Tedy – ne že by to nešlo, ale jednoduché to není ani ve Velké Británii. Podle rozsudku z minulého týdne oxfordská univerzita nemusí platit odškodné ve výši milionu liber šterlinků za údajně nekvalitní výuku, kterou měla poškodit hvězdnou, avšak hypotetickou právní kariéru studenta moderní historie.
Na VŠE existuje vedlejší specializace "Ekonomie a právo" již nějakou dobu. Právě jsme její obsah upravili tak, aby více cílil na ony stovky studentů, kteří studují souběžně práva a VŠE. S trochou drzosti bych její obsah shrnul jako "co vám měli na právech říci, ale neřekli"....Základní balíček předmětů specializace tvoří základní kurs L&E, kurs obchodních korporací (Tomáš Richter), ochrana hospodářské soutěže a regulace (Paola Bertoli) a ekonomie kriminality (moje maličkost), k tomu nabídka volitelných. Více než polovina předmětů v angličtině. Uznávám, specializace spíše zaujme studenty, kteří míří do veřejné či akademické sféry (budoucí soudci, legislativci, státní úředníci) případně do financování velkých korporací. Detailní obsah je na webu Katedry institucionální ekonomie Celý příspěvek
Díky velkorysé podpoře Fulbrightova programu trávím poslední měsíce jako Visiting Scholar na právnické fakultě Michiganské univerzity v Ann Arbor. Asi je zbytečné vysvětlovat, jak jsou prostředí, přístup (a kvalita) průměrného studenta či forma výuky rozdílné mezi kteroukoliv českou a elitní americkou právnickou fakultou. Není ani mým cílem sáhodlouze rozebírat možné cesty ke zlepšení právního vzdělávání v ČR, zaměřit se chci na pouze na problém požadavků na přípravu studentů docházejících do seminářů. S touto věcí bojuji od počátku učitelské kariéry a zkušenosti z místní výuky mě přiměly k tomu, abych své dilema vyjádřil v tomto příspěvku.
Asi se všichni shodneme na tom, že cílem seminářů nemá být exhibice vyučujícího (neboli dohnání / prohloubení přednášky), ale jde o prostor určený k aktivitě studentů, ve kterém vedoucí semináře plní maximálně roli moderátora a korektora. Aktivní účast osazenstva logicky předpokládá buď geniální studenty, schopné z hlavy detailně diskutovat o tématu v sylabu, nebo určitou formu přípravy, a to nejčastěji ve formě četby.
Na zdejší fakultě je účast na seminářích (tedy i na přednáškách, které však jsou ve své podstatě také semináři) nejenže povinná, ale podmíněná právě předchozím nastudováním zdrojů označených v sylabu. Znalost je ověřována v diskuzi samotné, pokud se někdo nezapojuje, vyučující ho vyzve k vyjádření názoru. Viděl jsem asi třikrát, že by si někdo dovolil říci „pass“ nebo že by plácal z cesty. Rozsah četby se pohybuje od 10 po 150 stran / seminář, záleží na tom, kolikrát týdně je předmět vyučován a jaké zaměření kurz má (obecný / specializovaný). U obecných kurzů (například Ústavní právo) jde většinou o načtení klasické case-book, tedy výňatků z rozhodnutí soudů doplněné o přechodové / vysvětlující poznámky autorů, u specializovaných (například Právo amerického federalismu) pak o celá rozhodnutí a odborné články z law reviews (o jejich po mém soudu katastrofálním charakteru třeba jindy…).
Z uvedeného je zřejmé, že americký student musí za týden přečíst několikanásobně více textu, než jeho český protějšek. Troufnu si tvrdit, že předchozí příprava (četba) prospívá jak bezprostředně kvalitě seminářů, tak z dlouhodobějšího hlediska rozšiřuje znalosti a obecné dovednosti studentů. Proč je tedy u nás praxe prozatím jiná? Dále nabízím v bodech možná vysvětlení tohoto stavu a mé komentáře k nim:
1) Charakter právního systému (a následně výuky): ČR je příkladem klasického pozitivně-právního kontinentálního systému, kde základem práva je autoritativní právní předpis. Výuka je tomu přizpůsobena, studenti se učí právo „jak je“, studují předpisy a učebnice, které se jim snaží (opět autoritativně) předpisy vysvětlit, potažmo zasadit do doktrinálního rámce.
Komentář: V tomto chápání je objem vyžadované četby logicky menší, protože soudní rozhodnutí jsou pojímána jako doplňková (a ještě ve formě právních vět) a odborná literatura ve většině případů akorát „vychyluje“ ze „správné“ cesty. Někdy se ptám, kolik studentů vůbec před psaním diplomky vidělo odborný článek.
2) Profil absolventa: Otázka úzce souvisí s předchozím bodem. Je naším cílem absolvent, který najde „správné“ řešení problému, nebo absolvent, který je schopný rozporovat téměř cokoliv, nemá problém se postavit autoritě?
K: Diskuze v seminářích založená na různorodosti názorů samozřejmě směřuje k druhému případu, první směřování preferuje v programu seminářů záležitosti typu řešení různých příkladů, nejlépe s jednou odpovědí. Zde je důležité vnímat také tlak z vnějšku (pracovní trh), mám pocit, že pojetí práva jako řemesla upřednostňuje první druh absolventů.
3) Objem a kvalita odborných zdrojů: Jestliže přijmeme u nás často obhajovanou tezi, že většina právních disciplín je národním hájemstvím, tak je ČR malá na to, abychom pro všechna témata našli dostatek zdrojů vhodných k diskuzi, případně půjde o články obhajující „správný“ názor od stejného autora jako učebnice (zákon, rozhodnutí atd.).
K: Byť jistě v ČR vychází méně právních časopisů než v USA, je jich stále dost na to, aby bylo možné představit konkurenční názory téměř k čemukoliv. Navíc myšlenka „národního práva“ je z velké části pro český právní řád (na rozdíl od amerického) neudržitelná, je vhodné zabývat se řešeními ze srovnatelných jurisdikcí („právo, jak má být“) atd.
