Fanoušci Aharona Baraka

- bývalého předsedy izraelského Nejvyššího soudu a významného přispěvatele do světové diskuse o roli soudců a soudů v demokratické společnosti, mohou dnes od 17:00 sledovat zde živý přenos jeho přednášky pořádané Helsinki Foundation for Human Rights, the Warsaw University, and the Open Society Institute. Pokud přenos nestihnete, nevadí; měl by být později zpřístupněn v archívu na stránkách nadace. Celý příspěvek

Může být Evropa státem?

Na tuto otázku existuje nekonečná diskuse počínaje Habermasem a Weilerem a konče třebas politiky. Pro odlehčení zdejších postů před víkendem odkazuji na názor z poněkud jiného soudku, u kterého jsem se včera velmi pobavil. Celý příspěvek

Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR?

Podle dnes již notoricky známého nálezu č. 403/2002 Sb. do rámce ústavního pořádku ČR nutno „zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.“ Jakkoliv tento nález vyvolal v době svého vzniku velmi vzrušené polemiky, je dnes již asi nepochybné, že se tento nález stal součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. S ohledem na uvedené se nabízí otázka, jaký bude vztah závazné Listiny základních práv a svobod EU a českého ústavního pořádku poté, co Reformní (Lisabonská) smlouva vstoupí v platnost (předpokládejme pro účely této úvahy, že v platnost vstoupí). Níže argumentuji, že by Ústavní soud měl být ve svých úvahách velmi obezřetný, a neměl by rozsah ústavního pořádku o Listinu základních práv a svobod rozšiřovat.

Český ústavní pořádek, který je přímým referenčním kritériem Ústavního soudu v abstraktní i konkrétní kontrole norem stejně jako je referenčním kritériem pro rozhodování o ústavních stížnostech, obsahuje nejen složky výslovně vypočtené v čl. 112 odst. 1 Ústavy, ale též mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.

Aniž bych se nelehkou otázkou toho, co se pod lidskoprávní smlouvou vlastně rozumí, na tomto místě zabýval,[1] je jednoznačné, že Listina základních práv EU je již ze své podstaty mezinárodní smlouvou o lidských právech. Jeví se tedy na první pohled poměrně jednoznačným závěr, že se Listina jako taková stane i součástí ústavního pořádku ve smyslu nálezu č. 403/2002 Sb.

Bude takovýto závěr rozumný? Domnívám se, že nikoliv. Evropské a domácí ústavní právo stojí navzájem v poměru relativně autonomním, jsou to na sobě dva relativně nezávislé systémy, přičemž evropské právo působí v českém vnitrostátním právu díky tomu, že mu toto působení včetně všech jeho účinků počítaje v to i přímý účinek a přednost před zákonem umožnil čl. 10a Ústavy ČR.[2] Evropské právo včetně zakládacích smluv (a tedy i včetně Listiny základních práv EU, pokud tato nabude závaznosti) je interpretováno jako finálním interpretem Soudním dvorem ES, naopak ústavní pořádek České republiky je interpretován finálně Ústavním soudem ČR.[3] Pokud by došlo prostřednictvím Listiny základních práv EU k průniku obou relativně autonomních systémů, mohlo by to podle mne přivodit závažné problémy ve vztahu mezi ESD a ÚS ČR.

Je pravda, že v důsledku doktríny založené nálezem č. 403/2002 Sb. již k jistému protnutí mezi českým ústavním právem a jinými supranacionálními systémy kvaziústavního charakteru došlo. Jasným příkladem je duální podoba Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je jednak součástí ústavního pořádku ČR,[4] jednak základem štrasburského systému ochrany základních práv. Úmluva má tedy jakousi janusovskou podobu, a má evidentně také dva finální interprety – pro oblast vnitrostátní ÚS ČR, z hlediska mezinárodněprávního pak ESLP. Jaký je postoj rozhodovací praxe ÚS ČR k štrasburské judikatuře ESLP, zůstává nejasné, ÚS ČR však evidentně inklinuje k tomu nepovažovat se za striktně vázaný judikaturou ESLP, když označuje štrasburskou judikaturou za „významné interpretační vodítko pro aplikaci Evropské úmluvy“.[5] Toto interpretační vodítko ovšem v praxi znamená v podstatě nutnost se judikaturou ESLP řídit, jakkoliv nelze vyloučit i možnost eventuálního odchýlení se domácího ústavního soudu od judikatury ESLP, jak to naznačuje například německý Spolkový ústavní soud v některých svých nálezech.[6] Český Ústavní soud by ovšem měl takovýto postup (pokud by se snad k němu kdy hodlal uchýlit), podstatně obtížnější než jeho německý protějšek, neboť v Německu štrasburská úmluva v žádném případě součástí domácí ústavy není.

Na druhou stranu riziko, že by doktrína založená nálezem č. 403/2002 Sb. působila zásadní problémy ve vztazích mezi ESLP a ÚS ČR, není příliš velké. Musíme si uvědomit, že na rozdíl od národního soudu, který aplikuje právo EU, a který - v případech interpretačních pochybností - má povinnost se obrátit s předběžnou otázkou na ESD, domácí soud aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod v žádném takovémto přímém institucionálním vztahu k ESLP není. A právě institucionální vztah mezi Soudním dvorem ES a domácími soudy může být podstatně komplikován v situaci, kdy ÚS ČR prohlásí Listinu základních práv EU za součást českého ústavního pořádku.

Je pravda, že vztah mezi ESD a domácím soudem není hierarchickým vztahem v tradičním slova smyslu, jak jej známe z domácího práva (např. vztah mezi soudem odvolacím a dovolacím). Základním principem, z něhož vychází spolupráce domácích soudů a ESD, je princip spolupráce (cooperation), který implikuje dělbu práce mezi ESD a domácími soudy v zájmu správné aplikace a jednotné interpretace komunitárního práva napříč Společenstvím, a měl by též maximálním možným způsobem přispívat k eliminaci normativních rozporů napříč relativně autonomními domácími systémy a systémem komunitárním.[7] Nicméně v situaci, kdy by Ústavní soud aplikoval Listinu základních práv EU, a čelil interpretační otázce, měl by povinnost tuto otázku předložit Soudnímu dvoru.

Připomeňme si, že by tomu tak bylo například v situaci, kdy by Ústavní soud řešil ústavní stížnost, podle níž český orgán veřejné moci pohybující se v oblasti působnosti evropského práva vyložil domácí právo implementující evropské právo protiústavním způsobem. V dané situaci by šlo nikoliv o to, že samotné evropské právo je protiústavní, nýbrž toliko o to, že například domácí orgán veřejné moci při přímé či nepřímé aplikaci evropského práva porušil některé základní právo stěžovatele. V daném případě se uplatní Listina základních práv EU, a byla-li by součástí ústavního pořádku, musel by Ústavní soud v případech pochybností celou věc předložit ESD. Takovýto postup by ve své podstatě destruoval autonomní charakter českého ústavního pořádku. Pokud by naopak Ústavní soud kreativně interpretoval Listinu základních práv EU bez ohledu na ESD, dopouštěl by se porušení evropského práva.

Asi i z těchto důvodů Ústavní soud doposavad odmítá, že by evropské právo bylo součástí ústavního pořádku a jako takové referenčním kritériem přezkumu ústavnosti. Například podle nedávného názoru ÚS ČR:

[…] komunitární právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu. Na druhou stranu jsou Evropská společenství, tak jako Česká republika, společenstvími právními. Na respektování a úctě k podstatným náležitostem právního státu jsou Evropská společenství vybudována. Z judikatury Evropského soudního dvora lze dovodit, že jeho interpretace obecných principů právních odpovídajících základním právům obsaženým v domácích ústavních katalozích je blízká přístupu Ústavního soudu. Navíc se předmětná problematika týká tvorby a fungování vnitřního trhu včetně zásahů do volného pohybu zboží jakožto jedné ze čtyř základních svobod, tedy samé podstaty Evropských společenství, a tudíž je třeba o to pečlivěji dbát, zda přijatá omezení jsou vyvážena dostatečnou garancí základních práv zúčastněných subjektů, v posuzovaném případě především práva na řádné a spravedlivé řízení.[8]

Bude ale tento právní názor obhajitelný i poté, co se Listina základních práv EU stane závaznou? Domnívám se, že bude.

Ústavní soud se přihlásil k názoru, že evropské právo působí v českém právu na základě čl. 10a Ústavy ČR:

Ač tedy referenčním rámcem přezkumu Ústavním soudem zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku ČR, nemůže Ústavní soud zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na komunitární právo. Jinými slovy, Ústavní soud v této oblasti interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva komunitárního.[9]

S ohledem na to Listina základních práv EU není smlouvou podle čl. 10 Ústavy, ale naopak smlouvou přenášející na EU část pravomocí orgánů českého státu ve smyslu čl. 10a. Z toho plyne, že Listina je částí autonomního právního systému na domácím právu relativně nezávislého, který si určuje sám následky na základě vlastní metodologie. Ústavní pořádek ČR může být ovlivňován Listinou základních práv EU toliko nepřímo, jen podpůrně při výkladu ústavního pořádku (tedy jen nezávazně), Ústavní soud ovšem ponechá určování významu Listiny na ESD, stejně jako ESD pochopitelně nijak nezasahuje do určování významu ústavního pořádku ČR.
___________________________________
[1] Odkazuji na svůj článek Kühn, Z.: Derogace a aplikační přednost ve vztahu domácího, mezinárodního a komunitárního práva. Soudní rozhledy, č. 1/2004, č. 1, str. 1-9.[2] Nález Pl. ÚS 50/04 publ. jako č. 154/2006 Sb. (Cukerné kvóty II).[3] Takto např. v polských podmínkách rozhodnutí polského Ústavního tribunálu K 18/04 ze dne 11. 5. 2005, OTK ZU (2005) ser A, č. 5, pol. 49 (kauza ústavnosti polské smlouvy o přistoupení k EU).
[4] Nález Pl. ÚS 44/02 vyhlášený pod č. 210/2003 Sb.[5] Viz nález I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 (Slovenský soudce vs. ČR).[6] K analýze této judikatury srov. Kühn, Z.: K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví, Právní rozhledy, sv. 13, 2005, č. 1, str. 1 – 9.[7] K tomu v detailech Kühn, Z.: Rozšíření Evropské unie a vztahy šestadvaceti ústavních systémů. Právník, vol. 143, 2004, č. 8, str. 745 - 786.[8] Viz odst. 35 nálezu Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. ledna 2007 (léčivé přípravky z veřejného zdravotního pojištění). K tomu srov. anotaci M. Bobka, Ústavní soud ČR a přezkum vnitrostátní implementace komunitárního práva: „Poslouchej, co říkám a nekoukej, co dělám“? Soudní rozhledy 5/2007, str. 173 - 180.[9] Nález Pl. ÚS 50/04 cit. v pozn. č. 2 výše.

Celý příspěvek

Coaseho teorém stručně a jasně

Pro každého, kdo stále ještě neví, co to je Coaseho teorém (což je předpokládám třebas i velká většina studentů na PF UK), doporučuji toto přehledné vysvětlení od Lawrence Soluma. Trochu mi tam schází jen větší vysvětlení jeho významu, ale to se jistě objeví v komentářích k Solumově postu. Celý příspěvek

Může absence publikace úplného znění zákona odůvodnit jeho protiústavnost?

V nálezu Pl.ÚS 53/04 Ústavní soud zaujal dosti podivný názor o neexistenci diskriminace mužů, pokud zákon stanoví důchodový věk odlišně v závislosti na počtu vychovávaných dětí pouze pro ženy. Na tento nález si již několik bloggerů včetně mne brousí zuby, nicméně jako poznámku před dotknutím se merita věci bych chtěl stručně zmínit mimořádně zajímavou otázku, kterou nález jen jaksi mimochodem zmiňuje (on tedy "jen tak mimochodem" zmiňuje i samotné meritum věci).

