Palácisko
Listoval jsem nedávno v Komenského „Světě v obrazích“; nevím, co jsem hledal, ale dolistoval jsem až ke kapitolce „Soud“. Doprovodný dřevoryt je překvapující: potemnělá seknice, do jejíhož rohu u malého okénka je vtěsnán prostý (řekl bych, že ledabyle ohoblovaný a sukovatý) stůl, u něhož sedí soudce a dva „pomezní“ (jak přísedícím říká jeden z mých kolegů); v jisté vzdálenosti od stolu jakýsi plaňkový plot či šprušlení (stará čeština tomu pokud vím říkala „šraňk“), za kterým stojí strany. Všechno strohé, trochu stísněné a prostinké. Budova, ve které soud zasedal, se zvenčí - podle jejího vnitřku - nejspíše podobala škole ve Struku, kterou jak známo Cimrman obílil vápnem a ze severu podepřel smrkovými kmeny. A tak mne napadlo - v jakých budovách se vlastně soudilo a soudí? A především: vypovídá také budova něco o soudnictví (nebo justici, nebo spravedlnosti?) státu, který soudy do takové budovy umístil? Nebo dokonce o soudcích?.
Taková kněžna Libuše to ještě měla snadné. Postačilo, aby se postavila na Vyšehradě pod lípu, po pravé ruce postavila děvu, která držela „desky právodatné“ (rukopis Zelenohorský, ze kterého libretista přebíral celé pasáže, neřešil, jakým že písmem vlastně psané; to byl vydatný argument pro odpůrce rukopisů, tvrdící, že pohanští Češi žádné písmo neměli). Zlomyslně lze připomenout kupodivu málo známý fakt, že libreto naší nejposvátnější opery je psáno německy (přeložil ho Ervín Špindler); proto kdo ví, možná si libretista Josef Wenzig, pražský Němec, představoval desky v nějaké staré němčině. Po levé Libušině ruce je „křivdy kárající meč“ (ohromný šaršoun tradičně v opeře také drží děva, která by s ním - kdyby nebyl papundeklový - asi vůbec nehnula). Celek byl doplněn „pravdozvěstným ohněm“, a u kněžniných nohou je podle libreta „svatocudná voda“. Je hodno zaznamenání, že inscenace ústecké opery v šedesátých letech svatocudnou vodu umísťovala do nakašírované pozinkované dětské vaničky dodané sopranistkou ze sboru. Na scéně překážela (totiž ta vanička) tak dlouho, až do ní při jednom představení jeden z lechů junácky šlápl. Protože vládyky a leši byli úsporně obuti do jakýchsi letních sandálů vzor 1957, ale s nacucávacími lyžařskými bílými vlněnými ponožkami, capal potom lech po celý zbytek prvního jednání čvachtavě po scéně a zanechával za sebou mokré ťápoty. Ale v ústecké opeře se děly vůbec věci...
Zkrátka pohanští Čechové zřejmě soudili pod širým nebem. Z historie víme, že soudnictví se brzy nastěhovalo pod střechy rycht, zámků, knížecích, královských i jiných paláců. Nevím ale o tom, že by se před zánikem patrimoniálního soudnictví a oddělení soudnictví od správy stavěly budovy určené speciálně jen pro výkon soudnictví. Zřejmě tedy teprve druhá polovina 19. století byla obdobím, kdy architektura dostala nový úkol: vytvořit nový typ budovy, určený jen k souzení.
Ostatně nejen pro výkon soudnictví; architekti museli vyhovět také potřebám železniční dopravy a navrhnout v krátké době desítky, či spíše stovky nádražních budov. Pokud se dochovaly do současné doby, jsou leckde po zásluze památkově chráněny. Podíváte-li se na takové staré rakouské nádraží kdekoli v Evropě, zřejmě ho bez váhání správně dobově zařadíte.
Stejně tak stavby určené múzám: jen vídeňští architekti Fellner a Helmer nastavěli od sedmdesátých let na území rakouského císařství přes padesát divadel a koncertních sálů v různých historizujících slozích, další stavby nepočítaje. Tvořili architekturu vysoce funkční, která si své kvality zachovává do současné doby (Liberec, Karlovy Vary, Jablonec nad Nisou, brněnské Mahenovo divadlo; Státní opera v Praze je považována za jedno z nejhezčích evropských divadel, navíc s vynikající akustikou). A přestože je každé divadlo jiné, i laik pozná, že jednotlivé budovy spojuje podobná myšlenka.
