pondělí 22. září 2008

Roman Herzog bije na poplach: Zastavte Evropský soudní dvůr

Na začátku minulého týdne mne Honza Komárek upozornil na článek R. Herzoga ve Frankfurter Allgemenine Zeitung, obsahující ostrou kritiku Evropského soudního dvora (článek je dostupný např. zde)[1]. Na článek jsem pozapomněl, ale jen do své čtvrteční návštěvy Lucemburku, kde se evidentně stal, minimálně ve zbrusu nové kantýně (i staré kafetérii) Soudního dvora, diskuzním tématem číslo jedna. Protože zřejmě ne všichni čtenáři Jiného práva hovoří německy, rozhodl jsem se hlavní pasáže tohoto rozsáhlého článku přeložit. Účelem článku, který se nicméně čtenář dozví až v jeho samotném závěru, je na několika rozhodnutích Soudního dvora z poslední doby demonstrovat jeho neschopnost hájit princip subsidiarity, a dovodit tak nezbytnost vzniku nezávislého soudního tělesa pro otázky kompetencí. Mým záměrem není článek komentovat, ať si každý udělá svůj obrázek sám. Mohu-li si nicméně dovolit drobnou poznámku: možná jen škoda, že namísto představení či rozvinutí vlastních úvah nad myšlenkou kompetenčního soudnictví v EU vyznívá článek spíše jako (emotivně zabarvené) vyhrožování Spolkovým ústavním soudem, byť s některými postřehy, zejména ohledně rozsudku ve věci Mangold, lze souhlasit.

„V konstrukci evropského soudnictví to pěkně praská. Příčinou je Evropský soudní dvůr (ESD), který se stále více udivujícími odůvodněními odnímá členským státům jejich původní kompetence a masivně zasahuje do jejich právních řádů. Mezitím ztratil velký díl důvěry, která do něho byla kdysi vložena.

Je jen správným důsledkem, že se do věci nově vložil Spolkový ústavní soud. Brzy vynese nález, který by mohl být pro vývoj evropského soudnictví zásadního významu; jedná se totiž o otázku, zda excesivní rozhodovací praxe ESD bude v budoucnu opět podrobena přísnější kontrole ze strany Spolkového ústavního soudu nebo zda se Spolkový ústavní soud nadobro vzdá své úlohy strážce. [..] [Dále jsou popisovány vnitrostátní okolnosti řízení o předběžné otázce ve věci C-144/04 Mangold – pozn. autora.]

Tento rozsudek zvaný „Mangold“ je z několika důvodů pohybný. Zaprvé: Sociální politika a politika pracovního trhu náleží dnes jako v minulosti k jádru kompetencí členských států. Uvedený případ ukazuje, jak daleko regulace a judikatura v EU přesto již zasahují do těchto pravomocí. Přestože Smlouva ES připouští regulaci diskriminace, vyvstává přesto ve vší ostrosti otázka, proč vlastně EU reguluje nerovné zacházení z důvodu stáří v rámci pracovního trhu.

EU může podle principu subsidiarity být činná pouze potud, pokud může určitý problém vyřešit lépe než členské státy. Podle platného práva je pro takový postup předpokladem, že se jedná o problém s přeshraničním účinkem. Nerovné zacházení z důvodu stáří ovšem nemají, na rozdíl např. od diskriminace z důvodu státní příslušnosti, žádný přeshraniční rozměr nemá a může být proto regulováno členskými státy podle jejich potřeb. To ESD suverénně přehlíží. [..]

Aby svůj rozsudek [Mangold – pozn. autora] odůvodnil, sáhl ESD po dobrodružné konstrukci. Ve „společných ústavních tradicích členských států“ a v „různých mezinárodních smlouvách“ našel ESD podle svého názoru zákaz diskriminace z důvodu stáří. Není to tedy vůbec antidiskriminační směrnice (jejíž transpoziční lhůta dosud neuplynula), kvůli které je německý předpis v rozporu s komunitárním právem, nýbrž „obecná zásada komunitárního práva“.

