Ralls Corporaton vs. CFIUS

K zajímavému vývoji došlo v kauze týkající se amerického systému posuzování zahraničních investic z hlediska jejich národně-bezpečnostní rizikovosti. Jedná se o pole působnosti Výboru pro zahraniční investice (CFIUS) a výkonné moci jako celku. Soudní spor čínského investora s Výborem a prezidentem USA prověřil šíři jejich pravomocí v národně-bezpečnostní oblasti. 

Celý příspěvek

Lukáš Hoder: Legalita šmírování NSA

Zatímco na Východě bylo skandálem roku 2013 odkrytí mafiánské ságy v nejvyšších patrech čínské komunistické strany, na Západě bezpochyby získalo zlatou medaily červnové zveřejnění šmírovacích praktik americké tajné služby NSA. Práskač/whistleblower Edward Snowden vynesl spousty informací o práci americký tajných služeb, čímž odstartoval debatu na mnoha frontách - od politické debaty nad sledováním Angely Merkelové a dalších, přes mezinárodněprávní konotace špionáže až po spor o domácí legalitu sběru dat/metadat Američanů. Na jakých základech stojí šmírovací oprávnění NSA v rámci amerického práva?

Celý příspěvek

Nová vlna: Co čekat v roce 2014

Pokud se v prosinci bilancuje, tak v lednu se očekává. Filmoví fanoušci Hollywoodu zřejmě budou v roce 2014 trnout nedočkavostí kvůli rebootům Godzilly a RoboCopa, kvůli novince Wese Andersona s neskutečným obsazením The Grand Budapest Hotel a nebo i s ohledem na Nolanův kosmický Interstellar. Politologové budou se vzpomínkou na rok 1914 čekat, zda dojde ke světové krizi (zřejmě s rozbuškou ve východní Asii), ekonomové si budou lámat hlavu nad tím, zda akcie porostou stejně dobře jako loni a příznivci umění se opět vydají na cestu do Vídně. A co vyhlíží právníci?

Celý příspěvek

Lukáš Hoder: Autonomní zbraňové systémy a právo (reading list)

Nejméně od roku 2010 sílí debata nad otázkou možného preventivního zákazu nebo regulace tzv. autonomních zbraňových systémů (AWS). Jde o roboty schopné po aktivaci samostatně najít a zaútožit na předem definovaný typ cíle, a to bez dalšího řízení lidmi. Částečně autonomní (především defenzivní) systémy jsou již v provozu a další jsou v procesu vývoje, a to v USA i jinde. Blíží se doba, kdy se tyto otázky stanou aktuální. 

Ostatně, již dnes americké letectvo trénuje více operátorů bezpilotních letounů (tzv. dronů), než tradičních pilotů a samo očekává, že během následujících desetiletí bude autonomní roboty využívat. Vždyť dronů bude tolik, že nebude možné, aby každého zvlášť řídil jeden člověk, který zároveň nebude schopen rychle zpracovat spousty informací nezbytných k letu a boji. Drony budou schopné samostatného vzletu a přistání, budou vzájemně spolupracovat, koordinovat svůj pohyb a hledat cíle. V tomto postu krátce uvedu do textů, které se zabývají stanovením standardů posuzování AWS a relevantními právními otázkami.

Celý příspěvek

Lukáš Hoder: United States v. Jones

Zásadní proměny práva na soukromí v podstatě pokulhávají za rozvojem technologií. Ostatně vznik celé disciplíny v USA, za který asi můžeme považovat článek v Harvard Law Review z roku 1890 od budoucího soudce Nejvyššího soudu Brandeise a jeho spolužáka Warrena, byl v podstatě reakcí na rozvoj masové žurnalistiky a kapesních fotoaparátů Kodak. Ne jinak tomu bylo loni, kdy Nejvyšší soud USA rozhodoval případ sledování drogového dealera pomocí tajně umístěné GPS “štěnice”.

Na Jiném právu jsem už “GPS case” zmínil jako jeden z TOP 3 případů roku 2012. Na oral argument před Nejvyšším soudem jsem se nedostal, nicméně díky Supreme Court Institute na Georgetown Law jsem mohl sledovat “nácvik”, na kterém si den před slyšením advokát za Jonese zkoušel před profesory své argumenty. Neměl to jednoduché. Jednak to mělo být jeho první vystoupení před Nejvyšším soudem (SCOTUS) a jednak otázky okolo 4. dodatku patří mezi docela zamotané součásti amerického práva. O co šlo v tzv. “GPS case”? O nic méně než o přepsání judikatury Nejvyššího soudu k 4. dodatku Ústavy a o přípravu na budoucí posouzení špiclovacích praktik americké tajné služby NSA.

Celý příspěvek

Lukáš Hoder: Kiobel v. Royal Dutch Petroleum

Minulou středu Nejvyšší soud USA rozhodl jeden z nejsledovanějších případů posledních let. Soud prohlásil, že americká justice nemůže rozhodovat případy porušení lidských práv, které se staly v zahraničí a s USA nemají žádnou silnější vazbu. Rozhodnutí nicméně ponechalo dveře pro podobné žaloby částečně otevřené a to zřejmě s tím, že by v budoucnu mohly být za své činy souzeny také korporace. 

Případ Kiobel projednával Nejvyšší soud (SCOTUS) dvakrát. Poprvé to bylo v únoru 2012, viz můj starší post. SCOTUS tehdy rozhodoval o dvou propojených případech, ve kterých šlo o to, zda mohou být korporace a organizace obecně žalovány před americkými soudy pro porušování lidských práv v zahraničí, a to dle 200 let starého Alien Tort Statute (ATS). Po prvním projednání případu v roce 2012 SCOTUS rozhodl, že se celý případ vytáhne o úroveň výš. Nová otázka zněla, zda ATS vůbec umožňuje žalovat jednání, ke kterému došlo mimo USA a otázka na odpovědnost korporací tak byla v novém zadání ignorována.

Univerzální jurisdikce amerických soudů?

Ve svém rozhodnutí ze 17. dubna SCOTUS odmítl univerzální jurisdikci amerických soudů v případech, kdy neexistuje žádná silnější vazba na USA, nicméně (jak bývá jeho zvykem) položenou otázku poněkud zamlžil. Samotné rozhodnutí napsal předseda soudu Roberts, který argumentaci založil na domněnce proti extrateritorialitě („presumption against extraterritoriality“). Jde o interpretační princip, který říká, že Kongres v zásadě reguluje domácí americké záležitosti a pro opak musí svědčit jasně vyjádřený záměr zákonodárce. Účelem je přitom vyhnout se mezinárodním sporům v situacích, kdy by se USA snažily rozhodovat neamerické spory pomocí svých zákonů. Soud rozhodl, že domněnku proti extrateritorialitě nevyvrací ani text ATS a ani fakta případu Kiobel, který nemá žádnou silnou vazbu na USA („touch upon and concern“). To, že se akcie žalovaného obchodují na americké burze, že má v USA svoji informační kancelář a že své produkty prodává v USA silnou vazbou není.

K Robertsovi se připojili i soudci Alito, Kennedy, Scalia a Thomas, nicméně Alito a Thomas sepsali navíc separátní stanovisko, stejně jako soudce Kennedy. Obzvlášť Kennedyho konkurentní stanovisko je zajímavé, protože podtrhuje, že žaloby dle ATS nejsou uzavřenou kapitolou. Soudce napsal, že je stále otevřena “řada významných otázek ohledně dosahu a interpretace” ATS. Navíc, ”aplikace domněnky proti extrateritorialitě v budoucnu zřejmě bude vyžadovat další rozbor a vyjasnění”. Proč další vyjasnění?

