Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Tyto představy o okolnostech znásilnění, průběhu činu, pachatelích a obětech jsou ve velké většině genderované a vyznívají v neprospěch obětí znásilnění – v převážné většině žen. Část těchto mýtů není vůbec pravdivá. Část z nich je pravdivá jen ve zlomku situací, v představách lidí je nicméně zobecněna natolik, že diskvalifikuje znásilnění, které neproběhlo podle našich představ – nevěříme „jinému“ znásilnění.
Mýty najdeme nejen na stránkách tisku a mezi laickou veřejností, ale i v odborných publikacích, které se problematikou sexuálního násilí zabývají. Je důležité upozornit, že tyto mýty jsou právně irelevantní (zejm. tzv. „podíl oběti na znásilnění“). Přesto se ale prakticky projevují v přístupu orgánů činných v trestním řízení, a najdeme je i v rozsudcích soudů.
V následujícím textu vybírám desatero obzvláště závažných mýtů. Existenci mýtů se snažím ilustrovat na příkladech z tisku a odborných publikací, jejich nepravdivost pak na statistikách a výzkumech. Při vyvracení mýtů používám české statistiky či poznatky. Pouze tam, kde nejsou dostupné pracuji se zahraničními daty. Zkušenosti ze zahraničí považuji za velmi důležité. Zaprvé sledují různé jevy výrazně komplexněji a podrobněji a tak nás informují o faktech v ČR nezkoumaných. Ale i tam, kde data z ČR dostupná jsou, ale jejich výsledky se výrazně odlišují, neukazují tyto rozdíly na naši výjimečnost, jako spíše naznačují, že některé věci u nás nejsou stejně chápány, identifikovány, hlášeny, atd. Například nižší míra hlášených trestných činů (šestkrát méně než ve srovnatelně velkém Švédsku) tak dle mého neukazuje na menší množství spáchaných znásilnění, jako na menší důvěru obětí v trestní proces. Obdobně může v Čechách zdůrazňovaná častost „falešných obvinění“ (v ČR se uvádí šestkrát více procent případů než např. v USA) ukazovat spíše na chybnou identifikaci falešných obvinění než na jejich častější výskyt.
Mýtus č. 1 Znásilnění je sex; znásilnění je zločin z vášně
Představa, že znásilnění je pouze „drsnější“ pohlavní styk naprosto neodpovídá ani pocitům obětí ani motivacím pachatelů. Oběti vnímají znásilnění jako život ohrožující násilí. Čírtková uvádí, že strach ze smrti je nejčastější emocionální stav oběti v průběhu znásilnění. Pociťuje jej až 90 % obětí (Čírtková, str. 64). Ani na straně pachatele se nejedná o sex či o vášeň – moc, touha kontrolovat druhou osobu, či zloba jsou motivací.
Toto ilustruje zaprvé fakt, že většina násilníků je v době znásilnění ženatých či mají partnery (statistiky z USA uvádí 60 % případů). Průzkumy též ukazují, že u znásilnění muže mužem je v naprosté většině pachatel (ale i oběť) heterosexuální orientace a nejedná se tedy o výraz „homosexuální vášně“. Znásilnění není nechtěný či „drsný“ sex – je to násilí, které zcela zásadně zasahuje do fyzické, psychosexuální, emocionální a sociální integrity druhé osoby (Čírtková, str. 58).
Mýtus č. 2 Pachatelé jsou většinou deviantní jedinci
Tento mýtus je jedním z variant, jak vysvětlit, jak „si přebrat“, že dochází ke znásilněním. Tato představa je častá i mezi příslušníky Policie – například Luboš Valerián píše: „Pokud se u mravnostní trestné činnosti vyskytuje fyzické násilí, je tato páchaná pachateli-psychopaty“ (L Valerián, 'Mravnostní kriminalita z pohladu Policie ČR' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 155).
Je nicméně důležité si uvědomit, že pachatelé jsou jen zčásti deviantní. V mnohých případech se jedná o normální jedince, u kterých lze maximálně hovořit o poruchách osobnosti či o sociálních poruchách. Mezi teoriemi příčin sexuálního násilí je v českém diskursu obzvláště podhodnoceno sociokulturní vysvětlení – tedy že násilí je produkt nerovností ve společnosti, souvisí s patriarchátem a genderovým řádem.