A jak je to se soudy? Existuje vůbec reálná možnost zmapovat, kde všude - aspoň na území České republiky - byly postaveny za Rakouska soudní budovy? A kde dosud svému účelu slouží? Kdo byli jejich architekti a kteří stavitelé je budovali? Zdá se mi, že zatím se nikdo z právníků ani historiků touto otázkou nezabýval. Třeba právě jinoprávníci ve svých komentářích vytvoří základ takové databáze.
Byl by myslím zajímavý poznatek spočíst na jedné straně soudní budovy postavené za posledních padesát let starého Rakouska (a nová nádraží a nová divadla...) a na straně druhé nové soudní budovy (a nová nádraží a nová divadla...) postavené po roce 1918 do současnosti. Obávám se, že takové srovnání by vyznělo dost tristně, a to nejen co do počtu, ale také co do kvality a funkčnosti. Vzpomínám si, že budova bývalého krajského soudu v Mostě - s přilehlou věznicí - musela ustoupit těžbě uhlí a někdy koncem sedmdesátých let byla odstřelena; v roce 1977 se s velkou slávou přestřihovala páska na budově nové; o té ale před několika měsíci čtu, že dožila a nevyhovuje. „Skleněná“ budova krajského soudu v nedalekém Ústí nad Labem má myslím podobný osud.
Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud (a mnohé další soudy) u nás navíc důsledně sídlí v budovách, které byly stavěny pro úplně jiné účely a více nebo méně zdařile pak přizpůsobovány. Vcelku charakteristická je historie Nejvyššího správního soudu: v roce 1918 byl umístěn do bývalé „kadetky“ na Hradčanech (nyní Ministerstvo obrany) s tím, že pro něj bude postavena nová (a to opravdu soudní) budova, v níž mělo sídlit také Ministerstvo spravedlnosti. O tom rozhodla vláda usnesením v roce 1922, a v roce 1926 bylo dalším vládním usnesením uloženo Ministerstvu veřejných prací projekt urychlit. Nestalo se však nic, a to ani poté, kdy bylo určeno (1934) stavební místo (Letenská pláň, kde k tomu účelu byly přikoupeny i další pozemky). Nejvyšší správní soud však setrval v hradčanské kadetce, odkud byl s německou řízností vystěhován za necelé tři dny poté, kdy budovu několik týdnů po okupaci zabraly SS. Stěhoval se do Chudobince u sv. Bartoloměje (ano, Vyšehradská 16), kde se stal podnájemníkem Ministerstva spravedlnosti. To se tam ve stejné době stalo domácím pánem a chudobinec proti pražské obci uhájilo až do současné doby (původní určení budovy v sobě při nynějším stavu rozpočtu justice nyní nese kouzlo nechtěného, že?). Původně užíval Nejvyšší správní soud asi polovinu prostor, záhy po válce bylo zřejmé, že návrat do „kadetky“ na Hradčany vojáci nepřipustí, a současně Ministerstvo spravedlnosti začalo soudu zabírat kancelář za kanceláří; za Drtiny zdvořile, za Čepičky bez skrupulí. Nesmělé pokusy soudu umístit se v Praze do jiného místa skončily v roce 1948. Soud byl poté ministerstvem „vymístěn“ (v červenci 1948), navíc prakticky bez nábytku, na Malostranské náměstí do budovy bývalého kláštera (v listopadu píše soud ministerstvu, že „místnosti jsou rozlehlé, temné, plné výklenků, takže světlo je pouze u oken. Některé místnosti se těžko vytápějí a některé nelze vytopit vůbec. Část místností je upravena z přepažených chodeb...“ Namísto nápravy sdělilo ministerstvo v březnu 1949, že budovu na Malostranském náměstí bude třeba užít k jinému účelu a že ji má soud vyklidit (tři měsíce před účinností zákona), protože ústavněprávní výbor schválil osnovu zákona o přesídlení soudu do Bratislavy. Tam byl také soud nakonec (v říjnu 1949) přesunut a v Bratislavě také právně i fakticky zanikl (kde tam po zbytek svého života sídlil, nevím, z archivů vyplývá, že ani v Bratislavě pro něj nebylo místo).