Kind of strange

Jednak není jasné, co většinové stanovisko myslí testem „dotýkat se a týkat“ USA („touch upon and concern“). Jak silný vztah k USA musí případ mít, aby byla domněnka proti extrateritorialitě vyloučena? Také je potřeba poukázat na jinou větu ve stanovisku, která říká, že v případě Kiobel se „veškeré relevantní jednání“ událo mimo USA... Neznamená to ale v podstatě konec žalob jako byly dříve Sosa nebo Filartiga, kde „veškeré relevantní jednání“ bylo také mimo USA?

Svým zdůvodněním jde většinové stanovisko tak trochu mimo ostatní soudní precedenty v souvislosti s ATS a mnohé komentátory překvapilo. Například je zvláštní, proč soud vlastně „domněnku proti extrateritorialitě“ využil. Ta v podstatě znamená, že USA nechtějí aplikovat své zákony na zahraniční jednání jako v případě Morrison v. National Australia Bank z roku 2010, kde SCOTUS rozhodl, že americké zákony proti podvodům v oblasti cenných papírů nesahají na zahraniční jednání. Jenomže v případě Kiobel to je jinak. ATS je totiž jurisdikční zákon, který americkým soudům umožňuje aplikovat mezinárodní právo („law of nations“), ne americké právo, a to na případy porušení základních kogentních norem mezinárodního práva jako je zákaz mučení nebo genocidy. V takových případech by Amerika nevnucovala své zákony světu, ale umožnila uplatnit mezinárodní právo v případě, kdy si třeba pachatel genocidy užívá ukradené dolary na Floridě.

Navíc, zákon ATS byl přijat s tím, že by mohl umožňovat žaloby proti Američanům za jejich jednání v zahraničí, což dokresluje dopis amerického generálního prokurátora Bradforda z roku 1795, který se týká zapojení amerických občanů do útoků proti britské kolonii Sierra Leone. V takovém případě však použití „domněnky proti extrateritorialitě“ na zákon ATS nedává moc smysl, protože se zde extrateritorialita prostě předpokládá. A dále, zákon ATS byl přijat již v roce 1789, přičemž domněnka proti extrateritorialitě vznikla jako produkt americké justice až někdy v roce 1818.  Lze ji tedy vůbec aplikovat?

Custos Morum

Na podivnost většinového stanoviska upozornilo i třetí konkurentní stanovisko, které sepsal soudce Breyer (přidali se Ginsburg, Kagan a Sotomayor). Breyer by pro tento případ nepoužil domněnku proti etrateritorialitě, ale domněnku proti porušení mezinárodního práva (aka Charming Betsy Doctrine). Jedná se o předpoklad, že by stát mohl rozhodovat spor jen pokud by získání jurisdikce nešlo proti pravidlům mezinárodního práva – tedy jen, (a) když se jednání stalo na jeho území, (b) když je obviněný jeho občan, (c) nebo když je v sázce zásadní zájem státu. V případě Kiobel však soudce Breyer neshledal, že by byla některá z těchto podmínek splněna.

Případ Kiobel se nestal v USA a obviněnými nejsou Američané. A co třetí možnost? Žádný stát by sice neměl být morálním arbitrem světa („custos morum“), ale platí, že dle mezinárodního práva by se žádná země ani neměla stát útočištěm společných nepřátel lidstva („hostis humani generis“) jako jsou například viníci genocidy nebo v době přijetí ATS piráti. Americké soudy by tedy měly soudit případ Kiobel, pokud by se v USA skrýval např. pachatel vraždění – zájem státu by byl nedovolit jeho beztrestnost. Na základě této úvahy přitom operovaly americké soudy v podobných případech doposud, viz zmiňovaný Filartiga, Marcos nebo i Sosa. Nicméně, soudce Breyer takovou situaci v případě Kiobel nevidí. Obviněné jsou v tomto případě dvě cizí nadnárodní korporace, jejichž spojení s USA je velmi slabé – jejich akcie jsou (jako mnoho jiných) obchodovány na newyorské burze a mají v USA jen jakousi informační kancelář, kterou navíc vlastní jiná společnost. Takže obviněnými jsou cizinci. A jednání, kterého se měly dopustit, se stalo v cizině. Navíc, jednání se neměly dopustit samy, ale měli mu jen napomáhat („aiding and abetting“). V takovém případě se nejedná o situaci, kdy by se obviněný skrýval v USA a Amerika by neumožněním soudu zapříčinila jeho beztrestnosti.

Motáci

Ostatně, mít kancelář v USA by zřejmě nestačilo k zajištění obecné jurisdikce ani pro obchodní případy dle amerického práva. Soudce Breyer zde zmiňuje případ Goodyear Dunlop Tires v. Brown, což je velmi trefný odkaz, protože v roce 2011 SCOTUS rozhodoval dva případy na jurisdikci, nejen Goodyear, ale i případ Nicastro. Toto druhé rozhodnutí ukazuje, že SCOTUS dokáže sporné otázky nejen vyřešit, ale někdy i zamotat. Americká pravidla určení jurisdikce soudů jsou totiž i po mnoha desítkách let soudních sporů vcelku nejasná. Bude rozhodnutí Kiobel v rámci extrateritoriality hrát podobnou úlohu, jako Nicastro v otázkách personal jurisdiction?

Výsledek tak nejasný ale nakonec není. Všichni soudci SCOTUS se shodli, že případy bez jakékoliv silnější vazby na USA se dle ATS žalovat nedají (tzv. „foreign-cubed cases“). Neshodli se ale, jak určit, co je ona „silnější vazba“ na USA. Netřeba navíc zmiňovat, že nevíme, zda mohou být žalovány korporace a nevíme, zda může být žalováno za pouhé „napomáhání“ k porušení mezinárodního práva. Odpovědi na některé z těchto otázek se snad dozvíme brzy, SCOTUS totiž v pondělí rozhodl o tom, že se bude zabývat případem DaimlerChrysler v. Bauman.

Skvělé komentáře k případu od lidí jako Oona A. Hathaway (Yale), Marty Lederman (Georgetown) a dalších jsou na blogu SCOTUS nebo na blogu Opinio Juris. 

V dubnovém Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci vyjde tento text rozšířený o další postřehy, obzvlášť ohledně dalšího osudu žalob dle ATS.

Celý příspěvek

Lukáš Hoder: Válka v Iráku byla legální

Poněkud provokativní nadpis? Asi ano. Je zde nicméně desetileté výročí války v Iráku (2003), tak by jsme se mohli znovu podívat, jak to celé bylo. Zkusím ukázat, že v rámci dvacetileté historie sporu OSN v. Irák a s ohledem na složitost interpretace rezolucí Rady bezpečnosti OSN by válka v Iráku mohla být považována za legální. Mimochodem, otázka pravidel interpretace rezolucí Rady bezpečnosti je na celé věci to nejzajímavější. 

Nejdřív krátce sepíšu politické okolnosti války, pak už bude následovat víceméně legální pohled. 

Ochotní a schopní

Památník 2. světové války, Washington, DC

Válku v Iráku vyvolaly USA v době „inventury“ své bezpečnosti po teroristických útocích z 11. září 2001. Režim Saddáma Husajna nedokázala doložit zničení svých dlouholetých a zdokumentovaných zásob chemických a biologických zbraní a příliš se neměl ke spolupráci s inspektory OSN. Do roku 2003 již porušil asi 17 rezolucí OSN, takže trpělivost na straně USA nebyla velká. USA byly navíc na vrcholu své hegemonní moci po konci studené války a osobní i strategické motivy k vyřešení problému se Saddámem byly velmi silné (jak jsem napsal třeba zde).

