Slavomíra Henčeková: Ještě jednou k anexi Krymu a ke svobodě projevu hoteliéra (tentokrát z Německa)

V ne příliš dávné době vzbudil rozruch nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3212/18 – Právo na svobodu projevu v rámci podnikání (anexe Krymu), o kterém psal následně Robert Zbíral i zde na Jiném právu a ještě dříve Štěpán Paulík, Kamila Abbasi a Svatava Veverková zde na Právo21 a mnozí další na sociálních sítích nebo někde jinde (jako např. Jan Wintr zde, nebo např. zde na České justici). Reakce byly zejména kritické.

V mé ne příliš dávné práci na analytickém oddělení Ústavního soudu jsem v uplynulém měsíci narazila na jedno, resp. dvě rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, které se domnívám, že by v debatě k tomuto rozhodnutí měla ještě zaznít. A tak jsem se rozhodla vám, věrným čtenářům Jiného práva, poskytnout rozbor tohoto rozhodnutí, který byl i součástí únorového bulletinu, který pravidelně vydává analytické oddělení Ústavního soudu, a nadto připojit několik vlastních poznámek, které se do bulletinu nevešly a ani vlastně úplně nehodily. Bude to dlouhé, ale snad i zajímavé, tak odpusťte.

Celý příspěvek

Proč Law & Economics frčí víc v USA než v Evropě?

Law & Economics ve své dnešní podobě vzniklo ve Spojených státech, které zůstávají jeho baštou. Oproti tomu Evropa se k tomuto přístupu k právu obecně staví o něco rezervovaněji. Jak rozvádím níže, dle jednoho z vysvětlení může být příčinou tohoto rozdílu různé nastavení právně-akademických institucí. (Další vysvětlení stejně jako zdroje, ze kterých vycházím, naleznete v tomto článku publikovaném v časopisu Jurisprudence).

Celý příspěvek

Nový chorvatský soudní řád správní

Od ledna 2012 vstupuje v účinnost zbrusu nový chorvatský soudní řád správní. Jde o výsledek několikaletých prací chorvatských právníků i mezinárodních expertů z Rakouska a SRN. Důvody přijetí předpisu jsou v podstatě obdobné těm, které vedly k přijetí českého soudního řádu správního v roce 2002. Chorvaté začínají v situaci, kdy mají jeden správní soud s jurisdikcí pro celou zemi, který ale nesplňuje požadavky čl. 6 Evropské úmluvy. Vytvořili proto čtyři krajské správní soudy s tím, že stávající správní soud v Zagrebu se přetvoří v Nejvyšší správní soud, fungující v zásadě na principu apelačním. V následujícím postu chci ukázat na dva zajímavé aspekty nového zákona. Prvním je podle mne nepodařený institut selekce nápadu k chorvatskému NSS, druhým možnost správního soudu poskytnout satisfakci či náhradu škody tomu, kdo ji utrpěl v důsledku nezákonnosti rozhodnutí či jiného aktu správního orgánu.

Tvůrci chorvatského zákona si byli vědomi toho, že není praktické postavit jurisdikci NSS na v podstatě nijak neomezeném nápadu opravných prostředků (což je situace česká). Metoda chorvatské „selekce“ nápadu je ale zvláštní – je provedena již zákonem, a to nepříliš šťastně. Podat opravný prostředek k NSS proti rozhodnutí krajského soudu bude totiž možné jen tam, kde krajský soud změnil či zrušil správní rozhodnutí. Logiku chorvatského zákona (kterou mi kolegové ze Zagrebu takto vysvětlili) chápu – Chorvaté mají obdobně jako Češi dvojinstanční správní řízení. Když je jeho výsledek potvrzen dokonce i správním soudem, postrádá podle Chorvatů logiku, aby rozsudek správního soudu posuzoval ještě NSS. "Prošel" totiž třemi instancemi. Povede to však k tomu, že k chorvatskému NSS se dostanou pouze správní orgány nebo osoby zúčastněné na řízení, nikoliv však žalobce, který neuspěl před správním soudem. To může být na štíru s procesní rovností stran před správním soudem, a proto možná i s chorvatskou ústavou.
Metoda chorvatské selekce podle mne dokazuje, že v kontinentálním právu stále ještě nahlížíme na možnost selekce nápadu vrcholným soudem velmi podezřívavě. Chorvaté proto raději volili selekci přímo na zákonodárné úrovni, ovšem způsobem, o jehož ústavní konformitě pochybuji.

Naopak mile mne zaujala možnost správních soudů přiznat kompenzaci či satisfakci za nezákonné rozhodnutí či nezákonný postup správního orgánu. V českém právu trváme na dogmatickém rozdělení rolí – správní soud rozhoduje o zákonnosti rozhodnutí či jiných postupů správních orgánů, o náhradě škody však rozhoduje soud civilní. Uživatelská přívětivost takovéhoto modelu pro adresáty správních rozhodnutí je naprosto minimální. Navíc se zbytečně zvyšují transakční náklady systému, který nutí občana do vícero samostatných soudních řízení. Běžný adresát neocení, že tato úprava je důsledným rozvinutím doktrinální koncepce oddělení veřejného a soukromého práva a tomu odpovídající jurisdikce správních a civilních soudů. Naopak zákon chorvatský následuje moderní trendy, které poskytují adresátům veřejnoprávních povinností veškerý servis v jednom řízení, a to včetně náhrady škody nebo satisfakce. Ostatně chorvatský zákon je pragmatický též v jiném aspektu – důsledně rozvedeným principem apelace ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů (na rozdíl od českého modelu, kde správní soud až na výjimky správní rozhodnutí jen ruší).

Celý příspěvek

Soudcovská tvorba práva a precedent na nejvyšších soudech

Tematicky se bude hodit k našemu hostovi (který, jak Zdeněk zmínil, publikoval výtečnou práci, jež se věnovala právní moci rozhodnutí) upozornění na článek, který jsem nedávno umístil na SSRN. Zabývá se soudcovskou tvorbou práva a precedentem na nejvyšších soudech. Je to v pravém slova smyslu „work in progress“, poněvadž se dřívější verze článku objevila v Cambridge Yearbook of European Legal Studies a toto je výrazně upravená verze, kterou jsem zakomponoval do své doktorské práce. A práce samozřejmě nekončí...

V článku se zabývám třemi souvisejícími otázkami: jak chápat soudcovskou tvorbu práva, pro koho jsou rozhodnutí nejvyšších soudů závazná v „precedenčním smyslu“ a nakonec, jak argumentace předchozími rozhodnutími vypadá? Na tyto otázky se snažím odpovědět v souvislosti se třemi vrcholnými soudy: Nejvyšším soudem USA, Kasačním soudem ve Francii a Evropským soudním dvorem. V závěru článku si kladu otázky, na kterém jsem se snažil najít odpověď (nebo alespoň způsob, jak odpověď hledat) v jiných částech své práce.

V kostce bych je shrnul pro čtenáře blogu takto:

1) Všechny tři zkoumané soudy v současné době argumentují předchozími rozhodnutími v „legislativním módu“ – tj. bez vazby na okolnosti předchozího případu. Argumentuje se textem soudních rozhodnutí, někdy jen „právními větami“ (ačkoliv je ve smyslu užívaném v našem právním systému, žádný ze tří soudů nepoužívá), nikoliv předchozími případy. Liší se jen způsob a četnost případů, kdy soudy takto činí. Jak se to promítá do našeho chápání autority a legitimity soudů, které pořád ještě považujeme za instituce, jejichž úkolem je rozhodovat spory, nikoliv tvořit právo?

V tomto ohledu je zajímavý příklad francouzského Kasačního soudu, který podle některých francouzských autorů vlastně ani soudem není. Ve skutečnosti je „světským“ pobočníkem „nadpozitivní“ autority zákonodárce, který jediný svoji legitimitu odvozuje od lidu. Kontroluje nižší soudy, zda zákonodárce respektují, přičemž zákonodárce sám může kdykoliv odmítnout interpretaci práva, s níž nesouhlasí.

Podobně se ale můžeme ptát na identitu ESD anebo koneckonců amerického Nejvyššího soudu – může si ještě někdo seriózně myslet, že instituce, která si vybere z cca 8 tisíc případů jednu setinu ke svému rozhodnutí, je skutečně soudem? A jak je taková role kompatibilní s tak populárním „soudcovským minimalismem“?

Stejné otázky platí samozřejmě i pro evropské ústavní soudy a některé jiné vrcholné soudy. V čem jsou tyto instituce a pravidla, která produkují, odlišné od legislativních těles?

2) Argumentace předchozím rozhodnutím, kdy jsou jeho okolnosti důležité (ve své doktorské práci takovou argumentaci označuji „case-bound“ – výstižný český ekvivalent by asi byl „vázaná na případ“), se liší podle toho, zda jsou v předchozím případu důležitá „reálná fakta“ (konkrétní životní situace), anebo abstraktní normy; jak jsou v případě takové argumentace určována pravidla relevance? Uvedu na zcela konkrétním a aktuálním případu: proč by rozhodnutí Ústavního soudu o stavebním spoření mělo být relevantní v případu „solární daně“ a proč nikoliv? U případů, kde jsou důležitá fakta, je pak zajímavá otázka výběru relevantních okolností, jež soud uzná za důležité pro svoje rozhodnutí. Podobná otázka: jak jsou v právu činěny tyto relevantnostní úsudky a jaké to má důsledky pro argumentaci předchozím rozhodnutím?