Začátek novodobé historie správního soudnictví byl možná optimističtější, ale neméně skrovný. Jediný „obecný“ správní senát Nejvyššího soudu ČR byl umístěn na několik týdnů se vším všudy do jedné kanceláře podkroví „domečku“ na nádvoří ve Vyšehradské. Záhy jsme se přesunuli do pronajatých prostor velké stavební firmy v Táborské ulici nad nuselskou radnicí, kde jsme po nějakou dobu zakopávali o rýsovací prkna a vysvětlovali zmateným kresličkám, že „pan inženýr sedí teď někde jinde“. Teprve další stěhování (už správního úseku Vrchního soudu v Praze) do původně rakouského vojenského objektu na Smíchově přivedlo správní soudce do budovy zdařile rekonstruované, byť prostorově nevelké. Až v roce 1996 se správní soudci mohli „definitivně“ přesunout do budovy pankráckého soudu, se kterým se uvažovalo jako s budoucím sídlem Nejvyššího správního soudu, pokud bude někdy aktivován.
Definitiva netrvala dlouho. Se vznikem Nejvyššího správního soudu (jedenáctý rok po jeho konstituování) a jeho nečekaným umístěním do Brna začala anabáze znovu. Pronajaté prostory brněnského Pozemstavu v Masarykově ulici musely být po dobu probíhající rekonstrukce sídla na Moravském náměstí několikrát rozšiřovány, takže přetahování nábytku, spisů a knih z kanceláře do kanceláře a z patra do patra jsme si několikrát vyzkoušeli. Od září 2006 ale již sedí Nejvyšší správní soud „ve svém“, navíc v současnosti vyhovujícím a „soudním“ svém (jde ovšem o původní dispozicí bytový dům s palácovým průčelím z konce 19. století); jeho umístění je definitivní (definitivní aspoň pro toho, kdo se o historii příliš nezajímá nebo ještě neví, že se historie opakuje).
Nevím, jestli ještě dneska existují soudní budovy, které pamatuji z dob svých začátků: prostorově nepostačující, s přepaženými chodbami, opadanou omítkou, zašlými a špinavými olejovými nátěry, rozbitými dlaždicemi a rozvrzanými lavicemi, zkrátka ušmudlané uvnitř i zevně. K takovým soudům lidé nezískají důvěru, či lépe řečeno, od státu, který trpí takové ušmudlané soudnictví, lze čekávat jen ušmudlanou spravedlnost. Nevím, jestli takové soudy jsou, ale vím, že bych u takového soudu už pracovat nechtěl.
Soud by měl mít důstojné sídlo. Neberte to tak, že tu skrytě pléduji pro stavění soudních paláců. Ani v nejmenším, právě naopak. Mám apriorní nedůvěru k velkým palácům (velkým podnikům, velkým obřadům, velkým číslům, velkým ideologiím i velkým slovům). Připomínají mi třetí Parkinsonův zákon: „Narůstání přináší složitost a složitost přináší rozklad.“ Parkinson ostatně uvádí příklad právě na budovách. Ta pasáž je tak půvabná, že stojí za citaci:
„Jen se podívejte čerstvýma očima třeba na budovy. Předně uvidíte původní kůlnu, postavenou v roce 1922, v ní je dnes zřízeno muzeum. Pak je tu tovární budova z roku 1925, mohutná a rozlehlá, nakvap postavená, čistě jen jako přístřešek na stroje. Vedle se tyčí správní budova z roku 1934, vybudovaná po velkém slučování, přehnaně zdobená mramorem, bronzem, tepanými mřížemi a dubovým dřevem. Na druhé straně ulice jsou narychlo stavěné budovy z roku 1944, které tu plní účel všech prozatímních staveb - ještě padesát let budou zabírat prostory potřebné pro něco docela jiného. A nakonec nás upoutá budova nejnovější, postavená v roce 1960 pro nově vzniklá oddělení - propagační, personální, kulturní, oddělení sociální péče, rekreační a sportovní. Tato moderní budova má kostru z lehkého kovu a je zbudována z dřevotřísky, laminátu a podobných hmot. Před ní zřejmě nadělalo pořádnou spoušť prasklé potrubí - tak se to alespoň jeví náhodnému návštěvníkovi, ale ve skutečnosti je tu japonská zahrada. A to na zdi také nejsou jen tak ledajaké čáranice křídou, ale nástěnné malby Sakumi Musašiho. Postavena podle návrhu profesora Snitzelbauma z fakulty architektury, reprezentuje poslední výkřik stavitelského umění. Nejmarkantnější však na ní je, že určitě dlouho nevydrží a nikterak neodpovídá účelům vlastní továrny. Dnes se samozřejmě ještě neví, jestli se koncern udrží v celé své slávě dalších dvacet let, ale stavitelé jeho nejnovější budovy mu zřejmě předpovídají sotva deset roků.“
Mnozí ze čtenářů coby právníků budou znát Justiční palác v Římě (Palazzo di giustizia). Jeho kousek je na připojeném obrázku. A neznáte-li, zajděte se na něj podívat, není to daleko od Andělského hradu na téže straně Tibery. Stojí za podívání a za přemýšlení. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem, že je to stavba - sestra toho psacího stroje z Piazza Venezia, a tedy dílo mussoliniovské doby. Není. Je starší, byl stavěn mezi 1888 a 1910 a je to dílo architekta Guglielma Calderiniho (který, pokud vím, jinou tak význačnou stavbu nenavrhl a nepostavil).
