu s jinou ženou) ohledně rodičovských práv k dítěti. Příběh má klasickou zápletku. Otec uzavřel s matkou dohodu ohledně dárcovství spermatu, přičemž se vzdal svých rodičovských práv. Po porodu dítěte si to však rozmyslel a dožadoval se pravidelných návštěv svého dítěte apod... V silně katolickém Irsku docela třaskavá směs. Irský Vrchní soud se vydal progresivní cestou a přiznal partnerskému vztahu dvou žen ochranu rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP (byť to jde nad rámec stávající judikatury ESLP). NSI nesouhlasil. Dohoda je podle něj neplatná (podle irského práva), irské soudy nemají co domýšlet nové kontury EÚLP ("The courts must respect the boundaries laid down by Article 29 of the Constitution. The Act of 2003 does not provide an open-ended mechanism for our courts to outpace Strasbourg"), de facto rodina v irském právu neexistuje a "pouto krve" (blood link) hraje klíčovou úlohu (blíže viz zde). LGBT komunita z toho pochopitelně není zrovna "happy", ale co se dalo v Irsku čekat, že...
Jako druhý přispěl svou troškou do mlýna o den později (11.12.2009) turecký Ústavní soud (TÚS), který rozpustil Stranu pro demokratickou společnost (DTP), jedinou parlamentní stranu zastupující zájmy kurdské menšiny, pro její údajné vztahy se Stranou kurdských pracujících (PKK). Tento krok vyvolal okamžitě nepokoje na jihovýchodě Turecka (blíže viz zde či zde) a nesetkal se zrovna s nadšením ani v EU (viz zde). Problém spočívá v tom, že TÚS postupně rozpustil všechny kurdské politické strany, čímž je zbavil jakéhokoliv zastoupení v tureckém parlamentu. V kauze DTP zašel ale TÚS podle většiny komentátorů asi už příliš daleko (viz zde). Bude tedy zajímavé sledovat, co na to ESLP. Rozhodování v této věc ale bude pikantní, neboť zbraň do ruky TÚS dal sám ESLP, a to svým rozsudkem ve věci Batasuna proti Španělsku. ESLP totiž v tomto rozsudku konstatoval, že mlčení znamená souhlas: „chování politiků obvykle zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, nýbrž rovněž za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které se mohou rovnat zaujetí stanoviska a lze o nich hovořit stejně jako o výslovné podpoře“ (bod 88). S touto municí se dá odstřelit v podstatě jakákoliv politická strana.
Následoval Nejvyšší soud Spojeného království (NSSK, který od 1. 10. 2009 nahradil Sněmovnu lordů) svým rozhodnutím ze dne 16.12.2009 ve věci R (on the application of E) (Respondent) v The Governing Body of JFS and the Admissions Appeal Panel of JFS and others (Appellants) [2009] UKSC 15 (rozhodnutí a tisková zpráva dostupné zde). Spor před NSSK se týkal kritérií pro přijetí na žídovskou školu JFS v severním Londýně. Ortodoxní židovská kritéria totiž praví, že jednotlivce lze považovat za žida pouze tehdy, pokud jeho matka je židovka nebo pokud konvertovala k židovské víře "ortodoxním postupem". Syna M praktikujících židovských rodičů na JFS nevzali z toho důvodu, že matka přestoupila na židovskou víru pod dohledem neortodoxní synagogy (otec je židem od narození). Ve zkratce šlo o to, jestli NSSK britské soudy přiznají škole plné právo určovat, "kdo je žid" (rozhodnutí à la political question doctrine), nebo jestli vnutí škole kritéria svá. NSSK formuloval své rozhodnutí velmi opatrně, nicméně většina konstatovala, že JFS se dopustila přímé diskriminace vůči M na základě etnického původu. O širších souvislostech a izraelské judikatuře píše Ran Hirschl zde. Osobně je mi postoj NSSK bližší než argumenty à la "vnitřní autonomie církve" (viz např. rozsudek NSS ze dne 29.1.209, sp. zn. 2 As 54/2007, dostupný zde). Zákaz diskriminace totiž platí pro všechny.
