Jan Exner: Pyramidová struktura světového fotbalu ve světle práva EU. Díl I: Zneužívá FIFA své dominantní postavení?

Za necelé dva měsíce začne v Brazílii další sportovní svátek letošního roku. Jihoamerická země, kde je slovo „fotbal“ svaté, hostí mistrovství světa v nejpopulárnějším kolektivním sportu. Blížící se světový šampionát přináší kromě velkých očekávání fanoušků i vlnu diskusí nad zákonností pyramidové struktury světového fotbalu. Do hry se zapojuje i soutěžní právo EU.

Z kolika stavebních kamenů se skládá fotbalová pyramida? Je tato organizační struktura nezbytná pro řádné fungování fotbalu, nebo překračuje hranici přiměřenosti a porušuje svobodnou hospodářskou soutěž? Domnívám se, že vyloučení evropských fotbalových velkoklubů z přijímání rozhodnutí, která přímo ovlivňují jejich hospodářské zájmy, není nezbytné pro řádné fungování a organizaci fotbalu v Evropě. FIFA tak podle mého názoru zneužívá své dominantní postavení při přijímání rozhodnutí majících přímý ekonomický dopad na fotbalové kluby.  

Fotbalová pyramida

Na vrcholu pyramidy stojí Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) jako řídící orgán světového fotbalu. O patro níže se nachází kontinentální asociace, v našem případě Unie evropských fotbalových asociací (UEFA). Třetí stupeň představují národní asociace, v České republice konkrétně Fotbalová asociace České republiky (FAČR). Základními kameny celé pyramidy, které stojí na jejím nejnižším stupni, jsou jednotlivé profesionální fotbalové kluby (Sparta, Slavia,...).

V rámci pyramidy jsou stěžejní rozhodnutí přijímána po vzájemném dialogu mezi jednotlivými stupni. Tento dialog se však ve většině případům omezuje pouze na aktéry, kteří spolu v pyramidě přímo sousedí. Nástrojem, skrze který mohou fotbalové kluby projevit svůj názor na přijímané rozhodnutí, jsou jejich národní asociace. Fotbalové kluby však nemají přímou možnost ovlivnit rozhodnutí FIFA, které se značnou měrou týká jejich hospodářských zájmů.

Fotbalové kluby mohou na jednu stranu otevřeně komunikovat s FIFA v rámci neformálního dialogu. FIFA nemůže být hluchá vůči názorům takových klubů, jakými jsou například Bayern Mnichov či Real Madrid. Na druhou stranu, v případě přijímání zásadních rozhodnutí musí kluby postupovat v rámci pyramidové struktury a nemají tak přímou možnost chránit své zájmy. O změnu se pokusila skupina G-14, která sdružuje 18 evropských velkoklubů včetně týmů ze sedmi členských států EU a která navrhla vedení FIFA konkrétní změny týkající se povinností fotbalových klubů vůči FIFA. Předseda FIFA Sepp Blatter však jakýkoliv dialog rázně odmítl s odůvodněním, že skupině G-14 nenáleží v rámci pyramidy žádný oficiální statut.

Hlavní rozhodnutí týkající se světového fotbalu jsou přijímána na úrovni FIFA, načež sestupují pyramidou přes kontinentální a národní asociace až k jednotlivým klubům, které se jimi následně musí řídit jak při vnitrostátních, tak i mezinárodních soutěžích. Sankce za nesplnění povinností stanovených FIFA bývají většinou peněžitého rázu. V krajním případě mohou vést i k vyloučení fotbalového klubu z konkrétní soutěže, což s sebou nese značnou sportovní i finanční újmu daného klubu.

Článek 102 SFEU v akci

Domnívám se, že pyramidová struktura FIFA je vhodným prostředkem pro stanovení základních pravidel fotbalu. Nemyslím si, že soutěžní právo EU vyžaduje, aby měly jednotlivé kluby větší slovo při rozhodování o tom, za který faul se bude udělovat žlutá a za který červená karta. Na druhou stranu si myslím, že mnoho pravidel FIFA obsahuje značný hospodářský prvek, aniž by tato pravidla byla zároveň nezbytná pro řádné fungování a organizaci fotbalu. Tento závěr mě přivádí k otázce, zda výlučná pravomoc FIFA rozhodovat o otázkách, které se přímo dotýkají hospodářských zájmů fotbalových klubů, je ospravedlnitelná ve světle zákazu zneužití dominantního postavení dle čl. 102 SFEU.

Mezi konkrétní pravidla, na která bych se v dalších dílech tohoto seriálu rád podrobněji zaměřil, patří pravidla upravující povinné uvolňováníhráčů jejich kluby pro mezinárodní reprezentační utkání bez nároku na jakoukoliv kompenzaci. Klíčoví hráči se často vracejí do svých klubů se zraněními, která utrpěli při plnění svých reprezentačních povinností. V důsledku toho nemohou hrát, klubu se nedaří a přichází o finanční prostředky plynoucí například z umístnění v pohárové tabulce či z postupu do Ligy mistrů UEFA. Mezi pravidlem FIFA a způsobenou škodou je příčinná souvislost. Soudní dvůr měl před sebou skutkově velmi podobný případ Oulmers, v němž fotbalový klub Charleroi namítal porušení čl. 102 SFEU dotčeným pravidlem FIFA. Spor byl však v průběhu řízení vyřešen mimosoudní cestou. Co by na toto pravidlo řekl Soudní dvůr, kdyby dostal příležitost se k případu věcně vyjádřit? Na to se dnes můžeme jenom ptát. Na druhou stranu, při neustálém výskytu případů tohoto druhu je velmi pravděpodobné, že Soudní dvůr tuto možnost dříve nebo později skutečně dostane.