Když ústavní soud dělá svoji práci ...

V předchozím postu jsme se Zdeňkem Kühnem podrobili kritice rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozdílného důchodového věku pro muže a ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí (pracovně si dovolím tuto kauzu nazvat „důchodová sleva na dítě“). Zdůraznili jsme, že se jednalo pouze o pohoršení nad ubohou argumentační úrovní Ústavního soudu, nikoliv výčitku na téma, jak měl Ústavní soud rozhodnout. K tomuto rozhodnutí ještě krátká poznámka, tentokráte s ohledem na v rozhodnutí činěné paralely se zahraničím.

Jak Česká správa sociálního zabezpečení, tak Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž zjevně dle rekapitulační části rozhodnutí ÚS argumentovaly srovnáním se zahraničím. Nedalo mi to a provedl jsem si tedy také drobnou soukromou srovnávací studii ve výborném právně-komparativním pracovišti, tedy menze EUI. Při vysvětlení českého systému „důchodové slevy na dítě“ vyhrazené pouze ženám bez ohledu na to, kdo o dítě skutečně pečuje, se mi dostalo hodně podivných pohledů. Jedna katalánská kolegyně mě politovala, že pocházím z tak sexistické země, Holanďan a Dán kroutili hlavou. Koruna přišla na závěr: když jsem otázku diskriminace v důchodovém zabezpečení diskutoval s profesorem Markem Safjanem, bývalým předsedou polského Ústavního tribunálu, nyní Braudel Fellow na EUI, upozornil mě na rozhodnutí polského Ústavního tribunálu ze dne 23. října 2007, sp. zn. P 10/07, které je přístupné v polštině zde.

Tímto rozhodnutím smetl polský ÚT relevantní ustanoví polského penzijního zákona, která stanovila rozdílný penzijní věk pro muže a ženy. Polský systém důchodového zabezpečení je poněkud komplikovaný, hlavně s ohledem na existenci tří paralelních systémů důchodového zabezpečení v závislosti na věku dané osoby. Tento případ se ale týkal lidí narozených před r. 1949. Historie výchozího případu byla prostá: Pan Marian Rojak pečuje o syna postiženého Downovým syndromem. O syna donedávna pečovala jeho žena, ta však zemřela. Pan Rojak proto chtěl odejít do důchodu, aby mohl o syna pečovat. Problém byl v tom, že mu ještě nebylo 60 let. Polský systém důchodového zabezpečení totiž pro tuto kategorii důchodců (narozených před 1949) stanoví, že muž má nárok na penzi v okamžiku, kdy dovršil věku 60ti let a do systému sociálního pojištění přispíval alespoň po dobu 35 let. Žena má nárok na penzi v okamžiku, kdy dovršila věku 55 let a přispívala alespoň 30 let. Tyto věkové hranice jsou pevné a nezávisí na počtu vychovaných dětí.

Ústavní tribunál došel k závěru, že se jedná o neospravedlnitelnou diskriminaci na základě pohlaví. Napadené ustanovení zrušil s odkladem vykonatelnosti 12 měsíců od publikace rozhodnutí v Dzienniku Ustaw, tedy polské sbírce zákonů. Jistě, v dané věci šlo o jinou otázku, než v případě „důchodové slevy na dítě“. Rozhodnutí je ale hezkou demonstrací toho, jak může, ne sice výtečné, ale smysluplné rozhodnutí v podobné kauze vypadat. S ohledem na konzervativní Polsko navíc mírně překvapivé. Poskytuje také mnoho zajímavých paralel:

- Jak předkládající soud (Okresní soud v Lodzi, který otázku předložil ÚT), tak samotný ÚT rozpoznaly, že se jedná o otázku, na kterou dopadá právo ES, přinejmenším v oblasti principů z něho plynoucích. ÚT dokonce skrze svoji předchozí judikaturu odkazuje na judikát Soudního dvora ve věci Kalanke.

- Argumenty polského ministerstva práce a sociálních věcí (Ministerstwo Pracy i Polityki Spolecznej) před ÚT v tom smyslu, že se jedná o společensky citlivou oblast, kde je zvýšený požadavek stability a právní jistoty, ÚT vůbec nedojaly. Zároveň ale ÚT jasně říká, že nikterak nepředjímá volbu polské vlády v tom ohledu, jak chce uspořádat důchodový systém. Pouze zdůrazňuje, že je jeho povinností poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům p. Rojaka.

- Konečně v samotné argumentaci ÚT zazněl i argument role ženy ve výchově dětí. ÚT se této otázce věnoval v části hledající možné ospravedlnění diskriminačního zacházení v přístupu k důchodovému zabezpečení. Jednak konstatoval, že je sice statisticky možné, že o děti pečují především ženy, nicméně v konkrétním případě p. Rojaka spočívá břímě výchovy syna (navíc postiženého) výlučně na otci. Jak navíc konstatoval předkládající okresní soud, ústava zakotvuje rovnost muže a ženy a stejnou odpovědnost obou pohlaví za výchovu dítěte, která je buď přímo porušena či alespoň podkopávána nerovností v přístupu k sociálnímu zabezpečení.

Možná mi někdo někdy vysvětlí, z jaké to blíže nespecifikované „komparatistiky“ to Ústavní soud při svém rozhodování v kauze „důchodové slevy na dítě“ vlastně vycházel. Problém bude možná v tom, že na EUI nemáme mnoho studentů z Afriky či z Asie, takže můj evropský vzorek asi není dostatečně reprezentativní.

(Závěrečná poznámka: Jistě, Ústavní soud se mohl jen těžko inspirovat rozhodnutím, které bylo vydáno 6 dní poté, co sám o věci rozhodoval. To ale také není argument zde činěný.)