V odstavci 24. ÚS zmínil, že se
předně zabýval otázkou, zda napadené ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění, v platném znění, není v rozporu s ustanovením čl. 52 Ústavy. Vycházel z úvahy, že Sbírce zákonů je v odborné literatuře přiznávána funkce informační, spočívající v tom, že Sbírka zákonů slouží jako oficiální zdroj poznání právních předpisů (srov. K.Klíma a kol., Komentáře k Ústavě a Listině, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, str. 281). Přestože byl zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém, pojištění - jak bylo řečeno výše - za dobu své účinnosti patnáctkrát novelizován a od r. 1995 nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů po žádné novele v úplném znění, shledal Ústavní soud ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění novelizované toliko zákonem č. 425/2003 Sb. za dosud natolik snadno přístupně seznatelné pro obecnou povědomost o právu, jako pravidlu, které usměřňuje chování těch, kterým je určeno.

Znamená to tedy, že by ÚS zrušil právní předpis pro jeho nesrozumitelnost jen proto, že tento předpis nebyl republikován ve Sbírce zákonů, jakkoliv byl mnohokráte novelizován? Domnívám se, že by to nebylo rozumné (mimochodem, není mi vůbec jasné, jak by ÚS určil, kdy se již zákon stane s ohledem na početné novelizace a současně s ohledem na absenci republikace nesrozumitelný).

Republikace, tedy vyhlášení úplného znění zákona ve znění pozdějších novel, není závazným vyhlášením autentického znění zákona, ale má jen informativní funkci - není totiž právním předpisem ve smyslu § 1 zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ale jen "dalším aktem" vyhlašovaným ve Sbírce zákonů ve smyslu § 2 téhož zákona. Mimochodem, jde o nešťastnou českou tradici - domnívám se, že by mnohem lepší praxí byla praxe vyhlašování konsolidovaného znění zákona ve znění všech novel: to by nemělo funkci informativní, ale skutečně závaznou (poslanci by pak hlasovali o konsolidované verzi zákona, nikoliv pouze o novelách, jak je tomu dnes). Za současného právního stavu však absence republikace nemůže být protiústavní a založit právní nejistotu může jen v ideálním světě zcela odtrženém od skutečné praxe toho, jak lidé poznávají právo. Jak známo, nahlížet do Sbírky zákonů umístěné na obecním úřadě se přestalo s nástupem internetu na sklonku 90. let (když ani předtím to asi nebylo nijak slavné - pamatuji se, že když jsem byl v roce 1992 na městském úřadě v malém městečku nahlédnout do Sbírky v rámci své přípravy na přijímací zkoušky na brněnské právnické fakultě, sešity Sbírky byly panensky netknuté).

PS: Mimochodem, nebylo na místě konečně zrušit nesmyslnou papírovou Sbírku, a nahradit jí autentickou internetovou? Celý příspěvek

Konference o veřejných zakázkách

Možná již trochu pozdě, ale přece jen bych rád upozornil na konferenci pořádanou Regionální hospodářskou komorou Brno ve spolupráci s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, která se uskuteční ve dnech 27. a 28. listopadu 2007 v prostorách brněnského výstaviště. Veškeré potřebné bližší informace, včetně registračních se dozvíte zde.

Za zmínku ještě stojí, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal u příležitosti pořádání této konference Informační list k problematice veřejných zakázek (ke stažení v pdf verzi tady). Celý příspěvek

“Poloviční” soudkyně?

V poslední době jsem v tisku zaznamenal poznámku o kauze soudkyně z Obvodního soudu pro Prahu 2, která žalovala Českou republiku proto, že ji předseda soudu nechtěl umožnit výkon funkce soudkyně na „poloviční úvazek“ (přesněji řečeno původně to umožnil a následně, s odkazem na nedostatek soudců, své rozhodnutí v této věci zrušil). Otázka, která mě zajímala, bylo, jak se Nejvyšší soud, který rozhodoval v posledním stupni, vypořádal s namítanou diskriminací z důvodu pohlaví. Žalobkyně (dovolatelka) totiž mimo jiné namítala, že neumožněním práce na částečný úvazek ji Česká republika diskriminuje z důvodu pohlaví. Ač to tedy není v rekapitulační části rozhodnutí patrné, namítaná diskriminace se měla týkat jednak diskriminace přímé (tedy poloviční úvazek nebyl umožněn dovolatelce, zatímco byl umožněn kolegyni) a taktéž diskriminace nepřímé (jedná se o strukturální problém celé justice, kdy neumožněním částečných soudcovských úvazků jsou znevýhodněny především ženy, které se v drtivé většině případů starají o nezletilé děti).


K otázce samotné diskriminace se člověk při čtení rozhodnutí (rozsudek NS ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006, text je přístupný zde) prokouše až na úplném závěru. Argumentaci s ohledem na tuto dovolací námitku tvoří následující odstavce. Dovolím si k nim učinit pár glos:

Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že je ze strany \"žalovaného českého státu\" diskriminována z důvodu svého pohlaví, neboť \"český stát\" při organizaci soudnictví \"ignoruje práva určená na ochranu mateřského poslání žen\", a že žalovaná nedůvodně krátí \"zákonná práva matek\" a omezuje žalobkyni v právu, aby mohla společně s manželem \"svobodně rozhodovat o způsobu péče a výchovy jejich dětí\"; nerovný a diskriminační přístup žalované vůči žalobkyni se projevil podle jejího názoru též v tom, že jiné soudkyni byl v rozhodném období umožněn výkon funkce po kratší pracovní dobu (\"jediným rozdílem oproti žalobkyni bylo, že její dítě bylo mladší 3 let\") a že bylo dvěma soudcům umožněno \"nastoupit dlouhodobou stáž mimo soud žalované\".

[Kdyby se do této otázky NS pustil, byly by zde zajímavé úvahy na téma srovnatelnosti – je soudce, který nastupuje na stáž na vyšším soudě, tedy je plně nepřítomný na pracovišti, ve srovnatelném postavení s někým, kdo tam zůstává, chce ale jen částečný úvazek?]

K tvrzením žalobkyně je třeba v první řadě uvést, že nárok na kratší pracovní dobu nebo na jinou vhodnou úpravu pracovní doby, nebrání-li tomu vážné provozní důvody, nemají jen ženy (těhotné ženy nebo ženy pečující o dítě mladší než 15 let), ale - jak vyplývá z výše uvedeného - také muž pečující o dítě mladší 15 let a ten (muž nebo žena), který prokáže, že převážně sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu; ve vztahu k osobám pečující o dítě mladší než 15 let tedy nejde o nárok určený na ochranu mateřského poslání žen, ale poskytnutý (při splnění stanovených podmínek) za účelem zajištění péče o dítě, které ji vzhledem ke svému věku (a dalšímu zdárnému vývoji) potřebuje, a o diskriminaci žalobkyně z důvodu jejího pohlaví nebo o \"krácení zákonných práv matek\" nelze již z tohoto důvodu vůbec uvažovat.

[To není přesné: za podobné konstelace nelze uvažovat o přímé diskriminaci, tedy kdy se vyčleňování ze zakázaných či podezřelých kritérií (zde pohlaví) plně kryje s danou kvalifikací. Příkladem přímé diskriminace je kupříkladu ustanovení „muži do penze v 65, ženy v 63“: zde se množiny znevýhodněné skupiny a skupiny, které je uloženo další břemeno, plně překrývají (otázku, kdy chodí do penze transsexuálové, nechávám stranou). O co jde ale v tomto případě je typický příklad nepřímé diskriminace – tedy situace, kdy se v drtivé většině případů překrývá skupina s určitým znakem (pleť, pohlaví apod.) se skupinou, která je v praxi znevýhodněna. Troufám si tvrdit, a to i bez možnosti odkázat na konkrétní statistiku, kterou nemám, že o děti či bezmocné osoby totiž v České republice pečují hlavně ženy].

Přesvědčivě nevyznívá ani námitka žalobkyně, že ji žalovaná omezuje v právu, aby mohla společně s manželem \"svobodně rozhodovat o způsobu péče a výchovy jejich dětí\", když v souvislosti s podáním žádosti ani neuvažovala (jak je zřejmé ze žaloby) o tom, že by její manžel převzal \"díl pravidelné péče o děti\", ačkoliv je - obdobně jako žalobkyně - oprávněn požadovat po svém zaměstnavateli kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu pracovní doby, nebrání-li tomu vážné provozní důvody, a ačkoliv žalobkyně vykonává nejméně stejně významné (a náročné) povolání jako její manžel.

Souhlasit nelze ani se soudem prvního stupně v tom, že by žalobkyně byla \"nepřímo diskriminována\", neboť v době, kdy žádala o úpravu stanovené pracovní doby, byli \"uvolněni jmenovaným soudem 2 soudci na stáž u vyššího soudu\" a \"jiné soudkyni byla zkrácená pracovní doba povolena\",

[Zde dochází myslím k pomýlení mezi přímou a nepřímou diskriminací: pokud bylo osobě ve srovnatelné situaci (tedy kupříkladu kolegyni u stejného soudu, s ohledem na srovnatelnost stážistů mám dost pochybnosti) něco umožněno a mě ne, jde o diskriminaci přímou.]

a že by diskriminace byla ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. prokázána, když žalovaná ani po poučení soudem \"netvrdila a nenavrhovala důkazy prokazující, že žalobkyně není diskriminována\". I když podle ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. soud ve věcech pracovních považuje za prokázané skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, pokud v řízení nevyšel najevo opak, nevzal soud prvního stupně náležitě v úvahu, že rozhodující tu není přesvědčení účastníka o tom, že byl diskriminován, ale jen takové tvrzené skutečnosti, z nichž diskriminace (jednání, které představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci) opravdu vyplývá. Ze samotného tvrzení žalobkyně, že v rozhodné době byla jiné soudkyni \"povolena zkrácená pracovní doba\" (přičemž \"jediným rozdílem oproti žalobkyni bylo, že její dítě bylo mladší 3 let\") a že v době podání žádosti byli dva soudci působící u Obvodního soudu pro Prahu 2 \"uvolněni na stáž u vyššího soudu\", žádná diskriminace (přímá nebo nepřímá) žalobkyně podle jejího pohlaví bez dalšího ještě nevyplývá; i když žalovaná za řízení netvrdila a neprokazovala z pohledu ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. \"opak\", nebylo možné již z tohoto důvodu považovat nepřímou diskriminaci žalobkyně z důvodu pohlaví ze strany žalované za prokázanou.

[Nejsem si jist, zda NS nepřevrací na hlavu smysl § 133a o. s. ř. – domnívám se, že v tomto případě měly pravdu nalézací a odvolací soud, jestliže na podobný případ aplikovaly právě § 133a o. s. ř. O tom totiž toto ustanovení je – že diskriminované osobě stačí dokázat, že je ve srovnatelném postavení a přitom bylo dáno rozdílné zacházení; v tom okamžiku se přesouvá důkazní břemeno na žalovaného, aby vysvětlit, že k diskriminaci nedošlo (kupř. je schopen nabídnout objektivní a racionální důvod odlišného zacházení.]

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru.

[Tak tím bych si po prostudování argumentace NS nebyl vůbec jistý. Domnívám se, že Nejvyšší soud nejenom nerozlišuje mezi přímou a nepřímou diskriminací, ale také má dost obtíže při výkladu § 133a o. s. ř. S ohledem na posledně jmenovaný § by možná nebylo od věci podrobit detailnějšímu studiu výborný nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04, č. 419/2006 Sb.]

Celý příspěvek

Politický systém, právo a jeho výklad

Jako účel lpění na zákonu ve formálním smyslu bývá uváděn princip právní jistoty. Naplňování tohoto principu je nepochybně součástí naplňování principu demokratického právního státu. Princip právní jistoty je obvykle vyzdvihován a zdůrazňován v prostředí, v němž dochází k častým změnám politického systému, které mají za následek i změnu obsahu existujících právních pojmů a vytváření nových. Pokud jednotlivec (např. generace prarodičů dnešních českých padesátníků či šedesátníků) zažije pět nebo šest změn politického systému (od konstituční monarchie přes demokracii, nacistický totalitarismus, poválečnou defektní a limitovanou demokracii, stalinistický totalitarismus a poststalinský autoritativní politický systém), musí se mu nepochybně právo jevit jako vlastně velmi nestabilní systém. Toto konstatování o právu je ovšem v přímém rozporu s vlastností právu imanentní, totiž stabilita.

