Ostravo, Ostravo ...
Tak je to tu: když v září v Bruselu na jedné konferenci u oběda nejmenovaná soudkyně ESLP zmínila, že ČR bude asi překvapena rozhodnutím Velkého senátu ve věci D. H. proti České republice (kauza rómských dětí ve zvláštních školách v Ostravě), tušil jsem, že se něco peče. Už se upeklo: Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozhodnutí vydaném včera zvrátil rozhodnutí senátu ESLP, který došel v únoru 2006 k závěru, že k diskriminaci v přístupu ke vzdělání umisťováním rómských dětí do zvláštních škol na Ostravsku nedocházelo.
Velký senát konstatoval (hlasování 13:4, nesouhlasná stanoviska Zupančič, Jungwiert, Borrego Borrego a Šikuta), že došlo k porušení čl. 14 (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 2 Prvního dodatkového protokolu (přístup ke vzdělání). Rozhodnutí je přístupné zde (fr) a zde (ag), tisková zpráva k němu zde. Rozhodnutí jsem zatím pouze zběžně prolétl, takže níže nabízím jenom několik krátkých glos k věcem, které mě zaujaly, a budu se těšit na názory pečlivějších čtenářů rozsudku:
§ 180 – Přípustnost argumentace statistikou? Ve spojení s § 209, kde ESLP říká, že nepotřebuje zkoumat kauzy jednotlivých stěžovatelů, protože „globální“ zacházení bylo diskriminační, se jedná o dost smrtící důkazní koktejl (nevyvratitelný) pro každou vládu.
§ 183 – Zde se rozhodnutí argumentačně „láme“ – v okamžiku, kdy ESLP akceptuje argument stěžovatelů, že zavedení režimu zvláštních škol bylo samo o sobě diskriminační, namísto toho, že se jednalo o speciální typ vyrovnávacího opatření, které mělo právě znevýhodněné skupině pomoci, tak je vcelku dobojováno. Zde je zajímavý paradox, kdy argument rovností může, v závislosti na kulturním pozadí a litigační strategii stěžovatele, být použit pro získání přístupu menšiny do většinového režimu (tedy rovnost jako inkluzivní argument) stejně jako pro vytvoření zvláštního, menšinového režimu.
§ 187 – Zajímavá je míra argumentace právem ES v projednávaném případě, tedy kauzy, která se týká Evropské úmluvy. Trochu to vypadá jako snadný způsob, jak se vyhnout argumentačně obtížným místům, zde kupříkladu vysvětlení, jak mi statistická data důkazně přispívají pro objasnění skutkových okolností konkrétního případu.
§ 190 – Kouzelný důkazní prostředek – stěžovatel si pošle dotazník ředitelům škol, které si vyhlédne? Tady se vládě zpětně vrací nemožnost zjišťování etnické příslušnosti při sčítáních lidu apod.?
§ 203 – Přemýšlím, zde se napříště nebudou do zvláštních škol posílat raději rodiče?
§ 205 – 208 - Je hezké, že něco děláte, ale děláte to blbě, tak to raději nedělejte vůbec ... ?
§ 209 – Vítej, statistická spravedlnosti ...
Odlišná stanoviska jsou vskutku zajímavá. Ač mám slabost pro citaci Schopenhauera v odlišných stanoviscích, klíčový argument stanoviska K. Jungwierta mi nepřijde přesvědčivý: protože Česká republika posílá rómské děti do zvláštních škol, zatímco Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko nebo Slovensko je neposílá vůbec nikam, tak proto je v ČR všechno v pořádku?
Stanovisko soudce Borrega Borrega naproti tomu vypichuje důkazní „obtíže“, které jsou z rozhodnutí patrné: soudce naznačuje, že právní zástupci v životě neviděli stěžovatele, soud nikdy neviděl stěžovatele ani něco jako správní spis, důkazy či cokoliv jiného. Vypichuje také paušální odsouzení mentálních schopností rómských rodičů rozhodovat o vlastních potomcích. Poněkud patetický závěr jeho stanoviska jsem však příliš nepochopil, tedy s výjimkou toho, že v mládí asi fandil Kennedymu při návštěvě Západního Berlína.
Velký senát konstatoval (hlasování 13:4, nesouhlasná stanoviska Zupančič, Jungwiert, Borrego Borrego a Šikuta), že došlo k porušení čl. 14 (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 2 Prvního dodatkového protokolu (přístup ke vzdělání). Rozhodnutí je přístupné zde (fr) a zde (ag), tisková zpráva k němu zde. Rozhodnutí jsem zatím pouze zběžně prolétl, takže níže nabízím jenom několik krátkých glos k věcem, které mě zaujaly, a budu se těšit na názory pečlivějších čtenářů rozsudku:
§ 180 – Přípustnost argumentace statistikou? Ve spojení s § 209, kde ESLP říká, že nepotřebuje zkoumat kauzy jednotlivých stěžovatelů, protože „globální“ zacházení bylo diskriminační, se jedná o dost smrtící důkazní koktejl (nevyvratitelný) pro každou vládu.
§ 183 – Zde se rozhodnutí argumentačně „láme“ – v okamžiku, kdy ESLP akceptuje argument stěžovatelů, že zavedení režimu zvláštních škol bylo samo o sobě diskriminační, namísto toho, že se jednalo o speciální typ vyrovnávacího opatření, které mělo právě znevýhodněné skupině pomoci, tak je vcelku dobojováno. Zde je zajímavý paradox, kdy argument rovností může, v závislosti na kulturním pozadí a litigační strategii stěžovatele, být použit pro získání přístupu menšiny do většinového režimu (tedy rovnost jako inkluzivní argument) stejně jako pro vytvoření zvláštního, menšinového režimu.
§ 187 – Zajímavá je míra argumentace právem ES v projednávaném případě, tedy kauzy, která se týká Evropské úmluvy. Trochu to vypadá jako snadný způsob, jak se vyhnout argumentačně obtížným místům, zde kupříkladu vysvětlení, jak mi statistická data důkazně přispívají pro objasnění skutkových okolností konkrétního případu.
§ 190 – Kouzelný důkazní prostředek – stěžovatel si pošle dotazník ředitelům škol, které si vyhlédne? Tady se vládě zpětně vrací nemožnost zjišťování etnické příslušnosti při sčítáních lidu apod.?
§ 203 – Přemýšlím, zde se napříště nebudou do zvláštních škol posílat raději rodiče?
§ 205 – 208 - Je hezké, že něco děláte, ale děláte to blbě, tak to raději nedělejte vůbec ... ?
§ 209 – Vítej, statistická spravedlnosti ...
Odlišná stanoviska jsou vskutku zajímavá. Ač mám slabost pro citaci Schopenhauera v odlišných stanoviscích, klíčový argument stanoviska K. Jungwierta mi nepřijde přesvědčivý: protože Česká republika posílá rómské děti do zvláštních škol, zatímco Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko nebo Slovensko je neposílá vůbec nikam, tak proto je v ČR všechno v pořádku?
Stanovisko soudce Borrega Borrega naproti tomu vypichuje důkazní „obtíže“, které jsou z rozhodnutí patrné: soudce naznačuje, že právní zástupci v životě neviděli stěžovatele, soud nikdy neviděl stěžovatele ani něco jako správní spis, důkazy či cokoliv jiného. Vypichuje také paušální odsouzení mentálních schopností rómských rodičů rozhodovat o vlastních potomcích. Poněkud patetický závěr jeho stanoviska jsem však příliš nepochopil, tedy s výjimkou toho, že v mládí asi fandil Kennedymu při návštěvě Západního Berlína.
29 komentářů:
Vzhledem k délce toho rozhodnutí jsem ho nečetl nijak pečlivě, avšak nepůsobí na mě přes svou délku moc přesvědčivě.
Na jedné straně jsem rád, že ESLP je antidikriminačně naladěn (což musím vyzdvihnout zejména při srovnání s českým ÚS, který si nedávno vybral jednu ze svých slabších chvilek).
Na straně druhé mi to přišlo jako poprava. Podmínky prostě byly nastaveny tak, že to vláda ustát nemohla. Navíc, jak vyplývá z Župančičovy poznámky, se ČR jako jedna z mála o něco snaží. To samozřejmě není důvod, aby ESLP konstatoval, že diskriminaci nedošlo, ale je to přinejmenším politicky nevhodné.
Ale hodnotit to rozhodnutí v celku není na blogu možné. Asi bude lepší, vyjádřit se k jednotlivým aspektům.
Krajně problematický mi přijde třeba zmíněný § 209. ESLP podle něj provádí spíš abstraktní než konkrétní přezkum. Pak v § 210 řekne, že byl diskriminován každý ze stěžovatelů.
Rozhodnutie som preletel este omnoho rychlejsie ako autor. Nie som si ale isty argumentaciou v style "CR sa o nieco snazi, narozdiel od inych, tak preco ho niekto tresta?"
.
To, ci ide o snahu je na posudeni ESLP. Podla mna snaha automaticky neznamena krok spravnym smerom. Snaha mozu byt aj negativna, diskriminacna. Skor som uvital dissent Mr. Sikutu, kde sa skor snazi obhajit postup CR samotny.
.
Ak zistime, ze vytvaranie separe skol je diskriminacia a prispieva k segregacii (napriklad viac ako nevzdelanost, ale nie nevyhnutne), je vobec dolezite, ze sa CR snazila s tym nieco robit pre rozhodnutie samotne? Mozno sa rozhodnutie da vnimat aj tak, ze "robte s tym nieco, ale nie toto" a sudcovia maju to stastie, ze nemusia rozhodnut co.
