Skoma-Lux dnes rozhodnuta
Na stránkách Jiného práva jsme se již několikrát zabývali právní džunglí, která nastala po přistoupení deseti nových členských států k Evropské unii v květnu 2004. Mnoho právních předpisů nebylo včas přeloženo, přičemž vyvstala otázka, do jaké míry je možné tyto právní předpisy uplatňovat na území nových členských států. Testovacím případem se stalo řízení o předběžné otázce iniciované Krajským soudem v Ostravě - C-161/06 Skoma-Lux. Dnes vynesl Soudní dvůr svůj rozsudek.
Problematikou se vyčerpávajícím způsobem věnoval Michal Bobek (z jehož článku také citovala generální advokátka Kokott ve svém stanovisku), nepochybně se tedy přihlásí s vlastními poznámkami k rozsudku. Tento příspěvek je tedy spíše informativní, přičemž se budu těšit na Vaše další postřehy.
Nejprve si připomeňme, oč v případu šlo.
Žalobkyně v hlavním řízení, firma Skoma-Lux, je dovozcem a prodejcem vín. Dne 30. září 2004 byla žalobkyni uložena pokuta za spáchání celního deliktu, kterého se měla žalobkyně dopustit v průběhu roku 2004 uvedením nesprávných údajů o sazebním zařazení zboží: červeného vína Kagor VK. Za to jí byla Celním úřadem v Olomouci vyměřena pokuta ve výši 3000 Kč. Rozhodnutí Celního úřadu v Olomouci bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Celního ředitelství.
Celní úřad udělil pokutu na základě ustanovení práva ES – Celního kodexu a prováděcího nařízení. Prováděcí nařízení však bylo publikováno ve Zvláštním vydání Úředního věstníku v češtině teprve 27. srpna 2004, přičemž publikace všech svazků kapitoly 02 „Celní unie a volný pohyb zboží“, které obsahují četné novely uvedeného nařízení, byla dokončena teprve dne 9. dubna 2005 svazkem 15 (informace Úřadu pro úřední tisky neuvádí na internetové verzi Úředního věstníku dostupné v databázi Eur-lex nyní prezentovaný svazek 16).
Skoma-Lux se domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jelikož proti ní byla aplikována ustanovení práva ES, se kterými neměla možnost se seznámit. Krajský soud, který projednával její žalobu ve správním soudnictví, předložil tyto předběžné otázky:
1) Lze čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, na jejímž základě se Česká republika stala od 1.5.2004 členským státem Evropské unie, vykládat tak, že členský stát může vůči jednotlivci uplatňovat nařízení, které nebylo v okamžiku své aplikace řádně publikováno v Úředním věstníku v úředním jazyce daného členského státu?
2) V případě záporné odpovědi na otázku číslo 1, je nevymahatelnost předmětného nařízení vůči jednotlivci otázkou výkladu nebo otázkou platnosti komunitárního práva ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství?
3) Pokud by Soudní dvůr dovodil, že předložená předběžná otázka se týká platnosti komunitárního aktu ve smyslu rozsudku ve věci 314/85, Foto-Frost [1987] ECR 4199, je nařízení č. 2454/93 ve vztahu k žalobkyni a jejímu sporu s celními orgány České republiky neplatné kvůli nedostatku řádného uveřejnění v Úředním věstníku EU podle čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení?
Musím uznat, že jsem byl velice překvapen nejen závěrem, ke kterému Soudní dvůr dospěl, ale i odůvodněním, mezi jehož řádky lze číst kritiku praxe odpovědných orgánů, které se spoléhaly na to, že to s nepublikovanými předpisy „nějak dopadne“. Soud je velice striktní; podle odpovědi na první otázku
článek 58 Aktu o podmínkách přistoupení brání tomu, aby povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, ačkoliv je tento jazyk jedním z úředních jazyků Unie, mohly být uloženy jednotlivcům v tomto státě, i když se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby. (bod 51)
Odmítá nejen poukazy na všelijaké alternativní způsoby publikace (včetně elektronického Úředního věstníku), ale i jinak oblíbené argumenty o efektivitě práva Společenství nebo nutnosti loajální spolupráce členských států.