Koalice států „ochotných a schopných“ Irák odzbrojit byla poměrně široká a čítala okolo 50 veřejných členů a poměrně dost dalších zemí bylo ochotno pomoci tajně (další desítky post hoc). Velká Británie tvrdý postup podporovala, Rusko a Čína oponovali a Francie lavírovala, nicméně aktivizovala svoji letadlovou loď, povolala rezervy a do velitelství U.S. Central Command na Floridě vyslala své generály. Vážně uvažovala, že se k akci připojí.

Problém s Irákem nicméně začal už v roce 1990, kdy Irák vojensky obsadil Kuvajt a s pomocí jeho ropy chtěl vyřešit svůj dluh po osmileté válce s Íránem. USA a dalším zemím se to nelíbilo a po několika měsících jednání vydala RB rezoluci 678, která autorizovala členy OSN k použití síly proti Iráku. Ten byl následně vojensky poražen a bylo uzavřeno příměří. V následujících třinácti letech pak RB vydala k Iráku nespočet dalších rezolucí, které většinou reagovaly na nedodržování podmínek příměří ze strany Iráku.

678

Základem k argumentaci ohledně legality války v roce 2003 jsou asi dvě desítky hlavních rezolucí, které Rada bezpečnosti k Iráku od roku 1990 vydala. Debatuje se například o rozsahu původní autorizace nebo o tom, zda mohla přežít více jak deset let od rezoluce 678. Nebudu zabíhat do podrobností, jen napíšu, že v případě Iráku byla v roce 1991 autorizace mimořádně široká (nebyla omezena jako v jiných případech) a byla pravidelně RB připomínána. RB například v rezoluci 707 v roce 1991 uvedla, že podmínky dle rezolucí RB (např. zbrojní kontroly) jsou zásadní pro obnovení míru a bezpečnosti a Irák je musí splnit. Navíc, RB v ostatních případech většinou buď autorizaci k použití síly proti státu výslovně zrušila (Bosna) a nebo autorizaci dopředu časově omezila (Rwanda). Nic takového v případě Iráku neudělala a autorizace nemohla jen tak zaniknout.

1441

Nicméně, bez ohledu na předchozí řádky, rezoluce 1441 z prosince 2002 odkázala na všechny předchozí rezoluce RB a především na klíčovou rezoluci 678. Dále uvedla, že Irák má poslední příležitost, aby splnil své závazky vůči OSN. RB prohlásila, že Irák neustále porušuje podmínky příměří z roku 1991 („in materiál breach“), a že pokud této poslední příležitosti nevyužije, bude čelit „vážným následkům“ („serious consequences“).

Rezoluce 1441 nicméně také stanovila, že další porušení závazků ze strany Iráku bude hlášeno Radě bezpečnosti, která dále „posoudí“ („consider“) situaci. Tyto věty (čl. 4, 12) měly zabránit možnosti automatického použití síly proti Iráku a ukazují pečlivou diplomacii a vyvažování. Členové Rady bezpečnosti se prostě dohodli, že spolu nesouhlasí, a rezoluci 1441 naformulovali přesně tak, aby vyhovovala oběma stranám. Zde se ukazuje složitost interpretace rezolucí RB, které jsou často spíše politickým dokumentem a mnohdy se na jejich tvorbě právníci ani nepodílí. Ostatně, co jsou to vlastně rezoluce RB z hlediska mezinárodního práva?

Přesto klíčový článek 12 rezoluce 1441 obsahuje dvě vodítka pro argument, že USA k vojenskému zásahu již druhou rezoluci nepotřebovaly.

a) Serious Consequences

Co znamená fráze „serious consequences“, když už ji RB do tak pečlivě tvořené rezoluce vložila? Fráze „serious consequences“ na jedné straně zřejmě nedosahuje úrovně slavného „all neccessary means“ (automatické použití síly), ale na druhé straně by ani neměla být jen prázdnou hrozbou.

Při detailnějším pohledu na historii jednání RB vůči Iráku najdeme dvě použití fráze „serious consequences“ nebo „severest consequences“ v podobných situacích (1993, 1997) a v obou případech po jistých konzultacích došlo bez další (druhé) rezoluce RB k použití síly proti Iráku. Pokud je tedy „all neccessary means“ kódem pro automatické použití síly, neznamená „serious consequences“ kód pro situaci, kdy je použití síly možné a to s ohledem na následující konzultace, nicméně již bez nutnosti další rezoluce? Členové RB si museli být vědomi, že termín „serious consequences“ už v případě Iráku s jistými následky použili...

Na přesné záznamy jednání diplomatů před deseti lety si ještě počkáme, nicméně velvyslanec Francie při OSN z roku 2003 Jean-David Levitte na jedné konferenci potvrdil, že rezoluce 1441 měla znamenat „agreement to disagree“. Prohlásil, že Američané k válce nepotřebují druhou rezoluci a dodal svá slova z roku 2003: „Let’s agree to disagree between gentleman, as we did on Kosovo, before the war in Kosovo…”

b) Consider

O zajímavém Levittově prohlášení mi řekla prof. Jane Stromseth, která patří mezi smetánku washingtonských právníků v otázkách mezinárodního práva. Posledních dvacet let pracovala na vysokých pozicích buď pro Bílý dům, Ministerstvo zahraničí USA nebo jako profesorka na Georgetown Law. U Stromseth jsem loni psal paper o metodách interpretací rezolucí Rady bezpečnosti a otázkou Iráku jsem se tam trochu zabýval. K debatě o Iráku Stromseth dodala: Klíčová bitva se udála o čl. 12 rezoluce 1441, kde se nicméně nakonec píše, že RB pouze „posoudí“ („consider“) situaci po zprávě zbrojních inspektorů. A to, že Irák podmínky rezoluce 1441 (tedy umožnění inspekcí) nedodržel, je zřejmé.

Jistě, je to poněkud nejistý argument, ale já bych dodal, že podobnou interpretaci použil i generální tajemník OSN Kofi Annan v roce 1998, a to v době, kdy Irák porušil rezoluci 1154. USA, VB a Francie následně vojensky zasáhli.

P.S.

Otázek na archivy z jednání před deseti lety nicméně zůstává mnoho, uvidíme, jestli se někdy otevřou. Třeba se postupně také vyjasní pravidla interpretace rezolucí RB a já mezitím odpublikuju ten paper. Zatím to ale vypadá, že vývoj směřuje jinam. Kam? To se dozvíte zde. ☺

Celý příspěvek

Mezinárodní trestní soud: politické a právní limity

Jeden z nejvýše postavených českých právníků v mezinárodním měřítku vystoupí tento čtvrtek na brněnském semináři Centra pro lidská práva a demokratizaci. Český soudce Mezinárodního trestního soudu v Haagu Robert Fremr bude společně s Kateřinou Uhlířovou z Právnické fakulty MU, která dříve působila například u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, hodnotit deset let existence přelomové instituce stíhající válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Hodnotit se budou jak úspěchy, tak i neúspěchy a pozornosti neujdou ani vysoké náklady, které tento projekt přináší.

 

Diskuse se uskuteční ve čtvrtek 6. prosince 2012 v 18:00 v místnosti č. 038 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, Veveří 70, Brno.

