sobota 8. prosince 2007

Esra a umění (svobodného) románu: ano, ale bez toho sexu!

Román „Esra“ vyšel zjara roku 2003. Vypráví milostný příběh dvou postav, Adama a Esry. On je spisovatel, ona herečka. Děj se odehrává na jednom mnichovském předměstí. Vztah obou protagonistů je odsouzen k zániku. V cestě stojí mnoho faktorů: Esřina panovačná matka, smrtelně nemocná dcera z prvního manželství a též první manžel, od kterého se Esra ani po rozvodu nedokáže odpoutat.

Román je psán v ich-formě. Vzbuzuje zdání značné míry autobiografie samotného spisovatele, Maxima Billera. Zřejmě se nejednalo pouze o zdání: po přečtení románu podaly autorova bývalá přítelkyně a její matka žalobu u mnichovského zemského soudu. Domáhaly se stažení knihy z prodeje a zákazu její další distribuce. Namítaly, že román vykazuje tolik biografických prvků, že dochází k porušení jejich osobnostních práv.


Je pravdou, že štětec, kterým autor svoji románovou přítelkyni maluje, není zrovna jemný: Esra vystupuje jako váhavá až mírně labilní postava, psychicky závislá na své matce. V reakci na smrtelnou nemoc své dcery a zjištění vlastního těhotenství Esra ústy autora přemítá, zda si má dítě ponechat jako „náhražku“ toho, co ji možná za chvíli umře, anebo má podstoupit umělé přerušení těhotenství. V neposlední řadě pak román obsahuje četné erotické pasáže a detailní popisy sexuálních styků Esry a autora. Portrét Esřiny matky není o nic lichotivější, možná právě naopak: je líčena jako depresivní, psychicky labilní a hádavá postava, která terorizuje rodinu, zanedbává děti. Je jí dokonce podsouván pojistný podvod a alkoholismus.

Problémem v případě obou románových postav byla skutečnost, že se jejich románová biografie překrývala se skutečnými životopisnými údaji autorovy bývalé přítelkyně a její matky. Bývalá přítelkyně autora byla nositelkou Spolkové filmové ceny za rok 1989. Esra vyhrála fiktivní „Fritz-Lang-Preis“ za filmovou roli. Obě se vdaly mladé, měly dceru z prvního manželství, která byla vážně nemocná, obě se následně rozvedly a znovu otěhotněly. Esřina matka, v románu nazvána Lala, je stejně jako reálná matka držitelkou alternativní „Nobelovy ceny“ za rok 2000 (která je v románu přejmenována), vlastní hotel v Turecku a je aktivistkou v oblasti ochrany životního prostředí. Jak uzavřel zemský soud v Mnichově v rámci svých skutkových zjištění, s výjimkou v knize popsaných sexuálních praktik, které zřejmě nebyly předmětem dokazování, se rodinné a životopisné poměry Esry a Laly stoprocentně překrývají s reálnými osobami stěžovatelky a její matky.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění vydal zemský soud v Mnichově k návrhu autorovy bývalé přítelkyně a její matky zákaz prodeje knihy s poukazem na porušení osobnostních práv obou žalobkyň. Vrchní zemský soud zamítl odvolání autora a jeho nakladatele a potvrdil rozsudek prvního stupně. Spolkový soudní dvůr odmítl revizi případu (dovolání).

Případ přirozeně skončil před německým Spolkovým ústavním soudem. Tomu trvalo vynesení rozhodnutí dva roky: nakonec tak učinil v červenci 2007, nicméně písemné vyhotovení bylo k dispozici až v říjnu 2007. Rozhodnutí (usnesení 1. senátu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. – 1 BvR 1782/05 -) je to velice hutné, a to i na německé poměry. Je to do značné míry pochopitelné: knihy se v Německu (tedy před sjednocením obou Němecek v té spolkově-republikánské západní části) od skončení druhé světové války nezakazují často (přesněji řečeno, Esra je po Mannově románu „Mephisto“ teprve druhým románem v Německu od druhé světové války zakázaným).

