úterý 31. ledna 2012

Maxim Tomoszek: Filipika za právní kliniky

V poslední době se zdá, že se právní kliniky konečně staly součástí odborných debat o právním vzdělávání a bezplatném právním poradenství, ať již na konferencích, v odborných časopisech či na blogu Jiné právo. To je jednoznačně dobře, neboť se tím právní kliniky stávají součástí obecného právně-vzdělávácího povědomí. Také však tyto diskuse ukazují, že povědomí o právních klinikách je v České republice poměrně malé a že informace, které o nich kolují, mají často spíše charakter mýtu nebo jsou zkreslené. Jako vedoucí Centra pro klinické právní vzdělávání Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci považuji za důležité přispět k doplnění a zpřesnění informací o právních klinikách. Pokusím se proto poskytnout alespoň základní informace o klinickém právním vzdělávání jako o metodě výuky práva, o klinikách v České republice, zejména pak v Olomouci, a vyvrátit některé mýty o právních klinikách.

Nejprve je vhodné přiblížit, co právní kliniky a potažmo klinické právní vzdělávání vlastně jsou. Proto jen stručně: klinické právní vzdělávání je koncept právního vzdělávání rozvinutý v řadě zemí v Evropě (např. Velká Británie, Polsko) i ve světě (USA, Jižní Afrika, Austrálie, Nigérie a další). Ve své klasické podobě znamená, že studenti se učí právo tím, že pod supervizí svých pedagogů poskytují pro bono právní pomoc nemajetným (pro bližší informace doporučuji např. skvělý materiál z pera Veroniky Kristkové, dostupný zde), ovšem do rámce klinického právního vzdělávání se na evropském kontinentě, kde je výuka práva tradičně pojímána velmi konzervativně, řadí také předměty, kde se princip „learn by doing“ uplatňuje díky využití reflektivních a interaktivních metod výuky práva. Ve zkratce se někdy právní kliniky označují jako most mezi teorií a praxí. Právní kliniky nemusejí nutně vznikat pouze na právnických fakultách, ve světě existuje celá řada tzv. extrakurikulárních právních klinik, tedy klinik existujících mimo univerzitní prostředí. Domnívám se, že bychom mohli podobné projekty nalézt i v České republice.

Přínos právních klinik má hned dvě roviny. První z nich je rovina vzdělávací, díky které se studenti již během vysokoškolských studií setkají s reálným životem práva a přijdou o některé zkreslené představy, které získali studiem takzvaného law in books. Komplexita reálné situace umožňuje studentům jedinečným způsobem propojit znalosti z jinak odděleně vyučovaných odvětví práva. Studenti se naučí uvažovat v kontextu konkrétní situace, hledat řešení, komunikovat s klientem, hledat pro něj alternativy, vidět právní problémy jako reálné životní situace, nikoliv jako příklady ze cvičebnice.

Při prvních pohovorech s klienty právních klinik mnoho studentů také zjistí, jak moc jsou potřeba právnické dovednosti jako je vedení úvodního rozhovoru s klientem (interviewing), poskytování právní rady klientovi (counselling), které lze jedním slovem shrnout jako právničinu (lawyering). Bez nich má výbava v podobě právních vědomostí spíše povahu zbraně nabité slepými náboji. Kromě toho mají studenti při poskytování právní pomoci nemajetným klientům možnost zamyslet se nad poskytováním právní pomoci pro bono a obecně rolí profesní etiky a hodnot v právu, jejichž absence v dnešní praxi vede k důsledkům, o nichž psala např. Kateřina Šimáčková ve svém skvělém blogu „Nejnespravedlivější rozsudky“ (tento dechberoucí text naleznete zde).