Celý příspěvek

Centrum pro lidská práva má nový web

Brněnské Centrum pro lidská práva a demokratizaci spustilo novou webovou stránku www.centrumlidskaprava.cz. Na ní najdete archiv Bulletinů, který Centrum každý měsíc vydává, studie nebo anglicky psaný pololetník Czech Republic Review of Human Rights. Centrum je od roku 2009 jedním z mála, ne-li jediným, akademickým odborným centrem v Česku, které se studiem lidských práv zabývá z pohledu práva a společenských věd. V letech 2009 až 2011 působilo v rámci Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity a od roku 2012 se osamostatnilo jako občanské sdružení. Nedávno se Centrum stalo prvním českým zástupcem v síti lidskoprávních center Association of Human Rights Institutes, která spojuje podobné projekty z celého světa.

Vlajkovou lodí Centra je měsíční Bulletin, který si za tři roky existence myslím vydobyl poměrně pozitivní přijetí u čtenářů. Před několika dny vyšlo říjnové číslo, kde najdete například reportáž ze zákulisí konference Forum 2000 nebo zprávu od českých zástupkyň v Benátské komisi Veroniky Bílkové a Kateřiny Šimáčkové z posledního zasedání tohoto významného orgánu Rady Evropy. Z tuzemska pak Bulletin referuje například o rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Celý příspěvek

Lukáš Hoder: Potřebujeme národně-bezpečnostní ÚOHS?

V USA, a od nedávna i v Německu či Číně, existují formalizované právně-politické procesy, které posuzují investice přicházející ze zahraničí z hlediska jejich možných národně-bezpečnostních rizik. Příkladem může být kauza odmítnuté čínské investice do amerického parku větrných elektráren nebo kontroverze okolo firmy Huawei. Tyto kontrolní mechanismy částečně připomínají práci regulátorů hospodářské soutěže, například zkoumáním míry kontroly domácího soutěžitele zahraničním investorem nebo možností ukládání podmínek pro uskutečnění investice. Jak takový proces funguje v USA? 

Poslední ruská vojenská doktrína z roku 2010 označila státy Severoatlantické aliance za největší nepřátele země, přesto ruský Lukoil s těsnými vazbami na Kreml v ČR mohutně investuje do strategické energetické infrastruktury. Podobně i čínský gigant Huawei, který je prý navázán na čínskou armádu a v USA sílí opatrnost vůči jeho údajnému špehování, takřka vládne dodávkám hardwaru v  českých telekomunikacích. Jsou v Česku vůbec nějaké právně-politické kontrolní mechanismy vůči rizikovým zahraničním investicím? Nejsou.

V USA jde o rozšířenou praxi s mnohaletou tradicí, specializovanými právníky a firmami, které v této oblasti dlouhodobě působí. Na Georgetown Law se například učí fascinující kurz, který letos vedli dva právníci z jedné washingtonské advokátní kanceláře, která radí zahraničním investorům, jak uspět před přísným Výborem pro zahraniční investice (CFIUS). Ten se skládá ze zástupců ekonomických a bezpečnostních ministerstev a agentur (např. tajné služby) a může posuzovat takřka každou větší zahraniční investici přicházející do USA (s výraznou výjimkou greenfieldů).

Nebezpečné vrtule

Před několika dny prezident Obama, jakožto nejvyšší instance v rámci CFIUS, veřejně odmítl investici čínské společnosti do parku větrných elektráren v Oregonu, což se stalo snad jen podruhé v historii Výboru. Takto spor většinou negraduje s ohledem na politickou citlivost a možné ekonomické dopady celé kauzy. Jde však o vhodnou příležitost, jak proces představit. Jsou snad větrné turbíny národně-bezpečnostním rizikem?

Kontrolní proces CFIUS je v praxi poněkud nejistý, tajný, ovlivnitelný politikou, neexistuje možnost soudního přezkumu a točí se v něm miliardy dolarů – jeho rámec je nicméně poměrně  jednoduchý. Výbor má možnost přezkoumat jakoukoliv zahraniční investici, která by mohla znamenat kontrolu americké firmy či její převzetí, pokud je tato transakce schopná ohrozit americkou národní bezpečnost. Definice jsou záměrně poněkud rozmazané, takže není přesně definované, co znamená „kontrola“ (je to spíše možnost výrazně ovlivnit důležitá rozhodnutí firmy) nebo co znamená „národní bezpečnost“ (existuje demonstrativní výčet, např. ohrožení strategické infrastruktury země).

Vše navíc ovlivňuje politika. CFIUS reportuje Kongresu, jehož jednotliví členové se mohou o proces zajímat a různě na členy Výboru působit. Možná si pamatujete na aféru s přístavy na Manhattanu, které měla koupit britská společnost s dubajskými vlastníky. Transakce údajně procházela Výborem relativně dobře a národně-bezpečnostní obavy byly řešeny, dokud se celá věc nezveřejnila a kongresmani začali na veřejnosti dávat silně najevo, že přístavy v New Yorku přece nelze prodat teroristům z Blízkého východu. 

Politika má v procesu tedy poměrně silný vliv, navíc i původ investice hraje roli. To co by se odpustilo Britům by se možná neodpustilo Francii nebo Izraeli (Což je překvapivé jen zdánlivě, vzhledem k případům špionáže francouzskými letuškami a izraelskými dvojitými agenty v USA.), a už vůbec ne Íránu nebo Číně.

TOP GUN

V čem je tedy investice do větrné elektrárny problematická? Větrný park, do kterého chtěla čínská firma investovat, totiž leží nedaleko vojenské základny námořnictva USA, kde se testují nové zbraně. Dle přednášek na Georgetown Law je právě tohle ten nejhorší možný scénář, který de facto nelze během jednání s Výborem vyřešit (tzv. mitigation). Problémem je tedy fyzická blízkost k citlivé lokalitě. 

Foto zde.

Podobné případy se samozřejmě objevily už dříve. V poušti v Nevadě stojí jedna z nejznámnějších vojenských základen USA, TOP GUN základna pro trénink amerických pilotů, kde je údajně skladována i jistá hi-tech vojenská specialitka, nicméně už asi tři čínské firmy se pokusily v okolí základny investovat. Vždy byly údajně překvapené, když jim bylo řečeno, že je poblíž vojenský objekt, a že by jejich koupi zlatých dolů poblíž základny CFIUS asi určitě neschválil.

Kromě výše uvedené situace však existuje řada možností a prostoru k jednání, která umožňují Výboru transakci problematickou z různých důvodů schválit. Je to například možnost auditů, záruk nebo i vytvoření nové „proxy“ americké firmy, skrze kterou je investice provedena a nadále spravována. Firmu vedou Američané s bezpečnostními prověrkami a dostávají se tak do kontaktu například s citlivými údaji. Zahraniční investor tak sice skrze svoji investici vlastní tuto proxy firmu, do jejího konkrétního jednání však detailně zasahovat nemůže. 

Do procesu CFIUS je možné přihlásit svoji plánovanou investici dobrovolně, nicméně Výbor může investice zkoumat také sám ze své iniciativy, a to i zpětně. Zde je tedy další podobnost s prací kontrolorů hospodářské soutěže. Řada investorů si proto rozmyslí, jestli se raději nepřihlásit „dobrovolně“ sám, protože náklady a případné sankce za dodatečné řízení před Výborem jsou mnohem větší. V procesu jde samozřejmě i o lobbing a public relations, protože jde často o citlivé investice ze zemí s nedobrou pověstí. 