Nadílka od ESLP patří již k pravidelnému předvánočnímu koloritu, neboť ESLP každoročně vyhlašuje porci rozsudků velkého senátu právě před Vánoci. Letos tomu nebylo jinak. Ve věci Sejdic a Finci proti Bosně and Herzegovině (rozsudek velkého senátu ze dne 22.12.2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06) velký senát shledal ústavu Bosny a Hercegoviny v rozporu s EÚLP. Bosenská ústava v reakci na předcházející krvavý konflikt stanoví komplexní pravidla mj. pro sestavování horní komory parlamentu a "prezidentství". Do horní komory parlamentu tak mohou kandidovat pouze zástupci tří "ústavodárných národů" (tj. Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Na stejném principu stojí i "prezidentství" - Bosna nemá prezidenta jednoho, ale hned tři (opět po jednom z řad Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Pánové Sejdic a Finci se však do těchto škatulek nevešli. První z nich je Rom, druhý židovského původu. Oba chtěli kandidovat do horní komory i na funkci prezidenta. Ejhle, problém. ESLP se nerozpakoval a shledal porušení čl. 3 Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby) ve spojení s čl. 14 EÚLP (akcesorický zákaz diskriminace) i porušení čl. 1 Protokolu č. 12 (všeobecný zákaz diskriminace). Kauza je zajímavá hned z několika důvodů: (1) jde o první aplikaci všeobecného zákazu diskriminace zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 12; (2) ESLP se až příliš rychle vypořádal s námitkou, že bosenská ústava jakožto křehký poválečný kompromis tvoří dodatek k Daytonských dohodám (body 30 a 47 rozsudku); (3) ESLP zcela ignoroval historický kontext, který měl zásadní vliv na vznik samostatného bosenského státu a jeho ústavního textu [to bije do očí zejména v porovnání s jinými kauzami - viz např. Ždanoka proti Lotyšsku (body 115c a 120) či výče zmiňováná věc Batasuna proti Španělsku (bod 89)]. Podle mého názoru ESLP ujel a jeho rozsudek je mimo realitu. Na této kauze se naplno projevuje deficit ESLP spočívající v tom, že na vše nahlíží výhradně prismatem lidských práv. Ústavy však (narozdíl od EÚLP) chrání nejenom lidská práva.
Na závěr zmiňuji zajímavý předvánoční rozsudek rozšířeného senátu NSS (ze dne 21.12.2009, čj. 7 Azs 24/2008-141, na webu NSS dosud nezveřejněno). Na rozdíl od výše uvedených rozsudků se nejedná o žádné ústavněprávní "haute couture", nicméně toto rozhodnutí by mohlo čtenáře JP zajímat, neboť ohledně právního zastoupení ex offo se tady posledně strhla menší šarvátka (viz zde). Rozšířený senát NSS ve zkratce konstatoval následující: (1) Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví; (2) Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. není v takovém případě namístě. Osobně jsem zvědav, jak se toto rozhodnutí ujme v praxi. Ustanovování právních zástupců např. v azylových věcech je totiž hotové neštěstí. Každý druhý advokát podává kasačku proti svému ustanovení (ne, že by důvody advokáty uváděné nebyly míněny dobře - řada z nich vcelku rozumně argumentuje, že v dané oblasti nemají dostatečné znalosti a nechtějí si vzít osud člověka na triko). Problém spočívá v tom, že pokud první kasačce vyhovíte, už žádného právního zástupce neustanovíte, protože každý další advokát přijde se stejnou písničkou. Přitom v ČR působí již několik advokátů specializovaných na azylovou agendu, kteří jsou ochotni tyto kauzy převzít - jenže krajské soudy ustanovují advokáty "padni komu padni". Výše uvedený rozsudek NSS by tak mohl tomuto mechanickému ustanovování právních zástupců (nejen v azylových věcech) učinit přítrž a donutit krajské soudy při ustanovování advokátů trošku přemýšlet (a tím ulehčit práci všem zúčastněným). Na druhé straně tento rozsudek rozhodně nelze vykládat ve stylu "já chci Sokola, dostanu Sokola". Konečně - pokud se nemýlím - tento rozsudek NSS jde proti ustálené judikatuře NS (nejsem momentálně schopen dohledat konkrétní rozhodnutí), a proto bude zajímavé, jestli časem nedojde k nějakému "mezisoudnímu dialogu" mezi NS a NSS. To už bychom ale asi chtěli moc.
