K právní povaze popelnice

Aleš Roztočil mě upozornil na zásadní judikát Nejvyššího správního soudu, který si dovolujeme nabídnout jako judikát silvestrovský. Lze totiž předpokládat, že o silvestrovské noci se bude našimi metropolemi (ano, zřejmě i Brnem ;-) pohybovat značný počet podnapilých jedinců, kteří podlehnou svůdnému kouzlu pouličních šedavých krásek. Budou toužit ji pohladit. Budou ji chtít obejmout. Na procházku ji vezmou. ZDE však může nastati problém, především v okamžiku, kdy svoji novou kónickou přítelkyni vezmou na procházku po pozemní komunikaci, tedy dopravní cestě spadajíc do zákonné definice § 2 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. Nicméně i v podobně prekérní situaci je s vámi judikatura Nejvyššího správního soudu, váš průvodce správn(ý/í)m životem.

Veselé čtení a šťastny nový blog.

To, že se žalobce na vozovce zdržoval důvodně, protože tam vykonával pracovní činnost, jej nemůže zprostit povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Žalobce měl – jako obsluha popelářského vozu – právo se na vozovce zdržovat a provádět tam potřebné pracovní úkony včetně manipulace s popelnicemi; i přitom však byl povinen dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky, neboť i při výkonu své pracovní činnosti zůstával chodcem.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 As 31/2007-39)

Věc: Jiří B. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.

Městský úřad Nový Bor vydal dne 9. 2. 2006 rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1000 Kč. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 20. 6. 2005 jako obsluha popelářského vozu ohrozil sebe i řidiče M., když počal zpoza popelářského vozu přecházet vozovku, aby umístil popelnici na druhou stranu vozovky. Popelnici tlačil před sebou, přijíždějící vozidlo do popelnice narazilo a on i s popelnicí byl vymrštěn a spadl na vozovku. Při nehodě byl žalobce zraněn a vozidlo pana M. bylo poškozeno. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006 zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 24. 7. 2006. Žalobce byl chodcem navzdory tomu, že na vozovce plnil své pracovní povinnosti a obsluhoval vozidlo s právem přednosti v jízdě. Žalobce manipuloval s pojízdnou popelnicí, jejíž šířka podle všeho nepřesahovala 600 mm; taková popelnice není nemotorovým vozidlem, nýbrž ručním vozíkem či jeho obdobou [srov. § 2 písm. j) zákona o silničním provozu]. Protože žalobce nebyl řidičem nemotorového vozidla, nezbývá jiná možnost, než že byl chodcem, na nějž se vztahovala povinnost rozhlédnout se podle § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Závěr soudu o tom, že stěžovatel byl chodcem, je nesprávný, protože povinnost uložená v § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu se týká chodce při přecházení před vstupem na vozovku. Z popisu skutku však nepochybně vyplývá, že stěžovatel na vozovku vstoupil a zdržoval se na ní dříve, než na místo střetu přijelo vozidlo pana M. Jakmile chodec podle § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu vstoupí na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Není sporné, že stěžovatel v daném místě na vozovce prováděl činnost spočívající ve vysypání domovního odpadu do popelářského vozu. Na vozovce se tedy před nehodou zdržoval důvodně a oprávněně. Soud zřejmě přehlédl, že v místě střetu, kde vozidlo s právem přednosti v jízdě přerušilo jízdu a zastavilo se zapnutým motorem a výstražnými světly, byla konána pracovní činnost odpovídající nakládání nákladu na komunikaci ve smyslu § 52 odst. 7 zákona o silničním provozu a řidiči ostatních vozidel byli povinni podle § 42 odst. 2 citovaného zákona tuto činnost umožnit. Pan M. porušil svou povinnost přizpůsobit svou jízdu celkové situaci v provozu na pozemní komunikaci [§ 4 písm. a) zákona o silničním provozu].

