Proč NS USA přestává být z globálního hlediska argumentačně vlivným soudem
Chci čtenáře blogu upozornit na zajímavý článek v NY Times na téma proč NS přestává být vlivným soudem z hlediska srovnávacího ústavního práva. Pro někoho, koho téma zajímá, sice článek nepřinese nic zásadně nového (i když já se třeba dozvěděl přinejmenším příbuzenské vztahy v rodině Calabresi), pro takové čtenáře však doporučuji článek z jiného důvodu: všimnout si, jakým stylem dokáže psát americký deník o komplikovaných právních otázkách, a jak důležité slovo mají v interview akademici a soudci, kteří dokáží na novinářovy otázky odpovídat srozumitelně a jasně.
23 komentářů:
Za povšimnutí stojí i délka textu. Přitom jsou NYT deník. (Jasně, NYT jsou elita; ale to v ČR HN taky.)
Tento článek z NYT trefně komentuje z konzervativního pohledu na Balkinization (http://balkin.blogspot.com/2008/09/exporting-ussupreme-court-decisions.html) Michael Stokes Paulsen. Z velké části s ním souhlasím - třeba i český ÚS dospěje někdy do stádia, kdy vybuduje svou vlastní interpretaci naší Ústavy a LZPS a nebude se eklekticky poohlížet pro radu tu či onde.
Jinak vřele doporučuji i předchozí věci od Adama Liptaka v sérii "American Exceptions" [http://topics.nytimes.com/top/news
/us/series/american_exception/index.html]. Dotýkají se spousty zajímavých otázek, včetně nedávno diskutované volby amerických státních soudců.
tak jsem si Davide Paulsena přečetl, a nesouhlasím s ním ani trochu. Nevím, co je to vytvoření "vlastní interpretace naší Ústavy a LZPS", k němuž bys náš ÚS nabádal. Samotný pojem lidských práv předpokládá univerzalitu, byť to by bylo téma na diskusi (viz např. mnohé McCruddenovy články). Navíc malý právní diskurs ČR se 4 fakultami těžko může vytvořit něco svébytného, originálního, a zároveň chytrého. Ostatně Švýcaři na to přišli již dávno, a komparatistika je tam jednou z běžných metod výkladu práva.
Tvrdím, že dobře udělaná komparatistika omezuje soudcovskou diskreci, musí to být ale poctivé. Vynikajícím příkladem jsou mnohé rozsudky ÚS JAR nebo NS Švýcarska (dodnes mám jako vzor rozhodnutí BGE 126 III 129 Kodak SA v. Jumbo-Markt AG (2000), kde v otázce práva průmyslového vlastnictví soud diskutuje právo a judikaturu VB, Japonska, Francie, SRN, Rakouska, Francie, Itálie, Portugalska, Nového Zélandu, rozhodnutí WTO a ESD atd.)., které berou komparativní pro a proti. Viz např. Kramer E.A.: Juristische Methodenlehre, Stämpfli Verlag AG Bern, Verlag C.H. Beck München 1998, 190 násl.
NS USA je ale prostě výjimka, a teprve nedávno objevil, že trest smrti pro mladistvé nebo trestání za sodomii (homosexuální styky) jsou protiústavní. Je pak pochopitelné, že podobný stav mysli nikoho neosloví.
Problém je nicméně u liberálního výkladu ústavy - Roe v Wade (právo na potrat) veškerou diskusi o nových soudcích redukovalo jen na tuto otázku, což je velká chyba (asi před rokem The Economist napsal, že je smutné, že nikdo nediskutuje např.ekonomické názory soudců NS, ale všichni se soustředí jen a jen na ty potraty).
Hezké povídání. Vychází ale z nevysloveného předpokladu, že USSC někdy "argumentačně vlivným soudem byl". A to je spíš zbožným přáním než realitou.
To záleží, Michale, na tom, co definuješ jako kritéria "argumentační vlivnosti." Podle těch, která si stanovily NY Times, se dá říci, že byl.