Tato „obecná zásada komunitárního práva“ byla pouze vybájena. Pouze ve dvou (z tehdejších 25) členských státech – Finsku a Portugalsku – je zákaz diskriminace z důvodu stáří zmíněn v ústavě; a o zákazu byť v jediné mezinárodní smlouvě není, oproti lapidárnímu tvrzení ESD, rovněž nic známo. Není rovněž zřejmé, proč ESD upustil od jakékoli precizace svého tvrzení a od jakýchkoli důkazů.

S touto z klobouku vytaženou konstrukcí nejednal ESD, hrubě řečeno, nikoli jako součást moci soudní; počínal si daleko více jako představitel moci zákonodárné, jako legislativec. [..].

[..] rozsudek Mangold narazil z ohledem na tyto základní pochybnosti v odborném světě právní vědy na téměř jednohlasnou, masivní kritiku.

Změna scény: Rovněž v roce 2003 uzavřel jeden podnikatel v blízkosti Hamburku pracovní smlouvu na dobu určitou s 53 letým pracovníkem na základě [předpisů] německé reformy pracovního trhu. Krátce před uplynutím smlouvy podal zaměstnanec žalobu. Namítal, že tato reforma není slučitelná s komunitárním právem. Příslušný soud pro pracovněprávní záležitosti, stejně jako odvolací soud, žalobu zamítl.

Žalobce se následně obrátil na Spolkový soud pro pracovněprávní záležitosti. Mezitím byl vydán rozsudek ESD ve věci Mangold. Spolkový soud pro pracovněprávní záležitosti přijal závěry obsažené v rozsudku za své a odmítl přes všechny pochybnosti nové položení předběžné otázky ESD, stejně jako předložení věci Spolkovému ústavnímu soudu. Rozsudky předchozích instancí byly zrušeny.

Dotčený podnikatel podal proti rozsudku ústavní stížnost. Namítá různá porušení Základního zákona [německé ústavy]. Spolkový ústavní soud se již dlouhý čas zabývá touto ústavní stížností. Již to by měl ESD brát jako varování. [..]

Rozsudek ve věci Mangold je jen jeden z několika, které významně zasáhly do kompetencí členských států a vyprovokovaly odbornou veřejnost k masivní kritice. [Následují čtyři příklady rozsudků týkající se např. případu přezkumu platnosti směrnice ohledně zákazu tabákové reklamy v lokálním tisku iniciovaného Německem či známé zrušení dvou rámcových rozhodnutí v oblasti trestněprávní ochrany životního prostředí z důvodu chybného právního základu – pozn.. autora]. [..]

Popsané příklady ukazují, že ESD vědomě a systematicky ignoruje základní zásady výkladových metod používaných soudy v západní Evropě, svá rozhodnutí nečistě odůvodňuje, přehlíží vůli zákonodárce nebo ji zcela obrací v její opak a vymýšlí právní zásady, které ve své pozdější judikatuře může opět použít. [Tyto příklady] ukazují, že ESD vyprázdnil kompetence členských států v samotném jádru jejich pravomocí.

Závěr: ESD je nevhodný jako nejvyšší [v poslední instanci] strážce subsidiarity a zájmu členských států. To nepřekvapuje. Neboť zaprvé již čl. 1 a 5 Smlouvy EU ukládají ESD spolupracovat na „uskutečnění stále těsnější Unie“. Zadruhé vede judikatura ESD protěžující EU k tomu, že oblasti, ve kterých judikuje právo a tím potlačuje soudy členských států, se stále zvětšuje a tím se zvyšuje jeho vlastní vliv. Na tomto závěru nemění nic ani zpátky se držící rozsudky ESD, které se jistě občas objeví, aby přechodně utlumily rostoucí nespokojenost v členských státech.

Na tomto pozadí a s ohledem na dosaženou úroveň integrace EU je zřízení soudu pro kompetenční otázky nezávislého na ESD zcela nezbytné.