Jděte se na ten soudní palác podívat, ale nezůstaňte za vodou. Jděte k němu. Až úplně k němu. Dotkněte se bosáže. Ne proto, že by to byl krásný palác, naopak. V průvodcích - pokud na něj vůbec průvodci upozorňují, ono se není čím chlubit - je označován jako „Big Bad Palace“. Římané sami mu říkají „Palazzaccio“, což si pro sebe soukromě překládám jako „Palácisko“.
Ale ten palác každého soudce přinutí přemýšlet. Je ohromný. Je těžký. Je drtící. Každý kámen, každý sloup, každá plastika je dvojnásobně, trojnásobně, pětinásobně větší a těžší, než byste očekávali. Nemá lidský rozměr. Stojíte před tím, vyvracíte krk a přemýšlíte: tohleto má symbolizovat spravedlnost? Ta těžká, tupá, neproniknutelná, zavalující hora kamene, která ujíždí svou ohromnou váhou jednou do Tibery, podruhé na Piazza Cavour? Kolem najdete málo lidí, nikdo nemá důvod procházet kolem. Než ho obejdete, trvá to půl hodiny. Všechny četné vchody na všech čtyřech stranách jsou uzavřeny těžkými železnými mřížemi, za nimiž většinou otáčí průvan prachem, starými papíry a suchým listím. Nevedou tam žádné obvyklé turistické trasy. Nejezdí odtamtud ani autobusy k Termini, které jinak jezdí téměř odkudkoli.
Díváte se na Justiční palác a myslíte na Parkinsonův třetí zákon o tom, že instituce, která dosáhne svého největšího vzrůstu, odumře. Ale vybavují se vám i další asociace: myslíte na Kafkova Dveřníka, na spartakiády, poúnorové procesy (kolem takového soudu by se dalo nahnat lidí, aby skandovali „ukřižuj, ukřižuj!“), první máje, a napadají vás i další neveselé příměry. Přemýšlíte o tom, jestli si lidé mají právě takto představovat spravedlnost. Myslíte na to, jestli by se vám líbilo v takovém paláci pracovat. Asi existují soudci, kteří by tam pracovali rádi a považovali by takové prostředí za důstojné. Nu, já mezi ně nepatřím.
A půjdete-li se podívat na Justiční palác, zajděte si potom k Palazzo Spada. Sídlí tam kromě známé galerie také italská Státní rada, tedy po našem plus mínus Nejvyšší správní soud. Aspoň nahlédněte dovnitř, na nádvoří se dostanete a známou Borrominiho chodbu s krásným optickým klamem byste tak jako tak měli vidět. Ale porozhlédněte se ještě trochu. Třeba uvidíte aspoň jednu kočku. Uvnitř - kam se zvědaví turisté, pokud nejsou zrovna správními soudci, asi nedostanou - jich bývaly na vnitřních nádvořích (a doufám, že stále jsou) desítky. Měly tam něco jako hotýlek. Kotce, krmítka, kočičí záchody, stříšky proti dešti, boudičky pro kojící kočičí mámy, a také vyhřáté a nablýskané karosérie služebních Alf Romeo pro klidné kočičí rozvalování. A mezi tím procházeli se svými spisy důstojní radové z budovy do budovy. Kočky jim uhýbaly z cesty, občas oni kočkám, jedna citlivá paní radní zvedla pískající kotě a odnesla ho mámě do boudičky k ostatním. Že Řím žije s kočkami v jakési symbióze, jsem věděl. Že s nimi žije v takové družnosti i soud, bylo pro mne překvapení.
Víte, soudce nepotřebuje ke své práci o moc víc než svou člověčí kvalifikaci právě pro tuhle práci; a i ty kvality by asi měly být víc čapkovské a méně napoleonské. A jinak potřebuje v podstatě jen jednací síň, klidnou a čistou kancelář, dobře zásobenou knihovnu a technické vybavení na úrovni doby. Někde uvnitř bude ukrytý a dobře střežený - aby se neotupil a neokoukal - i ten Libušin „křivdy kárající meč“. Řekl bych, že by tohle měla naznačovat i budova soudu. Nic víc.
