Ústavní soud nesouhlasí s NS ve věci souběhu funkcí

Ústavní soud nedávno vydal pro obchodní korporátní praxi potenciálně značně významný nález ve věci sp.zn. I. ÚS 190/15. V tomto rozhodnutí nesouhlasil s dřívější judikatorní praxí vycházející z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu a zakazující tzv. souběh funkcí člena statutárního orgánu a zaměstnance společnosti (např. předsedy představenstva a generálního ředitele). Je třeba říci, že praxe si s limity danými judikaturou NS zvládala poradit a při náležité přípravě interních dokumentů dotčené společnosti a souvisejících smluv s příslušným členem orgánu / zaměstnancem, byl takový souběh s relativně přijatelným rizikem možný. Přesto je vhodné si daný nález ÚS přečíst.

Celý příspěvek

Dnešní novelizace obchodního zákoníku

Dnes byl ve Sbírce zákonů pod č. 351/2011 Sb. vyhlášen zákon novelizující obchodní zákoník. Ač je vlastní legislativní text poměrně nepřehledný, obsahuje množství významných změn.

Níže zmiňuji některé, které mne zaujaly:

1. Nejvýznamnější (či alespoň nejzajímavější) změnou je zavedení nového textu § 386 odst. 1 obch.zák., který bude nově (od 1.1.2012) umožňovat v obchodních vztazích vzdát se či omezit právo na náhradu škody, a to i před porušením povinnosti, z něhož škoda vznikla. Taková možnost nebude dána u škody způsobené úmyslně. Tuto změnu jistě aplikační (komerční) praxe přivítá, když se tak české právo přikloní k řešení, které je obvyklé i v jiných právních řádech (kontinentálních i anglosaských), vůči nimž dosavadní striktní česká úprava (ponechme stranou snahy o méně striktní interpretaci i dosavadní úpravy) působila jako anachronismus.

2. Další rozhodně zajímavou změnou je nový §66d, který je zjevným pokusem řešit problematiku souběhu funkce člena statutárního orgánu a výkonu pracovního poměru pro příslušnou obchodní společnost (na toto téma se již popsaly stohy papíru). Nová úprava umožňuje, aby statutární orgán pověřil jinou osobu výkonem obchodního vedení (v případech, kdy se nejedná o činnost, kterou by musel vykonávat výlučně stat. org.), která takovou činnost může vykonávat i v pracovním poměru. Současně se přitom uvádí, že taková osoba může být současně i členem statutárního orgánu. Ustanovení odstavce 2 §66d pak stanoví, že takovým pověřením není dotčena odpovědnost statutárního orgánu. Jsem zvědav, do jaké míry nové ustanovení stávající problémy a jejich "kreativní" řešení vyřeší, resp. usměrní. Zřejmě bude daná úprava způsobilá řešit případně namítané neplatnosti pracovních smluv (byť nebude zřejmě způsobilá zhojit případnou neplatnost minulou) na základě judikatury pracovního senátu NS. Již zřejmě není plně způsobilá řešit problematiku jednání zaměstnance jako zákonného zástupce obch. společnosti, pokud je současně členem statutárního orgánu a zapsaný způsob jednání neumožňuje jeho samostatné jednání. Uvidíme, jak se s tím praxe popere. Zřejmě jde nicméně o krok správným směrem.

3. Upravuje a vylepšuje se (byť rozhodně ne k dokonalosti) i znění často diskutovaného a mnohdy kontroverzního §196a obch.zák.

4. Ustanovení §355, které upravuje problematiku odstupného, se vypouští z výčtu kogentních ustanovení v §263 odst. 1 obch.zák., čímž se zejména umožní smluvně vyloučit někdy paradoxní důsledky odst. 2 §355 (který vylučuje sjednat odstupné za situace, kdy došlo byť jen k částečnému plnění sjednaného závazku). Právní stav se tak v tomto směru vrátí zpět do období před 1.1.2001, kdy bylo dané ustanovení také "jen" dispozitivní. Ostatně se podle mého názoru muselo v rámci velké novely obch.zák. dostat do výčtu kogentních ustanovení jen omylem, ale možná se v tomto směru pletu.

5. Nové ustanovení §28 odst. 2 změní podobu výpisů z OR, na kterých se již nebudou uvádět rodná čísla fyzických osob, byť pro účely zápisu je bude třeba uvádět.

6. Novela se snaží (srov. doplnění §2 odst. 3 a §37 odst. 2) také omezit praxi tzv. fiktivních sídel tím, že požaduje existenci a doložení právního důvodu užívání prostor označených jako sídlo v OR.

Jistě mi nějaké další změny unikly. Rád v tomto směru přivítán doplnění ze strany čtenářů, popř. jejich postřehy k předmětné novelizaci. Celý příspěvek

A stále ten koncern...

Kauza insolvenčního řízení Oděvního podniku Prostějov zaměstnává nejen novináře, právníky a restrukturalizační poradce, ale věnuje se jí již také Ústavní soud ČR. V poslední době navíc dostala nového směru, když v dílčích věcech svým způsobem zlomově rozhodl Krajský soud v Brně a nejnověji také zmíněný Ústavní soud. Přestože je celý případ prubířským kamenem insolvenčního zákona a testem odbornosti insolvenčních soudců, má také korporační konotace, které leckdy překvapí. Něco málo z možných otázek zkusím nastínit.

Předně, jeden z důležitých sporů celého případu odstartoval soudce Jan Kozák z Krajského soudu v Brně tím, že fakticky vyloučil dominantního věřitele z vlivu na řízení z důvodu, že dovodil jeho koncern s dlužníkem (KSBR 39 INS 398-2010-B-156). Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil, byť se otázce koncernu nevěnoval, ale dovodil podjatost dominantního věřitele (3 VSOL 229/2010-B-311). Jiná argumentace, stejný výsledek. Tedy vlastně spíše něž argumentace pouhé tvrzení.