V článku také ukazuji, jak jsou okolnosti případů důležité pro argumentaci s rozhodnutími, jež v nich byla vydána – činí ji daleko flexibilnější. Ve skutečnosti mnoho teoretiků říká, že precedent je „méně závazný“ než zákon: otevřený neustálému odlišování. Tato flexibilita má veliký význam pro omezování role nejvyššího soudu. Co se však stane, když takový soud sklouzne k legislativnímu módu argumentace?

I pokud se Vám zdají výše uvedené otázky příliš ezoterické či nepraktické, možná se z článku alespoň dozvíte něco zajímavého o fungování tří zmíněných soudů. Budu se těšit na Vaše případné komentáře.

Celý příspěvek

Styl soudní argumentace v Česku, Polsku a Maďarsku

Před bezmála třemi lety jsem tu informoval o zamýšleném výzkumu, který se pokusil kvantitativně ohodnotit míru formalistických a neformalistických argumentů v judikatuře správních soudů Polska, Česka a Maďarska. Výzkum se týkal let 1999 až 2004, tedy období bezprostředně předcházející vstupu ČR do EU a několika mála měsíců po vstupu do EU. Výsledky výzkumu byly publikovány v našem společném článku Matczak, M. – Bencze, M. – Kühn, Z. Constitutions, EU law and judicial strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland. Journal of Public Policy, Cambridge University Press, April 2010, sv. 30 část 1, pro čtenáře tohoto blogu předkládám základní informace, k nimž jsme došli.

Náš výzkum zahrnul cca 1200 rozhodnutí vynesených správními soudy v ČR, Maďarsku a Polsku v letech 1999 a 2004. Kritériem výběru byla publikace rozhodnutí v oficiální sbírce soudních rozhodnutí. Měli jsme totiž za to, že publikovaná rozhodnutí budou více odpovídat složitým případům aplikace práva („hard cases“). Rozhodnutí se týkala daňových věcí a dalších veřejnoprávních otázek významných z hlediska komerčních aktivit (např. rozhodnutí v oblasti investic, stavebního práva, nejrůznější licenční řízení, právo životního prostředí, veřejné zakázky, soutěžní právo atd.).

Interpretační standardy, ze kterých vycházejí správní soudy, jsme klasifikovali následujícím způsobem.
(i) Standardy právu interní, kterými je jazykový výklad zákona, případně odkaz na dřívější soudní judikaturu. Pod tyto standardy jsme s ohledem na to, jak k nim soudy přistupují, podřadili též „logickou“ metodu výkladu (ta má sice teleologickou povahu, soudy k ní však přistupují mechanicky a formálně), event. různé interpretační pravidla typu lex specialis derogat legi generali. V Česku zahrnuly 72 % všech právních argumentů, v Polsku 81 %, v Maďarsku dokonce 88 %.
(ii) Standardy právu externí, zahrnující úmysl zákonodárce, cíle právní regulace, nalezení smyslu právní normy atd. Pokud soudce odkazuje na tuto skupinu argumentů, vykračuje současně z koncepce „omezeného“ práva a dává právu rozumný smysl s ohledem na jeho společenský kontext. Těch bylo u nás 18,6 % všech argumentů, v Polsku 10 %, v Maďarsku jen 9 %.
(iii) Ústavní standardy vycházejí z ústavy a jejích argumentů. Zahrnují mj. princip proporcionality, zásady ochrany lidských práv a zákaz diskriminace. U nás tvořily 8 %, v Polsku 7.4 %, v Maďarsku jen zanedbatelných 2.5 %.
(iv) Standardy z práva EU. Zde nutno brát v úvahu, že šlo v podstatě jen o působení silou přesvědčivosti, neboť ve zkoumaném období právo EU na soudní případy ještě přímo nepůsobilo. Asi i proto jich bylo ve všech třech zkoumaných systémech zcela zanedbatelné množství, kolem 1 %.

Čtyři typy standardů ukazují také rozdíly mezi dvěma strategiemi, které soudce mohl volit. Soudci, kteří vycházejí především ze standardů právu interních, volí formalistickou strategii. Naopak čím více odkazů na zbývající tři skupiny standardů, tím více soudce směřuje k neformalistické strategii.

Výsledky ukazují dominanci odkazů na standardy právu externí: v průměru celkem 83% všech odkazů ve jmenovaných státech směřuje do této skupiny. Soudci většinou odkazují na jazykový výklad textu zákona. Odkazují často rovněž na systematický výklad zákona, event. zejména v Polsku též na právní literaturu. Odkazy na standardy právu externí jsou na druhém místě, tvoří celkem asi 9% všech argumentů. V rámci této skupiny soudci zpravidla odkazují na cíl právní normy a záměr historického zákonodárce.

Odkazy na ústavní standardy zahrnuly celkem 7 % všech použitých argumentů. Odkazy byly pestré, od argumentací ústavou jako celkem (např. nespecifikovaným základním právem nebo svobodou) k určitým ústavním právům. Poměrně málo se argumentovalo principem proporcionality.

Z hlediska dynamiky jednotlivých argumentů lze uvést, že čísla byla poměrně setrvalá po celé zkoumané období. Jako výjimka z tohoto pravidla tak v českém právu určitou vzestupnou tendenci vykazovala jen argumentace ústavním právem.

Výsledky mezi jednotlivými soudními soustavami se nijak drasticky neliší, což ostatně naznačuje sdílení stejné právní kultury i nedávné historie. Přesto čtenáře asi nejvíce zaujme relativně větší počet odkazů na externí standardy v české judikatuře. Podle mého názoru jsou příčiny odlišností dvojí.

Narozdíl od Polska a Maďarska jsou čeští soudci v dennodenním kontaktu s rezolutně anti-formalistickým ústavním soudem. Ten má pravomoc rušit soudní rozhodnutí jako protiústavní. Během prvních deseti let své existence (1993-2003) český Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval antiformalistické aspekty soudcovské interpretace a kritizoval excesivní zákonný pozitivismus a textualismus obecné justice. Ústavní soud vyvinul dokonce doktrínu, podle níž excesivní formalismus může za určitých okolností založit protiústavnost. Když kritizoval formalistickou koncepci práva, Ústavní soud otevřeně a nediplomaticky uvedl, že „[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity” (notoricky známý a často citovaný nález „Liška Bystrouška vs. Jezevčík Bertík“, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, publ. pod č. 30/1998 Sb.). Soudci ÚS i v pracích doktrinálních zdůrazňovali, že pohyb směrem k teleologické argumentaci musí být realizován nejen v judikatuře, ale též v právní doktríně (nejvýznamnější prací zde byla asi Holländerova Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha, Linde 2003). Naproti tomu maďarský ústavní soud, vybavený pouze pravomocemi abstraktního přezkumu ústavnosti, neuspěl ve svých pokusech o transformaci obecné justice. Tak mohl maďarský autor ještě v roce 2002 napsat, že „stále ještě lze říci, že většina obecných soudců nevidí žádný vztah mezi ústavou a jejich běžnou rozhodovací činností“ (Gábor Halmai in Sadurski W. (Ed.), Constitutional Justice, East and West. Democratic Legitimacy and Constitutional Courts in Post-Communist Europe in a Comparative Perspective (2002), na s. 209).

Druhým důvodem je podle mne to, že české správní soudy, na rozdíl od obecné justice, byly svým složením vždy podstatně pestřejší než čistě kariérní justice obecná. Všimněme si, že náš výzkum se vztahoval k období, kdy teprve na jeho úplném konci byl konstituován Nejvyšší správní soud. Zcela převažující část dat, které jsem v českých rozhodnutích zkoumal, tedy byla produkována vrchními nebo krajskými soudy, nikoliv NSS, který ještě nebyl. Jakkoliv jsem se obával, že čistota dat v letech 2003 a 2004 bude dotčena právě vytvořením NSS, data jednoznačně prokázala, že počáteční judikatura NSS byla ve svém stylu k předchozí správní judikatuře kontinuitní. Jediná změna, kterou bylo možno v prvních dvou letech činnosti NSS zaznamenat, byla větší frekvence ústavněprávní argumentace.

