Souboj s odborným textem a kouzlo přepisování

Zná to asi každý, kdo se pere s vlastním (odborným) textem: Jak přenést myšlenky z hlavy na papír, aby zněly přesvědčivě a byly dostatečně podložené? Jak strukturovat text, aby dával smysl? Jak napsat dizertaci (článek, paper…), která skutečně něco nového přinese a nebude jen shrnutím posbíraných informací či převyprávěním myšlenek ostatních? 

Někteří lidé jsou možná schopni vyšvihnout na papír brilantní text, nad kterým budou nadšením vzdychat ještě další generace, tak nějak samo sebou, přirozeně, intuitivně, bez nutnosti zvlášť přemýšlet nad tím, co všechno je k dobrému psaní potřeba. My ostatní jsme bohužel odkázáni na trnitou cestu pokusů a omylů, psaní, škrtání, mazání, dalšího psaní, nadějných záblesků, že teď už jsme konečně přišli na ten správný způsob, následných bezútěšných povzdechů, že se nám opět nedaří, a tak pořád dokola. Ti nejzuřivější zoufalci pak propadnou (falešné?) myšlence, že klíč k dobrému akademickému psaní lze nalézt v učených knihách, příručkách anebo v poučkách moudrých starců. A tak čtou, co jim přijde pod ruku, a nenechají si ujít žádnou příležitost, jak vyslechnout rady těch zkušených, ostřílených a respektovaných; to vše v (marné?) naději, že z jednotlivých pokynů jednou sestaví účinnou zbraň, jíž tu nestvůru v podobě vlastního textu nadobro zkrotí.

Ano, s radostí propadám spásným myšlenkám a naivně se upínám k vidinám toho, že krotící nástroj jednou opravdu poslepuji z postupně nasbíraných pouček, rad, doporučení, tipů a triků. I zavítala jsem nedávno na další seminář pro právně-akademický dorost, abych svou skládanku doplnila o anglické fígle. Podělila se o ně profesorka Lisa Webley z University of Westminster a já bych se teď o ně ráda podělila i s dalšími nebožáky, kteří také vedou boj s monstrem zvaným odborný právnický text. 

Profesorka Webley se soustředila především na psaní dizertace a opět zopakovala mantru, která je nám všem (snad?) již dobře známá:

Nejdůležitější ze všeho je správná výzkumná otázka.

Ta vyplyne z problému, který dosud nemá (dostatečné) řešení, z oblasti, se kterou nejsme spokojeni, anebo z našeho nesouhlasu s nějakou teorií. Úvod každé dizertace musí jasně vytyčit zkoumaný problém, který bude zbytek textu řešit. Někdy se stává, že řešení problému víte dopředu ještě před tím, než začnete psát. – Přiznejte to. Buďte ke čtenářům upřímní a svůj názor na řešení vyjádřete hned na začátku ve formě hypotézy, kterou budete ve svém výzkumu ověřovat.

Pokud jde o obecné pokyny, profesorka Webley připomněla některé informace, které není nikdy na škodu zopakovat:

• Prvním krokem v každém výzkumu je podrobná rešerše literatury, abychom našli mezeru v poznání, kterou je třeba naším bádáním vyplnit. Tam, kde není mezera, tam není PhD.   
• Dizertace by měla být spíše analytická než deskriptivní. Většina lidí však potřebuje nejprve popisovat, aby se postupně prokousali k analyzování. To samo o sobě není špatně, jenom musíme mít na paměti, že ve výsledném textu bude analýza převažovat nad popisem.
• Každý text musí být jasný a srozumitelný. Při psaní musíme neustále myslet na potenciální čtenáře a svůj styl jim přizpůsobit tak, aby naše myšlenky správně pochopili. 

Kromě dalších aspektů souvisejících s psaním dizertace, jako je struktura práce, doporučený obsah jednotlivých kapitol anebo časový rozvrh, se seminář zaměřil hlavně na samotný proces psaní. Dozvěděli jsme se tak poměrně jednoduché triky, které (doufám) mohou vést k velkému pokroku v bádání a psaní. Především Lisa Webley vyslovila naprosto zásadní myšlenku:  

Každé právní psaní je psaním obhajoby.

Akademické právní psaní se totiž příliš neliší od klasických právních podání, v nichž obhajujete pozici svého klienta. Jako výzkumník ale obhajujete své vlastní názory, závěry svého bádání a svoji pozici – při psaní tak jste sami sobě klientem, kterého musíte hájit před svým školitelem, oponenty anebo ostatními akademiky.

Co se týče samotného procesu zkoumání a psaní, paralelu s právní praxí tu také můžeme najít. I v rámci výzkumného projektu musíme pracovat s důkazy, kriticky je hodnotit, porovnávat je, kombinovat a vyvodit z nich určité závěry. Při akademickém výzkumu jako důkazy slouží všechny materiály, s nimiž pracujeme, ať už obsahují teoretická pojednání či empirická data. Důkazem se tady rozumí cokoli, co můžete citovat či parafrázovat: učebnice, článek, rozsudek, zákon, esej, rozhovor anebo statistická data.  Profesorka Webley doporučuje na všechny naše zdroje nahlížet jako na důkazy, které musíme zpracovat. Když se totiž soustředíme na to, že sesbírané materiály slouží jako „externí informace“, které je třeba podrobit detailnímu zkoumání, pak se lépe vyhneme nezáměrnému plagiátorství (každý důkaz je třeba odcitovat/parafrázovat a přiznat to) a také si v hlavě lépe uvědomíme, kde končí náš pouhý popis zdrojů a kde konečně začíná vlastní analýza.