Do této diskuse se prostě zapojit musím, a to nejen proto, že ji Michal uvodil názvem mého rodného města.
Judikát ESD celkově považuji za velmi nešťastný a pomíjející podstatu problému. Ten totiž spočívá dle mého v tom, že statistická čísla romských dětí umisťovaných ve zvláštních školách jsou samozřejmě alarmující, nicméně ESD je soudem, rozhodujícím o stížnostech konkrétních stěžovatelů, a nikoliv bytostně politickým orgánem, který by měl vytvářet programové proklamace. Zde bych upozornil především na fakt, že v tomto případě žádný ze stěžovatelů nevyužil vnitrostátní procesní prostředky, když proti zařazení dětí do zvláštních škol žádný z jejich zákonných zástupců nepodal opravný prostředek (příp. žalobu), také ústavní stížnost nepodali všichni stěžovatelé u ESD. To považuji za velký problém, protože ESD má nastoupit teprve subsidiárně. Celé úskalí těchto dětí pak spatřuji u jejich rodičů. Protože jsem se na předmětném rozhodnutí Ústavního soudu podílel (čímž přiznávám podjatost v této věci), mohu uvést, že v některých případech samotní rodiče trvali na zařazení dětí do zvláštních škol, že se stavěli proti jejich návratu do škol základních, že např. setrvale odmítali spolupráci s romskými poradci apod. Nevím proto, jaké řešení má reálně nastoupit. Protože považuji za bytostně nemožné děti v těchto případech odnímat jejich rodičům a dát je plně pod státní kuratelu (což by v těchto případech asi jedině zajistilo jejich úplné vzdělání), nabízí se ze strany státu jen rozličné varianty podání pomocné ruky: nulté ročníky (v jejichž rámci se děti nejprve začasté vůbec naučí česky a osvojí si základní sociální návyky), speciální třídy s menším počtem žáků, se speciálními učiteli a přizpůsobené mentalitě romských dětí (není to však v podání ESD opět již diskriminace?), činnost romských poradců apod. To vše se však v Ostravě již děje a právě proto považuji diskutovaný judikát za nefér a upřímně řečeno se domnívám, že urazí hodně lidí, kteří se touto tématikou zabývají.
ad. Vojtěch Šimíček: Ano, souhlasím plně s vaším názorem. Nejvíce mě mrzí na rozhodnutí ESLP, že mi přijde jako spousta dalších rozhodnutí odtržené od reality. Dá se zde najít spousta zajímavých míst, jež se z něj dají abstrahovat, ale pro mě osobně je největším zklamáním, že soud nevidí situaci reálně a v souladu s vaším komentářem nenabízí alternativu, jež by podle něj byla tou ideální. Bylo by takřka dokonalé, kdyby soud jen "neodsoudil", ale zároveň i stanovil nějaké dlouhodobé řešení, jak s případem naložit. Toto však úkolem soudů bohužel není a tak se obávám, že ESLP bude ještě dlouho min.nespokojen...
Přiznám se ale, že jsem judikát proletěl taktéž jen velice rychle, ale byl bych překvapen, kdybych tam něco takového přeskočil.
PS: Tuto kauzu tuším rozhodoval ESLP a nikoliv ESD.
ad Jakub Jošt: Samozřejmě, že snaha nemusí znamenat vždy pozitivní cestu, ale minimálně se nedá upřít, že byla započata s myšlenkou něco zlepšit na špatném stavu. Je to sice právně zcela irelevantní, ale v tomto případě se musím ztotožnit s Ladou Vyhnánkem a ostatně i stanovisky soudců v závěru judikátu a přirovnání "k popravě" mi přijde více než výstižné.
Děkuji Michalovi, že tuhle věc tady nadnesl. Vzhledem k tomu, že ESLP je dlouhodobě předmětem mého zájmu a konkrétně tenhle rozsudek byl delší dobu s velkým napětím očekáván, tak jsem si ho již také přečetl. Musím dát za pravdu té nejmenované soudkyni citované v postu, že se budeme divit. Já určitě překvapený jsem, protože po rozhodnutí senátu z loňska jsem tomu dával tak maximálně deset procent. 13:4 předčilo veškeré mé očekávání. Hned na úvod bych tedy dodal, že rozsudek považuju za správný.
Myslím, že není pochyb o tom, že rozsudek je významný jak svým samotným meritem, tak také z pohledu vývoje judikatury. Soud v něm vyjasnil několik důležitých věcí ohledně článku 14.
Mně tento rozsudek naopak od některých kometářů v tomto postu přijde velmi dobře logicky a argumentačně vystavěn. Ze své zkušenosti, kdy jsem již přečetl snad stovky rozsudků ESLP (aspoň tedy jejich část „The Law“), mohu říci, že to není vždy automatické. Někdy se čtenář musí složitě dobírat toho jak vlastně Soud k danému výroku dospěl. Tady je to zřejmé:
1. Bylo prokázáno, že „the relevant statutory provisions … had considerably more impact in practice on Roma children than on non-Roma children and resulted in statistically disproportionate numbers of placements of the former in special schools.“ § 193 Čili jde o odlišné zacházení.
2. Proto aby soud zjistil, že toto odlišné zacházení představuje diskriminaci (zde nepřímou) je nutno posoudit, zda náhodou neexistuje nějaké objektivní a rozumné ospravedlnění pro takové zacházení. Vláda měla v zásadě tři argumenty:
a) zvláštní školy byly vlastně pozitivní opatření vlády ve prospěch žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami (srovnej taky vskutku „geniální“ argument používaný vládou, že žák ve zvláštní škole je dvakrát dražší než žák obyčejný, takže my jim vlastně poskytuje dobrodiní, tak proč nás kritizujete? – tento argument MŠMT používá opakovaně – zde viz § 157. Chce se zvolat, tak tam ty děti neposílejte a nejenže neporušíte jejich práva, ale i na tom vyděláte – lze tomu odolat? :-) - okay řešení není zas až tak jednoduché:-)) Na tohle Soud samozřejmě „neskočil“, protože důsledek tohoto „opatření“ je, že Romové jsou vzděláváni podle sylabů pro mentálně hendikepované, což rozhodně není ve prospěch dětí.
b) dělo se tak na základě testů – Soud měl určité pochyby o objektivitě testů a navíc i podle vlády výsledky testů nejsou rozhodující (§ 153)
c) souhlas rodičů – podle Soudu spíše nebyl informovaný a ať tak nebo tak nelze dát souhlas k rasové diskriminaci (viz níže)
Shrnuto: odlišné zacházení, které nemá objektivní a rozumné ospravedlnění = diskriminace. Jasné a logické.
Rád bych však uvedl pár dalších poznámek:
„smrtící důkazní koktejl“ aneb statistika jako důkaz. Tady s Tebou Michale úplně nesouhlasím, respektive takhle bych to nenazval. Vše co se statistikou dosáhlo je, že bylo potvrzeno odlišné zacházení. Vláda má pak dvě možnosti. Buď zpochybní statistiku a předloží svoji. Nebo prokáže, že o diskriminaci nejde, neboť tu je rozumné ospravedlnění pro takový stav.
Statistika – v tom je rozsudek nový (ne zas ale úplně: Zarb Adami v. Malta). Nicméně statistika je používána jinde, nové je to tedy pouze před ESLP. Avšak jak jinak by bylo možno prokázat v mnoha případech nepřímou diskriminaci než statistikou? Zajímavá je však otázka, proč vláda neudělá statistiku svou. Její chyba chce se říct. Osobně myslím, že by to určitě udělat měla. Mezinárodní právo ji v tom určitě nebrání. Pokud je to český zákon je ho možno změnit (podrobněji zde: http://www.llp.cz/cz/systemova-doporuceni/systemove-doporuceni-c-4-p4). K použité statistice ještě jedna poznámka – Soud se opřel o statistiku stěžovatelů (vláda ji nevyvrátila) - § 191. Tato statistika byla podpořena z jiných zdrojů (§ 192). Vsadím však boty na to, že tyto „jiné“ zdroje převážně jen tlumočí ten samý průzkum udělaný ERRC. Nicméně nemyslím, že by byl chybný.
§ 209 – ano je to zásadní a určitě je legitimní to kritizovat. Velký senát na rozdíl od senátu neposuzoval případy jednotlivě ale obecně. Není to však úplná novinka. Přijde mi, že to má hodně společného třeba s pilot judgments (tím neříkám, že tohle také není kontroverzní). Soud pokud je postaven před systémový problém snaží se reagovat systémově. Při současné zahlcennosti ESLP individuálními stížnostmi to chápat lze a podle mě to není trend špatný. Naopak mi přijde přirozený. Diskriminace byla prokázána, tak proč se ještě „patlat“ v individuálních případech?
K dissentům:
Souhlasím, že jsou zajímavá a podle mě i na ESLP nebývale „ostrá“. Kadence jakou má Justice Scalia (zejména v Roper v. Simmons) to ještě nedosahuje, ale třeba Jungwiert v § 10 není zas tak úplně daleko: „nevertheless … some people consider it necessary to focus criticism on the Czech Republic“. Jinými slovy „jak se kdo odvažuje Českou republiku kritizovat?“ Možná, že národnost tohoto soudce je zde jenom náhoda, možná ale taky místo „Českou republiku“ v minulé větě by šlo říct „nás“. Každopádně jde o poznámku, která je od soudce mezinárodního soudu přinejmenším zvláštní. Jinak samozřejmě jeho jediný argument „podívejte jinde je to ještě horší“ mi tedy příliš přesvědčivý nepřijde. Těžko asi nějaký soud uzná argument vraha „vždyť ale támhleten zabil dva a já jenom jednoho, on je horší, potrestejte ho, proč mě?)
