Jeden ze čtenářů Jiného práva – komentátorů vyjádřil zájem o příspěvek na téma vlivu pozitivní (obrácené) diskriminace na přijímací řízení na právnické fakulty v USA. Pozitivní diskriminace, tedy protežování menšiny na úkor většiny, je samozřejmě složité téma, které se v USA netýká jen černochů nebo indiánů, ale také hispánců (a v rámci této menšiny hispánců různého původu), asiatů, žen, homosexuálů a řady dalších skupin. Nemohu poskytnout hlubší rozbor této problematiky v rámci amerických právnických fakult obecně – můžu jen popsat, co se v této věci děje na Právnické fakultě Nevadské univerzity, kde působím. Nejprve si ale dovolím podělit se o zážitek, který může být považován za případ pozitivní diskriminace. Není to sice zážitek z přijímacího řízení, ale od soudu, a tak snad bude čtenáře Jiného práva také zajímat.
Příběh se odehrál před několika lety při výběru poroty pro civilní řízení před jedním z okresních soudů státu Kalifornie. Ve výběru porotců má první slovo soudce, který se zeptá pozvaných občanů, zda jim něco brání sloužit v porotě. Slečna, co se má za dva dny vdávat, bude omluvena, stejně tak pán, co se má každou chvíli vydat do porodnice asistovat u porodu svého dítěte, a voják, co má nastoupit do aktivní služby. Naopak kandidát na porotce, který se omluvil, že neumí psát, soudcem vyloučen nebyl. (Mimochodem, ten pán nakonec v porotě sloužil a byl vůbec nejpečlivějším porotcem ze všech. Hned první den požádal paní tajemnici o blok a tužku a vše si zaznamenával v náčrtcích.)
Pak jsou na řadě advokáti stran, aby vybrali porotce. V rámci výběru poroty má každá strana určitý počet kandidátů na porotce, které může bez udání důvodu ze služby v porotě vyloučit. Tento proces, takzvaný voir dire, je sám o sobě předmětem vědeckého zkoumání, vyučuje se o něm na právnických fakultách, a to i v samostatných výběrových předmětech (např. zde), píšou se o něm odborné knihy (např. zde), romány a filmové scénáře. Advokáti mají připravenu sadu otázek, které jim mají pomoci vyloučit porotce. V tomto řízení, které se týkalo prodeje nemovitosti, vyšlo velice rychle najevo, koho advokáti do poroty rozhodně nechtěli – kohokoli, kdo byl realitním agentem nebo kdo měl realitního agenta v rodině. Jak však porotci vypadávali, ukázalo se, že všichni vyloučení kandidáti byli asijského původu. V tom okresu bylo zkrátka nepoměrně vyšší procento realitních agentů v této skupině obyvatel.
Zhruba ve dvou třetinách voir dire, když začínalo hrozit, že v porotě možná vůbec žádný občan asijského původu nebude, přerušil soudce řízení a vyzval advokáty, aby ho následovali do kanceláře. Soudce advokátům oznámil, že ví naprosto přesně, proč vylučují všechny asijské kandidáty, ale že takto to dál nepůjde. Pronesl nádhernou přednášku o historii porotního systému v systému common law, o americké Ústavě, americké demokracii a demografickém složení okresu. Zdůraznil, že i když jejich kritérium výběru porotců nediskriminuje nikoho na základě národnosti nebo etnického původu, výsledek jeho aplikace je jednoznačně diskriminační, protože vede k vyloučení všech asijských porotců. „Porota prostě musí vypadat jako tento okres,“ prohlásil. Všichni tři se vrátili do soudní místnosti a pokračovali ve voir dire. Ze dvanácti členů poroty a dvou náhradníků byli nakonec tři porotci asijského původu.
Jak je to tedy s přijímacím řízením na Právnické fakultě Nevadské univerzity? Nejprve je na místě připomenout, že Nevadská univerzita je univerzitou státní a že fakulta je jedinou právnickou fakultou ve státě Nevada. To znamená, že fakulta má významné povinnosti vůči obyvatelům Nevady. Za jednu z těchto povinností je považováno to, že bude vychovávat právníky, kteří, tak jako porotci u onoho kalifornského soudu, budou pokud možno representovat všechny obyvatele státu. Zkrátka, kdyby nastoupila celá advokátní komora, měla by vypadat jako stát Nevada. Fakulta by tomuto výsledku měla napomoci.
