Vyloučení ruských a běloruských sportovců z mezinárodních soutěží: nezbytná reakce na válku, nebo diskriminace a kolektivní vina?

Ruská invaze na Ukrajinu vyvolala reakce v mnoha oblastech společenského života, sport nevyjímaje. Mezinárodní sportovní organizace v zásadě vymazaly Rusko a jeho strategického partnera Bělorusko ze světové sportovní mapy. Zbavily je práva na organizaci mezinárodních sportovních soutěží a pozastavily členství jejich sportovních organizací, týmů a klubů. Většina z nich zároveň neumožňuje ruským a běloruským sportovcům startovat v jejich soutěžích, a to ani jako neutrálním. Tím se sportovní organizace primárně snaží chránit integritu sportu a bezpečnost sportovců. Zároveň doufají, že přispějí k míru tím, že přimějí Rusko ukončit válečný konflikt, aby se mohlo vrátit na mezinárodní sportovní scénu. Je to nezbytná reakce na válku, nebo nepřípustná diskriminace na základě státní příslušnosti a kolektivní vina?

Celý příspěvek

Slavomíra Henčeková: Ještě jednou k anexi Krymu a ke svobodě projevu hoteliéra (tentokrát z Německa)

V ne příliš dávné době vzbudil rozruch nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3212/18 – Právo na svobodu projevu v rámci podnikání (anexe Krymu), o kterém psal následně Robert Zbíral i zde na Jiném právu a ještě dříve Štěpán Paulík, Kamila Abbasi a Svatava Veverková zde na Právo21 a mnozí další na sociálních sítích nebo někde jinde (jako např. Jan Wintr zde, nebo např. zde na České justici). Reakce byly zejména kritické.

V mé ne příliš dávné práci na analytickém oddělení Ústavního soudu jsem v uplynulém měsíci narazila na jedno, resp. dvě rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, které se domnívám, že by v debatě k tomuto rozhodnutí měla ještě zaznít. A tak jsem se rozhodla vám, věrným čtenářům Jiného práva, poskytnout rozbor tohoto rozhodnutí, který byl i součástí únorového bulletinu, který pravidelně vydává analytické oddělení Ústavního soudu, a nadto připojit několik vlastních poznámek, které se do bulletinu nevešly a ani vlastně úplně nehodily. Bude to dlouhé, ale snad i zajímavé, tak odpusťte.

Celý příspěvek

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-22/18 TopFit a Biffi: horizontální přímý účinek volného pohybu občanů EU, ospravedlnění přímé diskriminace, sport a právo být národním mistrem

Soudní dvůr vyhlásil ve čtvrtek 13. června 2019 rozsudek ve věci TopFit a Biffi (C-22/18), ve kterém vyložil články 18, 21 a 165 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) tak, že brání pravidlu soukromého sportovního spolku, podle kterého se státní příslušník členského státu EU může zúčastnit národního seniorského mistrovství jiného členského státu, ve kterém dlouhodobě pobývá, pouze mimo soutěž a nemůže se tím pádem stát národním šampionem, ledaže je toto omezení odůvodněno objektivními důvody přiměřenými sledovanému cíli. Soudní dvůr umožnil poprvé v historii sportovcům dovolávat se vůči soukromým sportovním spolkům článku 21 SFEU, který zaručuje občanům EU právo svobodně se pohyhovat a pobývat na území EU, čímž tomuto ustanovení přiznal horizontální přímý účinek. Soudní dvůr zároveň připustil ospravedlnění přímé diskriminace na základě státní příslušnosti i jinými důvody než těmi, které nabízí primární nebo sekundární právo EU.

Celý příspěvek

Anexe Krymu a „lustrování“ Rusů v ostravském hotelu: Pokus o (abstraktní) obhajobu výroku nálezu II. ÚS 3212/18

Disclaimer: Působím na čtvrtinový úvazek jako asistent Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje komentovaného nálezu.  O věci jsme v „našem“ týmu v obecné rovině dosti intenzivně diskutovali už od samého počátku. Přiznávám, že jsem se mírně klonil k doporučení stížnost zamítnout. Soudce zpravodaj sám ovšem připravil koncept vyhovujícího nálezu (včetně odůvodnění), který jsem stejně jako ostatní asistenti kriticky písemně i ústně okomentoval. Konečná verze nálezu se od konceptu lišila pouze v jednotlivostech.  
---
Na úvod si dovolím osvětlit motivaci k sepsání tohoto příspěvku. K nálezu se již vyjádřila tak půlka republiky. Všem kolem rozhodování věci se motajícím osobám byla po celou dobu zřejmá její ožehavost. Naplňuje se mnou po přečtení konceptu obávaná hrozba, že „tetička z Hulína“ si ze zkratkovitých zpráv sdělovacích prostředků (či ještě hůře výkřiků na sociálních sítích) o nálezu odnese mylnou informaci, že Ústavní soud umožnil podnikatelům libovolně kastovat zákazníky. Mým cílem ale není ovlivnit širší veřejnost, rád bych reagoval zejména na četné příspěvky z právnické obce. Popravdě jsem snad až na Karla Šimku neviděl vyjádření právníka, který by se za nález postavil. Tuto menšinu se vším respektem ke svému nadřízenému bohužel nerozšířím. Odůvodnění nálezu považuji velmi eufemisticky řečeno za nepřesvědčivé, v podstatě se až na pár maličkostí ztotožňuji s pádnými námitkami vyjádřenými v článku Štěpána Paulíka, Kamily Abbasi a Svatavy Veverkové. Jak jsem naznačil, osobně bych podpořil i odlišný výrok. To ale neznamená, že by výrok nálezu měl být a priori neobhajitelný. Následující řádky tedy nebudou apologetikou diskutovaného rozhodnutí, ale pokusí se strukturovat možné přístupy k problematice v něm řešené a hledat mezi nimi cestu podporující závěry z nálezu plynoucí. 

Celý příspěvek

Když právní stav není nikomu ku prospěchu: příběh muže, který téměř padesát let marně tvrdil, že není otcem své právní dcery

František Novotný tvrdí již 48 let, že není otcem ženy, kterou za jeho dceru označil soud. Na základě krevní zkoušky, která jeho otcovství nevyloučila, a prokázané skutečnosti, že v rozhodné době měl s matkou dítěte intimní vztah, bylo v roce 1970 určeno jeho otcovství. Pan Novotný však takový výsledek nikdy nepřijal. Se svou právní dcerou se proto nikdy nestýkal, neměl s ní žádný vztah a ona ho proto za svého otce nepovažovala. Když se začaly používat testy DNA, oba se shodli na tom, že je na čase vše vyjasnit a uvést právní situaci do souladu s realitou. Jakkoliv však disponovali výsledkem testu, který jasně prokazoval, že mezi nimi žádný biologický vztah neexistuje, ve své snaze neuspěli. České soudy i nejvyšší státní zástupce měli totiž jasno: v jejich věci přeci již existovalo soudní rozhodnutí, kterým bylo otcovství pana Novotného určeno, a šlo tedy o věc pravomocně rozsouzenou. Před dvěma měsíci vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, v němž shledal, že Česká republika porušila právo pana Novotného na respektování soukromého života.