Moje maminka ráda říkala: „Gusta a facky jsou různý“. Nevyvracím nikomu obdiv k monumentálním stavbám, obřadům nebo slovům, ani zálibu v tom všem. Ale já budu mít raději soud, který má lidský rozměr.
I když je to třeba - jako v Palazzo Spada - rozměr jaksi kočičí.
.
Celý příspěvek
Taková kněžna Libuše to ještě měla snadné. Postačilo, aby se postavila na Vyšehradě pod lípu, po pravé ruce postavila děvu, která držela „desky právodatné“ (rukopis Zelenohorský, ze kterého libretista přebíral celé pasáže, neřešil, jakým že písmem vlastně psané; to byl vydatný argument pro odpůrce rukopisů, tvrdící, že pohanští Češi žádné písmo neměli). Zlomyslně lze připomenout kupodivu málo známý fakt, že libreto naší nejposvátnější opery je psáno německy (přeložil ho Ervín Špindler); proto kdo ví, možná si libretista Josef Wenzig, pražský Němec, představoval desky v nějaké staré němčině. Po levé Libušině ruce je „křivdy kárající meč“ (ohromný šaršoun tradičně v opeře také drží děva, která by s ním - kdyby nebyl papundeklový - asi vůbec nehnula). Celek byl doplněn „pravdozvěstným ohněm“, a u kněžniných nohou je podle libreta „svatocudná voda“. Je hodno zaznamenání, že inscenace ústecké opery v šedesátých letech svatocudnou vodu umísťovala do nakašírované pozinkované dětské vaničky dodané sopranistkou ze sboru. Na scéně překážela (totiž ta vanička) tak dlouho, až do ní při jednom představení jeden z lechů junácky šlápl. Protože vládyky a leši byli úsporně obuti do jakýchsi letních sandálů vzor 1957, ale s nacucávacími lyžařskými bílými vlněnými ponožkami, capal potom lech po celý zbytek prvního jednání čvachtavě po scéně a zanechával za sebou mokré ťápoty. Ale v ústecké opeře se děly vůbec věci...
Zkrátka pohanští Čechové zřejmě soudili pod širým nebem. Z historie víme, že soudnictví se brzy nastěhovalo pod střechy rycht, zámků, knížecích, královských i jiných paláců. Nevím ale o tom, že by se před zánikem patrimoniálního soudnictví a oddělení soudnictví od správy stavěly budovy určené speciálně jen pro výkon soudnictví. Zřejmě tedy teprve druhá polovina 19. století byla obdobím, kdy architektura dostala nový úkol: vytvořit nový typ budovy, určený jen k souzení.
Ostatně nejen pro výkon soudnictví; architekti museli vyhovět také potřebám železniční dopravy a navrhnout v krátké době desítky, či spíše stovky nádražních budov. Pokud se dochovaly do současné doby, jsou leckde po zásluze památkově chráněny. Podíváte-li se na takové staré rakouské nádraží kdekoli v Evropě, zřejmě ho bez váhání správně dobově zařadíte.
Stejně tak stavby určené múzám: jen vídeňští architekti Fellner a Helmer nastavěli od sedmdesátých let na území rakouského císařství přes padesát divadel a koncertních sálů v různých historizujících slozích, další stavby nepočítaje. Tvořili architekturu vysoce funkční, která si své kvality zachovává do současné doby (Liberec, Karlovy Vary, Jablonec nad Nisou, brněnské Mahenovo divadlo; Státní opera v Praze je považována za jedno z nejhezčích evropských divadel, navíc s vynikající akustikou). A přestože je každé divadlo jiné, i laik pozná, že jednotlivé budovy spojuje podobná myšlenka.
A jak je to se soudy? Existuje vůbec reálná možnost zmapovat, kde všude - aspoň na území České republiky - byly postaveny za Rakouska soudní budovy? A kde dosud svému účelu slouží? Kdo byli jejich architekti a kteří stavitelé je budovali? Zdá se mi, že zatím se nikdo z právníků ani historiků touto otázkou nezabýval. Třeba právě jinoprávníci ve svých komentářích vytvoří základ takové databáze.
