Účastenství v řízení před volebními soudy

Včerejší nález Ústavního soudu ve věci pražských voleb bude jistě tématem mnoha více či méně odborných diskusí. Já se budu nyní kriticky věnovat toliko jediné a zdánlivě okrajové otázce – vymezení účastníků řízení.

Problém účastenství je letitý a osciluje mezi dvěma póly. Na straně jedné je určitě obtížně představitelné, aby účastníkem řízení nebyl ten, jehož se rozhodování volebního soudu bytostně týká, tzn. zvolený zastupitel. Na straně druhé je prioritou soudního přezkumu voleb rychlost a právní jistota a není prostě reálné všem zainteresovaným zajistit takový procesní komfort, jako tomu je v jiných typech řízení. Zákonná úprava je přitom poměrně jasná: § 90 odst. 2 soudního řádu správního stanoví, že účastníky jsou navrhovatel, příslušný volební orgán a „ten, jehož volba byla napadena“. Již v roce 1996 ostatně Ústavní soud (nález Pl. ÚS 30/95) zrušil jako protiústavní ustanovení § 200l odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož platilo, že účastníkem řízení je (pouze) navrhovatel, a to s odůvodněním, že z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne právo každého, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Protiústavnost shledal v tom, že „předmětné ustanovení umožňuje jednat o základním politickém právu občana na účast na správě veřejných věcí, aniž by se mohli všichni, kterých se to týká, soudního řízení účastnit a dokonce se o něm vůbec dozvědět.“ V tomto směru je citovaná platná zákonná úprava ústavně souladná, nicméně z praktického hlediska je velmi obtížně proveditelná a není proto povýtce volebními soudy důsledně respektována.

To bylo mimo jiné namítnuto i ve včera rozhodnuté kauze. K této námitce však Ústavní soud pouze uvedl, že mu je „z přezkumu volebních rozhodnutí známo, že jednotlivé správní soudy nepřistupují k otázce účastenství v řízeních, v nichž je přezkoumávána platnost voleb, jednotně; v některých případech jednají jako s účastníky se všemi zvolenými zastupiteli, v jiných nikoliv, aniž by byl rozdíl v postupu nějak objasněn. Kritériem se jeví být jen – těžko akceptovatelné – praktické hledisko, podle kterého se účastenství přiznává zastupitelům malých sborů a naopak nepřiznává zvoleným členům sborů početných. Takový stav jistě není ideální. Ovšem Ústavní soud není tím, kdo by měl pravidla soudně správního přezkumu vykládat, resp. jejich výklad sjednocovat. Zvláště pak, když v nyní vedeném řízení nejde o návrh opírající se právě o upření možnosti účastnit se řízení o přezkumu platnosti voleb. Na druhou stranu je otázka, zda bude mít Nejvyšší správní soud vzhledem k jednoinstančnosti volebního přezkumu možnost problém vyřešit. Ústavní soud proto považuje za žádoucí poznamenat, že jemu je bližší interpretace, podle níž v případě napadení voleb jako celku nejsou účastníky řízení v těchto volbách zvolení kandidáti, neboť pak by nebyl důvod vylučovat z účasti na řízení ani nezvolené kandidáty, a to by již mohlo proces neúměrně zkomplikovat. Navíc je otázkou, zda v případě napadení voleb jako celku nejsou dotčeny spíše zájmy politických stran a hnutí, které do voleb vyslaly své kandidáty, než zájmy jednotlivých kandidátů. V tomto typu volebního přezkumu totiž nejsou výhrady individualizovány jako v řízeních, kde je napadána volba konkrétního kandidáta a kde je proto logické, že zákon dává tomu, jehož volba byla napadena, možnost svojí účastí v řízení konkrétní námitky směřující proti jeho zvolení vyvrátit.“ Sdělení Ústavního soudu lze zjednodušeně číst třeba takto:

Víme, že účastenství ve volebním soudnictví je řešeno krajskými soudy rozdílně, ale my ho sjednocovat nebudeme, ačkoliv víme, že s ohledem na zásadu jednoinstančnosti řízení nikdo jiný oprávněný k takovému sjednocení není.

Současná situace se nám nelíbí, nicméně kloníme se k výkladu, který jde proti současnému znění zákona. Byť jsme v roce 1996 výslovně uvedli, že účastníkem řízení musí být i zvolený člen zastupitelstva.