Kupte si české ropné rezervy

Český stát nabízí zahraničním investicím rovné podmínky pro podnikání, ochranu před neférovým zásahem vlády a dokonce se nechá žalovat, pokud by si cizí investor myslel, že mu bylo ublíženo. Na druhé straně se však proti podezřelým investicím bránit neumí a snad ani nechce. Proces podobný tomu americkému byl před několika lety schválen v Německu skrze Zákon o zahraničním obchodu a platbách (Außenwirtschaftsgesetz) a zřejmě i v EU se něco podobného chystá, takže obdobný mechanizmus možná brzy přijde i do Čech. Mezitím snad ruské firmy nezískají úplnou kontrolu nad českou strategickou infrastrukturou a čínské firmy neovládnou celé telekomunikace v zemi.

Pak si snad i čeští studenti budou moci užít off-record historky z národně-bezpečnostních budoárů své země. V kurzu na Georgetown Law jsem byl takřka jediný zahraniční LL.M. mezi bývalými právníky ze CIA či FBI, kteří se nebáli vyprávět anekdoty například o bývalém národně-bezpečnostním poradci prezidenta, který si vzal ze sejfu tajné dokumenty a schoval je v ponožkách a trenýrkách na stavbě v centru města, o špionáží letušek nebo hlouposti ředitele CIA, který měl na svých nezabezpečených počítačích připojených doma k internetu asi 17 tisíc stránek tajných dokumentů.

Text vychází z kratšího článku pro iHNned z 13. října 2012.

Celý příspěvek

Fulbright fotostory I: Obama snídá v devět

Pro zájemce o americkou i mezinárodní politiku je Washington rájem. Přes nabitý program na Georgetown Law se mi za rok podařilo třeba vidět osobnosti jako Robert Kagan a Charles Krauthammer, o kterých jsem dřív jen psal články, potřást rukou Billu Clintonovi, udělat rozhovor s Madeleine Albright pro Lidové noviny nebo promluvit s Václavem Klausem. Během roku jsem občas psal na blog Politica Mundi, tak pro tento post vyberu některé highlighty a opatřím fotkami. První díl je tedy o politice a ještě jednu fotostory o cestách po USA bych snad vyvěsil během října. 

O výpravě na slyšení před Nejvyšším soudem USA jsem zde již psal, stejně tak o asistování na Georgetown Law, tak myslím nebude na škodu se právu tentokrát vyhnout.

Obama snídá v devět

Washingtonské knihkupectví Politics&Prose pravidelně pořádá autogramiády s celebritami a politiky, tak se mi podařilo vidět a krátce promluvit například s Billem Clintonem či Madeleine Albrightovou. Hlavní dojem ze setkání s Clintonem byl ten, že jeho ruce byly neuvěřitelně jemné a jeho tvář překvapivě stará. Už to není žádný mladík, který vyvádí se stážistkami. Fotit se sice nenechal, svoji novou knihu ale rád prodal a podepsal.

Jak jsem již na JP psal, web Politico sleduje washingtonské dění velmi podrobně, a dokonce často publikuje i denní program prezidenta Obamy. Jednou jsme se proto vypravili na exklusivní terasu Hotelu W s výhledem na Bílý dům a Washington Monumet, protože dle Politico měl Obama v jedenáct hodin v helikoptéře přistát na jižním trávníku. 

Vrtulník Marine One se skutečně objevil, roztřesené video a krátký komentář jsem vyvěsil v červnu na Politica Mundi.

Madlenka v synagoze

Madeleine Albright letos dostala nejvyšší americké civilní vyznamenání a napsala knihu o svém dětství, emigraci a politice třicátých a čtyřicátých let. Asi právě proto byla ochotná mi poskytnout rozhovor pro Lidové noviny, kde se o své knize i mezinárodní politice rozpovídala (část rozhovoru viz Politica Mundi). 

Knihu, která by měla vyjít během několika dní v ČR, jsem pro LN recenzoval. Je to skvělé a silné čtení. Až drastické jsou scény, kdy Albright podle archivních materiálů rekonstruuje osudy svých příbuzných, data a okolnosti jejich odjezdu do koncentráků, jejich osudy v Terezíně a okolnosti jejich smrti – zastřelení kdesi u kolejí v Polsku nebo smrt v nacistických plynových komorách. Albright samozřejmě popisuje i své vzpomínky na Beneše, Jana Masaryka a další politiky, ke kterým jakožto dcera československého diplomata Josefa Korbela měla poměrně blízko. Knihu doporučuji, jde o skvělé čtení, které občas připomíná nervy drásající projekt Příběhy 20. století. 

Condi Rice, hvězda z Alabamy

V dubnu jsem měl možnost se jít podívat na projev další bývalé ministryně zahraničí Condoleezze Rice v Heritage Foundation. Kromě komplexního politického projevu Condi také přesvědčila, jaké charisma a eleganci může mít ministr zahraničí. A po americku také připomněla svůj vlastní osobní příběh, když mluvila o výhodách americké demokracie. Děvče z Birminghamu v Alabamě, nejvíce segregovaného velkého města v USA, které nemohlo ani do kina pro bílé, dokázalo, že když se chce, jde to dotáhnout až na ministryni zahraničí. 

Svoji sbírku ministrů zahraničí jsem pak doplnil sledováním projevu Colina Powella u Kapitolu během koncertu při příležitosti Memorial Day.

„Europe is very lucky, Europe has Vaclav Klaus.“ (Milton Friedman)

Václav Klaus v konzervativní Heritage Foundation přednesl kritiku EU a připomněl 90. léta v ČR, kdy se prý jakožto premiér přesvědčil, že monetární unie v Evropě fungovat bez společné politické a fiskální unie nemůže. Slova o Klausovi jakožto zachránci Evropy prý Friedman pronesl na Stanford University v roce 1997 a mělo se jednat o to, že když Klaus dokázal rozpustit československou měnovou unii, měl by to zvládnout i s Eurem... 

Ke Klausovi se dalo dostat a krátce s ním promluvit, po případném airsoftovém útoku dle vzoru Chrastava bych ale zřejmě nevyvázl tak snadno...

King

Na podzim 2011 otevřel prezident Obama nový památník Martina L. Kinga Jr., který se tyčí poblíž Washington Monument. Na Politica Mundi jsem psal o kontroverzi spojené s citáty vytesanými na památníku Kinga a vícekrát i o slavné Obamově řeči s „ohýbáním oblouků“.

King kouká přes rybník a park na památník Thomase Jeffersona, který přestože sepsal americkou Deklaraci nezávislosti, nedokázal (zřejmě z politické nutnosti) zrušit otroctví a sám (snad z ekonomické nutnosti?) mnoho otroků vlastnil na svém sídle v Monticellu ve Virginii.

Ještě pro zájemce o konzervativní Ameriku: krátce dojmy z debaty s Charlesem Krauthammerem a z projevu Marca Rubia. A také odkaz na mé fotky z Washingtonu na facebookové stránce Global Politics. 

A na závěr ohňostroj, jak se patří... 4th July style.