4) Osoba vyučujícího: Semináře založené na četbě vyžadují jiný přístup (viz výše), učitel ztrácí auru neomylnosti, není jeho úkolem vést studenty k objektivně určitelné pravdě (i když v ní věří), ale podporovat je v jejím zpochybnění. Moderování diskuze je mnohdy vyčerpávající, příprava seminářů náročná.
K: Viz bod 3, v ČR často vyučující přistupují k právu ve stylu „viz má učebnice“, těžko pak jsou ochotní diskutovat na seminářích o kladech jiného řešení. Může být obtížné vést diskuzi mezi kvalitativně nevyrovnanými studenty v rámci jedné skupiny, aniž by se příliš aktivní a pasivní účastníci necítili dotčeni. Uvedený styl seminářů vyžaduje nejen důkladnou znalost předepsané četby, ale rovněž pečlivou přípravu sylabů a jejich obměnu.
5) Osoba studenta: Čeští studenti začínají studovat fakultu rovnou po střední škole (kde kritické čtení a myšlení navíc není podporováno), v USA je právo vlastně navazujícím magisterským studiem (prvek znalostí a mentální vyspělosti). Počet hodin výuky je v českém prostředí vyšší, většina předmětů je povinná a mají velmi různorodé zaměření (prvek zaneprázdnění).
K: Mohu vyžadovat po studentovi přečtení 60 stran složitých textů na seminář, když navštěvuje dalších šest seminářů týdně? Je správné určovat požadavky svého předmětu bez ohledu na ostatní kurzy nebo se má dodržovat jakýsi objektivní standard (náročnost vs počet kreditů)? A kolik času dejme tomu z 14 hodinového dne normativně chceme, aby průměrný student věnoval studiu?
6) Organizace seminářů: Diskuzně zaměřené semináře jsou značně nepředvídatelné z hlediska průběhu, z podstaty věci debata probíhá pokaždé jinak. Znamená to, že se nemusí vždy pokrýt veškeré zadané zdroje- ty buď spadnou pod stůl (a studenti je četli „zbytečně“), nebo jsou přesunuty do dalšího semináře (a studentům narůstá objem přípravy na tento seminář).
K: Jestliže není dobře odhadnut poměr četby vůči diskuzi a možnostem účastníků seminářů, učitel může ztratit kontrolu nad průběhem kurzu, studenti buď nebudou některé věci číst vůbec („stejně je nezvládneme na semináři probrat“), nebo se budou cítit poškození neustálými zásahy do programu. Plánování vyžaduje zkušenosti nejen při přípravě, ale i při samotném vedení seminářů, tj. umění poznat, kdy je nutné posunout se dále, aniž by se to někoho dotklo. Studenti nenavyklí na odbornou polemickou diskuzi prvek nejistoty výrazně zvyšují, jejich reakce na zadané texty je nepředvídatelná.
7) Role jazyka: V cizích jazycích je logicky počet zdrojů nekonečně větší (viz bod 3) a řada zdrojů v češtině vůbec není dostupná, na druhou stranu četba takových textů je pro většinu studentů obtížnější. Cizojazyčné zdroje mohou být užitečné pro všechny předměty, ne však rovnoměrně, jazykové složení četby v kurzu Občanské právo procesní bude jistě jiné než u kurzu Mezinárodní trestní soudnictví.
K: Když už jsem v ČR viděl někoho zadávat četbu, bylo to dominantně v angličtině a u vyučujících, kteří sami studovali v zahraničí a považovali takový přístup za samozřejmý. Sám si tolik jistý nejsem. Asi to lze akceptovat u výběrových předmětů, kde je účast dopředu podmíněna výbornou znalostí angličtiny. V ostatních případech je to požadavek problematický, protože i když se na českých fakultách znalost cizích jazyků předpokládá a jsou tam vyučovány, nikde není psáno, že studenti musí umět zrovna angličtinu a že ona „znalost“ zahrnuje plynulou četbu a pochopení složitého odborného textu.
Uvedené argumenty jsou samozřejmě silně zjednodušené a subjektivně pojaté, doufám nicméně, že ve svém celku přesvědčují o objektivní obtížnosti a pravděpodobném neúspěchu bezhlavého přejímání výukových praktik ze zahraničí. Po mém soudu až na výjimky nelze v nejbližší budoucnosti očekávat zavedení seminární výuky vycházející pouze z předchozí četby. Bylo by ale vhodné začít do všech předmětů začleňovat několik seminářů (v rozsahu dle užitečnosti), které by četbu vyžadovaly a na setkání následně příslušné texty důkladně diskutovaly. Parametry pro přípravu na jeden seminář navrhuji následující: volbu polemických odborných zdrojů, rozsah četby max. 25 stran, většinově v češtině, důkladná kontrola četby v hodině včetně následného promítnutí do hodnocení.
Robert Zbíral
Celý příspěvek
V adventním období plném svařeného vína a vůně vanilkového cukru si čtenáře Jiného práva dovolím oslovit s tímto postem, který nebude vánočním ani v nejmenším. A co navíc, odehrávat se bude v zemi, kde se Vánoce neslaví, tedy přesněji řečeno slaví se v lednu, a dárky nenosí éterický Ježíšek, ale obtloustlý bodrý Děda Mráz.
Možnost studovat na Právnické fakultě Petrohradské státní univerzity se mi naskytla díky meziuniverzitní smlouvě mezi touto univerzitou a mojí alma mater, Univerzitou Karlovou. Jistě nejsem prvním studentem (ať už předlistopadovým nebo polistopadovým), který tuto „exotickou“ stáž absolvoval, nicméně o současném právnickém vzdělávání na východ od Panevropské univerzity se u nás ví velmi málo, a proto si zaslouží, myslím, alespoň stručné zmapování provedené s patřičným odstupem a nadhledem.
Když jsem zprávu o tom, že budu studovat v Petrohradu, volal své babičce (bylo zrovna po večerních zprávách), tak se zhrozila: „A co tam budeš studovat? Vždyť tam žádné právo není!“ Jelikož mi to přišlo jako velmi legitimní otázka, zvolil jsem si za cíl svého pobytu najít k ní odpověď. Jestli se výzkum do konce pobytu podaří je zatím záhadou.