Spolkový ústavní soud (SÚS) neměl lehkou úlohu: jak vybalancovat střet mezi svobodou umění a ochranou osobnosti? Jak určím, co je ještě svobodné umění (či svoboda projevu vyjádřená uměleckou formou) a co typem pomluvy? Přeskočme definiční a právně rekapitulační tanečky v úvodní části odůvodnění (body 57 –73) a podívejme se přímo na otázku, jak obě ve střetu stojící práva vyvážit.

SÚS zdůrazňuje, že východiskem u posuzování poškození osobnostních práv románem by měla být skutečnost, že román je z povahy věci fikcí, která si nečiní žádný nárok na výpověď o realitě. Z tohoto důvodu by zásah určitého literárního díla do osobnostních práv neměl být poměřován realitou, ale uměleckým, estetickým měřítkem. Jak něco podobného funguje mi není z odůvodnění příliš jasné (a při čtení odlišných stanovisek zjišťuji, že to není příliš jasné ani přehlasovaným soudcům).

Pro samotné posouzení zavádí SÚS jakýsi stupňovitý test:

(i) K porušení osobnostních práv může dojít pouze tehdy, pokud je určitá románová postava rozpoznatelná, tedy v románové postavě nalezla odraz nějaká postava skutečná. Nestačí ale, aby ji rozpoznal kupříkladu pouze odborník (historik, literární kritik apod.); musí ji být schopen rozpoznat také běžný čtenář, tedy hezky právnicky řečeno, její rozpoznání „není nesnadné pro ne bezvýznamný okruh čtenářů“ (bod 75). V případě Esry je tato podmínka splněna: není zrovna velký počet členů turecké komunity v Německu, kde matka dostala alternativní Nobelovu cenu a dcera filmovou cenu. Rozpoznatelnost je, také ve spojení s ostatními faktory, zřetelně dána.

(ii) Porušení osobnostního práva musí být závažné, tedy nesmí se jednat o minimální ohrožení anebo pouze potenciální ohrožení.

(iii) Samotný klíč k rozhodnutí je podle mého názoru v kroku třetím, tedy jakémsi vztahu nepřímé úměry, který funguje ve dvou rovinách. Jednak s ohledem na určení, nakolik se v rámci románu jedná o rozpoznatelné osoby a nakolik o fikci a dále jakou měrou smí být zasaženo do osobnostních práv. Pro obojí používá SÚS nepřímou úměru:

a. Čím více se románová figura vzdaluje osobě skutečné, tím více se jedná o umění a nikoliv popis reality maskovaný jako umění (bod 85).
b. Čím více se románová figura vzdaluje reálné osobě, tím více si toho autor „smí dovolit“, tedy tím více smí zasáhnout do jejích osobnostních práv (popisem choulostivých scén, psychologických problému apod.). Naopak čím více se románová figura blíží skutečné osobě, tím větší je poskytována ochrana osobnostním právům (bod 90).

Výše uvedený test pak SÚS aplikuje na situaci stěžovatelky a její matky. V tom okamžiku však nastává trochu problém: zatímco v případě stěžovatelky samotné, tedy románové Esry, dojde SÚS k závěru, že její osobnostní práva byla porušena a že zákaz prodeje knihy vydaný obecnými soudy je v souladu se Základním zákonem (německou Ústavou), v případě stěžovatelčiny matky, tedy románové Laly, dojde naopak k závěru, že její osobnostní práva dotčena nebyla. Rozlišení mezi situací obou žen je velice subtilní. Vychází ze dvou důvodů: za prvé, zatímco o Esře vypráví autor v ich-formě a takovým způsobem, že tomu má čtenář věřit, o Lale vypráví autor pouze „z doslechu“ skrze to, co mu vyprávěla dcera. Za druhé, zatímco tedy o matce říká, že je „pouze“ psychicky narušená alkoholička, která tyranizuje své okolí a peníze za alternativní Nobelovu cenu zpronevěří v rámci pojistného podvodu, v případě dcery v rámci líčení sexuální eskapád také přidává „detailní líčení nejintimnější detailů ženy, která je tím zřetelně rozpoznatelná jako jeho skutečná intimní partnerka“ (bod 102 rozhodnutí). Citace z knihy bohužel v tomto ohledu chybí (byla koneckonců zakázána).