Celý příspěvek

Nesnesitelná lehkost testu „unwilling or unable“

Použití síly proti nestátním aktérům patří mezi nejkontroverznější a nejčastěji diskutovaná témata v rámci mezinárodního práva veřejného poslední dekády. Je to myslím dáno především možností pozorovat proměnu mezinárodního obyčejového práva takřka v přímém přenosu. Základním tématem těchto diskusí v rámci jus ad bellum je otázka, jak ospravedlnit použití síly proti nestátnímu aktérovi, který se skrývá na území jiného státu. Řada států (např. USA) a mnozí odborníci tvrdí, že takové použití síly je legální díky využití tzv. „unwilling or unable“ testu. Konkrétní parametry testu ale nikde nenajdete a nezbývá vám než hledat inspiraci v archivech a test zkusit upřesnit, jako to udělala Ashley Deeks z Columbia Law. 

Boj proti nestátním aktérům jako jsou teroristé výrazně proměnil moderní světové armády po konci studené války. Přestože rozhodující bitvy 21. století se zřejmě odehrají na moři, využití bezpilotních letounů nebo boj proti povstalcům znamenaly proměnu strategického uvažování o válce. Podobně zajímavým rozvojem prošlo i mezinárodní právo, například v otázkách spojených se zásahy amerických bezpilotních letounů v Pákistánu či v případě zásahu proti Bin Ladinovi. Jak USA takové zásahy zdůvodňují?

Jedná se o úvahy jus ad bellum, nikoliv nad tím, zda jde o IHL nebo IHRL, či zda je to dle užitého práva legální. K tomu viz např. zde.

Především

První otázkou je, zda nestátní aktéři mohou vyvolat ozbrojený útok dle Charty OSN. Mezinárodní soudní dvůr (MSD) v Haagu sice v několika případech signalizoval, že pouze stát může být odpovědný za ozbrojený útok (naposledy např. rozhodnutí Wall nebo Kongo v. Uganda), interpretace Charty OSN a praxe států naznačují něco jiného. Dle článku 2, odstavce 4, Charty OSN se musí státy vyvarovat použití síly v mezinárodních vztazích, ale na druhé straně článek 51 neříká, že pouze státy mohou být odpovědné za ozbrojený útok. Navíc, po útoku al-Káidy potvrdila Rada bezpečnosti OSN i státy NATO právo USA na sebeobranu. Ostatně v tomto smyslu existuje mnohaletá praxe států sahající až k známému případu lodi Caroline.

Další otázkou je, zda použití síly nestátním aktérem dosáhne hranice ozbrojeného útoku dle Charty OSN. Mezi články 2(4) a 51 totiž existuje jistá mezera. Jak potvrdil MSD v případu Nicaragua, “pojem ozbrojený útok, který ospravedlňuje sebeobranu dle článku 51, není shodný s použitím síly zakázaného v článku 2(4).” (Lubell 2010: 75) Jinými slovy, stát postižený použitím síly, které nedosahuje hranice „ozbrojeného útoku“ dle článku 2(4) nemůže využít právo na sebeobranu, které je vázáno právě jen na ozbrojený útok. Co může stát v takovém případě dělat? Kromě vachrlatého konceptu „vynucení práva“ (law enforcement), který tvrdí, že například v případě pirátství či terorismu se jedná o univerzálně postižitelná jednání odporující jus cogens a státy jsou povinny zasáhnout, jim zřejmě zůstává jen arumentace, že útok nestátního aktéra skutečně dosáhl hranice ozbrojeného útoku dle Charty. Ostatně, MSD již prohlásil, že i jediný útok na jednu loď může znamenat ozbrojený útok (Oil Platform), a zdá se, že i několik menších útoků může dohromady dosáhnout kýžené hranice. MSD se touto otázkou sice již několikrát zabýval, ve dvou případech však neměl dostatek informací nebo jednotlivé strany sporu nebyly schopné svá tvrzení dokázat a v případě Kongo v. Uganda Soud jen prohlásil, že “i kdyby tato série politováníhodných útoků mohla mít kumulativní charakter, stále zůstanou nepřičitatelné Kongu.” Taková formulace by mohla naznačovat, že tato možnost je snad otevřena. 

Jak může poškozený stát reagovat? Dle mezinárodního obyčejového práva podpořeného rozhodnutím MSD jsou státy povinny vyvarovat se podpory nebo tolerování “organizované činnosti na svém území směřující ke spáchání takových aktů ... které zahrnují hrozbu nebo použití síly.” (viz zde) Takže “státy, které poskytnou pomoc nebo se nepokusí zabránit nestátním aktérům provést jejich plány, poruší mezinárodní právo a tudíž ponesou zodpovědnost.” (Lubell 2010: 39-40) To však neznamená, že státy jsou oprávněny k použití síly na území jiného státu a právě zde existuje poměrně výrazný rozpor v názorech mezinárodních právníků, jaký je stav mezinárodního obyčejového práva a jak moc se tato pravidla změnila za poslední dvě dekády. Dle jednoho názoru mohou státy zasáhnout na území jiného státu, kde sídlí například teroristé, pokud tento stát není „ochoten nebo schopen“ sám hrozbu zneškodnit. Mnozí však tento posun v regulaci použití síly nesdílí a použití síly omezují pouze na dvě výjimky dle Charty OSN.

Ochoten nebo schopen?

Test „ochoten nebo schopen“ reflektuje dle Ashley Deeks a dalších stará pravidla práva neutrality, která umožňují útok proti nepříteli, který odmítne vyhlásit vlastní území za neutrální, nebo který není ochoten nebo schopen zabránit ostatním bojovníkům, aby využívali jeho území k vojenské činnosti. Tento test je poměrně neurčitý a podpořený relativně omezeným počtem států, které jej zmínily při legitimizaci svého použití síly, nicméně stojí v centru legálního zdůvodnění používání bezpilotních letounů USA v zahraničí a prezident Obama se na něj odkázal i při vysvětlování zabití Usámy bin Ladina, který byl zastřelen v Abotádu bez vědomí pákistánské vlády.

Deeks svoji snahu o upřesnění testu sepsala v článku „Unwilling or Unable“: Toward a Normative Framework for Extra-Territorial Self-Defense, který na jaře prezentovala na Georgetown Law v semináři, o kterém jsem již na JP psal. Text popisuje test, sleduje jeho kořeny do práva neutrality a na základě praxe států za posledních dvě stě let navrhuje řadu substantivních a procedurálních faktorů, které by státy měly použít, když se do podobné situace dostanou. Deeks pak své faktory využívá na příkladu použití síly Kolumbií v Ekvádoru proti místním protikolumbijským rebelům z roku 2008. 

Principy, které Deeks navrhuje a dále rozvíjí jsou následující: (1) prioritize consent or cooperation with the territorial state over unilateral uses of force, (2) ask the territorial state to address the threat and provide adequate time for the latter to respond, (3) reasonably assess the territorial state’s control and capacity in the relevant region, (4) reasonably assess the territorial state’s proposed means to suppress the threat, and (5) evaluate its prior interactions with the territorial state.

Samo upřesnění testu od Deeks se mi zdá poněkud naivní a nemyslím, že státy budou ochotny se podobnému procesu podřídit, nicméně Deeks se dostalo tvrdé kritiky i za samotné použití a obhajobu testu. Například K. J. Heller její článek drtí na hlavní tezi, tedy že tento standard vlastně mezinárodní právo vyžaduje.

Instead, Deeks relies on a mistaken understanding of neutrality law, provides little more than a few isolated examples of extraterritorial attacks that have ostensibly been justified under the “unwilling or unable” rubric, and ignores all of the contrary examples.