Perspektivy vývoje stylu
Na počátku druhé dekády 21. století je možné shrnout, že české soudnictví doposud nemá žádný styl, který by spojoval soudnictví ústavní, správní a obecné. Dokonce i uvnitř jednoho a téhož soudu nalezneme různé styly, což bezesporu souvisí s osobnostmi soudců – zpravodajů. Přesto, měl – li bych generalizovat, lze říci, že obecné soudnictví reprezentované NS zatím zůstává blíže kognitivistickému a formalistickému ideálu soudcovské argumentace, který v našem právu dominoval až do 90. let minulého století. Tento ideál je spojen s navenek formalistickým a spíše stručným odůvodněním, nepřipouštějícím interpretační alternativy. Nevýhodou tohoto konzervativního stylu je malá přesvědčivost. Čtenář se nedozví, jak se soud postavil k argumentu, který směřoval k opačnému interpretačnímu závěru. Rozhodnutí si zachovává legalistickou fasádu, soudce navenek prezentuje své úvahy formou „subsumpčního“ automatu, aniž ovšem rozkryje důvody, proč volí pro posouzení věci určitou premisu namísto premisy jiné. Rozhodujícím důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu hierarchické postavení NS v justiční soustavě.
Naproti tomu vývoj stylu správní justice po roce 2004 (rok, kdy náš výzkum skončil) akceleroval. Rozhodnutí NSS, ale i krajských správních soudů jsou psána více dialogickým a diskursivním stylem, jejich délka nabobtnává, soudy se snaží poctivě vypořádat se všemi výkladovými variantami řešení určitého právního problému. Podoba odůvodnění je často substantivní, otevřeně se připouští, že právo má vícero možných významů, přičemž soud se usilovně snaží o podání všech důvodů, které jej vedou k nalezení řešení nejsprávnějšího. Nevýhodou tohoto stylu je jistá upovídanost a rozvláčnost. Důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu sice obdobně jako případě obecné justice hierarchické postavení NSS v justiční soustavě, soud se však snaží své rozhodnutí legitimovat též tak, že usiluje o to adresáty rozhodnutí vskutku přesvědčit. Nechávám na svém čtenáři, aby sám zvážil, zda delší rozhodnutí obsahující více důvodů pro rozhodnutí je v prostředí kontinentální právní kultury přesvědčivější, či zda naopak justice zprůhledněním své argumentace neztrácí část své (fiktivní, ale ve veřejnosti důležité) legitimity instituce znající „objektivní“ pravdy výkladu práva.

PS: děkuji ještě jednou studentům, kteří se prokousávali stovkami českých rozhodnutí a poctivě vyplňovali tabulku, z níž jsme brali naše výsledky.

Celý příspěvek

Fanoušky testu proporcionality...

... a jiných zaklínadel používaných ústavními soudy (balancing test, reasonableness test, ...), bude určitě zajímat nové číslo časopisu Law & Ethics of Human Rights, které je věnováno právě tomu. Nese název "Rights, Balancing & Proportionality" a obsahuje příspěvky:

Aharon Barak: Proportionality and Principled Balancing

Robert Alexy: The Construction of Constitutional Rights

Alec Stone Sweet: Investor-State Arbitration: Proportionality's New Frontier

Stephen Gardbaum: A Democratic Defense of Constitutional Balancing

Jacco Bomhoff: Genealogies of Balancing as Discourse

Frederick Schauer: Balancing, Subsumption, and the Constraining Role of Legal Text


K přístupu k článkům je třeba uvést e-mailovou adresu, pak je zdarma.
Celý příspěvek

Srovnáváme srovnatelné a srovnatelně?

Když jsem před léty seděl v lavicích vysoké školy mohl jsem díky dvěma oborům, se kterými jsem v těchto lavicích válčil, srovnávat různé metodologické přístupy obou z nich. Politologie, která byla vedle práva tím druhým oborem, se díky svému mládí v rodině společenských věd snažila vždy kompenzovat své poněkud nejisté postavení a přehlížení ze strany jiných starších, usazených a respektovaných oborů tím, že důsledně dbala na metodologii, ke které se hlásila, kterou vyznávala a jejíž čistotu nad míru obvyklou tříbila.

Z učebních textů a přednášek jsem se dozvěděl, mimo jiné, že právě právníci v případě aplikace srovnávacích postupů jsou na tom z hlediska metodologické čistoty nejhůř (nejlíp na tom byli historici). Metodologie používaná jedním z otců evropské politologie Mauricem Duvergerem (samozřejmě původně právníkem) byla překonána Seymourem Martinem Lipsetem (původně sociolog) a Steinem Rokkanem (původně filozof), kteří teprve přinesli do kuloárů učených politologických spolků to správné komparativní kafe.

Věcně vzato, je v případě jakékoliv srovnávací metody vždy klíčový výběr srovnávaných prvků, který by neměl být ovlivněn očekávaným výsledkem (výsledek by vlastně neměl být vůbec očekávaný) a tento výběr měl by mít vypovídací hodnotu, která se ovšem dost špatně měří. Srovnávané prvky by měly být zkoumány shodně (žádné sekundární zdroje) apod. Za největší hřích srovnávajících právníků je pak považován tzv. referenční odkaz (viz např. text Blanky Říchové v Politologické revue ze dne 2. prosince 1997, str. 9). Jde v podstatě o vedení nějaké úvahové linie s občasnými náhodnými odkazy tu a tam, podle potřeby srovnávajícího, jak se mu to hodí. Příkladem budiž třeba nález soudu, kterým se odkazuje na právní úpravu třeba Austrálie, Švédska, Holandska a Finska. Důvod výběru těchto čtyř států samozřejmě chybí, ale už letmý pohled dává pocítit reprezentativnost vzorku a obecnou vypovídací hodnotu takto provedené analýzy. Podobné postupy jsou v praxi nicméně běžné jak v argumentaci stran tak v úvahách soudů.

Odhlédneme-li od světa akademického, kde je podle mě vysoký nárok použití srovnávacích metod více než oprávněný, tak je dobré se také zamyslet do jaké míry je tato výtka relevantní ve vztahu k právní praxi, ať už rozhodovací nebo strategicko-litigační. Právní diskurs by měl v ideálním případě dodržovat akademické standardy dialogu a použitých argumentačních metod. Na druhou stranu je třeba přiznat, že zejména aktivní aktéři některých procesů mají předem daný cíl (někým jiným), kterému přizpůsobují svou argumentaci, což lze považovat ve světě práva za zcela legitimní. Lze v běžné právní argumentaci argumentovat referenčně a vybírat si odkazy na cizí právní úpravy podle potřeby? Popřípadě, je přípustné pouze takové srovnání, kdy vybírám srovnávané prvky nezávisle na výsledku, a to podle nějakého kritéria, které zaručí vypovídací hodnotu takového srovnání?

Možné postupy jsou samozřejmě oba, nicméně každý se řídí jinými pravidly a pouze jeden z nich lze podřadit pod srovnávací metody, byť jsou tam nepřesně (a to i politology) podřazovány oba. Rozdíl mezi oběma postupy je přitom klíčový.

Politologické, sociologické, historické a konečně i právní srovnávací metody jsou považovány za metody hodnotově neutrální. Empiricko-analytická politologie dokonce výslovně odmítá hodnotový diskurs. Srovnávací metody s vysokou mírou vypovídací hodnoty tak nemohou poskytnout výstup, jehož obsahem bude síla argumentace. Naopak mohou poskytnout výstup, jehož obsahem bude míra obvyklosti právní úpravy, míra zakotvení právního principu v katalogu států, jejichž celek považuji z nějakého (nenormativního) důvodu za vypovídající apod.

Argumentuji-li obecností právního principu, (ne)racionalitou právní normy či prozařováním právních principů, jak takový srovnávací metodologický postup namístě. Musím se ho ovšem držet důsledně, musím do výběru států (nebo jiných srovnávaných prvků) poctivě zahrnout i ty, které se mi svým obsahem nehodí, a odlišnost menšiny rozumně interpretovat. Svým postupem a výběrem srovnávaných prvků nemohu výsledek srovnávací analýzy ovlivnit; mohu nakonec tak stát pouze před volbou, zda srovnávací analýzu ve své argumentaci použiji či nikoliv. V případě nekorektního postupu pak riskuji adekvátní reakci protistrany (pro advokáty) nebo kritiku v odborném tisku (pro soudce). Tato metoda se, sociologicky řečeno, podobá kvantitativním metodám.

Naopak právní diskurz je někdy popisován jako diskurs norem či diskurz hodnot. V takovém případě je referenční a účelově zvolený odkaz na jinou normu, respektive na jinou argumentaci zcela namístě. Mohu tak například argumentovat, že v rozsudku jiného státu je právní problém řešen vhodně, že právní úprava jiné země z těch a těch důvodů je vhodnější apod. Taková argumentace musí být ovšem vedena především obsahově, a to velmi důkladně, protože fakticky argumentuji obsahem jiné normativní struktury a nikoliv tím, že ji někde někdo akceptoval. Jinými slovy lze argumentovat, že například německá právní úprava (nebo rozhodnutí soudu, text zákona apod.) jsou vhodné z důvodu vnitřní logické bezrozpornosti, přesvědčivosti, bezproblémové aplikovatelnosti, souladnosti s jinou normativní strukturou (mezinárodní, evropskou apod.). Totéž lze ovšem učinit ve vztahu k jakékoliv jinému státu, třeba i zdánlivě vzdálenému (Jihoafrická republika, jihoamerické státy apod.).

Argumentační referenční odkaz nelze ovšem zahrnovat pod srovnávací metody, protože v podstatě nesrovnávám. Tato metoda má na rozdíl od kvantitativních srovnávacích metod spíše povahu kvalitativního postupu, až někdy i výzkumu. Míra pochopení toho, na co se odkazuji, musí být hlubší a musí mít kontextuální povahu na rozdíl od srovnávání pouhých výsledků. Každý se v každém procesu může odkazovat na jakékoliv právní argumentace, přičemž v konkurenci proti sobě pak stojí normativní argumenty, jejich celky, společenský kontext a celková přesvědčivost a nikoliv označení jejich původu.