Podle mého však klesající počet citací není ukázkou klesající faktické autority NS USA, jako spíše ukázkou toho, že soudci obecně hledají komparativní argumenty pouze na podporu svých řešení. A protože NS USA je poslední dobou, alespoň tedy na evropské poměry, dosti konzervativní, tak se jiným soudům nehodí jeho názory moc do krámu, protože vypořádávat se s komparativními argumenty nepodporujícími danou pozici není takové "vzrrrrůšo" jako arbitární výběr těch, které se mi do krámu hodí. Ostatně mám takové matné tušení, žes na téma svévolnosti komparativní argumentace i něco napsal, takže moc dobře víš, co chci tímto říci...
Četl jsem zajímavé rozhodnutí ÚS JAR (v. Makwanyane 1995 (6) BCLR 665), ústavnost trestu smrti, kde se ÚS JAR vypořádal i s americkou judikaturou, a vysvětlil, proč judikatura NS USA neposkytuje soudcům správný výklad Ústavy JAR. To rozhodnutí je ukázkou poctivého přístupu k ústavní komparatistice, kterého je pohříchu velmi málo.
ad MB:
To tvrdí i Paulsen: "Our Court serves as a bad example, METHODOLOGICALLY, concerning how to go about the enterprise of constitutional interpretation of an authoritative written legal text.":)
ad ZK:
1) Pro mě klíčová pasáž z postu Paulsena je toto:
"More importantly, I am optimistic enough to hope that diminished exports of Supreme Court interpretations of our Constitution reflect the increased understanding by foreign courts that (1) their written constitutions are not the same as ours;(2) even where language might be similar, our Supreme Court's interpretations are often not very sound; and (3) even where such foreign courts might possess a proper authority to engage in policymaking, U.S. judicial policymaking is not very good policymaking."
Z této citace plynou zásadní problémy spojené s komparatistikou: (1) zaměřuje se primárně na výsledky, a méně na text zákona/Ústavy, který byl v jiné zemi interpretován; (2)
často nebere plně v potaz další
výchozí parametry (platí zejména pro ústavní právo) jako historii, politickou kulturu, vliv náboženství, ústavní tradici, sociální, kulturní a ekonomické podmínky atd. dané země; (3) které země budu srovnávat?; (4) proč se uchýlím ke komparatistice v této kauze a v jiné ne? + (5) myslím, že má PB pravdu, že "soudci obecně hledají komparativní argumenty pouze na podporu svých řešení"...
2) Co rozumím pod "vlastní interpretací naší Ústavy a LZPS"?
To, že bude ÚS brát ohled na specifika textu české ústavy a LZPS, bude přihlížet k
historii, politické kultuře, ústavní tradici, sociálním, kulturním a ekonomickým podmínkám ČR (viz výše) a maje na paměti tyto výchozí předpoklady, bude interpretovat český ústavní pořádek.
To samozřejmě neznamená, že ÚS nemůže nebo by neměl citovat rozhodnutí zahraničních soudů - musí ale přihlédnout k výchozím parametrům uvedeným výše. Navíc by měl ÚS splnit i další kritéria: (1) postupovat transparentně a citovat i rozhodnutí nepodporující jeho závěr (a vypořádat se s nimi); (2) vycházet z reprezentativního komparativního vzorku a (3) určit kritéria pro to, kdy přistoupí ke komparatistice a kdy ne.
3) Tvrzení, že "dobře udělaná komparatistika omezuje soudcovskou diskreci" je přinejmenším sporné. Většina amerických právníků si myslí opak (trefně to napsal CJ Roberts: “Foreign law, you can find anything you want”). Komparatistika tak může být použita k ospravedlnění závěru, ke kterému by interpret nikdy nedošel na základě textu (vlastní) Ústavy/zákona nebo vést i k názorové uniformitě. Navíc platí, že čím rozsáhlejší komparatistika, tím méně lidí (a tím spíš v ČR) může kvalifikovaně verifikovat závěry z ní vyvozené. To jsou holt dvě strany téže mince.
