Sportovní pravidla připomínají trestní
zákoník. Říkají, jaké chování je nepřípustné (fauly), a stanovují sankce za
jejich porušení. Výši sankcí na sportovním kolbišti lze posuzovat stejným ekonomickým
aparátem jako sankce za trestné činy. Je v zájmu sportovních svazů
stanovit sankce tak, aby dosáhly „optimální úrovně kriminality“ na hřišti. Ta,
stejně jako mimo hřiště, není nulová. Jednak jsou zde náklady na odhalení a
potrestání faulů (rozhodčí nemůže vidět všechno; příliš časté a příliš přísné trestání tříští
plynulost hry, atd). Dále – a zde je rozdíl mezi sportem a běžnou kriminalitou
– k řadě faulů dochází neúmyslně, např. když se obránce pokusí o zoufalé
vypíchnutí míče útočníkovi, a místo míče trefí nohu. Podobné pokusy, i když
mohou skončit faulem, jsou do jisté míry nevyhnutelnou součástí intenzivní hry,
která je ceněna diváky. Jelikož maximalizace „entertainment value“ je důležitým
cílem sportovního svazu, nesmí být sankce natolik přísné, aby odrazovaly hráče
od atraktivní hry.
V čem fotbalová pravidla v očích ekonomie
kriminality neobstojí?
Ekonomicky efektivní trest plynule roste
se škodou, kterou trestný čin způsobil, a při malém zvýšení škody by se trest
neměl skokově, radikálně zvýšit. U faulů proti útočícímu týmu je toto splněno
jen mimo šestnáctku. Čím blíže vlastní brance k faulu dojde, tím vyšší je způsobená
škoda – útočící tým měl vyšší pravděpodobnost vstřelit gól, a faulem o ni
přišel. Tím blíže k brance se ovšem kope přímý kop, a faulující tým je tak
vystaven vyšší pravděpodobnosti, že při výkonu sankce gól inkasuje. Tato
ekonomická logika je totálně rozbita, kdy míč přejde hranici šestnáctky.
Zatímco škoda roste plynule s každým centimetrem, o nějž blíže k brance
došlo k faulu, sankce se s překročením šestnáctky mění na penaltu, u
níž je skokově vyšší pravděpodobnost inkasovat gól (cca 75%, viz Chiappori, Levitt and
Groseclose, American Economic Review, September 2002). Tento skok, spojený
s tím, že penalta je opravdu extrémní sankcí, přináší důsledky zcela
konzistentní s ekonomickými predikcemi:
-
Pokles
v počtu odpískaných faulů (to je možná ještě efektivní)
-
Extrémní
snahu obránců vyhnout se faulu či vůbec podezření z faulu
-
Ex-post
litigace, zahrnující jak argumenty s rozhodčím na hřišti, tak hodnocení
rozhodčích po zápase ze strany médií, řešení stížností na rozhodčí atd. (úplně
stejně, jako procesní náklady na případy s trestem smrti jsou v USA cca
o 1 milion dolarů vyšší oproti případům s trestem doživotí (Roman,
Chalfin, and Knight, American Law and Economics Review, Fall 2009)
-
Pro
útočící tým je výhodné být obětí faulu, což dává perverzní motivace (filmování)
Doporučení (vedené úzkým viděním ekonomie
kriminality) by bylo snížit extrémnost trestu pokutového kopu, tj. posunout
vzdálenost z 11 metrů o metr či dva(?), aby pravděpodobnost vstřelení gólu
z penalty byla maximálně 50%, případně i nižší (rozhodně vyšší, než
z přímého volného kopu z hranice šestnáctky, ale ne radikálně vyšší).
Naprosto minimálním požadavkem na
efektivní trest je, aby zločinec v případě dopadení na tom byl hůř, než
kdyby zločin vůbec nespáchal. To se ve fotbalu nedaří při tzv. taktických
faulech (mužstvo v hloubi své vlastní poloviny získá míč, zahájí útok, a
útočící hráč je okamžitě jemně faulován). Bez faulu by útočící mužstvo
pokračovalo v útoku. Po faulu pokračuje také, z přímého kopu ze
vzdálenosti, ze které vůbec nehrozí nebezpečí, zatímco bránící mužstvo již stačilo
seskupit obranu. Tady ani není třeba dělat nějakou kalkulaci – taktický faul se
prostě vyplácí (stačí dát jen pozor, aby to nebylo na žlutou kartu).
Obecné doporučení je, že obranné fauly i
na polovině soupeře musí faulující mužstvo nějak „bolet“. Třeba tím, že by se
přímý kop kopal o 20-30 metrů blíž k soupeřově bráně, takže by faulované
mužstvo automaticky postoupilo kupředu. Nebo by šlo zavést čáry řekněme 40m od
bran (tj. ve vzdálenosti, se dá centrovat do šestnáctky). Pokud útočící hráč je
faulován dál než 40m od brány, na kterou útočí, posouvá se kop automaticky na
tuto čáru (jakási obdoba rohového kopu). Pokud je faulován blíž, kope se přímý
kop z místa faulu, jako dnes. Úplně jinou alternativou je za fauly
vylučovat na pár minut, podobně jako v hokeji.
Do třetice, červená karta. Její ekonomická
zvláštnost spočívá v tom, že výše trestu klesá s minutou zápasu, kdy
byla udělena. Čím později ji hráč dostane, tím kratší dobu svému týmu chybí. Nejsem
si vědom, že někde jinde bych v teorii či praxi viděl trest, jehož výše
takto závisí na době spáchání zločinu. (Jedinou výjimkou je doživotí – 30tiletý
odsouzenec stráví ve vězení více času než 60tiletý – jenže to je dáno spíše
nevyhnutelností, že je optimální udělit extrémní trest, a jinou možnost než
doživotí prostě reálně nemáme). Nakolik je „doživotí“ žádoucí i v desáté
minutě fotbalového zápasu, o tom mám pochyby. A jako každý extrémní trest má i
červená karta nevyhnutelné nevýhody – většinu z těch, které byly zmíněny
výše o penaltách. Doporučení – opět více spojitosti v trestech, např.
žlutá karta místo pouhého varování je vyloučení na 3 minuty, červená na 15
minut, a pouze pro extrémní opakované trestance černá karta do konce zápasu.
Zkrátka – na fotbal se dívám rád, ale často mě
mrzí, že kvůli neefektivním pravidlům se hra zbytečně drobí či rozhodčí až
příliš mohou ovlivnit výsledek, a hra tak ztrácí na atraktivnosti. Autory
původních pravidel ještě dokážu omluvit – nastavili je v době, kdy
ekonomie kriminality ještě neexistovala. Ale dnes už o efektivních sankcích
něco víme....
Omlouvám se za sebe-plagiátorství, stejný příspěvek jsem dal na LE Blogu blahé paměti při mistrovství světa v roce 2010. Na relevanci ale nic neztratil a zde na Jiném právu si snad najde nové publikum.
Celý příspěvek