Obě metody jsou tak odlišné a vzájemně neslučitelné. Lze je v konkrétní argumentaci použít paralelně, ale nikoliv konvergenčně. V praxi jsou bohužel mnohdy vzájemně kontaminovány, přičemž výsledky jsou pak rozpačité a mnohé závěry z takto hybridních postupů příliš nepřesvědčí. Těm, kdo se na právním diskursu podílí, včetně advokacie, by prospělo pokud by se obě metody důsledně oddělovaly. Možná, že by nás pak jiní sociální vědci více respektovali. V ideálním případě pak možná i naučíme empirické politology uvažovat normativně. Celý příspěvek

Prof. Kötz na PF UK

Byl jsem upozorněn, že na PF UK vystoupí přední odborník na srovnávací právo prof. Kötz. Pozvánky na obě přednášky najdete zde (15. 3.) a zde (17. 3.). Celý příspěvek

Co nám řekne o právní kultuře soudní citace rozhodnutí

Pokud se ve světovém měřítku podíváme, jak soudci citují svá rozhodnutí, vidíme drastické rozdíly. V tomto postu se snažím ukázat, že rozdíly reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje.

Německý dogmatický styl
Německé soudy citují svá rozhodnutí v podobě, která je pro neprávníka i pro právníka nepohybujícího se v německém prostředí jen obtížně srozumitelná. Např. citace rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (srov. např. typickou ukázku tady) je velmi krátká: typicky ve formátu BVerfGE 62, 392 <396>, kde zkratka označuje Sbírku rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Entscheidungen des Bundesverfassungsgerichts), číslovka 62 svazek, 392 stranu, na které rozhodnutí začíná, a 396 stranu, na které najdeme dotčenou citaci. Jde o citační formát zažitý, nad kterým většina Němců nijak nepřemýšlí.

O německé právní kultuře vypovídá nejlépe to, co v citaci rozhodnutí nenajdeme. Především je takto pojatá citace vyňata z prostoru a času – vůbec nevíme (a musíme složitě dohledávat), kdy vlastně bylo dané rozhodnutí Spolkovým ústavním soudem přijato. Takováto otázka přitom vůbec nemusí být pro právníka irelevantní (srov. jen působení judikatury, které je svázáno s prostorem a časem, a tedy v průběhu doby se může její normativní dopad proměňovat).

Odůvodnění německého rozhodnutí opatřené desítkami obdobných citací tak vytváří dojem, že jde o dokonalou skládanku logického a již a priori existujícího celku, který ve svém celkovém výsledku tvoří správný výklad práva. I proto není pohledu německého stylu datace rozhodnutí podstatná – podstatné je, že bylo nalezeno něco, co existuje objektivně, nezávisle na soudu, a co je jen elementem do logicky pojaté skládanky správné interpretace.

Rozhodnutí samozřejmě postrádá též jakékoliv uvedení procesních stran, které byly na věci účastny. Není to podstatné, neboť z německého pohledu tu mluví právo: právní myšlenky rozhodnutí se okamžikem jeho vynesení osamostatňují z kontextu případu, a stávají se částí oné skládanky, která dohromady vytváří správný výklad práva. Jako prvek oné skládanky je na jednu stranu citace důležitá (německý ústavní soud cituje v jednom rozhodnutí podle studie z počátku 90. let průměrně deset judikátů), na stranu druhou citované rozhodnutí samo o sobě nic neváží, a proto citovaná kauza nemusí mít ani jméno.

Nutno pro pořádek dodat, že v praxi si Němci nicméně vytvářejí neformální označení pro své kauzy, když je tedy již musí anonymizovat – viz Solange I, Solange II, Maastricht nebo třebas Román Esra (k posledně jmenovanému pikantnímu nálezu srov. post. M. Bobka tady).

Americký diskursivní styl
Z formátu americké citace zjistíme mnohem více informací než z formátu německého. Např. z citace Barnhart v. Thomas, 540 U. S. 20, 26 (2003) víme, že jde o citaci rozhodnutí, ve kterém se svářely tam zmíněné procesní strany, přičemž citace je ze svazku 540 United States Reports, kauza začíná na s. 20, citace je na s. 26. Dále víme, že jde o rozhodnutí z roku 2003. Z obdobných východisek vychází též citace rozhodnutí ESD a ESLP.

Tento způsob citace ukotvuje precedent do určitého prostoru a času. Navíc vychází z toho, že soudní nalézání práva je v prvé řadě nalézáním práva mezi stranami soudního sporu, jde tedy řečeno s Iheringem o onen „boj o právo“, který probíhá mezi stranami, a jehož je soud nestranným „třetím“. Aplikovatelnost precedentu je dána v prvé řadě kontextem dané kauzy, v jiném kontextu proto nemusí být právní myšlenka tam vyřčená vůbec použitelná (distinctions).

Precedent není ani teoreticky nedůležitým prvkem velké skládanky, který si nezaslouží jméno ani jiné zapamatovatelné označení. Naopak, je zdrojem, z něhož vychází správný výklad práva, proto musí být jasně pojmenovaný. Pro právníka argumentujícího judikaturou je tak tento přístup i podstatně praktičtější - kdo ze čtenářů tohoto postu si pamatuje spisové značky rozhodnutí?

A český styl? Jak jsme psali obsažně jinde, v české právní kultuře zatím jednotná forma citace judikatury nevznikla. Vytvořila se však již přinejmenším v judikatuře NSS, který více méně jednotně cituje svá rozhodnutí tímto formátem: „rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, též jako č. 689/2005 Sb. NSS“. Takto pojatá citace nevytrhává cit. judikát (na rozdíl od německého stylu) z jeho časového kontextu. Judikát však bohužel stále zůstává bezejmenným atomem ve skládance správného výkladu práva. Myslím si, že pojmenování rozhodnutí alespoň tam, kde již nejsou tato rozhodnutí anonymizovaná, by přehlednosti soudního rozhodnutí prospěla. Bylo by to možno učinit např. tímto formátem: „usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. října 2008, čj. 9 Afs 58/2007 - 96 (věc Čechofracht, a. s.)“ – srov. tady.

Celý příspěvek

Proč NS USA přestává být z globálního hlediska argumentačně vlivným soudem

Chci čtenáře blogu upozornit na zajímavý článek v NY Times na téma proč NS přestává být vlivným soudem z hlediska srovnávacího ústavního práva. Pro někoho, koho téma zajímá, sice článek nepřinese nic zásadně nového (i když já se třeba dozvěděl přinejmenším příbuzenské vztahy v rodině Calabresi), pro takové čtenáře však doporučuji článek z jiného důvodu: všimnout si, jakým stylem dokáže psát americký deník o komplikovaných právních otázkách, a jak důležité slovo mají v interview akademici a soudci, kteří dokáží na novinářovy otázky odpovídat srozumitelně a jasně. Celý příspěvek

Volba soudců pohledem z Floridy

Minulý týden jsem seděl na Floridě na večeři se dvěma kolegy, akademiky z USA a Itálie. Sejdou-li se tři právníci, dříve či později se stočí řeč na právo, i když se předtím baví třeba u hurikánu Gustav nebo o amerických prezidentských volbách. My jsme se přes prezidentské volby dostali k volbám státních soudců na Floridě a k výběru soudců v Itálii a v České republice.

První věcí, která mne v druhé půli srpna zaujala na amerických kabelových kanálech (samozřejmě po McCainových agresivních spotech spojujících Baracka Obamu s celebritami typu Paris Hilton, a dokola opakujících „he is not not ready“), byla volba amerických soudců ve státě Florida. Američtí federální soudci jsou vybíráni známým procesem, ve kterém prezident nominuje a senát potvrzuje. Ustavování státních soudců však odvisí stát od státu. Na Floridě, stejně jako například v Kalifornii, se soudci volí přímou volbou. Volební kampaň, jak jsem ji měl možnost sledovat, se podobá podfinancované kampani politické strany. Na kabelové televizi se tedy objeví třicetisekundový post, ve kterém ale často nejsou vyzdvihovány kvality kandidáta na soudcovské místo, ale naopak se napadá druhý kandidát – v příkladě, který jsem viděl, šlo o kritiku kandidáta, který má být podle spotu napojen na problematické a zkorumpované podnikatele. Billboardy se objevují i na veřejném prostranství, kandidáti se setkávají se svými voliči.

Americká profesorka z tohoto způsobu volby soudců nadšená příliš nebyla. Upozornila, že takovýto způsob volby vede v podstatě k ještě větší politizaci justice, než je kreace americké federální justice. V jistém smyslu to je asi pravda, protože při schvalovacím slyšení v americkém senátu se senátoři zajímají nejen o politickou orientaci soudce, ale též (a snad i hlavně) o jeho soudcovskou metodologii, kterou prezidentem nominovaný kandidát zastává (v Americe často traktované doktríny originalismu nebo naopak přístupu k ústavě podobně jako ke common law atd.). Při přímé volbě něco takového nepřipadá téměř v úvahu, protože snaha uchvátit voliče rozpravou o možnostech právnické argumentace by se asi nesetkala s příliš velkým úspěchem. Ke smysluplné kandidatuře na soudce je třeba investovat minimálně 100 tisíc USD do kampaně. Nikoliv překvapivá je volební účast, která na Floridě nedosahuje ani dvaceti procent registrovaných voličů.