4) "Samotný pojem lidských práv předpokládá univerzalitu" - to je na delší debatu, ale ani s tímto závěrem v této podobě nesouhlasím. Ale to je off topic.
5) Ad ÚS JAR - mají to přímo v ústavě, že musí vzít v potaz mezinárodní právo a mohou vzít v potaz zahraniční právo. Jinak Makwanyane je z metodologického hlediska opravdu velmi dobré rozhodnutí.
Ad NS Švýcarska - viděl jsi nějaké české rozhodnutí, které by provedlo precizní komparatistiku, zvážilo pro a proti možných řešení, přiklonilo se k nějakému z nich a přesvědčivě toto přiklonění odůvodnilo?
Suma sumárum, nejsem proti komparatistice jako takové, ale brzdil bych přílišný optimismus, pokud jde o její používání. Vše se navíc stáčí k tomu, co je to DOBŘE provedená komparatistika - podle mě kritéria pro dobrou komparatistiku jsou tak vysoká, že je v ČR málokdo splní (a ještě méně lidí je schopno ověřit, zda-li byla tato kritéria naplněna), což hovoří (alespoň prozatím) pro zdrženlivost v jejím používání.
Ad David Kosař
Výborně rozebráno, naprosto souhlasím se všemi body, včetně závěru.
Reagovat bych chtěl nicméně na úvodní poznámku, kterou jsi adresoval Michalovi - podle mého Paulsen touto větou myslel, že SCOTUS je příliš instrumentalistický a kreativní, místo aby se více držel textualismu a originalismu. Tam se domnívám, že směřovala jeho kritika metodologie. Vzhledem k tomu, že pro mnohé vrcholné soudy je přehnaná kreativita a instrumentalismus skoro denní chleba, nejsem si jist, že by toto měl být důvod, proč by nehleděly k argumentům NS USA.
Nevylučuji samozřejmě, že jsem špatně pochopil Paulsena, Michala, Tvou poznámku či všechno dohromady:-)
Nejde pouze o kvalitu komparativní argumentace jako takové, ale též o kvalitu jejích vstupů. Pokud je situace taková, že "constitutional interpretation by the U.S. Supreme Court is simply ad hoc judicial policymaking", jak píše Paulsen, pak takové interpretace prostě nejsou vhodným vstupem pro komparativní argumentaci.
Omlouvám se za zdvojený komentář, ale když už se bavíme o tom, jak vypadá dobrá komparatistika, tak v oblasti Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží (CISG) se dá pár takových případů najít, už proto že její článek 7 říká:
"In the interpretation of this Convention, regard is to be had to its international character and to the need to promote uniformity in its application and the observance of good faith in international trade."
Za vzor naplnění mandátu tohoto článku je často vydáván tento judikát, vydaný Tribunalem di Vigevano, kde je citováno asi 40 cizích rozhodnutí. Problém je v tom, že je veřejným tajemstvím, že ho pro dotyčného soudce napsal profesor Ferrari, přední odborník na CISG.
To ovšem jen bohužel potvrzuje skutečnost, že na opravdu poctivou komparatistiku často chybí soudcům čas, zdroje, nebo schopnosti (ať intelektuální či jazykové), nebo všechno dohromady.
Btw., CISG je přitom oblastí, kde se dá poměrně jednoduše dělat komparatistika doslova s celým světem (myšleno svět států Úmluvy), neboť existují skvělé databáze mnoha tisíc rozsudků nejen v originále, ale i přeložených do angličtiny, obsahující navíc i anotace a doktrinální články.
Takové databáze lze najít zde či zde (jedná se pouze o demonstrativní výčet, je jich asi šest).
Nicméně podíváte-li se na všechny judikáty NS ČR k CISG, kolik že cizích rozhodnutí cituje, zjistíte, že ani jedno. NIKDY. Textu čl. 7 navzdory...
I tak vypadá komparatistika v české praxi...
Myslím si, že stojíme s Davidem docela blízko. Pro mne sice autoritou z NS USA není Roberts, ale Breyer (a ten říká něco jiného), nicméně to je čistě subjektivní.
