O (netradičnom) využití žaloby na ochranu osobnosti
V zmysle § 11 Občianskeho zákonníka (ďalej len „OZ“) má fyzická osoba právo na ochranu svojej osobnosti, najmä života a zdravia, občianskej cti a ľudskej dôstojnosti, ako aj súkromia, svojho mena a prejavov osobnej povahy.
OZ zabezpečuje v ustanovení § 11 pre celú oblasť občianskeho práva ochranu osobnosti každej fyzickej osoby formou všeobecnej úpravy – generálnej klauzuly. V tom istom ustanovení OZ v rámci tejto všeobecnej úpravy, ktorá sa týka zabezpečenia ochrany osobnosti fyzickej osoby ako celku, zároveň na objasnenie syntetického pojmu uvádza výslovne a príkladmo niektoré jednotlivé typické hodnoty osobnosti fyzickej osoby (život, zdravie, občiansku česť, ľudskú dôstojnosť, súkromie, meno a prejavy osobnej povahy), ktorých ochranu je potrebné v oblasti občianskeho práva zaistiť pred inými subjektmi s rovným právnym postavením. Z toho vyplýva, že občianskoprávna ochrana jednotlivých hodnôt osobnosti fyzickej osoby nie je obmedzená iba na hodnoty výslovne uvedené v zákone (Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V., Knap, K.: Ochrana osobnosti podľa občianskeho práva. LINDE, Praha, 1996, s. 112, 230 – 235). Na demonštratívny výpočet chránených zložiek osobnosti obsiahnutých v § 11 OZ poukazuje aj J. Svoboda (Svoboda, J.: Komentár k Občianskemu zákonníku. EPP, 1 – 2/1999, s. 15 – 16) a uvádza, že popri práve na ochranu života, zdravia, občianskej cti, svojho mena a prejavov osobnej povahy možno sem zaradiť aj právo na ochranu osobnej slobody, osobného súkromia, svojej podoby, pseudonymu atď.
Pri obhajobe Slovenskej republiky v konaní pred Európskym súdom pre ľudské práva sme sa mnohokrát zaoberali účinnosťou tohto vnútroštátneho prostriedku nápravy vo vzťahu k namietanému porušeniu práva na život, k namietanému zlému zaobchádzaniu, k namietanému porušeniu práva na súkromie, na prezumpciu neviny, atď. Podarilo sa nám zozbierať zaujímavé príklady z aplikačnej praxe, na ktoré by som Vás rada upozornila. Vzhľadom na to, že právna úprava v Českej republike je v tomto ohľade rovnaká, v prípadnej diskusii k tomuto príspevku sa rada oboznámim s prípadmi z aplikačnej praxe českých súdov.
Pokiaľ ide o Slovenskú republiku žalobu na ochranu osobnosti v čoraz väčšej miere využívajú poškodení trestnými činmi (priestupkami). Do prvého príspevku som preto zaradila štyri prípady z tejto oblasti.
V konaní vedenom Okresným súdom Žiar nad Hronom pod sp. zn. 7 C 818/96 sa žalobkyňa svojím návrhom domáhala náhrady nemajetkovej ujmy za neoprávnený zásah do jej osobnosti vo výške 250 000 Sk a náhrady nemajetkovej ujmy za neoprávnený zásah do osobnosti jej syna vo výške 250 000. Svoj návrh zdôvodnila skutočnosťou, že žalovaný sa svojim konaním dopustil trestného činu vraždy podľa § 219 ods. 2 Trestného zákona, na základe ktorého M. G., syn žalobkyne, umrel. Žalobkyňa poukázala na to, že spôsobený trestný čin bol spáchaný z rasových dôvodov a vykonaný obzvlášť brutálnym spôsobom. Okresný súd rozhodol, že žalovaný je povinný zaplatiť žalobkyni z titulu vzniknutej nemajetkovej ujmy sumu 100 000 Sk a z titulu vzniknutej nemajetkovej ujmy práva na ochranu osobnosti jej syna sumu 200 000 Sk.
OZ zabezpečuje v ustanovení § 11 pre celú oblasť občianskeho práva ochranu osobnosti každej fyzickej osoby formou všeobecnej úpravy – generálnej klauzuly. V tom istom ustanovení OZ v rámci tejto všeobecnej úpravy, ktorá sa týka zabezpečenia ochrany osobnosti fyzickej osoby ako celku, zároveň na objasnenie syntetického pojmu uvádza výslovne a príkladmo niektoré jednotlivé typické hodnoty osobnosti fyzickej osoby (život, zdravie, občiansku česť, ľudskú dôstojnosť, súkromie, meno a prejavy osobnej povahy), ktorých ochranu je potrebné v oblasti občianskeho práva zaistiť pred inými subjektmi s rovným právnym postavením. Z toho vyplýva, že občianskoprávna ochrana jednotlivých hodnôt osobnosti fyzickej osoby nie je obmedzená iba na hodnoty výslovne uvedené v zákone (Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V., Knap, K.: Ochrana osobnosti podľa občianskeho práva. LINDE, Praha, 1996, s. 112, 230 – 235). Na demonštratívny výpočet chránených zložiek osobnosti obsiahnutých v § 11 OZ poukazuje aj J. Svoboda (Svoboda, J.: Komentár k Občianskemu zákonníku. EPP, 1 – 2/1999, s. 15 – 16) a uvádza, že popri práve na ochranu života, zdravia, občianskej cti, svojho mena a prejavov osobnej povahy možno sem zaradiť aj právo na ochranu osobnej slobody, osobného súkromia, svojej podoby, pseudonymu atď.
Pri obhajobe Slovenskej republiky v konaní pred Európskym súdom pre ľudské práva sme sa mnohokrát zaoberali účinnosťou tohto vnútroštátneho prostriedku nápravy vo vzťahu k namietanému porušeniu práva na život, k namietanému zlému zaobchádzaniu, k namietanému porušeniu práva na súkromie, na prezumpciu neviny, atď. Podarilo sa nám zozbierať zaujímavé príklady z aplikačnej praxe, na ktoré by som Vás rada upozornila. Vzhľadom na to, že právna úprava v Českej republike je v tomto ohľade rovnaká, v prípadnej diskusii k tomuto príspevku sa rada oboznámim s prípadmi z aplikačnej praxe českých súdov.
Pokiaľ ide o Slovenskú republiku žalobu na ochranu osobnosti v čoraz väčšej miere využívajú poškodení trestnými činmi (priestupkami). Do prvého príspevku som preto zaradila štyri prípady z tejto oblasti.
V konaní vedenom Okresným súdom Žiar nad Hronom pod sp. zn. 7 C 818/96 sa žalobkyňa svojím návrhom domáhala náhrady nemajetkovej ujmy za neoprávnený zásah do jej osobnosti vo výške 250 000 Sk a náhrady nemajetkovej ujmy za neoprávnený zásah do osobnosti jej syna vo výške 250 000. Svoj návrh zdôvodnila skutočnosťou, že žalovaný sa svojim konaním dopustil trestného činu vraždy podľa § 219 ods. 2 Trestného zákona, na základe ktorého M. G., syn žalobkyne, umrel. Žalobkyňa poukázala na to, že spôsobený trestný čin bol spáchaný z rasových dôvodov a vykonaný obzvlášť brutálnym spôsobom. Okresný súd rozhodol, že žalovaný je povinný zaplatiť žalobkyni z titulu vzniknutej nemajetkovej ujmy sumu 100 000 Sk a z titulu vzniknutej nemajetkovej ujmy práva na ochranu osobnosti jej syna sumu 200 000 Sk.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolanie. Krajský súd v Banskej Bystrici rozsudok okresného súdu potvrdil. V odôvodnení okrem iného uviedol: „V súvislosti s takto priznanou výškou nemajetkovej ujmy odvolací súd zastáva názor, že v tomto prípade bolo možné v rámci uvedených zákonných kritérií zohľadniť extrémne špecifické okolnosti a priznať nemajetkovú ujmu (finančné zadosťučinenie) i vo vyššej sume, napríklad v pôvodne uplatňovanom rozsahu. Pre správne posúdenie predmetnej veci a jej spravodlivé rozhodnutie je potrebné analyzovať všetky skutkové okolnosti, ktoré sú v kauzálnom vzťahu k spôsobenej ujme. Je nesporné, že žalovaný svojím úmyselným protiprávnym konaním (trestným činom vraždy) spôsobil synovi žalobkyne neodstrániteľnú, teda absolútnu ujmu – smrť. Už táto okolnosť sama osobe odôvodňuje priznanie finančného zadosťučinenia vo väčšom rozsahu, aj keď je vopred jasné, že presný finančný ekvivalent za ľudský život nie je možné určiť. V tomto prípade však z rozsudkov vydaných v trestných konaniach, ktorými bol žalovaný právoplatne odsúdený, vyplýva, že k uvedenému neodstrániteľnému dôsledku došlo za extrémnych okolností, pretože skutok vykonal brutálnym spôsobom (obeť ležiacu na zemi polial najmenej 2 dcl benzínu s polystyrénom a vzápätí ju zapaľovačom zapálil), s trýznivými následkami (popáleniny II. a III. stupňa o celkovom rozsahu 63 % povrchu tela, v dôsledku ktorých vznikol u poškodeného popáleninový šok so zápalom pľúc, následkom čoho poškodený po 10 dňoch dňa 31. júla 1995 zomrel) a zo zavrhnutiahodných pohnútok (z nenávisti voči rómskemu etniku). Ide teda o závažné a extrémne okolnosti, ktoré jednoznačne odôvodňujú priznanie finančného zadosťučinenia vo väčšom rozsahu. Uvedený názor odvolacieho súdu o tom, aká výška nemajetkovej ujmy mohla byť žalobkyni priznaná, je v tomto prípade skôr teoretický, pretože žalobkyňa, ktorej návrh bol sčasti zamietnutý, sa voči rozsudku neodvolala a považovala ho za správny.“
V konaní vedenom Okresným súdom Nitra pod. sp. zn. 10 C 142/2002 sa žalobkyňa svojím návrhom domáhala ochrany osobnosti a priznania nemajetkovej ujmy vo výške 200 000 Sk. Svoj návrh zdôvodnila skutočnosťou, že žalovaný sa svojím konaním dopustil trestného činu ublíženia na zdraví podľa § 224 ods. 1 a 2 Trestného zákona, na následky ktorého dcéra sťažovateľky umrela. Žalobkyňa v návrhu uviedla, že žalovaný zavineným usmrtením jej dcéry, keď ju ako chodkyňu zrazil motorovým vozidlom, žalobkyni spôsobil nenapraviteľnú citovú ujmu spočívajúcu v jej ťažkých depresívnych stavoch, ochudobnení ju o možnosť ďalšieho vzťahu s dcérou, a keďže dcéra bola jediný dieťaťom, aj o status matky.