Zajímavý je jistě dissent soudce Borrego Borrego. Ten jak se na řádného španělského rytíře sluší bodá přímo do citlivých (neřek bych však slabých) míst rozsudku. Za prvé § 209 (viz výše) a za druhé konsent rodičů. Otázka, zda se lze lidských práv vzdát je jednou z nejkontroverznějších a nejnejasnějších otázek v oblasti lidských práv vůbec. Toto téma by si jistě zasloužilo minimálně článek. Pouze však jedna poznámka. Kdybych chtěl ESLP obhajovat, tak bych asi začal od toho, že rasová diskriminace je také nelidským zacházením (East African Asians) . Na tom, že se nelze vzdát práva na zákaz nelidského zacházení již určitá shoda je. Je tu paralela s trestními předpisy, kdy ve většině právních řádů nelze platně dát souhlas k ublížení na zdraví (zásah do fyzické integrity) – experti na trestní právo nechť mě prosím opraví. Určitou logiku tedy toto rozhodnutí ESLP má jako i kontinuitu s předešlým case-law. Pro to, že v tomto případě je tento postup správný však svědčí další argument. Tady jde o děti, tedy odlišné lidské bytosti od rodičů se svými právy. Rodiče mají za děti primární odpovědnost, někdy však je třeba zasáhnout (např. dítě Svědků Jehovových nutně potřebuje krevní transfuzi – provedeme přes odpor rodičů?). Nejde o to děti „odnímat jejich rodičům a dát je plně pod státní kuratelu“ (ad Vojtěch Šimíček), ale prostě jen říci, že v tomto konkrétním případě je souhlas rodiče irelevantní.
Ještě Ad: Vojtěch Šimíček. Obecně jistě souhlasím, že ESLP je subsidiární a vnitrostátní opravné prostředky je třeba vyčerpat. Ústavní soud by však mohl reflektovat, proč v této kauze jej ESLP de facto nepovažoval za účinný opravný prostředek (§ 121, 122). Pokud se nemýlím, tak je to poprvé. Určitě něco k zamyšlení pro Ústavní soud.
Hmm. Tak jestli mi něco na Jiném právu vadí tak je to přílišná délka postů. A teď jsem sám skončil takhle:-) No co tedy: rozsudek učinil jasno, že nepřímá diskriminace je Úmluvou zakázaná, v diskriminaci není třeba úmysl, přechod důkazního břemene a možnost v určitých případech použít statistiku jako důkaz. Dost na to, aby šlo o jeden z nejvýznamnějších rozsudků ESLP poslední doby. A konkrétně Česká vláda má další incentiv začít už konečně něco s diskrminací Rómů opravdu vážně dělat…
Musím říct, že jsem se usilovně snažil sem nic nenapsat, ale po posledním postu prostě nemohu odolat. Napsal bych totéž jako Vojtěch Šimíček. Ostrava je i mým rodným městem a situaci tam znám. Nemohu proto souhlasit s posledním postem Jana Kratochvíla a nejsem si jist, zda situaci zná tak dobře, jak jednostranný a bez pochybností je jeho post. Cílem je totiž opravdu začlenit sociálně nepřizpůsobené občany, kteří mnohdy ve věku 6 let nemají některé sociální a hygienické návyky a neumí česky, cílem je tedy primárně pomoc. Problém je, že někdo musí řešení rozhodnout a vymyslet, což se stalo. Není to ideální, ale stále se na tom systému pracuje. Navíc všichni rodiče měli možnost se proti takovému rozhodnutí bránit, a to i u správních soudů, které bych rozhodně nenařknul z diskriminačního přístupu. Nezpochybňuju, že v některých případech mohlo dojít k pochybení, naopak se domnívám, že k němu opravdu došlo, ale vnitrostátní opravné prostředky by se opomíjet neměly. Navíc ESLP měl pěčlivě prostudovat jednotlivé případy a neomezit se na paušální politické prohlášení.
Důkaz statistikou je IMHO cestou do pekel, dlážděnou dobrými úmysly. Je totiž velmi ošidná. Dovoluji si odhadnout, že studenti právnických fakult pocházejí statisticky z bohatších rodin než ti, co na žádné vysoké škole vůbec nestudují. Tipuju tak z mnoha důvodů, které si každý dovodí sám, ale není to proto, že by studium v ČR na PF bylo jen pro bohaté. Nicméně (a zcela teoreticky), pokud by skupinka neúspěšných uchazečů ze sociálně slabých rodin tímto argumentovala, pak by ČR pravděpodobně statistickým diskriminačním testem neprošla a bylo by shledáno, že diskriminuje přístup ke vzdělání na základě majetku. A to bez ohledu na to, že statistiky z jiných zemí by byly podobné. (Berte to jako dovedení úvahy ad absurdum)
A malé rýpnutí na závěr - kolik soudců ESLP za celou dobu jeho existence je romského nebo tureckého původu a co z toho statisticky vyplývá pro diskriminaci?
Omlouvám se za překlep ve svém předchozím vstupu: samozřejmě jsem měl na mysli ESLP a nikoliv ESD. Slibuji, že tuto záměnu neprovedu dalších 50 let...
ad J. Kratochvíl
když už byl použit argument o nemožnosti vzdát se vlastních základních práv poukazem na instituty trestního práva: ano souhlasit s vlastní vraždou samozřejmě nikdo nemůže a pokud k usmrcení dojde za pomoci jiného dochází kterstné asistenci na sebevraždě - viz problematika tzv. eutanázie. Nicméně i trestní právo pracuje s možnost, že někdo se zásahem do jiných práv chráněných trestním právem souhlasí, resp. že nepožaduje potrestání pachatele. A s ohledem na napadenou argumentaci je třeba se tedy ptát, nakolik jde v případě tvrzené nepřímé diskriminace o tak zásadní právo v žebříčku základních práv a svobod, že by se ho nešlo vzdát?
A dále k argumentu, že se nejednalo o souhlas dětí ale jejich rodičů by bylo možné v zásadě souhlasit. S ohledem na souvislosti této kauzy si však velice dobře dokáži představit, že by v tom, že by o irelevanci souhlasu rodičů soudy rozhodovaly v posuzované problematice prakticky pouze (nebo převážně) u cikánské populace (omlouvám se, ale raději užívám tradiční označení, obsažené např. již v Ottově slovníku naučném), mohl by to někdo považovat za nepřímou diskiminaci. A to bychom byli zase asi v kruhu, že?
Podobnou problematikou se v letošním červnu zabýval Nejvyšší soud USA, ale s trochu jiným výsledkem. Ve věci Parents v. Seattle and Meredith v. Jefferson fakta případu spočívala v tom, že školský úřad odůvodnil alokaci dětí do různých veřejných škol podle jejich rasy proto, aby byl zachován v každé škole určitý (podle úřadu žádoucí) rasový mix.
Stěžovatelé namítali, že umisťování dětí do různých škol, které je založené výhradně na jejich rase porušuje 14. dodatek ústavy (equal protection). Nejvyšší soud s těsným výsledkem 5:4 stížnosti vyhověl a stručně řečeno zdůvodnil to mj. tím, že alokace dětí do různých škol nemůže být prováděna na základě jediného (rasového) kritéria. http://www.nytimes.com/ref/washington/scotuscases_AFFIRMATIVEACTION.html
Otázkou je, zda si ESLP představuje, že pro speciální školy má platit nějaký rasový mix stanovený předpisem (protože jinak zřejmě nelze ředitele škol přimět k tomu, aby do speciálních škol posílali méně romských dětí)? Tím by se ale ESLP dostal do pasti, v níž uvízly školské úřady v Partents v. Seattle and Meredith v. Jefferson.
Milí přátelé, podjatých by nás tu mohlo být víc. ;-)
Nechci tu ale prezentovat nějaké jednostranné stanovisko, protože jsem podjatý, přestože jednostranné stanovisko se tu klidně objeví, ačkoli jeho autor zdánlivě podjatý není.
Stále se z toho vzpamatovávám, ačkoli jsem tušil, že takhle nějak to může dopadnout. Chtělo by se říci, že takhle nějak to i s nejlepšími úmysly také může dopadnout. Tím už si vypůjčuji část přísloví o povrchu cesty do pekel, a když bych pokračoval jako teta Kateřina (Saturnin), z rozsudku také vyplývá, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Vedle toho Boštjan M. Zupančič ve svém odchylném stanovisku vyjádřil něco jako Skrytou hrozbu (Star Wars). Uvidíme tedy, na co se ještě můžeme těšit. Já se momentálně těším na další reakce na Jiném právu, a pokud to bude možné, do diskuse se zkusím zapojit.
Několik (nepříliš uspořádaných) myšlenek k argumentaci statistikou – to je obecně zajímavý fenomén v oblasti sporů z rovnosti a diskriminace. Se statistikou se v soudní argumentaci běžně pracuje a nikdo s tím nemá moc problém (kupř. argument statistikou pro výklad pojmů, tedy jako výkladové vodítko – viz třeba důkaz statistikou při zjišťování „běžné“ či „obvyklé“ kupní ceny nemovitosti v určité lokalitě).