Heller říká, že Deeks vlastně nedoložila, že jde o zvyk v rámci mezinárodního práva. Navázat platnost testu na právo neutrality nelze a sama Deeks jeho využití státy dokládá jen na devíti příkladech skrze historii. To je opravdu málo.  Mezinárodní právo se za poslední dekádu v této věci zřejmě posunulo za Nicaragua case MSD, ale je otázka, jestli je možné ospravedlnit tak velký krok. Podle Hellera tento posun nepodpořil ani Christian Tams, ani Tom Ruys, dva právníci, kteří praxi států a opinio juris sledují nejbedlivěji.  

Tams concludes that state attribution is still required, but can be satisfied by something less than Nicaragua‘s “effective control” of the NSA.  And Ruys concludes that “[d]e lege lata, the only thing that can be said about proportionate trans-border measures of self-defence against attacks by non-State actors in cases falling below the Nicaragua threshold is that they are ‘not unambiguously illegal’.”

Celý příspěvek

Four more years? Stav americké prezidentské kampaně

Porazit ve volbách amerického prezidenta po prvním funkčním období je takřka nemožné. Za posledních 80 let se to podařilo pouze dvakrát, a to těžkým vahám jakými byli Ronald Reagan a Bill Clinton. Prezident Obama sice vládu přebíral v době ekonomické krize, nicméně je otázka, zda jeho politika uspěla. Americký kapitalismus zvyklý na cyklické propady a růsty zažívá totiž nejpomalejší ozdravění od dob druhé světové války a svádět vše na Bushe už moc nefunguje. Jaké jsou Obamovy vyhlídky? A co nabízí republikán Mitt Romney? 

Washington je město zaslíbené politice, jak na Jiném právu ještě potvrdím. V baru můžete popíjet s mágy volebních kampaní, kteří před lety v Praze radili bývalému šéfovi socialistů Paroubkovi, potkáte politiky, lobbisty nebo právníky z Bílého domu. Informací je také více než dost. Například noviny The Hill sledují každé vrznutí židle v Kongresu, The Weekly Standard stále udává tón konzervativních debat a na webech Politico nebo Real Clear Politics najdete vše, o čem se mluví. Jde o fascinující divadlo.

Proti proudu

Reagan, ikona konzervativců a patrně nejoblíbenější republikánský prezident minulého století od dob divokého Theodora Roosevelta. Clinton, zázračné „Comeback Kid“ z Arkansasu a nejlépe hodnocený demokrat od dob Kennedyho, se kterým si jako mladík potřásl rukou před Bílým domem.  Může se Mitt Romney vetřít mezi tuto smetánku? Zřejmě ano, drobně totiž vede poslední průzkum veřejného mínění deníku Washington Post, i když třeba podle RealClearPolitics vede Obama. Jak ale Romneyho situace vypadá z dlouhodobějšího pohledu?

Jak napsal jeden z nejvlivnějších washingtonských komentátorů William Kristol, obávaný neokonzervativec a syn slavného otce, Romney jde proti proudu. Vyzyvatel prezidenta usilujícího o znovuzvolení má totiž většinou jasnou strategii, pokud se zemi ekonomicky nedaří, a to soustředit pozornost na neúspěchy dosavadního prezidenta. Udělat z voleb referendum o prezidentovi, nikoliv otázku volby mezi dvěma alternativami. Jenže výběrem Paula Ryana jakožto viceprezidentského kandidáta zaměřil Romney debatu právě na svůj program, na zdravotnictví, na rozpočet. Ryan je totiž šéfem rozpočtového výboru v Kongresu a před nedávnem prezentoval komplexní návrh rozpočtu pro USA. Romenyho strategie byla nicméně prozatím relativně úspěšná. V den oznámení své nominace Ryana zaostával Romney za Obamou v RealClearPolitics průměru všech relevantních průzkumů preferencí o celých 5 procent. O dva týdny později už to bylo jen jedno procento.

Zdravotnické poplatky a řecký scénář

James Carville, stratég Clintonovy prezidentské kampaně proti Bushovi sr., vyvěsil v roce 1991 v jeho volební centrále plakát se třemi hesly: 1) Change vs. more of the same, 2) The economy, stupid, 3) Don't forget health care. Jaká témata vytáhli Romney a Ryan letos? Stejná jako Clinton před lety. Vedle imigrace a „social issues“ jsou to totiž esa, kterými v posledních letech hrála například i levice a pravice v Česku.

Ekonomika je přirozeně hlavní téma, a to především nezaměstnanost a státní dluh USA, který se za čtyři roky Obamovy vlády zvýšil asi o 5 biliónů dolarů. Objevují se tak stále častěji debaty o „řeckém scénáři“, navíc posílené neschopností demokratů schválit rozpočet. Tradiční recept republikánů, tedy snižování daní a startování ekonomického růstu, je však poněkud pochybný. Efekt daňových pobídek není rychlý a v době velkých deficitů je mimo zvyšování daní možné jen škrtat. Republikánské duo však stále přesně neřeklo, kde přesně škrtat, a které daňové výjimky zrušit. Také za to dostaly pěkný „kartáč“ od demokratů na jejich nominačním sjezdu v Charlotte minulý měsíc. Skvěle se k tématu vyslovil Bill Clinton ve svém excelentním projevu, který mimochodem stojí za zhlédnutí. Sice trvá asi padesát minut, ale je to ukázka dokonalého řečnického a politického řemesla. Na pódium přišel za zvuků své takřka oficiální hymny z 90. let „Don’t  Stop Thinking About Tomorrow“, naprosto skvěle představil Obamův program a na odchodu z pódia mu za ovací publika překvapivě vyšel vstříc prezident Obama, přičemž oba dřívější rivalové s rukama okolo ramen odešli do zákulisí. Lekce z politického marketingu. K tomu více v mém rozverném textu pro Politica Mundi.

Kampaň však pokračuje dál. Tvrdá debata se vede i o další podobu zdravotnictví. Obamovi se vyčítá, že kvůli svému projektu zdravotního pojištění „pro všechny“ (tzv. Obamacare) zanedbal starost o tvorbu pracovních míst a zbytečně rozjitřil již tak polarizovanou politiku ve Washingtonu. Romney prohlásil, že jakožto prezident by Obamacare zrušil a obvinil Obamu, že peníze na Obamacare vzal z populárního programu Medicare, který zajišťuje pojištění například pro seniory. Republikáni by však stejnou částku zřejmě použili na snížení deficitu rozpočtu, proto je otázka, jak férová debata se v tomto bodu vede.

Battleground states

Republikáni zatím nedokázali svůj program podrobněji rozkrýt a zdá se, že jejich kampani na národní úrovni trochu dochází dech. Rozhodující je však pohled na jednotlivé nerozhodnuté státy, protože větší část USA je již buď červená nebo modrá. Klíčovými bojišti stále zůstává asi devět států včetně Virginie, Floridy, Ohio atd. Právě tyto „battleground states“ jsou klíčové a národní debata v nich často není rozhodující. Příkladem může být Virginie. Politolog Jeremy Mayer z George Mason University, který na Georgetownu měl o volbách přednášku, napsal krátký článek o tom, proč si myslí, že právě Virginie bude zásadní a doporučil Romneymu vybrat populárního kongresmana Erica Cantora z Virginie jako svého viceprezidenta. To se sice nestalo, ale Romney představil svého „parťáka“ Paula Ryana právě ve Virginii, a to na letadlové lodi. Zbrojní průmysl je ve Virginii důležitý zaměstnavatel a celá symbolika tak ukazuje, jakými způsoby se kandidáti snaží prosadit.

Marco Rubio, původně zvažovaný kandidát na Romneyho viceprezienta.