Byl by myslím zajímavý poznatek spočíst na jedné straně soudní budovy postavené za posledních padesát let starého Rakouska (a nová nádraží a nová divadla...) a na straně druhé nové soudní budovy (a nová nádraží a nová divadla...) postavené po roce 1918 do současnosti. Obávám se, že takové srovnání by vyznělo dost tristně, a to nejen co do počtu, ale také co do kvality a funkčnosti. Vzpomínám si, že budova bývalého krajského soudu v Mostě - s přilehlou věznicí - musela ustoupit těžbě uhlí a někdy koncem sedmdesátých let byla odstřelena; v roce 1977 se s velkou slávou přestřihovala páska na budově nové; o té ale před několika měsíci čtu, že dožila a nevyhovuje. „Skleněná“ budova krajského soudu v nedalekém Ústí nad Labem má myslím podobný osud.
Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud (a mnohé další soudy) u nás navíc důsledně sídlí v budovách, které byly stavěny pro úplně jiné účely a více nebo méně zdařile pak přizpůsobovány. Vcelku charakteristická je historie Nejvyššího správního soudu: v roce 1918 byl umístěn do bývalé „kadetky“ na Hradčanech (nyní Ministerstvo obrany) s tím, že pro něj bude postavena nová (a to opravdu soudní) budova, v níž mělo sídlit také Ministerstvo spravedlnosti. O tom rozhodla vláda usnesením v roce 1922, a v roce 1926 bylo dalším vládním usnesením uloženo Ministerstvu veřejných prací projekt urychlit. Nestalo se však nic, a to ani poté, kdy bylo určeno (1934) stavební místo (Letenská pláň, kde k tomu účelu byly přikoupeny i další pozemky). Nejvyšší správní soud však setrval v hradčanské kadetce, odkud byl s německou řízností vystěhován za necelé tři dny poté, kdy budovu několik týdnů po okupaci zabraly SS. Stěhoval se do Chudobince u sv. Bartoloměje (ano, Vyšehradská 16), kde se stal podnájemníkem Ministerstva spravedlnosti. To se tam ve stejné době stalo domácím pánem a chudobinec proti pražské obci uhájilo až do současné doby (původní určení budovy v sobě při nynějším stavu rozpočtu justice nyní nese kouzlo nechtěného, že?). Původně užíval Nejvyšší správní soud asi polovinu prostor, záhy po válce bylo zřejmé, že návrat do „kadetky“ na Hradčany vojáci nepřipustí, a současně Ministerstvo spravedlnosti začalo soudu zabírat kancelář za kanceláří; za Drtiny zdvořile, za Čepičky bez skrupulí. Nesmělé pokusy soudu umístit se v Praze do jiného místa skončily v roce 1948. Soud byl poté ministerstvem „vymístěn“ (v červenci 1948), navíc prakticky bez nábytku, na Malostranské náměstí do budovy bývalého kláštera (v listopadu píše soud ministerstvu, že „místnosti jsou rozlehlé, temné, plné výklenků, takže světlo je pouze u oken. Některé místnosti se těžko vytápějí a některé nelze vytopit vůbec. Část místností je upravena z přepažených chodeb...“ Namísto nápravy sdělilo ministerstvo v březnu 1949, že budovu na Malostranském náměstí bude třeba užít k jinému účelu a že ji má soud vyklidit (tři měsíce před účinností zákona), protože ústavněprávní výbor schválil osnovu zákona o přesídlení soudu do Bratislavy. Tam byl také soud nakonec (v říjnu 1949) přesunut a v Bratislavě také právně i fakticky zanikl (kde tam po zbytek svého života sídlil, nevím, z archivů vyplývá, že ani v Bratislavě pro něj nebylo místo).
Začátek novodobé historie správního soudnictví byl možná optimističtější, ale neméně skrovný. Jediný „obecný“ správní senát Nejvyššího soudu ČR byl umístěn na několik týdnů se vším všudy do jedné kanceláře podkroví „domečku“ na nádvoří ve Vyšehradské. Záhy jsme se přesunuli do pronajatých prostor velké stavební firmy v Táborské ulici nad nuselskou radnicí, kde jsme po nějakou dobu zakopávali o rýsovací prkna a vysvětlovali zmateným kresličkám, že „pan inženýr sedí teď někde jinde“. Teprve další stěhování (už správního úseku Vrchního soudu v Praze) do původně rakouského vojenského objektu na Smíchově přivedlo správní soudce do budovy zdařile rekonstruované, byť prostorově nevelké. Až v roce 1996 se správní soudci mohli „definitivně“ přesunout do budovy pankráckého soudu, se kterým se uvažovalo jako s budoucím sídlem Nejvyššího správního soudu, pokud bude někdy aktivován.