Problém je, když dovozuji za pomoci statistiky určité skutečnosti v jednotlivé kauze. Představme si situaci, kdy by kupříkladu byla osoba X, která pochází z problematické oblasti Y, kde je vysoká kriminalita, byla obžalována z krádeže. Důkazy moc nejsou, ale skutečnost, že osoba Y pochází právě z této oblasti, kde je statisticky vyšší kriminalita, než kdekoliv jinde, bychom vnímali jako dostatečný argument pro odsouzení. Vypadá to absurdně, že?
„Absurdita“ spočívá v tom, že se zde střetávají dvě (či asi více) vizí spravedlnosti: trestní řízení je založeno na striktně „individualizované“ spravedlnosti. Ale co třeba civilní řízení? Jsou tam požadavky stejné?
V kontextu rovnosti se v (ne)přípustnosti argumentací statistikou jako „důkaz“ diskriminace střetávají dva světy: formální (individualizovaná a abstraktní rovnosti, která nebere v potaz kontext a pozadí jednotlivce) a vize rovnosti materiální, z ní tedy hlavně rovnost výsledků. Rovnost výsledků je „kolektivní“ rovností; určujícím faktorem tak není jednotlivec, ale situace určité skupiny. Příslušnost jedince k určité skupině je pak dostatečným důvodem pro shledání nerovnosti, presumpci (především nepřímé) diskriminace atp. Rovnost výsledků se neopírá o zjištění nerovnosti v každém konkrétním případě, ale o celkovou nerovnost na výstupu (v cíli). Rozhodujícím argumentem tak kupříkladu není, že paní X.Y. byla ve výběrovém řízení na manažerku společnosti Z znevýhodněna, ale skutečnost, že ve vrcholných manažerských pozicích je přítomno (kupříkladu) pouze 7 % žen. Cílem je rovnoměrnější rozdělení statků ve společnosti bez ohledu na konkrétní případ. Argumentace statistikou a statistickými výstupy tak nabývá naprosto nového rozměru.
No a zde právě dochází k posunu v kauze D. H., kdy se dochází k naprostému odpoutání od prokázání nějaké reálné diskriminace v konkrétní kauze. Ten posun je dán právě odlišným vnímáním principu rovnosti mezi původním senátem a nyní většinou Velkého senátu.
Ostatně s ohledem na odlišné vize „rovnosti“ v různých typech řízení soudního srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu U.S.A. ve věci McClensky v. Kemp 481 U.S. 279 (1987). To rozhodnutí je zajímavé tím, že USSC, tedy soud, před kterým se argumentace statistikou objevuje asi vůbec poprvé v kontextu „civil rights“, a který tento typ argumentu akceptoval, tak následně tento styl argumentace vyloučil v trestním řízení. Případ se týkal revize trestu smrti uloženého černému obžalovanému za loupež a vraždu bílého policisty. Právní zástupci obžalovaného nechali zpracovat četné statistické studie, které dokazovaly, že pravděpodobnost trestu smrti uloženého černému pachateli za zabití bílého policisty byla 4,3 vyšší než při zabití černého policisty. Z toho dovozovali systémovou diskriminaci v rámci trestního řízení ve státě Georgia, ve kterém byl obžalovaný odsouzen, proti obžalovaným černé pleti. Nejvyšší soud došel k závěru, že podobný důkaz je v kontextu trestního řízení nedostatečný. Srov. v tomto kontextu nesouhlasné stanovisko soudce Brennana, který mimo jiné poukázal na to, že podobný „důkaz“ by byl v kontextu řízení o „civilních právech“ přípustný.
Ad: Petr Zima
Děkuji moc za velmi zajímavý tip. Rozsudky si určitě přečtu. Ten odkaz v NY Times nějak nemohu najít. Z toho co je ale zde uvedeno mi přijde, že to je o jeden level jinde. Nejvyššímu soudu se nelíbila segregace jako taková bez toho, aby šlo o znevýhodnění. O co jde ale v tomto rozsudku je diskriminace, kde je potřeba méně příznivé zacházení (vzdělání ve škole pro mentálně postižené). Není mi známo, že by ESLP někdy rozhodl, že diskriminací je již samotné rozlišování podle nějakého kritéria bez ohledu na to, zda tím „oběť“ byla nějak znevýhodněna.
Ad: Michal
To je moc zajímavé. Ja bych to v této kauze viděl jen možná poněkud jednoduššeji. Nejde tu o provinění jednotlivce. Jde tu o odpovědnost státu. Z tohoto hlediska je tedy jedno, zda diskriminován byl jeden nebo třeba tisíc lidí. V tomto případě mi tedy nepřijde, že je to použití statistiky nějak problematické, byť je to tedy v jedné kauze. Nicméně platí to, co jsem říkal výše, že to může být sporné ohledně pravomocí ESLP.
Ad: Vít A. Schorm
Nevím, jestli tahle poznámka byla na mě, ale kdyžtak pro ty co mě neznají. Ja určitě nemám co skrývat:- ). V téhle kauze a ani v žádné jiné ohledně zvláštních škol jsem nikdy nevystupoval. Prostě jsem si až přečetl rozsudek, jako každý jiný. Nijak v této oblasti ani nepracuji. Jediné, co jsem v tomto kdy dělal je, že jsem byl jednou v Ženevě, kde jsem CERD a pracovníkům OHCHR prezentoval názor (získaný na základě intenzivní práce jiných), že Česko diskriminuje Rómy ve vzdělávání. Což si i myslím, ale to je asi zřejmé:- ).
Předesílám že jsem výrazně podjatý :-)
Nebudu se pouštět do disputací ohledně těch nejkontroverznějších momentů (souhlasy rodičů, statistika, absence posouzení individuálních okolností), jednak si v těchto diskuzích každý bude nadále hájit svoji pravdu a jednak přiznávám, že jako praktik, který studuje judikaturu až ad hoc, bych kolegům s akademickým zázemím rozhodně nestačil :-)
Tak jen pár neuspořádaných poznámek...
Ad Martin Bílý:
Není určitě účelem zastírat realitu pokud se týče poměrů v romské komunitě. Soud v tomto směru proto možná měl více zdůraznit nejen to, že jde o odlišné zacházení, ale především tu jeho výraznou nepříznivost. Připomínám, že se bavíme o učebních osnovách, v jejichž rámci se děti naučí celou abecedu až ve čtvrté třídě a početní operace s čísly do dvaceti ve třetí třídě, po ukončení činí jejich "skluz" tři až čtyři roky.
Uvádíte, že jde často o sociálně nepřizpůsobivé občany, kteří nemají sociální a hygienické návyky a neznají jazyk. Ano, máte pravdu, tohle jsou skutečně hlavní důvody, proč byly romské děti do zvláštních škol zařazovány. Otázka zní, zda to jsou důvody dostačující k tomu, aby bylo takové dítě zařazeno do programu pro mentálně retardované. Je nedostatek hygienických návyků nebo nezvladatelné chování důvodem k tomu, aby se dítě naučilo abecedu až ve čtvrté třídě? Skutečně se domníváte, že cílem takového postupu je "primárně pomoc?"
Ke statistice: Souhlasím s nabádáním k obezřetnosti. Souhlasím s tím, že nelze odhlížet od kontextu. Myslím si ale, že soud kontext v úvahu bral, i když to třeba mohlo být lépe vyjádřeno. To, že se tak odchýlil od předchozí rozhodovací praxe a učinil ze statistiky rozhodující důkaz, bylo zřejmě především způsobeno tím, že ta čísla jsou tak ohromující. Nebudu je všechna opakovat, jen ta dvě nejzásadnější: ze všech romských dětí v Ostravě navštěvovalo zvláštní školy 56 %, z neromských dětí 1,58 %. Je možné, že 1,58 % dětí není schopno naučit se abecedu dříve, jak ve čtvrté třídě. Odváží se někdo říci, že totéž platí o 56 % romských dětí?
Vámi provedené srovnání není ad absurdum, jde daleko za to. Nemůžete - přinejmenším z hlediska garantovaných práv, ať už těch základních nebo těch upravených jednoduchým právem - přece srovnávat nárok na studium právnické fakulty (předpokládají se nadstandardní schopnosti), nárok na to stát se soudcem
ESLP (to také není standardním vyústěním kariéry každého právníka) a nárok na to, aby se někdo naučil abecedu v 1. třídě jako 98,2 % dětí z ostatních etnických skupin (což za standardní osud dítěte považovat lze).
Závěrem dovolte pár poznámek k disentu španělského soudce Borrega Borrega, který zde byl párkrát zmíněn. Jakožto podjatá osoba si dovoluji považovat tento text za hrubě nefér, tochu na mě z něj dýchl duch článků soudruha Kojzara. Ano, jde především o ty právní zástupce z dalekých krajů, kteří nikdy neviděli své klienty. Soudce během ústního jednání skutečně tuto otázku vznesl (už v tom momentu mi připadala trochu nemístná) a odpověď na ni dostal. Bylo mu odpovězeno, že rodiče navštěvujeme pravidelně, případ s nimi rozebíráme a známe jejich pohled na věc. Pana Borrega Borrega ale nezajímalo, zda do Ostravy jezdím za klienty já nebo někdo ze spolupracovníků ERRC (v úvodní fázi např. Markus Pape), zajímalo ho jen, jestli tam jezdí osobně Lord Lester nebo osobně Jim Goldston. Na to mu skutečně nebylo řečeno ani "ano" ani "ne," sám si dosadil "ne" (např. Goldston v Ostravě byl). Proč? Je-li zde tým několika právníků, každý z nich má svoji úlohu. Lord Lester se k týmu připojil až před prvním ústním jednáním jako expert na štrasburský proces. Je pro posouzení věci, včetně záměrů stran, tak podstatné, že jsme Lorda Lestera aspoň jednou neposadili do letadla a neodvezli ho do Hrušova a Liščiny, aby si popovídal s romskými rodiči? Nikdo jiný to udělat nemohl?