Nelze se nakonec divit, že se právníkovi, který zažil 4 – 5 změn politického systému (a příslušníků této generace působí v ČR jak v právní vědě, tak i v soudnictví a advokacii celá řada) jeví akcent na princip právní jistoty jako velmi důležitý. Zvláště pak tato teze vynikne, je-li právo ztotožněno se zákonem, který jako nepochybná „suverénní“ autorita předvidatelně reguluje vztahy mezi jednotlivcem a státem, resp. veřejnou mocí a vztahy mezi jednotlivci navzájem. Zákon přináší jistotu. Tato jeho funkce působí stejně ve všech politických systémech a je lhostejné, je-li nazývaná „princip právní jistoty“ anebo „socialistická zákonnost“. Princip právní jistoty lze proto určitě označit za formální součást ideje spravedlnosti. Právní pravidlo prostě musí být dopředu seznatelné a musí mít jistou trvanlivost. Tyto požadavky může ovšem naplňovat nejen zákon ve formálním smyslu, nýbrž i ustálená soudní judikatura, která tak plní funkci práva. Ostatně ESLP v některých svých rozhodnutích hovoří o „zákonu v materiálním smyslu“, čímž dává jasně najevo, že právo neztotožňuje jen s „law in books“. 1)

Změny politického systému se často odehrávají při současně prohlášené anebo fakticky stvrzované tzv. právní kontinuitě. Masa právních předpisů z minulosti se přelévá a dál platí i v prostředí nového politického systému. V něm je však vystavena nové interpretaci ze strany soudců. Nová interpretace totiž musí odpovídat nosným ideám nového politického systému. Jako příklad lze uvést rozhodnutí českého ústavního soudu Pl. ÚS 19/1993 ze dne 21. 12. 1993. Ústavní soud uvedl: „Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. Tzn. i při kontinuitě se „starým právem“ hodnotovou diskontinuitu se „starým režimem“. Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně racionální legitimitu režimu a formální právní stát.“

Jak dokládají příklady ze vzdálenější minulosti, může někdy jít o „výklad bez hranic“. 2) Stačí, aby nová, režimu poplatná právní teorie dodala argumenty pro změněnou interpretaci starých zákonů. Z pověření říšského ministra spravedlnosti zformulovali němečtí přední odborníci – profesoři práva na německých univerzitách – zásady k postavení a k úkolům soudců“ (Leitsätze über Stellung und Aufgaben des Richters), které byly publikovány v odborném tisku (DRW, svazek I., 1936, s. 123). Druhá zásada zněla: „Základem interpretace všech pramenů práva je nacionálně socialistický světový názor tak, jak je formulován zejména v programu strany a ve vyjádřeních vůdce.“3)

Avšak již před vydáním zmíněných zásad si někdejší nejvyšší německá justiční instance anticipující přání nových držitelů moci dokázala poradit s výkladem starých zákonných textů. Dokládá to případ filmového režiséra a spisovatele z roku 1933, který měl smlouvu s filmovou společností UfA. Jako Žid se stal autor po změně politického režimu pro svého smluvního partnera nežádoucím, Ukončení smluvního vztahu bylo však podle smlouvy možné jen v důsledku nemoci nebo smrti. Vypomohla nejvyšší soudní instsance Reichsgericht , který ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Dřívější (liberární) představa o právním obsahu osobnosti nečinila žádné zásadní hodnotové rozdíly ve vztahu ke stejnosti nebo rozdílnosti krve; proto odmítala právní dělení a členění lidí podle rasových kritérií“. S tím skoncoval „nacionálně socialistický světový názor“. Ten uznává „rodem Němce“ (Deutschstämmige) za „právně plnohodnotné (rechtlich vollgültig) a rozlišuje mezi „osobami plně způsobilými k právům a osobami s menšími právy“ (voll Rechtfähigen und Personen minderen Rechts). „Stupeň úplné absence způsobilosti k právům se deklaruje od nepaměti v případě zničení právní osobnosti rovnající se fyzické smrti osoby“. Tak vznikly pojmy „občanská smrt“ nebo „smrt kláštera“. (...) „Změna společnosti uskutečněná z důvodů rasově politických“ odůvodnila ukončení smlouvy s autorem „stejně jakoby to učinila smrt nebo nemoc.“ 4)

Z uvedeného je patrno, jak snadno vykročili soudci nejvyšší německé soudní instance v 30. létech z navyklé pozitivistické pozice. Až neuvěřitelně snadno přikročili k interpretaci a aplikaci práva, kterou je možno označit za „přirozenoprávní“ jen tehdy, ztotožníme-li s přirozeným právem to, co má být v jejich výkladu obsahem konkrétního řádu života (das konkrete Ordungsdenken) 5) , z něhož se odvíjí obsah právních norem, resp. jímž byla zdůvodňována existence právních norem. Tak je konkrétní panující řád nadřazen všem právním normám, které „nemohou a nemají existenci tohoto řádu obsáhnout a vyčerpat, nýbrž ji pouze slouží. Konkrétní vnitřní řád, disciplína a čest každé instituce odolává (pokud instituce trvá) každému pokusu o divoké normování a úpravám; (instituce) staví každého zákonodárce a každého, kdo zákon aplikuje před dilema, aby buď převzal a aplikoval konkrétní právní pojmy, nebo aby je zničil“. 6)

Do obsahu „konkrétního řádu života“ lze ovšem dosadit cokoliv, co je v tom či onom státu právě realitou, ať už je důvod existence této reality jakýkoli (evoluce nebo revoluce). Stejně nahodilý může být i obsah reality. Konečně se C. Schmitt se dovolává S. Romaniho, který se o různosti „konkrétních řádů“ výslovně zmiňuje. 7) Metodologicky C. Schmitt navazuje na učení A. Hauriou o institucích, 8) které tento dlouholetý doyen právnické fakulty v Toulouse vyvinul při systematickém 40-letém zpracovávání judikatury Conseil d´Etat v létech 1896 – 1926. Toto učení, které Schmitt označuje za obnovení „konkretes Ordnungsdenken“ bylo v jeho očích odpovědí a zároveň překonáním normativismu stejně jako decisionismu a z „obou složeného pozitivizmu“. „Stát myšlený institucionálně už nelze ztotožňovat s normou nebo systémem norem a není ani pouhým suverénním rozhodnutím.Je institucí institucí, v jejímž řádu nacházejí ochranu i svůj řád mnohé další, samy o sobě samostatné instituce.“ 9)

Dále Schmitt vysvětlil, proč svou teorii „konkretes Ordnungsdenken“ nenazývá „institucionálním myšlením“. Následovníci Haurioua (G. Renard) nechali totiž vyústit institucionální myšlení do neotomismu a tato teorie se dle Schmitta „projevovala jako typická římskokatolická teorie“. Tak se dle něj dospělo k restauraci, resp. zakonzervování vyčpělých institutů. 10) Nový německý právní řád však měl stavět na generálních klauzulích neurčitých pojmech a referenčních odkazech na částečně metaprávní kategorie typu dobré mravy, dobrá víra, důležité důvody atd. Uvedené příklady jakož i další měly být signálem a důkazem o odtržení se od pozitivizmu a zároveň umožňovaly průnik aktuálně definovaného obsahu.

Skutečný důvod k obratu v pojímání práva jakož i jeho interpretace a své skutečné krédo vyjádřil Schmitt následovně: „Jakmile se nebudou pojmy jako dobré mravy, dobrá víra, atd. vztahovat k individualistické „bürgerliche Verkehrsgesellschaft“, ale budou se vztahovat k zájmům národního celku, změní se skutečně veškeré právo aniž by bylo třeba měnit jeden jediný pozitivní zákon“. 11)

Tento nový způsob myšlení se měl prosadit nejen v civilním právu, ale především v právu trestním a daňovém. Ohniskem, z něhož měl čerpat interpret zájmů celku byla (viz „Zásady ...“ uvedené svrchu) vůle strany a vůdce, kteří se staly avantgardou činící si nárok na „správnou“ odpověď při řešení všech problémů. Sám Schmitt chválí jako zatím nejjasnější projev nového „Ordnungsdenken“ pracovní zákon (Gesetz zur Ordnung der nationalen Arbeit) z ledna 1934. Tento zákon „za sebou jedním úderem zanechal celý svět individualistického myšlení o smluvních a právních vztazích (...) Na místo tarifních smluv nastupuje tarifní řád; podnikatel, zaměstnanci a dělníci jsou vůdcem a následovníky podniku, kteří pracují k podpoře účelu podniku a k užitku národa a státu; jeví se jako členové společného řádu, tedy společenství s veřejnoprávním charakterem.“ 12) Dodejme, že odstranění dřívější duality mezi státem a občanskou společností bylo vnitřním důvodem k akceptaci nového typu právního myšlení, které dle autora rozhodně nemělo být pouhou korekturou dosavadních pozitivistických metod.

K naznačené perverzi práva a jeho výkladu došlo v důsledku politického vzestupu nacionálního socialismu. V jeho důsledku se fakticky měnil celý politický systém. Alespoň v počátcích došlo k této změně bez velkých změn v psaném právu. Ke změnám došlo převážně díky soudním rozhodnutím a díky opoře v právně teoretické literatuře. Přitom, jak poznamenává B. Rüthers vypukla v právní vědě hned v roce 1933 doslova soutěž o lepší právně teoretické zdůvodnění nacionálně socialistických cílů nových držitelů moci. Zároveň upozorňuje na dodnes trvající neprobádanost příčin tohoto jevu.13)

Naznačený exkurz do historie však dokazuje, že politický systém sám o sobě je s to změnit pojímání práva jakož i jeho interpretaci a aplikaci.
--------------------
1) srov. the Müller and Others judgment of 24 May 1988, Series A no. 133, p. 20, § 29, Kruslin v. France, judgment of 24. 4. 1990, Series A, no. 176, pp. 21 – 22, § 29 in fine, Markt Intern Verlag GmbH Klaus Beermann judgement of 20. 11. 1989, Series A, no. 165, pp. 18-19, § 30
2) B. Rüthers je autorem stejnojmenné práce Die unbegrenzte Auslegung“, in Zum Wandel der Privatrechtsordnung in Nationalsozialismuss, Heidelberg, 1991, 4. vydání, s. 179
3) citováno podle B. Rüthers, Rechtstheorie, CH BECK Mnichov 1999, s. 322-3
4) Citováno podle: R. Lamprecht, Von der Subjektivität des Richtens, DRiZ, März 2004. s. 89 – 94, který odkazuje na: Über Nationalsozialismuss – Dokumente 1933 – 1945, vyd. Walter Hofer, Frankfurt am Main 1957, Dokument Nr. 162.
5)C. Schmitt, Über die drei Arten rechtswisssenschaflichen Denkens, Hamburg, 1934, s. 12 a násl.
6) ibid, s. 20 a násl.
7) ibid, s. 24, autor odkazuje na práci: Santi Romano, L´ordinamento giuridico, Pizza 1918, s. 17.
8) ibid, s. 54.
9) ibid 56-57
10)ibid s. 57.
11)ibid 59.
12)ibid 64.
13)B. Rüthers, Rechtstheorie, CH BECK Mnichov 1999, s. 319
Celý příspěvek

Evropský univerzitní institut potřetí - jak se hlásit?

V posledním z příspěvků o Evropské univerzitním institutu, který navazuje na povídání o struktuře Institutu a propagační post, se nyní vracím na úplný počátek: kdo a jak se může na Institut hlásit? Rozlišme dvě kategorie potenciálních zájemců o působení na Institutu: vědecké pracovníky a zájemce o doktorandské studium. Prvně zmiňovaní, tedy vědečtí pracovníci s již dosaženým titulem Ph.D., se již dnes mohou ucházet o stipendia (fellowships) pro vědecké pracovníky (Fernand Braudel, Jean Monnet a Max Weber Fellows). Ta jsou již dnes udělována bez ohledu na národnost kandidáta. Za poslední tři roky se však nezdá, že by tato možnost české (či slovenské) vědecké pracovníky příliš lákala.


