Když právní stav není nikomu ku prospěchu: příběh muže, který téměř padesát let marně tvrdil, že není otcem své právní dcery
František Novotný tvrdí již 48 let, že není otcem ženy, kterou za jeho dceru označil soud. Na základě krevní zkoušky, která jeho otcovství nevyloučila, a prokázané skutečnosti, že v rozhodné době měl s matkou dítěte intimní vztah, bylo v roce 1970 určeno jeho otcovství. Pan Novotný však takový výsledek nikdy nepřijal. Se svou právní dcerou se proto nikdy nestýkal, neměl s ní žádný vztah a ona ho proto za svého otce nepovažovala. Když se začaly používat testy DNA, oba se shodli na tom, že je na čase vše vyjasnit a uvést právní situaci do souladu s realitou. Jakkoliv však disponovali výsledkem testu, který jasně prokazoval, že mezi nimi žádný biologický vztah neexistuje, ve své snaze neuspěli. České soudy i nejvyšší státní zástupce měli totiž jasno: v jejich věci přeci již existovalo soudní rozhodnutí, kterým bylo otcovství pana Novotného určeno, a šlo tedy o věc pravomocně rozsouzenou. Před dvěma měsíci vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, v němž shledal, že Česká republika porušila právo pana Novotného na respektování soukromého života.
Nikoho, kdo zná judikaturu štrasburského soudu v rodinně právní oblasti, nemohl výsledek překvapit. Rozsudek ve věci Paulík proti Slovensku, v níž se ESLP zabýval totožnou otázkou ve vztahu k totožné právní úpravě, kterou shodně do svých právních řádů přejaly po rozpadu Československa obě republiky, patří mezi ty známější. Koneckonců i v judikatuře Ústavního soudu bylo rozhodnutí v této věci nejednou citováno, a tak se lze jen stěží tvářit, že České republice nebyl názor štrasburského soudu na naši právní úpravu znám. Stejně jako ve věci Paulík byla zpráva ze Štrasburku ve věci Novotný proti České republice jasná: Nemožnost iniciovat řízení, které by umožnilo uvést právní stav do souladu s biologickou realitou, je v rozporu s přáním všech zúčastněných a ve výsledku není nikomu ku prospěchu. Přidanou hodnotou rozsudku ve věci pana Novotného je pak podrobný rozbor dosavadní judikatury štrasburského soudu k problematice popírá otcovství.
Přestože rozhodnutí ve věci Paulík bylo vydáno již před 12 lety, Česká republika na jeho závěry nikterak nereagovala. V době, kdy byl přijat donedávna platný zákon o rodině, neexistovaly testy DNA ani krevní testy. Jediným možným postupem, jak odhadnout biologického otce dítěte, bylo zjistit, s kým matka v rozhodné době (tedy v době, kdy mohlo být dítě počato) souložila. Později bylo možné s jistou mírou pravděpodobnosti vyloučit otcovství na základě krevních testů, kterými jsou testovány skupinové systémy červených krvinek, případně HLA skupinové systémy bílých krvinek. Právě proto, že krevní testy mohly otcovství pouze vyloučit, nikoliv však potvrdit, nebylo ani na jejich základě možné o otcovství rozhodnout s jistotou, ale pouze na základě pravděpodobnosti. Tak tomu bylo i v případě pana Novotného. V době, kdy k rozhodnutí v jeho věci došlo, byl takový postup jistě rozumný. Oproti pouhému zjišťování, s kým měla matka dítěte v rozhodné době intimní poměr, krevní testy přece jen umožňovaly určit otcovství s vyšší mírou pravděpodobnosti.
Přestože rozhodnutí ve věci Paulík bylo vydáno již před 12 lety, Česká republika na jeho závěry nikterak nereagovala. V době, kdy byl přijat donedávna platný zákon o rodině, neexistovaly testy DNA ani krevní testy. Jediným možným postupem, jak odhadnout biologického otce dítěte, bylo zjistit, s kým matka v rozhodné době (tedy v době, kdy mohlo být dítě počato) souložila. Později bylo možné s jistou mírou pravděpodobnosti vyloučit otcovství na základě krevních testů, kterými jsou testovány skupinové systémy červených krvinek, případně HLA skupinové systémy bílých krvinek. Právě proto, že krevní testy mohly otcovství pouze vyloučit, nikoliv však potvrdit, nebylo ani na jejich základě možné o otcovství rozhodnout s jistotou, ale pouze na základě pravděpodobnosti. Tak tomu bylo i v případě pana Novotného. V době, kdy k rozhodnutí v jeho věci došlo, byl takový postup jistě rozumný. Oproti pouhému zjišťování, s kým měla matka dítěte v rozhodné době intimní poměr, krevní testy přece jen umožňovaly určit otcovství s vyšší mírou pravděpodobnosti.