V Davidem cit. výroku ale Roberts pravdu nemá, protože kauzy, které jsem shora citoval, nevyvolávaly problém, že "by bylo lze najít cokoliv chcete." Na počátku 21. století totiž neexistovaly prakticky žádné země, které by popravovaly nezletilce (Roper v Simons) a žádné země euroatlantického okruhu, které by trestaly homosexuální styky (tím naznačuji i relevantní výběr zemí pro ústavní komparatistiku, který není hodnotově neutrální, jsou to totiž země, které sdílejí naší kulturu, tedy to, co je zjednodušeně nazýváno "euroatlantická kultura". Tedy skutečnost, že Irán homosexualitu trestá, je pro mne irelevantní (i když on ji vlastně netrestá, neboť v Iránu homosexuálové nejsou, jak vtipně uvedl jeho prezident), neboť výběr zemí je dán hodnotově a je redukován na Evropu na západ od Ukrajiny, USA, Kanadu, Nový Zéland, Austrálii a případně též JAR. Problém konzervativních soudcú NS USA v obou uvedených kauzách tedy nebylo to, že by našly v komparatistice cokoliv, ale právě to, že tam své řešení najít prostě nemohly (a argumenty Scalii v Roper v Simons, že Otcové-zakladatelé neměli před 200 lety problém s popravou sedmiletého, jsou karikaturou originalismu). Co chce Breyer po NS USA, je něco jako argumentační břemeno v situaci, kdy je tady tendence ke globální shodě na určitém řešení.
Situací, kdy v právu nenajdeme "cokoliv se nám zachce", není tak málo, a nejsou limitovány jen na extrémní příklady. Jiným příkladem je přenos důkazního břemene u antidiskriminačních kauz - najdeme jej nejen v EU, ale též v USA a řadě dalších zemí, které jsou z hlediska mé metody relevantní. Dokonce i interrupční judikatura ústavních soudů dává jakýs takýs převažující trend - viz vynikající Garlického disent v polské interrupční kauze z roku 1997, který podle mne zesměšnil komparativní metodou názor většiny, která v oblasti komparativního a mezinárodního práva vycházela z totálních bludů.
Další problém, který mám s Davidovým názorem, je jeho nadměrný důraz na vybudování metodologie. Trochu bych poopravil svůj necitlivý odsudek vyložený v předchozím komentu - vybudování konzistentní metodologie je nutné, a není tedy možné, aby ÚS ČR létal v jedné kauze k suspect qualification, a v další kauze vycházel z něčeho úplně jiného. Mimochodem, Davidův článek v nedávné jurisprudenci je mimořádně významným příspěvkem k jedné velké metodologické mezeře našeho ÚS. Nicméně i když si ÚS metodologii někdy vytvoří (doufejme, že ano), metodologie poměřování konfliktních práv atd. není něčím, co by vedlo ke správným řešením, ale spíše něčím, co významně strukturuje podobu právní argumentace. Jinými slovy, komparatistika je a bude vhodná (v tom jsme ale s Davidem zajedno).
Konečně k T. Sobkovi - "constitutional interpretation by the U.S. Supreme Court is simply ad hoc judicial policymaking". S trochou cynismu a nadsázky se mohu ptát - neplatí totéž o jakémkoliv ústavním soudu? Problém NS USA je jen to, že tam se na to výslovně upozorní, a je to s ohledem na styl odůvodnění více vidět. Kvalitní ústavní soudce musí maximálně tuto tendenci k subjektivizaci ústavní argumentace potlačit. Vynikajícím příkladem je Casey v Planned Parenthood a názor O Connor, Kennedyho a Soutera.
"ad hoc judicial policymaking"
Myslím, že mnoho diskusí o komparativní metodě trpí tím, že není ujasněno, zda ji chápeme z hlediska funkcionalismu (inspirace v cizině pro řešení podobných problémů) nebo v diskursivním smyslu (dialog mezi soudci různých jurisdikcí zaměřený na obecně platné principy). Onen první přístup je skromnější a lépe se srovnává s instrumentálním adhocismem, ten druhý je ambicióznější, nicméně je zatížen předpokladem, že se uznává něco jako ius commune of human rights. Ale to jsem asi off topic.