Ale popořadě. První dáreček přišel s dvoutýdenním předstihem dne 10.12.2009 od Nejvyššího soudu Irska (NSI). Ve věci McD v L & Anor [2009] IESC 81 NSI posuzoval spor otce (dárce spermatu) a matky (žijící v partnerském vztahu s jinou ženou) ohledně rodičovských práv k dítěti. Příběh má klasickou zápletku. Otec uzavřel s matkou dohodu ohledně dárcovství spermatu, přičemž se vzdal svých rodičovských práv. Po porodu dítěte si to však rozmyslel a dožadoval se pravidelných návštěv svého dítěte apod... V silně katolickém Irsku docela třaskavá směs. Irský Vrchní soud se vydal progresivní cestou a přiznal partnerskému vztahu dvou žen ochranu rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP (byť to jde nad rámec stávající judikatury ESLP). NSI nesouhlasil. Dohoda je podle něj neplatná (podle irského práva), irské soudy nemají co domýšlet nové kontury EÚLP ("The courts must respect the boundaries laid down by Article 29 of the Constitution. The Act of 2003 does not provide an open-ended mechanism for our courts to outpace Strasbourg"), de facto rodina v irském právu neexistuje a "pouto krve" (blood link) hraje klíčovou úlohu (blíže viz zde). LGBT komunita z toho pochopitelně není zrovna "happy", ale co se dalo v Irsku čekat, že...
Jako druhý přispěl svou troškou do mlýna o den později (11.12.2009) turecký Ústavní soud (TÚS), který rozpustil Stranu pro demokratickou společnost (DTP), jedinou parlamentní stranu zastupující zájmy kurdské menšiny, pro její údajné vztahy se Stranou kurdských pracujících (PKK). Tento krok vyvolal okamžitě nepokoje na jihovýchodě Turecka (blíže viz zde či zde) a nesetkal se zrovna s nadšením ani v EU (viz zde). Problém spočívá v tom, že TÚS postupně rozpustil všechny kurdské politické strany, čímž je zbavil jakéhokoliv zastoupení v tureckém parlamentu. V kauze DTP zašel ale TÚS podle většiny komentátorů asi už příliš daleko (viz zde). Bude tedy zajímavé sledovat, co na to ESLP. Rozhodování v této věc ale bude pikantní, neboť zbraň do ruky TÚS dal sám ESLP, a to svým rozsudkem ve věci Batasuna proti Španělsku. ESLP totiž v tomto rozsudku konstatoval, že mlčení znamená souhlas: „chování politiků obvykle zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, nýbrž rovněž za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které se mohou rovnat zaujetí stanoviska a lze o nich hovořit stejně jako o výslovné podpoře“ (bod 88). S touto municí se dá odstřelit v podstatě jakákoliv politická strana.
Následoval Nejvyšší soud Spojeného království (NSSK, který od 1. 10. 2009 nahradil Sněmovnu lordů) svým rozhodnutím ze dne 16.12.2009 ve věci R (on the application of E) (Respondent) v The Governing Body of JFS and the Admissions Appeal Panel of JFS and others (Appellants) [2009] UKSC 15 (rozhodnutí a tisková zpráva dostupné zde). Spor před NSSK se týkal kritérií pro přijetí na žídovskou školu JFS v severním Londýně. Ortodoxní židovská kritéria totiž praví, že jednotlivce lze považovat za žida pouze tehdy, pokud jeho matka je židovka nebo pokud konvertovala k židovské víře "ortodoxním postupem". Syna M praktikujících židovských rodičů na JFS nevzali z toho důvodu, že matka přestoupila na židovskou víru pod dohledem neortodoxní synagogy (otec je židem od narození). Ve zkratce šlo o to, jestli NSSK britské soudy přiznají škole plné právo určovat, "kdo je žid" (rozhodnutí à la political question doctrine), nebo jestli vnutí škole kritéria svá. NSSK formuloval své rozhodnutí velmi opatrně, nicméně většina konstatovala, že JFS se dopustila přímé diskriminace vůči M na základě etnického původu. O širších souvislostech a izraelské judikatuře píše Ran Hirschl zde. Osobně je mi postoj NSSK bližší než argumenty à la "vnitřní autonomie církve" (viz např. rozsudek NSS ze dne 29.1.209, sp. zn. 2 As 54/2007, dostupný zde). Zákaz diskriminace totiž platí pro všechny.