Oproti testům DNA, které se používají dnes a které jsou schopny prokázat otcovství s pravděpodobností vyšší než 99,9 %, byla však chybovost krevních testů podstatně vyšší. Přestože testy DNA jsou dostupné již řadu let, český zákonodárce na tuto skutečnost nikterak nereagoval, a to ani novelizací zákona o rodině ani v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. Česká právní úprava otcovství je stále založena na tradičních právních domněnkách, které vycházejí z pravděpodobnosti, a to i přes pokročilý rozvoj genetiky, který umožnil spolehlivé určení otcovství. Také možnost revidovat rozhodnutí ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto ještě podle výsledků krevních testů, český zákonodárce neumožnil, a to ani po vydání rozhodnutí ve věci Paulík.
Teprve 13. 12. 2016 byl předložen návrh zákona, jímž byl novelizován (mimo jiné) zákon o zvláštních řízeních soudních, v němž se nově objevilo ustanovení § 425a, které stanoví, že žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství lze podat i po 3 letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže otcovství bylo určeno soudem přede dnem 31. prosince 1995 a jsou tu nové důkazy, které souvisí s novými vědeckými metodami, které v původním řízení nebylo možné použít. Podle důvodové zprávy „[p]okud by v českém právním řádu neexistovala možnost nápravy v případech, kdy k určení otcovství došlo v době, kdy věda neznala testy DNA, a otcovství bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu o určení otcovství na základě třetí domněnky, mohla by se Česká republika vystavit dalším soudním řízením. Evropský soud pro lidská práva je toho názoru, že při neexistenci řízení, které by stěžovateli umožnilo uvést do souladu právní situaci s biologickou realitou, není zachována spravedlivá rovnováha mezi dotčenými zájmy, včetně zájmů stěžovatele chráněných článkem 8 Úmluvy.“ Odkazuje přitom právě na rozhodnutí ve věci Paulík proti Slovensku. Jakkoliv v důvodové zprávě k předloženému zákonu není o podané stížnosti ve věci pana Novotného ani zmínky, jistě není náhodou, že začlenění ustanovení umožňujícího obnovu řízení v případech soudně určeného otcovství v době, kdy ještě neexistovaly testy DNA, bylo navrženo ministerstvem spravedlnosti, jehož součástí je též Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování státu před Evropským soudem pro lidská práva, teprve poté, kdy byla stížnost ve věci Novotný komunikována.
Nad tím, proč Česká republika vyčkávala se změnou právní úpravy až do doby, kdy proti ní byla podána stížnost ke štrasburskému soudu, zůstává rozum stát. Při čtení rozsudku ve věci pana Novotného se člověk nezřídka uzardí. Snad v žádném odstavci nechybí odkazy na totožnou věc Paulík proti Slovenskou. Štrasburský soud ve svém rozhodnutí poukázal na nález, v němž Ústavní soud vysvětluje, proč je vázán judikaturou ESLP, a na jiný, v němž cituje rozhodnutí ve věci Paulík. V bodě 48 rozsudku pak shrnul, že Ústavní soud v této věci tedy nerespektoval nejen judikaturu ESLP, ale nakonec ani svou vlastní. O jeho znalosti případu Paulík přitom nemohlo být pochyb. Kulantně tak České republice naznačil, že pro její postup ve vztahu k právní úpravě popírání otcovství opravdu neshledává žádnou omluvu. Jistě, k chybám může docházet na všech úrovních soudní soustavy. Například nad pochybením při počítání lhůty, za které byla Česká republika nedávno pokárána, se snad lze i pousmát. I soudce je jen člověk a člověk přece není neomylný. Co však vedlo Českou republiku – od zákonodárce, který nereagoval na jasnou judikaturu štrasburského soudu, až po Ústavní soud, který se věcí pana Novotného odmítl zabývat – k postupu, který nemohl ve Štrasburku skončit jinak než prohrou, je záhadou.