Jaké jsou právnické fakulty v Ruské federaci
Právnických fakult vychovávající právníky je v Rusku velké množství a každá má svá specifika a vyniká v něčem jiném. Systém počítá s klasickými právnickými fakultami při velkých nespecializovaných univerzitách, dále potom se zvláštními „instituty“ (jakési samostatné vysoké školy práva) a končí temnými a obyčejnému smrtelníku nedostupnými pracovišti různých vládních agentur a Akademie věd.
Obecně fanatizace vědy v dobách Sovětského svazu dosáhla nebývalých rozměrů a nevyhnula se ani vědě právní. Její pracoviště nebyly sice, na rozdíl od těch atomových, tajná, nicméně jejich systém je dodneška natolik pestrý, že by si zasloužil samostatný článek.
Co se týče fakult vzdělávající nejmladší právníky (tzn. bakaláře a magistry), za zmínění hodné považuji zejména následující:
• Vědecky nejčinnější je zřejmě Právnická fakulta Moskevské státní univerzity Lomonosova, která zároveň láká i velmi kvalitní pedagogy zabývající se vědeckou činností. Mohutností své budovy i rozpočtem na vědu překonává všechny ostatní právnické fakulty v zemi.
• Z centra veškerého ruského obchodního světa – Moskvy – čerpá i Moskevský státní institut mezinárodních vztahů. Ten je sice nechvalně známý tím, že v dobách Sovětského svazu vychovával nové generace nomenklatury, nicméně dnes je známý spíše tím, že jeho právnická fakulta vychovává velmi prakticky orientované právníky.
• Z těch exotických mě zatím nejvíce zaujala Dálnovýchodní státní univerzita a Jakutská státní univerzita, nicméně o jejich kvalitách se v Petrohradu příliš neví.
• A nakonec jsem si nechal Petrohradskou státní univerzitu, se kterou mám, pochopitelně, nejvíce zkušeností. Obecně přitahuje mnoho kvalitních pedagogů a vědců, kteří preferují klid Petrohradu před nikdy nespící Moskvou. Kromě toho její právnická fakulta přitahuje i, zdá se, významné alumnis. Když každý den vcházím do budovy fakulty, tak jsem konfrontován s tabulí s nejvýznamnějšími absolventy místního ústavu. Úplně nejvýše se skví fotografie Vladimíra Vladimiroviče Putina a o několik centimetrů pod ním potom Dimitrij Anatoljevič Medvěděv. Zřejmě ne náhodou nadpis nástěnky naproti děkanátu fakulty říká výmluvné „Právník – vzdělaný politik.“
Systém vzdělávání
Než se z prváka třesoucího se nad výčtem pravomocí prezidenta v učebnici ústavního práva stane plnohodnotný absolvent právnické fakulty, trvá to v Rusku šest let. První čtyři roky bakalářského studia jsou společné pro všechny, v magisterském programu se potom studenti učí již jen své specializaci.
V prvních ročnících bakalářského studia jsou studenti konfrontování s předměty s názvy, které znám jen z vyprávění svého otce, absolventa pražské právnické fakulty z roku 1988: Teorie státu a práva, Prokurátorský dozor a podobné. Jak jsem ale slyšel od jiných zahraničních studentů, místní studenti-bažanti jsou velmi motivovaní a od prvního semináře se důkladně připravují.
K jisté změně dochází s přestupem do magisterského studia. Zde již každý student má svou specializaci (buď svojí vysněnou, nebo prostě tu, která na něho zůstala). Celkem je specializací na naší fakultě 14. Výuka probíhá pouze dva dny v týdnu, z nichž jeden je sobota (normální učební den na ruských univerzitách), což dává studentům větší flexibilitu a většina z nich při studiu pracuje. Běžně tedy vídám studenty, jak na svých laptopech přepínají mezi poznámkami k semináři a drafty plných mocí. Je to takový příjemný závan z naší fakulty dobře známé praxe.
Vědecké a pedagogické osazenstvo
Jak jsem již řekl, věda byla v Sovětském svazu něco jako náboženství a v podobném duchu se pokračuje i dnes. Ruští právníci-vědci a právníci-pedagogové jsou velmi hrdí na své velké předchůdce a na knihovny naplněné jejich teoriemi. I mezi mými vyučujícími je několik opravdových matadorů, kteří by si jistě zasloužili Řád Lenina (nebo si ho spíše již zasloužili, nicméně dnes o tom nemluví).
Hned na první hodině mezinárodního práva soukromého mě zaujala velmi vážená prof. Galenská, o níž studenti s úctou hovoří jako o „Patriarchovi ruského mezinárodního práva“. Paní profesorka neváhá i ve svých 81 letech před studenty vystoupit se svým ostrým názorem a kritikou některých současných právních učenců pro jejich nevzdělanost a špatnou znalost práva i ruského jazyka.
Bibliografie prof. Galenské je neskutečně obsáhlá, nicméně přesto je zastíněna místním odborníkem na mořské právo – prof. Sidorčenkem. Absolvent Dálnovýchodního vyššího mořského učiliště z roku 1949 a námořník tělem i duší. Právníkem se stal až po té, co ho po dvaceti letech služby kapitána přestalo bavit brázdit světové oceány a do dnešního dne napsal přes 30 monografií a více jak 1100 článků.
Průměrný věk pedagogů se zdá být oproti českým poměrům vysoký. Akademická kariéra v Rusku je velmi dlouhá a pozvolná. Aby člověk vystoupal na takovou úroveň, že ho studenti uvidí jinde než v knihovně, musí po ukončení magistratury projít aspiranturou, kandidaturou, doktorátem a až poté se mu otevře cesta k docentuře, popřípadě k profesuře.
Výuka práva
Kvalita výuky magisterských právnických předmětů mě na Petrohradské státní univerzitě velmi překvapila. Všem předpokladům a předsudkům navzdory má mnohem blíže k americkým univerzitám, než k mojí alma mater mezi Židovským hřbitovem a Vltavou.