Totéž se týká nepřítomnosti rodičů u soudu. Pominu skutečnost, že stěžovatelům byla přiznána anonymita, a tudíž bylo v jejich zájmu nevystavovat se riziku odhlalení na veřejnosti. Skutečně si soudce Borrego Borrego myslí, že by rodiče deklarovali svůj zájem na výsledku sporu jen tak, že by za sociální dávky nakoupili letenky do Štrasburku, zaplatili si hotel a pak dvě hodiny v jednací síni poslouchali, co že se to tam anglicky a francouzsky povídá? A co kdybychom pak takto účelný náklad na 18 letenek a noclehů uplatnili jako náklady řízení?
Soudce Borrego Borrego se ale především dotkl vztahu mezi advokátem a klientem a to mu dle mého názoru nepřísluší. Je zřejmé, co chtěl naznačit. Ale koneckonců, všem je jasné a nikdy to nebylo zastíráno, že případ byl strategickou litigací ERRC. Všem je jasné, že nápad se neurodil v hlavách rodičů, ale že za nimi někdo přišel a zeptal se: "Víte, že jsou Vaše děti diskriminované? Chtěli byste s tím něco udělat?" Je to skutečně takový problém? Nevyžádaná právní pomoc? Zneužití práva stížnosti? Není to přece první případ strategické litigace před ESLP, to byl i Assenov a spol, to byla Nachova a spol., Moldovan a spol. Každopádně pokud chtěl Borrego Borrego říci toto, měl to vyslovit naplno. Takhle to vypadá, že s právní argumentací většiny polemizuje především poukazem, jak je New York daleko od Ostravy.
Omlouvám se, trochu jsem povolil uzdu emocím a narušil profesionální důstojnost debaty, ale tento disent mě přece jen poněkud nadzvihl.
Jelikož mě v poslední době docela příjemně zaměstnávala škola (a s blížícími se zkouškami to asi nebude lepší;) ), tak jsem poslední dobou Jiné právo trochu zanedbával a přiznám se, že jsem se původně ani k této ostravské kauze nechtěl vyjadřovat, zvláště pak poté, kdy Vojta Šimíček, Štěpán Šťastník, ale i ostatní kritici tohoto rozhodnutí v zásadě vystihli mé pochybnosti. Nakonec mi to přece jen ale nedalo.
Ad David Strupek:
Máte mou naprosto upřímnou poklonu. Jednak za výsledek, kterého se Vám podařilo dosáhnout, v situaci, kdy na Vás mnoho lidí nesázelo, tak i za způsob, jakým jste tady svůj názor prezentoval. Podařilo se Vám vyhrát opravdu velký případ a přitom jste sem nepřišel, abyste ho nekriticky oslavoval. Netvrdíte, jak je ESLP úžasný, jak je jeho argumentace bezchybná, naopak rovnou přiznáváte, že jsou tam sporná místa, skoro bych to četl i tak, že s některými argumentačními technikami se úplně neztotožňujete. Neskrýváte se za prázdné floskule a upřímně přiznáváte, jak se věci mají. Vaše námitka k jedné části Borregova, jinak podle mého velmi dobrého, dissentu, je také přesvědčivá. Nevím, kdy a zda vůbec někdy jsem někoho na Jiném právu za jeho komentář tak chválil, ale prostě se musím přiznat, že to na mě udělalo dojem, a to přesto (nebo snad právě proto), že jste vyhrál případ, k jehož přinejmenším odůvodnění mám, jak jsem již naznačil, velké výhrady.
Ad Jan Kratochvíl:
Honzo, zdá se, že při hodnocení tohoto případu se shodnem snad jen na dvou věcech - že v Ostravě k rasové diskriminaci docházelo a že lidská práva si zaslouží náležitou ochranu.
ALE:
Nezadatelnost
Nezadatelnost má své meze a za určitou hranicí a hlavně u některých práv se stává spíše útokem na lidskou svobodu, soukromí a svým způsobem i důstojnost. Kdyby šlo jen o to, že sado-masochisty trestáme za jejich hrátky provozované v soukromí (viz případ R v Brown [1993] 2 All ER 75, dostalo se to i do Štrasburku, jenž to posvětil), tak budiž (i když z pohledu liberála lze mít i k těmto rozhodnutím výhrady). Jak problematická nezadatelnost je, ukázala i zdejší debata k postu Vojty Šimíčka o případu peep-show http://jinepravo.blogspot.com/2007/07/peep-show-v-hledku-nmeckch-sprvnch.html. Opět, i když jsem s tím rozhodnutím nesouhlasil, musím uznat, že argumenty pro nezadatelnost jsou v takovém případě silné, byť aspoň z mého pohledu nikoliv silnější protiargumentů. Nicméně nezadatelnost v podání ostravského případu podle mého pomalu překračuje racionální meze a dělá z lidí nemyslící, nesvéprávná individua (§202 i 203 bych ještě přežil, ale §204, který vlastně popírá 202 a činí zbytečným i 203, to už je zu viel...). Tohle už hraničí s útokem na autonomii jednotlivce a jeho právo rozhodovat o svém osudu, vstupovat do závazků atp. Nad takovým pojetím nezadatelnosti už nelze jen zvednout obočí, z něho už jde pomalu strach. Pokud to půjde takhle dál, tak můžeme za chvíli mluvit o totalitě lidských práv.
Důkaz statistikou, §209 a jiné pohádky:
Už to tady přesvědčivě vystihli jiní, vyjádřím se tedy pouze k této větě:
„Diskriminace byla prokázána, tak proč se ještě „patlat“ v individuálních případech?“
Protože to, že 99 případů byla diskriminace neznamená, že k ní došlo i případě stém a stoprvním. Protože v právním státě má každý nést odpovědnost pouze za to, co udělal a co mu jako takové bylo prokázáno, případně se mu nepodařilo vyvrátit (a mělo by to v principu platit nejen pro jednotlivce, ale i pro stát). Protože odškodněn má být pouze ten, kdo byl skutečně poškozen.
K případu Parents v. Seattle and Meredith v. Jefferson
„Nejvyššímu soudu se nelíbila segregace jako taková bez toho, aby šlo o znevýhodnění“
Ne, Nejvyššímu soudu se naopak nelíbilo, že školy (pozitivně) diskriminují v zájmu toho, aby k segregaci nedocházelo. V tomto významném rozhodnutí, jež by si zasloužilo samostatný post, došlo k ostrému střetu mezi konzervativci a liberály o výklad zásadního rozhodnutí amerických dějin Brown v Board of Education, který vyhrála konzervativní většina, která prosadila formalistický výklad Browna, jdoucí, alespoň podle názoru menšiny, k němuž se přikláním, proti smyslu toho rozsudku. Neodpustím si aspoň krátkou ilustrativní citaci Stevensova dissentu:
„There is a cruel irony in THE CHIEF JUSTICE’s reliance on our decision in Brown v. Board of Education, 349 U. S. 294 (1955). The first sentence in the concluding paragraph of his opinion states: “Before Brown, schoolchildren were told where they could and could not go to school based on the color of their skin.” Ante, at 40. This sentence reminds me of Anatole France’s observation: “[T]he majestic equality of the la[w], forbid[s] rich and poor alike to sleep under bridges, to beg in the streets, and to steal their bread.” THE CHIEF JUSTICE fails to note that it was only black schoolchildren who were so ordered; indeed, the history books do not tell stories of white children struggling to attend black schools.”
ESLP a králíci z klobouku
Na kauze Ostrava je zarážející ještě jedna věc – jak je možné, aby stejný soud otočil případ z 1:6 na 13:4, aniž by se objevily nové skutečnosti, to opravdu nechápu. O ničem podobném jsem zatím neslyšel ani nečetl. Aniž bych chtěl snižovat schopnosti zástupců vítězné strany, jež jsem tady ostatně i ocenil, nepochybuji, že ani česká vláda nic nezanedbala a jak znám Vítka Schorma a jeho lidi, určitě se nedopustili při obhajobě žádné chyby, která by odůvodňovala takovýhle veletoč. Bráním se také uvěřit tomu, že by soudci podlehli kritice původního rozsudku ze strany nevládek. Ano, ve Velkém senátu seděli úplně jiní soudci. To ale znamená, že spravedlnost v podání ESLP připomíná spíše loterii, kde nezáleží na stabilní judikatuře, ale na tom, jaké dostanete soudce. A to je možná nejsmutnější zpráva, kterou nám kauza Ostrava přinesla.
P.S.: Snad o víkendu dokončím post ukazující jiný příklad toho, jak se někdy s ochranou lidských práv zachází tak, že to působí více škody než užitku, aniž by se tomu někdo snažil věřejně postavit, zřejmě ze strachu, že bude označen za vyvrhela...