Jedno z rozhodnutí soudce Kozáka byla následně zrušeno proto, že konkrétní věc mu nebyla přidělena formálně správně a tedy hrozilo riziko netransparentnosti a podjatosti (24 ICm 1452/2010 – 153). Přezkum konající soudkyně si dala práci a své rozhodnutí jasně vyargumentovala a doložila, že skutečně došlo při přidělení věci k pochybení, a tedy, že je rozhodnutí stiženo vadou, pro kterou je zmatečné. Formálně právně měla soudkyně pravdu, zákonnost procesu byla narušena a je třeba tedy konat. Nikdo se však již nevěnoval otázce materiální, tedy tomu, zda hrozba netransparentnosti byla reálná či pouze hypotetická. Tato úvaha je totiž důležitá proto, že rozhodnutí, které bylo napadáno, bylo rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs, tedy rozhodnutí, které substantivně mění tok dalšího insolvenčního řízení a možná také snižuje výslednou výtěžnost (za existence premisy, že reorganizace má být ekonomicky výhodnější než konkurs). Zrušení tohoto rozhodnutí nijak nezohlednilo ani možné ekonomické důsledky pro další zachování podniku, resp. jeho úspěšného prodeje (riziko zmrazení procesu). Jinými slovy, soudkyně nijak neuvažovala, zda není důvodné zvažovat střet zákonnosti a efektivity insolvenčního řízení za možného zjištění, že formální pochybeni v přidělení případu nemělo žádné negativní následky. Nicméně chápu, soud je vázán zákonem hlava nehlava...

Ale zpět ke koncernu. Soudce Kozák tvrdí, že dominantní věřitel má díky úvěrové dokumentaci a její postupné modifikaci takový vliv na chování dlužníka, že s ním fakticky tvoří koncern (omezení výplaty dividendy bez souhlasu věřitele, zástavní právo k akciím dlužníka, zákaz změny akcionářské struktury apod.). Soudce se sice již nevěnoval tomu, že dominantní věřitel byl agent v syndikovaném úvěru a tedy jeho vůle byla vůlí i dalších věřitelů a vznikala vnitřním hlasováním, nicméně nezdá se, že by tato skutečnost na jeho závěrech něco změnila (byť by jistě měla). Soudce tak tvrdí, že vliv, který má věřitel na svého dlužníka, je tak významný, že ho fakticky ovládá, a proto s ním tvoří koncern (opět opomíjím soudovo přehlédnutí, že vazba ovládání – koncern je pouhá domněnka, nikoliv automatismus).

Úvěrová dokumentace vytváří úvěrovou obligaci. Dokumentace ovládání, resp. řízení, zakládá koncernovou obligaci. Jsou to podobné nástroje, ale mají jiný cíl. Je-li dlužník dominantně financován jedním věřitelem, je na něm závislý a věřitel se může dostat do pozice „skrytého“ nebo „de facto akcionáře“, když vyvíjí vliv, který může být rozhodný. Je nicméně běžnou součástí každé obligace, že strany si mohou sjednat zajištění nebo utvrzení pro případ, že dlužník bude v budoucnosti ekonomicky nedostatečný. Způsobů tohoto posílení posice je nekonečně mnoho a není vadný fakt, že je věřitel následně přezajištěn – navíc často ze zvyku v reminiscenci na 70% omezení dělení výtěžku zpeněžení podle starého konkursního práva (path dependence). Je zájmem věřitele, aby dlužník řádně fungoval, tedy má zájem i na provozu jeho podniku, a protože je to právě podnik, kde se generují budoucí příjmy na vrácení dluhu, rozumný věřitel vždy sjedná určitou míru vlivu, aby si své investice ohlídal. Účel je tedy jasný, kontrolovat budoucí běh provozu podniku pro zajištění návratnosti poskytnutých prostředků – je-li navíc dlužník v procesu restrukturalizace či v ekonomické slabosti, je logické, že věřitel hledá další nástroje pro vlastní bezpečnost. Cílem je tak kontrola, ne řízení.

Koncern však nic takového v sobě nemá. Koncern je obligace, kde řídící osoba řídí (činí či ovlivňuje opatření) řízené osoby, zpravidla za účelem snížení celkových nákladů a možné synergie. Ačkoliv se často říká, že naše (německá) koncepce koncernu nestojí na konceptu jednotné koncernové politiky, zákon předpokládá jednotné řízení a je z ekonomické logiky koncernu zřejmé, že tím se fakticky předpokládá jednotný cíl, kde možné negativní externality vlivu řídící osoby musí tato osoba sanovat. Tedy koncern nesleduje posílení posice věřitele, který něco financuje, ba dokonce často řízené osoby financují osobu řídící, ale sleduje nějaký rozumný ekonomický a podnikatelský efekt.

Je podle mého zjevné, že vliv věřitele v úvěrové obligací má jiný cíl a věřitel si nesjednává právo jednotného řízení nebo právo činit řídící opatření, pouze sjednává, že dlužník nebude činit kroky, které mohou ohrozit návratnost poskytnutých prostředků bez souhlasu věřitele, případně sjednává, že některé kroky vedou např. k akceleraci dluhu apod.

Ze spisu není zjevné, že by byl vyvíjen jiný podstatný vliv, který by předchozí tezi popřel a argumentace Vrchního soudu v Olomoucí je v této část spíše narativní domněnka, něž jasná argumentace.

Ústavní soud sporné rozhodnutí o vyloučení věřitele z vlivu v řízení zrušil, nicméně opět tak učinil na základě správné, ale formální úvahy, že absentuje odůvodnění rozhodnutí (porušení práva na spravedlivý proces). Současně soud řekl, že další konkreta řešit nebude, a to z důvodu principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Tedy, jakkoliv by si to dle mediálních vyjádření zaměstnanců věřitele tento přál, soud se nijak nevěnoval správnosti nebo nesprávnosti úvahy o existenci koncernu nebo jiného důvodu podjatosti věřitele.

Proto mají výše nastíněné otázky stále svůj význam. A to i proto, že fakt existence koncernu má významné korporační důsledky (zpráva o propojených osobách, modifikace odpovědnosti managementu, povinnosti náhrady škody a rušení za ni ze strany statutárního orgánu řídící osoby apod.).

Celý příspěvek

Jak se Michal s Honzou (s)pletli, aneb Cartesio je na světě...

Je tomu už více než měsíc, co dal velký senát ESD celé EU pozoruhodný vánoční dárek v podobě judikátu Cartesio, dlouho očekávaného rozhodnutí, které se zabývalo nejen citlivou problematikou přeshraničního přemístění sídla obchodní společnosti v rámci EU, ale i některými zásadními aspekty řízení o předběžné otázce. Vzhledem k tomu, že české právnické servery (pokud jsem něco nepřehlédl) toto rozhodnutí dosud opomíjely, rozhodl jsem se jej zde přiblížit, a to i přes určitou prodlevu, která již od jeho vynesení uplynula. Ostatně, na zajímavosti mu to šestinedělí nijak neubírá...