Nevím. V otázce aplikace výše uvedeného testu bych spíš souhlasil se soudci, kteří formulovali odlišná stanoviska a konstatovali, že rozdíl, který líčí většina v míře zásahu do osobnostních práv obou žen, jako zásadní rozdíl nevnímají. Navíc jak menšinové stanovisko dodává, v případě románu, který je z povahy věci jedním dílem, je rozhodnutí většiny tak trochu podivné: s ohledem na stěžovatelku (dceru) SÚS potvrdil rozhodnutí obecných soudů a definitivně román zakázal. S ohledem na druhou stěžovatelku (matku) však rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že k zásahu do jejich osobnostních práv nedošlo. V součtu však zůstává román stále zakázán.

Standard přezkumu, které by pro podobné situace nabídla menšina, je odlišný a o poznání liberálnější. Pracovně bych jej nazval „vše, jen ne románový podvod“. Dle menšiny by mělo být možná zakázat román pouze tehdy pokud „je při celkovém posouzení románu zjevné, že tato umělecká forma byla zneužita a je pouze klamavým obalem, transportním prostředkem, který má určitou osobu urazit, pomluvit či znatelně zlehčit, pak tento román není chráněn zárukou umělecké svobody“ (bod 124). Menšina uzavírá, že podle testu, který stanovila většina, by ve své době došlo asi i k zákazu Goetheho „Urpení mladého Werthera“; Goethe v něm koneckonců zobrazil své (seznatelné) současníky v nikoliv lichotivé a už vůbec ne cudné poloze. A nějaká ta erotika by se jistě také našla.

Jak jsem již zmínil, rozhodnutí Spolkového ústavního soudu je vskutku hutným čtením; byl jsem proto nucen hodně jej zjednodušit, což má za následek nepřesnosti. Nicméně i tak je myslím zásadní otázka zřejmá, stejně jako problém, se kterým se SÚS nevypořádal příliš jasně: jestliže je základní úlohou románu vytvořit virtuální realitu v hlavě autora a následně na papíře, mohu ji poměřovat zpětně se skutečností? Měl snad M. Biller v úmyslu, aby mu čtenáři věřili, že sexuální eskapády, které prožívá Adam s Esrou, jsou vlastně jeho a jeho bývalé přítelkyně? Měl by být konflikt mezi ochranou osobnosti v otázkách pomluvy v tisku či v literatuře faktu posuzován stejně, jako v beletrii?

Reakce v německém tisku na rozhodnutí SÚS byla smíšená. Na jednu stranu se zvedla vlna a la „zachraňte uměleckou svobodu“, která spatřuje v rozhodnutí SÚS návrat cenzury (viz např. Süddeutsche Zeitung ze dne 13. a 14. října 2007, s. 13). Stejně tak se novináři ptají, jak mohou vůbec soudci rozumět tomu, co je to umění. Poněkud střízlivější pohled nabídl úvodník týdenníku „Die Zeit“ ze dne 18. října 2007 (s. 1), který na jednu stranu ocenil profesní solidaritu autorů, nakladatelů a novinářů, na druhou stranu ale v krásně stručném titulku zachytil asi hlavní poselství Esry: „Více fantasie, prosím“, s podtitulkem „Román Maxe Billera „Esra“ by býval mohl vyjít. Šlo jen o pár uměleckých grifů, nikoliv o svobodu umění“.

16 komentářů:

Jakub Jošt řekl(a)...

Len laicky...asi by som sa vobec nezamyslal nad tym, co je umenie a co nie a sustredil sa na otazku, ci ide skutocne o ohovaranie (alebo aka bola skutkova podstata) dotycnych osob.

Blizsi by mi bol zrejme dissent, nakolko sa mi nezda, ze by bol v spolocnosti rozsireny "kod" literatury, cez ktoru by sa dalo beztrestne ociernovat inych ludi, ale ktovie ako je to v Nemecku.

Ja ako fanusik blues si vsak viem len tazko predstavit vsetky tie zaloby od "bitch who left me all night alone", "bury you on booty hill" a inych obeti ohovarania a vyhrazania.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Aby to bylo autentické, tedy o reálné (nikoli fiktivní) osobě, pak to musí být pravdivé, ale pak to nemůže být pomlouvačné.

Jiří Kmec řekl(a)...