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na to, že chodcem je každá fyzická osoba, která se samostatně pohybuje na pozemní komunikaci včetně jejích součástí, a podpořil soud v jeho argumentaci o popelnici coby ručním vozíku. Není pochyb o tom, že stěžovatel se na vozovce zdržoval důvodně; tím se však nevyvrací to, že porušil povinnost uloženou mu v § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu, tj. před vstupem na vozovku se nepřesvědčil, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky silničního provozu, a zároveň přecházel vozovku takovým způsobem, že s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějícího vozidla donutil řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Žalovaný má za to, že povinnosti chodce podle citovaného ustanovení trvají po celou dobu, po kterou se chodec nachází na vozovce.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem považuje závěry žalovaného za správné a má za to, že bylo na místě stěžovatelovu žalobu zamítnout. Stěžovatel v kasační stížnosti – stejně jako již v žalobě – zdůrazňuje, že stěžovatel se na vozovce nacházel již před střetem a vykonával zde pracovní činnost, a vyvozuje z toho jeho do jisté míry privilegované postavení; tomu však nelze přisvědčit. Stěžovatel jednak namítá, že při manipulaci s popelnicí, při níž došlo k nehodě, se nacházel uprostřed vozovky; nevztahovala se tak na něj povinnost přesvědčit se, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích (§ 54 odst. 2 zákona o silničním provozu), protože ta stíhá jen chodce, kteří teprve hodlají do vozovky vstoupit. Tento názor však neobstojí. Nejtypičtěji se toto pravidlo pochopitelně bude vztahovat na případy stěžovatelem popsané (odtud i zákonná formulace „před vstupem na vozovku“); „přecházením vozovky“ však není pouze přecházení vozovky v celé její šíři – tj. od krajnice ke krajnici – nýbrž pohyb chodce napříč libovolným úsekem vozovky. Jakýkoli takový pohyb by totiž při nedostatečné opatrnosti mohl ohrozit samotného chodce i ostatní účastníky silničního provozu. Stěžovatelem zastávaný výklad by z povinnosti dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky vylučoval například i řidiče osobního vozu, který po zaparkování vozidla při pravé krajnici přechází na druhou stranu vozovky (jelikož po vystoupení z vozidla se již ve vozovce nacházel); to je ovšem absurdní.

Ani to, že se stěžovatel na vozovce zdržoval důvodně, protože tam vykonával pracovní činnost, jej nemůže zprostit povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu. Správní orgán nezpochybňoval to, že stěžovatel měl – jako obsluha popelářského vozu – právo se na vozovce zdržovat a provádět tam potřebné pracovní úkony včetně manipulace s popelnicemi; i přitom však byl povinen dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky, neboť i při výkonu své pracovní činnosti zůstával chodcem. Stěžovatel se dovolává § 42 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle nějž musí řidiči ostatních vozidel umožnit vozidlu vybavenému zvláštním výstražným světlem oranžové barvy jízdu nebo pracovní činnost a podle okolností snížit rychlost jízdy, popřípadě i zastavit vozidlo. Proti tomu nelze nic namítnout; z dodržování některých pravidel silničního provozu je však v souladu s § 42 odst. 1 zákona o silničním provozu výslovně vyňat jen řidič vozidla vybaveného zvláštním výstražným světlem oranžové barvy (jimž je i popelářský vůz), nikoli obsluha takového vozidla. Ve vztahu k této obsluze jakožto k chodci (tedy k „běžnému“ účastníku silničního provozu) dbá právní úprava na vyvážené postavení jednotlivých účastníků silničního provozu. Ostatní účastníci silničního provozu jsou tedy jistě povinni chovat se k chodci ohleduplně a ukázněně a přizpůsobit své chování mj. situaci v provozu na pozemních komunikacích; stejnou povinnost má však tento chodec vůči všem ostatním, ať už se na vozovce vyskytuje z důvodů soukromých či pracovních.

Pokud stěžovatel cituje ustanovení § 52 odst. 7 zákona o silničním provozu týkající se nakládání a skládání nákladu na pozemní komunikaci, nemá to pro projednávanou věc žádný význam. Je zřejmé, že stěžovatel jako obsluha popelářského vozu takovou činnost prováděl; o tom však nebylo sporu, a k dopravní nehodě ostatně nedošlo při této činnosti, nýbrž až při úkonu s ní souvisejícím (vracení popelnice na místo mimo pozemní komunikaci). Krom toho osoby vykonávající takovou činnost nejsou nadány oproti ostatním účastníkům silničního provozu zvýhodněným postavením: naopak ony samy musejí jednat tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