Okresný súd rozhodol, že žalovaný je povinný zaplatiť žalobkyni náhradu nemajetkovej ujmy vo výške 200 000 Sk. V odôvodnení okrem iného uviedol: „... vzhľadom na veľmi intenzívny zásah do súkromia a spôsobenú citovú ujmu je požadovaný nárok žalobkyne primeraný. Pre určenie výšky primeraného zadosťučinenia v peniazoch sú stanovené dve kritériá, z ktorých musí súd vychádzať, a to závažnosť vzniknutej nemajetkovej ujmy a okolnosti, za ktorých k neoprávnenému zásahu do osobnosti fyzickej osoby došlo, a teda samotná závažnosť vzniknutej ujmy nie je jediným a výlučným faktorom pre určenie konečnej výšky zadosťučinenia v peniazoch. Výška peňažnej náhrady je predmetom voľnej úvahy súdu, pričom súd musí prihliadnuť aj na okolnosti, za ktorých k porušeniu práva došlo, a to jednak vo vzťahu k postihnutej osobe a jednak vo vzťahu k subjektu, ktorý neoprávnený zásah spôsobil, aby tak bola zabezpečená požiadavka účinného primeraného zadosťučinenia za vzniknutú nemajetkovú ujmu, ako aj požiadavka nezneužívania tohto právneho prostriedku na neprípustné obohacovanie. Súd pri určení peňažnej náhrady prihliadol na nenapraviteľný následok vzniknutý v dôsledku smrteľnej nehody dcéry žalobkyne a dôsledky, ktoré vyvolali u samotnej žalobkyne, ale aj na to, že išlo o nedbanlivostný trestný čin, kde nebolo v úmysle žalovaného konať týmto spôsobom, a aj na okolnosti dopravnej nehody.“
Z uvedeného vyplýva, že ak v dôsledku trestného činu alebo iného neoprávneného zásahu došlo k usmrteniu osoby, majú osoby uvedené v § 15 OZ možnosť požadovať náhradu za nemajetkovú ujmu z titulu neoprávneného zásahu do života, telesnej integrity ich blízkej osoby. Zároveň je nepochybné, že takýmto neoprávneným zásahom došlo k neoprávnenému zásahu do ich súkromného, prípadne rodinného života, a preto môžu požadovať aj náhradu za utrpenú nemajetkovú ujmu do svojich osobnostných práv. Navrhovateľ v konaní o náhradu škody alebo nemajetkovej ujmy, ktoré mu boli spôsobené trestným činom je v Slovenskej republike oslobodený od súdneho poplatku. Len na okraj uvádzam, že poškodení v prípadoch, na ktoré sa vzťahuje nový Trestný poriadok už môžu požadovať náhradu nemajetkovej ujmy priamo v trestnom konaní. Tieto legislatívne zmeny boli uskutočnené na základe iniciatívy Kancelárie zástupu SR v konaní pred Európskym súdom pre ľudské práva.
V treťom prípade, na ktorý vás chcem upozorniť sa poškodený trestným činom v konaní vedenom Okresným súdom Rožňava pod sp. zn. 5 C 435/02 domáhal ochrany osobnosti a žiadal, aby okresný súd zaviazal žalovaného odstrániť negatívne následky svojho konania a aby mu priznal náhradu nemajetkovej ujmy vo výške 200 000 Sk. Uviedol, že žalovaný v auguste 1999 nastriekal v Michalovciach pod železničným nadjazdom na jeden z betónových pilierov nápis „JUDr. Jakubčiak Exekútor, 24. 12. 1999 2 m3 humus zubatá, the ende!“ a vedľa toho trojkríž, čo urobil pre výkon právomoci štátneho orgánu zo strany žalobcu po tom, čo ho žalobca ako súdny exekútor na základe právoplatného a vykonateľného súdneho rozhodnutia vypratal z bytu. Žalovaný bol za tento skutok, posúdený ako trestný čin útoku na štátny orgán podľa § 154 ods. 1 písm. b) Trestného zákona, odsúdený trestným rozkazom na trest odňatia slobody v trvaní 5 mesiacov s podmienečným odkladom na skúšobnú dobu 1 rok, pričom žalobca bol s nárokom na náhradu škody odkázaný na občianskoprávne konanie. Neskôr sa podobný hanlivý nápis objavil aj na dverách vyprataného bytu. Žalobca tvrdil, že tento nápis značne znížil jeho dôstojnosť a vážnosť v spoločnosti a v čase podania žaloby ešte nebol odstránený.
Okresný súd Rožňava zastavil konanie v časti návrhu na odstránenie nastriekaného nápisu z dôvodu, že žalobca v tejto časti vzal návrh späť. Ďalej okresný súd zamietol žalobu v časti návrhu na priznanie nemajetkovej ujmy. V tomto smere konštatoval, že z vykonaného dokazovania vyplýva, že žalovaný spôsobil zásah do chránených práv žalobcu tým, že nastriekal na verejne prístupnom mieste urážlivý a hanebný nápis s menom žalobcu, ktorý sa na pilieri nachádza aj v súčasnom období, aj keď je už prestriekaný a je ťažko čitateľný. Poukázal však na to, že v časti návrhu na odstránenie hanlivého nápisu vzal žalobca žalobu späť a „pritom nežiadal iné morálne zadosťučinenie, ktoré by bolo potrebné poskytnúť, aby išlo o zadosťučinenie primerané zásahu“. Pokiaľ ide o náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch, ktorá prichádza do úvahy len vtedy, ak by morálne zadosťučinenie nebolo postačujúce, okresný súd dospel k záveru, že už trestný postih žalovaného je dostatočným zadosťučinením pre žalobcu vo funkcii verejného činiteľa, a to aj pokiaľ ide o jeho dôstojnosť a česť. Okresný súd podotkol, že v určitom období síce došlo k zníženiu nápadu exekučných vecí u žalobcu, ale nejde o podstatné zníženie a nebolo preukázané, že by to bolo v súvislosti so zásahom žalovaného proti žalobcovi. Preto žalobu v časti priznania nemajetkovej ujmy v peniazoch zamietol. Krajský súd v Košiciach prvostupňový rozsudok potvrdil.
Posledný prípad, ktorý spomeniem, sa týka osoby, ktorej bolo zasiahnuté do osobnostných práv priestupkom. V konaní vedenom Okresným súdom Banská Bystrica pod sp. zn. 14 C 172/05 si žalobca uplatnil okrem iného náhradu za utrpenú nemajetkovú ujmu vo výške 30 000 Sk z dôvodu, že žalovaný na neho bezdôvodne fyzicky zaútočil, udrel ho päsťou do nosa a ľavého oka a spôsobil mu poranenie palca pravej ruky. Žalovaný bol rozhodnutím Obvodného úradu Banská Bystrica uznaný za vinného zo spáchania priestupku proti občianskemu spolužitiu a za to mu bola uložená pokuta vo výške 200 Sk.
Okresný súd Banská Bystrica zaviazal žalovaného, inter alia, zaplatiť žalobcovi z titulu nemajetkovej ujmy sumu 10 000 Sk. V odôvodnení svojho rozsudku okrem iného uviedol, že fyzický útok žalovaného na žalobcu, ktorý bol urobený bez akéhokoľvek dôvodu, treba považovať za taký útok, na ktorý sa vzťahuje právo ochrany telesnej integrity. Konanie žalovaného okresný súd považoval za odsúdeniahodné a uviedol, že z hľadiska poškodeného v tomto prípade zvyšuje jeho ujmu to, že útok bol bez akejkoľvek príčiny, bol prekvapivý. Ospravedlnením podľa okresného súdu nebola ani tá skutočnosť, že útočník tieto útoky urobil pod vplyvom požitia alkoholu, čím bola zrejme znížená jeho rozpoznávacia a ovládacia schopnosť. Keďže z hľadiska prostriedkov na ochranu už nebolo možné použiť upustenie od neoprávneného zásahu alebo odstránenie následkov uskutočneného zásahu, do úvahy prichádzala tretia možnosť, a to primerané zadosťučinenie v peniazoch.