Situace je problematičtější se zájemci o doktorandské studium. Systém financování studia pro doktorandy na EUI je vystavěn tak, že každá smluvní strana Smlouvy o založení EUI financuje studenty své státní příslušnosti. Některé členské státy (kupř. Lucembursko či Nizozemí, anebo též asociovaný stát Švýcarsko) poskytují svá „národní“ stipendia nejen studentům, kteří mají jejich státní příslušnost, ale také studentům z jiných členských států, kteří mají trvalý pobyt na jejich území a vystudovali tamní vysokou školu/respektive jsou činní v tamním akademickém sektoru. Česká republika, stejně jako třeba Maďarsko, Bulharsko a Malta, však doposud nejsou smluvní stranou Smlouvy o založení EUI. To znamená, že na Institutu v současnosti neexistuje financování (granty) pro studenty české národnosti.

Slovensko ke Smlouvě o EUI přistupuje; zdá se, že slovenští studenti by mohli na Institutu začít studovat již od akademického roku 2008/2009. Úmluvu o založení EUI by se Slovensku mělo podařit ratifikovat do začátku akademického roku 2008; nicméně, i pokud by se tak nestalo, existuje možnost dohody mezi Slovenskem a Institutem o dočasném vysílání studentů, která je vcelku flexibilní a závisí na počtu kvalitních zájemců o výzkum ze Slovenska a vůli slovenské strany.

Také česká situace by se snad měla také časem změnit. Podle informací poskytnutých autorovi z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyjádřila Česká republika přání ratifikovat Smlouvu o založení EUI ústy tehdejší ministryně školství Petry Buzkové již v listopadu 2005. Od té doby probíhají jednání o přistoupení. Úmyslem české strany zatím je financovat až 4 nová stipendia pro české studenty každý rok, a to, pokud možno, již od akademického roku 2008/2009. To by znamenalo, že na Institutu by v budoucnosti mohlo studovat až 16 českých studentů zároveň. České MŠMT původně (květen 2007) vyjádřilo přání dosáhnout dohody s EUI do konce roku 2007; první čeští studenti by pak mohli na EUI nastoupit od září 2008. Nyní se však bohužel zdá, že mírný stav bezvládí, který zdá se panuje na současném MSMT, se negativně podepíše na procesu přistoupení: vyjednávání se v listopadu 2007 opět zastavila a zdá se, že se čeká na politické rozhodnutí nového ministra.

Nevím. Diskuse o „prioritách“ české vlády při financování vědy a výzkumu již na stránkách Jiného práva proběhla. Nebudu opakovat argumenty tam učiněné. Podle údajů, které se ke mě dostaly, by vyjednaný český příspěvek měl obnášet 180 tisíc Euro ročně. Jedná se o nabídku počáteční „slevy“, kterou Institut učinil vůči vícero novým členským státům: kupříkladu stejně velká Belgie platí sumu pětinásobně vyšší. Je pět miliónů korun hodně či málo pro financování 16 českých studentů a národní účasti na evropské výzkumu?

Samotný proces přijímání doktoranda na EUI se skládá ze dvou kol: písemného a ústního. Písemné kolo probíhá dnes již výlučně elektronicky. Každoroční uzávěrka je přihlášek je k 31. lednu toho roku, ve kterém by uchazeč rád začal studovat. Detailní seznam dokumentů, které musí každá přihláška obsahovat a v jakém formátu, je k dispozici na internetových stránkách EUI. Pokud bude uchazeč postoupí do ústního kola, pak bude pozván k ústnímu pohovoru, který se uskuteční v průběhu měsíce dubna. Ústní pohovor se zaměřuje na debatu o uchazečovu plánu studia, tématu jím navržené disertační práce a debatu o širších výzkumných zájmech kandidáta. Vyrozumění o (ne)přijetí ke studiu přichází v průběhu května.

Co se hodnotí? Hlavní je asi kvalita předloženého výzkumného projektu a realistické vnímání toho, co chce uchazeč psát a o čem by rád bádal. Více jak polovina pohovoru se točí okolo tématu zvoleného výzkumu. Kvalitou projektu se myslí především originalita a invence: výběrové komise mají myslím slabost pro přístupy mezioborové, srovnávací a dostatek kontextuální omáčky. Uchazeč by měl při vypracovávání projektu vycházet z toho, že jeho projekt budou číst jedinci, kteří provádějí výzkum v dané oboru. „Omletá“ témata, která nepřinášejí žádný nový pohled, nikoho nezaujmou: pokud je kupříkladu předložen projekt na téma „Obyčej v mezinárodním právu veřejném“ či „Evropská ústava“, tak výběrová komise jenom zívne a projekt odkládá. Pokud naopak zahlédne projekt na téma jako třeba „Posuzování dopadů legislativy a legislativní outsourcing“ či „Teorie precedentu v evropském právu“, je zde nesrovnatelně větší pravděpodobnost, že projekt někoho zaujme.

S ohledem na osobu samotného kandidáta se hodnotí „tradiční“ faktory: kvalita a reprezentativnost dosavadní práce a znalost jazyků. Kvalitou dosavadní práce je myšlena kumulace kterýchkoliv z následujících faktorů: publikační činnost, aktivita ve spolcích, účast na simulovaných soudních přelíčeních, praxe a jiné věci, které dokazují aktivitu a dimenze jdoucí nad rámec „povinně odkrouceného“ v rámci právnické fakulty. Uchazeči budou mít také typicky zkušenosti ze zahraničí (Erasmus či jiné formy studia v zahraničí). Požadavkem pro uchazeče je znalost alespoň dvou jazyků Evropské unie; po přistoupení České republiky k EU je sice možné argumentovat, že by stačila čeština a slovenština, v praxi to ale tak nebude. Každý musí umět obstojně anglicky a velice vhodná je znalost minimálně dalšího cizího jazyka (francouzština, němčina, španělština, italština, polština atd.). Drtivá většina lidí na Institutu (s občasnou výjimkou Angličanů) je schopna komunikovat ve vícero jazycích.

Závěrečná poznámka se týká výše zmiňovaného systému výběru studentů v rámci jednotlivých národnostních kategorií; tento systém znamená, že studenti soutěží o přijetí na Institut v rámci své „kategorie“ grantů – němečtí studenti proti ostatním německým studentům, portugalští studenti proti ostatním Portugalcům. Ač je EUI místem špičkového výzkumu ve společenských vědách, v ohledu „národnostních kvót“ zůstává beznadějně nepružnou evropskou „institucí“, a to ze dvou ohledů.

Za prvé, existuje značný nepoměr mezi obtížností přístupu na Institut s ohledem na národnost uchazeče. Celkový průměr počtu zájemců o studium v porovnání s počtem přijatých nevypadá natolik hrozivě: na každé studijní místo se hlásí v průměru 9 zájemců, tedy celkový průměr míst:zájemců je 1:9. Nicméně tento celkový průměr je potřeba kalkulovat s ohledem na konkrétní národní kvóty, v rámci které se ten který uchazeč hlásí. Zatímco kupříkladu šance finského uchazeče dostat se na Ústav práva v roce 2006 bylo 1:2 (dva zájemci o jeden finský grant), šance portugalského či řeckého kandidáta jsou 1:10 a šance italského 1:11.

Za druhé, ač podobný systém může být výhodný pro určitého konkrétního kandidáta, z hlediska EUI jako takového znamená snížení celkové kvality přijímaných kandidátů: dobří kandidáti ze smluvního státu, kde se hlásí mnoho zájemců, musí být odmítnuti a namísto toho je přijat slabší kandidát, který však má národnost smluvní strany, v jejíž rámci není o výzkum na Institutu takový zájem.

Řešení tohoto problému je technicky velice jednoduché; politicky však nesmírně obtížné: zrušit národnostní kvóty při přijímání studentů na EUI a přijímat kandidáty ve volné soutěži bez ohledu na státní příslušnost. Podobné myšlenky jsou však v současnosti u smluvní stran obtížně prosaditelné. Možnost, která se jeví prozatím schůdnější, je zavést dvoukolový systém přijímání, přičemž část míst na Institutu by byla nadále vybírána v rámci „vnitro-národnostní“ soutěže a další část by byla vystavena volné soutěži bez ohledu na státní příslušnost kandidáta, která by pak nemusela být omezena ani tím, zda má kandidát vůbec národnost některé ze smluvních stran. Podobné řešení sice zůstává hudbou budoucnosti, jedná se však o budoucnost nezbytnou: pouze tak bude Institut schopen uchovat své postavení v soutěži o nejlepší studenty, soutěži, která se již dávno neodehrává pouze v evropském měřítku.

Celý příspěvek

Úskalí právnického (akademického) blogování

V současné době dokončuji svůj příspěvek do výročního sborníku Jiného práva (teď si uvědomuji, že mě možná proklejí ti z přispěvatelů, kteří do pozdních nočních hodin včerejšího večera klepali svůj příspěvek, aby stihli uzávěrku - ano, spolu s dalšími, kteří ji také nestihli, si sypu popel na hlavu...). Ve svém příspěvku se zabývám velice široce rolí právnických blogů pro právo, specielně s přihlédnutím k situaci v České republice. V jedné části diskutuji přínos blogů pro právní akademii (ano, naše tlachání může někdo považovat za akademickou debatu...). V závěru této části se zamýšlím i nad negativy akademického blogování. O tu bych se s Vámi chtěl podělit a jsem zvědavý na Vaše názory.

Ani jedna z výhod však není bez své ceny. Kupodivu, jedním z největších kritiků přínosu blogování pro právnickou akademii je jeden z nejúspěšnějších právnických blogerů - Profesor Brian Leiter, který provozuje současně hned několik blogů, jeden zaměřený na filozoficky orientované diskuse, druhý, jenž se věnuje právnickým školám a životu na nich a třetí, na kterém lze nalézt témata z oblasti právní filozofie. Přesto však Leiter spatřuje v blozích jedno veliké nebezpečí: diskuse se zamořuje příspěvky, které nepřidávají nic substantivního k debatě a jelikož neprošly filtrem jiných zprostředkovatelů, jako akademické příspěvky tradičního formátu (k nimž je však Leiter také spíše skeptický, což je však specificky americký problém: většina elitních právnických časopisů je totiž editována studenty. K tomu srov. např. Richard A. Posner: Against the Law Reviews, Legal Affaires), mohou často vést spíše k negativním výsledkům. Leiter to vyjadřuje slovy:

Kterýkoliv druhořadý akademik může mít názor, jakkoliv hloupý nebo zmatený, o kvalitě práce někoho jiného a vyjádřit tento názor v e-mailu kolegovi kdekoliv jinde. Teď si představte, že tento hloupý nebo zmatený názor je vyslán k tisícům: to je to, co blogy umožňují. Skutečně, blogy dělají ještě mnohem víc, než toto: umožňují opakované a systematické vysílání neodborných názorů, názorů, které pak mohou být vybrány a dále zesíleny jinými neodbornými blogy.

Možnost zesilování chybných názorů prostřednictvím dalších a dalších odkazů je to, co činí kvalitu blogové diskuse zranitelnou. Leiter se přitom domnívá, že právě právnické blogy jsou v tomto ohledu velmi zranitelné, s ohledem na velké množství neodborného publika, které je čte a které není schopno rozlišit relevantní názory od těch naprosto pomýlených. (Leiter to ilustruje na příkladu svého filozoficky orientovaného blogu : „pokud bych se na svém široce čteném filozofickém blogu pokusil vytvořit [podobný efekt] na základě tvrzení, že Derrida byl jednou z nejvýznamnějších osobností filozofie pozdního dvacátého století, hlavním výsledkem by bylo, že by lidé přestali můj blog číst. Vyučující filozofie a postgraduální studenti mají dostatek znalostí aby věděli, že Derrida je intelektuálním podvodem a můj opačný názor by na tom nic nezměnil“.) Silná stránka blogů je tak zároveň i jejich slabinou.