Výuka většiny magisterských předmětů probíhá v malých skupinkách od pěti do dvaceti studentů. Všem je před každou hodinou dán seznam literatury k prostudování a výuka je poté vedena metodou sokratovského dialogu mezi profesorem a studenty. Studenti sami mluví, ptají se a navzájem se doplňují. Někteří z nich sice rychle přepínají mezi rozepsanou licenční smlouvou, kterou musí ještě během semináře odeslat do kanceláře, ale většina z nich se v tématech orientuje a neváhá se i do krve pohádat se svým kolegou. Profesoři diskuzi spíše moderují a doplňují. Podobný způsob výuky se většinou daří udržet i u přednášek, na které chodí větší část magisterských studentů, tedy třeba osmdesát lidí.
Co se týče výukových materiálů, tak většina profesorů staví na velmi bohaté doktríně, produkované výše zmíněnými zástupy právních vědců. Na druhou stranu jsou trochu skeptičtí k širšímu používání judikatury (možná důvodně vzhledem ke kvalitě místního soudního systému).
Bizarnosti ruského práva
Na závěr bych se rád se čtenáři Jiného práva podělil o pár bizarností z ruského práva, jejichž seznam jistě mnozí čekali pod názvem tohoto postu. Tumblr obrázky nedoplním, abych snad nebyl osočen, že své vzdělávání v zemi neomezených možností neberu dostatečně vážně.
• Soukromé právo v Rusku je jednotné, vše se řídí jedním občanským zákoníkem (na rozdíl od Ukrajiny, která po rozpadu Svazu přejala Podnikatelský zákoník). Nicméně aby to nebylo zase tak moc jednoduché, alespoň soudní soustava je rozdělena na obecné soudy a na soudy pro podnikatele. A aby byli zahraniční špióni ještě více zmateni, ty podnikatelské se nazývají „arbitrážní soudy“, ale s arbitráží nemají nic společného. (pozn. autora: reforma a sjednocení se již naštěstí blíží mílovými kroky)
• Základní pravidlo výkladu práva, že legis specialis derogat lege generalis platí všude, nicméně ne tak úplně v Rusku. Článek 3 bod 2. odst. 2 ruského občanského zákoníku totiž jasně říká, že všechny ostatní zákony občanského práva musí odpovídat jeho ustanovením. Občanský zákoník je tedy primus inter partes a pro poslance dumy není vůbec snadné ho nějak obejít.
• Občanský soudní řád umožňuje neuznat cizí rozhodnutí (které se jinak má uznat) na základě následujících výjimek: veřejný pořádek a ohrožení státní suverenity Ruské federace. Proč to druhé není obsaženo v tom prvním, nikdo neví.
• Na závěr výrok jednoho z mých vyučujících v reakci na to, že příkazem prezidenta (pozn. autora: stále ještě podzákonná norma) byl omezen pohyb osob v oblasti pořádání olympijských her v Soči: „Víte, sice máme napsáno v ústavě, že zákon se nedá změnit příkazem prezidenta … no, ale pokud se hodně chce, ono to jde … a určitě by to šlo s ústavou taky.“
Milan Sýkora
Celý příspěvek
Přestože by se mohlo zdát, že je z pohledu mootování nyní okurková sezóna, opak je pravdou – ti opravdu zapálení mooties právě zahajují přípravu na blížící se ročníky soutěží, jejichž zadání budou zveřejněna v září či říjnu tohoto roku. Vše, co se zvládne o prázdninách, ušetří čas v průběhu semestru. Stejně tak koučové už pomalu začínají přemýšlet, jak v příštím roce zlepšit přípravu týmu a dosáhnout tak ještě lepších výsledků, než loni.
Metodická příručka o mootcourtech, připravená týmem Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci, má ambici pomoci studentům při přípravě na soutěž a jejich koučům při plánování přípravy a vedení týmu. Příručka je volně dostupná v elektronické verzi na stránkách Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci.
Příručka je bohužel neprodejná, ale její tištěná verze bude v době prázdnin rozeslána do knihoven právnických fakult v (doufám) dostatečném počtu, aby s ní mohli zájemci podle potřeby pracovat. Největším úspěchem pro autorský tým bude, když si příručka najde svou cestu k týmům a pomůže jim si soutěž ještě více užít a třeba také vystoupat v národní nebo dokonce mezinárodní konkurenci ještě o pár příček výše.
Domnívám se, že obsah příručky nejlépe přiblíží její předmluva, kterou si zde dovoluji v plném rozsahu citovat:
Mootcourt představuje jednu z tradičních, vyzkoušených, prokazatelně funkčních a oblíbených metod výuky práva. Umožňuje dosáhnout cílů, kterých jiné metody výuky práva dosahují jen složitě nebo vůbec, a zároveň, ať už díky soutěžnímu pojetí nebo vtažení do role, je pro studenty tato metoda zábavná a motivující.
Cílem této příručky je poskytnout metodický základ pro efektivní využití mootcourtu ve výuce práva. První část příručky, označená jako část pro studenty, je ve skutečnosti určena jak studentům, tak pedagogům. Studentům má předat základní informace o tom, jak by mělo jejich zapojení do mootcourtu vypadat, jak má vypadat písemné podání a jakým způsobem by měli ústně prezentovat svou argumentaci. Tato část bude užitečná jak pro studenty, kteří se na mootcourt připravují samostatně, tak pro studenty, kteří jsou součástí týmu pod vedením kouče. První část příručky je však velmi podstatná také pro kouče, kteří musejí mít jasně definované cíle, kterých při přípravě písemného podání nebo ústní argumentace mají dosáhnout, pro organizátory mootcourtu, aby věděli, jaké cíle by měli při organizaci mootcourtu mít na paměti, a konečně také pro učitele právnických fakult, kteří by chtěli mootcourt využít ve výuce práva.