 

Celý příspěvek

Martina Grochová: Návrh na uzákonění rovnoprávného manželství – má rodinné právo realitu reflektovat či usměrňovat?

Vláda včera projednala a podpořila poslanecký návrh novely občanského zákoníku. Příběh zrovnoprávnění stejnopohlavních párů na poli rodinného práva se začal psát již v roce 1992, kdy Sdružení organizací homosexuálních občanů začalo připravovat první návrh právní úpravy soužití stejnopohlavních párů. První vlaštovkou úspěchu v této oblasti bylo přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006. Od roku 2013 potom začalo do veřejného prostoru postupně pronikat heslo „Různé rodiny, stejná práva“ jako součást kampaně Stejná rodina, za níž stojí spolek PROUD a jejímž cílem bylo prosazení uzákonění možnosti homosexuálů osvojovat děti svých partnerů stejného pohlaví. Tato kampaň vyústila v předložení v pořadí čtvrtého návrhu novely zákona o registrovaném partnerství umožňující osvojení dítěte registrovaným partnerem (tzv. přiosvojení), na jejímž zpracování se PROUD podílel. Návrh však nebyl v Poslanecké sněmovně nikdy projednán.

Celý příspěvek

Žaloba na Harvard za rasovou diskriminaci

Sdružení Students for Fair Admissions v roce 2014 zažalovalo Harvard University a University of North Carolina at Chapel Hill za jejich údajnou rasovou diskriminaci některých studentů při přijímačkách, vytváření rasových kvót a vyvažování poměru přijatých studentů dle jejich rasy. Sdružení také nedávno zažalovalo americké ministerstvo školství, když odmítlo jejich žádost o přístup k informacím ohledně přezkumu systému přijímacího řízení na Princetonu.

První dvě žaloby se zasekly v souvislosti s kauzou Fischer v. University of Texas, o které jsem na JP psal zde, zde a zde. Po jejím letošním vyřešení Nejvyšším soudem se žaloby opět rozeběhly a v současností probíhá rozsáhlé „discovery“.

Celý příspěvek

Afirmativní akce na amerických univerzitách pokračuje

Velkým překvapením skončila kauza žaloby na University of Texas za její systém zvýhodňování menšin u přijímaček. Poprvé za třicet let ve své funkci soudce Nejvyššího soudu USA hlasoval Anthnony Kennedy ve prospěch pozitivní rasové diskriminace menšin, a SCOTUS tak v poměru 4:3 žalobu neúspěšné bílé uchazečky o přijetí Abigail Fisher zamítl. Specifická texaská kauza ale nemusí znamenat, že by v případě afirmativní akce mělo jít o vyřešenou záležitost. Zatímco třeba Yale raději likviduje své záznamy o přijímačkách, na Harvard a další elitní americké univerzity se valí nové žaloby Američanů asijského původu, které stojí na masivních empirických datech za posledních dvacet let.

Celý příspěvek

Fisher v. University of Texas - pozitivní diskriminace

V prosinci proběhlo ústní jednání před Nejvyšším soudem USA ve věci pozitivní rasové diskriminace u příjmaček na University of Texas. O případu jsem na JP psal zde. Co se na First Street stalo? Zástupci univerzity trochu posunuli svou argumentaci, Scalia vyvolal drobný skandál, soudkyně Ginsburg do věci rýpala hlouběji, soudkyně Kagan se opět neobjevila a není jasné, jak moc soud do afirmativní akce zasáhne.

Celý příspěvek

Konec pozitivní rasové diskriminace na amerických univerzitách?

V letošním roce bude Nejvyšší soud USA opět posuzovat otázku pozitivní rasové diskriminace u přijímaček na americké univerzity. Už skoro 40 let v USA v podstatě platí, že používat rasu jako faktor při hodnocení studentů hlásících se na univerzity je možné, ale za poměrně striktních podmínek. V roce 2003 SCOTUS do jisté míry uvolnil posuzování pozitivní diskriminace na vysokých školách, když liberální většina rozhodla, že univerzitám lze přiznat jistou volnost při stanovování mechanismu hodnocení rasy jako faktoru u přijímaček. V roce 2013 naopak tuto volnost konzervativní většina omezila a stejný případ se po krátkém intermezzu u texaských soudů dostal před SCOTUS znovu. Je možné očekávat, že až soud případ Fischer II posoudí, dojde k dalšímu omezení praxe zvýhodňování některých rasových a etnických menšin.

Celý příspěvek

Potrestaná za přirozený lidský vývoj aneb když žena není dostatečně ženou

V běžném životě žena, dle sportovních pravidel nikoliv. Indická sprinterka Dutee Chand má v těle vyšší míru přirozené hladiny testosteronu, než je u žen běžné a než povoluje atletický „test pohlaví“. Výsledek? Zákaz závodění. Bez prokázání užití jakýchkoliv zakázaných látek. Za to, že je taková, jaká je. Za to, že není dostatečně ženou.

Celý příspěvek

„Tady září diverzita.“ Ale se šátky hrát nebudete!

Oficiální motto Asijských her hlásá rozmanitost sportovců různé národnosti, barvy pleti či náboženského vyznání, kteří soutěží jako rovní s rovnými. Praxe však ukazuje, že někteří jsou si přeci jenom rovnější. Jestli chcete hrát, odložte hidžáb! Mezinárodní basketbalová federace FIBA zakázala hráčkám Kataru nosit při zápasech tradiční islámský šátek. V důsledku toho se tým z her odhlásil a odjel domů. Měl by zájem na osobní bezpečnosti převážit nad svobodou vyznání?

Celý příspěvek

Keinen Job gefunden? RAUS!

Zdá sa, že zamýšľané poplatky za nemecké diaľnice nie sú jedinou témou, ktorá stavia nemeckú koalíciu na tenký ľad vo vzťahu k EÚ, resp. k požiadavkam plynúcim z európskeho práva. Koncom augusta Nemecko zverejnilo svoj legislatívny zámer týkajúci sa prisťahovalcov hľadajúcich prácu. Verdikt znie: šesť mesiacov a von! Je takáto politika v súlade s voľným pohybom pracovníkov v EÚ?

It depends. 

Podobne ako  v prípade poplatkov za diaľnice, aj tento legislatívny návrh je "na hrane" a jeho súlad s európskym právom bude záležať od jeho konkrétneho nastavenia.

Celý příspěvek

Jan Exner: Poplatky za využívání německých silnic a dálnic. Legální opatření, nebo diskriminace?