Stěžovatel poukazuje na to, že svou povinnost účastníka silničního provozu neporušil on sám, nýbrž pan M., který nepřizpůsobil svou jízdu celkové situaci v provozu na pozemní komunikaci; tomu však nelze přisvědčit i s ohledem na výpovědi účastníků a svědků nehody ve správním řízení. S výjimkou údaje o stěžovatelově odění v době nehody, v němž se výpovědi jednotlivých osob rozcházely, vytvářejí výpovědi logický a soudržný obraz celé události. Vyplývá z nich, že řidič M. uviděl stěžovatele vycházejícího s popelnicí zpoza popelářského vozu v okamžiku, kdy již prakticky míjel popelářský vůz. Ačkoli tedy při spatření popelářského vozu zpomalil, jeho možnosti přizpůsobit svou jízdu náhle se zjevivšímu stěžovateli již byly značně omezené. Kdyby stěžovatel před sebou netlačil popelnici, k nehodě by zřejmě nedošlo: stěžovatel podle vlastní výpovědi totiž včas uskočil za popelářský vůz, zatímco řidič M. podle svého tvrzení strhl volant doprava a poté jel po samém okraji vozovky. Tou nejpodstatnější okolností působící při vzniku nehody tedy nebylo chování řidiče M., nýbrž přítomnost popelnice ve vozovce. Popelnici na tomto místě nechal stát stěžovatel, když uskakoval za popelářský vůz; odpovědnost za nehodu je tedy třeba přičíst jemu, a to bez ohledu na to, že při nehodě byl sám zraněn. K stěžovatelovu opakovanému tvrzení o tom, že tlačením popelnice před sebou dodržel předpisy o bezpečnosti práce, je třeba uvést, že kopie těchto předpisů založené do správního spisu neobsahují nic bližšího o manipulaci s popelnicí na vozovce.

Jakkoli to nemá vliv na rozhodnutí krajského soudu o věci samé, a tedy ani na výsledek řízení o kasační stížnosti, musí Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že popelnice skutečně není ručním vozíkem; obecně lze říci, že snaha krajského soudu zařadit popelnici mezi předměty vypočtené v § 2 písm. j) zákona o silničním provozu není na místě a míjí se účelem. Krajský soud při argumentaci k tomuto závěru vycházel právě z citovaného ustanovení, podle nějž je chodcem i „osoba, která tlačí nebo táhne sáňky, dětský kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyžích nebo kolečkových bruslích anebo pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalidy, vede jízdní kolo, motocykl o objemu válců do 50 cm3, psa a podobně“. Krajský soud připodobnil popelnici k ručnímu vozíku o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, protože dospěl k závěru, že žádná pojízdná popelnice nepřesahuje tyto rozměry, a dovodil tak, že stěžovatel nebyl řidičem nemotorového vozidla, nýbrž chodcem. Tento myšlenkový postup je však zbytečný. Ustanovení § 2 písm. j) zákona o silničním provozu ve své první části demonstrativně vypočítává předměty, které sice slouží k dopravě či přepravě osob či materiálu, avšak přesto nejsou považovány za vozidla, a osoby, které je obsluhují, tak nejsou řidiči nemotorových vozidel. To, že stěžovatel nebyl řidičem nemotorového vozidla, však lze dovodit i pouhou logickou úvahou, bez ohledu na uvedený výčet. Jakékoli vozidlo slouží, jak již uvedeno, k dopravě či přepravě; tento účel popelnice neplní, a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že se jedná o popelnici vybavenou kolečky, a tedy pojízdnou. I kdyby pojízdná popelnice přesahovala šířku 600 mm, nečinilo by to z ní nemotorové vozidlo. Závěr, že obsluha pojízdné popelnice není řidičem nemotorového vozidla, tak neplyne z rozměrů popelnice, nýbrž z povahy tohoto předmětu a účelu, jemuž obvykle slouží.

Zdejší soud nesouhlasí ani se způsobem, jakým krajský soud získal podklady pro své úvahy o povaze popelnice. Jak je zřejmé ze soudního spisu, soud provedl bez přítomnosti stran pochůzku po okolí a osobně změřil několik typů běžných popelnic. Při jednání dne 17. 7. 2006 informoval strany o úředním záznamu, který z této pochůzky vzešel, a upozornil strany na to, že záleží na nich, zda budou výsledky tohoto měření akceptovat. Dne 24. 7. 2006 proběhlo další jednání; ačkoli z protokolu o něm není zřejmý postoj stran k výsledkům měření, soud v rozsudku bez dalšího používá údaje takto zjištěné. Správní soud může provést i důkazy, které neprovedl správní orgán (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); dokazování však soud provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 64 s. ř. s.). Soudní spis v této věci vyvolává pochybnosti o tom, zda se tak opravdu stalo, a pasáž na str. 4 rozsudku, v níž se soud zabývá rozměry popelnic, tak postrádá řádný procesní podklad. Na zákonnost rozsudku napadeného kasační stížností to ovšem nemá vliv: závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel byl důvodně shledán vinným z dopravního přestupku, obstojí i bez těchto úvah.