Na naší debatu reagoval italský profesor, který se připojil s kritikou vlastního modelu ustavování justice v Itálii. Ten je založen na nejvyšší soudcovské radě, která vybírá kandidáty procesem, který je podle mého italského kolegy zcela neprůhledný (čtenář mi promine, ale nebudu tu uvedené akademiky přímo jmenovat, protože diskuse se odehrála nad sklenkou vína, a tedy není třeba zde dodržovat přísné citační normy). Nejvyšší soudcovská rada je podle něj zcela zpolitizovaná, utopená ve vlastních interních bojích, což se – společně s naprostou neprůhledností systému výběru soudců - negativně promítá i do výběru soudcovských kandidátů, který je formálně realizován výběrovými testy. Takovýto popis negativních efektů v systému silné soudcovské rady mi nápadně připomněl akademickou kritiku španělského a italského systému z pera italských akademiků Carla Guarnieri a Patricie Pederzoli The power of judges : a comparative study of courts and democracy.

Z uvedeného mi vychází, že systém, ve kterém určitá moc kreuje sebe samu, jak je tomu v některých systémech založených na silné soudcovské radě (např. Maďarsko nebo Itálie), je krajně problematický, protože jednak zpochybňuje legitimitu justice, jednak justici silně politizuje (viz v detailech shora citovanou italskou práci). Tím nechci říci, že dobrý je systém český, neboť ten přináší problém zcela opačný – tedy nadměrný vliv exekutivy na justici a s tím spojené problémy opakovaně připomínané Ústavním soudem. Tento problém byl nedávnou novelou zákona o soudech a soudcích (č. 314/2008 Sb.) co se týče soudcovských funkcionářů ještě více umocněn (kritika této novely by vyžadovala samostatný post, zde stačí odkázat na velmi trefný článek Ivy Brožové). Myslím si, že řešením je systém slabší soudcovské rady, kde justice vystupuje jako partner exekutivy, v některých otázkách má dokonce rozhodující slovo (např. detaily financování justice nebo některé organizační otázky), v některých otázkách má naopak rozhodující slovo exekutiva (výběr soudců), systém však především funguje na principu sdílených pravomocí a spolupráce. Na straně justice je silný hlas, který jí reprezentuje (soudcovská rada) - ten dnes justici citelně chybí. Tím se předchází problému úplného uzavření justice do sebe samé, na straně jedné, a problému nadměrného vlivu exekutivy, na straně druhé.

Na papíře snad vypadá dobře systém přímé volby soudců, ve kterém je samozřejmě neotřesitelná legitimita soudců, jeho praktická realizace však vyvolává velké problémy shora naznačené. Nejslavnější a nejsilnější stránkou americké justice je ostatně justice federální, a nad některými státními systémy i sami Američané jen bezradně krčí rameny. Navíc je jednoznačné, že soudce ke sklonku volebního období tento systém svádí k líbivým a populistickým rozhodnutím (jen trochu mne uklidňuje, že trestní proces je v USA založen na porotách, a tedy role soudce v něm je přece jen limitovaná). Mimochodem, málo se ví, že systém přímé volby v 60. letech minulého století fungoval též v Československu co do volby okresních soudců, jeho praktická realizace byla ale podmíněna typickou reálně socialistickou šarádou a karikaturou jakýchkoliv voleb v systému, kde žádné alternativy reálně neexistovaly.

Celý příspěvek

Eric Stein Working Papers

Michal Bobek již na Jiném právu upozornil na Českou společnost pro evropské a srovnávací právo, já bych se rád přidal s informací, která se Společností bezprostředně souvisí: její „Eric Stein Working Papers“.

Prostřednictvím Eric Stein WP bychom chtěli vytvořit prostor pro příspěvky, které se týkají evropského a srovnávacího práva. Mohou mít formu delší analýzy, nebo pouze kratší úvahy či komentáře judikatury, popřípadě legislativního vývoje. Přijímáme rovněž recenze knih ve formě podrobnějších kritických úvah (review article). Články mohou být napsány jak v angličtině, tak v češtině či slovenštině.

Proč vlastně takový „working paper“ publikovat?
Půvab všech „working papers“, se kterými se můžete setkat na internetových stránkách mnoha institucí a především v rámci sítě Social Science Research Network (SSRN), tkví v jejich rychlosti a dostupnosti. Využívat tyto vlastnosti můžete v několika ohledech:

■ Buď nám zašlete svůj příspěvek ještě před tím, než jej předložíte do „papírového“ časopisu. V rámci recenzního řízení můžete získat cenné připomínky, které můžete využít při finalizaci svého textu. Nemluvě o čtenářích publikovaného working paperu, které můžete povzbudit k zaslání jejich připomínek.

■ Může se Vám také stát, že i když nemáte sami odvahu poslat svůj příspěvek do nějakého renomovaného časopisu, všimne si ho jeho editor. Právní akademie trpí nadbytkem časopisů a nedostatkem dobrých autorů (a to platí nejen o té české). Proč to nezkusit?

■ Konečně, publikací na webu si rozšiřujete počet čtenářů, kteří by případně neměli přístup k placenému (potažmo papírovému) časopisu. A tím samozřejmě zvyšujete šanci, že si Váš článek někdo přečte (a případně ocituje).

První dva Eric Stein Working Papers už vyšly: "The Pitfalls of (Comparative) Constitutionalism for European Integration" z pera Mateje Avbelje a "Reasonableness in Administrative Law: A comparative reflection on functional equivalence" od Michala Bobka.

Jak by měl příspěvek vypadat?
Preferovaný rozsah je 4.000 až 15.000 slov, včetně poznámek pod čarou. Pokud je příspěvek v angličtině, vyžadujeme dodržování citačního standardu OSCOLA, popřípadě standardu obvyklého v některém z anglofonních zahraničních časopisů. Pro příspěvky v češtině je možné alternativně použít normu ISO 690:1997 (viz např. publikace nakladatelství C.H. Beck). V tomto ohledu je zřejmě nejjednodušší radou zalistovat v některé z publikací, které uvedený standard splňují, a postupovat podle ní.

Příspěvek by měl být ve formátu dokumentu word (.doc nebo .rtf); autor by k němu měl přiložit abstrakt článku (ne delší než 250 slov) a několik (3-7) klíčových slov.

Jak jsem již naznačil výše, před uveřejněním příspěvek prochází recenzním řízením prostřednictvím vedoucího redaktora (kterým jsem v tuto chvíli já) a případně dalšího recenzenta.

Návdavkem: kdo je Eric Stein?
Jsme samozřejmě velice hrdí na to, že jsme naše working papers mohli pojmenovat právě po Ericu Steinovi. Nuže, pro Ty z čtenářů, kteří o něm ještě neslyšeli: kdo je Eric Stein?

Pokud bychom měli vybrat nejslavnějšího českého právníka, profesor Eric Stein z University v Michiganu (Ann Arbor) by byl nepochybným kandidátem. Úvodní věta z jeho článku „Lawyers, Judges and the Making of a Transnational Constitution”, se stala mantrou mnohých právníků a politologů, kteří se věnují evropské integraci: „Zastrčen v pohádkové říší Lucemburského velkovévodství, a obdařen, až donedávna, neškodným zanedbáváním ze strany mocností a médií, Soudní dvůr vytvořil ústavní rámec pro strukturu federálního typu v Evropě“.

Ve svých 94 letech je Eric Stein nejstarším žijícím aktivním právním akademikem na světě. Než začal v roce 1955 působit na univerzitní půdě, pracoval pro americkou vládu v Organizaci spojených národů a podílel se například na sestavování pravidel zakotvujících Radu bezpečnosti OSN. Během své dráhy profesora na Univerzitě v Michiganu napsal 11 knih a více než stovku článků; především však vychoval stovky studentů.

Nejznámějším se však zřejmě Eric Stein stal díky svému zájmu o studium evropské integrace, kterou jako jeden z prvních začal vnímat ústavníma očima. Ve Steinově vnímání evropské integrace je stále patrný étos poválečné doby, která ji chápala jako záruku proti opakování hrůz druhé světové války. Není divu. Eric Stein se do Spojených států dostal jako čerstvý absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který jako Žid prchal před nacisty. Z jeho rodiny téměř nikdo válku nepřežil, rodiče zahynuli v Osvětimi.

Více se o profesoru Steinovi můžete dozvědět v tomto článku z časopisu Jungle Law, popřípadě z tohoto článku Tomáše Němečka v Hospodářských novinách.
.

Celý příspěvek

Srovnávací akademický styl

Evropské prostředí obecně a Evropský univerzitní institut zvláště jsou skvělou laboratoří pro srovnávání národních zvyklostí akademického projevu a argumentace. Argumentace v právu se velice liší: ne snad ani tolik s ohledem na to, jak se právník vyspal a co měl k snídani (Holmesova „breakfest jurisprudence“ a právní realismus, o kterém zde pojednal Zdeněk), ale kulturním ukotvením právní dogmatiky a právní argumentace daného kulturně-právního okruhu. Jestli se k tomu jednou dostanu, velice rád bych se věnoval srovnání metodologie právní argumentace a studii využívání výkladových metod v jednotlivých právních kulturách. Částečně se této otázky musím dotknout ve své disertaci, téma by si však zasloužilo hlubší rozbor. Nikdy mě totiž nepřestane fascinovat rozdílnost přístupu k právní argumentaci, která by měla být, podle dogmatiky pozitivního práva, v podstatě objektivním, logickým až matematickým cvičením. Posaďte ale Němce, Francouze, Angličana, Američana a kupříkladu Čecha do jedné místnosti a dejte jim stejný právní problém týkající se evropského či mezinárodního práva. Můžete si být jisti, že se každý z nich vydá po jiné argumentační stezce. Zatímco takový Němec počne s projekcí skutkových okolností případu pod pojmy a typicky deduktivní metodou podřazovat skutkové okolnosti pod existující definice („Begriff-Jurisprudenz“ a výchozí užití prostého sylogismu), Francouze bude především zajímat, cože na to říká „la doctrine“, Angličan se záhy vrhá na diskusi „policy“, což je něco, co Němec či Francouz otevřeně nepřipustí, atd. atd.

