Volba soudců pohledem z Floridy
Minulý týden jsem seděl na Floridě na večeři se dvěma kolegy, akademiky z USA a Itálie. Sejdou-li se tři právníci, dříve či později se stočí řeč na právo, i když se předtím baví třeba u hurikánu Gustav nebo o amerických prezidentských volbách. My jsme se přes prezidentské volby dostali k volbám státních soudců na Floridě a k výběru soudců v Itálii a v České republice.
První věcí, která mne v druhé půli srpna zaujala na amerických kabelových kanálech (samozřejmě po McCainových agresivních spotech spojujících Baracka Obamu s celebritami typu Paris Hilton, a dokola opakujících „he is not not ready“), byla volba amerických soudců ve státě Florida. Američtí federální soudci jsou vybíráni známým procesem, ve kterém prezident nominuje a senát potvrzuje. Ustavování státních soudců však odvisí stát od státu. Na Floridě, stejně jako například v Kalifornii, se soudci volí přímou volbou. Volební kampaň, jak jsem ji měl možnost sledovat, se podobá podfinancované kampani politické strany. Na kabelové televizi se tedy objeví třicetisekundový post, ve kterém ale často nejsou vyzdvihovány kvality kandidáta na soudcovské místo, ale naopak se napadá druhý kandidát – v příkladě, který jsem viděl, šlo o kritiku kandidáta, který má být podle spotu napojen na problematické a zkorumpované podnikatele. Billboardy se objevují i na veřejném prostranství, kandidáti se setkávají se svými voliči.
Americká profesorka z tohoto způsobu volby soudců nadšená příliš nebyla. Upozornila, že takovýto způsob volby vede v podstatě k ještě větší politizaci justice, než je kreace americké federální justice. V jistém smyslu to je asi pravda, protože při schvalovacím slyšení v americkém senátu se senátoři zajímají nejen o politickou orientaci soudce, ale též (a snad i hlavně) o jeho soudcovskou metodologii, kterou prezidentem nominovaný kandidát zastává (v Americe často traktované doktríny originalismu nebo naopak přístupu k ústavě podobně jako ke common law atd.). Při přímé volbě něco takového nepřipadá téměř v úvahu, protože snaha uchvátit voliče rozpravou o možnostech právnické argumentace by se asi nesetkala s příliš velkým úspěchem. Ke smysluplné kandidatuře na soudce je třeba investovat minimálně 100 tisíc USD do kampaně. Nikoliv překvapivá je volební účast, která na Floridě nedosahuje ani dvaceti procent registrovaných voličů.
Na naší debatu reagoval italský profesor, který se připojil s kritikou vlastního modelu ustavování justice v Itálii. Ten je založen na nejvyšší soudcovské radě, která vybírá kandidáty procesem, který je podle mého italského kolegy zcela neprůhledný (čtenář mi promine, ale nebudu tu uvedené akademiky přímo jmenovat, protože diskuse se odehrála nad sklenkou vína, a tedy není třeba zde dodržovat přísné citační normy). Nejvyšší soudcovská rada je podle něj zcela zpolitizovaná, utopená ve vlastních interních bojích, což se – společně s naprostou neprůhledností systému výběru soudců - negativně promítá i do výběru soudcovských kandidátů, který je formálně realizován výběrovými testy. Takovýto popis negativních efektů v systému silné soudcovské rady mi nápadně připomněl akademickou kritiku španělského a italského systému z pera italských akademiků Carla Guarnieri a Patricie Pederzoli The power of judges : a comparative study of courts and democracy.
Z uvedeného mi vychází, že systém, ve kterém určitá moc kreuje sebe samu, jak je tomu v některých systémech založených na silné soudcovské radě (např. Maďarsko nebo Itálie), je krajně problematický, protože jednak zpochybňuje legitimitu justice, jednak justici silně politizuje (viz v detailech shora citovanou italskou práci). Tím nechci říci, že dobrý je systém český, neboť ten přináší problém zcela opačný – tedy nadměrný vliv exekutivy na justici a s tím spojené problémy opakovaně připomínané Ústavním soudem. Tento problém byl nedávnou novelou zákona o soudech a soudcích (č. 314/2008 Sb.) co se týče soudcovských funkcionářů ještě více umocněn (kritika této novely by vyžadovala samostatný post, zde stačí odkázat na velmi trefný článek Ivy Brožové). Myslím si, že řešením je systém slabší soudcovské rady, kde justice vystupuje jako partner exekutivy, v některých otázkách má dokonce rozhodující slovo (např. detaily financování justice nebo některé organizační otázky), v některých otázkách má naopak rozhodující slovo exekutiva (výběr soudců), systém však především funguje na principu sdílených pravomocí a spolupráce. Na straně justice je silný hlas, který jí reprezentuje (soudcovská rada) - ten dnes justici citelně chybí. Tím se předchází problému úplného uzavření justice do sebe samé, na straně jedné, a problému nadměrného vlivu exekutivy, na straně druhé.