Druhá část příručky, označená jako část pro kouče, je určena především koučům mootcourtových týmů a pedagogům na právnických fakultách.Obsahuje jednak metodiku pro organizaci mootcourtu a jeho zapojení do výuky, ale také konkrétní koučovací techniky nebo postupy pro rozvoj konkrétních dovedností. Věnuje se i souvisejícím dovednostem jako je poskytování zpětné vazby, zvyšování motivace studentů nebo zvládání skupinové dynamiky v rámci týmu. Tato část by tedy měla umožnit zájemcům připravit si a zorganizovat mootcourt, který naplní jejich očekávání. Koučům pak tato část poskytuje základní návod pro to, jak pracovat s týmem, kvalitně jej připravit a dosáhnout v mootcourtových soutěžích co nejlepších výsledků.
Příručka se snaží být co nejvíce praktická a čerpá primárně ze zkušeností autorů získaných při několikaleté účasti v různých mootcourtových soutěžích nebo při koučování týmů v těchto soutěžích. Příručka se zaměřuje na konkrétní dovednosti potřebné pro úspěch v mootcourtu a na techniky,kterými je lze rozvíjet. Naopak příručka nemá ambici vytvořit autoritativní doktrínu a i vzhledem ke svému rozsahu je v některých oblastech více než stručná. U řady dovedností proto doporučujeme práci se specializovanými publikacemi zaměřenými na tyto dovednosti, kterých dnes existuje celá řada.
Doufáme, že příručka bude pro čtenáře užitečná a že splní cíle vytyčené zde v předmluvě. Zároveň s vědomím, že nic není dokonalé, velmi oceníme jakoukoliv zpětnou vazbu, abychom mohli příručku v dalším vydání dále vylepšit.
Maxim Tomoszek
Celý příspěvek
Na jarní semestr 2013 jsem připravil na PrF MU nový předmět, který se věnuje institucionálním a politickým aspektům ústavnímu soudnictví z komparativního pohledu. Předmět se oficiálně jmenuje „Ústavní soudnictví – institucionální pohled“ (kód v ISu MVV2868K) a je otevřen nejen právníkům, ale i studentům politologických, sociologických či filozofických oborů.
Předmět je záměrně postaven na multidisciplinárním přístupu a snaží se nabourat tradiční „zapouzdřenost“ českých právnických fakult a jejich averzi vůči jiným vědním oborům. Předmět i závěrečné hodnocení jsou proto koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci. Stručný obsah tohoto kurzu je dostupný zde. Níže připojuji detailnější předběžný sylabus. Potenciální zájemce upozorňuji rovněž na skutečnost, že ač si předmět již teď zaregistrovalo více studentů, než umožňuje jeho kapacita (resp. kapacita dané učebny), účast na tomto kurzu je podmíněna mým souhlasem, takže pořadí v registraci není samo o sobě směrodatné.
Ústavní soudnictví – institucionální pohled
Jaro 2013
Sylabus
Vyučující: David Kosař (4775@mail.muni.cz)
Garant: Pavel Molek (14484@law.muni.cz)
Anotace:
Ústavní demokracie je dnes ve světě dominantní formou zastupitelské demokracie. Odlišujícím znakem tohoto politického režimu je to, že vedle politických mocí, volených v rovných a svobodných volbách, jež musejí v pravidelných intervalech skládat účty voličům, tato forma zastupitelské demokracie počítá i s orgány soudního typu, které jsou nadány pravomocí ústavního přezkumu. Právě tomuto aspektu ústavního soudnictví se věnuje tento kurs. Kromě deskriptivní analýzy jednotlivých modelů ústavního soudnictví budeme identifikovat důsledky soudních rozhodnutí na fungování politického a ústavního systému v dané zemi a nějaký čas strávíme i nad historickým vývojem ústavního soudnictví. Vedle deskriptivního, politologického a historického pohledu budeme diskutovat i obecnější normativní otázku – legitimitu nevolených a neodpovědných (vůči voličům) orgánů v demokratické společnosti.
V tomto kursu se zaměříme na funkce ústavních/nejvyšších soudů ve vyspělých zemí s relativně delší tradicí ústavního soudnictví. Většinu času strávíme studiem specializovaných ústavních soudů – instituce, jejíž „vynález“ je nejčastěji přisuzován Hansi Kelsenovi. Tento „vynález“ byl znovuobjeven po druhé světové válce, kdy byl zakotven v německé a italské ústavě (tzv. I. vlna vzniku ústavních soudů) a od té doby se rozšířil do řady dalších zemí. Řada zemí, zejména těch patřících k anglosaské právní kultuře, se však přiklonila k jinému modelu – difúznímu ústavnímu soudnictví, na jehož vrcholu stojí Nejvyšší soud, který je zároveň vrcholným článkem obecné justice.
Kurs se skládá ze dvou bloků. První blok (semináře 1 až 5) je zaměřen na „ideální typy“ ústavního soudnictví (Itálie, Německo, Francie, USA). V tomto bloku rovněž identifikujeme základní typy řízení před ústavními soudy a rozebereme rozdíly mezi specializovaným ústavním soudnictvím a difúzním modelem (supreme courts). Na základě typologie přístupu k ústavním soudům (aktivní legitimace) pak budeme debatovat nad vlivem daného systému na fungování politického a ústavního systému. Ve druhém bloku (semináře 6-11) nejprve podrobíme kritice teorie vzniku ústavních soudů z pera Rana Hirschla a Toma Ginsburga a poté se podíváme na novodobé modely ústavního soudnictví (JAR, Izrael, Kanada, Nový Zéland, Spojené království, Austrálie a Turecko) a jejich specifika. V posledním semináři pak shrneme probranou látkou v souvislosti s debatou nad legitimitou ústavního soudnictví.
Obsah kurzu:
Jádrem většiny seminářů bude studium modelu ústavního soudnictví v dané zemi a jeho specifik, doplněného o vybraná rozhodnutí ilustrující fungování tohoto modelu v praxi. Posléze proběhne diskuse o důvodech vzniku daného modelu, jeho pozitiv a negativ, jeho zakotvení v politické kultuře a jeho důsledky pro demokratický systém. Cílem tohoto postupu je umožnit náročnější diskusi o institucionální dimenzi fungování ústavních soudů přesahující jednotlivé soudní spory a propojit politologický pohled s pohledem právnickým. Odlišnou strukturu mají úvodní seminář (prolog), seminář č. 6 (teorie vzniku ústavních soudů) a závěrečný seminář (epilog), které jsou zaměřeny na hlubší politologické a právně-politické úvahy o ústavním soudnictví bez napojení na konkrétní model v určité zemi.