Řidiči osobních automobilů by od roku 2016 měli platit poplatky za využívání všech německých silnic a dálnic. Červencový návrh ministra dopravy Alexandra Dobrindta dělá v posledních měsících vrásky na čele nejenom starostům příhraničních obcí, ale i evropským právníkům. Poplatky by nově měli platit všichni, avšak Němcům by je stát kompenzoval snížením daně. Myslím si, že takové opatření porušuje zásadu rovného zacházení bez ohledu na státní příslušnost.

Celý příspěvek

Jakub Drápal: Kontrolování dredařů

V posledním čísle Respektu (27-8/2014) dostali čeští celníci Despekt. Důvodem bylo to, že si vybírají ke kontrole ve vlacích „podle účesů a oblečení lidi alternativnějšího založení.“ Kontrolovat prý umí každý totalitní stát, ale svobodná společnost nutí celníky (a policii, o které budu pro zjednodušení psát), aby se chovali nezaujatě. Je to skutečně tak?

Běžný policista, jakož i celník a každý normální člověk, při svém jednání vychází ze svých zkušeností. Čistě intuitivně předpokládá, že to, co se stalo v minulosti častěji než v jiných případech, se může stát znovu, a to s určitou pravděpodobností za podobných podmínek. Jsou-li k dispozici statistiky, tyto předpoklady se stávají objektivní skutečností a nikoli jen subjektivním dojmem. Na základě těchto údajů pak osoba či stát. Příkladem může být kontrola na silnicích zaměřená na řízení pod vlivem. Drží-li se v Dánsku pátek jako den, kdy je běžné hodně pít, policie bude tuto skutečnost kontrolovat víc, než v jiných dnech – protože riziko jejího výskytu je větší. Nebudeme její jednání považovat za zaujaté a totalitní – policie jen plní svoji práci a to efektivně.

Co když ale rozlišuji ne mezi časem a místem kontroly, ale mezi osobami, které jsou kontrolováni? Je to správné, popřípadě je to po právu? Takřka každý den jezdím přes zastávku metra Kačerov, ze které se jezdí do Sapy, vietnamské tržnice. Často vidím policisty, kteří si vybírají z cestujících osoby vypadající jako cizinci a kontrolují jejich průkazy totožnosti a povolení k pobytu. Mě nikdy nezastavili, byť přes Kačerov jezdím celý život. Další příklad: Byla-li spáchána vražda, nejčastěji je vrahem osoba z okolí oběti, která ji znala. U velké většiny trestných činů je pachatelem muž, mladí lidé páchají trestnou činnost víc než starší. Má policie postupovat vůči všem nezaujatě a prověřovat muže i ženy, mladíky i starce stejně? Nebo – a k tomu by se stejně přiklonila praxe, byť neoprávněně a intuitivně – může policie profilovat pachatele a kontrolovat primárně některé skupiny obyvatel?

K takové kontrole jsou základem přesvědčivá data. Ukazují-li statistiky, že určitá skupina je náchylnější k přestupování zákona, stát je oprávněn tuto skupinu výrazněji kontrolovat. Co ale znamenají tato data? Má je vypracovat stát, nebo stačí osobní zkušenosti jednotlivého policisty? Druhá varianta je lehce problematická, zejména protože mezi policisty panují mnohdy rasistické názory. Důsledkem je např. nejspíš i to, že ve Velké Británii měl černoch 10.7x větší pravděpodobnost, že bude prohledáván než běloch. (http://goo.gl/uoEDa9) Jak ale bylo zmíněno zezačátku, toto nelze odpárat od práce policisty či jiného kontrolujícího orgánu. Revizor bude častěji kontrolovat např. mladé, turisty či bezdomovce, pokud má zkušenost s tím, že nemají jízdenku. Těžce se ale rozliší jednání na základě zkušenosti a na základě předsudku. Vhodným kontrolním mechanismem je shodná zkušenost většího počtu policistů poté, co si prošli dostupné statistiky a byli upozorněni na to, že se nemají nechat ovlivnit předsudky, a měli k přemýšlení nad problematikou dostatek času. Taková reflexe a závěr je dostatečným odůvodněním výraznějšího postupu vůči určité skupině. První varianta, tedy kontrola na základě statistik, je rozumná. Zároveň je ale v rozporu s doporučením Komise OSN za odstranění rasové diskriminace, která doporučuje potlačit rozlišování policií na základě vzhledu. Idealistická myšlenka je správná – častější stavění policisty může vytvořit náladu nesnášenlivosti vůči většinové společnosti, tím i zmenšení pravděpodobnosti sžití se s ní a člověku to vadí a snižuje to jeho cenu. Bohužel ale nelze vyslovit podobný absolutní závěr.

Je na místě odlišovat cílené kontroly cizinců spojené se zjišťováním legálního pobytu a ostatní policejní kontroly. Zatímco v případě zjišťování (ne)legálního pobytu cizinců je v ČR stále možné rozlišovat osoby podle vzhledu (ČR není natolik multikulturní), v případě jiných evropských států (např. Velké Británii či Francie) to není realistické a může to být nástrojem diskriminace. V ČR ale stát narazil na hranice svých možností nediskriminovat občany, kteří vypadají „cizinecky“ a stojí před výběrem, zda kontrolovat či nediskriminovat a nekontrolovat. Stát by totiž mohl jednat nediskriminačně jen tehdy, pokud by kontroloval všechny osoby bez jakéhokoli rozlišování na základě vzhledu. To ale není reálně proveditelné.

Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež. Jsou-li mezi policií rozšířené předsudky, které neodpovídají realitě, pak je na místě dohlížet na to, aby policie tyto skupiny nekontrovala více než jiné. Zároveň si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli. I toto má ale svoji výjimku a to tehdy, když by byly pachateli výrazně častěji, protože v takovou chvíli by se práce policie stávala výrazně neefektivní. Příkladem může být rozlišování mužů a žen při objasňování kriminality.

Případ, na který nejspíše Respekt upozorňoval, byl tento (http://goo.gl/tiUtgJ). Celníci ve vlacích přes Pardubice prohledávali zavazadla pasažérů a zaměřovali se na alternativně vypadající jedincě. Zaslouží si ale Celní správa Despekt? Každý kontrolní úřad v praxi má určitou oportunitu jednání a vybírá si oblasti, ve kterých bude aktivní. Vybrala-li si Celní správa, že se bude zaměřovat na omamné a návykové látky pocházející z Polska, což v jiném článku zmínila, je to legitimní výběr (byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde). V takovém případě si vybírá místa, časy i skupiny, u kterých je pravděpodobnější, že se budou nezákonné činnosti dopouštět. A nyní přichází rozhodující okamžik. Má Celní správa důvod častěji kontrolovat alternativně oblečenou mládež? Pokud jim tento závěr potvrzují statistiky (nebo alespoň zkušenosti celníků způsobem popsaným výše), pak je postup celníků rozumný a správný, byť se může Celní správa rozhodnout, že v rámci zachování sociálního smíru bude postupovat vůči všem stejně, byť s menší efektivitou. Pokud ale zde taková analýza nebyla a jednání bylo založené na odmítání alternativního způsobu života a bezdůvodném spojení s držením omamných látek, tak Celní správa postupovala špatně. Skutečnost, že při zmíněné kontrole byl novinář svědkem takového nálezu, je možné, že pravdivý první případ. Despekt si tak spíš zaslouží Despekt za unáhlené odsouzení práce celníků.

