Minulou středu Nejvyšší soud USA rozhodl jeden z nejsledovanějších případů posledních let. Soud prohlásil, že americká justice nemůže rozhodovat případy porušení lidských práv, které se staly v zahraničí a s USA nemají žádnou silnější vazbu. Rozhodnutí nicméně ponechalo dveře pro podobné žaloby částečně otevřené a to zřejmě s tím, že by v budoucnu mohly být za své činy souzeny také korporace.
Univerzální jurisdikce amerických soudů?
Ve svém rozhodnutí ze 17. dubna SCOTUS odmítl univerzální jurisdikci amerických soudů v případech, kdy neexistuje žádná silnější vazba na USA, nicméně (jak bývá jeho zvykem) položenou otázku poněkud zamlžil. Samotné rozhodnutí napsal předseda soudu Roberts, který argumentaci založil na domněnce proti extrateritorialitě („presumption against extraterritoriality“). Jde o interpretační princip, který říká, že Kongres v zásadě reguluje domácí americké záležitosti a pro opak musí svědčit jasně vyjádřený záměr zákonodárce. Účelem je přitom vyhnout se mezinárodním sporům v situacích, kdy by se USA snažily rozhodovat neamerické spory pomocí svých zákonů. Soud rozhodl, že domněnku proti extrateritorialitě nevyvrací ani text ATS a ani fakta případu Kiobel, který nemá žádnou silnou vazbu na USA („touch upon and concern“). To, že se akcie žalovaného obchodují na americké burze, že má v USA svoji informační kancelář a že své produkty prodává v USA silnou vazbou není.
K Robertsovi se připojili i soudci Alito, Kennedy, Scalia a Thomas, nicméně Alito a Thomas sepsali navíc separátní stanovisko, stejně jako soudce Kennedy. Obzvlášť Kennedyho konkurentní stanovisko je zajímavé, protože podtrhuje, že žaloby dle ATS nejsou uzavřenou kapitolou. Soudce napsal, že je stále otevřena “řada významných otázek ohledně dosahu a interpretace” ATS. Navíc, ”aplikace domněnky proti extrateritorialitě v budoucnu zřejmě bude vyžadovat další rozbor a vyjasnění”. Proč další vyjasnění?
Kind of strange
Jednak není jasné, co většinové stanovisko myslí testem „dotýkat se a týkat“ USA („touch upon and concern“). Jak silný vztah k USA musí případ mít, aby byla domněnka proti extrateritorialitě vyloučena? Také je potřeba poukázat na jinou větu ve stanovisku, která říká, že v případě Kiobel se „veškeré relevantní jednání“ událo mimo USA... Neznamená to ale v podstatě konec žalob jako byly dříve Sosa nebo Filartiga, kde „veškeré relevantní jednání“ bylo také mimo USA?
Svým zdůvodněním jde většinové stanovisko tak trochu mimo ostatní soudní precedenty v souvislosti s ATS a mnohé komentátory překvapilo. Například je zvláštní, proč soud vlastně „domněnku proti extrateritorialitě“ využil. Ta v podstatě znamená, že USA nechtějí aplikovat své zákony na zahraniční jednání jako v případě
Morrison v. National Australia Bank z roku 2010, kde SCOTUS rozhodl, že americké zákony proti podvodům v oblasti cenných papírů nesahají na zahraniční jednání. Jenomže v případě Kiobel to je jinak. ATS je totiž jurisdikční zákon, který americkým soudům umožňuje aplikovat mezinárodní právo („law of nations“), ne americké právo, a to na případy porušení základních kogentních norem mezinárodního práva jako je zákaz mučení nebo genocidy. V takových případech by Amerika nevnucovala své zákony světu, ale umožnila uplatnit mezinárodní právo v případě, kdy si třeba pachatel genocidy užívá ukradené dolary na Floridě.
Navíc, zákon ATS byl přijat s tím, že by mohl umožňovat žaloby proti Američanům za jejich jednání v zahraničí, což dokresluje dopis amerického generálního prokurátora Bradforda z roku 1795, který se týká zapojení amerických občanů do útoků proti britské kolonii Sierra Leone. V takovém případě však použití „domněnky proti extrateritorialitě“ na zákon ATS nedává moc smysl, protože se zde extrateritorialita prostě předpokládá. A dále, zákon ATS byl přijat již v roce 1789, přičemž domněnka proti extrateritorialitě vznikla jako produkt americké justice až někdy v roce 1818. Lze ji tedy vůbec aplikovat?
