Bodový systém na soudce!(?)
Ministerstvo spravedlnosti připravilo návrh novely zákona o soudech a soudcích (http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=199136), podle něhož má být novou skutkovou podstatou kárného provinění soudce rovněž ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, spočívající v tom, že soudce „při rozhodování porušuje platné právní předpisy, obecně uznávaná pravidla interpretace právních předpisů, nepoužívá racionální argumentaci, dopouští se libovůle nebo jiným závažným způsobem porušuje základní požadavky na kvalitu soudního rozhodování.“ Tento návrh je zjevně veden snahou zvýšit kázeň soudců. Chce se přímo zvolat: konečně! Jak totiž vyjádřil již klasik, disciplína je, vy kluci pitomí, to hlavní, a kdyby nebyla, všichni by lezli po stromech. Jelikož představa Karláku, kde by byly stromy obsypány soudci bez disciplíny, je představou nepochybně strašidelnou, vytýkám předloženému návrhu jen nedůslednost a nedotaženost a doporučuji proto diskusi rozšířit o zavedení bodového systému hodnocení soudců.
Tento systém si představuji nadmíru jednoduše. Každý soudce by měl vedenu evidenci kladných a záporných bodů, které by mu přidělovala vedoucí soudní kanceláře podle přesně zákonem nastaveného sazebníku, pro což by jistě nebyl technický problém vymyslet vhodný vyhledavač. Po zanesení příslušného počtu bodů do elektronické evidence, spravované Ministerstvem spravedlnosti, by tento úřad jednoinstančním a soudně nepřezkoumatelným způsobem rozhodl o uložení sankce, kterou by – podle počtu bodů – bylo napomenutí, veřejné projednání na příslušném obecním úřadu, snížení platu, u soudců mladších 60 let sto kliků a v nejhorším případě exemplární odevzdání taláru. Aby ze strany ministerstva nedošlo k šikaně, zákon by v příloze obsahoval taxativní seznam provinění soudců s přesně nastaveným počtem trestných bodů.
Příkladmo předkládám k úvaze následující "trestní" sazebník, přičemž přesné bodové ohodnocení jednotlivých prohřešků či naopak „polehčujících okolností“ si dovoluji ponechat volné úvaze racionálního zákonodárce.
Trestné body:
- upřednostňování teleologického výkladu nad výkladem gramatickým či dokonce sémantickým,
- nerespektování důvodových zpráv k aplikovaným zákonům, a tedy soustavné znecťování vůle zákonodárce,
- přímá aplikace ústavních norem, principů a hodnot namísto použití pravidel přesně popsaných v podzákonných právních předpisech a v interních směrnicích správních orgánů (tzn. vědomé porušování platného práva),
- nerespektování ustáleného názoru příslušného odvolacího soudu a namísto toho zaštiťování se precedenčním působením judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva,
- citace názorů autorů typu G. Radbrucha, R. Alexyho a R. Dworkina spojená se soustavným opomíjením osvědčených autorů tuzemských,
- rozhodovací činnost vykonávaná v rozporu s názory obsaženými v šedém komentáři vykládaného zákona,
- neracionální shovívavost soudce vůči soukromým osobám a zároveň kladení příliš velkých nároků na praktické fungování státních orgánů,
- soudce se dopouští libovůle, když dostatečně nezohledňuje rozpočtové dopady vydávaných rozhodnutí.
Systém by samozřejmě musel být nastaven i motivačně tak, aby soudci bylo možno trestné body umazávat. Za tímto účelem doporučuji zřídit na Ministerstvu spravedlnosti nový odbor nazvaný třeba „pro bodový systém“, který jediný by byl oprávněn body smazávat. Aby z jeho strany nedocházelo k nepřípustné libovůli, musela by i zde být nastavena jasná pravidla. Do úvahy nabízím třeba následující „polehčující okolnosti“:
- soudce-hříšník se podrobil školení, kde přednášeli výhradně autoři šedých beckovských komentářů (např. dvě celodenní školení by vyvážilo jednu nevhodnou citaci Radbrucha),
- soudce se aktivně zúčastní brigády v některém státním podniku, čímž alespoň částečně kompenzuje rozpočtovou ztrátu, způsobenou jeho libovolným rozsudkem,
- soudce se nazpaměť naučí všechny paragrafy o doručování roztroušené v procesních předpisech a z této znalosti je ministerskou komisí vyzkoušen, o čemž mu bude vydáno osvědčení na příslušném formuláři, který je přílohou prováděcí vyhlášky k zákonu o soudech a soudcích,
- provinilec napíše stokrát text: „Vždy budu poslouchat výhradně zákon a nikoliv G. Radbrucha. S Gustavem se už nikdy nebudu kamarádit.“
- soudce nabídne redakci C.H. Beck, že zadarmo a po pracovní době zpracuje věcný a jmenný rejstřík k libovolnému šedému komentáři, pokud k tomu bude vyzván.