Celý příspěvek

Jakub Drápal: Nechceš být odsouzen? Zaplať!

Na otázku, zda platí jedno právo pro chudé a jiné pro bohaté, je odpověď jasná: Právo je přece (či má být) stejné pro všechny! Rovnost je přece základním právním principem. Ale jaká rovnost – materiální či formální? Ústavní soud se k tomuto tématu vyjádřil v několika svých nálezech, zejména v nálezu Pl. ÚS 38/02, ve kterém se vyjádřil, že v případě posuzování pokut je nutné brát v potaz majetkové poměry pachatele – jinak nelze mluvit o rovnosti. V oblasti trestního práva spolu se zavedením denních sazeb v roce 2009 hraje materiální prvek rovnosti ve vztahu k majetku (a osobním poměrům) pachatele vysokou roli. Přesto si dnes chudší pachatelé v některých případech nemohou koupit neodsouzení na rozdíl od těch bohatších.
Celý příspěvek

Barbara Havelková: Proč se sexistická a rasistická reklama příčí dobrým mravům aneb alternativní výklad zákona o reklamě

Michal Hájek ve svém nedávném příspěvku kritizoval rozhodnutí NSS (rozsudek č. j. 1 As 46/2013 – 44) k reklamní kampani „Měl jsem se líp učit“ (zde). Autor s rozsudkem nesouhlasí, já nesouhlasím s autorem, a naopak souhlasím s rozsudkem. V následujícím blogu vysvětluji proč. Diskutovat budu nejen reklamu rasistickou a daný případ, ale též reklamu sexistickou (pro ilustraci přikládám exemplář „Potřebujete píchnout“). 

Diskutuji obojí společně zaprvé proto, že se oba druhy diskriminační reklamy v českém veřejném prostoru vyskytují v hojném počtu. Zadruhé si myslím, že důvody, proč je mnoho lidí ochotných tuto diskriminaci tolerovat, či ji dokonce bránit, jsou podobné a souvisí s omezeným chápáním symbolické újmy jako újmy hodné kritiky i právních sankcí.

Celý příspěvek

Michal Hájek: „Měl jsem se líp učit“, aneb soudní guerilla proti guerillové reklamě

Představte si, že jste Rom a pracujete na výkopu v centru Prahy. Jednoho dne vám a vašim spolupracovníkům (převážně také Romům) šéf nabídne pár piv a cigarety, pokud si na sebe v práci na dva dny oblečete žluté tričko s nápisem „Měl jsem se líp učit!“ a jakýmsi webovým odkazem. Prý nějaká reklama. Představte si, že nabídku přijmete a tričko si obléknete (ostatně stejně jako vaši kolegové – romští i neromští). A konečně si představte, že vám stát jménem republiky oznámí, že jste právě byli diskriminováni a zároveň byla snížena vaše lidská důstojnost.
 
Zhruba takto by se dal shrnout příběh, který začal v roce 2010 a skončil až nedávným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 46/2013 – 44, kterým byla potvrzena pokuta udělená živnostenským úřadem jisté reklamní agentuře. Pořád si to představujete? Představivost je totiž v tomto případě opravdu důležitá.

Jakkoli tento rozsudek prošuměl (snad vyjma vyvěšení tiskové zprávy na webu Nejvyššího správního soudu a nemnoha článků v novinách; viz např. zde a zde) bez větší pozornosti, nelze přehlédnout, že se jedná o jednu z nejdůležitějších judikaturních událostí na poli mediálního práva v uplynulém roce, která by jistě zasluhovala více než jeden post. Abychom ale nerozmělňovali případnou diskuzi, zaměřme se především na následující body jeho odůvodnění, které mohou vyvolávat určitou kontroverzi:

1) Diskriminace není legrace

Klíčovou pro výsledné rozhodnutí byla především interpretace § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který zní:

„Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu. Reklama nesmí napadat politické přesvědčení.“

Sdělení této normy je tedy především následující: reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy (tečka). Následný demonstrativní výčet pak už jen ilustrativně uvádí situace, které je možné považovat contra bonos mores. Nejvyšší správní soud přitom v tomto případě (na rozdíl od soudu městského) zvolil „tvrdou“ interpretaci, dle které „z citovaného ustanovení lze jednoznačně vyvodit, že jakákoliv diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti automaticky představuje rozpor s dobrými mravy“. Rozpor s dobrými mravy tak už netřeba dále odůvodňovat a „intenzitu“ diskriminace není nutné zkoumat (tečka). Skutečně? Je opravdu nutné veřejný prostor takto politicky hyperkorektně sterilizovat?

Opačný přístup k otázce interpretace § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy přitom Nejvyšší správní soud zvolil v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, čj. 1 As 47/2010 – 65, č. 2173/2011 Sb. NSS, který se zabýval interpretací motivů strachu obsažených v reklamě. V právní větě k tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul, že „[k] naplnění skutkové podstaty podle § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je třeba, aby reklama využívala motivy strachu, a to takovým způsobem, že bude současně rozporná s dobrými mravy. Ne každý eventuální motiv strachu v reklamě proto bude automaticky protiprávní.“ Odkaz na tento rozsudek však Nejvyšší správní soud označil bez dalšího vysvětlení za nepatřičný. Bát se tedy můžeme různě intenzivně, ale diskriminovat z určitých důvodů lze jen nemravně?

Ano, pokud bychom chtěli například a priori vyloučit uchazeče o zaměstnání z důvodu rasy či pohlaví, ačkoli jinak splňuje kvalifikační kritéria, pak je přísnost zcela jistě žádoucí. Nicméně tato situace je odlišná. Odhlédneme-li od skutečnosti, že i komerční projev je chráněný svobodou projevu (byť v omezené míře - viz typicky rozsudek ESLP ve věci Markt Intern Verlag GMBH a Klaus Beermann proti Německu; v posuzovaném případě se však možná dokonce jedná o projev quasi-komerční, neboť vyvolal i určitou veřejnou diskuzi – srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Mouvement Raëlien Suisse proti Švýcarsku), pak především není zcela jasné, co vlastně pojem diskriminace v kontextu mediálního práva znamená. Zde totiž nejde o soutěž uchazečů o zaměstnání nebo třeba rozdílné zacházení s žadateli o sociální dávky. Je přitom nejasné, zda v tomto typu případů může být řešena otázka diskriminace ve vztahu ke konkrétním osobám, nebo pouze vůči celému etniku (resp. skupinám osob) jako takového; reklamu je totiž vždy třeba posuzovat z pohledu jejího působení na širokou veřejnost, což je samo o sobě jen těžko uchopitelný proces, přičemž je obtížně představitelné, že by „široká veřejnost“ shledávala diskriminaci konkrétní osoby (zde tedy konkrétního kopáče v centru Prahy) bez znalosti konkrétního kontextu.