31 komentářů:
Děkuji za velmi zajímavý post.
Velmi mě překvapil zejména Váš třetí případ. Není snad trest odnětí svobody v délce 5 měsíců (byť podmíněný) za výrok „JUDr. Jakubčiak Exekútor, 24. 12. 1999 2 m3 humus zubatá, the ende!“ - navíc umístěný pod železničním nadjezdem (čili počet čtenářů je dost malý a navíc kdo proboha bere nasprejované nápisy vážně?) - v rozporu s čl. 10 Úmluvy?
Díky za zajímavé slovenské případy. Jak lze tušit, stejná právní úprava produkuje obdobná soudní rozhodnutí. Byť pár rozdílů se asi najde.
Ve svém textu píšete: „ak v dôsledku trestného činu alebo iného neoprávneného zásahu došlo k usmrteniu osoby, majú osoby uvedené v § 15 OZ možnosť požadovať náhradu za nemajetkovú ujmu z titulu neoprávneného zásahu do života, telesnej integrity ich blízkej osoby.“
Česká doktrína a soudní praxe se zatím, pokud je mi známo, přiklánějí k názoru, že obsahem zvláštních osobnostních práv uvedených v 15 obč. zák., není právo na peněžité zadostiučinění. Byť v této otázce doktrína není zcela jednotná.
Také všechny spory, které znám, a které vedli blízcí zemřelého proti tomu, kdo smrt způsobil, z titulu ochrany osobnosti, byly postaveny na neoprávněném zásahu do jejich soukromého a rodinného života.
Zajímalo by mě, jaký je „slovenský pohled“ na otázku promlčení práva na relutární satisfakci. V ČR jde o poměrně zásadní střet mezi doktrínou a soudní praxí (de facto Nejvyšším soudem, neboť znám nižší soudy – třeba Vrchní soud v Olomouci, které nesdílejí závěr NS, že právo na zadostiučinění v penězích se nepromlčuje).
A mohu-li mít ještě jeden dotaz, rád bych věděl, zda i slovenské soudy aplikují analogicky § 420 odst. 2 obč. zák. i na případy ochrany osobnosti.
Český občanský zákoník obsahuje od jara 2004 v této souvislosti zajímavé ust. § 444 odst. 3:
„(3) Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.“
Je otázkou, jaký je vztah tohoto ustanovení k relutární satisfakci podle § 13 odst. 2 obč. zák.
Judikatura dospěla k závěru, že přiznáním nároku podle § 444/3 není nutně vyloučeno vysoudit též peněžité zadostiučinění podle § 13/2. Stejně tak již máme judikát, že není vyloučeno snížení částek v § 444/3, a to především z důvodu případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), resp. z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 450 obč. zák.).
Chcete-li pár konkrétních kauz, které skončily u Ústavního nebo Nejvyššího soudu:
IV. ÚS 315/01: Dělníci po provedené práci na střeše 13-ti podlažního domu, aniž provedli jakékoliv zajištění místa dopadu, shodili ze střechy domu do prostoru chodníku před hlavní vchod ocelový závěsný nosník o délce asi 6m a váze asi 80 kg, který přímo dopadl na skupinku zde procházejících chodců a zcela zdemoloval dětský kočárek, v němž se nacházelo malé dítě, které na místě zemřelo.
Peněžní zadostiučinění za zásah do rodinné života pro rodiče činí 350.000, resp. 250.000, pro prarodiče 100.000, resp. 80.000 korun. Matka a babička dostaly více, protože byly samy zraněny a nárokovaly i zadostiučinění za zásah do tělesné integrity.
NS: 30 Cdo 3536/2006: žalovaný dne 19. prosince 1998 při honu zranil manžela první žalobkyně a otce dalších dvou žalobkyň, který tomuto zranění podlehl (žalovaný byl za uvedený skutek též odsouzen v trestním řízení).
Soud uložil žalovanému zaplatit manželce částku 200.000,- Kč a dcerám po 100.000,- Kč.
NS: 30 Cdo 1522/2007: Došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný jako řidič osobního automobilu. Způsobil při ní smrt manžela žalobkyně a otce dalších dvou žalobců. Manželce soud přisoudil 50.000 a dětem po 75.000.
NS: 30 Cdo 792/2007: Došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný jako řidič osobního automobilu. Způsobil při ní smrt manželky prvního žalobce a matky druhé žalobkyně a také smrt další osoby, dcery třetího a čtvrtého žalobce, která zemřela krátce po nehodě. Rodinný život všech žalobců byl tímto neoprávněným zásahem žalovaného zcela rozvrácen, druhá žalobkyně byla následně svěřena do výchovy své setry. Všichni žalobci nesou ztrátu svých blízkých velice těžce, nejvíce podle lékařských zpráv třetí žalobkyně. Soud přiznal všem žalobcům po 240.000,- Kč.
NS: 30 Cdo 3577/2006: Soud prvního stupně vzal za prokázané, že úmrtím I. M., S. K., E. P. a K. P. v souvislosti s dopravní nehodou u obce N., když se autobusem žalovaného vraceli domů klienti cestovní kanceláře z dovolené, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců.
Krajský soud uznal žalovanou dopravní společnost povinnou zaplatit žalobkyni P. P. 1.200.000,- Kč a žalobci J. P. 800.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
Vzhledem k tomu, že slovenští hosté Jiného práva bývají obzvláště kvalitní, těším se na vaše další posty.
Ďakujem za príspevok. Berúc do úvahy prísnosť uloženého trestu a skutočnosť, že išlo len o hodnotiace úsudky sa domnievam, že odsúdenie pisateľa bolo v rozpore s jeho právom na slobodu prejavu zaručeného článkom 10 Dohovoru. Keď už hovoríme o ochrane verejných činiteľov dávam do pozornosti prípady Janowski v. Poľsko a Lešnik v. Slovensko, v ktorých ESĽP rozhodol v neprospech sťažovateľov. V prípade Lešnik v. Slovensko bol sťažovateľ na vnútroštátnej úrovni odsúdený za urážku prokurátora na trest odňatia slobody v trvaní štyroch mesiacov. ESĽP svoj záver o tom, že právo sťažovateľa na slobodu prejavu nebolo porušené odôvodnil predovšetkým tým, že sťažovateľove listy obsahovali aj obvinenia, že prokurátor zneužíval svoju právomoc a postupoval nezákonne, ktoré boli vnútroštátnymi súdmi vyhodnotené ako nepodložené. Ale to je samozrejme iný prípad, ako nápis v treťom prípade môjho príspevku.
Ďakujem aj za druhý komentár (radek policar).
Takže najskôr k § 15 OZ. Aj na Slovensku som sa stretla s názormi, že osoby uvedené v § 15 OZ sa nemôžu domáhať práva na finančné zadosťučinenie za neoprávnený zásah do osobnostných práv ich blízkych. S týmto názorom sa však nemôžem stotožniť a v tejto súvislosti poukazujem na rozhodnutie Najvyššieho súdu SR sp. zn. 5 Cdo 54/99 (uverejnené aj v časopise Zo súdnej praxe č. 1/2001). V jeho odôvodnení je inter alia uvedené: „Posmrtná ochrana osobnosti občana jeho príbuznými je zabezpečená ustanovením § 15 OZ, podľa ktorého po smrti fyzickej osoby patrí uplatňovať právo na ochranu jej osobnosti manželovi a deťom, a ak ich niet, jej rodičom. Realizácia tejto ochrany je teda vo výlučnom záujme osôb, ktoré sú v takom úzkom vzťahu k postihnutému občanovi, že ochrana integrity jeho osobnosti aj po jeho smrti je ich osobným záujmom; ide o najbližších príbuzných, a to manžela a deti, a ak ich niet, o rodičov. Zákon týmto osobám priznáva práva uplatňovať ochranu osobnosti osobitným výslovným predpisom preto, lebo právo, ako čisto osobné, smrťou občana zaniká, a teda neprechádza na dedičov, takže uvedené subjekty, najmä spomenutí príbuzní, nemohli by ho vykonať z titulu, že ho zdedili. Vykladaný predpis priznáva týmto subjektom právo celkom osobitného druhu, ale rovnakého obsahu: je to právo na ochranu osobnosti iného. Aj toto právo treba pokladať za osobné, patriace len týmto subjektom, ktoré zaniká ich smrťou a neprechádza na ich dedičov alebo iných právnych nástupcov. Obsah tohto práva je zhodný s obsahom práva, ktoré patrilo zomrelému občanovi. Možno sa teda domáhať upustenia od neoprávnených zásahov, odstránenia následkov, ale aj zadosťučinenia v akejkoľvek, teda i finančnej (peňažnej) forme (porov. ust. § 15 v súvislosti s § 13 OZ). Ak je preto v zákone priamo určené, že po smrti fyzickej osoby patrí uplatňovať právo na ochranu jej osoby tam uvedeným osobám, nie je žiaden dôvod pre záver o zúžení výpočtu občianskoprávnych prostriedkov určených na ochranu osobnosti, a teda aj o vylúčení peňažného zadosťučinenia, ako jedného zo všeobecných obsahových prvkov práva na ochranu osobnosti iného. V tomto smere je podľa názoru najvyššieho súdu vhodné akceptovať a vychádzať zo starého rozhodovacieho kritéria pre súdy (porov. ust. § 1 OSP), podľa ktorého treba predpisy vydané na ochranu určitých osôb vykladať tak, aby sa im zamýšľanej ochrany skutočne dostalo. Niet pochybnosti o tom, že občianskoprávna ochrana osobnosti podľa ust. § 15 OZ je v súčasných podmienkach účinná len vtedy, ak sa zadosťučinenie prizná v peniazoch; len v takomto prípade pôsobí preventívne nielen voči rušiteľom, ale aj na všetkých ostatných, ktorí zamýšľajú urobiť neoprávnený zásah do osobnostnej integrity zomrelej osoby.“
Pokiaľ ide o otázku premlčania, plne sa stotožňujem s rozsudkom Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 z 25. septembra 2003, ktorý dospel k jednoznačnému záveru, že nárok na náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch nepodlieha premlčaniu. Prax v Slovenskej republike však v tomto ohľade nie je jednotná.