Myslím si, že "ius commune of human rights" se uznává, viz má zmínka o univerzalismu, ovšem s jedním významným "ale". Myslím, že univerzalita lidských práv by měla být nesporná, ovšem ve smyslu sdílené koncepce lidských práv. V okamžiku, kdy jsou lidská práva pozitivizována v lidskoprávních katalozích, dochází k tomu, že jde stricto sensu o "česká", "německá" aj. práva. Sdílíme tedy společnou ideu, společnou koncepci, nicméně jejich interpretace je již záležitostí domácí právní kultury.
Jinak myslím, že Tomášovy příklady jsou ukázkou dvou základních funkcí, které jsou komparatistice v argumentaci přikládány. Těch funkcí je samozřejmě ještě více, já beru za svůj diskursivní ideál (je to ideál, který je samozřejmě v realitě nedosažitelný, ostatně jako celá diskursivní teorie).
ad ZK:
Pro mě není autoritou na NS USA ani Roberts ani Breyer. Robertse jsem pouze uváděl jako příklad pro dokreslení toho, že ne všichni akceptují (a v USA si dovolím tvrdit, že menšina), že "dobře udělaná komparatistika omezuje soudcovskou diskreci". Nic více, nic méně. [Jinak je vcelku jasné, že většině Evropanů bude bližší Breyer než Roberts či Scalia - ostatně polovina postů z počátků JP věnovaná Breyerovi hovoří za vše].
Pokud jde o Tvoje příklady komparatistiky, ty odvádějí pozornost od jádra problému. Je lehké argumentovat proti trestu smrti u mladistvých, právu na interrupci, přenosem důkazního břemene v diskriminačních kauzách či právy homosexuálů (zvláště v kroužku evropských liberálů). To nic ale nemění na závěru, že "když něco dělají jiné země, my musíme taky" je dost mizerný argument. Říkáš, že „problém konzervativních soudců NS USA v obou uvedených kauzách tedy nebylo to, že by našly v komparatistice cokoliv, ale právě to, že tam své řešení najít prostě nemohly“ – problém je v tom, že oni nic hledat nemuseli (o originalismu si můžeme myslet co chceme, ale je to v současnosti převažující proud ve výkladu Ústavy USA).
Co takhle jiné příklady: (1) když většina zemí „euroatlantické kultury“ tvrdě postihuje „hate speech“, má je USA následovat jenom proto, že tu je „tendence ke globální shodě na určitém řešení“?; (2) když většina zemí „euroatlantické kultury“ neakceptuje „political question doctrine“, má je USA následovat?; (3) když většina zemí „euroatlantické kultury“ zrušila trest smrti, má je USA následovat?; (4) když většina zemí „euroatlantické kultury“ nezná „punitive damages“, má je USA následovat? Podle mě je odpověď vždy NE.
Pokud jde o "nadměrný" důraz na vybudování metodologie, tak do stádia, kdy se budeme moci bavit o hypertrofii metodologie (jako např. v Německu), máme ještě hodně daleko. Nikdo taky netvrdí, že metodologie je "něčím, co by vedlo ke správným řešením" - není ale podle mě ani POUZE "něčím, co významně strukturuje podobu právní argumentace". Konsistentní metodologie přispívá k právní jistotě, zvyšuje předvídatelnost výsledku soudního sporu, umožňuje verifikovat závěry soudu (resp. vysledovat posun v judikatuře) a ulehčuje život nižším soudům, které se musí závěry vyšších soudů (resp. ÚS) řídit. A co dál? Metodologie snižuje diskreci soudců a samozřejmě zabraňuje úletům. Za všechny jen dva: (1) pokud už jsi zmínil diskriminaci, tak stačí zmínit nález sp. zn. Pl. ÚS 53/04 (diskriminace z důvodu rozdílného důchodového věku mužů a žen v závislosti na počtu vychovaných dětí), který jsi sám s MB komentoval – kdyby měl ÚS vypracovaný nějaký diskriminační test, nikdy by podle mě ke svému závěru nemohl dojít; (2) pokud jde o test proporcionality, tak ideálním příkladem z poslední doby je nález Pl. ÚS 25/07 z 13. 3. 2008 Ústav pro studium totalitních režimů (rovněž komentovaný na JP), kde podle disentujících soudců Nykodýma a Holländera neprošel § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 181/2007 Sb. ani testem vhodnosti – tj. prvním kritériem testu proporcionality (sic!), zatímco většina přistoupila rovnou k poměřování (tj. k třetímu kritériu testu proporcionality) mezi právem na přístup k veřejným funkcím ve smyslu čl. 21 Listiny na jedné straně a principem ochrany demokracie na straně druhé a konstatovala, že toto ustanovení je OK (viz § 73 nálezu). Chápu, že se mohou soudci ÚS přít o výklad druhého nebo třetího kritéria testu proporcionality, ale toto??? To jsme ale už trochu off-topic.