Nejvyšší správní soud přitom až mechanicky vychází z konceptu diskriminace dle antidiskriminačního zákona a judikatury ESLP, dle které je diskriminací „rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění“. Tato koncepce ale směřuje na ochranu před diskriminací jednotlivce, což však Nejvyššímu správnímu soudu nebránilo v tom, aby ji aplikoval na „diskriminaci romského etnika“ a prohlubování stereotypu o „nevzdělaném a ke vzdělání neochotném Romovi“.

To podstatné tak Nejvyšší správní soud uvádí (naneštěstí nikoli explicitně) až víceméně závěrem svých úvah: diskriminace v reklamě de facto znamená prohlubování nežádoucích stereotypů. Jenže tím se v reklamě dramaticky zmenšuje prostor pro jakoukoli nadsázku a vtip, neboť ty zpravidla stojí právě na určitých stereotypech, případně na jejich zesměšňování. Ostatně i argumentace reklamní společnosti se mimo jiné opírala právě o prvek nadsázky a humoru (dobrá, je třeba uznat, že vtip může být i nepovedený, ale přeci správní orgány a soudy nepostavíme do role porotce v soutěži stand-up komiků). Reklama jako žánr je totiž ze své podstaty založena na reprodukci stereotypů, typizaci, příběhovosti a mnohdy i humoru. Tzv. guerillová reklama, o kterou v posuzovaném případě nepochybně jde, je pak navíc typická i svou šokující, extravagantní nebo kontroverzní formou.

Právě v těchto případech by tak měla být rozhodná právě ona „intenzita“. Nebo lze opravdu vyobrazení jakéhokoli stereotypu (na základě rasy, pohlaví nebo národnosti) vždy považovat za nemravné? Pokud ano, valná většina reklam by v tomto testu propadla, anebo do budoucna musí nový JAR používat fifty-fifty muži i ženy, pivo už nebude doménou pivařů – mužů, kvalitní automobily nebudou pocházet z Německa nebo Japonska, dobrá vodka nebude smět být jen z Finska… a ano, samozřejmě, pak kopáči nebudou smět být za žádných okolností Romové (tečka).

2) My vás ochráníme, i kdybyste nechtěli

V druhém sledu se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda předmětnou reklamou byla snížena lidská důstojnost konkrétních dělníků a zejména, zda v daném případě hraje nějakou roli skutečnost, že si dělníci oblékli trička dobrovolně. V této souvislosti již soud uvedl, že pro rozpor s dobrými mravy nestačí jakékoli snižování lidské důstojnosti, tedy test „intenzity“ naštěstí zcela nezatratil, aby o pár odstavců dále dodal, že pro „posouzení snížení lidské důstojnosti jako hodnoty, kterou je třeba chránit, není nutné prokazovat postoj zúčastněných dělníků k nošení žlutých triček. I případná dobrovolnost kopáčů tedy v posuzované věci nebude hrát roli. Práva na zachování lidské důstojnosti, jako nezadatelného a nezcizitelného práva, se totiž nelze vzdát.“

Takové konstatování je pro každého trochu liberálněji smýšlejícího člověka poměrně silnou kávou. V rozporu s dobrými mravy tu totiž může být i to, co se osoby, jejíž důstojnost měla být snižována, vlastně ani nijak nedotýká, neboť se ponižována být necítí a koncept důstojnost chápe autonomně, případně i odlišně od běžného společenského vnímání.  Na podporu tohoto názoru Nejvyšší správní soud poukazuje mimo jiné na bizarní případ řešený německým Správním soudem v Neustadtu ve věci „Zwergenwerfen“ - házení trpaslíků (rozhodnutí ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 7 L 1271/92) – tato anabáze by ostatně zasloužila také samostatný post (obdobně jako rozhodnutí Komise pro lidská práva OSN ve věci Manuel Wackenheim proti Francii), ale pro teď ji nechme stranou.

Dotyční kopáči jsou tak v podstatě postaveni do pozice nesvéprávných osob, které nejsou schopny rozhodnout, co si vezmou na sebe. Tento závěr Nejvyššího správního soudu pak vyvolává řadu otázek: Není tím jejich důstojnost snížena ještě více než před tím? A opravdu se své důstojnosti nemůže nikdo (byť ad hoc) vzdát, resp. ji dobrovolně dočasně omezit? Je pak každý vtip, který člověk udělá na svůj účet, snížením jeho důstojnosti? Nebo se naopak jedná o projev vyzrálosti a schopnosti takovou legraci unést? A má se stát stavět do role arbitra, jaký je správný život a správné chápání pojmu důstojnost?

V této otázce stál Nejvyšší správní soud na rozcestí mezi dvěma stejně legitimními možnostmi, kdy volil mezi liberálním přístupem a státním paternalismem. Zvolil tu druhou, což mu nelze nijak vytýkat. Na druhou stranu jedním ze znaků vyspělosti a sebevědomí každé minority je i to, jakým způsobem jsou její příslušníci schopni nebrat se příliš vážně (možná také znáte nějakého toho gaye či lesbičku, kteří vás pobavili vtipem o homosexuálech, a možná už jste také slyšeli Žida vyprávět židovskou anekdotu). A možná, že i účast romských dělníků (a ostatně i dalších kopáčů) v posuzované reklamě byla projevem takové emancipace. Nejvyšší správní soud však svým rozhodnutím dal najevo, že takto tedy ne. A možná je to škoda (tečka).

Autor je asistentem soudce NSS

P. S. Není možné v relativně krátkém postu na blogu obsáhnout všechny otázky, které v souvislosti s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu vyvstávají. Tento text je pak jen výběrem těch nejpalčivějších (i o těch však hovoří z důvodů stručnosti spíše v náznacích). O zbylých je pak jistě prostor debatovat v diskuzi.

Celý příspěvek

Muž živitel a žena pečovatelka jako přirozené zřízení či racionální a svobodná volba?

S ohledem na velké množství podnětných reakcí na můj první blog jsem se rozhodla na některé opakující se body odpovědět obsáhleji, formou zvláštního příspěvku. Vracím se zejména k otázce, zda nastavení „muž-živitel a žena-pečovatelka“ je skutečně „přirozené“, zda je to „racionální“, a do jaké míry je to „svobodná volba“. Ten slibovaný příspěvek o roli feministických/genderových studií také brzy vyvěsím, přestože i v následujícím textu již poukazuji na právní aspekty.

Mnoho lidí zdůrazňuje, že současné nastavení (muž vydělává a žena je doma s dětmi) je a) přirozené, b) racionální, a c) muži i ženy to tak opravu chtějí. Je tomu skutečně tak?