Definitiva netrvala dlouho. Se vznikem Nejvyššího správního soudu (jedenáctý rok po jeho konstituování) a jeho nečekaným umístěním do Brna začala anabáze znovu. Pronajaté prostory brněnského Pozemstavu v Masarykově ulici musely být po dobu probíhající rekonstrukce sídla na Moravském náměstí několikrát rozšiřovány, takže přetahování nábytku, spisů a knih z kanceláře do kanceláře a z patra do patra jsme si několikrát vyzkoušeli. Od září 2006 ale již sedí Nejvyšší správní soud „ve svém“, navíc v současnosti vyhovujícím a „soudním“ svém (jde ovšem o původní dispozicí bytový dům s palácovým průčelím z konce 19. století); jeho umístění je definitivní (definitivní aspoň pro toho, kdo se o historii příliš nezajímá nebo ještě neví, že se historie opakuje).
Nevím, jestli ještě dneska existují soudní budovy, které pamatuji z dob svých začátků: prostorově nepostačující, s přepaženými chodbami, opadanou omítkou, zašlými a špinavými olejovými nátěry, rozbitými dlaždicemi a rozvrzanými lavicemi, zkrátka ušmudlané uvnitř i zevně. K takovým soudům lidé nezískají důvěru, či lépe řečeno, od státu, který trpí takové ušmudlané soudnictví, lze čekávat jen ušmudlanou spravedlnost. Nevím, jestli takové soudy jsou, ale vím, že bych u takového soudu už pracovat nechtěl.
Soud by měl mít důstojné sídlo. Neberte to tak, že tu skrytě pléduji pro stavění soudních paláců. Ani v nejmenším, právě naopak. Mám apriorní nedůvěru k velkým palácům (velkým podnikům, velkým obřadům, velkým číslům, velkým ideologiím i velkým slovům). Připomínají mi třetí Parkinsonův zákon: „Narůstání přináší složitost a složitost přináší rozklad.“ Parkinson ostatně uvádí příklad právě na budovách. Ta pasáž je tak půvabná, že stojí za citaci:
„Jen se podívejte čerstvýma očima třeba na budovy. Předně uvidíte původní kůlnu, postavenou v roce 1922, v ní je dnes zřízeno muzeum. Pak je tu tovární budova z roku 1925, mohutná a rozlehlá, nakvap postavená, čistě jen jako přístřešek na stroje. Vedle se tyčí správní budova z roku 1934, vybudovaná po velkém slučování, přehnaně zdobená mramorem, bronzem, tepanými mřížemi a dubovým dřevem. Na druhé straně ulice jsou narychlo stavěné budovy z roku 1944, které tu plní účel všech prozatímních staveb - ještě padesát let budou zabírat prostory potřebné pro něco docela jiného. A nakonec nás upoutá budova nejnovější, postavená v roce 1960 pro nově vzniklá oddělení - propagační, personální, kulturní, oddělení sociální péče, rekreační a sportovní. Tato moderní budova má kostru z lehkého kovu a je zbudována z dřevotřísky, laminátu a podobných hmot. Před ní zřejmě nadělalo pořádnou spoušť prasklé potrubí - tak se to alespoň jeví náhodnému návštěvníkovi, ale ve skutečnosti je tu japonská zahrada. A to na zdi také nejsou jen tak ledajaké čáranice křídou, ale nástěnné malby Sakumi Musašiho. Postavena podle návrhu profesora Snitzelbauma z fakulty architektury, reprezentuje poslední výkřik stavitelského umění. Nejmarkantnější však na ní je, že určitě dlouho nevydrží a nikterak neodpovídá účelům vlastní továrny. Dnes se samozřejmě ještě neví, jestli se koncern udrží v celé své slávě dalších dvacet let, ale stavitelé jeho nejnovější budovy mu zřejmě předpovídají sotva deset roků.“
Mnozí ze čtenářů coby právníků budou znát Justiční palác v Římě (Palazzo di giustizia). Jeho kousek je na připojeném obrázku. A neznáte-li, zajděte se na něj podívat, není to daleko od Andělského hradu na téže straně Tibery. Stojí za podívání a za přemýšlení. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem, že je to stavba - sestra toho psacího stroje z Piazza Venezia, a tedy dílo mussoliniovské doby. Není. Je starší, byl stavěn mezi 1888 a 1910 a je to dílo architekta Guglielma Calderiniho (který, pokud vím, jinou tak význačnou stavbu nenavrhl a nepostavil).