Nadílka od ESLP patří již k pravidelnému předvánočnímu koloritu, neboť ESLP každoročně vyhlašuje porci rozsudků velkého senátu právě před Vánoci. Letos tomu nebylo jinak. Ve věci Sejdic a Finci proti Bosně and Herzegovině (rozsudek velkého senátu ze dne 22.12.2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06) velký senát shledal ústavu Bosny a Hercegoviny v rozporu s EÚLP. Bosenská ústava v reakci na předcházející krvavý konflikt stanoví komplexní pravidla mj. pro sestavování horní komory parlamentu a "prezidentství". Do horní komory parlamentu tak mohou kandidovat pouze zástupci tří "ústavodárných národů" (tj. Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Na stejném principu stojí i "prezidentství" - Bosna nemá prezidenta jednoho, ale hned tři (opět po jednom z řad Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Pánové Sejdic a Finci se však do těchto škatulek nevešli. První z nich je Rom, druhý židovského původu. Oba chtěli kandidovat do horní komory i na funkci prezidenta. Ejhle, problém. ESLP se nerozpakoval a shledal porušení čl. 3 Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby) ve spojení s čl. 14 EÚLP (akcesorický zákaz diskriminace) i porušení čl. 1 Protokolu č. 12 (všeobecný zákaz diskriminace). Kauza je zajímavá hned z několika důvodů: (1) jde o první aplikaci všeobecného zákazu diskriminace zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 12; (2) ESLP se až příliš rychle vypořádal s námitkou, že bosenská ústava jakožto křehký poválečný kompromis tvoří dodatek k Daytonských dohodám (body 30 a 47 rozsudku); (3) ESLP zcela ignoroval historický kontext, který měl zásadní vliv na vznik samostatného bosenského státu a jeho ústavního textu [to bije do očí zejména v porovnání s jinými kauzami - viz např. Ždanoka proti Lotyšsku (body 115c a 120) či výče zmiňováná věc Batasuna proti Španělsku (bod 89)]. Podle mého názoru ESLP ujel a jeho rozsudek je mimo realitu. Na této kauze se naplno projevuje deficit ESLP spočívající v tom, že na vše nahlíží výhradně prismatem lidských práv. Ústavy však (narozdíl od EÚLP) chrání nejenom lidská práva.