To ovšem neznamená, že by fakulta za každou cenu přijímala uchazeče o studium bez požadovaných výsledků z předchozího vzdělání jen proto, že jsou černoši, indiáni nebo hispánci. Existují jisté minimální požadavky – minimální průměr známek z pregraduálního studia a minimální počet bodů ve standardizovaném přijímacím testu LSAT – bez kterých se na fakultu dostat nelze. Ostatně tato čísla jsou významnou součástí koeficientu, který určuje umístění fakulty na žebříčku právnických fakult v USA, takže jakékoli snížení těchto čísel by fakultu značně poškodilo (viz metodika žebříčku fakult U.S. News and World Report zde). Pokud uchazeči tyto minimální požadavky splňují, nastupuje zvážení dalších faktorů. Průvodní dopis a esej, ve kterém se student představí, může ledaccos doplnit ke strohým číslům. A zde národnostní nebo etnický původ může hrát roli – i když zdaleka ne prvotní.
Jedna fáze přijímacího procesu, kde se menšinám věnuje obzvláštní pozornost, je po odeslání oznámení o přijetí. Studenti pak mají několik měsíců, během nichž se rozhodují, zda nastoupí na tuto fakultu nebo případně na jinou, která je také přijala (studenti se běžně hlásí na několik fakult). V tomto bodě se studenti rozhodují podle žebříčku fakult, dosažitelnosti stipendií, výšky životních nákladů, ale také podle toho, zda se fakulta nachází ve městě, které je jejich menšině příznivě nakloněno, a ve kterém je šance nalézt si životního partnera ve stejné etnické skupině. Tak se může například stát, že Nevadská univerzita přijde o řadu přijatých černošských studentů. Černošská populace v Las Vegas a okolí totiž není velká a bohužel je do značné míry soustředěna v samostatném městě Severní Las Vegas, známém vysokou kriminalitu. Přijímací komise se snaží s těmito studenty promluvit alespoň telefonicky, podporu jim rovněž nabídne organizace černošských studentů, která na fakultě působí.
Nelze popřít, že uchazeči, kteří se na fakultu nedostanou, se mohou domnívat, že byli vytlačeni menšinovým uchazečem. Podobně později si uchazeči o zaměstnání stěžují, že jsou v nevýhodě v porovnání s černochy, hispánci, ženami atd. Na to se nedá nabídnout jiná útěcha, než že „discriminated groups always perform better“ – tedy empiricky naprosto nepodložené tvrzení, že talentovaní jedinci v diskriminovaných skupinách dosahují lepších výkonů než ti ve skupinách nediskriminovaných. Pokud se tedy „většinoví“ uchazeči cítí diskriminováni, měla by být naděje, že si povedou ještě lépe než kdy předtím.
S americkou přecitlivělostí na otázky národnosti a etnického původu se člověku z jiného prostředí těžko smiřuje. Otázky v dotaznících vyptávající se na národnost, etnický původ, rasu, musí leckterého Evropana prostě urazit. Navíc se může zdát, že k takové přecitlivělosti nejsou žádné důvody, že je přehnaná a zastaralá. Avšak po návštěvě některých amerických států a regionů mnozí změní názor. Když navíc uvážíme, že značná část obyvatel pamatuje doby, kdy existovaly zvláštní vchody pro barevné, kdy autobusy měly speciální sekce pro barevné, kdy byla v některých státech zakázána smíšená manželství (zákony zakazující smíšená manželství byly prohlášeny za protiústavní až v roce 1967), jde z toho mráz po zádech. Soudci byli všichni běloši, advokáti byli všichni běloši, prokurátoři byli všichni běloši. Možná by to tak v právní profesi bývalo mohlo zůstat. Zkušenost ale potvrdila, že etnicky jednolitá právní profese nezajistila rovný přístup k právu všem skupinám obyvatel.
(Otázkou pozitivní diskriminace v přijímacím řízení na vysoké školy se zabýval Nejvyšší soud USA v případu Bakke (zde), ve kterém sice soud prohlásil zvláštní přijímací řízení na lékařskou fakultu Kalifornské univerzity v Davisu za neústavní, ale rovněž připustil, že otázka rasy či etnického původu může v přijímacím řízení hrát určitou úlohu.
Objevují se návrhy, aby různorodost přijatých studentů byla jedním z faktorů pro vytváření žebříčku právnických fakult – viz např. zpráva zde.)
Celý příspěvek