Od navrženého systému si slibuji, že konečně zajistí fungování justice takové, jakou si všichni přejeme: jednotné, stabilizované, zcela předvídatelné, imunní vůči vnějším vlivům a akademickým extravagancím a v některých - spíše výjimečných - případech možná dokonce i spravedlivé a vnímavé k lidským právům. Tento atribut nicméně zjevně nebyl klíčovým problémem návrhu předloženého ministerstvem, takže by nás asi neměl ani příliš trápit.
19 komentářů:
Nádherný post. Jen se obávám, zda jeho absurdita nedosáhla bodu, v němž se limitně blíží realitě.
Ja si myslim, ze ministerstvo by bolo nadsene, keby videlo, ze prave sudca toho pravdepodobne najproblemovejsieho obecneho sudu (z pohladu pripadnych trestnych bodov) sa k navrhu takto prikladne a rozumne postavil :)
Vidiet, ze aj samotni sudcovia si uvedomuju, ze disciplina je potrebna a ze je potreba "zastavit soudcokracii dokud je cas" :)
Ale vazne. Najma v porovnani so sucasnym znenim zakona v casti upravujucej karnu zodpovednost sudcov je tento navrh znacne "novatorsky" a je otazkou, ci ide o dobry umysel a zle prevedenie, alebo skutocne o pokus "mat sudcov pod kontrolou". No, mozno to ani tak zlozita otazka nie je :)
Najma cast "obecně uznávaná pravidla interpretace právních předpisů" mi pride zaujimava.
Hezke, usmevne a krasne napsane. Pote, co jsem se vsak v teto problematice trochu vrtal (jako mlady, nezkuseny teoretik prirozene jenom teoreticky) bych se spis zeptal: Vojto, mohl bys se prosim pokusit naformulovat "vyhovujici" skutkovou podstatu karneho provineni soudce?
Velmi trefné, až tak trefné, že mi chvíli trvalo poznat, že se jedná o humor a ne o popis současného stavu...
Jejda! Tak on to Vojta nemyslel úplně vážně ? No mně to od něho připadalo trochu divné.Škoda, ten trestní sazebník se mi tak líbil!
Je otázkou, zda má být součástí kárného řízení zkoumání odborné způsobilosti soudce. Ta má být prověřována především před jmenováním do funkce soudce.
Jistě nelze vyloučit případy, kdy člověk složí justiční zkoušku a slib do rukou prezidenta republiky, setře z čela pot a již nikdy neotevře sbírku, o šedém či jiném komentáři příp. Radbruchovi nemluvě. Takovou situaci ovšem považuji spíše za individuální selhání než systémovou chybu a konec konců, výběr soudce by měl zohledňovat nejen aktuální odbornou způsobilost, ale i další lidské kvality.
Jinými slovy, "vyhovující" definice skutkové podstaty kárného provinění, spočívajícího v odborné nezpůsobilosti, podle mne neexistuje. Nebezpečí vyplývající z jejího zneužití považuji za větší, než nebezpečí plynoucí z jedinců, kteří při aplikaci práva selhali.
Řešení problému tedy nevidím v kárném řízení, ale v mechanismu výběru soudců - což je kapitola sama pro sebe, která by vydala na samostatný post (matně si vzpomínám, že právě MB autorem postu na toto téma již dříve byl).