Leiterův názor se může zdát namyšlený, mně osobně se však zdá velice blízký. V tomto ohledu tak úplně nesouhlasím s Tomášem Sobkem, kolegou z LE Blogu a častým komentátorem na blogu Jiné právo, když říká:

Blogy jsou, ve srovnání s akademickou půdou, daleko méně formální a mnohem víc demokratické. […] Myslím, že je dobře, když se na blogu objevují lidé, kteří se neohlížejí na tituly nebo funkce a nekompromisně útočí na kohokoli. Dokonce je to dobře, i když neargumentují věcně, ale jen ‚odkouzlují‘ mystickou sílu uznávané autority. Tento luxus si můžeme dovolit už proto, že potřeba šetření místem na blogu není tak naléhavá jako potřeba šetření časem na konferenci. Stejně tak je dobře, když občas přijde do tělocvičny nějaký hejsek a zavolá na uctívaného mistra: ,Hej dědku ,chceš do držky?‘ [Tato poslední věta odkazuje na Sobkův příklad jistého mistra karate, jehož mystická autorita fungovala pouze mezi jeho vlastními žáky; když jej na souboj vyzval žák jiné školy, „dal mistrovi do držky“].

Blogy, které čtu nejraději a kde také sleduji diskusi pod jednotlivými příspěvky, mají většinou moderovanou diskusi (Jedná se především o Leiterovy blogy, nebo o blog, jenž provozoval Orin Kerr, jinak blogující na Volokh Conspiracy. Srov. např. Kerrovy instrukce pro komentátory dostupné zde). To znamená, že autor blogu musí komentář pod blogem sám schválit dříve než se komentář objeví na stránce blogu. Zdá se tedy, že někteří z autorů respektovaných blogů nepovažují přílišnou „demokratičnost“ svých blogů za přínos. Ostatně, pro příklad nemusíme chodit daleko; stačí se podívat na komentáře článků internetových médií: pouze málokdy přinášejí něco substantivního do diskuse. Stejně tak se nedomnívám, že by výhrůžky o dávání do držky nějak přispívaly většímu poznání. Sám Tomáš Sobek uvádí příklad „diskuse“, která se odehrála na stránkách Jiného práva poté, kdy tam publikoval svůj první příspěvek host profesor Jiří Přibáň. Kdo by se chtěl nyní pročítat sto třiceti šesti komentáři pod jeho příspěvkem a hledat výborné komentáře a pokusy o doplnění těch, které jeho příspěvek oslovil? Namísto toho v diskusi (především ze strany anonymů) mnohdy docházelo k podpásovým úderům, zpochybňujícím intelektuální úroveň některých autorů blogu.

Nemusí však jít pouze o nevěcné diskuse, které relativizují hodnotu blogu. Jak bylo uvedeno výše, blog ze své podstaty vyzývá k diskusi nehotových myšlenek a nahrazuje tak střetávání s kolegy na „živém“ semináři, kde se často dopékají první verze článků. (Takové semináře jsou vcelku běžné na univerzitách v USA nebo Spojeném království. Na PF Oxfordské univerzity jsou pak doplněny diskusními skupinami, které vedou samotní studenti. Srov. třeba „Jurisprudence Discussion Group“). Na rozdíl od semináře však v případě blogu názor zůstává publikovaným názorem a pokud autor příspěvku svůj, třebas pomýlený, příspěvek nesmaže, příspěvek je neustále dostupný čtenářům. Blog tak na akademiky klade požadavek, který mnozí z nich naplňují jen neochotně nebo vůbec: otevřeně uznat vlastní chybu.

Celý příspěvek

Jen si dej ještě jednoho paňáka, vždyť jedeš jen kousek ...

Nedávno jsem na The Becker-Posner Blogu narazil na zajímavé téma. Konkrétně na otázku možné odpovědnosti hostitelů (včetně barů a obdobných podniků) za škodu způsobenou jejich hosty při řízení v opilosti, když pokračovali v poskytování alkoholických nápojů i po té, co bylo zřejmé, že dotčený host přebral a přitom věděli, že daný host má v úmyslu řídit (a neudělali ničeho, aby tomu zabránili). Konkrétně to diskutuje Posner tady a Becker zde. Nejdříve mi to přišlo celé tak trochu divné ...

... na druhé zamyšlení - vlastně proč ne? Posner i Becker to pochopitelně diskutují v americkém kontextu. Diskuse se zaměřuje na tzv. Social Host Liability, resp. Dramshop Liability, tzn. na koncepty, dle kterých lze takovou zprostředkovanou odpovědnost nalézt. Zajímavé aspekty to té debaty přináší i komentáře k původním přípspěvkům, které poukazují na některé komparativní příklady, včetně případů, kdy historické sociální konvence (např. v Číně společenská povinnost nabídnout "pohoštění") narážejí v době, kdy se majoritní dopravní prostředek z koně či osla změnil na auto .... Při čtení těch příspěvků Posnera a Beckera mne hned napadlo, jak by to bylo podle českého práva?

Nevím o žádném případu - byť žádnou rešerši jsem na to nedělal, kdyby byla na straně baru či jiného "hostitele" dovozena odpovědnost za škodu, kterou způsobil (za jejich podstatného přispění) podnapilý host-řidič. Nicméně náš koncept odpovědnosti za škodu je dosti široký - zejména s ohledem na obecnou prevenční povinnost dle § 415 občanského zákoníku, že by takovou odpovědnost bylo možno dovodit. Samozřejmě by zde byly důkazní obtíže, ale čistě arguendo - pokud jako hostitel nalévám hostovi alkohol, který jej dobrovolně pije, a pokračuji v tom, až se host nakonec přivede do stavu "nezpůsobilého provozu" a činím tak přesto, že vím, že host bude po skončení dýchánku řídit, což on také učiní a způsobí škodu, můj podíl na posléze vzniklé odpovědnosti za škodu by se asi dovodit dal. Co myslíte? Anebo prostě podíl primárního původce škody (opilého řidiče) vylučuje dovození odpovědnosti ze strany třetí osoby?

Osobně bych se klonil k tomu, že to dovození odpovědnosti možné je (přinejmenším při splnění výše uvedených předpokladů), kdy prostě taková třetí osoba bude účastníkem (byť koncept takového zprostředkovaného účastenství není - alespoň o tom nevím - v naší civilistice příliš rozveden, narozdíl třeba od trestního práva) na vzniklém občanskoprávním deliktu a bude odpovídat za vzniklou škodu. Ale je to spíše jen takový první dojem, hodně založený na advokátském přístupu "odargumentovat se dá všechno" (s dovětkem "problém je jen to dokázat" ;o))).

V této souvislosti mne také trochu zarazil (až paradigmaticky) odlišný přístup Posnera k některým věcem.

Konkrétně Posner s naprostou jistotou ve svém příspěvku uvádí: "Social host liability raises the interesting general question of when someone who has not inflicted an injury should be punished for having failed to prevent it. In general, such liability is not imposed. For example, it is not a tort to fail to rescue a stranger in distress even if you could do so without incurring any danger, or other significant cost, to yourself. I am not my brother's keeper. Or, as the courts say, there is no "good Samaritan" duty enforced by the law (it is different of course if one has agreed by contract to undertake a duty of rescue). One reason not to impose such liability is that it might induce potential rescuers to steer clear of any situation in which they might be punished for failing to attempt a rescue; so strong swimmers might avoid beaches at which poor swimmers congregate."

V našem právu zmiňovaný § 415 obč. zák. rozhodně míří opačným směrem a v našem právu také existuje "povinnost dobrého Samaritána", protože obecně všichni máme povinnost pomoci jinému v kvalifikované nouzi, pokud tím nehrozí nebezpečí nám nebo jinému (viz základní skutková podstata tr. činu neposkytnutí pomoci dle § 207 TZ). Asi bych se moc nebál, že by z toho důvodu schopní plavci nechodili na pláže, kde se shromažďují slabí plavci - ostatně jak takové plavce poznáte, dokud neplavou? Má tento "solidárnější" prvek naší právní úpravy nějaký význam pro závěr ohledně social host liability v našem právu? Že by se (samozřejmě hrubě zjednodušuji) jednalo o jednu z ukázek sociálnějšího rozměru Evropy (jsme tu dobří Samaritáni) oproti individualistické Americi (nejsou dobří Samaritáni) ...?
Celý příspěvek

Pöttering a trest smrti aneb variace na Ostravu a totalitu lidských práv

Jsou věci, které se ve „slušné společnosti“ neříkají. Věci, které jsou zvláště v evropských vysokých kruzích tabu. Jsou názory, které provokují k honům na čarodějnice. Ale tohle není štrasburský salonek. Tohle je blog, na němž se neříká pouze to, co se říkat sluší...

Tenhle post mám v hlavě od chvíle, kdy mi někdy na začátku října přišly níže uvedené tiskové zprávy z Evropského parlamentu. Judikát v kauze Ostrava a následná diskuse k němu mě konečně přiměly k tomu, aby se myšlenka zhmotnila (byť pouze virtuálně).

Poslanci EP vyzvali Radu, aby na 62. Valném shromáždění OSN předložila rezoluci o moratoriu na trest smrti a zajistila tak její přijetí před koncem tohoto roku. V usnesení, které dnes EP přijal poměrem hlasů 504:45:14, poslanci rovněž vyjádřili plnou podporu ustavení Evropského dne proti trestu smrti, kterým by měl být 10. říjen, a vyzvali budoucí polskou vládu, aby tuto iniciativu také podpořila.
...
V souvislosti s evropským dnem proti trestu smrti, který Výbor ministrů Rady Evropy vyhlásil právě na 10. října, učinil předseda [Hans-Gert Pöttering] následně prohlášení v plénu. „Trest smrti je vážným porušením lidských práv – a zejména práva na život”, uvedl v této souvislosti.

Hned na začátku předesílám, že důslednou ochranu lidských práv považuji za zcela zásadní součást právního státu. Mám i pochopení pro to, že náš Ústavní soud smlouvy o lidských právech v zásadě nadřadil ostatním mezinárodněprávním závazkům, třebaže osobně bych se přikláněl místo paušálního nadřazení k vážení jednotlivých práv a rozsahu jejich porušení v každém individuálním případě konkrétního konfliktu mezinárodních smluv. Jsem samozřejmě přesvědčen, že za jinak stejných podmínek má lidské právo přednost před jiným právem chráněným zájmem a samozřejmě tomu tak bude i ve všech případech, kdy je zásah do lidského práva neúměrný zájmu na ochraně jiných společenských hodnot.

To, co mne však stále víc a víc znepokojuje je skutečnost, že pro mnohé rádoby ochránce lidských práv se tento pojem stal metlou, s níž zametou cokoliv, co neodpovídá jejich vidění společnosti. Zároveň neváhají každého, kdo jejich přesvědčení nesdílí, označit za v lepším případě nevzdělance, v horším za rasistu. Ti sofistikovanější pak používají fráze typu, jak je s ohledem na tragické historické zkušenosti flagrantního porušování lidských práv v Evropě a dnešního nárůstu podpory neonacistických hnutí nevhodné stavět se proti jakýmkoliv iniciativám směřujícím ke striktnějšímu vymáhání lidských práv (byť by jejich nesmyslnost byla sebeočividnější). Takové věci se prostě kritizovat nesmí, jinak se stáváte pomalu společenským vyvrhelem. V takovéto atmosféře pak vznikají výroky typu pana Pötteringa. A přesně v takové atmosféře se pak prosazují ideje a vynáší rozsudky, které v lepším případě ochraně lidských práv nijak neprospívají, v horším některá z nich porušují.

Ale vraťme se k perle pana Pötteringa. Takže trest smrti je vážným porušením lidských práv. V tom případě veřejná moc (nejen) v zemích EU porušuje lidská práva dnes a denně. Dostali jste pokutu za rychlou jízdu? Porušení práva na pokojné užívání majetku! Trest odnětí svobody? Omezování osobní svobody, porušení práva na soukromí, práva na lidskou důstojnost atd. A co teprve doživotí? Ne, tenhle aspekt onoho výroku opravdu nemá cenu více komentovat...