Skutkový stav:

Cartesio, komanditní společnost založená podle maďarského práva se sídlem v maďarském městě Baja podala dne 11. listopadu 2005 u Bács-Kiskun Megyei Bíróság (krajský soud v Bács-Kiskun), který rozhoduje jakožto rejstříkový soud, návrh na zápis přemístění svého sídla (místa, z něhož je řízena, tj. skutečného, nikoliv pouze statutárního sídla) do italského Gallarate. Rejstříkový soud tento návrh zamítl, neboť platná maďarská právní úprava nedovoluje, aby obchodní společnost založená v Maďarsku přemístila své sídlo do zahraničí a zároveň se nadále řídila maďarským právem, jakožto svým osobním statutem. Podle rejstříkového soudu takovéto přemístění vyžaduje, aby společnost nejprve přestala existovat a poté byla znovu založena v souladu s právem země, na jejímž území hodlá umístit své nové sídlo.

Otázky:

Cartesio se proti tomuto rozhodnutí odvolala k vrchnímu soudu v Szegedu. Nevím, zda na tamějším soudě sedí velcí fanoušci komunitárního práva, nebo byli právní zástupci společnosti Cartesio tak výřeční nebo snad od každého trochu, ale každopádně tento soud položil ESD několi poměrně zajímavých otázek:

1) Je soud druhého stupně, který rozhoduje o odvolání podaném proti rozhodnutí rejstříkového soudu v řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku, oprávněn podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 234 ES, jestliže ani řízení o vydání rozhodnutí soudu [první instance], ani odvolací řízení není kontradiktorním řízením?

2) Jestliže je soud druhého stupně soudem, který je oprávněn položit předběžnou otázku v souladu s článkem 234 ES, je třeba považovat uvedený soud za soud rozhodující v posledním stupni, který je povinen předložit Soudnímu dvoru Evropských společenství otázky týkající se výkladu práva Společenství?

3) Je nebo může být oprávnění maďarských soudů položit předběžnou otázku – vyplývající přímo z článku 234 ES – omezeno vnitrostátním právním předpisem, který umožňuje podat odvolání, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, proti předkládacímu usnesení, jestliže vnitrostátní soud vyššího stupně může v případě odvolání [...] usnesení změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení?

Podstatou čtvrté (v podání předkládajícího soudu velice rozvité) otázky bylo, zda články 43 ES a 48 ES musí být vykládány tak, že brání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.
(zvýraznění jsem přidal)

PŘEMÍSTĚNÍ SÍDLA

Začněme nejdříve čtvrtou, pro korporátní právníky, daňaře a příznivce mezinárodního práva soukromého tou nejzajímavější, otázkou.

Soud k ní zaujal následující postoj:

107. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919, bod 70), potvrdil Soudní dvůr svůj přístup a vyvodil z něj, že možnost společnosti založené podle právní úpravy členského státu přemístit své sídlo, ať již statutární, nebo skutečné, do jiného členského státu, aniž by ztratila právní subjektivitu, kterou měla v právním řádu členského státu svého založení, jakož i případné bližší podrobnosti tohoto přemístění jsou určeny vnitrostátní právní úpravou, podle níž byla společnost založena. Dospěl k závěru, že k tomu, aby si společnost mohla zachovat svou právní subjektivitu, která jí přísluší podle práva členského státu, má členský stát možnost uložit společnosti založené podle jeho právního řádu omezení týkající se přesunu jejího skutečného sídla z jeho území.

108. Dále je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl na základě znění článku 58 Smlouvy o EHS. Když Smlouva o EHS definovala v tomto článku společnosti oprávněné k využití práva na usazování, považovala rozdíly ve vnitrostátních právních úpravách – týkající se jak vazby vyžadované od společností podléhajících těmto právním úpravám, tak možnosti a případných podmínek přemístění statutárního či skutečného sídla společnosti založené podle vnitrostátního práva určitého členského státu do jiného členského státu – za problém, který nebyl vyřešen pravidly, jimiž se řídí právo usazování, a který musí být vyřešen legislativní činností a prací na smluvní úpravě, která zatím není završena (viz v tomto smyslu výše citované rozsudky Daily Mail and General Trust, body 21 až 23, a Überseering, bod 69).

109. Proto tedy v souladu s článkem 48 ES platí, že neexistuje-li v právu Společenství jednotná definice společností oprávněných k využití práva na usazování v závislosti na jednotném hraničním určovateli, který by určoval vnitrostátní právo použitelné na společnosti, je otázka, zda se článek 43 ES použije na společnost, která se dovolává základní svobody zakotvené v tomto článku, ostatně stejně jako otázka, zda je fyzická osoba státním příslušníkem členského státu, který může z tohoto titulu využít této svobody, předběžnou otázkou, která za současného stavu práva Společenství může být zodpovězena pouze na základě příslušného vnitrostátního práva. Pouze v případě, že je ověřeno, že tato společnost skutečně požívá svobody usazování s ohledem na podmínky uvedené v článku 48 ES, tedy vyvstává otázka, zda se musí uvedená společnost potýkat s omezením této svobody ve smyslu článku 43 ES.

110. Členský stát má tedy možnost volby při definování jak vazby, která je vyžadována od společnosti k tomu, aby mohla být považována za společnost založenou podle jeho vnitrostátního práva, která může z tohoto titulu využít práva na usazování, tak vazby vyžadované pro pozdější zachování tohoto postavení. Tato možnost volby zahrnuje možnost členského státu nedovolit společnosti podléhající jeho vnitrostátnímu právu zachovat si toto postavení, hodlá-li se reorganizovat v jiném členském státu tak, že přemístí své sídlo na území tohoto jiného členského státu, čímž přeruší vazbu, kterou stanoví vnitrostátní právo členského státu založení.

111. Nicméně takovýto případ přemístění sídla společnosti založené podle práva určitého členského státu do jiného členského státu beze změny práva, kterým se řídí, musí být odlišen od případu, kdy dochází k přemístění společnosti z určitého členského státu do jiného členského státu se změnou použitelného vnitrostátního práva, přičemž se společnost změní na společnost určité formy upravené vnitrostátním právem členského státu, do něhož se přesunula.