No, na tehle PROBLÉM lze asi skutečně reagovat jen sakrasmem, orgasmem ... a teď nevim, co bylo to třetí, s čím chtěl Woody Allen v "Deconstructing Harry" vyhrát volby ve Francii. On totiž, obávám se, žádné řešení nemá.
Dojdeme-li až na jádro věci, zjistíme, že v "tabulkově" naplněném soudním systému je velké procento doživotně jmenovaných lidí, kteří by měli skutečný problém vydělat na trhu alepoň takový příjem, jaký jim stát za práci soudce platí, zatímco těm lidem z trhu, které by potřeboval k dosažení změny systému, není stát schopen zaplatit ani tolik, aby pro ně změna zaměstnání neznamenala finanční katastrofu.
Vše ostatní je, obávám se, derivativní, a jestli to zavání Posnerem nebo Marxem není myslím moc podstatné.
Samozřejmě je zcela nepřijatelné, aby výkonná či legislativní moc měla k dispozici nástroj, jímž by mohla ovlivnit rozhodnutí soudce v konkrétní věci, a souhlasím s tím, že navrhovaná zákonná úprava by se takovým nástrojem mohla stát. Stejně tak ale považuji za neúnosné, provozovat pod krycím názvem "justice" sbor, který evidentně nemá žádný rozpoznatelný zájem na udržování alespoň minimálních standardů kvality. Při absenci tržního tlaku a nepřípustnosti zásahů jiných odvětví státní moci by za tím účelem musel mít sám soudcovský sbor interní samočistící mechanismy, kombinující pravděpodobně jak metody cukru, tak metody biče.
Angloamerický systém extrémně vysokých standardů při vstupu do justice nám evidentně nebyl v devadesátých letech k dispozici; upřímně řečeno, není nám k dispozici ani dnes - nejen proto, že "tabulky soudcovských stavů" jsou plné, ale zejména proto, že v právním podnikání nebylo dosud akumulováno dostatečné množství (legitimně nabytého) kapitálu. Úvahy nad kritérii výběru soudců proto nepovažuji za relevantní.
Zdá se mi, že v principu existují jen dvě cesty. Buďto uděláme v justici stop stav, jak navrhuje ministr, nějakých dvacet třicet let počkáme, až současná generace soudců odejde do důchodu, a poté začneme nanovo s tím angloamerickým vstupním standardem. Anebo se uvnitř justice vytvoří nějaký reformní proud, který o oněch samočistících mechanismech začne vážně uvažovat, diskutovat, a časem se je pokusí prosadit. A není třeba začínat Dworkinem; na všech instancích by obrovským pokrokem bylo již to, kdyby se institucionální kulturu vyhýbání se rozhodnutí podařilo pomalu začít měnit v kulturu vycházejí z vhledu, že ty nebohé "strany" rozhodnutí prostě potřebují, jinak by před soudem nestanuly.
Třetí varianta, jak je vidět i z ministerského návrhu, zřejmě neexistuje.
Upřímně řečeno, nemám nejmenší ponětí jak (ne)pravděpodobné je, že něco jako druhá varianta nastane. Ale i kdyby to byl úplný nesmysl, dvacet, třicet let zase není tak dlouho. Je tomu ostatně bezmála již 20 let, co jsme s kolegou Šimíčkem na kolejích na náměstí Míru uváděli do praxe tehdy nově vyhlášený pařební řád, a připadá mi to, jako minulý měsíc. :-)
K T.R.: "strany rozhodnutí potřebují" Přišel jsem na zajímavý rozdíl mezi našimi a "cizími" učebnicemi sociologie práva: ty naše vynechávají nebo velmi potlačují důležitou funkci práva, a sice: rozhodnout spor. Rozhodnutí odkládané nebo "remíza" je selháním sociální funkce soudce. Když čtu slogany typu "normální je se nesoudit", myslím na ty nebožáky, co si to sice myslí taky, ale mají proti sobě např. stranu, která si myslí opak, nebo si nemyslí vůbec nic, nebo nemyslí vůbec. Úkolem soudce je rozhodovat.
K věci samotné: přezkušování je velmi populární, ale všichni víme, z jak velké části je výsledek "zkoušky" v rukou examinátorů. A to jak výsledek kladný tak záporný.
