Quo vadis, justiční reformo?

Současný ministr spravedlnosti se svým týmem v listopadu 2007 představil právnické veřejnosti další z reforem justice, která spatřila světlo světa za posledních zhruba deset let. Chtěl bych hned na počátku zaplašit příliš chmurné myšlenky, k nimž snad titul tohoto postu svádí, a uvést, že řada reformních kroků jde nepochybně s dobou a správným směrem [o jednotlivostech lze vždy diskutovat, viz např. nedávný post Bodový systém na soudce!(?)] a že se titul mého postu vztahuje spíše ke všem justičním reformám posledních let než ke konkrétní (stále ostatně ne zcela dopracované) reformě ministra Jiřího Pospíšila.

Dovolil bych si nyní dvě drobné vzpomínky.

Jedna je z nedávného projednávání periodické zprávy České republiky o plnění závazků z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech před Výborem OSN pro lidská práva v Ženevě (v létě 2007). Členka výboru a bývalá místopředsedkyně Evropského soudu pro lidská práva E. Palm se pozastavila nad údaji o participaci žen na veřejném životě v naší zemi a zeptala se, zda máme definovány v dané oblasti nějaké cíle a zda k nim určitými opatřeními směřujeme. Senátory našeho Parlamentu by něco podobného jistě pohoršilo (viz jejich reakce na závěrečná doporučení Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen z poloviny roku 2006), ale otázka to byla ve světle opravdu nízkého počtu českých ministryň, poslankyň a senátorek docela rozumná.

Druhá je na epizodu nazvanou „Náročný úkol“ ze seriálu Jistě, pane ministře, v níž se ministr pro administrativní záležitosti seznámil s jistým dr. Cartwrightem, který se představil tak, že je ekonom a že výš než na vedoucího odboru to stejně nedotáhne, protože bohužel je expert na celou tu problematiku (hospodaření místních samospráv). Ctihodný ministr Hacker se následně začetl do spisu, který mu dr. Cartwright předal a v němž se navrhovalo, jak kontrolovat výdaje místní samosprávy: bylo třeba stanovit kritéria úspěšnosti každého projektu. Siru Humphreymu se po poradě se sirem Arnoldem ovšem podaří ministra od podobného nápadu odradit, protože takový experiment na úrovni místních samospráv by se nakonec určitě musel aplikovat i ve Whitehallu. Dodávám, že seriál spatřil světlo světa na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Nuže, vrátíme-li se k reformě justice, je možná namístě si položit otázku, proč nebyly dosavadní reformní kroky příliš úspěšné. Například na konferenci v Senátu věnované problematice justiční správy (počátek prosince 2007) z úst jednoho z vystupujících zaznělo, že žádná opatření z poslední doby výrazně nepřispěla ke zkrácení délek soudních řízení (což ale je hlavní problém českého soudnictví nejenom v oblasti lidských práv). Jistě za to může řada faktorů, včetně střídání osob ve funkci ministra spravedlnosti a pravidelná negace návrhů jednoho ministra ze strany jeho nástupce. Troufám si ale tvrdit, že nikdy – a bohužel ani dnes – žádný z ministrů neřekl, kam přesně hodlá se svými opatřeními v jakém čase dojít.

Vskutku, hesla jako efektivní, pružná, rychlá, levnější nebo kvalifikovanější justice, která mají charakterizovat současné reformní úsilí, jsou v podstatě správná a velmi populární, ale co podle mínění ministerstva přesně je ta „rychlá justice“, se v příslušných materiálech prostě nedozvíme, tedy kromě toho, že taková justice „rozhoduje rychle, bez průtahů a celkovou délkou řízení není brzdou hospodářského rozvoje“.

Pohlédnu-li na onu délku řízení prismatem Evropské úmluvy o lidských právech, kde je v článku 6 odst. 1 zaručena přiměřená délka řízení týkajícího se subjektu tohoto práva v oblasti jeho občanských práv nebo závazků či oprávněnosti vůči němu vzneseného trestního obvinění, nejsme dnes schopni změřit, jaká je průměrná délka řízení v České republice tak, jak délku řízení chápe Soud ve Štrasburku. Jsou-li už k dispozici údaje o délce rozhodování u jednotlivých českých soudů, nejsou tyto údaje s výjimkou řízení před okresními a odvolacími krajskými soudy propojené. Přitom přiměřenost délky řízení je per definitionem relativní pojem, jak to také judikatura Soudu potvrzuje.

Samozřejmě, můžeme na to jít přes ty průtahy a délku řízení na jednotlivých stupních soudní soustavy. To by samo o sobě mohla být i vhodná metoda pro stanovení nějakých cílů. Materiály k reformě o stávajících délkách řízení vlastně hovoří jen nepřímo, a to prostřednictvím hrubého statistického zachycení vývoje nápadu, vyřízených a nevyřízených věcí, jakož i podle počtu nedodělků starších časových řad. Tak v roce 2006 existovalo v agendách P a Nc, což jsou občanskoprávní věci v oblasti péče o nezletilé, 55 spisů starších sedmi let a 102 spisů starších pěti let, ale mladších sedmi let. (Počty běžných civilních, obchodních, exekučních nebo trestních věcí se pak dokonce pohybují řádově výš.) Tyto délky řízení velmi pravděpodobně budou nepřiměřené. Reforma ovšem nehovoří o tom, kam v této oblasti chce ministerstvo dospět, např. zda existuje plán zlikvidovat všechny tyto nedodělky během krátkého časového období, jak by si to také zasloužily.

Nuže, teď možná trochu provokativní otázka na závěr. Připodobníme-li justici ke korábu a (jakéhokoli) ministra spravedlnosti ke kapitánovi tohoto korábu, můžeme se ptát, zda kapitán ví, do kterého přístavu chce doplout, nebo zda ví jenom to, že chce plout zhruba nějakým směrem. Nevím, zda absence přesných cílů je ve skutečnosti projevem pudu sebezáchovy politika, jímž každý ministr spravedlnosti nutně je (nebo se jím převzetím ministerské funkce na čas stává, abych zase neotevíral jiná kontroverzní témata uplynulých několika let, zejména toho končícího, která také justici zaměstnávala), ale vidím věci tak, že máme-li cíle, můžeme průběžně sledovat, zda se nám jich daří dosahovat, analyzovat příčiny dílčích neúspěchů a reagovat na ně tak, abychom vytyčených cílů nakonec dosáhli nebo se k nim alespoň přiblížili. Nemáme-li žádné cíle, dojdeme kamkoli, třeba jen za nejbližší humna, což ovšem vlastně znamená, že jsme nedošli jaksi nikam.