První věcí, která mne v druhé půli srpna zaujala na amerických kabelových kanálech (samozřejmě po McCainových agresivních spotech spojujících Baracka Obamu s celebritami typu Paris Hilton, a dokola opakujících „he is not not ready“), byla volba amerických soudců ve státě Florida. Američtí federální soudci jsou vybíráni známým procesem, ve kterém prezident nominuje a senát potvrzuje. Ustavování státních soudců však odvisí stát od státu. Na Floridě, stejně jako například v Kalifornii, se soudci volí přímou volbou. Volební kampaň, jak jsem ji měl možnost sledovat, se podobá podfinancované kampani politické strany. Na kabelové televizi se tedy objeví třicetisekundový post, ve kterém ale často nejsou vyzdvihovány kvality kandidáta na soudcovské místo, ale naopak se napadá druhý kandidát – v příkladě, který jsem viděl, šlo o kritiku kandidáta, který má být podle spotu napojen na problematické a zkorumpované podnikatele. Billboardy se objevují i na veřejném prostranství, kandidáti se setkávají se svými voliči.
Americká profesorka z tohoto způsobu volby soudců nadšená příliš nebyla. Upozornila, že takovýto způsob volby vede v podstatě k ještě větší politizaci justice, než je kreace americké federální justice. V jistém smyslu to je asi pravda, protože při schvalovacím slyšení v americkém senátu se senátoři zajímají nejen o politickou orientaci soudce, ale též (a snad i hlavně) o jeho soudcovskou metodologii, kterou prezidentem nominovaný kandidát zastává (v Americe často traktované doktríny originalismu nebo naopak přístupu k ústavě podobně jako ke common law atd.). Při přímé volbě něco takového nepřipadá téměř v úvahu, protože snaha uchvátit voliče rozpravou o možnostech právnické argumentace by se asi nesetkala s příliš velkým úspěchem. Ke smysluplné kandidatuře na soudce je třeba investovat minimálně 100 tisíc USD do kampaně. Nikoliv překvapivá je volební účast, která na Floridě nedosahuje ani dvaceti procent registrovaných voličů.
Na naší debatu reagoval italský profesor, který se připojil s kritikou vlastního modelu ustavování justice v Itálii. Ten je založen na nejvyšší soudcovské radě, která vybírá kandidáty procesem, který je podle mého italského kolegy zcela neprůhledný (čtenář mi promine, ale nebudu tu uvedené akademiky přímo jmenovat, protože diskuse se odehrála nad sklenkou vína, a tedy není třeba zde dodržovat přísné citační normy). Nejvyšší soudcovská rada je podle něj zcela zpolitizovaná, utopená ve vlastních interních bojích, což se – společně s naprostou neprůhledností systému výběru soudců - negativně promítá i do výběru soudcovských kandidátů, který je formálně realizován výběrovými testy. Takovýto popis negativních efektů v systému silné soudcovské rady mi nápadně připomněl akademickou kritiku španělského a italského systému z pera italských akademiků Carla Guarnieri a Patricie Pederzoli The power of judges : a comparative study of courts and democracy.
Z uvedeného mi vychází, že systém, ve kterém určitá moc kreuje sebe samu, jak je tomu v některých systémech založených na silné soudcovské radě (např. Maďarsko nebo Itálie), je krajně problematický, protože jednak zpochybňuje legitimitu justice, jednak justici silně politizuje (viz v detailech shora citovanou italskou práci). Tím nechci říci, že dobrý je systém český, neboť ten přináší problém zcela opačný – tedy nadměrný vliv exekutivy na justici a s tím spojené problémy opakovaně připomínané Ústavním soudem. Tento problém byl nedávnou novelou zákona o soudech a soudcích (č. 314/2008 Sb.) co se týče soudcovských funkcionářů ještě více umocněn (kritika této novely by vyžadovala samostatný post, zde stačí odkázat na velmi trefný článek Ivy Brožové). Myslím si, že řešením je systém slabší soudcovské rady, kde justice vystupuje jako partner exekutivy, v některých otázkách má dokonce rozhodující slovo (např. detaily financování justice nebo některé organizační otázky), v některých otázkách má naopak rozhodující slovo exekutiva (výběr soudců), systém však především funguje na principu sdílených pravomocí a spolupráce. Na straně justice je silný hlas, který jí reprezentuje (soudcovská rada) - ten dnes justici citelně chybí. Tím se předchází problému úplného uzavření justice do sebe samé, na straně jedné, a problému nadměrného vlivu exekutivy, na straně druhé.
Na papíře snad vypadá dobře systém přímé volby soudců, ve kterém je samozřejmě neotřesitelná legitimita soudců, jeho praktická realizace však vyvolává velké problémy shora naznačené. Nejslavnější a nejsilnější stránkou americké justice je ostatně justice federální, a nad některými státními systémy i sami Američané jen bezradně krčí rameny. Navíc je jednoznačné, že soudce ke sklonku volebního období tento systém svádí k líbivým a populistickým rozhodnutím (jen trochu mne uklidňuje, že trestní proces je v USA založen na porotách, a tedy role soudce v něm je přece jen limitovaná). Mimochodem, málo se ví, že systém přímé volby v 60. letech minulého století fungoval též v Československu co do volby okresních soudců, jeho praktická realizace byla ale podmíněna typickou reálně socialistickou šarádou a karikaturou jakýchkoliv voleb v systému, kde žádné alternativy reálně neexistovaly.