Proto když už, pak by takové přezkušování (jež z povahy věci povedou lidé, kteří soudí 30-40 let) mělo být maximálně transparetní a otevřené.
Měl jsem smůlu/štěstí, že jsem dostal do ruky dva kárné spisy, u nichž úhel pohledu přímo ovlivnil výsledek. V jednom maximální benevolence, v druhém maximální přísnost. Výsledkem bylo, že jedno prima facie absurdní obvinění uspělo a druhé, na první pohled kvalitně podložené, neuspělo. A tak se trošku bojím.
Tedy: když nyní zákonodárná většina soudí, že touto cestou odstraní hlavní problémy justice (které jsou velmi tíživé), tak ať jde o proces, jež bude v nejvyšší dosažitelné míře transparentní. A ať je věnována maximální pozornost výběru examinátorů, jejich vědecké erudici a řemeslné zkušenosti. Ať to nejsou jen hvězdy domácího rybníka, kteří přes svou "hvězdnost" nikdy necitují jiné, než české zdroje a kteří vynikají nárorovou elasticitou.
A budu si za nás všechny přát, aby rozhodovací styl popsaný V.Š. jako trestaný byl examinítory vnímán jako klad a posun vpřed.
Kurva chlapi neblbněte. Dyť jsme to měli v tý brožuře.
Ke sdělení Tomáše Sobka:
Rád bych zdůraznil, že se jedná o citát z klasika, nikoli o jeho vlastní, původní výrok. Pan odborný asistent je jinak jemný a decentní člověk.
K samotnému postu pár nesourodých poznámek:
Chybí jedno důležité kárné provinění soudce - publikování vlastních názorů na různých obskurních blozích typu Jiné právo.
Myslím, že je třeba v trestech a "polehčujících okolnostech" diferencovat. Dvě Burešovy přednášky za jeden citát z Radbrucha jsou očividně málo. Naopak přednáška některého z autorů šedého beckova komentáře k zákonu o Ústavním soudu je spíše přitěžující okolností.
Nevím, jestli si místní blogger doc. JUDr. Zdeněk Kühn, Ph.D., LL.M., S.J.D. uvědomil, kam se žene!
A abych byl vyvážený jak veřejnoprávní televize/rozhlas - před pár dny mně na "mikulášském večírku" u sklenky kvalitního moku odrůdy Cabernet Moravia kolegyně - dlouholetá advokátka řekla: Ještě před pár lety jsem byla schopna klientovi říct, když do toho půjdeme, tak lze s velkou pravděpodobností čekat, že vyhrajeme, dnes už to většinou říct nemůžu.
Ta navrhovaná definice ("při rozhodování porušuje platné právní předpisy, obecně uznávaná pravidla interpretace právních předpisů, nepoužívá racionální argumentaci, dopouští se libovůle nebo jiným závažným způsobem porušuje základní požadavky na kvalitu soudního rozhodování.“) je opravdu neskutečná, protože je zcela neurčitá (a navíc je v rozporu s názory moderní teorie práva na podstatu interpretace práva). Nevím, jak lze porušit "obecně uznávaná pravidla interpretace právních předpisů", protože mezi nimi není žádná jasná hierarchie (což si myslí třeba R. Alexy nebo náš ÚS). Není mi jasné, co je to racionální argumentace (je to opět dost subjektivní - co je pro jednoho racionální, může být pro jiného zcela iracionální - asi by to tedy s konečnou pravomocí rozhodoval kárný orgán). Libovůle - tu nalézá ÚS v judikatuře obecných soudů relativně často. Byl by tedy snad každý nález ÚS, který najde libovůli, důvodem pro kárné řízení?
Podobná navrhovaná úprava by vedla k tomu, že by se prvostupňoví soudci začali bát rozhodovat originálně (ve smyslu kreativní judikatury), aby náhodou nebylo posléze zjištěno, že rozhodují "libovolně". Vojtěchem Šimíčkem "navrhované" řešení by se pak asi opravdu přioblíželo realitě.