Ad Jan Kratochvíl:
Parents v. Seattle aj. najdete zadáte-li www.nytimes.com a pak do vyhledávání "Supreme court", otevřete-li první odkaz shotra, najdete "Notable Cases of the 2006-7 Term".
Jenom v rychlosti reakce na Petra.
Nezadatelnost: Ja s Tebou v zasade souhlasim. Je to dost nebezpecne. A zrovna ten pripad, ktery uvadis (u ESLP je to myslim Laskey, Jaggard and Brown) mam take tendenci kritizovat. V D.H., ale jednak si nemyslim, ze ten souhlas byl informovany a jednak mi to prijde zcela jina situace, protoze ten souhlas dava nekdo jiny, byt je to rodic.
§ 209
"Protože v právním státě má každý nést odpovědnost pouze za to, co udělal a co mu jako takové bylo prokázáno, případně se mu nepodařilo vyvrátit (a mělo by to v principu platit nejen pro jednotlivce, ale i pro stát)."
Jo, souhlasim. Je vsak treba rozlisit dve roviny. Odpovednost statu - ta prokazana byla. Druha vec je poruseni prav tech konkretnich stezovatelu. Tam je to jiz slozitejsi. A je uplne legitimni ESLP za tohle kritizovat. Sam take uplne nevim jak tohle vysvetlit. Prijde mi vsak, ze primarni je ta otazka odpovednosti statu. Neskryvam vsak, ze to neni kontroverzni.
Ad Jan Kratochvíl:
Zcela jistě ne, to číslo je alarmující a jistě se nejedná o retardované děti. Dnes jsou už programy (nulté ročníky, romští poradci...), které dokáží věci pomoct. Nicméně pokud rodiče nespolupracují, stále ještě stavíme rozhodujícího úředníka do role ďáblova advokáta - má dát dítě do základní školy, kde nebude naprosto stíhat a snadno se stane terčem posměchu, nebo do zvláštní, kde ale osnovy nejsou přizpůsobeny pro tyhle případy? Já bych to tedy rozhodovat nechtěl. Jistě je taková situace chybou systému, ale nemusí to být a priori diskriminace z hlediska práva.
Ale k důkazu ad absurdum - to je právě kouzlo statistiky, že to udělat můžete. Jaké zadáte vstupní informace, takový vám vyjede výsledek.
Vždy se na věc dívám i z praktického hlediska, vzhledem k mé práci to ani jinak nejde. Dokazuje se určité tvrzení. A jestliže statistika říká, že 56% dětí romského původu je na zvláštní škole, co to dokazuje? Jen tvrzení, že 56% dětí romského původu je na zvláštní škole, nic víc. Jako samotný důkaz pro diskriminaci je to k ničemu, musí přispoupit další důkazy, které podpoří tvrzenou diskriminaci a statistiku dovysvětlí. Teprve pak získáte řetěz důkazů, co se navzájem podporují. Ostatně si myslím, že tady nejsme ve sporu, i Vy sám mluvíte o kontextu, který vzal soud v potaz. Přijde mi potom nešťastný jeho výstup, který to dostatečně neakcentuje...
Otázkou také je, kdy by mohla být statistika důkazem a kdy už skutečností obecně známou, která se nedokazuje. Pokoušel jsem se na to téma najít relevantní literaturu nebo judikaturu, ale ne moc překvapvě se mi to zatím nepodařilo (zajímavé je jedině to, že §121 o.s.ř. má stránkový komentář, který neříká prakticky nic, a to Beck i Linde). Mohly by z toho vyplynout zajímavé důsledky...
Par nesouvislych obecnych poznamek od nekoho, kdo nemel cas precist poradne rozsudek (takze by mel mlcet) a rozhodne neni expertem na lidska prava (takze by mel mlcet dvojnasob):
Jak uz naznacil zejmena Michal Bobek, vidim v kauze pred ESLP stret spravedlnosti "obecne" a "individualni".
V obecne rovine mi z faktu zminenych v komentarich vychazi, ze CR prinejmensim neni schopna uspokojive vyresit skolni dochazku romskych deti v Ostrave, kdyz na jejich socialni handicap odpovida umistenim do zarizeni primarne urceneho pro deti s handicapem dusevnim; zda je to diskriminace, nevim, ale klonim se ke kladne odpovedi.
Zaroven si ovsem nejsem jist, zda soud mel dostatek "individualnich" faktu pro to, aby prohlasil existenci diskriminace v danych konkretnich pripadech.
Pokud nemel, klade se otazka, co mel delat? Prohlasit, ze sice obecna praktika dost mozna existuje, ale nebylo prokazano, ze by se negativne promitla na situaci zalobcu pred nim, coz zpochybnuje jejich pravni zajem na veci? Nebo preklenout hlussi misto a (v jakesi variaci na drive diskutovane punitive damages ) prohlasit, ze zalobci sice osobni dotceni neprokazali, ale prislusi jim "odmena" za to, ze na svetlo Bozi vynesli praktiku, ktera neni uspokojiva? Oba nazory jsou tak ci onak hajitelne a zda se, ze v kazdem z rozhodujicich teles to vyslo jinak...
V teto souvislosti mi zpetne dochazi, ze zaloba na nesplneni povinnosti clenskym statem v komunitarnim pravu je vlastne docela vychytraly mechanismus - v zasade dokaze sledovat "obecnou spravedlnost" i tam, kde nikdo spontanne neprichazi s individualnim zajmem.
Pokud skutecne soudce Borrego Borrego (jemuz zavidim prinejmensim prijmeni) ve svem disentu zpochybnuje vztah mezi stranou a zastupci, povazuji to za nestastne. SPS se u jednani nepta, jak blizky vztah k zalujici strane ma Ian Forrester, QC, ani zda ji vubec videl, a nevim, proc by to mel delat - tim spise, jde-li o anglicky system instructing sollicitor/barrister.
Posledni pripominka k realnemu, nikoliv pravnimu problemu - primlouvam se za nulte (pripadne i minusprve etc.) rocniky. Tady v Lucemburku je povinna "skolkovni" dochazka tusim od ctyr let (ovsem pro vsechny deti), aby se do zacatku "serious business" srovnaly kulturni a jazykove rozdily. V zemi, kde se bezne pouzivaji tri jazyky a zije celkem 40 procent cizincu, to nejspis asi jinak nejde, ale pristup je myslim aplikovatelny i v Cechach.
Posledni posledni pripominka, jez je poklonou Jinemu pravu a jeho komunite - je vzacne, ze se o tematu, ktere je notne kontroverzni, za citelneho prispeni vyznamnych zastupcu obou stran sporu vede takhle civilni, vecna a obsazna debata.
Rozsudek jsem neměl dosud čas detailně přečíst, takže jen pár postřehů.
1) Případ otočení z 1:6 na 13:4 není až zas tak výjimečný. Momentálně mě nenapadá nic jiného než Perna proti Itálii (ze 7:0 na 1:16), ale už jsem takových případů viděl víc.
2) Ad "sado-maso" a nezadatelnost práv existuje novější rozsudek (K.A. and A.D. v. Belgium (applications nos. 42758/98 and 45558/99).
3) Osobně mě teď nejvíc zajímá, zda-li tento rozsudek povede ke zlepšeni situace romských dětí. Pak se teprve ukáže jestli to byl český "Plessy v. Fergusson" nebo "Brown v. Board of Education".
P.S. Osobně mi jako nejsilnější argument pro zrušení zvláštních škol přijde "law&economics" a nikoliv právo na vzdělání. Škoda, že se zatím tohoto úkolu nikdo nechopil. Kdyby někdo spočítal, že vzdělání ve zvláštních školách je dražší (nehledě na ztracený pracovní a znalostní potenciál, závislost na sociálních dávkách a náklady spojené s trestnou činností a příp. následným vězením),a navíc v podstatě se žádným výsledkem (a.k.a. k ničemu), tak je to ten nejpádnější argument (i pro pana prezidenta).
Davide, díky za info o těch zvrácených rozhodnutích (tím nemyslím sado-maso;) Je tedy videt, ze jsem se mýlil, protože v tomto nám Ostrava nepřinesla nic nového. Škoda, že tahle skutečnost mé povzdechnutí nad nevypočitatelností takového tělesa jen podtrhuje.
Předně bych chtěl poděkovat za předchozí diskusi. Možná se ještě něco narodí. :-)
Dál, kromě velice zajímavých příspěvků, jejichž přesnost nemohu bez dalších zkoumání ověřit, mohu na několika místech konstatovat jisté nepřesnosti v postřezích. Je to pochopitelně dáno tím, že čteme poměrně dlouhý, leč také poměrně čerstvý rozsudek a že si pamatujeme něco víc a něco míň.
K čerpání vnitrostátních prostředků nápravy musím uvést, že většina stěžovatelů se obrátila na Ústavní soud, jenž ve zkratce sice konstatoval, že tu jde o závažný problém, který by měly příslušné orgány řešit, že však on příslušný není. Z tohoto hlediska je trefná poznámka mířená na to, že by Ústavní soud měl právní názor ESLP odrazit ve své praxi. Ostatně konceptu nepřímé diskriminace budeme muset přivyknout mnozí (pochopitelně třeba kromě Davida Strupka). Zbytek – tj. odvolání a správní žaloba – jsou věci do značné míry spjaté s realitou souhlasu rodičů se zařazením dítěte do zvláštní školy (resp. jejich žádosti v tomto smyslu; obojí se vyskytovalo).