Zastavím se ale u hlavního poselství onoho prohlášení – snahy vnucovat ostatním své standardy lidských práv, a to navíc prostřednictvím takových ...no jak to říct slušně...výmyslů, jako je Evropský den proti trestu smrti. Mně nevadí, že jsem občanem země, která se zavázala, že trest smrti (znovu) nezavede. Určitě nemám ani chuť za něj lobbovat a dá se říci, že má odpověď na otázku „jste pro trest smrti?“ by byla zřejmě „spíše ne.“ Já tímto postem ani nechci rozproudit debatu, zda trest smrti ano či ne, protože ta se už vede dlouho a argumenty pro a proti jsou dobře známy. Já zde chci pouze hájit ty země, jež si jej zachovaly, proti hysterickým útokům „ochránců“ lidských práv. Chci protestovat proti teorii jediné správné vize. Proti černobílému vidění světa. Už to tady v jiném kontextu nakousl i Jakub Jošt. Některé věci se staly obecnými pravdami, aniž by byly zpochybňovány.

Že je trest smrti absolutně nepřípustný se aspoň v Evropě takovou pravdou stalo. Přitom by k něčemu takovému mělo dojít až tehdy, až nebude existovat jediný legitimní důvod pro jeho zachování. A pokud si provedu destilaci všech těch důvodů pro a proti, vím přinejmenším o jednom, na který za současného stavu věcí odpůrci trestu smrti nemohou mít uspokojivou odpověď. Trest smrti je jediným způsobem, jak stoprocentně zabránit tomu, aby nenapravitelný zločinec spáchal podobný čin znovu. Že žádné vězení nezaručí, že doživotně odsouzený (a z pohledu evropské teorie účelu trestu tedy nenapravitelný) trestanec neuteče, o tom snad v zemi pana Kájínka nemusím nikoho přesvědčovat. A že se udály případy, kdy uprchlý trestanec znovu vraždil, to je taky zřejmé. Jestliže některé země tohoto světa volí trest smrti jako pojistku, že se nebudou muset dívat do očí pozůstalým obětem někoho, kdo ať už po útěku či předčasném propuštění (amnestie, revoluce, mimořádné události, které změnily „nezměnitelný“ trest doživotí) znovu vraždil, tak to není nic nepchopitelného. Když nic jiného, tak toto je legitimní důvod pro zachování tohoto trestu. Ano, stejně tak legitimní je říci, že nebezpečí justičního omylu je větší než znovuvraždící uprchlý vrah. A z tohoto důvodu trest smrti zakázat.

Co ale legitimní příliš není, je peskovat druhé za to, že učinili jiné hodnotové soudy. Ano, kritizujme nedostatek procesních záruk. Kritizujme trestné činy, za které je trest smrti ukládán. Kritizujme způsob, jakým je vykonáván. Kritizujme, na kom je vykonáván (děti, těhotné ženy, apod.). Ale pokud za souladný s lidskými právy považujeme trest doživotního vězení, tak pokrytecky nekřičme, že trest smrti je porušuje. V případě spravedlivého procesu, který v jedné zemi vede k trestu smrti a v druhém k doživotnímu vězení bez možnosti propuštění, není únosné tvrdit, že popravit někoho je o mnoho (pokud vůbec) horší než jej nechat do konce života hnít v cele. Ano, ten doživotně odsouzený má šanci, že se objeví nové skutečnosti, případ se otevře (je-li slučitelné s hypotézou spravedlivého procesu, že vedl k nespravedlivému obvinění). Ale ten doživotně odsouzený může také utéct a zabít znovu...

Kdybych byl cynik, chtěl bych vidět, jak by porovnání trestu smrti a doživotního vězení vypadalo z ekonomického hlediska. Ale vím, že jsou oblasti práva, kde ekonomie nemusí být vždy tím nejlepším rádcem.

Názory na Sandru Day O’Connor, první ženu v pozici soudce Nejvyššího soudu USA jsou různé. Já osobně mám její stanoviska mimořádně rád, možná proto, že se vyhýbají extrémním pozicím, posuzují každý případ v kontextu a odrážejí tak to, co se snaží říct i tento příspěvek - že svět není černobílý. Myslím, že nikdo tuto šarmantní dámu, nebude podezírat z toho, že by nebyla ochránkyní lidských práv a přála si popravy nebohých děcek. Navíc je soudcem, který na rozdíl od Scalii dá na to, co si myslí jinde ve světě a nezdráhá se používat cizí právo jako komparativní argument. A přesto to byla ona, kdo se v případu Ropper v. Simmons postavil proti Kennedyho většinovému stanovisku považujícím (i) s odkazem na ESLP trest smrti pro mladistvého pachatele za porušení osmého dodatku americké ústavy, který zakazuje mj. krutý trest. Hysterický disent Scalii zná mnoho lidí a stalo se velkou módou na něj odkazovat (proto na něj neodkážu;) ). Ale přečtěte si raději mnohem civilnější a přitom propracovaný disent Sandry Day O’Connor. Zastánce trestu smrti to asi z jeho odpůrce neudělá, ale možná to leckoho přiměje se zamyslet nad tím, nakolik máme my Evropani křičet, co je správně a co špatně.

Dovolím si ještě poznámku k „ostravskému“ případu, který, jak jsem zmínil, napsání tohoto postu urychlil. Nechci vyvolávat dojem úzké souvislosti, ale myslím, že je produktem stejné lidskoprávní hysterie, v níž se EU právě nachází a již jsem v komentáři k tomuto případu s trochou nadsázky nazval totalitou lidských práv. Jak jsem řekl, nemyslím si, že to rozhodnutí je po všech stránkách špatné a nemám pochybnosti o tom, že nakládání s mnohými z těch romských dětí mělo diskriminační charakter. Ale to, že ESLP rezignoval na přezkum jednotlivých případů (který možný byl, přinejmenším mohl přesunout důkazní břemeno na stranu vlády a zbavil by se tak potíží s dokazováním) a udělal z romských rodičů nesvéprávné hlupáky, to je přesně ta situace, kdy „ochrana“ lidských práv vede k tomu, že dostává na frak jak spravedlnost, tak lidská práva. Mnohé je ostatně řečeno mezi řádky komentáře vládního zmocněnce v diskusi pod Michalovým postem.

Nedělejme si iluze, že na všech soudech, včetně ESLP, není část soudců, kteří žádný vlastní názor nemají a rozhodují alibisticky podle toho, co si doba žádá, co se nosí a co se sluší. Z toho rozhodnutí také čiší pokrytectví...

Když už píši tato drzá slova, dovolte mi pokročit ještě o krok dál a načrtnout tento provokativní obrázek:

Štrasburk, leden 2008, setkání významných představitelů EU a Rady Evropy:

HJP proplouvá vyzdobeným sálem, číši vítězně zdviženou, úsměvy na všechny strany. Tu prohodí zdvořilá slova s tím, tu s oním, číše cinkají, státníci spokojeně mlaskají. Každou chvíli mu někdo poklepe na rameno a prohodí „Ten projev o trestu smrti, Hans, to bylo sehr gut, sehr gut!“

V nadnesené náladě chytí za loket procházejícího číšníka: „Poslechnou hochu, tam přes chodbu v té malé místnosti, ty čtyři gentlemani stranou u stolu, co je to zač, proč nejsou s námi v hlavním sále?“

Mladík s odporem utrousí: „To jsou disentéři z toho případu diskriminace romských dětí v Ostravě.“

Tvář HJP se zkřiví ve zděšeném úšklebku: „Mein Gott a já těm hnusným rasistům podal ruku!!! Kde jsou tady toalety??“

Tak, myslím, že to stačí... Odpustím si tedy úvahy na téma, jak mluví soudci ESLP o ostravském případu v soukromí či kolik běhá po Francii negramotných Romů, kteří o školu ani nezavadili. Myslím, že co jsem chtěl říct, jsem řekl a pochvalu za to nečekám. Stejně jako mnohé nevládní organizace zastávají extrémní stanoviska, aby posunuly věci aspoň o trochu vpřed, berte tento extrémní post jako výzvu, abychom na plyn nešlapali příliš. Mohli bychom se totiž vybourat.

Abych nezapomněl - příští rok si 10. října zapálím svíčku. Na počest důsledné ochrany lidských práv, a tedy nikoliv k uctění památky popravených zločinců, nýbrž jejich nevinných obětí...

Celý příspěvek

Volné místo na Nejvyšším správním soudě (Oddělení dokumentace a analytiky)

Chápu, že je obtížně vysvětlitelné, že v rámci jedné instituce mohou být tak odlišné pracovní režimy, nicméně následující inzerát navazuje na oblíbenou jinoprávní sérii "samá pozitiva a sociální jistoty" a rozhodne nepatří do série "pot, krev a slzy":

Nejvyšší správní soud hledá odbornou poradkyni/odborného poradce do Oddělení dokumentace a analytiky

Zaměření: analytik

POŽADAVKY:
- vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- základní znalosti práva Evropské unie, schopnost orientovat se v právních řádech členských států EU;
- výborná znalost anglického jazyka, dobrá znalost druhého jazyka (němčina, francouzština, polština, španělština), znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních, dobré znalosti práce s počítačem, případně programátorské schopnosti vítány;
- schopnost samostatné rešeršní práce, analytické myšlení.

NÁPLŇ PRÁCE:
- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- pravidelné sledování a vyhodnocování vývoje práva v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- zajišťování zahraniční spolupráce Nejvyššího správního soudu.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím do 30. 11. 2007 na adresu: ales.roztocil(zavináč)nssoud.cz, kam můžete případně směrovat Vaše dotazy.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem 262/2006 Sb., zákoník práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Celý příspěvek

Nunc est scribendum?

Jeden z mých minulých příspěvků na Jiném právu se týkal využití krásné literatury a literárních figur v odůvodnění soudních rozhodnutí či obecně v psaní o právu. Nebudu opakovat řečené v tehdejším příspěvku: jsem stále příznivcem svěžích právních textů, které dovedou pracovat s krásnou literaturou, literaturou faktu a odkazy na ně.

U příležitosti tehdejšího příspěvku se však rozhořela mezi přispěvateli Jiného práva debata nad odlišným stanoviskem soudce Ústavního soudu S. Balíka v rozhodnutí „Eurozatykač“. Tehdy jsem literárně laděné stanovisko hájil s tím, že je to originální způsob upozornění na praktické problémy s Eurozatykačem spojené. Někteří spolupřispěvatelé se domnívali, že se jedná o nekorektní vybočení z konvečně přijímaného formátu právního „diskurzu“ (až je to cokoliv). Nicméně poté, co jsem nyní spatřil odlišné stanovisko doktora Balíka v nálezu sp. zn. Pl ÚS 2/06 - návrh skupiny senátorů na zrušení novely zák. o církvích a náboženských společnostech, tak už se také začínám sám sebe ptát, kde je vlastně ta hranice mezi sdělením učiněným originální formou a prázdným verbálním ukájením se?

Celý příspěvek

"Pak tedy přijďte a postupujme společnými silami"

Jak již název napovídá, na rozdíl od předchozích postů této kategorie následující řádky nenabízí "samá pozitiva a sociální jistoty", ale jen "krev, dřinu, slzy a pot". Na druhé straně ovšem podotkněme, že ani Hérakla (Herkula pro latiníky) ke slávě nedovedl výběr životní cesty, na níž mu sudičky nabídly pohodlí a radovánky, po kterých za ním zbude jen prázdný měch od vína...

Nejvyšší správní soud v Brně, který je vrcholným soudním orgánem správního soudnictví a jehož úkolem je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob a dbát o jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů, se za svoji nedlouhou existenci stal progresivní respektovanou institucí. Mimořádnou příležitost podílet se na jeho fungování představuje skutečnost, že

Jakub Camrda, soudce Nejvyššího správního soudu, hledá vhodné kandidáty na místo

ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE

Požadavky:
magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
bezúhonnost;
nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
znalost cizího jazyka (cizích jazyků) vítána.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce.

Práce je vhodná pro začínající právníky, pomýšlející na práci v některém z judiciálních povolání. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů a nařízením vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.

Zájemci mohou do 30. listopadu t. r. zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: jakub.camrda[at]nssoud.cz a v kopii na adresu blanka.novakova[at]nssoud.cz.