Na druhou stranu vím, že některé zahraniční úpravy obsahují též právní úpravu reagující na nekompetentní soudce (slyšel jsem třeba o Španělsku, kde se mj. - pokud se nepletu - počítá jako s kárným proviněním s opakovaným neodůvodněným nerespektováním ustálené judikatury). Ale říci obecně, že vyloučíme soudce, kteří rozhodují "špatně" nebo slovy návrhu "závažným způsobem porušují základní požadavky na kvalitu soudního rozhodování" je tak bizarní, že by se lehce stalo bičem na nepohodlné osoby v justici.
Jinak možná inspirace pro zákonodárce - do roku 1968 platila v našem právním řádu úprava, podle níž "Soudce může být z funkce odvolán před uplynutím funkčního období, porušuje-li závažným způsobem své soudcovské povinnosti anebo ztratí-li z jiného důvodu důvěru pracujících."
Zdeňku, samozřejmě souhlasím, že je absurdní, aby nějaká kárná komise posuzovala, zda soudce argumentuje racionálně. Nicméně Vaše tvrzení, že racionalita argumentace je subjektivní záležitost, mě zrovna u Vás překvapuje. Jestli je racionalita argumentace opravdu subjektivní záležitost, tak Vaše oblíbená diskursivní teorie má chatrné základy.
K Tomášovi: Diskursivní teorie přece neříká, že postuluje nějaké objektivně platné standardy racionální argumentace. Ona se snaží jen snižovat rozptyl toho, co může být považováno za (i)racionální. Třeba Alexy se pokouší formulovat nějaké základní principy argumentace, která ještě stále může být nazývána racionální - což ovšem nijak nepopírá, že v rámci zachování těchto principů je pak racionalita v podstatě subj. záležitost, přičemž je finálně posuzována rozhodovacím orgánem poslední instance. Pokud píšu nějakou učebnici nebo nějaký rozsudek, nemám aspiraci o to racionalitu objektivizovat, ale spíše zúžit velmi širokou množinu toho, co je ještě možno považovat za racionální. Ale i po tomto zúžení zůstává racionalita stále v podstatě subj. věcí.
V tom je samozřejmě velký rozdíl, protože diskursivní teorie tak zůstává v podstatě realistická, nikoliv idealistická. Ale myslím, že v tom jsme oba zajedno, Vy se jen (provokativně) snažíte tu teorii posouvat někam, oč ona neusiluje.
Slovy Pavla Barši (v jeho popisu boje mezi realismem a idealismem), diskursivní teorie neusiluje o pojetí reality jako substance, kterou vědění nahlíží zvnějšku, ale naopak zastává pojetí reality jako procesu, jehožn je vědění součástí.
Ke Zdeňkovi:
Ano, diskursivní teorie má jen jeden postulát argumentace: All justification is defeasible.
Habermas ovšem správně říká, že každý racionální diskurs předpokládá nějaká sdílené pravidla argumentace.
Např. v současné filosofii logiky se intensivně diskutuje platnost tzv. zákona negovaného sporu, který byl od Aristotela považován za "unassailable dogma". Smysl této diskuse je v upřesnění postojů obhájců a kritiků tohoto zákona tak, aby se odhalily dosud skryté zdroje nedorozumění.
Smyl racionálního diskursu je v tom, že je konvergentní, že je zaměřen na vzájemné porozumění. Diskurs není definován ani privátní subjektivitou, ani externí objektivitou, ale dynamickou inter-subjektivitou.
Pokud bychom nejen vycházeli ale také setrvávali u předpokladu, že každý máme svoji vlastní koncepci racionality, tak by racionální diskurs nebyl možný. Ale myslím, že v tomto si rozumíme.
Zdá se, že vy dva si v tomto opravdu rozumíte ;-)
2 Sobek a Richter
Taky me napadá jeden citát z Woody Allena - To máte jako COKOLIV jiného :-)
P.Kolman
"Trestné body:
- upřednostňování teleologického výkladu nad výkladem gramatickým či dokonce sémantickým,
- nerespektování důvodových zpráv k aplikovaným zákonům, a tedy soustavné znecťování vůle zákonodárce"
Tyto dvě věty pod sebou mi přijdou jako oxymoron, vezmu-li v úvahu, že teleologický výklad je argumentace účelem, který je snad lépe než jinde obsažen v důvodové zprávě k zákoně. (s respektem k rozdílu mezi historickou a teleologickou metodou. V případě ale oné historické-subjektivní metody musí jít tak o zákony z jiného režimu nebo v případě třeba Švýcarska o zákony z minulého století)
Nejspíš se však jedná o opravdové zneužití teleologické metody vedoucí k libovůli a arbitralitě.