Při čtení postu jsem si vzpomněl na nedávné rozhodnutí ESLP ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii (rozsudek velkého senátu ze dne 22. října 2007 ve věci stížností č. 21279/02 a 36448/02), ve kterém je řešen podobný problém „zásahu do osobnostních práv románem“. Pravda, autor totožnost dotčené osoby nijak neskrýval, jak již plyne ze samotného názvu díla: Proces s Jean-Marie Le Penem. Francouzské soudy za nactiutrhání nejprve odsoudily autora a šéf nakladatelství a po nich to odnesl i directeur de la publication deníku Libération, který otiskl petici 97 spisovatelů na podporu prvých dvou stěžovatelů s úryvky z tohoto románu. Velký senát většinou hlasů 13:4 neshledal, že by tím bylo porušeno právo stěžovatelů na svobodu projevu.

Román se inspiroval skutečnými událostmi, přesto však líčil fiktivní proces s přívržencem politické strany Front national, který při vylepování plakátů strany zabil mladíka arabského původu. Autor v knize kromě jiného řeší otázku odpovědnosti předsedy strany J.-M. Le Pena za tento čin.

ESLP sice připustil, že tradiční rozdělení výroků na skutková tvrzení a hodnotové soudy není v případě románů namístě, svůj význam však opět nachází tam, kde uměleckého dílo není pouhou fikcí, ale obsahuje také skutečné postavy nebo události (no, je otázka, jestli to tedy román ještě vůbec byl). V knize lze přitom nalézt oba typy výroků, aniž by ovšem bylo prokázáno, že by se stěžovatelé snažili alespoň minimálním způsobem ověřit, že mají nějaký reálný základ.

ESLP se s francouzskými soudy shodl také v tom, že připodobnit člověka, byť by to byl politik, k šéfovi bandy zabijáků, tvrdit, že prosazoval vraždu, byť spáchanou fiktivní postavou, a označit ho za upíra, který se živí zahořklostí svých voličů, ale někdy i jejich krví, již překračuje hranice přípustnosti. Jak velký senát podotkl, bez ohledu na závažnost politických bojů je legitimní chtít zachovat určité minimum umírněnosti a slušnosti; pověst politika, byť kontroverzního, musí požívat ochrany ze strany Úmluvy.

Tomaš Pavelka řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: v případě pomluvy je tato konstrukce možná, ale žalujícím asi šlo především o ochranu citlivých údajů a informací, které, ačkoliv možná pravdivé, nemusely být vykecány celému Německu. Toto zřejmě pod ochranu osobnostních práv patří. Co se ale týče argumentace, je mi víc sympatický dissent, jehož test vypadá hezky tvrdě a moderně:)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad TP
Myslím, že citlivé informace byly zveřejněny až v okamžiku, kdy stěžovatelka prohlásila: "Toto není fikce ale fakt."

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Ad TS

to právě nikoliv. Jak SÚS podle mě dobře judikuje (v podání Michala Bobka):

"(i) K porušení osobnostních práv může dojít pouze tehdy, pokud je určitá románová postava rozpoznatelná, tedy v románové postavě nalezla odraz nějaká postava skutečná. Nestačí ale, aby ji rozpoznal kupříkladu pouze odborník (historik, literární kritik apod.); musí ji být schopen rozpoznat také běžný čtenář, tedy hezky právnicky řečeno, její rozpoznání „není nesnadné pro ne bezvýznamný okruh čtenářů“ (bod 75). V případě Esry je tato podmínka splněna: není zrovna velký počet členů turecké komunity v Německu, kde matka dostala alternativní Nobelovu cenu a dcera filmovou cenu. Rozpoznatelnost je, také ve spojení s ostatními faktory, zřetelně dána."

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad TP
Co je to rozpoznatelnost? Veřejnost dokáže nejvýše rozpoznat, že se románová postava v některých ohledech inspiruje reálnou osobou. A to v těch ohledech, které jsou obecně známé, tedy právě tam, kde nemá smysl mluvit ani o pomluvě ani o zveřejnění citlivých informací.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