Celý příspěvek

Právní síla mezinárodních smluv o lidských právech v domácím právním řádu

Podle odpovědi na otázku, jaká právní síla je přiznávána smlouvám o lidských právech v právních řádech (většinou Ústavami) jednotlivých států lze vymezit následující čtyři typy přístupů k mezinárodním smlouvám o lidských právech.
1. Ústavy, resp. domácí právní řády se věnují v různé míře právní síle jednotlivých pramenů mezinárodního práva, přičemž smlouvy o lidských právech nezmiňují jako samostatnou kategorii. Těm je přiznávána stejná právní síla jako je přiznávána všem mezinárodním smlouvám. Lze říci, že z formy pramene práva dovozují důležitost obsahu.
2. Některé ústavy zmiňují smlouvy o lidských právech jako samostatnou kategorii, které přiznávají jinou (vyšší) právní sílu než ostatním mezinárodním smlouvám a dalším pramenům mezinárodního práva. Zdá se, že tyto ústavy kladou důraz více na obsah smluv než na formu v podobě pramenu práva.
3. Ústavní normativní příkaz k právní síle mezinárodních smluv o lidských právech je modifikován judikaturou ústavních soudů.
4. Některé ústavy k přijímání mezinárodního práva v domácím právním řádu zcela mlčí a otázka právní síly jednotlivých pramenů mezinárodního práva včetně mezinárodních smluv o lidských právech je řešena soudní judikaturou.

Ad 1. Ústavy, které nečiní rozdíl mezi mezinárodními smlouvami o lidských právech a ostatními mezinárodními smlouvami je možné dále dělit podle toho, jakou právní sílu přiznávají mezinárodním smlouvám. Tyto ústavy někdy dělí mezinárodní smlouvy dle jejich obsahu na ty, k nimž je třeba souhlas parlamentu, jimž je pak propůjčena právní síla zákona, a na ty „administrativní“ smlouvy, které mají právní sílu podzákonného právního předpisu. Tak např. v praxi někdejší Československé socialistické republiky byly kvalifikovány Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech jako smlouvy, k nimž není třeba souhlasu parlamentu a tyto smlouvy se staly vyhláškou ministerstva zahraničních věcí.i) Také německá ústavní úprava rozlišuje mezi smlouvami se silou zákona a administrativními smlouvami, z hlediska smluv o lidských právech ovšem dochází k samozřejmě jinému výsledku než došlo socialistické Československo.ii)
V případě, že se mezinárodní smlouvě o lidských právech dostane právní síly zákona, je její vnitrostátní platnost svázána se zásadami jako je lex posterior derogat legi priori, lex superior derograt legi inferiori. Přes schvalovací zákony, jimiž jsou tyto mezinárodní smlouvy adoptovány do domácího právního řádu, podléhají kontrole Ústavního soudu z hlediska formální i materiální ústavní konformity s domácí ústavou, s případnými důsledky vnitrostátní neplatnosti takové smlouvy. Protože je však smlouva dále mezinárodněprávně platná, musí stát, chce-li dostát svému mezinárodnímu závazku plynoucímu ze smlouvy, změnit svůj právní řád (Ústavu).iii)
Protože v tomto modelu mají mezinárodní smlouvy o lidských právech toliko právní sílu zákona, nejsou referenčními normami pro ústavní soud. To je případ SRN, který lze demonstrovat na rozhodnutí druhého senátu BVerfG (Spolkový ústavní soud) ze dne 14. 10. 2004 (2BvR 1481/2004). V rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že spolkové zákonodárství uznalo Úmluvu o lidských právech a základních svobodách (dále Úmluva) za formální zákon podle článku 59(2) GG (Ústava). Jedná se o zákon ze dne 7. 8. 1952 BGBl. II, s. 685. Že má Úmluva uvnitř německého právního řádu postavení spolkového zákona vyslovil BVerfG již v dřívějším rozhodnutí.iv) BVerfG dovodil, že obecné soudy musí Úmluvu dodržovat a aplikovat tak, jako jiné spolkové zákonné právo, a to cestou „metodicky obhajitelné interpretace“. Garance poskytované Úmluvou (včetně přijatých dodatkových protokolů) nejsou ovšem v německém právním řádu, a to v důsledku jejího začlenění v hierarchii norem, ústavněprávní referenční normou pro ústavní soud, uvedl BVerfG. Dále výslovně uvedl, že z tohoto důvodu se nemůže stěžovatel (úspěšně) před BVerfG dovolávat v ústavní stížnosti přímo porušení lidských práv obsažených v Úmluvě. Přitom odkázal na svou starší i novější judikaturu a odbornou literaturu. v)
Nicméně v zápětí BVerfG uvedl, že záruky práv z Úmluvy ovlivňují interpretaci základních práv a ústavních principů plynoucích z domácího GG (Základní zákon). Text Úmluvy a judikatura Evropského soudu pro lidská práva slouží na úrovni ústavního práva jako interpretační vodítko při stanovení obsahu a rozsahu dopadů základních práv a státoprávních principů obsažených v GG. To vše ovšem za předpokladu, že takový postup nepovede k omezení nebo snížení ochrany základních práv dle GG, což samotná Úmluva také vylučuje.
Dále tento nález snáší argumenty k otevřenosti GG vůči mezinárodnímu právu a ke slučitelnosti ústavního příkazu státní suverenity s mezinárodněprávními závazky SRN. Uzavírá, že interpretace GG jako celku vede k závěru, že SRN se má začlenit do mezinárodněprávního systému společenství států jako mírumilovný a rovnoprávný člen (bod 33 uvedeného rozhodnutí).
Nicméně dále rozhodnutí konstatuje, že na vnitrostátní úrovni není s právem mezinárodních smluv (zjevně včetně smluv o lidských právech neboť v daném případě šlo o Úmluvu – pozn. autorky) zacházeno jako s bezprostředně aplikovatelným právem, to znamená bez zákona, který vyžaduje souhlas Spolkové rady (Bundesrat) podle čl. 59 (2) GG a rovněž nepožívá status ústavního práva (bod 34 rozhodnutí).
V dalším textu rozhodnutí BVerfG interpretuje GG tak, že si nepřeje podřízení neněmeckým výsostným zákonům, když by bylo toto sebepodřízení zbaveno jakéhokoli ústavněprávního omezení a ústavněprávní kontroly. Proto se i právo mezinárodních smluv (všech) aplikuje vnitrostátně jen tehdy, bylo-li inkorporováno do vnitrostátního právního řádu formálně řádně a také v souladu s hmotným právem (bod 36 rozhodnutí).
Podle názoru BVerfG není v rozporu s otevřeností GG vůči mezinárodnímu právu, pokud zákonodárný orgán výjimečně nerespektuje právo mezinárodních smluv (zjevně všech včetně smluv o lidských právech – pozn.- autorky), jestliže je to jediný způsob, jak lze odvrátit porušení základních principů GG (bod 35 rozhodnutí).
Ze svrchu uvedeného je patrno, že pro BVerfG je východiskem aplikovatelnosti mezinárodních smluv jejich formální právní síla (byť ji BVerfG v odůvodnění propojuje s dalšími materiálními, strukturálními a organizačními ústavními principy). Přímá aplikovatelnost se tedy primárně neodvozuje z obsahu smlouvy.
Zůstaneme-li u posouzení statusu Úmluvy v domácím právu národních států, měla Úmluva na základě ústavního textu i v Rakousku status obyčejného zákona v době, kdy byla publikována in BGBl. 210/1958. Takto ji přijímal i rakouský ústavní soud, a to až do rozhodnutí Národní rady (Nationalrat). Teprve poté, kdy byl v roce 1964 ústavním zákonodárcem poskytnut Úmluvě ústavní rang ústavním zákonem ze 4. 3. 1964, byla inkorporována do domácího ústavního práva s důsledky zvýšené právní síly.
Srovnáváme-li německý přístup a rakouský přístup, avšak nejen z hlediska formálního postavení Úmluvy v domácím právním řádu, můžeme se legitimně tázat, zda přes viditelnou formální vstřícnost je ochrana lidských práv garantovaných Úmluvou zajištěna v Rakousku stejně intenzivně jako v SRN. Legitimita takové otázky plyne z rakouské zdrženlivosti k doktríně materiálního právního státu, která je naopak zcela nesporně praktikována v SRN. Také nelze přehlédnout neexistenci ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů v Rakousku, ve srovnání se široce pojímanou ústavní stížností ve SRN.vi)
Model naznačený ad.2 byl u nás realizován Ústavou, a to čl. 10 ve znění do přijetí tzv. euronovely Ústavy.
Současný český přístup je podřaditelný pod b.3 shora provedeného vymezení. S přijetím euronovely Ústavy přestala normativně existovat samostatná kategorie mezinárodních smluv o lidských právech obdařená vyšší právní silou než má zákon, avšak judikatura ÚS stav modifikovala.
Smlouvy o lidských právech také přestaly být z hlediska formálního referenční normou pro ÚS.vii) Byl totiž pozměněn i čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Došlo tak k situaci ústavně formálně podobné té, která platí např. ve SRN, realita je však zcela odlišná. Obecné soudy, které mají aplikovat všechny mezinárodní smlouvy, tj. včetně lidskoprávních smluv namísto zákona, je-li s nimi zákon v kolizi, tak činí výjimečně. A z druhé strany otázka případné kolize mezi smlouvou o lidských právech a domácí ústavou zatím nebyla řešena. Jak se k této prima facie normativně zcela změněné situaci postavil ÚS, ilustruje jeho judikatura.
Nejprve zareagoval nález přijatý v řízení o kontrole norem ze dne 25. 6. 2002 (Pl. ÚS 36/01) takto: V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy) je obsažen i pokyn pro ÚS, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Tento přístup Ústavního soudu byl masivně kritizován českou právní vědou.
Ke kolizi závazků plynoucích z mezinárodních smluv a k přednosti mezinárodních smluv o lidských právech se ÚS vyjádřil v rozhodnutí z 15. 4. 2003 (I. ÚS 752/02) vydaném v řízení o ústavní stížnosti, v němž zkoumal, zda došlo k zásahu do základního práva stěžovatele v řízení o jeho extradici. Tak mimo jiné uvedl: V případě stěžovatele pak stojí v rozporu dva mezinárodní závazky České republiky. Na jedné straně je to závazek České republiky, jakožto smluvní strany Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb. ), jíž se zavázala vydávat všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin (čl. 1). Na straně druhé je Česká republika rovněž vázána zmíněnými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud zde konstatuje, že v takovém případě je namístě dát přednost závazkům ze smluv o ochraně lidských práv. Přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle nějž je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit. Ačkoli po změně Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.) smlouvy o ochraně lidských práv již netvoří samostatnou kategorii právních norem s aplikační předností ve smyslu dřívějšího znění čl. 10, přesto jsou zvláštní skupinou norem a zároveň představují referenční hledisko jak pro abstraktní kontrolu norem podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, tak pro řízení o ústavních stížnostech.
Ad 4. Lze říci, že pokud Ústava nebo právní řád neobsahuje žádný normativní příkaz ve vztahu k mezinárodnímu právu, tj. samozřejmě neřeší ani jeho právní sílu v domácím právním řádu, je věcí soudcovského rozhodování jak se k problému postaví.
Tak např. právní řád státu Izrael neřeší inkorporaci mezinárodního práva do domácího právního systému.Na soudy je v tomto modelu kladena zvýšená odpovědnost za vyřešení konfliktu mezi dodržením standardů mezinárodního práva (zejména lidských práv garantovaných mezinárodními smlouvami) a zájmy občanů státu, včetně jejich zájmu na elementární bezpečnosti. Lze pochybovat o tom, že je tento model nejvhodnější.