Pokiaľ ide o analogické uplatnenie § 420 a nasl. OZ na prípady ochrany osobnosti dávam do pozornosti konanie, ktoré bolo vedené na Okresnom súde Prešov pod sp. zn. 6C 67/2004, v ktorom sa žalobkyňa domáhala náhrady nemajetkovej ujmy vo výške 5 000 000 Sk, utrpenej v dôsledku toho, že jej matka Ľ. T. zomrela pri pôrode z dôvodu nesprávneho a neodborného postupu službukonajúcej lekárky, zamestnankyne žalovaného. Uviedla, že úmrtím matky došlo k zásahu do jej emocionálnej sféry a k neodvrátiteľnému, mimoriadne významnému, veľmi citlivému a hlbokému zásahu do práva na ochranu jej súkromia a rodinného života, a to z dôvodu, že stratila matku, s ktorou tvorili plnohodnotne fungujúcu rodinu. Zodpovednosť žalovaného podľa nej vyplývala z § 420 ods. 2 OZ a poskytnutie zdravotnej starostlivosti žalovaným bolo v rozpore s § 55 zákona č. 277/1994 Z. z. o zdravotnej starostlivosti (ďalej len „zákon č. 277/1994 Z. z.“). Po vykonanom dokazovaní okresný súd rozsudkom zo 17. mája 2006 žalobe čiastočne vyhovel a priznal žalobkyni z titulu nemajetkovej ujmy sumu 400 000 Sk. V odôvodnení svojho rozsudku inter alia uviedol: „Predpokladom zodpovednosti a vzniku občianskoprávnych sankcií za nemajetkovú ujmu spôsobenú zásahom do osobnosti fyzickej osoby podľa § 13 OZ je existencia neoprávneného zásahu objektívne spôsobilého nemajetkovú ujmu vyvolať a príčinnej súvislosti medzi takýmto zásahom a jeho protiprávnosťou. Vychádzajúc zo znaleckých posudkov znalcov posudzujúcich príčinu smrti matky žalobkyne, neboli postupy lekárov adekvátne. Podľa § 4 v tom čase platného zákona č. 277/1994 Z. z. má každý právo na poskytovanie zdravotnej starostlivosti. Zdravotnú starostlivosť poskytujú zdravotnícke zariadenia v súlade so súčasnými dostupnými poznatkami lekárskej vedy a inými biomedicínskymi poznatkami. Podľa § 54 ods. 1 citovaného zákona zdravotnú starostlivosť poskytujú zdravotnícki pracovníci, podľa § 55 zákona je poslaním zdravotníckych pracovníkov vykonávať zdravotnícke povolanie svedomito, statočne, v súlade s právnymi predpismi a dostupnými poznatkami v oblasti lekárskej vedy a biomedicínskych vied. Vzhľadom na to, že postupy lekárov poskytujúcich zdravotnú starostlivosť boli v rozpore s týmto zákonom, boli protiprávne. Za tieto postupy však lekári, ktorí boli v pracovnoprávnom vzťahu k žalovanému v súlade s § 420 ods. 2 OZ aplikovaného per analogiam podľa § 853 OZ, priamo nezodpovedajú. Podľa § 853 OZ občianskoprávne vzťahy, pokiaľ nie sú osobitne upravené ani týmto, ani iným zákonom, sa spravujú ustanoveniami tohto zákona, ktoré upravujú vzťahy obsahom aj účelom im najbližšie. Podľa § 420 ods. 2 OZ škoda je spôsobená právnickou osobou alebo fyzickou osobou, keď bola spôsobená pri ich činnosti tými, ktorých na túto činnosť použili. Tieto osoby samy za škodu takto spôsobenú podľa tohto zákona nezodpovedajú; ich zodpovednosť podľa pracovnoprávnych predpisov nie je tým dotknutá. Zodpovedným je žalovaný, ktorý lekárov zamestnával. Žalovaný uviedol, že svojej zodpovednosti sa nezbavuje. Zásahom do práva na život matky žalobkyne zasiahol žalovaný súčasne do práva žalobkyne na jej súkromný život ako súčasti jej osobnostného práva. (...) Je bez akýchkoľvek pochýb, že nečakaným, šokujúcim úmrtím matky došlo k tak závažnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyne, spočívajúceho v obmedzení jej súkromného a rodinného života, že žiadna z morálnych foriem zadosťučinenia podľa ods. 1 § 13 OZ nemôže byť namieste. V ods. 2 citovaného zákonného ustanovenia, v jeho prvej vete je použitý pojem najmä ..., čo značí, že predpokladom pre priznanie práva na nemajetkovú ujmu v peniazoch môže byť aj iný ako tam uvedený, t.j. porovnateľný aspekt. Poskytnutie takej zdravotnej starostlivosti žalovaným matke žalobkyne, ktorého dôsledkom bola jej smrť, s následným ďalším dôsledkom – zásahom do osobnostnej súkromnej sféry žalobkyne je bezpochyby takým z porovnateľných aspektov pre priznanie práva na nemajetkovú ujmu v peniazoch, aký § 13 ods. 2 OZ predpokladá. Následky tohto zásahu do súkromia žalobkyne, sú nereparovateľné, náhrada nemajetkovej ujmy, ktorá žalobkyni vznikla, môže však, poskytnutá v peniazoch, aspoň prispieť k zmierneniu vzniknutého stavu, uvedené je napokon aj jej zmyslom.“
Také připojím svou trošku do mlýna:
Pl. ÚS 16/04: Ust. § 443 odst. 3 nevylučuje event. aplikaci § 11 násl. obč. zák., pokud je to v daném případě nutné. Navrhovatel se domáhal zaplacení částky 2.000.000 Kč s přísl. proti Povodí Moravy, a. s., z důvodů, že dne 17. prosince 1993 zahynul jeho syn F. M., nar. 22. června 1979, utonutím poté, co uklouzl do nechráněného prostoru pod jezem na řece Svratce v k. ú. Pisárky, na 48,17 km toku řeky v prostoru rekreační oblasti Riviéra v Brně. Zavinění na straně Povodí Moravy, a. s., spatřoval v nezabezpečení místa, kde se nehoda stala, přestože v minulosti zde došlo k řadě utonutí. Požadoval zaplacení částky 13.510,60 Kč na nákladech pohřbu a pořízení epitafní desky, a ve zbytku se domáhal náhrady nemajetkové újmy a to pro citovou újmu, vyvolanou utrpením nad náhlým úmrtím syna, a dále majetkovou újmu z důvodu, že by mu zemřelý syn mohl v budoucnu pomáhat v podnikání, eventuálně jej nebo svou matku ošetřovat a poskytovat jim podporu v případě nemoci nebo bezmoci.
K tomu ÚS: "Problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1. 5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu, kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a § 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.
Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku, vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody, spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období od podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu."
Příklad z odlišného soudku:
I. ÚS 310/05: Také odůvodněním soudního rozhodnutí lze zasáhnout do osobnostních práv, jak přímo účastníka řízení, tak i třetí osoby. Takováto porušení, vytýkaná ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí, je však nutno zvažovat s ohledem na funkci tohoto odůvodnění, zejména proto, aby soudu bylo umožněno vykonávat jeho funkci, tedy jasně a podrobně vysvětlit, jaký skutkový stav byl v daném případě shledán a jaké je jeho právní posouzení. Z tohoto důvodu lze, ve vztahu k odůvodnění soudního rozhodnutí, uvažovat o případném neoprávněném zásahu do osobnostních práv jen zcela výjimečně.