112. Pokud jde o posledně uvedený případ, možnost zmíněná v bodě 110 tohoto rozsudku totiž v žádném případě nezahrnuje jakoukoli imunitu vnitrostátní právní úpravy v otázkách založení a zrušení společnosti vůči ustanovením Smlouvy o ES, kterými je upravena svoboda usazování. Obzvlášť nemůže odůvodnit to, aby členský stát založení tím, že uloží povinnost zrušit a zlikvidovat společnost, zabránil této společnosti přeměnit se na společnost podle vnitrostátního práva jiného členského státu, pokud to jeho právní předpisy dovolují.
(zvýraznění přidáno)

113. Takováto překážka v uskutečnění přeměny – bez předchozího zrušení a likvidace – takovéto společnosti na společnost podle vnitrostátního práva členského státu, do něhož se společnost hodlá přemístit, by byla omezením svobody usazování dotyčné společnosti, které je zakázáno článkem 43 ES, ledaže by bylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu (viz v tomto smyslu zejména výše citovaný rozsudek CaixaBank France, body 11 a 17).

ESD zároveň využil příležitosti k vyjasnění dopadů judikátu Sevic, v němž Soud prohlásil, že obecný zákaz přeshraničních fúzí je v rozporu s komunitárním právem:

121. Dále, pokud jde o vliv výše citovaného rozsudku SEVIC Systems na zásadu formulovanou ve výše citovaných rozsudcích Daily Mail and General Trust a Überseering, je třeba říci, že tyto rozsudky nepojednávají o stejném problému, takže nelze zastávat názor, že rozsudek SEVIC Systems vymezil dosah obou dalších.

122. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se totiž týkala toho, zda uznat v členském státě založení společnosti operaci spočívající v usazení této společnosti v jiném členském státě za pomoci přeshraniční fúze, což je situace, která se zásadním způsobem liší od situace, která je předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Daily Mail and General Trust. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se tedy podobá situacím, které byly předmětem jiných rozsudků Soudního dvora (viz rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros, C‑212/97, Recueil, s. I‑1459; výše citovaný rozsudek Überseering, jakož i rozsudek ze dne 30. září 2003, Inspire Art, C‑167/01, Recueil, s. I‑10155).

Soud tedy uzavřel, že:

124. Vzhledem k výše uvedenému je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že za současného stavu práva Společenství musí být články 43 ES a 48 ES vykládány tak, že nebrání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována i nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.

Rozhodnutí Soudu považuji za dané situace za logické. Bylo by dosti problematické při rozdílech v národních právních úpravách, aby komunitární právo unifikovalo určení osobního statutu společností, zvláště nasvědčuje-li text Smlouvy ES tomu, že to nikdy ani nebyl její záměr (ne snad, že by tento aspekt bral ESD jindy příliš vážně). ESD samozřejmě rozlišil situace, kdy společnost při přemístění (skutečného) sídla „změní“ právní řád, kterým se řídí její poměry, od situace v hlavním řízení, kdy se Cartesio chtěla i nadále řídit maďarským právem, byť by s Maďarskem ztratila přemístěním sídla požadovanou vazbu.

V této souvislosti je zajímavou otázka vztahu Cartesia k judikátu Daily Mail. Sám ESD se v zásadě tváří, jako kdyby Cartesiem, stejně jako Sevicem, nebyl Daily Mail nijak dotčen. Místo vlastních rozborů k tomu ocituji názor „odjinud,“ konkrétně ze stránky International Tax Review:

„"The reason why tax practitioners have got excited by the Cartesio case is that they hoped the judgement would finally overturn the decision held in the Daily Mail case," said Peter Cussons, a tax partner at PricewaterhouseCoopers in the UK.
[...]
"The Cartesio ruling has shown that Daily Mail is dead law in the UK," said Cussons. "Paragraphs 112 and 113 of Cartesio say that where a company becomes subject to the law of another member state, any restriction in either the state of incorporation, for an example an exit tax, or in the state to which the principal place of administration is transferred has to be justifiable with regards to the freedom of establishment."
"The Cartesio ruling implies that countries should not be able to impose exit taxes on companies as it may dissuade the company from moving to another member state," said Feher.“

Slovy profesora Hrbolka: „Je ještě někdo téhož názoru?“

PROCESNÍ OTÁZKY PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY

Kdyby Michal, Honza a spol. psali svou knížku o předběžné otázce v komunitárním právu (Linde, 2005) nikoliv v r. 2004, ale v r. 2009, Cartesio by v ní bylo asi jedním z nejcitovanějších judikátů. Otázkou je, zda by to byly citace pochvalné či nikoliv. V každém případě toto rozhodnutí se pokouší vyjasnit některé otázky, o jejichž správném řešení mí drazí spolubloggeři před pár lety jen spekulovali.

První otázka – pojem „soudu,“ aneb může být rejstříkový soud „soudem“ ve smyslu čl. 234 SES?

55. K tomu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury při posuzování toho, zda předkládající orgán má povahu „soudu“ ve smyslu článku 234 ES, což je otázka, která spadá výlučně do práva Společenství, bere Soudní dvůr v úvahu souhrn okolností, jako je zákonný základ orgánu, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních norem orgánem, jakož i jeho nezávislost (viz zejména rozsudek ze dne 27. dubna 2006, Standesamt Stadt Niebüll, C‑96/04, Sb. rozh. s. I‑3561, bod 12 a citovaná judikatura).

56. Nicméně, pokud jde o kontradiktornost řízení u předkládajícího soudu, článek 234 ES nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr kontradiktorní povahou řízení, v rámci něhož vnitrostátní soud pokládá předběžnou otázku. Z uvedeného článku naproti tomu vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a pokud rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má povahu soudního rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Lutz a další, C‑182/00, Recueil, s. I‑547, bod 13 a citovaná judikatura).

57. Pokud tedy rejstříkový soud vykonává činnost správního orgánu, aniž by byl současně příslušný k rozhodnutí sporu, nemůže být považován za orgán vykonávající soudní funkci. Tak je tomu například, když rozhoduje o návrhu na zápis obchodní společnosti do obchodního rejstříku v řízení, jehož předmětem není zrušení aktu, o němž je tvrzeno, že poškozuje navrhovatelova práva (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Lutz a další, bod 14 a citovaná judikatura).