Snaha svést sexuální násilí na deviaci je pro nás psychologicky přijatelnější než připustit si, že lidé se násilně chovají často jen proto, že mohou. Zdokumentovaná zvýšená míra sexuálního násilí v období otroctví v USA, v ozbrojených konfliktech – například v rámci etnických čistek v Bosně a Hercegovině, ve věznici Abu Ghraib či nedávno na slovenské policejní stanici, jsou příkladem toho, co páchají „normální“ v okolnostech beztrestnosti („culture of impunity“).
Mýtus č. 3 Násilí je přirozenou součástí sexu
Pro mnoho členů české veřejnosti, a to bohužel i odborné, je znásilnění na jedné straně vysvětleno deviací pachatele (zmíněni u mýtu 2), na druhé pak ospravedlněno jako neškodné a přirozené hrátky, které jsou součástí sexu. Radim Uzel tak například v souvislosti s pornografií konstatuje, že „prvky donucení či lehkého násilí ... nepředstavují nějakou zlomyslnost či odsouzeníhodnou patologickou úchylku, ale adekvátní součást lidských sexuálních představ a fantazií“ (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 26). Jako by neexistovalo nic mezi! Co není nutně diagnostikovatelně perverzní, může být přesto ponižující, objektifikující, či dehumanizující a tudíž způsobující újmu.
Co se týče normality „hrátek“, jsou časté zejména biologizující argumenty. Jiří X. Doležal konstatuje, že „samčí sexualita je od přírody agresívní, ať se nám to líbí, nebo ne.“ (J. X. Doležal, Kdo může za znásilnění? Žena, nebo muž?(5. 3. 2009) Reflex, http://www.reflex.cz/Clanek35208.html (stránka navštívena 11. dubna 2009)). Obdobně se Radim Uzel snaží ospravedlnit případné sexuální násilí nepodloženými historickými argumenty, že „sexuální projevy člověka se od nepaměti občas vyznačují určitými formami násilí,“ který podkládá nevědeckými odkazy na živočišnou říši (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 21). Skutečně se chceme při definici přijatelnosti lidského chování v moderním světě na počátku třetího tisíciletí řídit hmyzem a ptáky?!?
Lidé jsou bráni k odpovědnosti za násilí, které páchají v jiných oblastech, protože jsou inteligentní bytosti ovládající své jednání. Neexistuje sebemenší důvod, proč by oblast sexuality měla být výjimkou.
Mýtus č. 4 Ženy o znásilnění sní
Toto mezi veřejností relativně rozšířené „ospravedlnění“ znásilnění podporuje produkce části české sexuologické obce. Radim Uzel konstatuje, že „podle průzkumů snových fantazií žen se … představy často týkají právě vlastního znásilnění, a i když to většina respondentek přiznává jen velice váhavě, nebývá toto fantazijní znásilnění zážitkem zrovna nepříjemným“ (Uzel, str. 26).
V tom, že ženy i muži mají nejrůznější sexuální fantazie, se nejspíš shodneme (přestože podíl „snového znásilnění“ se vysoce nadhodnocuje – viz M Torrey, 'When will we be believed? Rape myths and the idea of a fair trial in rape prosecutions' (1991) 24 UC Davis Law Review 1013). Sny, fantazie a představy jsou ale světelné roky daleko od zkušenosti znásilnění v realitě. Případné sny o agresivnějším sexu jsou zcela „v moci“ žen – samy rozhodují o scénáři, průběhu, a mohou děj kdykoli zastavit. Při znásilnění žádnou takovou kontrolu nemají. Jak bylo výše uvedeno oběti znásilnění nejsou vzrušené, ale bojí se smrti.
Přestože se zde nejedná striktně vzato o mýtus (je pravda, že ženy mají nejrůznější sexuální sny), zcela nevhodné je jeho spojení s debatami a znásilnění. Mýtem je, že fakt fantazií může být vnímán jako dávající komukoli právo je pak realizovat bez výzvy, proti vůli a navzdory odporu druhé osoby.