Na druhou otázku (která v podstatě mířila na to, zda je vnitrostátní soud, který rozhoduje o vymahatelnosti komunitární právní úpravy, povinen podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru analogicky se situací, kdy rozhoduje o neplatnosti komunitárního právního aktu (rozsudek 314/85 Foto-Frost [1987] ECR 4199), Soud odpověděl, že se jedná o otázku výkladu. Vnitrostátní soud tedy nemusí podávat předběžnou otázku, pokud posuzuje situaci, kdy byly na základě komunitárního právního aktu uloženy povinnosti a adresát těchto povinností se domáhá nemožnosti je vynutit.
Na třetí otázku Soudní dvůr nepovažoval ve světle výše uvedených odpovědí za nutné se vyjádřit.
Velice zajímavou je závěrečná část rozsudku, kde se Soudní dvůr vyjadřuje k žádosti několika členských států (včetně České republiky) o omezení časových účinků svého rozsudku:
(67) V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení práva Společenství může Soudní dvůr pouze výjimečně za použití obecné zásady právní jistoty, která je vlastní právnímu řádu Společenství, omezit možnost dotčených osob dovolávat se ustanovení, které vyložil, s cílem zpochybnit právní vztahy založené v dobré víře [...].
(68) Nicméně tato judikatura se týká jiného případu, než o jaký jde v projednávané věci. V projednávané věci se totiž nejedná o otázku omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora týkajícího se výkladu ustanovení práva Společenství, ale o otázku omezení účinků rozsudku, který se týká samotné uplatnitelnosti aktu Společenství na území členského státu. V důsledku toho nelze uvedenou judikaturu v projednávaném případě použít.
(69) Je třeba rovněž připomenout, že na základě článku 231 ES může Soudní dvůr, pokud zruší nařízení, uvést, považuje-li to za nezbytné, ty jeho účinky, které jsou nadále považovány za zachované.
(70) Z toho vyplývá, že i když je akt protiprávní a má se za to, že nikdy nebyl přijat, může Soudní dvůr na základě výslovného ustanovení Smlouvy o ES rozhodnout, že tento akt přesto bude mít legálně některé právní důsledky.
(71) Tytéž požadavky právní jistoty vyžadují, aby totéž platilo i pro vnitrostátní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, které na území některých členských států nelze uplatňovat vůči jednotlivcům z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie v úředním jazyce dotyčných států, s výjimkou těch rozhodnutí, která byla k datu tohoto rozsudku napadena opravným prostředkem v rámci správního nebo soudního řízení.
(72) Dotyčné členské státy tak na základě práva Společenství nejsou povinny zpochybnit správní nebo soudní rozhodnutí přijatá na základě takových pravidel, pokud jsou rozhodnutí podle příslušných vnitrostátních pravidel již konečná.
(73) Na základě práva Společenství by tomu bylo jinak jen ve výjimečných případech, když by byla na základě pravidel uvedených v bodě 71 tohoto rozsudku přijata správní opatření nebo soudní rozhodnutí, zejména represivní povahy, která by zasahovala do základních práv, což v těchto mezích přísluší zjistit příslušným vnitrostátním orgánům.
Pamatuji se, že když jsem se o návrhu na omezení časových účinků poprvé zmínil své kolegyni, která pracovala pro švédského vládního zmocněnce, jen se nevěřícně smála a říkala, že "nám to nemůže projít". Prošlo.
I po vynesení rozsudku zůstává několik otázek otevřených: například, Soud hovoří pouze o nemožnosti ukládat povinnosti (viz bod 51, citovaný výše); když rozebírá, že se otázka nemožnosti vynucení povinnosti týká výkladu, a nikoliv platnosti dotčeného nařízení, poznamenává, že „okolnost, že toto nařízení nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v členském státě, v jehož jazyce vyhlášeno nebylo, nemá žádný dopad na skutečnost, že jeho ustanovení, vzhledem k tomu, že toto nařízení je součástí acquis communautaire, zavazují dotyčný členský stát ode dne přistoupení“ (bod 59). To podle mého názoru podporuje výklad, že se naopak proti státu nařízení, které nebylo publikováno v jeho jazyce, dovolávat lze (což je závěr, se kterým ve svých článcích Michal nesouhlasí, se kterým však já nemám takový problém).
Otázkou pak také je, co by se dělo s povinnostmi, kterých by se domáhala jedna soukromá osoba vůči druhé.