58. Naopak soud, k němuž bylo podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž soud nižšího stupně pověřený vedením obchodního rejstříku nevyhověl takovémuto návrhu na zápis, přičemž předmětem odvolání je zrušení tohoto rozhodnutí, o němž je tvrzeno, že poškozuje práva žadatele, rozhoduje o sporu a vykonává funkci soudního orgánu.

Zde se výše uvedená kniha „trefuje“ do názoru Soudu (srov. str. 51); rejstříkové řízení nemá zpravidla povahu klasického řízení soudního, ale je-li jeho výstup napadán v odvolacím řízení, pak odvolací soud je „soudem“ ve smyslu čl. 234. Tento postoj ESD se ve světle jeho předchozí judikatury dá jen těžko nazvat překvapivým.

Kdo je soudem poslední instance ve smyslu čl. 234?

76. Soudní dvůr již judikoval, že rozhodnutí vnitrostátního odvolacího soudu, která mohou být účastníky řízení napadena u nejvyššího soudu, nejsou rozhodnutími „soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnou opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“ ve smyslu čl. 234 třetího pododstavce ES. Okolnost, že meritorní přezkum takovýchto opravných prostředků je podmíněn tím, že je nejvyšší soud nejprve prohlásí za přípustné, nezbavuje účastníky řízení možnosti podat opravný prostředek (výše citovaný rozsudek Lyckeskog, bod 16).

77. To platí tím spíše pro takový procesní systém, jako je systém, v jehož rámci musí být rozhodnuta věc v původním řízení, neboť tento systém nevyžaduje, aby nejvyšší soud předem posoudil přípustnost dovolání, nýbrž pouze ukládá omezení týkající se zejména povahy důvodů, které lze před tímto soudem uplatňovat a které se musí vycházet z porušení práva.

Zde není co dodávat, ve světle Lyckeskoga nebylo moc co řešit, je skoro s podivem, že to maďarskému soudu přišlo jako sporná otázka; ale třeba chtěl zkusit, zda ESD Lyckeskoga nepřehodnotí... Nepřehodnotil.

Je možno proti podání předběžné otázky podat opravný prostředek?

92. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že maďarské právo umožňuje podat samostatné odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, přičemž vzhledem k tomu, že věc v původním řízení jako celek je soudem, který toto rozhodnutí vydal, stále projednávána, přerušuje se řízení do doby, než Soudní dvůr vynese svůj rozsudek. Soud, k němuž bylo odvolání podáno, má podle maďarského práva pravomoc uvedené rozhodnutí změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení.

93. Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 88 a 89 tohoto rozsudku, pokud se jedná o vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí lze napadnout vnitrostátními opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nebrání článek 234 ES tomu, aby rozhodnutí tohoto soudu, který se na Soudní dvůr obrací s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, podléhala obvyklým opravným prostředkům upraveným ve vnitrostátním právu. Výsledek takovéhoto řízení o opravném prostředku však nesmí omezit pravomoc uvedeného soudu, kterou mu přiznává článek 234 ES, obrátit se na Soudní dvůr, má-li za to, že ve věci, kterou projednává, vyvstaly otázky týkající se výkladu ustanovení práva Společenství vyžadující jeho rozhodnutí.

94. Dále je třeba připomenout, že Soudní dvůr již judikoval, že v situaci, kdy je určitá věc již podruhé projednávána soudem prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek zrušen soudem poslední instance, má uvedený soud prvního stupně stále možnost obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 234 ES, nehledě na skutečnost, že ve vnitrostátním právu existuje pravidlo, na jehož základě se musí soudy řídit právním posouzením provedeným soudem vyššího stupně (výše citovaný rozsudek ze dne 12. února 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf).

95. V případě použití ustanovení vnitrostátního práva upravujících odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se vyznačují tím, že věc v původním řízení jako celek je i nadále projednávána předkládajícím soudem a samostatným odvoláním je napadeno pouze předkládací rozhodnutí, by přitom byla autonomní pravomoc obrátit se na Soudní dvůr, kterou článek 234 ES přiznává soudu v prvním stupni, zpochybněna, jestliže by odvolací soud tím, že změní rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zruší tuto žádost a nařídí soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném řízení, mohl zabránit předkládajícímu soudu využít možnosti obrátit se na Soudní dvůr, kterou mu dává Smlouva o ES.

96. Podle článku 234 ES totiž platí, že posouzení relevance a nezbytnosti předběžné otázky je v zásadě pouze odpovědností soudu, který se rozhodne podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, s výhradou omezené kontroly, kterou provádí Soudní dvůr v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 67 tohoto rozsudku. Je tedy na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.

97. Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, musí Soudní dvůr – rovněž v zájmu transparentnosti a právní jistoty – vycházet pouze z rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které musí mít příslušné právní účinky, dokud není vzato zpět nebo změněno soudem, který jej vydal, přičemž o takovémto zpětvzetí nebo změně může rozhodnout pouze tento soud.
(zvýrazění přidáno)

Zde šlo bezesporu o nejzásadnější otázku z okruhu problematiky PO, kterou Soud v Cartesiu řešil.

Autoři knihy Předběžná otázka v komunitárním právu k tomuto problému na str. 184 uvádějí:

„Je možné napadnout usnesení o předložení předběžné otázky odvoláním (respektive stížností)? Soudní dvůr ve své judikatuře konstatoval, že mu nepřísluší tuto otázku řešit. Soudní dvůr se vyjadřil ve smyslu, že:

„…v případě soudu, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek dle vnitrostátního práva, článek 177 [nyní 234 – pozn. autorů] nevylučuje, aby rozhodnutí takového soudu, kterým byla předložena předběžná otázka tomuto Soudu, bylo přezkoumáno v rámci opravných prostředků podle vnitrostátního práva“. [autoři odkazují na rozsudek Rheinmüllen – pozn. PB]

[...]Soudní dvůr tak otázku přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce ponechává, v souladu s principem procesní autonomie členských států, plně na vnitrostatní úpravě jednotlivych členskych statů. [Na podporu tohoto argumentu je odkazováno na judikáty 13/61 De Geus en Uidenbogerd v. Robert Bosch GmbH [1962] ECR 45 na str. 50, 127/73 BRT v. SABAM [1974] ECR 139, bod 3, 106/77 Simmenthal v. Amministrazione delle
Finanze dello Stato (Simmenthal II) [1978] ECR 642, bod 10 – pozn. PB]“