ESD byl zřízen s očekávání, že bude rozhodcem právě také v otázkách zájmů EU a členských států. Byly mu svěřeny rozsáhlé pravomoci, protože se spoléhalo na to, že bude plnit tyto úlohy nestranně a podle pravidel soudcovské etiky. Když této důvěry zneužívá, nelze se divit, že se rozpadne.

Otázka, kterou by se v souvislosti s rozsudkem ve věci Mangold měl zabývat Spolkový ústavní soud, je na tomto pozadí stěžejní: vyhověním stížnosti by byl ESD odkázán do vlastních mezí. Sice by takový nález vedl též k tomu, že rozsudek ESD by byl v Německu neaplikovatelným a tím by byla zrušeno přednost komunitárního práva před právem vnitrostátním. Přesto by to bylo přijatelné – nejenom, jelikož mezitím nabyla antidiskriminační směrnice platnosti [uplynula její transpoziční lhůta - pozn. autora] a neaplikovatelnost rozsudku ESD by nemusela mít žádné negativní důsledky pro jednotu komunitárního práva v EU. Daleko více by nález zamítající ústavní stížnost v budoucnu Spolkovému ústavnímu soudu ztížil, či spíše úplně znemožnil, kontrolovat excesivní rozhodování ESD.

Bude napínavé sledovat, jak Karlsruhe rozhodne."
[1] Vedle Romana Herzoga, bývalého Spolkového prezidenta, je autorem statě Lüder Gerken, předseda Centra pro Evropskou politiku (Centrum für Europäische Politik); článek vyšel v FAZ 8. září 2008.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dovoluji si připojit odkaz na anglickou verzi z EU Law Blog: http://eulaw.typepad.com/eulawblog/2008/09/court-of-justice-under-attack-criticism-of-case-c-14404.html

Michal Bobek řekl(a)...

Článek není myslím ani tak zásadní obsahem (v tom je to tradiční konzervativní německé bububu Spolkovým ústavním soudem), ale hlavně tím, kdo je pod ním podepsán. Přeci jenom je něco jiného, když podobné skepse ventiluje nějaký profesor na univerzitě v Bochumi anebo když to píše bývalý spolkový prezident a bývalý předseda Spolkového ústavního soudu.

Mám ale obavu, že Spolkový ústavní soud k prolomení principu přednosti nepřistoupí. Je to škoda, alespoň by bylo o čem psát ;-)

Daniel Spratek řekl(a)...

Pokud je argumentace ESD účelově založena na lživých tvrzeních, nemyslím, že je na místě blahosklonně mávnout nad věcí rukou s poukazem na "bububu".

Ludvík Matoušek řekl(a)...

Článek jsem si se zájmem přečetl a v lecčems musím dát jeho autorům za pravdu. Obávám se ale, že k vážnému zamyšlení to (ze strany unijních představitelů) stejně nepovede a bruselský vlak se požene dál.

Dokud bude v Evropě dost peněz (= státy budou mít vůli a faktickou možnost dál sponzorovat celou mašinérii superstátu), nic se nezmění...

Ostatně reforma federalismu ve Spolkové republice Německo taky přišla až s odpovědí na hospodářskou recesi... (do té doby bylo toto téma vděčným evergreenem - bez výsledku přetřásaným už několik desetiletí).

Nevím, proč se tedy tomu ještě někdo může podivovat (rozšiřování superstátu judikaturou). To se dělo i jinde (USA), a jisté paralely by se daly najít i v rámci judikatury zdejších soudů (taky fantazírují ve víře v lepší zítřky, které dle svých představ nastolí svými rozhodnutími).

Politici to však dělají v rámci svého poslání (a kvazizaměstnání), soudy by se ale dle mého názoru měly držet spíš zpátky...

V jistém směru tedy - při vší úctě k autorům - považuji článek za házení perel ... však víte komu.