Lze nákup či prodej hlasů ve volbách právně postihnout?
Představme si situaci, že osoba či skupina osob (snad to ani nemusí být zločinné spolčení ve smyslu § 89 odst. 17 TZ) nabízí 1000 Kč každému, kdo vhodí hlasovací lístek pro určitou stranu. Prosté a jednoduché kupování volebních hlasů. Byla by některá z obou stran „transakce“ trestně či obecně právně postižitelná?
Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.
Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?
Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.
Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.
Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?
Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.
Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.
Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?
Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.
V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.
Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.
Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.
Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?
Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.
Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?
Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.
Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.
Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?
Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.
Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.
Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?
Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.
V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.
Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.
Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.
Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?