Ano, chlapci, měli jste pravdu, Soudnímu dvoru nepřísluší řešit otázku, zda je možné napadnout usnesení o předběžné otázce. ESD opravdu dovoluje národním právním řádům, ať dle libosti umožňují odvolání proti předložení předběžné otázky. Jediným drobný háčkem je, že se výsledkem odvolacího řízení nemusí předkládající soud vůbec řídit. Je totiž přece „na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.“

Ne, že by se mi nelíbily některé důvody, které jste na str. 185-186 uváděli pro (účinný) přezkum rozhodnutí o podání PO. Namátkou cituji:


„Přezkum podobného zásadního rozhodnutí soudu by měl být umožněn z důvodu ochrany procesních práv účastníků. Je nutné připomenout, že podáním předběžné otázky se řízení před soudem členského státu staví minimálně na dva roky. Zasahuje tak podstatným způsobem do procesních práv účastníků, především práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Umožnění přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce soudem vyššího stupně je způsobem, jak zabránit neuváženým, nepotřebným a nesprávně formulovaným předběžným otázkám. Umožnit vícečetnou kontrolu účelnosti předběžné otázky, tedy za spolupráce účastníků řízení a odvolací instance, by bylo v souladu s přístupem Soudního dvora posledních let. Ta je charakterizována přísnějším postupem proti nedostatečně formulovaným předběžným otázkám, vedoucím až k jejich odmítání. Přezkum účelnosti předběžné otázky soudem vyššího stupně by tak vyšel vstříc potřebě odlehčit nápadu Soudního dvora.“

Je to všechno hezké, hoši, zvlášť ta starost o odlehčení nápadu, ale to víte, „the ECJ knows better.“

Je třeba se smířit s tím, že "právo" podat PO plyne přímo z čl. 234 a národní procesní předpisy jej nemohou omezovat. Jen mi není zcela jasné, proč to Soud neřekne natvrdo, že odvolávat se k vyššímu soudu proti podání PO prostě nelze. On místo toho radši řekne, možná aby si neprotiřečil s tím, co prohlásil ve věci Rheinmüllen (viz výše), že odvolávat se sice lze, třebaže to bude de facto zbytečné, protože se tím prvoinstanční soud nemusí řídit.

Jistě, lze si představit situace, kdy argumentace odvolacího soudu přesvědčí soud prvoinstanční, že ten se rozhodne své původní rozhodnutí přehodnotit, ale to nic nemění na tom, že fakticky ESD pro tyto účely činí hierarchii národních soudů obsoletní (Honzo, tipuju, že na Soudě asi není mnoho fanoušků tohoto díla).

Poučení z Cartesia? Není vůbec lehké nejen spekulovat o tom, co by ESD v budoucnu říci mohl ale často i přijít na to, co vlastně myslel tím, co řekl...

Celý příspěvek

Nejvyšší soud o dobrých mravech a zákazu řetězení plateb

Nedávno se mi do rukou dostalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 32 Cdo 2999/2008, S. s.r.o. ca P.D. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil k možnosti sjednat si tzv. řetězení plateb ve vztazích mezi hlavním dodavatelem a jeho subdodavateli.

V předmětném případě šlo konkrétně o následující. Mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena smlouva o dílo (z kontextu se jeví zřejmé, že v rámci subdodavatelského vztahu). Mezi stranami nebylo sporné, že žalobce (zhotovitel - subdodavatel) svůj závazek provést dílo splnil. Sporné však bylo, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Zdánlivě jednoduchá věc, nebylo-li by ve smlouvě ujednání o tom, že žalovaný uhradí cenu za dílo svému subdodavateli (žalobci) "po uhrazení celkové částky hlavním investorem ...". V daném případě žalovaný uhradil žalobci jako svému subdodavateli pouze zálohu a doplatek uhradit odmítal s poukazem na to, že hlavní investor cenu díla nezaplatil a s ohledem na jeho konkurs nelze ani úhradu očekávat. Žalobu na úhradu nedoplatku Okresní soud v Kladně zamítl. Odvolací Krajský soud v Praze však napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, jelikož sjednal ujednání podmiňující splatnost ceny za subdodávané dílo absolutně neurčitým, resp. nesrozumitelným s ohledem na nejasně formulovanou smlouvu. Interpretací smlouvy vedoucí k její částečné neplatnosti, ke které dospěl odvolací soud nemohu a ani nechci se zabývat.

Spíše se zaměřím na poznámku v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému se věc po podání dovolání dostala. Ten totiž jednak uvedl, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti dle § 37 obč.zák., ale navíc uvedl, že diskutované smluvní ustanovení by nemohlo obstát ani kdyby o jeho výkladu nebylo pochyb. Dané ujednání mělo pravděpodobně směřovat ke sjednání tzv. řetězení plateb, tj. k situaci, kdy určitý dodavatel platí cenu za dílo svým subdodavatelem jen a tehdy, když obdrží platbu od svého objednatele - hlavního investora.

K tomuto typu ujednání Nejvyšší soud konstatoval: "Za rozhodující pro posouzení věci totiž považuje dovolací soud skutečnost, že i v případě určitosti a srozumitelnosti by toto ujednání bylo neplatné podle § 39 obč. zák., podle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Jednou ze základních zásad vyjadřujících požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, je, že úplatné plnění se poskytuje za úplatu. Ujednání účastníků právního vztahu, které by tuto zásadu popíralo (například tím, že by připouštělo možnost přijmout úplatné plnění bez poskytnutí úplaty, aniž by pro to byl právem akceptovatelný důvod), by se příčilo dobrým mravům a bylo by proto podle § 39 obč. zák. neplatné. Tak tomu bylo i v této věci. Měla-li být podle článku VI. smlouvy splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné."