Jděte se na ten soudní palác podívat, ale nezůstaňte za vodou. Jděte k němu. Až úplně k němu. Dotkněte se bosáže. Ne proto, že by to byl krásný palác, naopak. V průvodcích - pokud na něj vůbec průvodci upozorňují, ono se není čím chlubit - je označován jako „Big Bad Palace“. Římané sami mu říkají „Palazzaccio“, což si pro sebe soukromě překládám jako „Palácisko“.
Ale ten palác každého soudce přinutí přemýšlet. Je ohromný. Je těžký. Je drtící. Každý kámen, každý sloup, každá plastika je dvojnásobně, trojnásobně, pětinásobně větší a těžší, než byste očekávali. Nemá lidský rozměr. Stojíte před tím, vyvracíte krk a přemýšlíte: tohleto má symbolizovat spravedlnost? Ta těžká, tupá, neproniknutelná, zavalující hora kamene, která ujíždí svou ohromnou váhou jednou do Tibery, podruhé na Piazza Cavour? Kolem najdete málo lidí, nikdo nemá důvod procházet kolem. Než ho obejdete, trvá to půl hodiny. Všechny četné vchody na všech čtyřech stranách jsou uzavřeny těžkými železnými mřížemi, za nimiž většinou otáčí průvan prachem, starými papíry a suchým listím. Nevedou tam žádné obvyklé turistické trasy. Nejezdí odtamtud ani autobusy k Termini, které jinak jezdí téměř odkudkoli.
Díváte se na Justiční palác a myslíte na Parkinsonův třetí zákon o tom, že instituce, která dosáhne svého největšího vzrůstu, odumře. Ale vybavují se vám i další asociace: myslíte na Kafkova Dveřníka, na spartakiády, poúnorové procesy (kolem takového soudu by se dalo nahnat lidí, aby skandovali „ukřižuj, ukřižuj!“), první máje, a napadají vás i další neveselé příměry. Přemýšlíte o tom, jestli si lidé mají právě takto představovat spravedlnost. Myslíte na to, jestli by se vám líbilo v takovém paláci pracovat. Asi existují soudci, kteří by tam pracovali rádi a považovali by takové prostředí za důstojné. Nu, já mezi ně nepatřím.
A půjdete-li se podívat na Justiční palác, zajděte si potom k Palazzo Spada. Sídlí tam kromě známé galerie také italská Státní rada, tedy po našem plus mínus Nejvyšší správní soud. Aspoň nahlédněte dovnitř, na nádvoří se dostanete a známou Borrominiho chodbu s krásným optickým klamem byste tak jako tak měli vidět. Ale porozhlédněte se ještě trochu. Třeba uvidíte aspoň jednu kočku. Uvnitř - kam se zvědaví turisté, pokud nejsou zrovna správními soudci, asi nedostanou - jich bývaly na vnitřních nádvořích (a doufám, že stále jsou) desítky. Měly tam něco jako hotýlek. Kotce, krmítka, kočičí záchody, stříšky proti dešti, boudičky pro kojící kočičí mámy, a také vyhřáté a nablýskané karosérie služebních Alf Romeo pro klidné kočičí rozvalování. A mezi tím procházeli se svými spisy důstojní radové z budovy do budovy. Kočky jim uhýbaly z cesty, občas oni kočkám, jedna citlivá paní radní zvedla pískající kotě a odnesla ho mámě do boudičky k ostatním. Že Řím žije s kočkami v jakési symbióze, jsem věděl. Že s nimi žije v takové družnosti i soud, bylo pro mne překvapení.
Víte, soudce nepotřebuje ke své práci o moc víc než svou člověčí kvalifikaci právě pro tuhle práci; a i ty kvality by asi měly být víc čapkovské a méně napoleonské. A jinak potřebuje v podstatě jen jednací síň, klidnou a čistou kancelář, dobře zásobenou knihovnu a technické vybavení na úrovni doby. Někde uvnitř bude ukrytý a dobře střežený - aby se neotupil a neokoukal - i ten Libušin „křivdy kárající meč“. Řekl bych, že by tohle měla naznačovat i budova soudu. Nic víc.
Moje maminka ráda říkala: „Gusta a facky jsou různý“. Nevyvracím nikomu obdiv k monumentálním stavbám, obřadům nebo slovům, ani zálibu v tom všem. Ale já budu mít raději soud, který má lidský rozměr.
I když je to třeba - jako v Palazzo Spada - rozměr jaksi kočičí.
.