Důkazy nám slouží jako objekty, které musíme podrobit analýze, která přinese „to navíc“, čím chceme obohatit stav poznání. Při zkoumání každého důkazu si musíme klást několik otázek: Co to znamená? Jakou to má váhu? Jaký to má vztah k ostatním důkazům? K čemu mě to vede? Co z toho plyne? …

Doporučovaný postup zpracování důkazů je následující: Popište, co jste zjistili zkoumáním důkazů, napište, co to znamená a proč je to důležité. V tomhle momentě začíná analýza. Váš prvotní text pak bude vypadat nějak takto:

·         Materiál A mě vede k závěru X.

·         Článek B mě vede k závěru Y.

·         Zákon C mě vede k závěru Z.

·         …

Na řadu se pak dostává pokročilejší analýza. Musíte dostatečně ODŮVODNIT, jakým způsobem jste od materiálu A došly k závěru X, co přesně vás k závěru vedlo. Z toho následně vytvoříte závěr analýzy materiálu A, který by měl osvětlit, proč je zrovna tohle důležité pro zodpovězení vaší výzkumné otázky a jak jste se k jejímu zodpovězení přiblížili.

Jakmile vytvoříte závěr analýzy A, začněte s přepisováním odstavce – závěr hoďte na začátek. To je totiž vaše přidaná hodnota, takže tím musí každý odstavec začínat. Následovat pak bude obhájení vaší myšlenky pomocí referencí na důkazy. Tímhle trikem vykouzlíte důraz na analýzu a upozadíte popisné části – ty mají sloužit pouze k podepření vašich vlastních myšlenek.

Představte si, že první verze vašeho odstavce vypadá nějak takto:

V rozsudku Ruiz-Zambrano se Soudní dvůr zabýval tím, zdali nezletilé děti, které mají belgické státní občanství, nejsou vůbec ekonomicky činné a ani se za svůj život z Belgie nikam nehnuly, mohou získat ochranu plynoucí přímo z občanství Unie. Soudní dvůr jim tuto ochranu přiznal. V podobném duchu se nese i navazující judikatura. Z toho plyne, že základní znaky dopadu případu do sféry unijního práva – ekonomická dimenze a přeshraniční prvek – v této novější judikatuře Soudního dvora oslabují především kvůli masivnímu rozvoji občanství Unie.

Co je v odstavci nejdůležitější myšlenkou a vaším tvrzením? Oslabení základních znaků pro aplikaci unijního práva – to by mělo stát na začátku. Následovat pak bude odkaz na konkrétní rozsudek = důkaz, který vaše tvrzení podpoří. Druhá verze pak může vypadat nějak takto:

Základní znaky dopadu případu do sféry unijního práva – ekonomická dimenze a přeshraniční prvek – v novější judikatuře Soudního dvora oslabují, a to především kvůli masivnímu rozvoji občanství Unie. Například v přelomovém rozhodnutí ve věci Ruiz-Zambrano přiznal Soudní dvůr ochranu plynoucí přímo z občanství Unie nezletilým dětem, které měly belgické státní občanství a které nebyly ani ekonomicky činné, ani se z Belgie nikdy nehnuly. V podobném duchu se nese i navazující judikatura.

Výše uvedený příklad je velmi zjednodušený a rozhodně neobsahuje žádnou hlubokou analýzu, ale přesto: Cítíte ten rozdíl?

Vaše myšlenkové pochody by tedy měly zahrnovat sérii „pochopení – popis – význam – odůvodnění“, ale v závěrečném textu musíte jednotlivé kroky přeskupit, aby text vyzněl přesvědčivě a dostatečně analyticky. K tomu profesorka Webley připomíná moudro, které je očividně na britských ostrovech oblíbené u profesorů všech disciplín:

Klíčem k dobrému psaní je neustálé přepisování.

S prvotním textem nikdy nemůžete být spokojeni. Ten slouží jako shluk stavebních kamenů, ze kterých musíte postupně vytvořit text závěrečný. Přepsat je třeba každý odstavec, každou kapitolku i každou sekci vaší dizertace. Každá jednotka textu by nakonec měla v úvodu obsahovat tvrzení, které vás přibližuje k zodpovězení výzkumné otázky, a toto tvrzení by následně mělo být dostatečně podpořeno důkazy. Z takto opracovaných kamenů by se vám mělo nakonec povést vystavět takovou dizertaci, ve které budou případní čtenáři schopni bez problémů sledovat vaše myšlenky a chápat je. Navíc tím v ideálním případě eliminujete zdroj pro komentáře oponentů ve stylu „Hm, hezké, no a co?“, jelikož u každého stavebního kamene bude jasná jeho role pro zodpovězení výzkumné otázky.

Inu, zní to tak jednoduše, až si říkám, jak je možné, že jsem na to nepřišla dřív a sama. Nevím, jak vy, ale já se jdu někam stydět za všechno, co jsem do této chvíle napsala, a pak se vrhnu na přeskupování textu, škrtání, mazání, přepisování, zoufalé výkřiky a nadějné záblesky. Pokud jste ve stejném rozpoložení, přeji hodně síly, kreativity a trpělivosti.  Psaní a přepisování zdar.