 V polovině září 2012 se nicméně opravdu zdá, že se republikánskému duu Romney-Ryan moc nedaří Obamu zřetelně dotáhnout a přeskočit. Kvůli své neochotě více rozkrýt svůj program se občas v konkrétních bodech dostávají do defenzivy a nezbývá jim již moc času ani příležitostí, jak prezidenta překvapit. Jednou z posledních budou politické debaty, na které je Romney velmi dobře připraven. Obama je sice dobrý debatér, ale někdy je považován za příliš koženého a pedagogického, takže vše bude záležet i na jeho momentální formě. Také v zahraničí se může stát cokoliv. V poslední době to byl například útok na americkou ambasádu v Libyi a smrt ambasadora... že by Obama zažíval svůj „Jimy Carter moment“?

Celý příspěvek

Nejdůležitější lekce amerického ústavního práva poslední dekády

Jak vědí i pozorní diváci filmů o Batmanovi, jedním z hlavních dilemat boje s mezinárodním terorismem poslední dekády byl konflikt mezi svobodou a bezpečností. Tedy otázka, jak moc lidská práva omezíme v zájmu zajištění bezpečí. Jaký je v současnosti stav této debaty v USA? Lidskoprávní aktivisté sice před Nejvyšším soudem USA vyhráli případy jako Rasul a Boumediene, věznice na Guantánámu však stojí dál a už to vlastně ani nikomu moc nevadí. Jack Goldsmith, profesor na Harvard Law a bývalý vysoce postavený právník Bushovy administrativy, v tomto zdánlivě paradoxním vývoji vidí nejdůležitější lekci amerického ústavního práva poslední dekády.

Zdá se, že na začátku druhé dekády Války proti terorismu dosáhla americká odborná i laická veřejnost jisté rovnováhy v debatě ohledně boje s radikály. Mučení zůstává tabu, teroristé mají nárok na lidské zacházení a spravedlivý proces, ale dlouholeté držení těch nejnebezpečnějších teroristů bez soudu a procesy před vojenskými komisemi jsou již zřejmě akceptovány. Mezi komentátory této rovnováhy se nedávno se svou knihou a články přidal i Jack Goldsmith.

Prezidentský synoptikon

Jack Goldsmith během své přednášky na Georgetown Law na jaře 2012 představil svůj koncept „prezidentského synoptikonu“, který vyjadřuje, jak moderní technologie (internet, kamery, odposlechy) vytvořily jistou rovnováhu sil mezi teroristy, vládou a občany. Teroristé sice díky technologiím získali mnoho možností, jak na své cíle útočit, ale vlády mají také nové způsoby obrany, přičemž jsou zároveň kontrolovány ze všech stran, jestli své moci nezneužívají. Goldsmith takto ilustruje neustálé vyvažování v rámci amerického politického systému, který se po mimořádném posílení exekutivy za Bushovy první administrativy opět stabilizoval již během jeho druhého funkčního období, takže Obamovi již nezbylo tolik démonů, proti kterým by mohl bojovat.

I přes odpor mocných členů Bushovy vlády byl absolutní zákaz mučení v USA potvrzen, a to i v případě katastrofické hrozby terorismu. Americký synoptikon v případě mučení zafungoval, mezinárodní kritiku často umožnil například zveřejněním informací nebo debatou nad přelomovými rozsudky Nejvyššího soudu a postupně omezil mnohé pravomoci, které si exekutiva v několika letech nejistoty po 11. září 2001 nově vydobyla. Goldsmith tvrdí, že vzhledem k interním postihům v rámci CIA se například použití tzv. waterboardingu nemůže v USA opakovat, protože ani armáda, ale ani tajné služby v čele se CIA, již prý nejsou ochotny nekriticky naslouchat vládním právníkům a riskovat postih vůči svým lidem. Otázkou nicméně je, zda k opakování podobných přehmatů a rozšíření mimořádných pravomocí de facto nedochází v jiných případech, například v rámci cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny.

Každotýdenní Faculty Colloquium na Georgetown Law, kam jsem se  spolu s pár J.D. studenty dostal jako jediný LL.M. greenhorn. Kolokvium organizuje Carlos Vázquez, profesor na Georgetown Law a člen U.N. Committee on the Elimination of Racial Discrimination.  Věhlasné hlavy amerického ústavního a mezinárodního práva si na kolokviu kritizují vlastní texty. Od studentů se očekává to stejné, což nebývá úplně jednoduché. Na fotce např. Jack Goldsmith (Harvard), Ruth Wedgwood (Johns Hopkins), Marty Lederman (Georgetown), Jane Stromseth (Georgetown) a další.

Guantánamo je ok

Situace je nicméně komplikovanější, co se týče vojenských komisí určených pro souzení teroristů a dlouhodobých detencí lidí bez jejich formálního obvinění. Zdá se, že po čtyřech letech Obamovy administrativy nejen americká politická a právní elita, ale i mezinárodní společenství akceptovalo nutnost těchto institutů pro dlouhodobý boj s terorismem. Hlavní argument Goldsmithe, který jej nazývá nejdůležitější lekcí v rámci amerického ústavního práva poslední dekády, je ostatně ten, že k tomuto konsensu přispěli i liberálové a obhájci lidských práv jako Michael Ratner. Ti však svůj boj po deseti letech považují za prohraný.

Lidskoprávní aktivisté na jedné straně vyhráli případy před Nejvyšším soudem USA jako Rasul a Boumediene, které vedly k propuštění asi 700 z původních 900 vězňů na Kubě a soudy navíc stanovily přísné podmínky pro vojenské komise či tvrdé standardy práva na spravedlivý proces. Výsledkem však na druhé straně nebylo zrušení Guantánama, ale jeho legalizace a legitimizace. Jak uvedl soudce Kennedy v rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Boumediene, ve kterém označil původní Bushův zákon o vojenských komisích za protiústavní: „Naše rozhodnutí nepodrývá pravomoci exekutivy jakožto vrchního velitele vojsk. Naopak, výkon těchto pravomocí je obhájen, nikoliv nahlodán, když jsou potvrzeny soudní mocí.“ Po jedenácti letech války proti terorismu tak na Kubě zůstává až 170 vězňů bez soudního procesu nebo obvinění, někteří jsou souzeni vojenskými komisemi a dalších asi 2000 vězňů je drženo v Afghánistánu.

Konec války s terorismem je navíc i po jedenácti letech stále v nedohlednu, i když s takřka zdecimovaným velením al-Káidy a stahováním západních vojsk z Afghánistánu se „mír“ snad blíží. Obamův „boj s al-Káidou“, jak jeho administrativa přejmenovala Bushovu „Válku proti teroru“, nicméně na existenci „války“ staví své zdůvodnění legálnosti cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny, proto přílišný spěch s vyhlašováním příměří očekávat nemůžeme.

Teroristy držené na Guantánamu tak zřejmě nečeká brzké propuštění, i když Obama svým věrným během prezidentské kampaně v roce 2008 slíbil jeho zrušení „do jednoho roku“. Stal se pravý opak a věznice na Kubě se má čile k světu. Náměstek ministra obrany USA odpovědný za Guantánamo se tak může chlubit studentům na Georgetown Law, že na diskuse o vhodných standardech zacházení s vězněnými teroristy si jej teď zve i Mezinárodní výbor Červeného kříže.

Lukáš Hoder s podporou Fulbrightovy komise absolvoval mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize, kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.

Tento text vychází z obsáhlejšího článku, který vychází v sobotních Lidových novinách 8. září 2012. Celý příspěvek