Tvrdím, že již toto pochybení městského soudu vážně ohrozilo jeho ústavnost, byť je zřejmé, že daleko ostřejší kontury by nabylo až tehdy, pokud by soud volby prohlásil za neplatné, aniž by jednal s účastníky řízení tak, jak je určuje zákon. V každém případě se však judikatura Ústavního soudu, viděná v dlouhodobější perspektivě, jeví v této otázce jako velmi nekonzistentní. Pozitivní zprávou na závěr snad může být jen naděje, že i tento případ bude zákonodárce motivovat k vyjasnění účastníků řízení tak, aby v případě neplatnosti voleb jako celku byla účastníkem pouze dotčená volební strana a nikoliv všichni zvolení kandidáti. Do té doby bych volebním soudům sám za sebe doporučoval jednat raději se všemi zvolenými kandidáty, protože nikdy není dopředu zcela jasné, zda bude volební stížnosti vyhověno či nikoliv.

Celý příspěvek

Nakupování hlasů – absolutní vada volebního procesu?

Minulý týden Ústavní soud vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 57/10 ve věci voleb do zastupitelstva města Krupka. Jakkoliv s jeho celkovým vyzněním souhlasím, možná o to více mne mrzí, jak chabě je odůvodněn. Posledních 5-6 let se totiž u nás začaly objevovat praktiky, v devadesátých letech téměř neznámé: nakupování voličských hlasů. V loňských komunálních volbách se (na rozdíl od voleb v roce 2006) už dokonce nejednalo ani o zcela excesivní případy. Jen z judikatury krajských soudů plyne, že k tomuto nakupování prokazatelně docházelo (přinejmenším) v Krupce, Českém Těšíně, Kadani a Roudnici nad Labem. Tendence k nakupování hlasů tedy zjevně sílí a považuji proto za mimořádně důležité, aby volební soudy dokázaly na tuto novou situaci přesvědčivě a jednoznačně zareagovat. Právo totiž nemá jen represivní, nýbrž také preventivní a symbolický význam.

Otázka, zda je přípustné si kupovat hlasy voličů, přitom není tak banální či jednoznačná, jak by se mohlo zdát z prvních mediálních ohlasů na citovaný nález. Pojmovým znakem demokracie je totiž získávání politické podpory, což se děje i slibováním voličům. Jestliže chci od voličů získat potřebnou podporu, musím je něčím zaujmout: svým programem, kandidujícími osobnostmi a také konkrétním profitem. Pokud bychom se drželi ideologických klišé, bohatší lidé by měli volit pravici, která jim sníží daně, a chudší naopak levici, která se postará o jejich důstojný život. Předvolební sliby tak mohou být roztodivné povahy: idealistické či materiální, reálné i čistě fiktivní, pravicové nebo levicové, vážně míněné i recesistické (jeden – tuším - dánský komik se proslavil tím, že voličům slíbil trvale hezké počasí, pokud jej zvolí, a na voliče to zabralo).

V samotné podstatě fungování demokratického systému coby vlády lidu, lidem a pro lid je bohužel obsaženo i pokušení populismu. Je pravidlem, že těsně před volbami jsou valorizovány důchody či sociální dávky, nikdo si netroufne hlasovat proti různým pastelkovným či školkovným, je slibováno zrušení regulačních poplatků a jiných nepopulárních odvodů, vláda objíždí kraje a rozdává příslovečné pytle s moukou (slova M. Zemana) a tak je možno pokračovat. Stejně tak je již zcela obvyklé, že v průběhu volební kampaně strany rozdávají nejrůznější předměty a nabízejí bezplatné služby: od populárního předvolebního guláše a piva přes trička, balónky, průpisky, kapesníčky, zápalky až po změření krevního tlaku či pozvání na kafe/pivo s volebním lídrem.

Je pak legitimní se ptát, zda vůbec ještě existuje rozdíl mezi touto formou volební agitace a nakupováním hlasů. I samotní strůjci tohoto nakupování totiž voliče přesvědčují tím, že zatímco jiné strany vyhazují peníze za billboardy, oni je raději dají přímo občanům.