Rozsah výuky
Dvanáct seminářů pro maximálně 25 studentů. Předmět je vyučován v jarním semestru.
Závěrečné hodnocení
Předmět je zakončen kolokviem. Pro úspěšné absolvování předmětu je nutné splnit následující podmínky:
• aktivní participace na seminářích: Od studentů se očekává, že přijdou na seminář připraveni (tj. budou mít „načteno“). Aktivní participací na seminářích se rozumí příprava, pravidelná účast a aktivní přispívání do diskuse.
• prezentace (reaction paper): Reaction paperem (1 500 slov) se rozumí kritické zhodnocení alespoň dvou zdrojů zadaných na daný seminář. Reaction paper musí být zaslán vyučujícímu nejpozději v 17:00 den před konáním semináře. Každý student by měl využít reaction paper buď k osvětlení důležitého aspektu obsaženého v materiálech na daný seminář nebo k formulaci vlastní myšlenky/vlastního argumentu „na podvozku“ předložených materiálů. Studenti budou svůj reaction paper krátce prezentovat na semináři (cca 5 minut). K rozdělení reaction paperů na jednotlivé semináře dojde na druhé hodině.
• závěrečná písemná práce (esej): Studenti si mohou vybrat pro závěrečnou esej jednu ze dvou možností: (1) původní článek (article) na jakékoliv téma pojednávající o, nebo dotýkající se, látky probírané na seminářích; nebo (2) integrující kritickou recenzi nejméně dvou knih (review essay) pojednávajících o ústavním soudnictví. Téma závěrečné eseje musí být schváleno vyučujícím do 31. 3. 2013. Požadovaný rozsah eseje činí 2.500-5.000 slov (bez poznámek pod čarou). Termín odevzdání je 20. 6. 2013.
Požadavky
Předmět je určen pro studenty 3. a 4. ročníku právnické fakulty, vhodné je předchozí absolvování předmětů Ústavní právo a Lidská práva a soudnictví. Nezbytným požadavkem je pasivní znalost angličtiny, předmět je založen na studiu literatury a judikatury, jež jsou zčásti přístupné pouze v angličtině. Předmět je rovněž vhodný pro studenty na fakultě sociálních studií (zejména z oboru politologie, sociologie a mezinárodních vztahů). Předmět i závěrečné hodnocení jsou koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci.
I. ZÁKLADNÍ TYPOLOGIE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ
1. Úvod – vývoj a typologie ústavního soudnictví
Tematické vymezení:
• 3 poválečné ústavní revoluce: (1) Německo a Itálie; (2) Španělsko, Portugalsko a Řecko; (3) střední a východní Evropa
• Základní typy řízení před ústavními soudy
• Specializované ústavní soudy vs. supreme courts
• Aktivní legitimace = klíčový aspekt ústavního soudnictví?
Povinné výukové materiály:
• Peter Häberle, Role and Impact of Constitutional Courts in a Comparative Perspective, in: Ingolf Pernice/Juliane Kokott/Cheryl Saunders (eds.): The Future of the European Judicial System in a Comparative Perspective, (ECLN Conference Berlin 2005), European Constitutional Law Network Series, Vol. 6, NOMOS Verlag, Baden-Baden, Germany, 2006, str. 65-77.
• V. F. Comella, Constitutional Courts and Democratic Values: A European Perspective, Yale University Press, 2009, str. 55-70
• J. Ferejohn/P. Pasquino, “Constitutional Adjudication: Lessons from Europe”; in Texas Law Review, vol. 82, N.7, 2004, p. 1671-1704
• T. Langášek, Promarněné světové prvenství, Lidové noviny, 14.11.2011, str. 20
2. Itálie – námluvy Ústavního soudu s obecnými soudy
Tematické vymezení:
• Konkrétní kontrola ústavnosti jako pojítko mezi obecnými soudy a Ústavním soudem
Povinné výukové materiály:
• T. Groppi, The Italian Constitutional Court: Towards a ‘Multilevel System’ of Constitutional Review?, JCL 3:2 (2008), 100-117
• J. Ferejohn/P. Pasquino, “Constitutional Adjudication, Italian Style”, in Tom Ginsburg (ed.), Comparative Constitutional Design, Cambridge University Press, 2012, str. 294-316
• How the Court Works, in Italian Constitutional Court document, at: http://www.cortecostituzionale.it/versioni_in_lingua/eng/lacortecostituzionale/cosaelacorte/cosaelacorte.asp
