12 listopadu 2014

Za sociální turistikou po Evropské unii? Jen s vlastním kapesným.


Členské státy EU jsou dle Soudního dvora oprávněny vyloučit z pobírání některých sociálních dávek hospodářsky neaktivní občany jiných členských států EU, kteří nemají dostatečné vlastní prostředky a do hostitelského členského státu míří pouze za účelem zisku sociální podpory. Důvod ke smutku pro příznivce „sociální turistiky“ a k radosti pro Davida Camerona. Nebo ne?

Rumunští občané paní Dano se svým synem Florinem žijí minimálně od listopadu 2010 v Německu u své sestry, která jim zároveň zajišťuje obživu. Paní Dano nepřišla do Německa za účelem zaměstnání ani žádnou práci nehledá. Na svého syna pobírá přídavky na dítě a zálohu na výživné. Na žádost o dávku na zajištění živobytí, sociální přídavek a příplatek na náklady na ubytování a teplo však již úřad v Lipsku řekl ne. Případ putoval k soudu v Lipsku, který neváhal a zeptal se do Lucemburku, zda je takové rozhodnutí v souladu s právem EU.

Rovnost ano, ale v mezích

Soudní dvůr přikývl. Dle úterního rozsudku ve věci Dano (C-333/13) jsou členské státy oprávněny za splnění určitých podmínek odmítnout přiznání sociálních dávek hospodářsky nečinným státním příslušníkům jiných členských států EU. Za účelem nároku na některé sociální dávky se tito státní příslušníci sice mohou domáhat zásady rovného zacházení vůči občanům hostitelského státu, avšak pouze v rámci podmínek stanovených směrnicí 2004/38 „o právech unijních občanů“.

Dle této směrnice nemají občané EU právo na sociální dávky při pobytu kratším než tři měsíce. Při pobytu v časovém rozmezí od tří měsíců do pěti let, což je i případ paní Dano a jejího syna, směrnice podmiňuje právo pobytu a s tím spojené právo na sociální dávky dostatečnými vlastními prostředky hospodářsky nečinných občanů EU. Cílem je zabránit hospodářsky nečinným občanům EU ve využívání systému sociální ochrany hostitelského státu k financování vlastního živobytí. Při pobytu delším než pět let vzniká občanům EU naopak právo na trvalý pobyt a tím i na sociální dávky. Soudní dvůr uvedl, že paní Dano a její syn nemají dostatečné prostředky a nemohou se tak v Německu domáhat práva pobytu, a tedy práva na sociální dávky. 

Kdo se bude smát naposled?

Rozsudek Soudního dvora se jeví jako vítězství pro extrémně pravicové evropské strany, které proti „sociální turistice“ v EU bojují. Po úplném otevření unijního pracovního trhu pro bulharské a rumunské občany na začátku roku 2013 se především mezi německými konzervativními stranami začaly ozývat hlasy proti zneužívání sociálního systému přistěhovalci s z jiných členských států. Ve Velké Británii vyvíjí dlouhodobě velký tlak na Davida Camerona euroskeptický UKIP, který požaduje upřednostnění Britů a naopak omezení sociální podpory pro občany jiných členských států. Britský premiér dle vlastních slov rozhodnutí proti sociální turistice vítá. Má však k radosti opravdu důvod?

Rozsudek Soudního dvora by paradoxně mohl Cameronovi zkomplikovat život při vyjednávání o zamýšlených legislativních změnách, díky nimž by Velká Británie měla získat více pravomocí zamezit přistěhovalcům z jiných členských států ve využívání britského sociálního systému. Ostatní evropští lídři mohou totiž namítnout, že díky směrnici 2004/38 a Soudnímu dvoru mají Britové tuto možnost již nyní a žádná změna tedy není třeba.