Právě tento rozdíl však Ústavní soud zcela pominul, když pouze (bod 34) označil názor krajského soudu o přípustnosti pojetí voleb „obchodně tržním způsobem“ za exces, neslučitelný s principy demokratického právního státu, nicméně tento svůj názor argumentačně vůbec nijak nepodpořil. Navíc, toto odůvodnění Ústavního soudu je vnitřně rozporné: jestliže totiž v předchozím bodu 33 s odkazem na nález ve věci J. Nádvorníka uvedl, že volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, které by měly za následek automatické zrušení voleb a všechny možné vady je proto třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb, hned v následujícím bodu konstatuje, že zmíněný „obchodně tržní“ exces je v „natolik extrémním a hrubém nesouladu s principy demokratického právního státu, že by sám o sobě stačil k tomu, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil, neboť při testu proporcionality zájem na ochraně demokratického právního státu bez jakékoliv pochybnosti převažuje nad minimalizací zásahu, a to i v případě, že by snad nebyla v řízení před krajským soudem provedeným dokazováním zjištěna objektivní příčinná souvislost mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možná příčinná souvislost.“

Jinak řečeno, pokud vnímám citovaný text doslova, v případě kupování hlasů není nutno vůbec zkoumat, zda toto mohlo reálně ovlivnit výsledek voleb (byť šlo třeba jen o „nákup“ jediného hlasu?) a je namístě volby zrušit. Pokud však platí tato teze (kterou osobně považuji za velmi chybnou, krátkozrakou a v praxi zneužitelnou), nemůže platit teze předchozí o neexistenci absolutních vad volebního řízení.

Přes naznačené výhrady se domnívám, že rozdíl mezi přípustnou volební kampaní a nepřípustným nakupováním voličských hlasů existuje. Tento rozdíl spatřuji v důsledném respektování principu svobodných voleb, který je řazen na stejnou úroveň jako principy všeobecnosti, rovnosti a přímosti voleb s tajným hlasováním. Svoboda voleb totiž znamená i svobodu rozhodování každého jednotlivého voliče. Tato je zachována, i když si volič při procházce předvolebním městem vezme igelitovou tašku s reklamními předměty u stánku jedné politické strany, sní guláš u strany jiné, vypije si pivečko u třetí a svoji pouť zakončí snězením koláčku u strany čtvrté. Toto chování ho totiž nikterak nezavazuje a principielně se jedná o situaci srovnatelnou s vnímáním reklam, jejichž působení jsme vystaveni téměř na každém kroku. Jakkoliv bych toto chování stran považoval za nevkusné a hloupé, zmíněná svoboda rozhodování voliče by nebyla ohrožena ani tehdy, pokud by u každého stánku namísto dárků a nesmyslných tretek, které stejně zahodí, volič dostával přímo peníze. Pořád by se jednalo o formu reklamy a nikoliv o přímé materiální zainteresování na volebním výsledku, které by voliče při jeho rozhodování jakkoliv zavazovalo.

Praxe nakupování voličských hlasů však dle mého soudu již tuto svobodu voličského rozhodování přímo ohrožuje a právě proto je nežádoucí a protiprávní. Zde již totiž vůbec nejde o formu volební kampaně či marketingu, nýbrž o přímý a podmíněný vztah: ty dostaneš 300 Kč a za to mi odevzdáš svůj hlas. Nikoliv náhodou si nákupčí musí zajistit, aby „prodávající“ svůj slib dodržel a aby jeho investice nevyšla naprázdno: jde s ním do volební místnosti či k přenosné urně, doveze ho k volební místnosti, vyplní za něj hlasovací lístek, předem si vybere ostatní lístky apod. V těchto případech proto volič vůbec nerozhoduje podle svých politických preferencí, nýbrž svůj hlas fakticky prodá. Tím je však dotčena i zásada přímosti volebního práva, tajnosti hlasování (kde je tajnost, když mám předvyplněný lístek?) a koneckonců i jeho rovnosti – nákupčí disponuje s desítkami či dokonce stovkami hlasů namísto s hlasem jediným.

Nakupování hlasů probíhá samozřejmě i daleko inteligentnějšími způsoby. Těsně před komunálními volbami v roce 2006 např. jedna z volebních stran pořádala v Mostu velmi štědře dotované tomboly (vyhrávala se auta, jízdní kola, elektrospotřebiče), přičemž však vyplacení výhry podmiňovala svým volebním vítězstvím. Jinak řečeno, výherce přímo zainteresovala na volebním výsledku. Navíc, s ohledem na poměrně velkou hodnotu výhry, je jasné, že takto motivovala nejen jednotlivé výherce, nýbrž i jejich širší rodiny a přející přátele. V tomto případě samozřejmě neplatí, že by byly porušeny principy rovnosti volebního práva, jeho přímosti či tajnosti hlasování. Přesto se domnívám, že se nejedná o svobodné rozhodování. Takovýto volič se totiž vůbec nerozhoduje podle svých politických preferencí a zájmů, nýbrž je motivován výhradně svým bezprostředním materiálním profitem. Současně se domnívám se, že tato situace je odlišná od volebního slibu spočívajícího třeba ve zrušení regulačních poplatků, a to právě prvkem konkrétnosti. I pokud totiž pro stranu, slibující toto zrušení, nehlasuji, mohu tento „benefit“ využívat. Stejně tak jako budu platit menší daně či se budu cítit bezpečněji po zakoupení dalších stíhaček či tanků, byť jsem nevolil žádnou z vládnoucích stran.