• Judgment No. 224 of 2009 Impartiality of the Magistrate
3. Německo – jeden nebo dva ústavní soudy?
Tematické vymezení:
• Individuální ústavní stížnost
Povinné výukové materiály:
• D. Grimm, How the Constitutional Court decides, Milan conference, May 25th 2007
• Gertrude Lübbe-Wolff, The German Federal Constitutional Court from the point of view of complainants in search of their constitutional rights, 2006
• D. Kommers and R. Miller, Das Bundesverfassungsgericht: Procedure, Practice and Policy of the German Federal Constitutional Court, JCL 3:2 (2008), 194-211
• Spolkový ústavní soud, BVerfGE 7, 198 (1950), Lüth (výňatky – Kommers, str. 124-128)
• Spolkový ústavní soud: BVerfGE 34, 269 (1973), Princezna Soraya (výňatky – Kommers, str. 360-369)
4. Francie – ex ante (a priori) a ex post (a posteriori) abstraktní kontrola ústavnosti
Tematické vymezení:
• Abstraktní kontrola ústavnosti
• Francie před 2008/2010
[(ex ante) abstraktní přezkum ústavnosti (saisine parlementaire)]
• Francie po roce 1. březnu 2010 (question prioritaire de constitutionnalité)
Povinné výukové materiály:
• Décision 74-54 DC of 15 January 1975 – Abortion
• Marie-Claire Ponthoreau and Fabrice Hourquebie, The French Conseil Constitutionnel: An Evolving Form of Constitutional Justice, JCL 3:2 (2008), pouze str. 269-281
• Décision n°2010-1 QPC of May 28th 2010 – Burqa Ban
• Kateřina Šimáčková: QPC – aneb co nového ve Francii? Jiné právo, 7. 6. 2011, http://jinepravo.blogspot.com/2011/06/qpc-aneb-co-noveho-ve-francii.html
• O. Pfersmann, Concrete Review as Indirect Constitutional Complaint in French Constitutional Law: A Comparative Perspective, European Constitutional Law Review, 6: 223–248, 2010
• A. Dyevre, The Melki Way: The Melki Case and Everything You Always Wanted to Know About French Judicial Politics (But Were Afraid to Ask), 2012 (unpublished manuscript)
5. USA - difúzní model ústavního soudnictví (judicial review)
Tematické vymezení:
• Judicial review
Povinné výukové materiály:
• Marbury v. Madison, 5 U.S. (1 Cranch) 137 (1803)
• R. Dahl, Decisionmaking in a Democracy: The Supreme Court as a National Policymaker, 6 J. PUB. POL. 279 (1957)
• J. H. ELY, DEMOCRACY AND DISTRUST, 1-10; 73-104, (1980)
• E. Chemerinsky, Constitutional Law: Principles And Policies, 4th ed., Aspen Publishers (2011) (on case and controversy requirement - pouze str. 49-64, 103-105, 113-116, 129-132)
• Jack M. Balkin & Sanford Levinson, Understanding the Constitutional Revolution, 87 VA. L. REV. 1045 (2001), pouze str. 1066-1083
II. NOVODOBÉ INOVACE ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ
6. Teorie vzniku (novodobých) ústavních soudů
Tematické vymezení:
• „insurance theory“ vzniku ústavních soudů (Ginsburg)
• „hegemony preservation theory“ vzniku ústavních soudů (Hirschl)
• alternativní teorie (Issacharoff – „hedging theory“, Garbaum – „SoP theory“, Elster & Holmes „commitment theory“, Erdos a jeho „postmaterialist trigger thesis“, Adams&Schyff)
Povinné výukové materiály:
• R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, str. 31-99
• Maurice Adams and Gerhard van der Schyff (2010) “Political Theory Put to the Test: Comparative Law and the Origins of Judicial Constitutional Review,” Global Jurist: Vol. 10: Iss. 2.
• David Erdos, Delegating Rights Protection The Rise of Bills of Rights in the Westminster World, Oxford University Press, 2010, str. 5-7
7. JAR – ústavní soud operující v politickém systému s jednou dominantní politickou stranou
Tematické vymezení:
• ústavní soudnictví v období přechodu k demokracii
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 89-99
• H. Klug, South Africa’s Constitutional Court: Enabling Democracy and Promoting Law in the Transition from Apartheid, JCL 3:2 (2008), 174-193
• T. Roux, “Legitimating Transformation: Political Resource Allocation in the South African Constitutional Court”, Democratization, Volume 10, Issue 4, 2003, str. 92–111
• T. Roux, “Principle and Pragmatism on the Constitutional Court of South Africa”, International Journal of Constitutional Law, Volume 7, Number 1, 2009, str. 106-138
8. Izrael: ke „strong judicial review“ není třeba psané ústavy
Tematické vymezení:
• ústavní soudnictví v zemi, která je v permanentní vojenské pohotovosti
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 50-74
• A. Barak, Human Rights in Israel. 39 Isr. L. Rev 12 (2006)
• T. Kahana, M. Good, Human Rights in Israel (2008)
• Assaf Meydani and Shlomo Mizrahi, The Relationship Between the Supreme Court and Parliament in Light of the Theory of Moves: the Case of Israel, Rationality and Society 2010 22: 55
9. Commonwealth modely I: Kanada („moderate review“)
Tematické vymezení:
• Středně silný přezkum ústavnosti
• Notwithstanding clause
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 75-82
• Stephen Gardbaum, “Reassessing the new Commonwealth Model of Constitutionalism”, International Journal of Constitutional Law, Vol. 8, No. 2, 2010, str. 1-41
• T. Kahana, “The Notwithstanding Mechanism and Public Discussion”, University of Toronto Law Journal, Vol. 52, No. 2 (Spring, 2002), str. 221-274 nebo T. Kahana, “The notwithstanding mechanism and public discussion: Lessons from the ignored practice of section 33 of the Charter”, Canadian Public Administration, (2001) 44: 255–291.
10. Commonwealth modely II: Nový Zéland, Spojené království a Austrálie („weak judicial review“)
Tematické vymezení:
• „weak judicial review“
Povinné výukové materiály:
• projděte si znovu R. Hirschl, Towards Juristocracy, Harvard U.P., 2004, pouze str. 82-89
• James Kelly, “Judicial Review as ‘No-fault’ Insurance: The New Zealand Bill of Rights Act, 1990”, A Paper Presented at RC 09 (Comparative Judicial Studies) International Political Science Association, June 21-23, 2010 , University of Bologna, Italy
• Ian Leigh, “The standard of judicial review after the Human Rights Act”, in Judicial Reasoning Under the UK Human Rights, Helen Fenwick, et al., eds. 2007, str. 174-205
• J. L. Pierce, D. L. Weiden & R. D. Wood, “The changing role of the High Court of Australia”, Prepared for delivery at the IPSA Interim Meeting, 2010, Bologna, Italy
11. Turecko: výjimka z pravidla?
Tematické vymezení:
• Ústavní soud jako ochránce kemalismu
• Absence individuální ústavní stížnosti dělá divy…
• Dynamika vztahu tureckého ústavního soudu a ESLP
• Proč dochází v Turecku tak často k rozpouštění politických stran?