Mýtus č. 5 Ženy si o znásilnění „koledují“, provokují muže
Tento mýtus reflektuje mj. pozice Jiřího X. Doležala v Reflexu, který se ve svém článku z 5. března 2009 táže: „Kdo může za znásilnění“? Ptá se: „v momentě, kdy se dáma, opilá a ve spodním prádle, navíc po večeru stráveném intimní koketérií, rozhodne o půlnoci a v bytě pána, jehož pozvání s úsměvem přijala, že k ničemu nedojde, a pokud si muž sex vymůže, půjde o znásilnění. Není ale evidentní, že podobné „znásilnění“ spoluzavinila i ona poloobnažená náhle k rozumu přišedší dáma?”
Podobné názory ale najdeme též mezi kriminalisty. Luboš Valerián poznamenává: „Je-li obětí mravnostního trestného činu žena, zjišťujeme mnohdy určitý její podíl na příčině spáchání sexuálního deliktu (např. výstřední a vyzývavé oblečení, flirtování, provokativnost v chování apod.)“ (Valerián, str. 156).
Zde je třeba začít poukazem na fakt, že tato argumentace je založena implicitním předpokladu, že k pohlavnímu styku má dojít vždy, když se dvě osoby opačného pohlaví ocitnou v blízkosti, a že na základě „krátké sukně“ jedné osoby vzniká právo druhé osoby penetrovat tuto orálně, vaginálně či análně bez ohledu na její souhlas. Doufám, že absurdnost této konstrukce je zřejmá. Tak jako nebudeme tvrdit, že rodiče mají právo bít děti, protože jsou menší a v jejich moci, tak doufám nikdo nechce vážně tvrdit, že je přirozené znásilnit ženu, protože já jsem muž a mám pudy a penis a ona má vagínu a přitahuje mě!
Z hlediska kriminologických výzkumů je dále třeba poznamenat, že většina znásilnění je pachateli plánováno (Torrey uvádí 82 %) – nejedná se tedy o vyprovokovanou reakci. Oděv, make-up či chování potenciální oběť hrají zcela minimální roli. Důležité je rozhodnutí pachatele znásilnit a pak jeho konkrétní rozhodnutí, kdo bude vhodnou obětí.
Mýtus č. 6 Kdo je znásilněn, musí být „děvka“
Tento mýtus má dva aspekty. Zaprvé se jedná o představu, že „hodná holka nebude znásilněna“. Případně, že pouze znásilnění panny je skutečným znásilněním, a že tedy ženu se sexuální minulostí není možné znásilnit. V běžném vnímání je oběť nějak „zkažená“ a nemorální. Tento mýtus – o „podstatě“ znásilněné – se navzájem doplňuje s výše uvedeným mýtem o jejím chování. Oba mýty nám umožňují věřit, že nám – normálním, slušným, lidem - se něco takového jako znásilnění nemůže stát. Že mu můžeme předejít „správným“ chováním, oblékáním, atd. Jak jsme právě viděli, opak je pravdou. Tento mýtus navíc odrazuje oběti od hlášení znásilnění, neboť sám fakt spojení s vyšetřováním může mít negativní dopady na jejich pověst.
Co se týče typologie oběti, je pravdou, že obětmi znásilnění jsou častěji určité skupiny obyvatelstva. Obětí se ale stávají nikoli proto, že by k tomu měly charakterovou dispozici, ale proto, že pachatelé si vybírají zranitelné oběti – mladé či staré osoby, osoby trpící různými závislostmi, či osoby z fyzickým či mentálním postižením. Pachatelé si také často vybírají již dříve viktimizované osoby, které se tak stávají tzv. „mnohonásobnými obětmi“. Čírtková v této souvislosti poukazuje, že „psychologických základem „kariéry“ oběti je naučená bezmocnost a pocit vlastní slabosti, kdy je víra ve vlastní schopnosti silně narušena a mizí pocit životní síly.“ Smutné je, že v rámci soudních řízení je věrohodnost těch nejzranitelnějších obětí předmětem útoků obhájců, a dochází tak k další viktimizaci.
