28 listopadu 2006

Hranice soudcovského využití srovnávacího práva

"Bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i soudu ústavního, případně domácí civilistická doktrína, v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura ESLP."

Takto razantní názor projevil nedávno Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 (zatím přístupné pouze na webu). Ústavní soud se tak pustil do mého oblíbeného lesíka (či hustého podrostu) srovnávacího práva a jeho využití při výkladu práva vnitrostátního. Dle mého názoru se však v tomto lesíku poněkud ztratil. Zahleděl se totiž příliš silně na mýtinku, na kterou chtěl dojít a nevěnoval dostatečné pozornosti jednotlivým stromkům na cestě. Když zjistil, že narazil na houštinku, mačeta se zdála lepší nástroj než kompas.

Dosti botaniky. Krátkou anotaci rozhodnutí Soudu jsem dal ve fulltextu k dispozici zde. Základem mých poznámek k nálezu je přesvědčení, že srovnávací analýza v právu slouží především pro potvrzení či zpřesnění závěrů dosažených za pomoci či v souhře s jinými výkladovými metodami. Problém, který jsem měl s tímto nálezem Ústavního soudu, spočívá v jeho „nekompromisnosti“; jestliže se Ústavní soud rozhodne na základě v podstatě pouze jediné výkladové metody smést veškeré domácí právo, jedná se o počin problematický, hlavně v okamžiku, kdy ostatní výkladové metody (s výjimkou v nálezu cudně nerozvinutého výkladu historického) vedou směrem opačným. Ještě problematičtější jsou podobné pokusy v okamžiku, kdy se ukáže, že práce soudu se zahraniční a evropskou judikaturou lze označit přinejmenším za problematickou. Vaše názory?