Mám-li pokračovat na téma souhlasu rodičů, musím zasadit problém do širšího rámce. Jasně, že z celého monstrprocesu zůstane (po popravě) nakonec jen ten rozsudek velkého senátu, ale jeho vydání přece něco předcházelo. Předně byla stížnost prohlášena pouze za částečně přijatelnou, a to rozhodnutím ze dne 1. března 2005, a pak byl vydán rozsudek senátu sekce (dne 7. února 2006).
(Na tomto místě bych chtěl mimochodem podtrhnout zajímavý postřeh o dvojím vnímání rovnosti, který velice pregnantně vysvětluje, proč došlo k posunu v právním názoru ESLP. Na otázku periodika Týden jsem odpověděl, že si to ESLP prostě rozmyslel. Nic složitějšího by stejně čtenáři nepochopili.)
Nuže, senát druhé sekce ESLP odmítl stížnost, pokud jde o tvrzené ponižující zacházení, a to pro zjevnou neopodstatněnost. Nevím tedy, do jaké míry platí automatismus z judikátu Evropské komise pro lidská práva East African Asians proti Spojenému království, na který i stěžovatelé odkazovali. Tam je o rasové diskriminaci pojednáno tak, že může za určitých okolností představovat ponižující zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Pořád tedy záleží na okolnostech. Ale on ESLP na bývalou EKLP moc nedá.
Senát druhé sekce dále odmítl stížnost, pokud jde o tvrzené porušení práva na vzdělání (článek 2 Protokolu č. 1 samostatně). Stěžovatelé mimo jiné tvrdili, že zařazení do zvláštních škol je v rozporu s filosofickým přesvědčením jejich rodičů. Mohu-li to říct, byl tohle jeden z nejlegračnějších aspektů celé stížnosti. Bohužel pro žalovanou vládu si toho soudci velkého senátu už nebyli vědomi, když z romských rodičů udělali osoby téměř nesvéprávné. Buďto tedy víme, co chceme, a chováme se v souladu s tím, nebo to nevíme. To lze možná dodat i na omluvu údajně nemístné otázky soudce Javiera Borrego-Borrego vznesené při jednání. (Při jednání si pro změnu z vlády vysoké smluvní strany utahoval Lord Lester of Herne Hill, za což se v zájmu věci raději omluvil.) A paralela, kterou španělský soudce použil s plnými mocemi, se mi zdá velice trefná.
Vláda, myslím, poměrně pečlivě argumentovala skutkovými okolnostmi jednotlivých případů, které velký senát nakonec naprosto pominul. Nevzal je do úvahy ani při hodnocení, zda stěžovatelé konkrétně byli nějak poškozeni. Jinými slovy, kdyby se tím chtěl zabývat, mohl by, ale to už by z toho nebyla taková kauza (viz rozsudek senátu sekce). Nechci dovádět tuto logiku, se kterou bytostně nesouhlasím, do důsledků – kdo ví, z čeho bych byl nakonec ještě nařčen (toto riziko bylo mimochodem jedno z úskalí celé obhajoby: zatímco ctihodný lord vládu blahosklonně poučoval, vláda musela pečlivě vážit slova, aby nebyla osočena z rasismu) –, ale jeden z bloggerů něco podobného nadhodil (a třeba to někdo z vás zvedne a rozvine); velký senát ve své „logice“ totiž mohl jít ještě dál a to bychom se potom opravdu divili. Ale kdo z extraneů může s jistotou tvrdit, co vlastně hrálo v rozhodování soudců v jakém ohledu roli, že?
Nakonec, už to také zaznělo, ale vyčetl bych to nejenom ESLP, ale vůbec všem kritikům vzdělávání českých Romů: kritizovat je jednoduché, nabízet řešení je viditelně těžší. A proto jsou relevantní slova o tom, kolik tak asi kde v Evropě procent dětí nechodí do školy a na kolika procentech dětí škola nezanechá valnou stopu. Zkrátka a dobře, i aktivisté by si měli sáhnout na nos a uvědomit si, že to vlády mají neskonale těžší než oni. A není divu, že to dělají občas špatně.
Tož tak. Jestli se vám zdají mé podjaté poznámky zamotané, omlouvám se, ale asi nemohu říct všechno na plná ústa, a nechávám tudíž prostor pro vaši tvořivou fantazii. Před ESLP hovořívám zpravidla jasněji. A navíc nejsem zkušený blogger.
Coby pracovník Kanceláře vládního zmocněnce podílející se na přípravě závěrečné řeči vlády před velkým senátem (VS) bych jen rád poukázal na hlavní argumenty vlády a způsob, jakým se s nimi VS (ne)vypořádal.
Jedním z definičních znaků nepřímé diskriminace (ND) je disproporční efekt na první pohled neutrálního opatření na určitou skupinu obyvatel. ND přitom nevyžaduje úmysl původce (pokud by jej vyžadovala, tak jsme zpět na poli přímé diskriminace a koncept ND by tak ztratil svou opodstatněnost). Problém, který zde vyvstává, je zřejmý: pokud se nevyžaduje úmysl, hrozí, že za ND může být prohlášena jakákoli statistická nerovnováha ve společnosti. Právě na toto nebezpečí vláda VS naléhavě upozorňovala.
Specificky: vláda argumentovala tím, že princip přiměřenosti je v kontextu ND třeba vykládat tak, že čl. 14 EÚLP obsahuje nikoli závazky na výsledek (závazek dosáhnout statistické rovnováhy či alespoň odstranit manifestní nerovnováhu), ale závazek na chování. Z této pozice se pak snažila VS přesvědčit, že národní orgány udělaly vše, co bylo v jejich silách, aby dosáhly toho, že: 1/diagnostické testy byly když ne úžasně dokonalé, tak alespoň de lege artis z pohledu tehdejšího stavu vědeckého poznání, a 2/ když už někteří žáci na základě těchto testů ve zvl. školách skončili, byla jim poskytnuta maximální vzdělávací péče odpovídající jejich objektivně ověřeným schopnostem. Pokud byly jejími příjemci povětšinou romské děti, je to možná politováníhodné z hlediska politické morálky či čehosi takového, ne však z hlediska práva.
Způsob, jakým se VS k otázce adekvátnosti testů postavil, je naprosto pozoruhodný: neřekl otevřeně ani to, že byly lege artis, ani to, že lege artis nebyly. Jeho argumentace se snaží předstírat objektivitu a nestrannost, ve skutečnosti ovšem není než plíživě manipulativní. VS nejdříve vládu ujistil, že posuzovat odbornou vhodnost psychotestů mu rozhodně nepřísluší, zejména jedná-li se o předmět stále probíhajícího vědeckého výzkumu (§ 199), aby poté zlověstně konstatoval, že „existuje nebezpečí“, že testy byly neadekvátní (§ 201), připraviv si tak půdu pro nekompromisní závěr, že v žádném případě nemohou sloužit k ospravedlnění odlišného zacházení se stěžovateli (tamtéž, in fine). Jak prosté, milý Watsone …
ČR tak byla odsouzena za to, že nedostála svým pozitivním povinnostem na poli článku 14 EÚLP, neb – mimo jiné – nevytvořila adekvátní psychotesty beroucí v potaz sociokulturní specifika romských dětí (co na tom, že nikdo v Evropě dodnes neví, jak by takové testy měly vypadat). Mimochodem, právě zde se objevuje klíčová svízel institutu pozitivních povinností: o tom, co všechno státu předepisují, se lze – zvláště v takto spletitých případech – jen dohadovat. Jeho skutečné pozitivní povinnosti jsou mu mnohdy poprvé vyjeveny až v odsuzujícím rozsudku ESLP – z něhož pak pro změnu bývá vyjeven nejeden z jeho čtenářů.
Nebude patrně nemístný závěr, že VS se prostě chopil příležitosti pro to, aby dohnal manko na poli ND. Dlužno dodat, že kontext tohoto případu přímo vybízel ke smeči: malé nevinné děti z okrajové menšiny coby bezbranné oběti rasové diskriminace – dovede si někdo představit situaci, která by zastáncům hodlajícím prosadit ND poskytovala ničivější arzenál pro zneškodnění jakéhokoli protiargumentu?
PS: Uvedená kritika samozřejmě míří na VS, nikoli na právní zástupce stran. Ti prostě odvedli svou práci – a čistě technicky vzato ji odvedli velmi dobře, což je třeba prostě uznat.
Ups, v PS mělo být správně uvedeno "na právní zástupce protistrany". Omlouvám se za překlep.
Už mám za sebou moření se s anotací, tak raději jenom pár poznámek spíše telegraficky - praktického charakteru. Hodnotit stostránkové rozhodnutí na základě letmého prolistování je podle mého názoru poněkud nesportovní.Do komplexních úvah nad rozsudkem se také proto pouštět ani nechci.
Když už se tu stalo pěkným zvykem přiznávat se k podjatosti, musím i já - jako bývalá učitelka zvláštní školy.