Nemáš tedy žádného oblíbeného soudce na NS?
(1) většina zemí „euroatlantické kultury“ tvrdě postihuje „hate speech“ - to není tak jednoznačné, např. pro Skandinávii je německé pojetí tak cizí, že jsem v diskusi s evropskými studenty nakonec svolil k tomu, že nebudu vůbec nazývat toto řešení "evropské", ale "středoevropské". Jiné je to též v Austrálii, tuším v Holandsku (tam si nejsem z hlavy jistý) atd. Pro Evropany je podle mne významná spíše geneze amerického přístupu k hate speech (viz mnohé články Schauerovy), která řekne více než jen strohá deskripce současného amerického stavu; (2) „political question doctrine“ - podle mne nemáš pravdu, určitou variantu na PQ doctrine má každý ÚS (byť z důvodu odlišné struktury abstraktního přezkumu je PQ doctrine koncipována v Evropě jinak, je tam přítomna - Tvůj přístup zůstává na povrchu, a nevšímá si, co je ve hloubce právní argumentace každého soudu). Srovnáváš tedy nesrovnatelné, totiž abstraktní přezkum evropského ÚS a americké judicial review; (3) trest smrti - viz níže; (4) variantu na „punitive damages“ zná již dokonce i judikatura ESD v některých antidiskriminačních kauzách, nicméně ve světě obecně PD v americkém rozsachu není, proto platí totéž, co uvedu k (3).
K (3) a (4) - Tvé otázky jsou špatně položené, protože komparatistika představuje jen "burden of argument", nikoliv nezbytnost následovat dominantní proud. Podsouváš mi velmi lacinou otázkou přesně to, co podsouvá v kauze Roper např. Scalia většině NS USA. Jinými slovy, směšuješ argument závazný a argument působící silou přesvědčivosti. Proto nabídne-li soudce významný argument textem domácí ústavy, historií, účelem či čímkoliv obdobným, může vysvětlit, proč dospěl k jinému řešení než je řešení dominantní.
K originalismu: že by to byla vůdčí doktrína, tím si nejsem vůbec jist (ona totiž žádná dominantní doktrína není). Liberální soudci jí odmítají a Scalia ji v Roperovi karikoval ad absurdum. Na hodinách, kde jsme v USA studovali ústavní právo, tedy US Constitutional Law (Prf. Regan) a US Constitutional Interpretation (Prof. Herzog), jsme se učili, že žádná vůdčí doktrína není, ale je jen pluralita různých názorů na to, jak ústavu interpretovat.
K metodologii ÚS: obecně souhlas, přesto si myslím, že obecně význam různých testů podle mne silně přeceňuješ (avšak to bych už nechal na naší debatu během úterního oběda).
Ad ZK:
ad moje příklady:
Topíme se už ve slovíčkaření. Samozřejmě, že evropský přístup k hate speech není uniformní - ale ten americký je obecně mnohem benevolentnější (viz právě ty Schauerovy věci). Stejně tak PQ doctrine existuje u všech soudů, ale americká verze JE výrazně specifická atd.