V daném případě šlo o to, že stěžovatel (soudce ze Slovenska) podal, dne 22. 11. 2001, žalobu na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. ObčZ proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Domáhal se mj. náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 1 000 000,-- Kč.
K tvrzenému neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele na ochranu osobnosti mělo dojít pasážemi odůvodnění na str. 6, 10 a 11 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, čj. 12 To 232/2000 - 332, vydaném v trestní věci proti třetí osobě. Tyto pasáže, vztahující se k osobě stěžovatele, jsou podle něj nepravdivé a spojují jej s trestnou činností obžalovaného v označené věci, tedy JUDr. P. D. Přitom tyto pasáže jej označily za hlavního pachatele daného činu, což odůvodnilo menší trest pro JUDr. P.D. Mimochodem, NS ČR v tomto případě zaujal dosti podivný názor, kterým se navíc dostal do rozporu s judikaturou ESLP, což "zachraňoval" i s odkazy na slovenské kauzy z ESLP ÚS ČR.
Ďakujem za posledný komentár a k danej problematike uvádzam.
Článok 6 ods. 2 Dohovoru ustanovuje, že „každý, kto je obvinený z trestného činu, sa musí považovať za nevinného, dokiaľ nebude preukázaná jeho vina v súlade so zákonom“.
K porušeniu prezumpcie neviny podľa článku 6 ods. 2 v zmysle judikatúry ESĽP dôjde vtedy, ak pred zistením viny zákonným spôsobom štátne orgány svojimi rozhodnutiami alebo postojom naznačujú, že obvinený je vinný. Môže k tomu dôjsť i v prípade, ak nejde o formálne konštatovanie viny; stačí odôvodnenie, z ktorého vyplýva, že súd alebo iný dotknutý orgán považuje obvineného za vinného, pretože predčasné vyslovenie takéhoto názoru samotným súdom nevyhnutne poruší spomínanú prezumpciu. (pozri napr. rozsudky Deweer v. Belgicko z 27. februára 1980, ods. 56 a 37 a Allenet de Ribemont v. Francúzsko z 10. februára 1995, ods. 35 – 36) Článok 6 ods. 2 sa vzťahuje na trestné konanie ako celok „bez ohľadu na výsledok trestného stíhania“. (pozri napr. rozsudok Minelli v. Švajčiarsko z 25. marca 1983, ods. 27, 30)
V prípade Minelli v. Švajčiarsko sa upustilo od trestného stíhania sťažovateľa, z dôvodu, že uplynula zákonná premlčacia lehota. Vnútroštátny súd mu však nariadil, že má zaplatiť dve tretiny súdnych trov, ako aj odškodnenie údajnej obeti, pretože ak by nedošlo k premlčaniu nároku, sťažovateľ by bol pravdepodobne odsúdený. ESĽP uviedol, že aj pravdepodobné konštatovanie viny v odôvodnení rozhodnutia je porušením princípu prezumpcie neviny a dospel k záveru o porušení práv sťažovateľa zaručených článkom 6 ods. 2 Dohovoru.
V prípade Nešťák v. Slovensko sa sťažovateľ sťažoval, že v súdnych rozhodnutiach o jeho väzbe, a predovšetkým v uzneseniach krajského súdu zo 16. augusta a 11. októbra 2000, bolo uvedené ako preukázané, že sa dopustil trestného činu, ktorý mu bol kladený za vinu, že mal sklony k páchaniu trestnej činnosti a že jeho motívom bola snaha získať peňažné prostriedky na zaplatenie dlhu. Keďže tieto závery boli vyslovené pred tým, ako bola jeho vina preukázaná zákonným spôsobom, sťažovateľ tvrdil, že došlo k porušeniu jeho práva na prezumpciu neviny. ESĽP poznamenal, že krajský súd v uznesení z 11. októbra 2000 uviedol, že bolo preukázané, že sťažovateľ sa dopustil trestného činu, z ktorého bol obvinený, že jeho motívom bola snaha získať peniaze na úhradu svojich dlhov a že spôsob, ktorým bol trestný čin spáchaný, svedčí o stupni narušenia sťažovateľa. ESĽP zdôraznil, že je potrebné dôsledne rozlišovať medzi výrokom, že osoba je iba podozrivá zo spáchania trestného činu, a jasným vyhlásením súdu bez toho, aby existovalo konečné odsudzujúce rozhodnutie, že osoba spáchala predmetný trestný čin. ESĽP zistil, že napadnuté vyhlásenia v prejednávanom prípade obsahovali vyjadrenie sťažovateľovej viny pred tým, ako bola zákonným spôsobom preukázaná. Skutočnosť, že sťažovateľ bol v konečnom dôsledku uznaný vinným a odsúdený na trest odňatia slobody, ho nemôže zbaviť jeho počiatočného práva na to, aby bol považovaný za nevinného, dokiaľ sa jeho vina nepreukáže zákonným spôsobom. V súlade s tým došlo podľa ESĽP k porušeniu článku 6 ods. 2 Dohovoru.
V prípade Babjak a ďalší v. Slovensko a Lexa v. Slovensko ESĽP akceptoval žalobu na ochranu osobnosti ako účinný prostriedok nápravy vo vzťahu k namietanému porušeniu práva na prezumpciu neviny.
V prvom prípade sa sťažovatelia obrátili na ESĽP so svojou námietkou o porušení článku 6 ods. 2 Dohovoru po tom, ako v ich veci ústavný súd na základe sťažnosti podanej podľa článku 127 ústavy dospel k záveru o porušení ich práv na rešpektovanie súkromného života a o porušení zákazu diskriminácie pri užívaní práv. Sťažovatelia pred ESĽP namietali, že uznesením z 9. marca 2000, ktorým polícia rozhodla v zmysle § 159 ods. 2 TP o odložení veci prvého sťažovateľa, došlo k porušeniu práva na prezumpciu neviny prvého sťažovateľa. V predmetom uznesení bolo inter alia uvedené, že bolo zistené a preukázané, že prvý sťažovateľ spáchal trestný čin útlaku, a zároveň že trestné stíhanie nemožno začať, pretože prvý sťažovateľ nebol vzhľadom na svoj vek trestne zodpovedný. Sťažovatelia sa odvolali na článok 6 ods. 2 Dohovoru. Pokiaľ ide o prvého sťažovateľa, ESĽP vyhlásil jeho sťažnosť za neprijateľnú z dôvodu nevyčerpania vnútroštátnych prostriedkov nápravy. Poznamenal, že za predpokladu, že nález ústavného súdu neposkytol dostatočnú nápravu pre prvého sťažovateľa, pretože nedostal náhradu vo vzťahu k namietanému porušeniu, prvý sťažovateľ mal možnosť, aby bola jeho pozícia, pokiaľ ide o tieto nevyriešené aspekty, napravená podľa vnútroštátneho práva. Prvý sťažovateľ totiž mohol v zmysle článku 11 a nasl. OZ začať konanie pred všeobecnými súdmi na účely zistenia všetkých účinkov namietaného uznesenia na jeho osobnú integritu, dobré meno a povesť. Zároveň mohol žiadať, aby boli následky takéhoto zásahu eliminované a bola mu priznaná náhrada za akúkoľvek nemajetkovú ujmu, ktorá mu bola spôsobená v tomto ohľade. ESĽP poznamenal, že takéto konanie môže byť v zásade začaté proti štátu a (alebo) proti jednotlivcovi zodpovednému za jeho vydanie.
V druhom prípade sťažovateľ namietal porušenie práva na prezumpciu neviny zaručeného článkom 6 ods. 2 Dohovoru, ku malo dôjsť v dôsledku vyjadrení viacerých verejných činiteľov. Sťažovateľ tvrdil, že tento prostriedok nápravy nie je účinným na účely článku 35 ods. 1 Dohovoru. Konanie podľa § 11 a nasl. OZ by sa podľa sťažovateľa mohlo týkať iba verejných činiteľov ako súkromných osôb, ale nie štátu ako takého, ktorý je podľa neho zodpovedný za namietané porušenie jeho práv podľa článku 6 ods. 2 Dohovoru. ESĽP argument sťažovateľa neakceptoval a vyhlásil sťažnosť za neprijateľnú pre nevyčerpanie vnútroštátnych prostriedkov nápravy.
V súvislosti s uvedeným poukazujem aj na právoplatný rozsudok Krajského súdu v Banskej Bystrici sp. zn. 16 Co 256/05 zo 7. júla 2006, ktorým súdy uznali nárok žalobcov na náhradu nemajetkovej ujmy (3 000 000 Sk) v dôsledku neoprávneného zásahu do osobnostných práv, spočívajúceho v tom, že žalovaný – Slovenská republika, konajúc prostredníctvom svojich predstaviteľov, sa v priebehu trestného stíhania vyjadroval pre médiá v rozpore so zásadou prezumpcie neviny.
Dobrý den,
moje informace o slovenském právu se díky Vašemu postu ztrojnásobily. Chtěl bych se zeptat, zda máte na Slovensku institut hromadné žaloby (ve smyslu class action)
Děkuji.
Petr Zima
Mé původní váhání nad tím, zda lze zmínit nález Pl. ÚS 16/04 rozhodl Zdeněk Kühn.