Na závěr zmiňuji zajímavý předvánoční rozsudek rozšířeného senátu NSS (ze dne 21.12.2009, čj. 7 Azs 24/2008-141, na webu NSS dosud nezveřejněno). Na rozdíl od výše uvedených rozsudků se nejedná o žádné ústavněprávní "haute couture", nicméně toto rozhodnutí by mohlo čtenáře JP zajímat, neboť ohledně právního zastoupení ex offo se tady posledně strhla menší šarvátka (viz zde). Rozšířený senát NSS ve zkratce konstatoval následující: (1) Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví; (2) Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. není v takovém případě namístě. Osobně jsem zvědav, jak se toto rozhodnutí ujme v praxi. Ustanovování právních zástupců např. v azylových věcech je totiž hotové neštěstí. Každý druhý advokát podává kasačku proti svému ustanovení (ne, že by důvody advokáty uváděné nebyly míněny dobře - řada z nich vcelku rozumně argumentuje, že v dané oblasti nemají dostatečné znalosti a nechtějí si vzít osud člověka na triko). Problém spočívá v tom, že pokud první kasačce vyhovíte, už žádného právního zástupce neustanovíte, protože každý další advokát přijde se stejnou písničkou. Přitom v ČR působí již několik advokátů specializovaných na azylovou agendu, kteří jsou ochotni tyto kauzy převzít - jenže krajské soudy ustanovují advokáty "padni komu padni". Výše uvedený rozsudek NSS by tak mohl tomuto mechanickému ustanovování právních zástupců (nejen v azylových věcech) učinit přítrž a donutit krajské soudy při ustanovování advokátů trošku přemýšlet (a tím ulehčit práci všem zúčastněným). Na druhé straně tento rozsudek rozhodně nelze vykládat ve stylu "já chci Sokola, dostanu Sokola". Konečně - pokud se nemýlím - tento rozsudek NSS jde proti ustálené judikatuře NS (nejsem momentálně schopen dohledat konkrétní rozhodnutí), a proto bude zajímavé, jestli časem nedojde k nějakému "mezisoudnímu dialogu" mezi NS a NSS. To už bychom ale asi chtěli moc.
10 komentářů:
Ad rozsudek NSSK:
"Zákaz diskriminace totiž platí pro všechny." Tato závěrečná věta v kontextu kritiky rozhodnutí NSS je značně zjednodušující. Na základě ní by měla židovská škola bez dalšího přijímat křesťany, muslimy, sihky...? Ostaně výkon práva sdružovacího je diskriminační ve své podstatě: Sdružují se osoby s určitými charakteristikami (chovatelé holubů) a vylučují se osoby, které tyto charakteristiky nemají (chovatelé koní). Komu se nelíbí, že je vyloučen, má plnou svobodu založit si sdružení či náboženskou společnost vlastní. Absolutizace zákazu diskriminace vede k okleštění či popření klasických práv (právo sdružovací, svoboda vyznání), k čemuž bohužel má nejednou současná západní judikatura dobře našlápnuto.
K židovské škole:
Souhlasím s výše řečeným. Podobně před časem jeden pán napadl katolickou školu (soukromou), že jej nechce zaměstnat, an je ateistou. Domnívám se, že když nesplňuji kritéria nějakého spolku, tak tam zkrátka nelezu. Robert Müller
Ohľadom toho rozhodnutia o neprijatí do židovskej školy si dovolím tiež vysloviť opačný názor. Je to v princípe celé o otázke do akej miery môže liberálna spoločnosť zasahovať do autonómnych spoločenstiev, ktorých členovia si sami, dobrovoľne, priamo alebo nepriamo zvolili menšiu mieru slobody pre seba samých.
Je to akoby niekoho exkomunikovali z katolíckej cirkvi pre potrat a dotyčný by podal diskriminačnú žalobu. Aj ten najliberálnejší právnik si musí uvedomiť, že v demokracii sa môžu legálne utvárať dobrovoľné spoločenstvá, ktoré pre svojich členov ustanovujú prísnejšie kritériá, než spoločnosť sama.
Podľa toho mála, čo o židovskom náboženstve viem, sa židovským veriacim môže stať len Žid. Okolnosť, či je niekto Židom alebo nie je, je preto pre prijatie do náboženskej židovskej školy asi dosť zásadná.
Celkom chápem, že preukazovanie „čistého rasového pôvodu“ budí v akejkoľvek európskej krajine hrôzu (teda aspoň v to dúfam). V krajinách Tretej ríše bolo pre vstup do štátnych funkcií potrebné preukazovať „árijský pôvod“, t.j. hlavne preukázať, že dotyčná osoba nie je židovským alebo rómskym potomkom. A štát na to vytvoril aj pomerne zložitý a presný postup, predpokladám, že dosť podobný tomu v tej írskej židovskej škole.
Inak celá prvá polovica 20. storočia bola posadnutá segregáciou rôznych národnostných alebo rasových skupín. Európa sa v dôsledku toho stala na akúkoľvek segregáciu alergická, čo v druhej polovici storočia vyústilo do masového deklarovania práva na rovnosť a hľadania rôznych ciest na zaručenie jeho súdnej ochrany a to aj proti vnútroštátnemu právu.