Rozdílnosti jsou patrné v již tak povrchních věcech, jako je kultura akademického projevu a jakýsi národní mluvený akademický „styl“. Kdybych měl zformulovat několik trestuhodných klišé, pak by byly asi následující:

Pokud kupříkladu vystupuje s odborným projevem zde na EUI německý „researcher“ mohu si být jist tím, že uslyším velice zhuštění, strohý, ale také podložený a dobře zdokumentovaný projev. Moc se nenasměji, ale mám „své jisté“.

Vystoupí-li se stejným projevem Francouz, projev bude méně „dokumentační“ a dle mých zkušeností ještě více abstraktní než projev německý. Francouz se ještě více než Němec bude odvolávat na autority: často nebývá klíčové, co si o daném tématu myslí přednášející, ale co napsal někdo z „velkých“ a „nesmrtelných“ právníků, kteří formují to, co si smí myslet „la doctrine“, tedy právní věda a následně právní praxe.

Angličané, především ti odkojení diskursivním „Oxbridge“ stylem, se obecně snaží o vtipný a živý projev. Suchý humor je proložen občasnou zajímavou myšlenkou, obecné vystupování skromné a roztomile roztržité (Jsou to jenom Skoti anebo je v anglických akademických kruzích v módě koktání, které má dokázat, jak zásadní myšlenka se právě rodí?). Člověk by se ale neměl nechat zmást. Velice slušná a „uctivá“ slupka je jenom formou: floskule „I would have thought“ či „I was wondering“ zpravidla jemně uvádí naprosto zdrcující kritiku přednášejícího, po jejímž vyslechnutí míváte dojem, že přednášející je mentálně postižený, že na to nepřišel sám.

Americká kultura akademického projevu je obecně degradovaná kultura anglická: u zdejších studentů americké provenience je zřejmé, že je od nich doma vyžadováno, aby presentovali svůj názor bez ohledu na to, zda nějaký (smysluplný) skutečně mají. Nicméně čím méně myšlenky, tím větší vehemence a sebestřednosti při jejím „prodávání“.

Z ostatních „větších“ národností na mě nejmenší dojem dělají obecně projevy španělské a italské. „Researchers“ z obou těchto latinských právních kultur mívají problémy koherentně formulovat své názory v angličtině nebo ve francouzštině. Vysvětlení je ve způsobu studia v obou kulturních okruzích, pro které je příznačná pasivita studentů a nábožné naslouchání vyučujícím. Studenti se nenaučí mluvit a jsou následně překvapeni, že by měli veřejně formulovat svůj názor. Skutečný protipól Američanů.

Poslední výraznější národnostní skupinou jsou Poláci. Ač je to asi to nejzajímavější z postkomunistického akademického světa, není možné říci, že by se polští researchers výrazně projevovali. Spíše se u nich projevují typické motivy postkomunistické akademie: často mají svůj názor a nezřídka velice dobrý, polské právnické fakulty je však ani nenaučily samostatnému projevu, ani schopnosti pracovat v mezinárodním prostředí. Přitom se jedná o špičku polského akademického dorostu.

U profesorů se výše uvedené kulturní rozdíly a především rozdíly v projevu dost stírají. V jejich případě se již spíše jedná o individualitu a jednotlivé schopnosti. Skutečně dobří vyučující jsou navíc po několika letech výuky na EUI či na zahraniční univerzitě schopni se oprostit od svých „vnitrostátních“ kořenů a jsou buď dobří, anebo průměrní bez ohledu na zemi původu. Silnější „vnitrostátní“ kulturní slupku lze pozorovat u hostujících profesorů, kterých bývají na Institutu davy (kdo by se nechtěl na pár dní, týdnů či měsíců podívat do Florencie a přidat si „very impressive“ zářez na CV?). Z kategorie „hostující“ na mě za uplynulý rok na Institutu nejlépe zapůsobili Američané a nejhůře Italové. Není asi pochyb o tom, že lepší Americké univerzity mají v současnosti nejvíce prostředků pro získávání špičkových lidí z celého světa. Přednášky lidí typu Guido Calabresi či Alec Stone Sweet je vskutku radost poslouchat. Naopak můj dojem z většiny italských profesorů, co se mihli na EUI (a nemám pochyb, že to bylo to nejlepší z italské akademie) bylo, že jsou placeni do věty a strašně rádi se poslouchají. Mnoho slov, málo myšlenek, ještě méně myšlenek k tématu. Když se kupříkladu někdo přihlásí do diskuse na téma horizontální účinek základních lidských práv a po deseti minutách je stále ještě u Ulpiana, nemyslím, že by byl problém v mé neochotě poslouchat.

Jak bychom charakterizovali český akademický styl? Obstojí v evropském srovnání?

Celý příspěvek

Tak kampak s tím rozsudkem, pane soudče?

Rekapitulační část. Ta nudná, nenáviděná, často z větší části zbytečná část soudního rozhodnutí. V germánské právní tradici (a i u její postižené české dcery) by rekapitulační část soudního rozhodnutí měla být objektivním a nestranným shrnutím skutkových okolností případu. Na něj naváže posouzení právní. V praxi bývá, především ve správním soudnictví, rekapitulační část sušším seznamem žádostí, zamítavých rozhodnutí správních úřadů, rozkladů, opravných prostředků apod.

Je tomu ale vždy tak? Je rekapitulační část vždy nestranná a objektivní? Anebo se nám do zdánlivě objektivní rétoriky připlétá, ať vědomky nebo nevědomky, již částečné hodnotící soudy? Jinými slovy, nepřipravuje si často soudce již v rekapitulační části „půdu“ pro svůj následný závěr právní? Děje se tak nenápadně: výběrem slov a výrazů, které již mají určitou konotaci a u čtenáře vyvolávají určitou (emoční) reakci, popisem osob a dějů tak, aby byl čtenář již při shrnutí skutkových okolností strhnut na tu „správnou“ stranu. To se může odehrávat ve dvou rovinách: nevědomky či úmyslně. Nevědomky to bude v případech, kdy soudce takový účinek skutečně nezamýšlí, nicméně sám podlehl vnímání kauzy určitým způsobem. O poznání zajímavější je však vědomé manévrování čtenáře určitým názorovým směrem v rámci rekapitulační části. Praví borci tohoto žánru dokáží napsat rozhodnutí tak, že rekapitulace volně přejde do právního posouzení a po přečtení celého rozhodnutí je čtenář skálopevně přesvědčen, že je to „jasné“ a že to přeci nemůže být ani jinak.

Tuto techniku výběru slov a výrazů dovedl myslím k dokonalosti klasik anglického práva a jeden z nejvýznamnějších anglických soudců 20. století, Lord Denning. Ten je znám elegancí a čtivostí svých rozhodnutí. Většinu z nich napsal v jednoduchých větách (Ano, především s ohledem na některé české rozsudky je to poněkud překvapivé, ale jednoduché věty skutečně existují!). Jeho rozsudky jsou také nádhernou ukázkou toho, jak se dá „manipulovat“ s rekapitulační částí rozhodnutí tak, aby bylo čtenáři od prvního odstavce jasné, jaké právní posouzení bude následovat. Denning tím záměrně získával audienci (čtenáře) na svoji stranu.

Dovolil bych si dva příklady. První z nich je úvod rekapitulační části z kauzy Beswick v. Beswick [1966] Ch 538. V této věci šlo o žalobu vdovy po panu Beswickovi proti jejímu synovci, Johnu Beswickovi, o placení malého důchodu, který se John Beswick zavázal platit jejímu muži a v případě mužovy smrti jí výměnou za to, že mu pan Beswick prodá svoji živnost.

"Old Peter Beswick was a coal merchant in Eccles, Lancashire. He had no business premises. All he had was a lorry, scales and weights. He used to take the lorry to the yard of the National Coal Board, where he bagged coal and took it round to his customers in the neighbourhood. His nephew, John Joseph Beswick, helped him in the business.
In March, 1962, old Peter Beswick and his wife were both over 70. He had had his leg amputated and was not in good health. The nephew was anxious to get hold of the business before the old man died."

Troufám si tvrdit, že již po přečtení této úvodní pasáže je každému jasné, kam rozhodnutí soudu směřuje. Nádherný je ale styl: kromě jednoduchého a srozumitelného jazyka je fascinující zaujatost a „emočnost“ soudu. Peter Beswick, nyní již mrtvý původní majitel živnosti, jehož vdova se domáhá slíbeného důchodu, je nazýván „starým Petrem Beswickem“, tedy tím starým, dobráckým roznašečem uhlí ze sousedství. Při popisu jeho stavu si každý představí chudého a poctivého starého muže a každý polituje jeho špatný zdravotní stav (uříznutá noha, proboha!). Náhle vstupuje na scénu synovec. Všimněme si, že jeho Denning nazývá velice neosobně a odtažitě: na jedné straně je náš starý, dobrý Péťa, na druhé straně je pak neosobní „the nephew“ anebo ještě velice formální plné jméno „John Joseph Beswick“. Hřebíček do rakvičky našich možných sympatií s hamižným synovcem přichází v poslední větě, kdy si plasticky představujeme, jak zákeřný synovec kuje pikle proti udřenému Péťovi („starému muži“) a chce jej zbavit toho jediného, co má, tedy jeho poctivě získané živnosti.