Uvidíme, nakolik se jedná o otázku praktickou, zejména s ohledem na omezení časových účinků rozsudku. Dnes již jsou zřejmě veškeré právní předpisy EU dostupné ve všech jazycích (otázkou však je bulharština a rumunština). Těch, kteří by se nemožnosti uplatnit povinnost na základě těch nepřeložených, tak jako společnost Skoma-Lux, je zřejmě velmi málo. Musím však říci, že bez ohledu na jeho reálné dopady mě Soudní dvůr se svým rozsudkem velmi příjemně překvapil.
Problematikou se vyčerpávajícím způsobem věnoval Michal Bobek (z jehož článku také citovala generální advokátka Kokott ve svém stanovisku), nepochybně se tedy přihlásí s vlastními poznámkami k rozsudku. Tento příspěvek je tedy spíše informativní, přičemž se budu těšit na Vaše další postřehy.
Nejprve si připomeňme, oč v případu šlo.
Žalobkyně v hlavním řízení, firma Skoma-Lux, je dovozcem a prodejcem vín. Dne 30. září 2004 byla žalobkyni uložena pokuta za spáchání celního deliktu, kterého se měla žalobkyně dopustit v průběhu roku 2004 uvedením nesprávných údajů o sazebním zařazení zboží: červeného vína Kagor VK. Za to jí byla Celním úřadem v Olomouci vyměřena pokuta ve výši 3000 Kč. Rozhodnutí Celního úřadu v Olomouci bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Celního ředitelství.
Celní úřad udělil pokutu na základě ustanovení práva ES – Celního kodexu a prováděcího nařízení. Prováděcí nařízení však bylo publikováno ve Zvláštním vydání Úředního věstníku v češtině teprve 27. srpna 2004, přičemž publikace všech svazků kapitoly 02 „Celní unie a volný pohyb zboží“, které obsahují četné novely uvedeného nařízení, byla dokončena teprve dne 9. dubna 2005 svazkem 15 (informace Úřadu pro úřední tisky neuvádí na internetové verzi Úředního věstníku dostupné v databázi Eur-lex nyní prezentovaný svazek 16).
Skoma-Lux se domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jelikož proti ní byla aplikována ustanovení práva ES, se kterými neměla možnost se seznámit. Krajský soud, který projednával její žalobu ve správním soudnictví, předložil tyto předběžné otázky:
1) Lze čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, na jejímž základě se Česká republika stala od 1.5.2004 členským státem Evropské unie, vykládat tak, že členský stát může vůči jednotlivci uplatňovat nařízení, které nebylo v okamžiku své aplikace řádně publikováno v Úředním věstníku v úředním jazyce daného členského státu?
2) V případě záporné odpovědi na otázku číslo 1, je nevymahatelnost předmětného nařízení vůči jednotlivci otázkou výkladu nebo otázkou platnosti komunitárního práva ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství?
3) Pokud by Soudní dvůr dovodil, že předložená předběžná otázka se týká platnosti komunitárního aktu ve smyslu rozsudku ve věci 314/85, Foto-Frost [1987] ECR 4199, je nařízení č. 2454/93 ve vztahu k žalobkyni a jejímu sporu s celními orgány České republiky neplatné kvůli nedostatku řádného uveřejnění v Úředním věstníku EU podle čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení?
Musím uznat, že jsem byl velice překvapen nejen závěrem, ke kterému Soudní dvůr dospěl, ale i odůvodněním, mezi jehož řádky lze číst kritiku praxe odpovědných orgánů, které se spoléhaly na to, že to s nepublikovanými předpisy „nějak dopadne“. Soud je velice striktní; podle odpovědi na první otázku
článek 58 Aktu o podmínkách přistoupení brání tomu, aby povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, ačkoliv je tento jazyk jedním z úředních jazyků Unie, mohly být uloženy jednotlivcům v tomto státě, i když se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby. (bod 51)
Odmítá nejen poukazy na všelijaké alternativní způsoby publikace (včetně elektronického Úředního věstníku), ale i jinak oblíbené argumenty o efektivitě práva Společenství nebo nutnosti loajální spolupráce členských států.
Na druhou otázku (která v podstatě mířila na to, zda je vnitrostátní soud, který rozhoduje o vymahatelnosti komunitární právní úpravy, povinen podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru analogicky se situací, kdy rozhoduje o neplatnosti komunitárního právního aktu (rozsudek 314/85 Foto-Frost [1987] ECR 4199), Soud odpověděl, že se jedná o otázku výkladu. Vnitrostátní soud tedy nemusí podávat předběžnou otázku, pokud posuzuje situaci, kdy byly na základě komunitárního právního aktu uloženy povinnosti a adresát těchto povinností se domáhá nemožnosti je vynutit.