Povinné výukové materiály:
• BELGE - The Republican Alliance and Selective Activism of the Constitutional Court of Turkey. Law & Society Review, Volume 40, Number 3 (2006)
• E. Örücü, The Constitutional Court of Turkey: The Anayasa Mahkemesi as the Protector of the System, JCL 3:2 (2008), 254-268
• E. Özbudun, Judicial Review of Constitutional Amendments in Turkey, European Public Law 15:4 (2009), 533-538
III. ZÁVĚREČNÁ DISKUSE
12. Legitimita ústavního soudnictví
Tematické vymezení:
• konstitucionalismus vs. demokracie
• demokratický deficit ústavního soudnictví
• vyspělé státy vs. rozvojové země vs. země v období přechodu k demokracii – platí pro ně stejná hodnocení potřebnosti ústavního soudnictví?
• závěrečné shrnutí
Povinné výukové materiály:
• J. Waldron, “The core of the case against judicial review”, Yale Law Journal, 2006, 115 (6): 1346ff
• J. Bertomeu, Against the Core of the Case: Structuring the Evaluation of Judicial Review, Legal Theory, 17 (2011), 81–118.
• Annabelle Lever, “Democracy and Judicial Review: Are They Really Incompatible?”, Perspectives on Politics, December 2009, Vol. 7/No. 4 pp. 805-822
Tento předmět je realizován v rámci projektu ”JANE - Judicial Accountability in New Europe”, Marie Curie Actions – Support for training and career development of researcher (CIG), Call identifier: FP7-PEOPLE-2011-CIG, Grant Agreement No.: PCIG10-GA-2011-303933.
Celý příspěvek
Velice děkujeme Milanu Broučkovi za soutěžní listopad. Jako prosincového hosta Jiného práva vítám Martina Dienstbiera. Martina jsme měl tu čest poznat před bezmála deseti lety v australské buši. To sice není ta pravá kvalifikace pro hostování na Jiném právu v prosinci 2012, byť tedy chodec byl zdatný a fotil také výborně. Tím pravý důvodem je, že je vědec. Tedy na rozdíl od většiny nás právníků zde shromážděných skutečný Vědec: vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, na kterou navázal doktorátem v molekulární biologii (s přimíchanou biochemií) na Univerzitě v Cambridge. Následně přesídlil do Oxfordu, kde se věnoval genomice a bioinformatice. Nejnověji se pak přesunul v rámci Oxfordu do jiné laboratoře, kde analyzuje a interpretuje biomedicíncká data získaná sekvenčními technologiemi nové generace. Tedy v překladu, kterého se mi dostalo u piva, luští lidský genom. Na své multidisciplinární cestě po špičkových vědeckých pracovištích posbíral úctyhodnou sbírku výtečných výsledků a ocenění – od ceny za nejlepší doktorskou práci v cambridžské laboratoři molekulární biologie, ve které v minulosti působilo 13 nositelů Nobelovy ceny, až po prestižní publikace.
Martina jsme si jako prosincového hosta dovolili pozvat v rámci jinoprávních výletů do jiných oblastí a oborů. Podobně jako hudbě, ani exaktním vědám nikdo z nás přispěvatelů nerozumí. V příspěvcích či debatách (hlavně tedy o právu či společenských vědách coby „vědě“) na tomto blogu nicméně často zaznívají různá srovnání „jak je to v exaktních vědách“ (často doprovázené právnickým evergreenem zda je právo také „věda“ či pouze „řemeslo“, promíchaným s různou škálou komplexu méněcennosti). Bylo tedy na čase pozvat k přispívání někoho, kdo tomu, jak se dělá na špičkového úrovni věda v exaktních oborech skutečně rozumí. Martin se uvolil, že nám v přestávkách mezi luštěním podstaty vesmíru zprostředkuje nahlédnutí pod pokličku života dnešních Sheldonů: jak vypadá kariéra současného vědce v exaktních vědách, jaké debaty se vedou na téma základní oproti aplikovanému výzkumu, otázky popularizace vědy, výzkumu, náhod ve vědě a dalších témat (na vánoční besídku prý přijde i genom). Budeme se moc těšit. Já tedy určitě.
Závěrem nezbývá než, v ostrém kontrapunktu k výše uvedenému, zkontrolovat: Už jste tento rok hlasovali pro svoji „Fakultu roku“? Výrazně jsem se rozesmál když jsem se nějakou shodou okolností dostal na stránky ankety http://fakultaroku.cz. V ročníku 2011/2012 této „soutěže“ (která zjevně spočívá pouze v tom, že studenti dané fakulty OBJEKTIVNĚ kliknou na Facebooku na svoji fakultu) zvítězila Právnická fakulta MU, která, jak jsem zaregistroval, na to byla náležitě hrdá. Když jsem se nicméně nyní dostal na onen web, tak teprve konečně mohu docenit, o jak významnou medaili se jedná: předstihnout v tvrdém souboji plzeňskou fakultu (ta byla druhá… má totiž mimo jiné méně studentů) za zjevného ignorování této „soutěže“ ze strany ostatních fakult, musí být náročný počin (hlavně když předtím vedení fakulty vyzve emailem vlastní studenty, ať koukají hlasovat). Je ale nejvyšší čas vyzvat studenty znovu k hlasování, než balón nenávratně uletí: v tomto roce totiž zdá se zatím vede Právnická fakulta ZČU v Plzni. A pak už nezbývá než čekat, která z právnických fakult se jako první vizuálně inspiruje a pro své zatraktivnění u studentů a nesporné zvýšení svého výukového a vědeckého potenciálu natočí „LDF“ (inspirace zde, první video zhora, Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně). Neznalé upozorňuji, že ono „d“ je „dráždivá“, nikoliv jiné slovo, začínající také na „d“. Dobře, přiznávám: asi už začínám být konzervativní stařec (nicméně smysl pro humor mě zatím snad neopustil). Ale slečny ve spodním prádle vlnící se na židli a borci s motorovou pilou a krumpáči ztělesňující myšlenku současné Univerzity? Au, au, au... Nu ale alespoň se intelektuální meta, kterou budoucí "fakulta roku" musí dohnat a předehnat, stává čitelnější.
Celý příspěvek