Druhý, snad ještě extrémnější příklad, je Hinz v. Berry [1970] 2 QB 40. Zde šlo o v anglickém právu velice spornou otázku náhrady imateriální újmu (nervového šoku), který utrpěla osoba v důsledku toho, že byla svědkem fyzické újmy (úmrtí) osoby blízké. V takto neosobní právnické mluvě není tato otázka až tak emočně nabytá. Denning však celý případ popsal v úvodu svého rozhodnutí takto:

"It happened on April 19, 1964. It was bluebell time in Kent. Mr. and Mrs. Hinz had been married some 10 years, and they had four children, all aged nine and under. The youngest was one. Mrs. Hinz was a remarkable woman. In addition to her own four, she was foster-mother to four other children. To add to it, she was two months pregnant with her fifth child.
On this day they drove out in a Bedford Dormobile van from Tonbridge to Canvey Island. They took all eight children with them. As they were coming back they turned into a lay-by at Thurnham to have a picnic tea. The husband, Mr. Hinz, was at the back of the Dormobile making the tea. Mrs. Hinz had taken Stephanie, her third child, aged three, across the road to pick bluebells on the opposite side. There came along a Jaguar car driven by Mr. Berry, out of control. A tyre had burst. The Jaguar rushed into this lay-by and crashed into Mr. Hinz and the children. Mr. Hinz was frightfully injured and died a little later. Nearly all the children were hurt. Blood was streaming from their heads. Mrs. Hinz, hearing the crash, turned round and saw this disaster. She ran across the road and did all she could. Her husband was beyond recall. But the children recovered."

Velice podobné „emoční“ a zaujaté vyprávění, jako v předchozím případě: Jaro. Kvetou zvonečky. Rodinka na výletě. Skvělá žena a matka, vzor harmonické rodiny. Hejno capartů pobíhá vesele po okolí. Ptáčci zpívají. Rodina se zastaví na piknik a vaří čaj (pro Angličana tedy posvátný okamžik dne). Když tu NAJEDNOU se nekontrolovatelně vyřítí Jaguár (tedy auto těch bohatých snobů, zatímco naše milá anglická rodina je na cestách obyčejným Dormobilem, tedy jednoduchou obytnou dodávkou nižších vrstev). Nekontrolovaný, zlý Jaguár. Následná jatka jsou popsána natolik plasticky, že už asi není třeba je ani parafrázovat. Hádejte, jak Denning rozhodl …

Myslíte si, že „zaujaté“ rekapitulační části rozhodnutí jsou pouze doménou Lorda Denninga anebo byste měli příklad(y) z české justiční praxe?

Smí něco podobného vůbec nestranné právní orákulum soudní dělat? Nebo to je nefér „podjatost“ soudu? Je možné v této fázi ještě mluvit o nestrannosti soudu, když už je jasné, jak soud rozhodne?

Celý příspěvek

Mezinárodní kněžstvo v demokracii?

Nedávno se mi dostala do ruky částečně teoretická, částečně memoárová kniha dnes již bývalého předsedy izraelského Nejvyššího soudu Aharona Baraka („The Judge in a Democracy“, Princeton University Press and Oxford University Press : Princeton, Oxford, 2006). Je to velice zajímavé čtení. Do značné míry se jedná o „zpověď“ bývalého šéfa jednoho z nejaktivnějších (dalo by se též použít „aktivistických“, kdyby tento výraz měl nějaký reálný obsah) soudů světa.

Barakovo vnímání funkce soudce v moderní společnosti je dynamické: soudce je někdo, kde hledá společenský konsensus a na jeho základě dále rozvíjí právní řád. Upřednostňované výkladové metody jsou teleologický výklad a hledání účelu vykládané právní normy (argumentačně silná je kapitola 5, která se právě obhajobou tohoto výkladu zabývá). Stejně tak je velice zajímavá kapitola 7, která se zabývá otázkou vyvažování práv (tedy jakéhosi testu proporcionality) a centrální úloha, které tomuto postupu Barak připisuje pro moderního soudce. Mírně zklamán jsem byl jenom kapitolou 10, která se zabývá rolí srovnávacího práva v argumentaci soudce (kvůli které jsem knihu otevřel původně): zde Barak bohužel pouze na pěti stranách shrnuje tak trochu „notoriety“ a nejde v této otázce do hloubky, což je škoda, protože je to právě judikatura izraelského Nejvyššího soudu a Vrchního soudu, která je známá detailním a obsáhlým užitím srovnávacího práva. Za pozornost pak stojí kapitola 16, která se zabývá rolí soudce v otázkách terorismu; ta je významná tím, že k této otázce má Barak, stejně jako izraelské soudy, narozdíl od množství čerstvě se vyrojivší literatury k tomuto „populárnímu“ tématu, skutečně co říct.

Výhrady proti Barakově vnímání funkce soudce jsou předvídatelné, především z konzervativnějšího (originalistického) tábora: dynamický a teleologický výklad ústavy a zákonů, které Barak obhajuje, je asi přesně na opačném konci hodnotového spektra. Však také kupříkladu R. H. Bork, prominentní americký konzervativní právník a bývalý neúspěšný kandidát na soudce Nejvyššího soudu, nazval svoji recenzi knihy „Barak´s Rule“ a knihu označuje za „učebnici soudcovského aktivismu“. Jeho argumentace se odvíjí z tradičních originalistických premis: jestliže soudce hledá ducha/účel/smysl zákona z tak efemérních kategorií jako je společenský konsensus, nedělá nic jiného než nahrazuje většinový (a demokraticky utvořený) názor svým vlastním. Stejně kritický pohled na Barakovy názory by měl asi A. Scalia. Ten kdysi s ohledem na využití srovnávacího práva vnitrostátním soudcem, postup A. Barakem a izraelským Nejvyšším soudem často využívaný, poznamenal:
„…my, soudci amerických demokracií, jsme služebníci lidu. Máme povinnost aplikovat, bez strachu či zaujatosti, zákony, které tento lid považuje za vhodné. Nejsme nějaké mezinárodní kněžstvo, které by bylo povoláno stanovovat našim svobodným občanům jakési nadnárodní normy, které jsou v rozporu s jejich vlastními.“ [Scalia, A.: Commentary, 40 [1996] St. Louis L. J. 1119, na str. 1122, blíže k této debatě zde]

Není mnoho prominentních soudců, na které by Scaliovo „mezinárodní justiční kněžstvo“ dopadalo lépe, než na A. Baraka. Jedná se nejen o velice vlivného soudce, ale též mezinárodně uznávaného akademika, profesora Jeruzalémské univerzity, přednášejícího na Yale Law School a na dalším místech a též plodného autora. Otázka zní: má být „vnitrostátní“ soudce součástí „mezinárodního kněžstva“? Může někdo, kdo ve svém státě snad už ani nežije, tvrdit, že zná a vykládá společenský konsensus a hodnoty dané společnosti? Neměli bychom soudcům zakázat cestovat?

Celý příspěvek

Asistent soudce – mezi „dones sbírkou“ a čarodějovým učněm

Nedávno jsem v americkém časopise Judicature narazil na zajímavou recenzi, která rozebírala hned dvě knihy napsané o asistentech soudců amerického Nejvyššího soudu. Obě publikace (Todd C. Peppers : Courtiers of the Marble Palace: The Rise and Influence of the Supreme Court Law Clerk. Stanford University Press, 2006 a Artemus Ward and David L. Weiden : Sorcerers’ Apprentices: 100 Years of Law Clerks at the United States Supreme Court. New York University Press, 2006) se zabývají postavením, prací a vlivem asistentů soudců Nejvyššího soudu USA na rozhodovací činnost soudu.

Obě knihy, tedy alespoň dle recenzenta, dělí nyní již stoletou historii asistentů („law clerks“) soudců Nejvyššího soudu do tří období, a to přibližně stejným způsobem:
1) Od roku 1882 do roku 1920 – asistent jako sekretářka a stenografka (nebo Cimrmanova „sténografka“?);
2) 20tá až 60tá léta 20. století – asistent jako výzkumná jednotka, dělajíc rešerše a dohledávajíc literaturu pro soudce;
3) Od 60tých let dodnes – asistent coby „mladší partner, kolega“, podle označení jedné z knih „čarodějův učeň“. Asistent v této pozici již nepíše pouze memoranda či výtahy případů pro rozhodnutí o přijatelnosti věci, ale pozitivně ovlivňuje právní názor soudce a někdy píše text samotného rozhodnutí.

Je zajímavé, že ve Spojených státech je pozice asistenta soudce nejenom vstupenkou do profesního života (praxe advokáta, státního zástupce), ale také prvním krokem k dráze akademika. Pro mnoho akademiků na „lepších“ amerických univerzitách je „clerkship“ se slovutným soudce federálního, v ideálním případě Nejvyššího soudu USA, prvním z povinných rituálů pro vstup do pedagogického cechu (srov. kupříkladu vzpomínky „natural born intelectual“ R. Dworkina na jeho učednické začátky u soudce Learned Handa, na které bylo odkazováno zde - viz především úsměvnou pasáž, kde Dworkin vzpomíná, jak Learned Hand nahlas meditoval, co si s ním má vlastně počít).