Musím se přiznat, že mne toto odůvodnění zaráží. Netroufám si sice odhadovat správnost předmětného rozhodnutí v kontextu konkrétních skutkových okolností případu, o kterých publikované rozhodnutí poskytuje jen malý detail, ale v obecné rovině se mi příslušné odůvodnění nezdá správné. Teď se nechci pouštět do polemiky o tom, co jsou či nejsou dobré mravy a co je či není s nimi v rozporu. Spíše se chci zastavit nad tím, zda se soud náležitě zamyslel nad ekonomickou logikou příslušného typu ujednání. Takové ujednání totiž není nijak ojedinělé a sám jsem je viděl ve vícero kontraktech (řízených zahraničním právem - rakouským a anglickým, pokud si dobře vzpomínám) na dodávku zpravidla komplexních stavebních či technických celků. Smyslem daného ustanovení je přenést kreditní riziko objednatele z hlavního dodavatele na jeho subdodavatele. Hlavní dodavatel si nestaví dílo pro sebe, nemá z něj prospěch, pokud mu hlavní investor nezaplatí, je celkem pochopitelné, že se bude snažit platit svým subdodavatelům (zejm. pokud si nebude jist platební schopností hlavního investora) jen, pokud obdrží odpovídající platbu od investora. Ve vztahu k subdodavatelům se to může zdát nefér, ale při jasné formulaci příslušného ustanovení jsou si takového přenosu rizika vědomi a s tím kontrakt uzavírají a plní. Nejde tedy o jakési sjednání úplatného plnění neúplatně, jak zřejmě naznačuje Nejvyšší soud, ale právě o přenos rizika úplaty.

Je opravdu otázkou, zda v tomto směru české dobré mravy musí narušovat princip smluvní autonomie? Osobně se mi to prostě nezdá, když se jedná o kontrakty mezi profesionály (byť v předmětném případě se jednalo o relativně malou zakázku s cenou díla celkem 250 tis. Kč). S tímto přístupem se české smluvní právo stává poněkud méně atraktivním v dalším ohledu (než jen u klasických problémů s možností omezení odpovědnosti) v porovnání s liberálnějšími úpravami zahraničními. Navíc postup, který Nejvyšší soud užil, tj. právě ne příliš rozvedené odvolání se na dobré mravy, nejistotu smluvních stran o platnosti jejich ujednání jen dále zvyšuje. Závěrem snad jen povzdech, že se asi bude jednat o určitý další "chyták na advokáty" a o věc, kterou bude třeba složitě vysvětlovat klientům a případně "řešit" volbou zahraničního práva.
Celý příspěvek

K rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady ...

Asi většina právníků, kteří se zabývají ve větší či menší míře právem obchodních společností, zaregistrovala rozhodnutí NS sp.zn. 29 Cdo 1193/2007 z 3.10. 2007 (odůvodnění rozhodnutí však proniklo - pokud se nepletu - na veřejnost až poněkud později někdy v průběhu tohoto roku). Podstatou daného rozhodnutí je konstatování, že jelikož rozhodování jediného společníka (akcionáře) v působnosti valné hromady není právním úkonem, musí k přijetí takového rozhodnutí dojít usnesením představenstva, a nemůže být tedy učiněno stejným způsobem jako jednání vůči třetím osobám navenek (např. 2 členy představenstva). Toto rozhodnutí způsobilo v právní praxi určité pozdvižení.

Hlavně asi proto, že se do té doby v praxi postupovalo převážně jiným způsobem, kdy se k příslušnému rozhodnutí v podstatě přistupovalo jako k právnímu úkonu, tak bylo činěno i podepisováno. K tomu přitom docházelo nejen v advokátní praxi, ale i v praxi notářské, kdy se v těch případech, kdy ObchZ vyžadoval formu notářského zápisu zpravidla postupovalo dle § 62 not. řádu (tedy zápis o právním úkonu) a nikoliv dle § 80a a násl. cit. zákona, který řeší zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby. Příslušné rozhodnutí v tom učinilo tak trochu "zmatek". Začaly vyvstávat otázky, co dál? Co s rozhodnutími, která byla již v minulosti přijata atp.?Vyvstala otázka (ne)možnosti jediného společníka nechat se zastoupit, což bylo aktuální zejména u zahraničních společníků, kteří možnosti zastoupení hojně využívali a zpravidla zmocňovali přímo advokáty, kteří jim v té souvislosti poskytovali poradenství.

V posledním čísle Právního rádce (č. 9/2008, s. 4 an.) vyšel článek z pera JUDr. Štenglové (mj. předsedkyně senátu NS, který vydal shora uvedený judikát) a JUDr. Petra Čecha, který se k předmětné problematice vyjadřuje. Jelikož lze daný článek považovat s ohledem na jistou "personální unii" za takřka autentický výklad, asi by neměl daný článek ujít pozornosti žádného z korporátních právníků. Co autoři v článku řeší? Tak nejprve vysvětlují kořeny, resp. judikatorní pozadí, které předcházelo přijetí výše uvedeného judikátu, přičemž argumentují (poměrně přesvědčivě), že náznaky v tomto ohledu byly již v předchozí judikatuře a uvedený judikát by tak neměl být vnímán jako žádný přelom. Zdůvodňují, že jediný společník v působnosti valné hromady nejedná, ale rozhoduje, pročež musí dojít k přijetí uvedeného rozhodnutí představenstvem jako kolektivním orgánem (ve shodě s daným judikátem).

Následně se autoři vypořádávájí s jednotlivými "problémy", se kterými je zřejmě "zavalili" jednotliví praktikující právníci po vydání cit. judikátu. K požadavku písemné formy zmiňují, že mají zato, že postačí písemný zápis o přijetí rozhodnutí na zasedání představenstva (byť vlastní rozhodnutí nebude přijato v písemné formě - s výjimkou rozhodování per rollam). Pro podpis zápisu postačí bude-li podepsán v souladu s §195 odst. 1 ObchZ, přičemž podpis dalších osob nebude zpravidla nutný, a to i když bude pořizován notářský zápis dle § 80a an. not. řádu. Jinak tomu bude ovšem v případě, bude-li pořizován zápis dle §62 not. řádu, kdy by měl být předepsaný způsob jednání za společnost dodržen.