Obávam sa však, že došlo k tomu, že potieraním jedného extrému, vznikol druhý. Z práva na rovnosť sa vyvinul zákaz diskriminácie, ktorý sa v mnohých podobách podarilo doviesť do absurdity. (V podobe práva na pozitívnu diskrimináciu až k úplnému popreniu pôvodného práva na rovnosť.)
Akokoľvek sa nám, nezúčastneným, môže zdať nezmyselné, že nejaký náboženský orgán rozhoduje o tom, či daný jednotlivec je alebo nie je Židom, neberúc ohľad na to, kým sa tento človek sám cíti, oveľa nezmyslenejšie mi pripadá, ak o príslušnosti k národnosti a následne aj k náboženstvu má rozhodovať štátny orgán. Lebo, ak spoločnosť povie, že je diskriminujúce neprijať jednotlivca do autonómneho spoločenstva na základe národnostnej príslušnosti, potom by mala poskytnúť obeti tejto diskriminácie aj nástroje na uvedenie vecí do súladu s právom a nie len pochybnú finančnú satisfakciu. Inak sa celá vec míňa účinkom.
A tu sa dostávame k dvom rôznym, rovnako absurdným záverom.
Buď budeme konštatovať, že spoločnosti patria nástroje na konštatovanie takejto diskriminácie ale nepatrí jej už presadenie jej odstránenia. Tým však dané súdne rozhodnutie stráca pre jednotlivca akýkoľvek význam.
Druhá možnosť je, že spoločnosť presadí aj „výkon“ takéhoto rozhodnutia, čím by sa v danom prípade dospelo prakticky k tomu, že ako „kasačný orgán“ proti rozhodnutiu orgánu židovskej náboženskej obce by rozhodoval štátny orgán, pravdepodobne súd, ktorý by rozhodol o povinnosti študenta prijať. Rozumie sa už samo sebou, že by tak musel urobiť v prípade každého záujemcu o štúdium na danej škole, t.j. ako Žida, tak aj kohokoľvek iného, lebo inak by sme dospeli k ešte absurdnejšiemu záveru, podľa ktorého by správnu mieru príslušnosti k židovstvu danej osoby mal posudzovať štátny orgán.
A to sú podľa mňa príklady toho, keď sa výklad práva odtrhne od jeho zmyslu. Ak teda existuje autonómne spoločenstvo, ktoré si samo určí, že jeho členmi môžu byť len tie osoby, ktoré spĺňajú isté kritériá, mala by spoločnosť (v danej veci reprezentovaná súdom) túto autonómiu rešpektovať aj keď by malo ísť dokonca o kritériá biologické ako napríklad rasové alebo pohlavné. Krása demokracie je v občianskej spoločnosti, v jej rôznosti a v slobode voľby. Škoda na to zabudnúť.
Pokud dostává škola veřejné prostředky nebo plní nějakou veřejnou službu, tak konflikt s mocí a vůlí většiny vznikne vždy. Zvlášť pokud například katolické a židovské školy patří v Anglii mezi ty nejlepší. Většina se pak dožaduje stejně kvalitní školy bez katolicismu n. židovství, ale ono to prostě nejde. Ve svém účinku pak budou v průměru katolící a židé chytřejší než ostatní :-) a někdo řekne tu stupidní větu : protoýe jsem nežid, tak mám špatné vzdělání a jedeme do .....
Problém je v tom, že zákaz diskriminace co do učínků (aby všichni měli za stejných podmínek stejné fleky, stejnou kvalitu školy, každý si mohl nosit náboženské symboly v práci před předepsaný šat atp.) je v konfliktů s klasickou (procesní) rovností.
Ano, všichni máme před soudem nebo pohovorem stejné možnosti, ale někdo je chytřejší a někdo vychytralejší, takže co do účinků překoná hloupějšího, který možná je i černý/nežid/žena atp. a koloběh subjektivní nespravedlnosti začně hlodat.