V Evropě nemá obecně asistování pro vrcholné soudce takovou tradici jako ve Spojených státech. Hlavním důvodem je tradičně odlišné vnímání funkce soudce; soudce je v podstatě lépe placený státní úředník, který by měl svoji „odbornou“ práci zastat sám. Pokud potřebuje pomoc, tak je to v podobě uvaření kafe a nakopírování spisu. Výjimkou jsou zde ústavní soudy, některé soudy nejvyšší a evropské soudy nadnárodní.

Francouzská tradice asistenty soudců v americkém chápání nezná. Odborný pomocný aparát, pokud u vrcholného soudu vůbec existuje, je centralizován v rámci jednotného sekretariátu či kanceláře soudu anebo v rámci oddělení výzkumu a dokumentace. Francouzský „référandaire“, který funguje u vrcholných soudů, není asistentem, ale soudcem nižšího soudu dočasně přiděleným k soudu nejvyššímu (správně tedy „conseiller référandaire“, po "česku" tedy spíše stážista či soudce dočasně přidělen). Podobně jsou přidělování mladí soudci k nejvyšším soudů v Německu (tedy všem pěti nejvyšším soudům plus ke Spolkovému ústavnímu soudu, typicky na dva roky). Tam mají statut vědeckého spolupracovníka (wissenschaftlicher Mitarbeiter). Bývají předěleni k jednotlivým senátům, nikoliv jednotlivým soudcům.

Podstatně odlišná je úroveň nadnárodní, zastoupená Evropským soudem pro lidská práva na straně jedné a Soudním dvorem a Soudem prvního stupně na straně druhé. Zatímco prvně jmenovaný ESLP je věren frankofonní tradici a asistenty jednotlivých soudců nezná (odborný pomocný aparát je koncentrován v kanceláři Soudu), komunitární lucemburské soudy asistenty (référandaire v přeneseném francouzském smyslu) znají a využívají. Référandaires Soudního dvora a SPS (tedy česky asi referenti) jsou v Evropě zřejmě nejblíže „clerks“ amerického Nejvyššího a federálních soudů. Jisté odlišnosti tu však jsou: za prvé, referenti zůstávají u komunitárních soudů delší dobu, než američtí „clerks“. Ve Spojených státech je s ohledem na každoroční zasedání soudů („term“) zvykem, že asistent je zaměstnán pouze na délku jednoročního zasedání soudu. Za druhé, na rozdíl od amerických soudů nebývají komunitární asistenti čerství absolventi univerzity.

Co asistent dělá záleží vždy na soudci; může to být vše od příslovečného vaření kafe až po psaní rozsudků. Výše popsané fáze „emancipace“ asistentů nejvyššího soudu USA by naznačovaly, že vaření kafe již dnes bude výjimkou. Vizuálně nejzajímavěji vyjádřenou práci asistenta soudce jsem viděl na jednání u australského Vrchního soudu (což je tedy australský nejvyšší soud, tedy soud posledního stupně, nicméně Australané ho zřejmě z piety k době, kdy to byl skutečně pouze Vrchní soud a soudem posledního stupně byl Privy Council v Londýně, nechtějí přejmenovat na Supreme Court, takže jméno soudu tak trochu mate).

U australského Vrchního soudu jsem se účastnil dvou plenárních slyšení. Uspořádání jednací místnosti bylo běžné: na jedná straně stádo advokátů žalobce, na druhé straně podobné stádo advokátů žalovaných (byly to spojené věci a každá strana chtěla být asi zastoupena, navíc v aglosaských systémech, kde bylo zachováno funkční dělení na barrister/solicitor se lze u soudů často setkat až se třemi právníky na jedné straně - "instructing solicitor", junior barrister a senior barrister, typicky Queens Council (QC), což vytváří skutečná "stáda" právníků na obou stranách).

Zajímavý však byl prostor soudců: ti seděli na vyvýšeném pódiu vpředu, a za nimi, tedy za jejich vysokými koženými sedadly, seděli na malých seslích asistenti. Za každým soudcem jeho asistent. Každý asistent měl na stolečku před sebou stoh papírů, podkladů a knih a za svými zády pak společnou, tedy pro všechny soudce a asistenty sdílenou dlouhou řadu sbírky zákonů a sbírky rozhodnutí soudů. Soudci většinu času podřimovali (což se jim nedivím, protože cca tříhodinové odpolední stání na téma rozdělení kompetencí mezi Australský svaz a jednotlivé státy svazu v otázkách péče o odpady uklimbalo i mě a ostatní nadšence a zbloudilce v jednačce). Asistenti pak neustále divoce něco škrábali na papíry před sebou. Nicméně v okamžicích, kdy podřimující soudce něco probudilo (zpravidla nějaké jméno povědomé kauzy či výslovný odkaz na nějaký precedent či legislativu uváděný některou ze stran), tak mírně pozvedli pravou ruku z područky křesla; na tento signál čekal asistent, který seděl cca dva metry za soudcem. Zvedl se a zezadu se k němu přiblížil. Soudce mu pošeptal instrukce. Asistent vyrazil, a to buď k řadě sbírek v zadní části jednací místnosti anebo zadním východem z jednací síně ven. Vracel se vždy v průměru za dvě až pět minut a v rukou nesl otevřenou knihu, kterou položil před soudce na stůl. Vzápětí usedl zpět na svůj startovní blok (buď ihned anebo po kratší „šeptací debatě“ se svým soudcem) a jal se čekat na další povel, přičemž nadále popisoval další archy papíru.

Práce asistenta u australského vrchního soudu není přirozeně omezena na vyhledávání literatury. Asistenty soudců Vrchního soudu, stejně jako v případě ostatních významných vrcholných soudů anglosaské právní kultury (Kanada, Jižní Afrika, Nový Zéland, avšak s výjimkou Velké Británie samotné), bývají nejlepší a pečlivě selektovaní čerství absolventi právnických fakult. Vizuální uspořádání a průběh slyšení u Vrchního soudu byl sympatický mimo jiné otevřeným a veřejným uznáním role asistenta soudce; z některých až vášnivých šeptacích debat a skutečnosti, že zatímco soudci klimbali, psací automaty za jejich zády nadále čile běžely, bylo zřejmé, že asistenti jsou pro své soudce něčím podstatně víc než „dones sbírkou“.

Celý příspěvek

Hranice soudcovského využití srovnávacího práva

"Bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i soudu ústavního, případně domácí civilistická doktrína, v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura ESLP."

Takto razantní názor projevil nedávno Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 (zatím přístupné pouze na webu). Ústavní soud se tak pustil do mého oblíbeného lesíka (či hustého podrostu) srovnávacího práva a jeho využití při výkladu práva vnitrostátního. Dle mého názoru se však v tomto lesíku poněkud ztratil. Zahleděl se totiž příliš silně na mýtinku, na kterou chtěl dojít a nevěnoval dostatečné pozornosti jednotlivým stromkům na cestě. Když zjistil, že narazil na houštinku, mačeta se zdála lepší nástroj než kompas.

Dosti botaniky. Krátkou anotaci rozhodnutí Soudu jsem dal ve fulltextu k dispozici zde. Základem mých poznámek k nálezu je přesvědčení, že srovnávací analýza v právu slouží především pro potvrzení či zpřesnění závěrů dosažených za pomoci či v souhře s jinými výkladovými metodami. Problém, který jsem měl s tímto nálezem Ústavního soudu, spočívá v jeho „nekompromisnosti“; jestliže se Ústavní soud rozhodne na základě v podstatě pouze jediné výkladové metody smést veškeré domácí právo, jedná se o počin problematický, hlavně v okamžiku, kdy ostatní výkladové metody (s výjimkou v nálezu cudně nerozvinutého výkladu historického) vedou směrem opačným. Ještě problematičtější jsou podobné pokusy v okamžiku, kdy se ukáže, že práce soudu se zahraniční a evropskou judikaturou lze označit přinejmenším za problematickou. Vaše názory?

Celý příspěvek

Breyerova větev

Nemyslím, že by bylo nutné si ze soudce Breyera sedat na jakoukoliv větev, bez ohledu na míru její nebezpečnosti. Nechci podceňovat auditorium Clarendon Lectures, ale s ohledem na převažující politické přesvědčení mezi oxfordskými akademiky se domnívám, že s ním všichni nudně souhlasili. Takže v rámci Breyerstřízlivění nabízím hezkou debatu mezi Breyerem a Scaliou, která se týkala využívání srovnávacího práva v (ústavní) judikatuře Nejvyššího soudu USA. I když se Scaliou (tedy "Ninem", jak říká jiný vrcholný federální soudce italského původu, Guido Calabresi) nesouhlasím, tak mu musím nechat, že Breyera na několika místech velice dobře a vtipně utřel. To samé lze ale říci i v opačném gardu. Ukazuje to jenom, že v těchto otázkách nejsou univerzální pravdy a že i soudce se sebe větší aurou musí argumentovat v okamžiku, kdy mu do ringu pustíte stejnou váhovou kategorii.

Videozáznam debaty je zde; doslovný přepis zde; tisková zpráva k debatě zde.

Celý příspěvek