Rád bych tedy upozornil na velmi zajímavé odlišné stanovisko v této cause.
Eliška Wagnerová navrhla vynést tento interpretativní výrok:
"Náhradou skutečné škody se v případech odůvodněných vyzařováním principů obsažených v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy, do interpretace ustanovení § 442 odst. 1 OZ rozumí i peněžní kompenzace citové újmy utrpěné úmrtím osoby blízké, k němuž došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání nebo opomenutí nebo týchž příčících se dobrým mravům, fyzickou nebo právnickou osobou."
Text podpořila rozsáhlou argumentací včetně odkazu na rozhodnutí Spokového ústavního soudu ve věci princezny (manželky íránského šáha) Soraya.
Ve čtvrtek jsem na Kongresu medicínského práva slyšel soudkyni Formánkovou, jak chválí tento návrh a s potutelným úsměvem sděluje, že by se v budoucnu mohl stát většinovým stanoviskem.
K R.P.: Disent E. Wagnerové je podle mne lepší než stanovisko většiny.
K Z.K.: Taky proto jsem na něj upozornil:-)
Děkuji za moc zajímavý příspěvek i komentáře. Já bych zkusil do pléna nadhodit dva dotazy, se kterými jsem se již kdysi setkal a které mne napadly po přečtení diskuse.
1. K otázce promlčení nároku na relutární satisfakci. Chápu stanovisko NS ČR (byť s ním ne nutně souhlasím, ale to je vedlejší) v případě, kdy je daný nárok odvozován od zásahu do osobnostních práv fyz. osoby, ale co si myslíte v případě požadavku na penežitou satisfakci z důvodu zásahu do dobré pověsti právnické osoby požadovaného na základě § 19b obč.zák. Promlčuje se, nebo ne?
2. Jsou moc pěkné ty příklady se zásahem do osobnostních práv pro porušení principu presumpce neviny ze strany slovenských orgánů. Co si ale myslíte, když někdo (soukromá osoba, tj. nikoli státní orgán) hovoří veřejně (např. pro tisk) o obviněném jako pachateli trestného činu před tím než došlo k pravomocnému odsouzení. Může již jen toto samo o sobě stačit pro konstatování o zásahu do osobnostních práv dané osoby? Je to tvrzení "nepravdivé" již jen z toho důvodu, že je činěno v době, kdy se má na obviněného hledět jako na nevinného, anebo nelze jeho pravdivost určit (tzn. ani rozhodnout o zásahu do osobnostních práv - odhlížím od aspektu, že i jinak pravdivé tvrzení podané v nevhodném kontextu, nevhodným způsobem atp. může být žalovatelným zásahem) až do finálního rozřešení příslušné trestní kauzy?
Ad Jiří Kindl
Na semináři studentům zdůrazňuji rozdíl mezi oprávněností a pravdivostí tvrzení. Např. tvrzení, že Velká Fermatova věta je pravdivá, je oprávněné až na základě zveřejnění jejího důkazu, tedy od roku 1995.
ad Tomáš Sobek: Co tedy na základě toho dovozujete v souvislosti s reakcí na J.Kindla?
Domníváte se, že tvrzení není oprávněné, ale je pravdivé? Pokud ano, tak co se na základě toho mění? Vždyt pravdivost tohoto výroku podložena není,což ostatně i ve své reakci prezentujete. Dokázal bych si tedy představit argumentaci, že se jedná de facto jen o hodnotový soud, jenž by neprezentoval "stanovisko absolutně pravdivé", ale pouhý názor autora. I tento výrok by se dle mého názoru dal považovat za zásah do osobnostních práv....Záleželo by na jeho obsahu, formě a intenzitě.
Ad TH
Myslím, že v kontextu ochrany osobnosti nám nejde o pravdivost ale o oprávněnost tvrzení. Oprávnění tvrdit, že někdo spáchal trestný čin, má svědek na základě své evidence činu. Ostatní až na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku.
Mimochodem, pojem pravda často nevhodně používáme tam, kde nám jde o něco jiného, např. o upřímnost tvrzení. Např. křivá výpověď §175 TZ odst. 2: "Kdo jako svědek ... uvede nepravdu ... ". Vezměme, že svědek klame, ale tvrdí pravdu, protože se shodou okolností mýlí.
Ad Tomáš Sobek:
Díky. Rozdíl mezi pravdivostí a oprávněností tvrzení si uvědomuji; vlastně na to - byť jsem to nevyjádřil dostatečně pregnantně - směřoval můj dotaz.
Můj dotaz je totiž nutno vnímat v kontextu té ochrany osobnosti, kdy totiž - alespoň dle judikatury - to, jestli je určité tvrzení pravdivé či ne, je zásadní z hlediska rozhodování o porušení § 11 OZ. Zjednodušeně řečeno - hanlivé nepravdivé tvrzení je považováno za porušení, zatímco u pravdivého tvrzení (např. osoba X neplatí své dluhy) to automaticky tak není, ale je potřeba zvážit jeho přiměřenost atp. S kategorií oprávněnosti, jak ji používáte, daná judikatura nepracuje. Ta důležitost rozlišení mezi pravdivostí/nepravdivostí tvrzení přitom nehraje roli jen u ochrany osobnosti, ale např. i u nekalé soutěže atp.
Důvod - proč jsem se ptal, byla reakce na případy, kdy u slovenských orgánů porušujících presumpci neviny svými úkony/prohlášeními bylo shledáno porušení u v zásadě "neoprávněných" tvrzení, ačkoliv mohly být pravdivé. Porušení presumpce neviny samo o sobě stačilo. Platí (mělo by platit) totéž u prohlášení soukromých osob? Jinými slovy - měla by se v kontextu ochrany osobnosti, ochrany dobré pověsti, nekalé soutěže nahradit (či možná spíše doplnit - do doby než je podán důkaz) kategorie pravdivosti kategorií oprávněnosti?
Zajímalo mne to i z hlediska, zda ve vztahu k výše uvedenému někdo nezná nějakou judikaturu, protože mi přišlo, že to nemusí být tak zcela vzácná situace.
Ospravedlňujem sa za oneskorenie a zdravím zo Štrasburgu.
Takže k hromadnej žalobe.
V zmysle § 4 zákona č. 250/2007 Z.z. o ochrane spotrebiteľa má každý spotrebiteľ právo organizovať sa spolu s inými spotrebiteľmi v organizáciách na ochranu spotrebiteľov a prostredníctvom týchto organizácií v súlade so zákonom chrániť a presadzovať oprávnené záujmy spotrebiteľov, ako aj uplatňovať práva zo zodpovednosti voči osobám, ktoré spôsobili škodu na právach spotrebiteľov. V zmysle § 5 cit. zákona sa spotrebiteľ môže proti porušeniu práv a povinností ustanovených zákonom s cieľom ochrany spotrebiteľa proti porušiteľovi na súde domáhať ochrany svojho práva. Združenie sa môže na súde proti porušiteľovi domáhať, aby sa porušiteľ zdržal protiprávneho konania a aby odstránil protiprávny stav. Osoba, ktorá na súde úspešne uplatní porušenie práva alebo povinnosti ustanovenej týmto zákonom a osobitnými predpismi, má právo na primerané finančné zadosťučinenie od toho, koho porušenie práva alebo povinnosti ustanovenej týmto zákonom a osobitnými predpismi je spôsobilé privodiť ujmu spotrebiteľovi.
V zmysle § 53 Obchodného zákonníka sa môžu osoby, ktorých práva boli porušené alebo ohrozené nekalou súťažou, domáhať proti rušiteľovi, aby sa tohto konania zdržal a odstránil závadný stav. Ďalej môžu požadovať primerané zadosťučinenie, ktoré sa môže poskytnúť aj v peniazoch, náhradu škody a vydanie bezdôvodného obohatenia. V zmysle § 54 Obchodného zákonníka môže právo, aby sa rušiteľ protiprávneho konania zdržal a aby odstránil závadný stav, okrem prípadov uvedených v § 48 až 51 (parazitovanie na povesti, podplácanie, zľahčovanie, porušenie obchodného tajomstva) uplatniť aj právnická osoba oprávnená hájiť záujmy súťažiteľov alebo spotrebiteľov. Len čo sa začalo konanie v spore o zdržanie sa konania alebo o odstránenie závadného stavu alebo sa právoplatne skončilo, nie sú žaloby ďalších oprávnených osôb pre tie isté nároky z tohto istého konania prípustné; to nie je na ujmu práva týchto ďalších osôb pripojiť sa k začatému sporu podľa všeobecných ustanovení ako vedľajší účastníci. Právoplatné rozsudky vydané o týchto nárokoch k žalobe i len jedného oprávneného sú účinné aj pre ďalších oprávnených.
Z uvedeného vyplýva, že vo vyšie uvedených prípadoch sa môže aj výlučne na účely súdneho konania vytvoriť napr. občianske združenie a hájiť v tomto konaní záujmy svojich členov. Občianske združenia sa vytvorili aj za účelom súdneho uplatnenia nárokov na náhradu škody spôsobenej činnosťou nebankových subjektov.
Odpovede na otázky jiřího kindla.