---------------------------------
i) Článek 42 tehdy platné Ústavy mimo jiné stanovil, že k mezinárodním smlouvám politickým, hospodářským obecné povahy a ke smlouvám, k jejichž provedení je třeba zákona, dává parlament souhlas.
ii) Viz článek 59 odst. 2 GG.
iii) Viz rozhodnutí rakouského ÚS z 20. 2. 1952 a z 14. 10. 1961. Do této řady lze patrně přičlenit i rozhodnutí polského ústavního soudu k eurozatykači ze dne 27. dubna 2005.
iv) BVerfGE 74, 358 (370); 106 (120).
v) Viz bod 32 analyzovaného rozhodnutí.
vi) Rakousko přijalo v roce 1992 „Grundrechtsbeschwerdegesetz“ (BGBl. 1992/864), podle kterého je možno podat stížnost na porušení základního práva na osobní svobodu trestním rozhodnutím, přičemž k projednání stížnosti je příslušný rakouský nejvyšší soud. Tento procesní prostředek nelze využít k ochraně jiných základních práv.
vii) Paradoxně a zcela neprovázaně byla současně Ústavnímu soudu stanovena nová kompetence v podobě obnovy řízení, a to změnou zákona o Ústavním soudu, § 119 odst. zákona o Ústavním soudu stanoví: rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Ústavní soud tedy má otevřít cestu k reparaci vlastního rozhodnutí, jímž bylo porušeno lidské právo garantované mezinárodní smlouvou o lidských právech, kterou ovšem údajně při původním rozhodování o ústavní stížnosti vůbec neměl brát v úvahu jako referenční normu.
A zde je jeho zbytek. Celý příspěvek

Ostravo, Ostravo ...

Tak je to tu: když v září v Bruselu na jedné konferenci u oběda nejmenovaná soudkyně ESLP zmínila, že ČR bude asi překvapena rozhodnutím Velkého senátu ve věci D. H. proti České republice (kauza rómských dětí ve zvláštních školách v Ostravě), tušil jsem, že se něco peče. Už se upeklo: Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozhodnutí vydaném včera zvrátil rozhodnutí senátu ESLP, který došel v únoru 2006 k závěru, že k diskriminaci v přístupu ke vzdělání umisťováním rómských dětí do zvláštních škol na Ostravsku nedocházelo.

Velký senát konstatoval (hlasování 13:4, nesouhlasná stanoviska Zupančič, Jungwiert, Borrego Borrego a Šikuta), že došlo k porušení čl. 14 (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 2 Prvního dodatkového protokolu (přístup ke vzdělání). Rozhodnutí je přístupné zde (fr) a zde (ag), tisková zpráva k němu zde. Rozhodnutí jsem zatím pouze zběžně prolétl, takže níže nabízím jenom několik krátkých glos k věcem, které mě zaujaly, a budu se těšit na názory pečlivějších čtenářů rozsudku:


§ 180 – Přípustnost argumentace statistikou? Ve spojení s § 209, kde ESLP říká, že nepotřebuje zkoumat kauzy jednotlivých stěžovatelů, protože „globální“ zacházení bylo diskriminační, se jedná o dost smrtící důkazní koktejl (nevyvratitelný) pro každou vládu.

§ 183 – Zde se rozhodnutí argumentačně „láme“ – v okamžiku, kdy ESLP akceptuje argument stěžovatelů, že zavedení režimu zvláštních škol bylo samo o sobě diskriminační, namísto toho, že se jednalo o speciální typ vyrovnávacího opatření, které mělo právě znevýhodněné skupině pomoci, tak je vcelku dobojováno. Zde je zajímavý paradox, kdy argument rovností může, v závislosti na kulturním pozadí a litigační strategii stěžovatele, být použit pro získání přístupu menšiny do většinového režimu (tedy rovnost jako inkluzivní argument) stejně jako pro vytvoření zvláštního, menšinového režimu.

§ 187 – Zajímavá je míra argumentace právem ES v projednávaném případě, tedy kauzy, která se týká Evropské úmluvy. Trochu to vypadá jako snadný způsob, jak se vyhnout argumentačně obtížným místům, zde kupříkladu vysvětlení, jak mi statistická data důkazně přispívají pro objasnění skutkových okolností konkrétního případu.

§ 190 – Kouzelný důkazní prostředek – stěžovatel si pošle dotazník ředitelům škol, které si vyhlédne? Tady se vládě zpětně vrací nemožnost zjišťování etnické příslušnosti při sčítáních lidu apod.?

§ 203 – Přemýšlím, zde se napříště nebudou do zvláštních škol posílat raději rodiče?

§ 205 – 208 - Je hezké, že něco děláte, ale děláte to blbě, tak to raději nedělejte vůbec ... ?

§ 209 – Vítej, statistická spravedlnosti ...

Odlišná stanoviska jsou vskutku zajímavá. Ač mám slabost pro citaci Schopenhauera v odlišných stanoviscích, klíčový argument stanoviska K. Jungwierta mi nepřijde přesvědčivý: protože Česká republika posílá rómské děti do zvláštních škol, zatímco Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko nebo Slovensko je neposílá vůbec nikam, tak proto je v ČR všechno v pořádku?

Stanovisko soudce Borrega Borrega naproti tomu vypichuje důkazní „obtíže“, které jsou z rozhodnutí patrné: soudce naznačuje, že právní zástupci v životě neviděli stěžovatele, soud nikdy neviděl stěžovatele ani něco jako správní spis, důkazy či cokoliv jiného. Vypichuje také paušální odsouzení mentálních schopností rómských rodičů rozhodovat o vlastních potomcích. Poněkud patetický závěr jeho stanoviska jsem však příliš nepochopil, tedy s výjimkou toho, že v mládí asi fandil Kennedymu při návštěvě Západního Berlína.

Celý příspěvek

Profesor práva made in America

V debatě k Michalově postu se Tomáš Sobek mj. ptal, co to vůbec znamená být profesorem práva v cizině a u nás. Pokusím se přispět svou trochou do mlýna z mých amerických zkušeností, zejména když jsem obdobný post slíbil již před drahnou dobou jednomu z našich čtenářů. Můj post není žádný analytický rozbor, ale spíše soubor osobních postřehů, které jsou otevřeny případné revizi ze strany komentátorů. Třeba bude podnětem pro srovnání s dalšími státy (vynikající srovnání americké a britské právní akademie je ve Form and Substance in Anglo-American Law).

Prvním předpokladem právního akademika v USA je jednak jeho aktivita v amerických studentských law reviews (tedy právnických časopisech, které jsou v USA vesměs – až na několik významných výjimek - editovány studenty), jednak jeho předchozí činnost v právní praxi. Student, který se rozhodne pro dráhu právního akademika, na to tedy musí mít našlápnuto již během studia, musí se stát editorem právnického časopisu (čím lepšího, tím lépe). Obecně se americká právnická akademie rekrutuje zejména z těch nejlepších právnických fakult (zejména pověstná Ivy League, dále Michigan, Berkeley, Texas at Austin aj.). Po absolutoriu (nejlépe summa cum laude) by měl být tak dva roky činný v právní praxi, ideálně jako asistent federálního odvolacího soudce nebo soudce Nejvyššího soudu USA. Delší právní praxe obyčejně škodí, neboť americké právnické fakulty nejsou příliš vstřícné vůči starším zájemcům o vstup do právnické akademie. Naopak bez jakékoliv praxe Vás na fakultu obvykle nevezmou (výjimka bude u neprávnických disciplín). Předpokladem vstupu do akademie není Ph.D., kterýžto titul mívá ostatně jen zanedbatelná menšina amerických profesorů (a pokud ho mají, obvykle to bude z jiné disciplíny než z práva).

Pro ty, kdo nesplňují prvé dvě podmínky, tedy aktivitu v právnických časopisech během studia a ideálně dvouletou až tříletou prestižní praxi, je cesta do akademie obvykle uzavřena. Ukázkový životopis jiného právního akademika najdete tady.

V tomto smyslu je tedy vstupní brána nastavena velmi rigidně, a řada mých kamarádů, kteří dlouhodobě usilují o vstup do americké akademie, si na tuto rigiditu také stěžovala (např. jeden můj americký známý, který nebyl činný v právnických časopisech, měl podstatně delší právnickou praxi, a snažil se o vstup do akademie až jako pozdní třicátník, se na rozumnou právnickou školu dostal až po mnoha peripetiích, a jen s pomocí profesora z michiganské univerzity, který ho nechal nestandardně přednášet jeden svůj kurz. V okamžiku, kdy se objevilo v životopise v rubrice profesní historie jeden semestr visiting professor, University of Michigan Law School, se okamžitě dostavil zájem ze strany právnických fakult).

Pokud někdo první dvě podmínky splňuje, má šanci stát se akademikem. Musí nicméně podstoupit martýrium pohovorů, které každoročně pořádají americké právnické fakulty, a kde si vybírají vhodné kandidáty s ohledem na to, co daná právnická fakulta dělá, a koho potřebuje. Kandidát by měl mít publikované také nějaké články ze specializace, o kterou se uchází. Pohovory jsou známy pod přezdívkou „trh s masem“ – meat market. O práci na amerických právnických fakultách je ohromný zájem, a uspěje tak jen velmi malá menšina uchazečů.

Po přijetí se musí asistent v nějaké reálné době stát profesorem. K tomu, aby se stal profesorem a získal tak definitivu, je třeba sepsání rozsáhlého článku, který bude publikován v některém právnickém časopise. Nic jako disertace nebo kniha tedy nutné není, ale zdůrazňuji, že takové články mívají přes sto stránek, a kdo někdy takovou věc viděl, jistě bude souhlasit, že je to náročnější než sepsat typickou českou habilitaci. Příkladem takovéhoto článku, na jehož základě získal asistent profesuru a tedy definitivu (tenure), je „Of Power and Responsibility: The Political Morality of Federal Systems.“ Va. L. Rev. 90, no. 3 (2004): strany 731-834 od Daniela Halberstama.

Americký akademik musí po celý svůj profesní život vykazovat velké výsledky, publikovat, vystupovat na konferencích, event. cestovat do zahraničí. Samozřejmostí je také pravidelně udělované akademické volno za účelem dalšího studia. Univerzity pravidelně publikují výstupy svých učitelů, kteří rovněž musí prokazovat, že píší články, které také někdo čte (tedy citovanost vlastních děl). Ti, co publikují nebo jinak aktivně vědecky pracují (zahraniční konference atd.), jsou platově výrazně preferováni před těmi méně schopnými. Představa padesátiletého odborného asistenta nebo nepíšícího profesora je z říše science-fiction. Učitel, kterého by jeho studenti dlouhodobě kritizovali pro špatné učení, by se na fakultě rovněž neohřál více než několik let.

Na oplátku univerzita nabízí na americké poměry vysoký plat (na prestižních školách dnes berou profesoři kolem 200 tisíc dolarů ročně), k tomu pak velmi kvalitní zdravotní pojištění (hodnota, která Čecha asi nezaujme, ale v Americe je to velmi podstatná věc). Navíc je tu definitiva, další věc v USA jinak nevídaná. Většina profesorů v USA píše obsažné právní analýzy pro advokátní kanceláře, takže výše uvedená suma je obvykle pouze výchozí. Profesoři jsou taktéž vybaveni studentskými asistenty, něco jako jsou české pomocné vědecké síly, ti jsou však podstatně lépe využiti než jejich české protějšky (každý učitel má svého „pomvěda“). Mimochodem – rozsáhlý poznámkový aparát, tak příznačný pro americké law reviews, je obvykle z valné části dílem těchto pomvědů.

Základem amerického úspěchu je konkurence. O učitele je ohromný zájem, školy si je přetahují, skutečná esa mají zaručené vysoce nadstandardní podmínky (například J.H.H. Weiler byl z Michiganu přetažen též s vidinou krásného bytu či snad dokonce vily v New Yorku). Potřeba závisti je menší, neboť díky tomu, že na fakultě učí eso, je fakulta jako celek hodnocena lépe, a tedy prospěch z takové osoby mají v systému amerického rankingu všichni. Učitelé jsou také mobilní – nekvete tam česká katederní specializace, a jede učitel tak jeden semestr učí třebas torts, aby další semestr učil legal theory a další ústavní právo. Právnické fakulty si také učitele na krátký čas mění – na jeden semestr tak můžete na Harvardu potkat třebas profesora z Tulane Law School v New Orleans. Tvrdá konkurence tak panuje jak navenek, tak uvnitř.
Celý příspěvek