Osobně v tom ale nevidím velký problém pro západní Evropu, která si přes svůj cynismus s tím nějak poradí. Problém vidím spíše v rodové soudržnosti emigrantů oproti sekularizovaném a individualizovaném chování většiny, který v jejich rodných zemích znamená smrt konkurenci, faktické svobodě a veřejnému prostoru (kdo kdy viděl arabské chodníky a ulice pochopí) . Práci nedostane ten nejlepší ale ten kdo zná XY a je z rodu Z. Podobnost s ČR čistě náhodná:-)
Milam David
Zákaz diskriminace znamená "se stejným zacházej stejně". Dva podle mého "stejní", praktikující Židé se hlásí na ortodoxní židovskou školu, z toho jeden je přijat a druhý ne, protože jeho máme byla taková a taková. Podle mého názoru jasná diskriminace na základě původu...
ad : Krása demokracie je v občianskej spoločnosti, v jej rôznosti a v slobode voľby.
To se dnes učí na školách nebo jste si to někde přečetl? Zamyslel jste se nad tím, kde se takové tvrzení vzalo, zda je pravdivé a doložené ?
Pravdou je totiž pravý opak: krása novověké demokracie je v násilné diktatuře většiny většině. O tom je celá francouzská revoluce, o tom jsou volby.
Pokud by podobná židovská škola existovala tehdy, pak by žalovaná i žalující strana skončila pod gilotinou a zcela oprávněně. Už samotnou tázkou, židn/nežid totiž porušila kult Rozumu. Jinak to srovnání s nacismem sedí, protože eugenika byl židovský vynález a rasová otázka byla zcela legitimní vědecká otázka do poloviny 30.let proti které se postavil v roce 1930 pouze papež, který byl za to následně zesměšňován pro "nevědeckost". Poté to Hitler dotáhl k "dokonalosti", mínění vědců se obrátilo.
Vzhledem k jasné analogii s rasismem a k jasné diskriminaci by měla být zmíněná židovská škola v této striktní podobě demokraticky zrušena.
Rozum praví, že kvalita žáka souvisí s jeho inteligencí atp. a nikoliv s jeho původem. Proto nabírat žáky podle původu je nerozumné a hodně zavržení.
Marek Dam
ad Knob : podle klasické judaistické věrouky je židovství a tedy boží vyvolenost dáno po matce, není to tedy nějaká volba. Odpírat se boží vyvolenosti je pro tradiční židy nemožné a není tedy možné považovat za žida někoho jiného.
Vaše řešení by jen diksriminovalo pojetí židovství tradičních ve prospěch neoliberálních židů (zpravidla těch, co nesplní nároky tradičních:-).
Jediným možným řešením je opravdu nátlak na zrušení škol s podobnými kritérii. Týka se to i některých islámských škol v UK, které nutí i nemuslimky (každá veřejná škola musí v rámci programu sociální integrace vzít i min. 10% tzv. odlišných) nosit šátek. Zde nejde argumentovat diskriminací ani rovností, obojí je v pořádku. Lze argumentovat opravdu pouze racionalismem, tj. pokud muslimové nebo židé nedoloží vyvolenost nebo čistá a nečistá strava nějakým nespochybnitelným způsobem, je nutné takové kriterium v rozhodování zakázat. Je to kruté, ale takové je evropská tradice od do Iluminace.
Marcel Janda
Ad rozsudek NSSK a poznámka Dana Spratka:
Ačkoli jednoznačně souhlasím s Danovým zdviženým prstem ohledně absolutizace zákazu diskriminace, v následné diskuzi se problém židovské školy, kterému se věnoval rozsudek NSSK, dle mého názoru posunul příliš daleko.