Podľa mňa by sa malo aj v prípade zásahu do dobrej povesti právnickej osoby postupovať, pokiaľ ide o peňažnú satisfakciu a jej premlčanie, tak isto ako pri zásahu do osobnostných práv fyzickej osoby, pretože aj v tomto prípade absentuje pre záver o premlčaní zákonný podklad.
Pokiaľ ide o druhú otázku, uvádzam nasledovné. Prezumpciu neviny musí samozrejme rešpektovať každý, aj verejne sa vyjadrujúca súkromná osoba (napr. novinár). Pred právoplatným odsúdením nemožno uvažovať o pravdivosti alebo nepravdivosti výrokov o vine obžalovaného. Kým o tejto otázke nerozhodne právoplatne súd, sú podobné výroky neoprávneným zásahom do osobnostných práv obvineného, resp. obžalovaného.
Ad M.P.
Diky moc za Vase nazory. Dovolim si urcitou reakci:
1. U toho promlceni naroku na penezitou satisfakci pro poruseni dobre povesti pravnicke osoby je to podle mne trochu slozitejsi. Dle OZ se promlcuji vsechna prava majetkova s vyjimkou prava vlastnickeho. Rozhodnuti o tom, zda se tedy prislusne pravo promlcuje ci ne je tak odvisle od povahy daneho prava, je osobni ci majetkove? Obecne se intuitivne klonim k tomu - jedna se o narok na penize, ze to je majetkove pravo. Nevim (znate nekdo neco dobreho k precteni na rozliseni mezi pravy majetkovymi a osobnimi) ... ale to by pak samozrejme platilo i u naroku v kontextu ochrany osobnosti fyz. osoby, kdy NSCR dovodil opak. Vase vysvetleni chapu tak, ze se domnivate, ze tu nejsou relevantni rozdily mezi ochranou osobnosti fyz. osob a ochranou dobre povesti pravnickych osob - narok na relutarni satisfakci pro poruseni dobre povesti p.o. proto chapete jako osobni pravo, ktere se nepromlcuje.
Mne se to proste moc nezda (ale to jiz trochu odbiham od tematu prispevku) ... proc by se melo jednat o osobni pravo. Vzdy jsem vnimal, ze pro charakter urciteho prava je rozhodny jeho obsah - proto bych se klonil k tomu, ze je majetkove - a ano, proto se asi nemohu vyhnout tomu tvrdit, ze rozhodnuti NS o nepromlcitelnosti naroku na penezitou satisfakci u ochrany osobnosti f.o. je chybne. Vzdyt, proc se napr. vyslovne rika, ze pravo na nahradu skody na zdravi se nepromlcuje (nebylo-li by to majetkove pravo, nebylo by to treba rikat)? Je zde nejaky relevantni rozdil u te relutarni satisfakce oproti naroku na nahradu skody, ktery mi unika? Navic napr. u naroku na penezite zadostiucineni v kontextu nekale souteze (coz muze byt hodne podobne zasahu do dobre povesti, napr. zlehcovani) jsem se nikdy nesetkal s tim, ze by nekdo zpochybnoval moznost promlceni daneho prava.
2. S Vasi druhou poznamkou bych mel tendenci souhlasit, jen proste nevim, jak se k tomu postavi(li) soudy. V zadne judikature jsem se nesetkal s tim, ze by znaly rozliseni mezi "pravdivosti" a "opravnenosti" vyroku ve vyse uvedenem smyslu. Proste pracuji v jednoduche dichotomii pravdivy/nepravdivy a nasledne u pravdivych primerene uzity/neprimerene uzity (to je samozrejme zjednodusene, ale je to podle mne gro te judikatury).
Rád bych projevil sympatie k pochybnostem Jiřího Kindla o nepromlčitelnosti práva na relutární satisfakci.
Začnu však jedním protiargumentem. NS ČR v rozhodnutí z 28. června 2007, sp.zn. 30 Cdo 792/2007 se snažil "ukolébat" ty, kterým se nelíbí nepromlčitelnost takto:
„Nelze přitom dále přehlížet ani „provázanost“ úpravy obsažené v prvním a druhém odstavci tohoto ustanovení, kdy pro užití konkrétního prostředku ochrany osobnosti jsou vždy rozhodné okolnosti případu, tedy zejména charakter a míra zásahu osobnostní sféry fyzické osoby. Případný význam ztrácí proto i eventuální námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční satisfakce ztrácí na účinu. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z., tak i podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.“
Kromě toho, co napsal Jiří Kindl ("Obecne se intuitivne klonim k tomu - jedna se o narok na penize, ze to je majetkove pravo." apod.), své pochybnosti také opírám o přístup k jednorázovému odškodnění blízkých zemřelého podle § 444 odst. 3 OZ.
Např. i z citovaného nálezu ÚS ČR z 4. května 2005, sp.zn. Pl. ÚS 16/04 vyplývá velmi blízký vztah mezi relutární satisfakcí podle § 13/2 a náhradou škody podle § 444/3.
V uvedeném nálezu se mj. říká:
"Zde nemohl pominout, že v období od podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti."
A v odlišném stanovisku soudců Stanislava Balíka a Miloslava Výborného se pak dozvíme i toto:
"Soudní praxe se před novelou č. 47/2004 Sb. klonila k variantě „odškodnit“ nemajetkovou újmu aplikací ustanovení § 13 občanského zákoníku. Názor komentátorů na to, zda „touto speciální odškodňovací úpravou je u vyjmenovaných osob konzumován nárok na nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2, 3 obč. zákoníku“, není jednoznačně vyhraněný, což dokumentuje i použití slůvka „zřejmě“ v 9. vydání publikace Jedlička, Švestka, Škárová a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha 2004, str. 639. Citovaný komentář dovozuje, že nárok na odškodnění dle § 444 odst. 3 občanského zákoníku je dán „bez jakéhokoliv dokazování“. Z toho nepřímo vyplývá, že i komentátoři výslovně nevylučují možnost, aby po provedeném dokazování byla soudem určena či poškozeným dobrovolně nahrazena škoda ve větší výši, než jak jsou stanoveny limity v ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku."
Imateriální újma se tak odškodňuje podle § 444/3 a když je to málo, tak se nad tyto částky "odškodňuje" podle § 13/2.
Možná by neuškodilo obrátit se v otázce promlčitelnosti na Ústavní soud. Vlastnické právo těch, co mají poskytovat relutární satisfakci, taky jistě není bezvýznamné.
Vzhledem k tomu, že jsme u tohoto postu debatovali i téma promlčitelnosti relutární satisfakce, dovoluji si připojit jedno upozornění, které snad díky funkci "Nové komentáře" úplně nezanikne.
Na základě stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS z konce listopadu 2007 byl v letošním prvním čísle zelené Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek publikován rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, z něhož vyplývá právní věta: "Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době."
Ad Radek Policar:
Diky moc za upozorneni.
Přeci jen mi ale přijde divné, že tam tento judikát z počátku roku 2004 publikují, když se obdobnou problematikou zabýval nejen dříve, ale i později NS a např. právě ve Vámi zmiňovaném rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 792/2007 z 28.6. 2007 dospěl k závěru opačnému.
Byť já osobně se kloním k závěru VS v Olomouci (viz mé příspěvky do debaty výše), jaký signál se nám tím snaží NS vyslat? Nastal čas na změnu v judikatuře NS a toto je takový první krůček, který říká účastníkům: "Zkoušejte to!", anebo to žádný význam nemá?
Beru tu přesně jako signál "Zkoušejte to!" Včera mi kamarádka advokátka, která právě jednu takovou kauzu má, říkala, jak loni VS v Olomouci zamítl žalobu z důvodu promlčení, následně někdy myslím v říjnu 2007 NS zrušil rozhodnutí VS, neboť se nepromlčuje, avšak před pár týdny VS, byť vázán právním názorem NS, znovu rozhodl, že došlo k promlčení.
Mám v ruce i rozhodnutí VS v Olomouci z 12.12.2007, kde se doslova říká:
"K problematice promlčení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ zaujalo stanovisko občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR na svém zasedání dne 14.11.2007 a schválilo k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek právní větu: "Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době". Tím byly odstraněny pochybnosti o povaze náhrady nemajetkové újmy v penězích, které dosud v rozhodovací činnosti soudů panovaly."
Občanskoprávní a obchodní kolegium tak dává jasně najevo, že nesouhlasí s názorem senátu 30 Cdo.
Vojtěch J. Cepl:
Přiznám, že jsem zatím jen letmo dočetl debatu, která se týká v zásadě hlavního úseku činnosti, kterým se jako soudce zabývám.
Mohu ujistit, že na podobném rozhodnutí už dnes (2008) nic "netradičního" nespatřuji, ale považuji to za jeden ze standardních nástrojů.
Jednak se omlouvám za případné dublování již řečeného, jednak si nejsem jist, jestli to někoho ještě zajímá (pokud ano, lze se pustit do konkrétnějšího problému):
1) V ČR řeší problematiku Krajské soudy, tudíž jsou rozsudky poměrně přehledné a soudců konečné množství (všichni se znají).
2) První mně známý případ tohoto druhu je rozhodnutí KS Ostrava z roku 1996. Po nálezu Ústavního soudu z r. 2000 se s podobnými rozhodnutími postupně roztrhl pytel (moje první je z r. 2002).