Na třetí otázku Soudní dvůr nepovažoval ve světle výše uvedených odpovědí za nutné se vyjádřit.
Velice zajímavou je závěrečná část rozsudku, kde se Soudní dvůr vyjadřuje k žádosti několika členských států (včetně České republiky) o omezení časových účinků svého rozsudku:
(67) V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení práva Společenství může Soudní dvůr pouze výjimečně za použití obecné zásady právní jistoty, která je vlastní právnímu řádu Společenství, omezit možnost dotčených osob dovolávat se ustanovení, které vyložil, s cílem zpochybnit právní vztahy založené v dobré víře [...].
(68) Nicméně tato judikatura se týká jiného případu, než o jaký jde v projednávané věci. V projednávané věci se totiž nejedná o otázku omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora týkajícího se výkladu ustanovení práva Společenství, ale o otázku omezení účinků rozsudku, který se týká samotné uplatnitelnosti aktu Společenství na území členského státu. V důsledku toho nelze uvedenou judikaturu v projednávaném případě použít.
(69) Je třeba rovněž připomenout, že na základě článku 231 ES může Soudní dvůr, pokud zruší nařízení, uvést, považuje-li to za nezbytné, ty jeho účinky, které jsou nadále považovány za zachované.
(70) Z toho vyplývá, že i když je akt protiprávní a má se za to, že nikdy nebyl přijat, může Soudní dvůr na základě výslovného ustanovení Smlouvy o ES rozhodnout, že tento akt přesto bude mít legálně některé právní důsledky.
(71) Tytéž požadavky právní jistoty vyžadují, aby totéž platilo i pro vnitrostátní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, které na území některých členských států nelze uplatňovat vůči jednotlivcům z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie v úředním jazyce dotyčných států, s výjimkou těch rozhodnutí, která byla k datu tohoto rozsudku napadena opravným prostředkem v rámci správního nebo soudního řízení.
(72) Dotyčné členské státy tak na základě práva Společenství nejsou povinny zpochybnit správní nebo soudní rozhodnutí přijatá na základě takových pravidel, pokud jsou rozhodnutí podle příslušných vnitrostátních pravidel již konečná.
(73) Na základě práva Společenství by tomu bylo jinak jen ve výjimečných případech, když by byla na základě pravidel uvedených v bodě 71 tohoto rozsudku přijata správní opatření nebo soudní rozhodnutí, zejména represivní povahy, která by zasahovala do základních práv, což v těchto mezích přísluší zjistit příslušným vnitrostátním orgánům.
Pamatuji se, že když jsem se o návrhu na omezení časových účinků poprvé zmínil své kolegyni, která pracovala pro švédského vládního zmocněnce, jen se nevěřícně smála a říkala, že "nám to nemůže projít". Prošlo.
I po vynesení rozsudku zůstává několik otázek otevřených: například, Soud hovoří pouze o nemožnosti ukládat povinnosti (viz bod 51, citovaný výše); když rozebírá, že se otázka nemožnosti vynucení povinnosti týká výkladu, a nikoliv platnosti dotčeného nařízení, poznamenává, že „okolnost, že toto nařízení nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v členském státě, v jehož jazyce vyhlášeno nebylo, nemá žádný dopad na skutečnost, že jeho ustanovení, vzhledem k tomu, že toto nařízení je součástí acquis communautaire, zavazují dotyčný členský stát ode dne přistoupení“ (bod 59). To podle mého názoru podporuje výklad, že se naopak proti státu nařízení, které nebylo publikováno v jeho jazyce, dovolávat lze (což je závěr, se kterým ve svých článcích Michal nesouhlasí, se kterým však já nemám takový problém).
Otázkou pak také je, co by se dělo s povinnostmi, kterých by se domáhala jedna soukromá osoba vůči druhé.
Uvidíme, nakolik se jedná o otázku praktickou, zejména s ohledem na omezení časových účinků rozsudku. Dnes již jsou zřejmě veškeré právní předpisy EU dostupné ve všech jazycích (otázkou však je bulharština a rumunština). Těch, kteří by se nemožnosti uplatnit povinnost na základě těch nepřeložených, tak jako společnost Skoma-Lux, je zřejmě velmi málo. Musím však říci, že bez ohledu na jeho reálné dopady mě Soudní dvůr se svým rozsudkem velmi příjemně překvapil.