Zajímalo by mě, co mají důvodové zprávy k návrhu zákona společného s vůlí zákonodárce. Zákonodárce hlasuje pouze o návrhu zákona, nikoli o důvodové zprávě.
Děkuji za všechny zajímavé diskusní vstupy.
Ad Michal Bobek: Osobně mi zcela postačuje ustanovení § 87 stávajícího zákona o soudech a soudcích: "Kárným proviněním je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů." Pak je však samozřejmě samostatnou otázkou, co je "zaviněným porušením povinností soudce". Tvrdím totiž, že povinností soudce je např. preferovat meritorní před procesním (lépe: formalistickým) rozhodováním, že soudce nemá vytvářet virtuální případy umělým rozdělováním věcí apod., že vázanost zákonem dle čl. 95 Ústavy je třeba vykládat jako vázanost právem a vědomé nerespektování ustálené precedenční judikatury proto představuje porušení cit. článku. Takto viděno pak samozřejmě kárná řízení nemají být jen o tom, že se soudci dopustí průtahů či že chodí v podnapilém stavu do práce.
K Honzovi Passerovi: Díky za poznámku, obdobné vyslovil Ústavní soud v nálezu č. 349/2002 Sb.: "Akt ustanovení soudce do jeho funkce bez časového omezení musí však již být učiněn v přesvědčení o tom, že kandidát ve všech směrech - a to v zásadě i z pohledu podstatné části hledisek uváděných pro hodnocení odborné způsobilosti soudců v ustanovení § 136 odst. 1 zákona - obstojí. Právě do procesu předcházejícímu jmenování soudce do jeho funkce by tak mělo být koncentrováno veškeré kvantum možných požadavků na soudce kladených, a právě zde tedy musí hodnocení odborné způsobilosti podléhat těm nejpřísnějším kritériím, vylučujícím tak již v samotném počátku možnost jmenovat soudcem osobu nedostatečně odborně způsobilou a takovou, u níž nejsou dány záruky dalšího sebevzdělávání (případně i za cenu změny dosavadní praxe za takovou, která by umožňovala do funkce soudce jmenovat pouze takovou osobu, u které již její kvality mravní, lidské i odborné byly výsledky její dřívější profese ověřeny). Okamžikem jmenování se však taková osoba stává soudcem a aktivizuje se tak i nezbytný atribut této funkce, vystupující v podobě nezávislosti soudce."
Ad Tomáš Richter: Při Tvojí vzpomínce na nám. Míru jsem zamáčkl slzu. Ozvi se.
Jinak však současný personální problém justice spočívá i v tom, že po roce 1990 nejprve došlo ke zvýšení advokátních tarifů, následně k odchodu z justice mnoha soudců (a to nejen z politických důvodů), následně byla justice doplněna o spoustu velmi průměrných až podprůměrných právníků a teprve poté byly platy navýšeny tak, že se konečně jednalo i o finančně zajímavou činnost, konkurující soukromé sféře. Nicméně v tento okamžik byla justice již v podstatě plná a tím pádem i zakonzervovaná. Jako učiteli na fakultě je mi pak hrozně líto sledovat celou řadu vynikajících absolventů již prostě vůbec nedostala šanci nastoupit do justice. Vzpomínáš, Tomáši, jak se každým rokem zaplňovaly profese a postupně ubývaly nabídky zaměstnání?
Ad T. Pavelka: Vůle zákonodárce je skutečně velmi pofidérní pojem. Akceptuji vůli navrhovatele zákona, která však pohříchu zpravidla z důvodových zpráv není vůbec seznatelná; jinak spíše souhlasím s Radbruchovou tezí o tom, že zákon je vždycky chytřejší než jeho tvůrce.
Okomentovat