Lze je standardizovaně členit na případy dopravních nehod, na stavební nehody a na lékařská opomenutí (ta bývají nejzajímavější). Netypický případ jsem řešil zrovna nedávno - jeden policista na služebně omylem zastřelil druhého.
3)Skutečně se užívíá právo na soukromí a rodinný život, nikoli právo na život (ač je explicitně popsáno v § 11). Dle trochu bizarního - a platného - výkladu Vrchního soudu nemůžete uplatnit právo na život, neb jste mrtev, a na další členy rodiny vaše právo nepřechází. Je to tedy jediné právo, které nemůžete uplatnit v ČR vůbec.
Ježto ale existuje "legální objížďka" problému právě přes soukromí a rodinný život, je výsledek celkem stejný, a je to problém čistě teoretický.
3) Akce se zavedením § 444 o.z. je naprostá a nevysvětlená záhada, kdy poslanci zavedli celkem nesmyslný institut v okamžiku, kdy výkladová praxe právě problém vyřešila, a to lépe. Výsledkem je, že lze nároky uplatnit celkem ze třech různých titulů - § 444, § 11 a normální náhrady škody.
Kdo tvrdí, že je dovede dokonale odlišit, lže.
4) Opravdový problém je výše zadostiučinění, která se zatím drží nesmyslně nízko z důvodu neochoty Vrchních soudů. Pokud je mi známo, rekord je zatím 1 milion u KS České Budějovice, jen z toho důodu, že se žalovaná strana neodvolala. U mne bylo podobně přiznáno 750.000,- Kč.
Ad VJC:
Vážený pane soudce,
mě to určitě stále ještě zajímá. Netradičnost v názvu patrně reflektovala slovenskou realitu, jak ji viděla autorka postu Marica Pirošíková.
Ad 1) a 2): Bohužel tato rozhodnutí jsou veřejnosti celkem nedostupná a dovídáme se o nich buď z médií (a o jejich věrohodnosti jste v posledních dnes na blogu Jiné právo napsal sám dost) nebo z rozhodnutí NS a to je rozhodnutí často v půlce či dvou třetinách celé soudní anabáze.
Ad 3) Když byl včleněn § 444 odst. 3 do OZ, pátral jsem po podrobnostech legislativního procesu. Vybavuji-li si to dobře, tak výsledek mého pátrání dospěl k tomu, že bývalý poslanec za ODS Vladimír Doležal podal tento návrh na rozpočtovém výboru, ten jej akceptoval a stal se tak součástí komplexního pozměňovacího návrhu, který vzešel z tohoto výboru. Sněmovna jej následně akceptovala. Změna přišla jako vedlejší efekt novely "zákona o povinném ručení". Nejkurióznější bylo, že v celém legislativním procesu jsem nenašel jedinou zmínku o tom, proč je tato změna navrhována.
V případě poznámky o tom, že odlišit od sebe nároky podle § 444/3, § 13/2 a náhrady škody je celkem dost obtížné, díky za upřímnost.
Pokud jde o výše přiznávané relutární satisfakce, chybí mně a nejen mně publikace jednotlivých rozhodnutí, aby bylo možno zjistit "kolik a za co".
Vojtěch J. Cepl:
V jedné věci (36 C 10/2003, KS Praha, k tomu VS Praha 1 Co 225/2003-123 a NS Praha . 30 Cdo 1088/2005-157) jsem obhajoval nevyhnutelnost zadostiučinění v penězích v podobných případech, neb Nejvyšší soud po několika letech o tom z pro mne neznámých důvodů zapochyboval, a tak vznikl určitý zajímavý přehled výše zadostiučinění v určitém (nejčastějším) typu těchto sporů. Cituji přímo kus rozsudku:
"Za účelem opravdu podrobného rozboru této otázky zde podává soud přehled rozhodnutí v obdobných věcech, jak se vyskytly v praxi zdejšího soudu, kdy popsaný případ byl původně jedním z prvních rozhodovaných tohoto druhu. Ve věci práva na soukromí a rodinný život v souvislosti se zabitím člena rodiny při dopravní nehodě bylo rozhodnuto ve věcech:
sp. zn. KS Praha sp. zn. VS Praha přiznáno konečným rozs. Kč
33 C 17/2001 nebylo odvolání 50.000 manžel, 2x40.000 dětem
36 C 28/2002 1 Co 74/2004 200.000 matka, 100.000 sestra
36 C 61/2004 2x200.000 rodiče,100.000 sestra
36 C 107/2004 nebylo odvolání 150.000 matka, 75.000 sestra
36 C 129/2004 odvolání zastaveno 200.000,-Kč manželka
36 C 149/2004 odvolání zastaveno 600.000 matka
36 C 18/2005 nebylo odvolání 400.000 manželka, 2x75.000 děti
36 C 38/2005 nebylo odvolání 200.000 manželka, 100.000 dcera
36 C 80/2005 1Co 164/2006 240.000 manželka, 2x100.000+150.000 děti
36 C 117/2005 nebylo odvolání 250.000,-Kč manžel
36 C 23/2006 nebylo odvolání 250.000 Kč manželka
Z tohoto souboru jsou vyňaty případy, které nejsou dosud skončeny pravomocně a případy, kdy byla žaloba z nějakého důvodu zamítnuta - např. 36 C 116/2004, kde soud dospěl k závěru, že zde k zásahu do práv na ochranu osobnosti nedošlo ze strany žalovaného vůbec. Dále chybí případ 36 C 33/2003, kde žalobce nehodu přežil a žaloval sám. V seznamu chybí i případy, kde je poskytováno podobné zadostiučinění, ale nikoli v souvislosti s dopravní nehodou, nýbrž např. stavební nedbalostí nebo nedbalostí lékařů. U těchto případů lze poznamenat, že se způsob rozhodování ani poskytované zadostiučinění nijak zásadně neliší.
Na základě takto rozhodovaných případů - které lze prohlásit v souladu se zcela souladnými rozhodnutími soudu odvolacího za vzorek konstantní judikatury - tento soud trvá na závěru ohledně § 13 odst. 2) v podobných případech, že - zejména vzhledem k trvalosti, vážnosti a neodstranitelnosti následků zásahu - není vhodný jiný prostředek, než zadostiučinění v penězích.
Krajský soud v Praze - a ani Vrchní soud jako odvolací v uvedených případech - dosud nikdy nezamítly zadostiučinění v penězích s odvoláním na ust. § 13 odst. 2) o.z. jako nevhodný prostředek v případech, kdy bylo zjištěno, že se žalovaný zásahu do práv na ochranu osobnosti podobného druhu dopustil. Taková situace je těžko představitelná, a musela by být zřejmě zcela výjimečná a mimořádná co do okolností. Popsaný případ žádné podobné znaky nevykazuje.
K tomu zbývá doplnit, že tento názor - přímo v souzeném případě - zastává zřejmě i Nejvyšší soud v rozsudku č.j. 30 Cdo 1088/2005-157: ...“je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného ustanovením § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá zbývající členy, takže je náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2) o.z. je i při vědomí neodčinitelnosti zásahu adekvátním prostředkem obrany ve vztahu k němu.“ Soud dále připomíná rozsudek 23 C 52/96 Krajského soudu v Ostravě, se kterým sdílí názor, že lze přiznat zadostiučinění v penězích i samostatně, bez použití prostředků podle odst. 1)"
K Vašem pomerne zaujímavej debate by som rád uviedol (hoc neskoro nakoľko som o Vašom blogu nevedel) jedno z posledných rozhodnutí Najvyššieho súdu SR, v ktorom sa uvádza: " Právo na náhradu nemajetkovej ujmy v peniazoch, ako jeden z relatívne samostatných prostriedkov ochrany osobnosti fyzickej osoby, je právom majetkovej povahy, ktoré sa premlčuje". Rozsudok NS SR 2 Cdo 278/2007.
Z odôvodnenia vyššie uvedeného rozsudku: Toto právo (viď právna veta), hoci je jedným z prostriedkov zabezpečenia ochrany osobných (osobnostných) práv, ktoré režimu premlčania nepodliehajú, sa svojou povahou zreteľne odlišuje od týchto osobných (osobnostných) práv. NS SR ďalej dodáva, že ani v slovenskej právnej teórii nie je ojedinelý názor, že sa premlčuje právo na pe§ažné zadosťučinenie podľa § 13 ods. 2 OZ.
K poslednému príspevku by som rád len uviedol, že som sa pod neho "nepodpísal" z dôvodu nedostatočne registrácie. Moje ospravedlnenie.
Dobry den, to ze sa postup podla § 13 OZ da pouzit na odskodnenie pozostalych je viac menej podporene aj judikatmi v SR. Otazkou zostava, ci je mozne priamo tento narok pozadovat aj voci poistovni, ktora poistila cez PZP motorove vozidlo, ktoreho vodic zavinil usmrtenie blizkeho pribuzneho. Dakujem za akukolvek pomoc v tejto veci.
Martin Javorcek
Vždy žalujte přímo viníka (škůdce), zda a jak je pojištěn, je jeho, ne vaše starost.
Okomentovat