Členské státy EU jsou dle Soudního dvora oprávněny vyloučit
z pobírání některých sociálních dávek hospodářsky neaktivní občany jiných
členských států EU, kteří nemají dostatečné vlastní prostředky a do hostitelského
členského státu míří pouze za účelem zisku sociální podpory. Důvod ke smutku
pro příznivce „sociální turistiky“ a k radosti pro Davida Camerona. Nebo
ne?
Rumunští občané paní Dano se svým synem Florinem žijí minimálně od
listopadu 2010 v Německu u své sestry, která jim zároveň zajišťuje obživu. Paní
Dano nepřišla do Německa za účelem zaměstnání ani žádnou práci nehledá. Na
svého syna pobírá přídavky na dítě a zálohu na výživné. Na žádost o dávku na
zajištění živobytí, sociální přídavek a příplatek na náklady na ubytování a
teplo však již úřad v Lipsku řekl ne. Případ putoval k soudu
v Lipsku, který neváhal a zeptal se do Lucemburku, zda je takové
rozhodnutí v souladu s právem EU.
Rovnost ano, ale v mezích
Soudní dvůr přikývl. Dle úterního rozsudku ve věci Dano (C-333/13)
jsou členské státy oprávněny za splnění určitých podmínek odmítnout přiznání
sociálních dávek hospodářsky nečinným státním příslušníkům jiných členských
států EU. Za účelem nároku na některé sociální dávky se tito státní příslušníci
sice mohou domáhat zásady rovného zacházení vůči občanům hostitelského státu,
avšak pouze v rámci podmínek stanovených směrnicí 2004/38 „o právech unijních občanů“.
Dle této směrnice nemají občané EU právo na sociální dávky při pobytu
kratším než tři měsíce. Při pobytu v časovém rozmezí od tří měsíců do pěti
let, což je i případ paní Dano a jejího syna, směrnice podmiňuje právo pobytu a
s tím spojené právo na sociální dávky dostatečnými vlastními prostředky
hospodářsky nečinných občanů EU. Cílem je zabránit hospodářsky nečinným občanům
EU ve využívání systému sociální ochrany hostitelského státu k financování
vlastního živobytí. Při pobytu delším než pět let vzniká občanům EU naopak
právo na trvalý pobyt a tím i na sociální dávky. Soudní dvůr uvedl, že paní
Dano a její syn nemají dostatečné prostředky a nemohou se tak v Německu
domáhat práva pobytu, a tedy práva na sociální dávky.
Kdo se bude smát naposled?
Rozsudek Soudního dvora se jeví jako vítězství pro extrémně pravicové
evropské strany, které proti „sociální turistice“ v EU bojují. Po úplném
otevření unijního pracovního trhu pro bulharské a rumunské občany na začátku
roku 2013 se především mezi německými konzervativními stranami začaly ozývat
hlasy proti zneužívání sociálního systému přistěhovalci s z jiných
členských států. Ve Velké Británii vyvíjí dlouhodobě velký tlak na Davida
Camerona euroskeptický UKIP, který požaduje upřednostnění Britů a naopak
omezení sociální podpory pro občany jiných členských států. Britský premiér dle
vlastních slov rozhodnutí proti sociální turistice vítá. Má však k radosti
opravdu důvod?
Rozsudek Soudního dvora by paradoxně mohl Cameronovi zkomplikovat život
při vyjednávání o zamýšlených legislativních změnách, díky nimž by Velká Británie
měla získat více pravomocí zamezit přistěhovalcům z jiných členských států ve
využívání britského sociálního systému. Ostatní evropští lídři mohou totiž
namítnout, že díky směrnici 2004/38 a Soudnímu dvoru mají Britové tuto možnost již nyní a
žádná změna tedy není třeba.