Ad "nesvéprávnost" rodičů - Soudce Borrego dokonce mluví o bránění rodičům rozhodovat o výběru školy pro své děti. Z některých komentářů to vypadá, že o přeřazení dětí do zvláštní školy snad rozhodovali rodiče. Rodiče ale ve skutečnosti podepisovali formulář s předtištěným souhlasem. Není asi korektní ve spravedlivém rozhořčení nad licoměrností rodičů zapomínat, že to orgány státní správy rozhodovaly - ředitelé škol na základě návrhů pedagogicko-psychologických poraden. Od rodičů se čekalo, že přijdou a podepíšou. Je tedy namístě se v takové situaci ptát, zda případným odmítnutím souhlasu mohli rodiče na věci něco změnit. Nepamatuji si za osm let svého působení na zvláštní škole jediného rodiče, který by souhlas odepřel či se odvolával. (Případy zařazení dětí "na vlastní žádost" rodičů se obvykle týkaly situace, kdy rodiče poslala s dítětem do pedagogicko-psychologické poradny paní učitelka ze základní školy.Nemusela se tak mořit s papírováním.)Jednak se věnovala péče rodičům vysvětlit při pohovoru v pedagogicko-psychologické poradně i ve škole, že přeřazení je v zájmu dítěte, protože v základní škole by strádalo. To rodiče obvykle věděli sami - učitelé základních škol uměli dát dětem i jejich rodičům velmi jasně najevo, že děti tam nepatří a jen je zdržují v práci.Měli se odvolávat proti rozhodnutí založenému na odborném psychologickém posudku zpracovaném oficiálním posudkovým místem? Jaké asi by měli šance dnes, a jaké byly jejich šance v roce 1997-98? Někdo z diskutujících odvážně hovořil o soudním přezkumu, ale před novelizací tehdejší páté hlavy O.S.Ř byl soudní přezkum těchto věcí vyloučen (nehledě na to, co by si s takovou žalobou ve správním soudnictví soud asi počal, kromě toho že by poukázal na odborný posudek.)Co by pravděpodobně v mezidobí čekalo dítě na ZŠ, si raději milí přátelé, alespoň vy kteří jste dostávali razítka se sluníčkem a jedničky jako bič od první až do deváté třídy, raději nepředstavujte. Rodiče, tím že podepsali, ušetřili jenom spoustu trápení sobě a svému dítěti. Obviňovat lidi za to, že se nevzepřeli státem vytvořenému systému vybavenému prostředky veřejné moci, a vyslovovat domněnky o jejich možné mentální retardaci proto,že jim stát nechal podepsat papír, že s tím vším souhlasí, mi připadá intelektuálně poněkud laciné. Jestliže systém dostal lidi do situace, kdy mohli volit jen mezi špatnými variantami, přičemž neměli vyhlídky na jakoukoliv úspěšnou obranu, kdo jim může vyčítat, že se podvolili? Možná si někdo myslí že může, volba školy pro dítě se tomu ale rozhodně říkat nedá.
Ke statistickým důkazům - Soud přijal statistiku předloženou stěžovateli proto, že vykazovala shodné údaje jako vládní dokumenty z rozhodné doby - tedy že ve zvláštních školách je většina (čili více než 50%) dětí romských, a že používané testy jsou k hodnocení jejich způsobilosti nevhodné.Proto považoval tyto údaje za nesporné. Takový údaj mohl pak vést buď k závěru, že nadpoloviční část romské populace v České republice je mentálně retardovaná, což je absurdní, nebo že je celý systém, včetně testů používaných k zařazování dětí, vadný a nepřímo rasově diskriminační. Soud s takovým renomé v lidskoprávní oblasti si těžko může dovolit k takovým skutečnostem nepřihlédnout. K tomu např. §191-195 rozhodnutí. Není od věci najít si zprávy ČR na které Soud odkazuje, soudobé stanovisko CERD atd.
Ke steskům, že se ČR jako jedna z mála o něco snaží - měla jsem možnost navštívit školy ve Velké Británii, kde v rámci běžného školního systému přicházejí do školy děti z minorit které neumí slovo anglicky - a není to pro školský systém důvod, aby je segregoval v zařízeních poskytujících nižší standard základního vzdělání, než je obecný.Pokud se chceme srovnávat s Bulharskem, prosím, je to věc individuálního názoru.
Poslední poznámku chci učinit k systému, který ESLP odsoudil. Myslím že by vždycky mělo být člověku trochu podezřelé, když se cítí všemi zneuznaný a vyčítá okolí, jak nikdo nechápe jeho dobré úmysly a všichni ho za ně jenom kritizují. Možná by se měl zamyslet nad tím, jestli z těch dobrých úmyslů nevyplývá ještě něco dalšího, co ho prostě jenom nenapadlo. Nejsem si jistá, že je zdravý model takové školy, jakou jsme převzali ze socialistického státu, v níž chceme jen děti neproblémové a konformní, zatímco pro všechny ostatní vytvoříme specializované instituce kam je strčíme a budeme mít klid. Bude to sice drahé, ale vždycky obstojíme před naším svědomím s poukazem na to, kolik peněz vynakládáme na vzdělání těch "jiných" dětí. Že je přitom isolujeme od ostatních a poskytujeme jim nižší standard, v této optice pak už tolik nevadí. Ale je to skutečně to, co chceme nebo co bychom měli chtít?
Pavla Boučková
Ad. P. Boučková: Souhlasím s Vámi, že statistiky zastoupení romských dětí ve zvl. školách jsou alarmující. Uznávám, že se jedná o velmi závažný problém, a to jak z hlediska romských dětí, jimž zařazení do zvl. školy patrně v řadě případů skutečně blokuje vyhlídky na důstojný život odpovídající jejich schopnostem, tak z hlediska společnosti jako takové, pro niž přetrvávání romského problému nevěští nic dobrého. Stejně tak bych Vás chtěl ujistit, že si velice vážím všech, kteří usilují o nápravu této situace.
Na druhou stranu bych jen snad podotkl, že v této diskusi možná občas dochází ke směšování práva a politiky. To, že situace je společensky neúnosná (jako že je) a že si romské děti zaslouží lepší budoucnost (jako že zaslouží), ještě neznamená, že je porušeno právo. Stejně tak to neznamená, že ESLP může k ospravedlnění svého verdiktu použít jakékoli úvahy. Na některé otázky, jež se nad jeho argumentací vznášejí, jsem již poukázal výše, tak je nebudu opakovat a jen přidám velestručně jednu další.
Týká se § 209 a údajné zbytečnosti zkoumat individuální případy stěžovatelů, jelikož bylo prokázáno, že obecná praxe byla vadná. Toto dictum se dá číst následovně: jestliže psychotesty byly neadekvátní, potom kterékoli dítě, jež bylo na jejich základě zařazeno do zvl.š., se stalo obětí diskriminace. No nevím ... Představme si závod ve skoku do dálky, kdy rozhodčí měří nějakou dobu špatně označeným metrem. Závodníkovi A takto naměří 6 metrů, závodníkovi B 6.50 a borci C 6.90 m. Pak přijdou na to, že metr byl vadný a měřil ve skutečnosti méně, než kolik závodníci skočili. Znamená toto zjištění samo o sobě (opakuji: samo o sobě), že každý ze závodníků přeskočil hranici 7 metrů, a je tak kvalifikován do dalšího kola? Asi stěží: co musí rozhodčí v takové situaci udělat, je obstarat řádný metr a s ním změřit všechny skoky znovu, teď už objektivně. Pak by se třeba zjistilo, že hranici 7 m přeskočil borec C, zatímco A a B nikoli (jak totiž v mezidobí zjistili chlapi v dílně, původní metr měřil o 20 cm méně).
Pointa je myslím zřejmá: závěr VS o tom, že nepotřebuje zkoumat případ jednotlivých stěžovatelů, je prostě nešťastný. I kdyby třeba iks tisíc romských žáků bylo v minulosti zařazeno do zvl.š. mylně, nelze a priori vyloučit, že třeba jeden jediný ze stěžovatelů, anebo proč ne? všech 18 bylo pro tento typ školy skutečně predisponováno (stejně jako řada neromských dětí). Mohl by VS v takovém případě stížnosti vyhovět a konstatovat diskriminaci? Stěží … Logika § 209 je opravdu neadekvátně striktní a VS zde byl až nemístně horlivý, to je myslím zřejmé.
ČR tak byla ve skutečnosti odsouzena nikoli za to, že 18 stěžovatelů bylo nesprávně zařazeno do zvl.š. (to VS vůbec nekonstatoval a ani nemohl, protože jejich skutečné predispozice žádným adekvátním způsobem neověřil), ale za to, že prostě nevytvořila adekvátní testy. V situaci, kdy si dodnes v Evropě nikdo není jistý, jak by takové testy měly vypadat (nemluvě o devadesátých letech), mi tento odsudek přijde opravdu krapet přísný. Nějaké pocity zneuznanosti s tím nemají nic společeného.
Abych to uzavřel: co mi na rozsudku VS vadí, není ani tak výsledek jako takový, ale v prvé řadě způsob, jakým k němu VS dospěl. (Tím neříkám, že řada argumentů protistrany nebyla legitimních a skvěle vystavěných, to jistě ne …)
PS: Mohu Vás ujistit, že zdaleka nepatřím mezi ty, co ve školách dostávali vždy razítka se sluníčkem či jedničky jako bič. Mezi mé nejcennější úlovky z opačného konce spektra náleží např. čistá pětka ze sprintu na 50 m; na gymnáziu jsem pak jen těsně neuspěl s pokusem poslat nepohodlnou zeměpisářku do předčasného důchodu, když jsem ji při zkoušce s vážnou tváří přesvědčoval, že v savanách prší každé pondělí a středu od jedné do půl čtvrté. To jen pro pořádek ;-)
Rozsudek přeložený do češtiny (PDF).
Francouzský originál, anglický překlad a český překlad.
Okomentovat