Neřekl bych, že směšuju argument závazný a argument působící silou přesvědčivosti - klíčová otázka je, jak silnou roli hraje tvoje "burden of argument", a o tom to vše je. Navíc obracíš argumentační břemeno - ten, kdo argumentuje komparatistikou, musí podle mě nejdříve prokázat, proč je komparace v dané kauze relevantní + přihlédnout k výše zmíněným výchozím parametrům. To, že to jinde dělají jinak, je SAMO O SOBĚ irelevantní.
Ale vraťme se zpátky ke komparatistice v běžném neústavním životě soudce. Petr Bříza citoval CISG, já uvedu jinou mezinárodní smlouvu, která je obvzláště vhodná ke komparatistice - Ženevskou úmluvu o uprchlících (na komunitární úrovni rozvedenou v kvalifikační směrnicí č. 2004/83/ES, která si klade za cíl sjednotit definici uprchlíka v členských zemích EU). Kolikrát jsi v azylových věcech přistoupil ke komparatistice? A pokud ne, tak proč?
ad originalismus:
Když si zadáš "originalism" na SSRN nebo na Balkinization, uvidíš, že i liberálové jako Jack Balkin a další se snaží ve svých nejnovějších článcích svou teorii ústavní argumentace aspoň nějak napasovat právě na originalismus (až to dovedlo Stephena Griffina ke zvolání "Everyone seems to be running away from living constitutionalism!"). To o nečem svědčí, ne? I když zase nikdo netvrdí, že v USA neexistuje pluralita "různých názorů na to, jak ústavu interpretovat"; jen, že originalismus hodně posílil.
Jinak originalismus nejlépe zesměšnil Posner ve své nové knize "How Judges Think?".
Ad Zdeněk
Positivní úprava lidských práv má z povahy věci pouze deklaratorní povahu. Pro obsah lidských práv je konstitutivní až argumentační praxe. Jestliže vzhledem k lidským právům vznášíme požadavek na univerzálnost, pak tento požadavek bude nejlépe splněn tím, když bude ústavní praxe otevřená (doslova vystavená) argumentům cizích soudů. Ale na tom se asi shodneme.
Od Petra Zimy
Tím postem jsem me moc nepotesili. Práve jsem poslal nasemu Ustavnímu soudu nové rozhodnutí NS USA Meachem v. Meacham v. Knolls Atomic Power Laboratory (06-1505)-tyká se věkove diskriminace. Ale jak to vidim podle článku pana Kühna, tak nad tím u nás asi mavnou rukou.
Ad Tomáš: Neviem, či som to už raz nespomínal, ale môj vedúci LL.M. mal raz krásnu hlášku ohľadne tiežargumentu "z povahy veci plynie..." a to (môj prízemný preklad ale stráca nemecký Glanz): "Veci svoju povahu nemajú, povahu majú ľudia, poniektorí z nich dokonca aj charakter, ale nie veci". :)
Asi tiež trpím na path dependance, ale ked niekto povie "z povahy veci plynie", tak mu celkom nerozumiem.
Ad Kristián
Formulaci "Positivní úprava lidských práv má z povahy věci pouze deklaratorní povahu." můžeš chápat takto:
Pro ty, kteří lidská práva chápou tradičním způsobem, tedy jako práva přirozená, má jejich positivní úprava v nějakém katalogu (třeba v LZPS) pouze deklaratorní povahu.
Všimni si, že tato věta je tautologie. :)
ale to sa z Tvojej vety naozaj nedalo vyčítať. :)
Inač aké praktické vedia byť tautológie, čo? :)
Ad Kristián
Pojmové závazky mají praktický význam. Je např. absurdní, aby někdo považoval lidská práva za přirozená práva, ale pak se dohadoval o slovíčka v Listině.
btw. Není pravda, že věci nemají povahu (ve smyslu nature).
Copak řeči o přirozeném právu ještě dnes někdo bere vážně? Neznám žádného právníka - iusnaturalistu.
Petr Hradil
Okomentovat