Druhým aspektem je paradoxně rozšířená představa, že „děvku“ – tedy osobu živící se prostitucí – nelze znásilnit. Prostitutky a prostituti patří k obzvláště zranitelným skupinám. O to víc je nutno zdůrazňovat, že jejich znásilnění je znásilněním. Nikdo si nemůže koupit právo znásilnit druhou osobu – ani fakt platby, ani fakt prodeje sexu, neopravňuje kupce k násilí.
Mýtus č. 7 Mnoho oznámení je falešných
Luboš Valerián píše: „v praxi se setkáváme s mnoha případy, kdy jsou oznámení o mravnostním trestném činu nepravdivá a smyšlená“ (Valerián, str. 157). Brněnský deník citoval v srpnu roku 2008 statistiky brněnské Policie, podle kterých je polovina ohlášení falešných. Za motivaci žen bývá v těchto případech označena snaha o odplatu, žárlivost, pocit studu či viny po dobrovolném pohlavním styku, či vydírání označeného muže. (Brněnský deník, Policie: Skutečných znásilnění je polovina z nahlášených (20.8.2008), http://brnensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/skutecnych-znasilneni-je-polovina-20080819.html (stránka navštívena 11. dubna 2009).
Údaje z cizích zemí nicméně ukazují až šestkrát nižší míru falešných obvinění. Statistiky americké FBI z 90. let uvádějí 8 %. Čírtková (str. 61) odkazující na zahraniční zkušenosti hovoří o 6 – 10 %. To je sice více než u jiných trestných činů (kde je míra cca 2 %), nicméně pořád výrazně méně, než kolik si představuje veřejnost, odborná veřejnost i orgány činné v trestním řízení v ČR. Je možné se domnívat, že mnoho obvinění považovaných za falešná tak pouze neodpovídá některým představám české policie, státních zástupců a soudců ovlivněných mýty o znásilnění.
Mýtus č. 8 Mýtus o „pravém znásilnění“
Stereotypní představou je útočné znásilnění, které spáchá neznámý pachatel, přepadením, v noci, v parku, atd. Je pravdou, že více ohlášených znásilnění je tohoto typu (Čírtková uvádí latenci 92 % u běžných znásilnění a 97 % u intrafamiliárního sexuálního násilí). To ovšem není důvod zpochybňovat znásilnění s jiným průběhem, zejména znásilnění vztahová. Případy, kdy je pachatelem partner, příbuzný, známý či osoba, se kterou si oběť „vyšla“, jsou ve skutečnosti výrazně častější. Průzkumy z USA ukazují až 70 % obětí zná pachatele znásilnění. Mnoho z nich se stane v domě nebo v bytě oběti, na kolejích, apod. Problémy s dokazováním (situace „tvrzení proti tvrzení“ a případný nedostatek biologických stop) by neměly odradit orgány v trestním řízení od objasňování těchto případů.
Mýtus č. 9 Ženy říkají „ne“ a myslí „ano“
Tento mýtus se zakládá na znepokojujícím východisku, že ženy nejsou schopny říct, co skutečně chtějí, a že je na muži, aby toto interpretoval. Důsledek toho mýtu pak je, že pokud se žena průkazně proti znásilnění nebránila, má se často za to, že se sexem souhlasila. Známý je italský případ, kdy soudci kasačního soudu prohlásili, že ženu v úzkých jeansových kalhotách nelze znásilnit proti její vůli a zvrátili tak rozsudky nižších soudů. (Corte di cassazione, 6. listopad 1998 – 10. únor 2009, č. 1936, citováno v Guida al diritto z 27 února 1999, č. 8, str. 85-86).
Důležité je mít na paměti, že ženy jsou v naprosté většině případů v průběhu znásilnění zcela paralyzovány a bojí se o svůj život. Fakt, že nebojují, neznamená, že souhlasí.
Mýtus č. 10 Žena, která byla skutečně znásilněna, bude hysterická
Okolí i orgány činné v trestním řízení často očekávají od obětí určité „typické reakce“ a pokud jim oběť nedostojí, může to mít vliv na její věrohodnost jako svědkyně či na klasifikaci obvinění jako falešného.
Je důležité si uvědomit, že oběti vykazují nejrůznější druhy reakcí: od klidu, před smích a hysterii, po šok a apatii. Obdobně není časový odstup od činu (pozdní ohlášení) automaticky důkazem smyšleného oznámení.
Celý příspěvek