Celý příspěvek

Pavla Špondrová: Bijte na poplach! Směrnice o „kvótách“ je tady!!! (Skoro)

Když jsem se dozvěděla o tom, že Evropská komise schválila směrnici týkající se zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích, byla jsem potěšena. Konečně se v souvislosti s rovností žen a mužů, jedné z hodnot EU (např. čl. 2 či 3 Smlouvy o EU), nejen mluví, ale i koná.

Následovalo zklamání... Navrhovaná směrnice se vztahuje jen na dozorčí rady, tedy ne na výkonné orgány a management, jen na firmy kotované na burze a je jen na členských státech, jaké sankce při nedodržování kvantitativního cíle – alespoň 40% jak žen, tak mužů, v dozorčí radě, stanoví.

Po podrobnějším prostudování návrhu jsem nakonec docela spokojena. A je zajímavé, že si čas na přečtení pěti stran textu samotného návrhu moc lidí, obzvláště těch, kteří v rozhlasových nebo tv interview bubnovali na poplach, např. že „český hutnický průmysl je ohrožen“ apod. nenašlo.

V tomto článku nejdříve představím základní parametry návrhu a podrobnosti a specifické otázky rozeberu na příkladech základních výhrad, které mají k návrhu jak zastánci a zastánkyně, tak odpůrci a odpůrkyně návrhu. V druhé části se zaměřuji na diskusi týkající se stanovení právního základu směrnice, na čemž závisí schvalovací procedura a také na otázky proporcionality a subsidiarity návrhu.

Slabá nebo silná směrnice?

Oficiální název návrhu je zatím: Directive of the European Parliament and the Council on improving the gender balance among non-executive directors of companies listed on stock exchanges and related measures (shrnutí návrhu na stránkách Evropské komise je zde). Návrh samotný i s výsledky konzultací a dalšími informacemi jsou k dispozici v angličtině zde a v češtině, v ne zcela dobrém překladu, používajícím např. pro sousloví „positive action“ překlad „pozitivní diskriminace“, zde.

Úvodem základní parametry návrhu:

Co:
- podniky mající v dozorčí radě méně než 40% nedostatečně zastoupeného pohlaví mají povinnost do tohoto tělesa jmenovat kandidáty, za předpokladu jejich srovnatelných kvalifikací, tak, aby bylo do stanoveného termínu tohoto cíle 40% jak žen, tak mužů, v dozorčích radách dosaženo (čl. 4/1, 4/3)

Kdo:
- dozorčí rady soukromých firem i veřejných podniků, které jsou kotované na burze a zároveň nejsou malým nebo středním podnikem
 -- malý a střední podnik (tzv. SME) je podnik, který má do 250 zaměstnanců/kyň a roční obrat nepřesahující 50 milionů Euro a/nebo v případě bilanční sumy roční rozvahy 43 milionů Euro (definováno v doporučení Komise 2003/361/ES),
 -- veřejný podnik je podnik, v němž mají orgány veřejné moci rozhodující vliv (podrobněji čl. 2/9)

Sankce:
- stanoví samotné členské státy v prováděcích předpisech,
- mají být účinné, přiměřené a odrazující,
- mohou zahrnovat např. správní pokuty nebo rozhodnutí soudu o neplatnosti uastanovení osob, které bylo provedeno v rozporu se směrnicí, za neplatné (vše čl. 6)

Do kdy a na jak dlouho:
- veřejné podniky mají dosáhnout cílového podílu do 1. ledna 2018, ostatní podniky do 1. ledna 2020 (čl. 4/1),
- v návrhu směrnice se stanoví, že směrnice pozbývá účinku 31. prosince 2028 (čl. 10/2), (Komise při pravidelném přezkoumávání výsledků působení směrnice posoudí, zda by bylo vhodné, aby směrnice platila i po stanoveném termínu účinnosti, nebo zda je třeba směrnici jinak novelizovat.)

A nyní nejčastější výtky, které doprovázím vysvětlujícím nebo upřednostňujícím komentářem (Ale...):

Výtky odpůrců/kyň:

- zavádí se pozitivní diskriminace, ve vedení firem budou na základě diktátu osoby nedostačující kvalifikace, ale správného pohlaví

Ale...:
o navrhované znění směrnice je neutrální – vztahuje se jak na ženy, tak na muže (nedostatečně zastoupené pohlaví) (čl. 4/1),
o návrh neumožňuje přijetí méně kvalifikované ženy na úkor více kvalifikovaného muže. K upřednostnění kandidáta nedostatečně zastoupeného pohlaví může dojít pouze pokud je z hlediska vhodnosti, způsobilosti a odborných výsledků stejně kvalifikovaný jako kandidát opačného pohlaví. Navíc přednost nesmí být automatická či bezpodmínečná, ale je třeba od ní upustit, pokud ve prospěch konkrétního kandidáta opačného pohlaví rozhodnou specifické důvody týkající se konkrétní osoby. (čl. 4/3) (k tomu více SDEU: C-450/93: Kalanke (Sb. rozhod. 1995, s. I-3051), C-409/95: Marschall (Sb. rozhod. 1997, s. I-6363), C-158/97: Badeck (Sb. rozhod. 2000, s. I-1875), C-407/98: Abrahamsson (Sb. rozhod. 2000, s. I-5539),
o v mnoha případech jsou v dozorčích radách osoby nedostatečné kvalifikace již dnes právě z důvodu neexistence jasných pravidel pro obsazování takových pozic. Proto má směrnice potenciál celkově výběr osob do dozorčích rad zprůhlednit, a tím jejich činnost zkvalitnit (také viz níže).

- zavádění kvót je příliš radikální řešení, když vůbec, mělo by se postupovat méně násilně

Ale...
o Je otázka, co se vůbec pod pojmem „kvóta“ rozumí. Zpravidla se totiž v prostředí České republiky chápe jako opatření zajišťující rovnost ve výsledku – tedy použití systému vyhrazených míst. To znamená, že místo zůstane v případě neobsazení osobou požadované charakteristiky (bez ohledu na její kvality) prázdné, i když existuje kvalitní kandidát nadreprezentovaného pohlaví. V případě předmětného návrhu směrnice se o kvótu v tomto smyslu ale nejedná. Ve skutečnosti jde o stanovení kvantitativního cíle (40%), kterého může být dosaženo různou cestou, avšak rozhodně není možné použít relativně násilného a radikálního systému vyhrazených míst (viz výše). Bude tak na každém konkrétním podniku, jakou strategii pro dosažení cíle zvolí. Vedle použití základního (podle mého názoru jednoznačně přiměřeného) preferenčního pravidla se může jednat o nenásilná opatření typu genderově senzitivní inzerce, výběrová komise složená z žen i z mužů, vytváření tzv. talent poolů, atd.

- v některých oborech stanovený podíl žen není možné naplnit, neb v nich ženy téměř nejsou

Ale...
o Pokud bude v tomto ohledu situace problematická a členský stát bude chtít, muže stanovit, že se stanovené cíle nevztahují na firmy, v nichž osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví tvoří méně než 10 % pracovníků (čl. 4/6).