Dovoluji si proto závěrem nabídnout do diskuse na Jiném právu následující „právní větu“. O nepřípustné nakupování hlasů, které by v případě dosažení příslušné intenzity bylo způsobilé vést k prohlášení voleb za neplatné, by se jednalo tehdy, jestliže: (1.) volič obdržel anebo by mu bylo slíbeno, že obdrží finanční částku za odevzdání svého hlasu pro konkrétní volební stranu, přičemž dodržení tohoto slibu by zpravidla bylo kontrolováno, anebo (2.) volič a jeho bezprostřední okolí by byl přímo a konkrétně hmotně zainteresován na volebním úspěchu některé ze stran, přičemž tento profit by zajišťovala přímo tato strana anebo s ní spřízněný subjekt. V každém případě však nakupování hlasů nepředstavuje absolutní vadu volebního procesu, u níž by nebylo třeba zkoumat pravděpodobné dopady na volební výsledek.

Celý příspěvek

Rozšíření působnosti pléna ÚS na věci volební

Dnešním dnem rozšířilo plénum ÚS svou působnost též na věci volební. To znamená, že počínaje zítřkem rozhoduje plénum ÚS (a nikoliv malé senáty) též volební věci (včetně voleb komunálních). Jde o rozumný postup, protože zejména ve věcech voleb komunálních ÚS v podstatě (do jisté míry) funguje i jako sjednocovatel judikatury krajských soudů - za situace, kdy proti rozhodnutí krajského soudu ve věci volební nelze podat kasační stížnost. Vedle pražských voleb se tak můžeme od pléna dočkat velmi zajímavých verdiktů i v dalších věcech (účelové sestěhovávání voličů, "kupování hlasů" atd.).

Celý příspěvek

Josef Vedral: Je možné zvolit toho, kdo zemřel?

Otázka se (někomu) může zdát zbytečná až nesmyslná, jak jsem však zjistil, volební orgány si na ni zřejmě (zatím?) odpovídají kladně. O co jde? Ve volbách do obecních zastupitelstev se (opět) přinejmenším v jednom případě stalo, že na kandidátní listině volební strany zůstalo až do voleb uvedeno jméno člověka, který (v daném případě několik týdnů) před volbami zemřel (a bylo to obecně známo), volební strana, za kterou měl kandidovat, však jeho kandidaturu neodvolala (de iure však zřejmě nemusela a možná ani nemohla) a hlasy pro něj odevzdané se tak (pravděpodobně) započítávaly do celkového počtu hlasů pro volební stranu. Mělo tomu tak ale opravdu být?

Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí obsahuje ustanovení o vzdání se a odvolání kandidatury (§ 27), podle kterého se může kandidát své kandidatury písemně vzdát do 48 hodin před zahájením voleb a ve stejné lhůtě může jeho kandidaturu odvolat volební strana, za kterou měl kandidovat. V takovém případě (jinak to po registraci kandidátní listiny a vytištění hlasovacích lístků ani nejde) zůstávají údaje o kandidátovi uvedena na kandidátní listině volební strany, při sčítání hlasů se však nepřihlíží k hlasům pro něj odevzdaným a zároveň se tím snižuje celkový počet kandidátů příslušné volební strany. To má vliv na celkový počet hlasů pro ni odevzdaných - pokud volič zaškrtne na hlasovacím lístku označena pouze volební stranu, obdrží hlas každý kandidát této volební strany - a tím i na celkové výsledky voleb. Informace o vzdání se kandidatury nebo odvolání kandidáta má být přitom zveřejněna ve všech volebních místnostech v dané obci.