V daném případě totiž nešlo o to, zda židovská škola má přijímat i křesťany, muslimy, apod. Jádro problému zde spočívalo v okolnosti, že jak uchazeč, tak jeho rodiče náleželi k židovské tradici /chtělo by se mi napsat „byli praktikujícími židy“, ale takto volnější překlad, byť zní více česky, může být zavádějící/. To bylo („evropskýma očima“ nezúčastněného pozorovatele) v podstatě nesporné, avšak pro školu přesto nebyli dostatečně židé.... Potom však otázka, zda škola může určovat, kdo je více žid a kdo méně žid, nabírá jiný rozměr. Zvláště pokud kriteria pro takové rozhodnutí nejsou příliš souladná s evropskou právní tradicí. A jestliže škola (sídlící nikoli v Izraeli, ale v Londýně) nabízí svá místa židovským studentům, čímž do určité míry vstupuje do veřejného prostoru, asi jí nelze přiznat plnou libovůli v rozhodování této otázky a musí být určitým způsobem limitovaná... Stejná rizika jako absolutní zákaz diskriminace představuje i absolutní autonomie soukromých spolků, jejichž projevy zasahují do veřejného prostoru.
Rozsudek NSSK ignoruje rozdíl mezi veřejnou (státní, městskou...) školou a zařízením soukromým, které je přeci zřizováno mj. právě proto, aby umožnilo výuku způsobem, jenž není na veřejné škole přípustný, např. tedy způsobem jednoznačně náboženským.
Tvrzení, že stát dává na výuku peníze a tedy má právo vymáhat své priority (např. konfesní neutralitu), je systémově nesprávný. Peníze nedostává (nebo by je alespoň dostávat neměla) škola na svůj provoz, ale student na své vzdělání, ten se pak může rozhodnout, u koho a jaké si ono vzdělání pořídí.
Soukromá (tedy i židovská) škola má tedy zřejmé právo vybírat si studenty podle prakticky libovolných kritérií. Podobně bych jako známé nemehlo s nadváhou a bez zájmu o sport mohl protestovat proti diskriminaci na základě fyzické vzhledu nebyl-li bych přijat na sportovní gymnázium.
V tomto případě zde navíc stojí právo na náboženskou autonomii, kdy určování kdo je a kdo není příslušník té či oné církve si církev či náboženské společenství určuje samo. Jinak bych zjevně měl proti katolické exkomunikaci opravný prostředek v podobě (nejspíš) správní žaloby.
A ještě poznámka ke kvalitě židovských a katolických škol: nejde přeci o to, že by malí židé či katolíci byli automaticky chytřejší, ovšem pokud je rodiče připravili na přijímací zkoušky, jsou ochotni platit školné a vozit je často přes celé město, je prostě zřejmé, že přikládají vzdělání vysokou hodnotu (nebo alespoň vyšší, než rodiče, kteří se při výběru školy rozhodují výhradně podle vzdálenosti), a tedy se dětem celkově více věnují jak v předškolním věku, tak i při přípravě domácích úloh atd. Proto je průměrný absolvent židovské školy vzdělanější a lépe připravený na další studium, než je celostátní průměr u všech škol dohromady.
Ad Marek Dam:
"krása novověké demokracie je v násilné diktatuře většiny většině"
A to se učilo na škole kdy?
Ad Marcel Janda:
Děkuju, to jsem nevěděl:-) Ke zrušení podobných škol bych se rozhodně nepřikláněl, zahráváte si tady se svobodou vyznání a spoustou dalších věcí. Určitě je zde potřeba brát v potaz kritérium potřebnosti. Nemyslím si, že by bylo bezpodmínečně nutné mít vždy ateistické vzdělání, kdo nechce, na podobnou školu nejde.
Pravda je ta, že ve světle důležitosti linie po matce v judaismu se mi rozhodnutí soudu nezdá tak jasné. Nicméně se jedná o velmi citlivé problémy.
K nutnosti i nemuslimek nosit šátky na muslimských školách. Nemyslím si, že někdo, komu by to vadilo, by se na podobnou školu hlásil. Ale vůbec nevím, jak funguje zmiňovaná kvóta 10% "jiných". Požadavek racionálního zdůvodnění náboženských diskriminačních kritérií se mi taky moc nelíbí. Jedná se o naprostou devalvaci náboženství. Racionální posouzení neustojí žádné náboženství
Okomentovat