- zavedení pravidel ve směrnici obsažených průmysl zasáhne tak, že ten se stane méně výkonný a efektivní

Ale...
o Podle Komise je to právě naopak. Ta totiž považuje další zásadní nevyužívání potenciálu žen, způsobené často přetrvávajícími stereotypy a předsudky o jejich společenských rolích, které ale přesto tvoří 60% absolventů vysokých škol (v ČR viz data ČSÚ) za neudržitelné. Účinné využití lidského kapitálu je podle Komise nejdůležitějším faktorem konkurenceschopnosti hospodářství a má klíčový význam pro řešení demografických výzev, před kterými EU stojí. Z četných studií rovněž vyplývá, že existuje pozitivní vztah mezi genderovou diverzitou v nejvyšším vedení a finanční výkonností i ziskovostí společnosti. (podrobněji viz čl. 7, 8, 9 preambule). Proto návrh směrnice považuje Komise za cestu k lepší výkonnosti a efektivitě,
o je otázkou, jestli obavou osob rozhodujících o složení dozorčích rad není spíše než nevýkonnost nebo neefektivnost, kterou by ženy údajně v dozorčích orgánech firem způsobily, vůbec zavedení jasných pravidel pro obsazování těchto pozic. Místa v dozorčích radách jsou v současné době často totiž nástrojem různých politických obchodů a zpravidla složí jako trafiky pro neúspěšné kandidáty do zákonodárných sborů nebo jako nástroj kontroly vlivu opozice nebo koalice,
o navíc pravidla návrhem definovaná se vztahují pouze na společnosti kotované na burze, mající více jak 250 zaměstnanců/kyň a nevztahuje se na členy/ky výkonných orgánů společností, takže jejich každodenní činnost nebude ovlivněna. Celkově má směrnice v ČR potenciál vztahovat se na cca 10-15 podniků a tedy praktický dopad bude relativně malý.

- jedná se o zásah do soukromého vlastnictví

Ale...
o Komise nerozporuje to, že se návrh zasahuje do soukromého vlastnictví nebo svobody podnikání. Konstatuje však, že se jedná o zásah, který respektuje podstatu těchto práv a svobod a je nezbytný a přiměřený a také vyhovuje cílům obecného zájmu uznaného Unií a potřebě chránit práva a svobody ostatních (čl. 36 preambule a také viz níže – Proporcionalita).

Některé organizace naopak vyjádřily zklamání, které jsem také z počátku sdílela, že je směrnice moc slabá.

Výtky zastánců/kyň:

- směrnice se vztahuje jen na dozorčí rady, tedy ne na samotná vedení společností,

Ale...
o To je sice pravda, na druhou stranu čl. 5/1 návrhu směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby kotované společnosti přijaly individuální závazky, pokud jde o vyvážené zastoupení obou pohlaví mezi členy představenstva. Směrnice tak sice žádná povinná opatření týkající se výkonných orgánů podniků nestanoví, ale dotčené podniky budou mít povinnost stanovit si v tomto ohledu vlastní cíle.
o Další pobídkou pro změny ve výkonných orgánech je možnost splnit povinnost stanovenou v čl. 4/1 tak, že osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví budou zastávat ve všech orgánech (tedy v řídících a dozorčích orgánech dohromady) alespoň třetinu všech pozic, bez ohledu na to, zda jsou členy představenstva či členy dozorčí rady.

- sankce stanovují samotné členské státy, a tedy budou slabé

Ale...
o Jak již bylo uvedeno výše, sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující, a tedy nemohou být pouze formální (podávání zpráv, kontrola zvl. úřadu, atd.).

- směrnice obsahuje mnoho výjimek, bude vztahovat jen na velmi malé množství podniků, a proto bude její dopad minimální

Ale...
o Ano, to je oprávněný argument, myslím, že však jen tato verze měla šanci uspět a význam této směrnice, pokud bude přijata, bude především symbolický.

- návrh se vztahuje na soukromou sféru, ale co veřejná správa?

Ale...
o Ano, tato výtka se vůbec těžko vyvrací. Nicméně argumentace, kterou Komise používá, a to důraz na konkurenceschopnost hospodářství, by v případě státní nebo obecně veřejné správy nebyla použitelná, navíc veřejná správa je tradičně chápána v EU jako výsostná oblast členských států (čl. 45/4 SFEU). Složitější by také bylo stanovení úrovní vedení, ve kterých by měl být onen kvantitativní cíl stanoven,
o do určité míry návrh veřejnou sféru postihuje alespoň tím, že stanoví přísnější pravidla pro tzv. veřejné podniky.

Bude vůbec „kvótová“ směrnice?

V druhé části tohoto příspěvku bych se chtěla zastavit u otázky, zda daná směrnice vůbec má naději na schválení. Ano, jedná se přece stále jen o návrh a směrnice musí být ještě posouzena jak Evropským parlamentem, tak Radou EU.

Parlament?

Evropský parlament asi problémy dělat nebude. Především proto, že to byl právě on, který v usnesení z roku 2011 vyzval společnosti, aby do roku 2015 dosáhly kritické hranice 30% podílu žen mezi členy vedení a do roku 2020 pak 40% podílu. A také vyzval Komisi, aby v případě, že kroky přijaté společnostmi a členskými státy budou považovány za nedostatečné, navrhla do roku 2012 právní předpis, který mj. stanoví kvóty (obé v dokumentu dostupném zde).

Výzvu k vytvoření právního předpisu zopakoval EP ve svém usnesení ze dne 13. března 2012 o rovnoprávnosti žen a mužů v Evropské unii – 2011 (zde).

Rada EU?

A co Rada EU? Zástupci a zástupkyně členských států rozhodují v Radě EU v případě legislativních návrhů zpravidla kvalifikovanou většinou, v některých případech však je zapotřebí jednomyslnosti.
Úhelným kamenem pro projednávání směrnice v Radě je proto diskuse o právním základu návrhu směrnice. Komise v návrhu uvádí, že právní základ pro přijetí opatření Unie, která mají zajistit uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách zaměstnání a povolání představuje ustanovení čl. 157 odst. 3 Smlouvy (SFEU). (Jen pro zajímavost byl tento článek v trochu pozměněné podobě jako čl. 119 již součástí Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957).

čl. 157/3
Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímají opatření k uplatnění zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci.

V takovém případě by bylo pro přijetí směrnice v Radě třeba kvalifikované většiny, tedy minimálně 255 hlasů (73,9%) z celkového počtu 345 hlasů, rozhodnutí musí schválit většina členských států a v případě žádosti jakéhokoliv členského státu je třeba potvrzení, že hlasy pro rozhodnutí reprezentují přinejmenším 62% z celkového počtu obyvatel EU. (Je také možné, že se hlasování zásadně pozdrží. Pokud by k němu došlo až po 1. listopadu 2014, kdy se bude rozhodovat v Radě systémem dvojí většiny (viz např. zde) s blokační menšinou složenou nejméně ze čtyř členských států, které zastupují více než 35 % obyvatelstva EU.)