Volební zákon (výslovně) neupravuje, jak by měly volební komise a další volební orgány postupovat (zejména při sčítání hlasů) v případě, kdy některý z kandidátů volební strany před volbami zemřel, tato skutečnost je přinejmenším v dané obci obecně známa, nicméně volební strana jeho kandidaturu neodvolala. Dosavadní přístup volebních orgánů je, jak se zdá, takový, že takovému kandidátovi mandát vznikne a současně hned zanikne (neboť jedním z důvodu zániku mandátu je úmrtí člena zastupitelstva) a na jeho místo okamžitě nastupuje náhradník podle pořadí určeného výsledkem voleb. Je ale něco takového možné? Lze předstírat, že může mandát, tedy určitý soubor práv a povinností zvoleného zástupce, vzniknout tomu, kdo zemřel? Tedy tomu, kdo podle obecného práva ztratil způsobilost mít práva a povinnosti?

Podle občanského zákoníku, který se při neexistenci jiné speciální úpravy použije i pro vztahy veřejnoprávní, způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí (případně prohlášením za mrtvého). Pokud zanikne způsobilost mít práva a povinnosti, zanikne i způsobilost nabýt mandát. Podle mého názoru okamžikem své smrti osoba z kandidátní listiny de iure prostě zmizí, byť je tam fakticky i nadále uvedena, kandidátem ale přece nemůže být ten, kdo už nežije. Jistě by nikoho nenapadlo takovou osobu na kandidátní listinu dát, a pokud snad ano, taková listina by sotva mohla být zaregistrována. Je potom ale absurdní, aby se v okamžiku, kdy je někdo na kandidátní listině uveden, ta je zaregistrována a ten člověk zemře, dělalo jako by se nic nestalo a jeho smrt neměla žádné právní důsledky. Pokud volební strana jeho kandidaturu neodvolá, což podle mě ani nemusí a nejspíš ani de iure nemůže, protože taková kandidatura ex lege zanikla smrtí, tzn. současně se zánikem způsobilosti mít práva a povinnosti a nelze odvolat to, co už není.

To, že kandidát zemřel, pochopitelně být známo nemusí a může to vyjít najevo až po sečtení hlasů nebo ještě později, např. až po uplynutí lhůty pro podání návrhu na soudní přezkum průběhu voleb, či vůbec. Volební orgány v takovém případě započítávaly volební straně i hlasy pro něj odevzdané. S tím se zřejmě nic nenadělá, neboť po uplynutí lhůty pro podání návrhu soudu už nelze průběh a výsledky voleb přezkoumávat. Otázkou bude pak asi jedině to, jak je to v takovém případě s mandátem, který zemřelá osoba de facto ani de iure vykonávat nemůže (a který jí de iure ani nemohl vzniknout). V takovém případě by se skutečně muselo vycházet z toho, že mandát získala další osoba v pořadí na kandidátní listině (ovšem aniž by předtím zanikl mandát tomu, komu nikdy nevznikl).

Pokud je ale to, že kandidát zemřel známo a není o tom žádná pochybnost, hlasy pro něj by se započítávat neměly. Podle § 40 odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev obcí se sčítají „hlasy pro jednotlivé volební strany a pro jednotlivé kandidáty“ – ten, kdo zemřel, však tímto okamžikem kandidátem být přestal a žádné hlasy proto de iure získat nemohl, tudíž je nelze ani sčítat a zahrnovat do celkových výsledků. Pokud by se tak přesto stalo, byl by to důvod pro soudní přezkum výsledku voleb. Tady je ovšem háček, neboť domáhat se v něm lze pouze určení neplatnosti hlasování, neplatnosti volby kandidáta nebo neplatnosti voleb jako takových. Nelze se tedy zřejmě domáhat „pouhého“ přepočítání hlasů s tím, aby při něm „pouze“ nebyly započítávány hlasy pro toho, kdo zemřel. K takové situaci došlo před 4 lety v Havířově, kdy se na základě rozhodnutí soudu tehdy musely volby opakovat s tím, že se již nezapočítávaly hlasy pro toho, kdo zemřel. Soud by tedy zřejmě musel v každém takovém případě posuzovat, jaký vliv na celkové výsledky voleb taková chyba ve sčítání hlasů měla a zda je nutné prohlásit v důsledku toho volby za neplatné.

Josef Vedral

Celý příspěvek

Lze nákup či prodej hlasů ve volbách právně postihnout?

Představme si situaci, že osoba či skupina osob (snad to ani nemusí být zločinné spolčení ve smyslu § 89 odst. 17 TZ) nabízí 1000 Kč každému, kdo vhodí hlasovací lístek pro určitou stranu. Prosté a jednoduché kupování volebních hlasů. Byla by některá z obou stran „transakce“ trestně či obecně právně postižitelná?

Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.

Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?

Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.

Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.

Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?

Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.

Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.

Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?

Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.

V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.

Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.

Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.

Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?

Celý příspěvek