k TS
V okamžiku rozpoznání toto platí, pokud však autor obecně známá fakta dále doplňuje o informace, tato fakta dále rozšiřuje nad rozsah informací,se kterémi se soukromé osoby už smířily, že jsou veřejnosti přetřásány (druhá tvář popularity)
Na stejné bázi byla odsouzena ona francouzská kniha, o které mluví Jiří Kmec ve ve svém komentáři. Jméno Jean-Marie Le Pen pomohlo čtenářům určit, o kterou osobu se jedná a která bude terčem následujících pomluv nebo pravdivých, ale citlivých informací.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad TP
Netuším proč předpokládáte, že pokud se románová postava v některých ohledech inspiruje nějakou reálnou osobou, pak tuto reálnou osobu representuje.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

ad TS
Právě hranice mezi inspirací a reprezentací je meritem sporu těchto případů. V tomto ohledu si nemohu vynachválit test z dissentu ÚSU, který by dal pravděpodobně za pravdu autoru Esry.
Test má však jednu slabinu, musí být zřejmý úmysl, že autor chtěl "určitou osobu urazit, pomluvit či znatelně zlehčit". Bez přečtení knihy si netroufám odhadnout, jaký smysl svým spisem autor skutečně chtěl naplnit.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad TP
Svou bejvalku můžu zaměrně urazit nebo znatelně zlehčit třeba tím, že ji ve svém autobiografickém románu vůbec nezmíním.

Tome, díky za zajímavou diskusi.

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek
Bývalé přítelkyně jsou vůbec fakticky i právně nebezpečné elementy. Škoda, že se ke knize už asi nedostanu, ta reálná Esra musela být žena-wamp jako z pohádky:)
I Vám díky za příjemnou diskusi

Jan Mates řekl(a)...

Dovolil bych si jen drobnou poznámku. Judikát jsem nečetl, ale vycházeje z komentáře Michala Bobka, zdá se mi, že by bylo vhodné celý případ posoudit ještě z jednoho pohledu. Tchýně, jako držitelka alternativní Nobelovy ceny se stala osobou veřejnou a jako taková by měla mít nárok na nižší stupeň ochrany než „běžná osoba“. Dcera získala filmovou cenu a tak i ona se stala do jisté míry veřejnou osobou. Domnívám se, že veřejná osoba by měla mít stupeň ochrany osobnosti nižší než běžný občan, nakonec tento koncept je již v některých zemích uplatňován. Vzniká nám však zajímavý paradox, jiná než veřejná osoba nebude rozpoznatelná větším množstvím čtenářů, ale jako taková bude mít nižší stupeň ochrany soukromí.

K tomuto konkrétnímu případu bych dodal, že bych se klonil spíše k liberálnějšímu pojetí, tedy nezakazovat. Hlavně, v dnešní době je to naprosto nevynutitelný a neefektivní zákaz, stačí , aby autor umístil knihu v elektronické podobě na web někam mimo dosah euro-americké justice. Jak by řekl sir Humphrey Appleby: „Paměti bývalého přítele/přítelkyně jsou rizikem našich vztahů.“

Ad Tomáš Pavelka: Neklesejme na mysli. Německý soud může zakázat prodej knihy v Německu, ale co třeba Rakousko, či internetový obchod umístěný bůh ví kde ;-).

Martin Bílý řekl(a)...

A co tohle - už tím, že je veřejně známá, má fakticky zajištěnu nižší ochranu práv. (Protože její proslulost např. láká novináře k porušení pravidel více, než běžný člověk). A právo tento stav kopíruje, protože je žádoucí, logický a předvídatelný...

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Jan Mates
Jen kratičká poznámka - není důležité, kde je server, ale zda ke škodě/újmě/efektům dochází na území daného státu a zda tam má autor/vydavatel apod. majetek, na němž se stát/žalobce zahojí. Pak může být server třeba na měsíci a dotyčnému je to "houby" platné:-)

Jan Mates řekl(a)...

Ad Petr Bříza: Nemluvím o dalším vydání/prodeji přes zákaz, ale jak to chápu já z postu Michala Bobka, tak kniha byla v prodeji, tudíž legálně se nějaké výtisky prodaly, třeba amazon jí má v nabídce, ale není k dispozici. Tedy legálně vydanou/prodanou knihu lze dle mého názoru mimo území Německa legálně prodat, aniž by se někdo mohl hojit na vydavateli či autorovi. Ani vydavatel, ani autor nemají vliv na to, co se děje s již prodanými výtisky, takže odpovědnost mít nemohou.