V úvahu přichází ale také čl. 19 odst. 1 SFEU, který se týká obecně přijímání opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

čl. 19/1
Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Smluv a v rámci pravomocí svěřených Unii Smlouvami, může Rada zvláštním legislativním postupem a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení*, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

Na základě tohoto článku vznikla také tzv. horizontální nebo čtyřdůvodová směrnice, týkající se prosazování zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace mimo oblast zaměstnání, která je v současné době „u ledu“. A to právě proto, že pro přijetí opatření na základě čl. 19 je třeba jednomyslnost, které se stále nedaří dosáhnout (návrh například stanoví povinnost poskytovat tzv. reasonable accommodation – přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožňují přístup k službám, vzdělávání, atd., tedy mimo zaměstnání, s kterou nesouhlasí řada členských států.).

Hlavním argumentem pro zastánce a zastánkyně názoru, že má být právním základem směrnice čl. 19, je tvrzení, že vykonávání činnosti člena nebo členky dozorčí rady nespadá pod působnost čl. 157/3, tzn., že nejde o oblast práce a zaměstnanosti. Jak je ale známo, ESD/SDEU chápe práci v kontextu genderové rovnosti velice široce, v podstatě jako jakoukoliv činnost vykonávanou za (finanční) odměnu. Myslím si, že to, že např. v ČR se poměr konkrétní firmy a osoby zastávající pozici v její dozorčí radě neřídí zákoníkem práce a nemá podle české legislativy charakter pracovního poměru, neznamená, že se nejedná o práci tak, jak je vnímána EU. To je patrné také z toho, že všechny směrnice týkající se rovnosti žen a mužů v práci, včetně např. směrnice týkající se OSVČ (2010/41/EU), mají za základ právě tento článek.

V případě, kdy by byl zvolen za právní základ směrnice čl. 19, je šance na její přijetí téměř nulová. Opakovaně některé členské státy (včetně ČR) daly najevo, že s prosazováním genderové rovnosti ve vedení společností prostřednictvím legislativní činnosti EU nesouhlasí (v koalici proti návrhu, jež se dokonce podle kuloárních informací z Evropské komise pod patronací UK koordinuje a setkává, jsou údajně vedle ČR a UK také Bulharsko, Dánsko, Maďarsko, Litva, Malta, Nizozemí, Švédsko a Slovinsko).

I přes komplikované schvalování předmětného návrhu v Radě EU je třeba zmínit, že i Rada vydala k otázce vyrovnaného zastoupení žen v rozhodovacích procesech v minulosti již dvě doporučení (84/635/EHS – zde a 96/694/ES – zde), kdy to druhé výslovně vyzývá členské země, aby povzbuzovaly soukromý sektor v přijímání opatření, mezi nimi i pozitivních akcí, na podporu zvýšení zastoupení žen na všech úrovních rozhodovacího procesu.

Subsidiarita?

Druhou argumentační linií odpůrců směrnice, která se již netýká právního základu směrnice, ale základních principů správného legislativního postupu EU, je tvrzení, že předložení směrnice porušuje princip subsidiarity a proporcionality (čl. 5 Smlouvy o EU), a proto má být odmítnuta jako celek.

Pokud jde o subsidiaritu, návrh ji porušuje údajně tím, že stanoví jednotná pravidla pro všechny členské státy a nenechá řešení problematické otázky na nich samotných. Evropská komise se této otázce věnuje v materiálu doprovázejícím předložený návrh velice obšírně. Argumentace je shrnuta v čl. 37 preambulární části návrhu. EK tvrdí, že se za poslední léta ukázalo, že samoregulace a izolované kroky podnikané navíc jen některými členskými zeměmi nevedou ke splnění cíle – dosahování genderové rovnosti obecně a specificky, pokud jde o vyváženost v řídících a dozorčích orgánech podniků v celé EU. Proto, podle názoru EK „může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity“.

Proporcionalita?

A co princip proporcionality? Jsou podmínky stanovené návrhem směrnice přiměřené? Evropská komise se v preambuli (čl. 36 a 38) věnuje střetu s jinými základními právy a zásadami stanovenými Listinou základních práv EU (a), respektive otázkou proporcionality ve smyslu smluv (opět čl. 5 Smlouvy o EU) (b).

(a) Omezení svobody podnikání či práva na vlastnictví (a spol.) považuje Komise za nezbytné a přiměřené v „obecném zájmu“ (tedy prosazování rovnosti žen a mužů, podpory hospodářského růstu či využití plného lidského kapitálu s cílem dosáhnout co největší konkurenceschopnosti a zvládání demografických výzev) a na základě potřeby chránit práva a svobody ostatních.

(b) Ve vztahu k přiměřenosti konkrétní úpravy Komise konstatuje, že návrh nepřekračuje rámec toho, co je k dosažení cílů nezbytné. Návrh prý:
- poskytuje členským státům dostatečný prostor pro to, aby samy určily, jak stanovených cílů (alespoň 40% jak žen, tak mužů v dozorčích radách některých podniků) dosáhnout,
- neupírá jim zachovat právo podniků vybrat si do svých kontrolních těles ty nejkvalifikovanější,
- vztahuje se jen na složení kontrolních orgánů společností (aby byl minimalizován zásah do každodenního řízení společností – čl. 20 preambule),
- poskytuje dostatečně dlouhou dobu pro přizpůsobení
- a stanoví řadu výjimek, na jaké subjekty se směrnice nevztahuje, či kdo nemusí vytyčené cíle splnit.

Závěrem

Podle mého názoru je zpochybnění návrhu směrnice jako takového či jeho právního základu jen málo pravděpodobné. Proto se budou muset odpůrci zaměřit na hledání dostatečně silné opozice, která bude mít blokační menšinu alespoň 90 hlasů. Mimochodem součet hlasů v Radě mají státy, které se prohlašují za ve vztahu k tomuto návrhu za skeptiky, zatím přesně 100, čili by to dostatečná blokační menšina byla. Je ale otázkou, jak vše nakonec dopadne, protože např. Bulharsko se údajně dalo slyšet, že s tak měkkým návrhem nakonec mít problém nebude a bude hlasovat pro.

Analýza obsahu návrhu pak vyvrací většinu výhrad jak jeho zastánců/kyň, tak odpůrců/kyň. Dává doufat v to, že směrnice bude po svém přijetí efektivní (např. jasně stanovený cíl, pravidla pro sankce, dosah i do výkonných orgánů společností). Zároveň zajišťuje, že nebude možné upřednostnit méně kvalitního kandidáta/tku nebo že výrazně genderově homogenní firmy mohou být z působnosti směrnice vyjmuty.
Bude tedy vůbec „kvótová“ směrnice? A bude k něčemu? Na základě výše řečeného, lze, podle mého názoru (vždy optimistka), na obě otázky odpovědět ANO.

Těším se na názory a komentáře.
Pavla Špondrová
Celý příspěvek