Co tedy plyne z rozsudku ve věci pana Novotného? Česká republika pochybila hned ze dvou důvodů. V první řadě postupovala podle právního pravidla, jež vedlo k právnímu stavu, který nejenže nereflektoval realitu – biologickou ani sociální, nadto ani nebyl nikomu ku prospěchu. Zase a znovu se tak ukazuje, že rigidní rodinně právní pravidla, která neumožňují reflektovat situaci a potřeby konkrétní rodiny a jednotlivců, mohou snadno vést k porušení článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Pochybení je však v této věci o to závažnější, že Česká republika flagrantně ignorovala judikaturu ESLP, se kterou přitom paradoxně ve svých rozhodnutích opakovaně pracoval český Ústavní soud a o jejíž aplikaci na český zákon o rodině nemohlo být pochyb, neboť vycházela z totožného předpisu, byť platného v jiném státě.
Teprve 13. 12. 2016 byl předložen návrh zákona, jímž byl novelizován (mimo jiné) zákon o zvláštních řízeních soudních, v němž se nově objevilo ustanovení § 425a, které stanoví, že žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství lze podat i po 3 letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže otcovství bylo určeno soudem přede dnem 31. prosince 1995 a jsou tu nové důkazy, které souvisí s novými vědeckými metodami, které v původním řízení nebylo možné použít. Podle důvodové zprávy „[p]okud by v českém právním řádu neexistovala možnost nápravy v případech, kdy k určení otcovství došlo v době, kdy věda neznala testy DNA, a otcovství bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu o určení otcovství na základě třetí domněnky, mohla by se Česká republika vystavit dalším soudním řízením. Evropský soud pro lidská práva je toho názoru, že při neexistenci řízení, které by stěžovateli umožnilo uvést do souladu právní situaci s biologickou realitou, není zachována spravedlivá rovnováha mezi dotčenými zájmy, včetně zájmů stěžovatele chráněných článkem 8 Úmluvy.“ Odkazuje přitom právě na rozhodnutí ve věci Paulík proti Slovensku. Jakkoliv v důvodové zprávě k předloženému zákonu není o podané stížnosti ve věci pana Novotného ani zmínky, jistě není náhodou, že začlenění ustanovení umožňujícího obnovu řízení v případech soudně určeného otcovství v době, kdy ještě neexistovaly testy DNA, bylo navrženo ministerstvem spravedlnosti, jehož součástí je též Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování státu před Evropským soudem pro lidská práva, teprve poté, kdy byla stížnost ve věci Novotný komunikována.
Nad tím, proč Česká republika vyčkávala se změnou právní úpravy až do doby, kdy proti ní byla podána stížnost ke štrasburskému soudu, zůstává rozum stát. Při čtení rozsudku ve věci pana Novotného se člověk nezřídka uzardí. Snad v žádném odstavci nechybí odkazy na totožnou věc Paulík proti Slovenskou. Štrasburský soud ve svém rozhodnutí poukázal na nález, v němž Ústavní soud vysvětluje, proč je vázán judikaturou ESLP, a na jiný, v němž cituje rozhodnutí ve věci Paulík. V bodě 48 rozsudku pak shrnul, že Ústavní soud v této věci tedy nerespektoval nejen judikaturu ESLP, ale nakonec ani svou vlastní. O jeho znalosti případu Paulík přitom nemohlo být pochyb. Kulantně tak České republice naznačil, že pro její postup ve vztahu k právní úpravě popírání otcovství opravdu neshledává žádnou omluvu. Jistě, k chybám může docházet na všech úrovních soudní soustavy. Například nad pochybením při počítání lhůty, za které byla Česká republika nedávno pokárána, se snad lze i pousmát. I soudce je jen člověk a člověk přece není neomylný. Co však vedlo Českou republiku – od zákonodárce, který nereagoval na jasnou judikaturu štrasburského soudu, až po Ústavní soud, který se věcí pana Novotného odmítl zabývat – k postupu, který nemohl ve Štrasburku skončit jinak než prohrou, je záhadou.
Co tedy plyne z rozsudku ve věci pana Novotného? Česká republika pochybila hned ze dvou důvodů. V první řadě postupovala podle právního pravidla, jež vedlo k právnímu stavu, který nejenže nereflektoval realitu – biologickou ani sociální, nadto ani nebyl nikomu ku prospěchu. Zase a znovu se tak ukazuje, že rigidní rodinně právní pravidla, která neumožňují reflektovat situaci a potřeby konkrétní rodiny a jednotlivců, mohou snadno vést k porušení článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Pochybení je však v této věci o to závažnější, že Česká republika flagrantně ignorovala judikaturu ESLP, se kterou přitom paradoxně ve svých rozhodnutích opakovaně pracoval český Ústavní soud a o jejíž aplikaci na český zákon o rodině nemohlo být pochyb, neboť vycházela z totožného předpisu, byť platného v jiném státě.