Custos Morum
Na podivnost většinového stanoviska upozornilo i třetí konkurentní stanovisko, které sepsal soudce Breyer (přidali se Ginsburg, Kagan a Sotomayor). Breyer by pro tento případ nepoužil domněnku proti etrateritorialitě, ale domněnku proti porušení mezinárodního práva (aka Charming Betsy Doctrine). Jedná se o předpoklad, že by stát mohl rozhodovat spor jen pokud by získání jurisdikce nešlo proti pravidlům mezinárodního práva – tedy jen, (a) když se jednání stalo na jeho území, (b) když je obviněný jeho občan, (c) nebo když je v sázce zásadní zájem státu. V případě Kiobel však soudce Breyer neshledal, že by byla některá z těchto podmínek splněna.
Případ Kiobel se nestal v USA a obviněnými nejsou Američané. A co třetí možnost? Žádný stát by sice neměl být morálním arbitrem světa („custos morum“), ale platí, že dle mezinárodního práva by se žádná země ani neměla stát útočištěm společných nepřátel lidstva („hostis humani generis“) jako jsou například viníci genocidy nebo v době přijetí ATS piráti. Americké soudy by tedy měly soudit případ Kiobel, pokud by se v USA skrýval např. pachatel vraždění – zájem státu by byl nedovolit jeho beztrestnost. Na základě této úvahy přitom operovaly americké soudy v podobných případech doposud, viz zmiňovaný Filartiga, Marcos nebo i Sosa. Nicméně, soudce Breyer takovou situaci v případě Kiobel nevidí. Obviněné jsou v tomto případě dvě cizí nadnárodní korporace, jejichž spojení s USA je velmi slabé – jejich akcie jsou (jako mnoho jiných) obchodovány na newyorské burze a mají v USA jen jakousi informační kancelář, kterou navíc vlastní jiná společnost. Takže obviněnými jsou cizinci. A jednání, kterého se měly dopustit, se stalo v cizině. Navíc, jednání se neměly dopustit samy, ale měli mu jen napomáhat („aiding and abetting“). V takovém případě se nejedná o situaci, kdy by se obviněný skrýval v USA a Amerika by neumožněním soudu zapříčinila jeho beztrestnosti.
Motáci
Ostatně, mít kancelář v USA by zřejmě nestačilo k zajištění obecné jurisdikce ani pro obchodní případy dle amerického práva. Soudce Breyer zde zmiňuje případ Goodyear Dunlop Tires v. Brown, což je velmi trefný odkaz, protože v roce 2011 SCOTUS rozhodoval dva případy na jurisdikci, nejen Goodyear, ale i případ Nicastro. Toto druhé rozhodnutí ukazuje, že SCOTUS dokáže sporné otázky nejen vyřešit, ale někdy i zamotat. Americká pravidla určení jurisdikce soudů jsou totiž i po mnoha desítkách let soudních sporů vcelku nejasná. Bude rozhodnutí Kiobel v rámci extrateritoriality hrát podobnou úlohu, jako Nicastro v otázkách personal jurisdiction?
Výsledek tak nejasný ale nakonec není. Všichni soudci SCOTUS se shodli, že případy bez jakékoliv silnější vazby na USA se dle ATS žalovat nedají (tzv. „foreign-cubed cases“). Neshodli se ale, jak určit, co je ona „silnější vazba“ na USA. Netřeba navíc zmiňovat, že nevíme, zda mohou být žalovány korporace a nevíme, zda může být žalováno za pouhé „napomáhání“ k porušení mezinárodního práva. Odpovědi na některé z těchto otázek se snad dozvíme brzy, SCOTUS totiž v pondělí rozhodl o tom, že se bude zabývat případem
DaimlerChrysler v. Bauman.
Skvělé komentáře k případu od lidí jako Oona A. Hathaway (Yale), Marty Lederman (Georgetown) a dalších jsou na blogu SCOTUS nebo na blogu Opinio Juris.