Zde se mi zdá, že vyplouvá na povrch určitá kostrbatost. Není-li to přeci právní úkon (jak plyne z daného judikátu a argumentace autorů v článku), tak jak je možno pořizovat zápis o právním úkonu? Argumentace autorů je poměrně jednoduchá. Nejdřívě uvedou, že za formálně nejčistší řešení považují, aby not. zápisy byly pořizovány (je-li jediným společníkem česká právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem) dle §80a not. řádu. Připouštějí však, že tak lze činit i dle §62 not. řádu, a to z toho důvodu, aby byla dodržena rovnost přístupu ke všem společníkům. Je-li jediným společníkem fyz. osoba, nemůže pochopitelně učinit zápis o svém rozhodnutí postupem dle § 80a not. řádu, totéž platí v případě pr. osob s individuálním stat. orgánem, popř. u práv. osob, jejichž vnitřní poměry se řídí zahraničním právem. Z toho dovozují: "Jakmile ale připustíme notářský zápis podle § 62 a násl. notářského řádu pro určitý okruh společníků, bylo by právně problematické jej ostatním upírat" Takže i jediný společník (a.s.) může nadále využít § 62 not. řádu, ale postup by dle daných autorů měl být takový, že nejprve představenstvo přijme kolektivním způsobem rozhodnutí (avšak v nedostatečné formě) a následně osoby jednající jménem společnosti před notářem "projeví vůli společnosti, která se předtím řádně konstituovala".

V určité "kostrbatosti" autoři pokračují, když se věnují otázce, kdy je rozhodnutí přijato. Dovozují, že je tomu okamžikem účinnosti rozhodnutí představenstva, tj. kdy se na něm představenstvo usnese. Problém je, že tak nebude učiněno v náležité formě pro absenci písemnosti či not. zápisu. Přesto se však autoři elegantně přenášejí tím, že se i na rozhodování jediného společníka v působnosti valné hromady uplatní režim neplatnosti usnesení valných hromad. Platí tak pravidlo, že i formálně vadné rozhodnutí se považuje za platné, není-li jeho neplatnost vyslovena předvídaným způsobem (tj. buď v rejstříkovém řízení anebo v řízení o neplatnosti usnesení VH). Takže vlastně nevadí, že všechna rozhodnutí jediného společníka (a.s.) budou přijímána jako formálně vadná, jelikož dojde k jejich následnému odstranění doprovedením příslušné formy. Navíc - pokud se neplatnosti včas nedovolá žádná z oprávněných osob (viz rel. krátká prekluzivní lhůta), bude takové rozhodnutí platit, i když formální vady nebudou odstraněny.

K zastoupení jediného akcionáře autoři uvádějí, že je možné, avšak nikoliv na základě standardní plné moci k provedení právního úkonu, ale na základě plné moci dle § 184 odst. 1 ObchZ, která se týká možnosti zastoupení akcionáře na valné hromadě. Toto zastoupení však nepřichází v úvahu pro vlastní přijetí rozhodnutí představenstva jednající aka jediný společník (akcionář) v působnosti valné hromady, poněvadž platí zásada osobního výkonu funkce členů představenstva, ale příslušný zmocněnec může následně "takové rozhodnutí [přijaté předtím kolektivně představenstvem] ... 'dotáhnout' do zákonem požadované formy notářského zápisu".

K zahraničním právnickým osobám pak autoři uvádějí, že na ně vývody uplatněné v daném článku neplatí - bude záležet na příslušné zahraniční úpravě, která bude upravovat, jakým způsobem a orgánem dané zahr. společnosti vykonávají práva v dceřiných společnostech. Z hlediska not. zápisu budou používat § 62 not. řádu, jelikož ostatně čeští notáři nejsou schopni ověřovat náležitosti zahraničního práva a s ohledem na to bude fungovat i jejich zastoupení.

V závěru se autoři vyslovují proti ukvapené legislativní změně, která by např. stanovila, že rozhodnutí jediného společníka v působnosti VH je právním úkonem, protože by tak mohlo dojít k "průlom[u] do dlouho utvářeného judikatorního konceptu" (tím konceptem je myšleno stávající pojetí vysvětlené danými autory) a takový průlom by mohl - obávají se autoři - otřást "právní stabilitou a jistotou".

Myslím, že je velmi dobře, že shora uvedený článek vznikl, poněvadž má zřejmě potenciál poskytnout praxi vyšší jistotu tam, kde se přece jen zdála v důsledku cit. judikátu poněkud nabouraná, a tedy i potenciál stát se hojně užívaným "permisivním pramenem práva" (abych použil Hartovu terminologii). Některé radikální důsledky příslušného judikátu, kterých se praxe obávala, jsou jím vyloučeny či alespoň omezeny. Lze tedy JUDr. Štenglové (a samozřejmě i P. Čechovi) poděkovat za dointerpretaci shora cit. judikátu. Musím se však přiznat, že trochu na mne daný článek (a to nemyslím nijak negativně, spíše naopak) působí dojmem "vlk se nažral a koza zůstala celá", ale to může být jen moje subjektivní zdání.

Přes celkový pozitivní dojem ze vzniku onoho článku mi přijde, že některá nabízená řešení působí prostě kostrbatě [nepřijde mi např. elegantní řešení, které vede k tomu, že všechna rozhodnutí budou přijímána jako formálně vadná, ale tento nedostatek bude následně zhojován; trochu uměle na mne působí i závěr, že "to" sice není právní úkon, ale přesto se o tom bude pořizovat zápis jako o právním úkonu (tedy alespoň je možno tak postupovat)]. Abych se přiznal - v této diskusi (kterou jsem více či méně sledoval, ještě když se diskutovalo o povaze usnesení valné hromady) jsem se klonil k tomu, že rozhodnutí jediného společníka je právním úkonem (narozdíl od usnesení VH). Hlavní důvod, proč usnesení VH není právním úkonem, jsem totiž vždy vnímal v tom, že aby se mohlo jednat o projev vůle atd., musela by ho činit určitá osoba, což v případě VH nelze. Na druhou stranu u jediného společníka s tím není problém. Přijde mi, že i rozhodování jediného společníka v působnosti valné hromady lze chápat jako projev vůle, který působí právní následky (a tedy jako právní jednání, resp. úkon), a skutečnost, že směřuje dovnitř (tj. v rámci korporátního řízení) mi natolik zásadní nepřišla.

Jsem zvědav, jak se to všechno nakonec ustálí, ať už s případnou legislativní snahou či dalším judikatorním vývojem, bude-li k tomu mít NS příležitost. Praxe to však snad teď již bude mít snažší, byť možná trochu kostrbatě --- ono ostatně naše obchodní právo není ani jinak příliš elegantní, tak co? Celý příspěvek