Druhou rovinu pak představuje společenský přínos, kterým je možnost těch, kdo si nemohou dovolit placenou pomoc advokáta, najít špetku právní naděje právě v právní klinice. Pojistkou je supervize zkušených klinických pedagogů, mezi nimiž tradičně nechybí advokáti, a jakékoliv obavy o neodbornost právních rad jsou proto skutečně liché. Právnické fakulty tímto způsobem dostávají příležitost plnit svou širší společenskou roli a podílet se na naplnění práva na právní pomoc, v jehož zajištění obzvláště v České republice existují široké mezery. Pokud právnické fakulty z nejrůznějších důvodů na tyto příležitosti rezignují a klinické právní vzdělávání do svých studijních programů nezařadí, často se stává, že iniciativu převezmou studenti a organizují již zmíněné extrakurikulární právní kliniky. Typická je spolupráce s neziskovým sektorem (např. Academia Iuris v Polsku) či se soukromými subjekty v rámci pro bono aktivit. Konečně i úplně první právní kliniky vznikaly právě tímto způsobem (např. již v roce 1893 zřídili kliniku studenti University of Pennsylvania nebo v roce 1904 studenti University of Denver).

Domnívám se, že koncepce spojení pedagogicky a společensky prospěšné činnosti je ve své jednoduchosti geniální a má obrovský potenciál. Při úvahách o tom, jak tento systém uvést do života, však vyvstává řada otázek, které mohou skeptiky vést k závěru o nemožnosti fungování právních klinik v praxi. Tyto otázky jsou kladeny nejen v ČR, ale byly pravidelně předmětem diskusí v dalších státech, kde se právní kliniky zaváděly či zavádějí. Tento přístup je však pouze projevem tradičního hledání důvodů, proč něco nejde, namísto hledání cest, kterými to lze uvést do života. V případě právních klinik určitě stojí za to tyto cesty nalézt. Dva nejčastěji diskutované problémy jsou otázka odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v důsledku poskytnuté právní pomoci, a ochrana informací získaných od klientů při poskytování právní pomoci, tedy mlčenlivosti. Tyto dva problémy se pokusím v následujících odstavcích podrobněji rozebrat a vysvětlit, jakým způsobem je lze v České republice ošetřit, aby nebránily řádnému fungování právních klinik.

Nejprve k otázce odpovědnosti za škodu. Podle odpůrců klinik přece není možné, aby klientovi nebyla nahrazena škoda, která by mu vznikla poskytnutím nekvalitní právní rady a jejíž vznik nelze předem s jistotou vyloučit. Kdo má ovšem tuto škodu hradit? Student, který radu zpracoval? Supervizor, který na práci studenta dohlížel? Univerzita, která má právní subjektivitu a nese odpovědnost za výukové činnosti? Při hledání odpovědí na tyto otázky se můžeme inspirovat ve dvou analogických situacích. První z nich je výuka studentů medicíny, kteří se již v průběhu studia podílejí na léčení pacientů. Když to je možné při studiu na lékařské fakultě, kde jde navíc o zdraví pacientů, a nikdo potřebnost tohoto typu výuky nezpochybňuje, proč by to nemělo jít na právnické fakultě? Druhou analogickou situací je advokacie, tedy poskytování zpravidla placené právní pomoci. Jako záruku kvality poskytovaných právních služeb si advokáti pro případ odpovědnosti vůči klientovi sjednávají pojištění, a univerzitě nic nebrání, aby udělala totéž.

Z těchto úvah vychází i naše olomoucké řešení odpovědnosti za škodu v právních klinikách – samozřejmostí bylo přijetí řady striktních opatření, která mají omezit riziko vzniku škody (např. kontrola veškerých výsledků práce studentů supervizorem před tím, než mohou ke klientovi; ve složitých případech, nebo pokud ve věci běží krátká lhůta, odkazujeme klienty na služby advokátů; nezastupujeme klienty před soudem) a její případnou výši (neposkytujeme poradenství v obchodně-právních nebo trestněprávních věcech). Efektivitu těchto opatření dokazuje, že v dosavadní činnosti právních klinik jsme nemuseli žádný odpovědnostní nárok řešit. Přesto raději Univerzita Palackého v rámci svého pojištění sjednala i doložku určenou speciálně pro odpovědnost za škodu způsobenou klientovi v právní klinice, která by případnou škodní událost pokryla. Domnívám se, že stejným jednoduchým způsobem je možné ošetřit odpovědnost za fungování kliniky na jakékoliv jiné vysoké škole v ČR.

Další častou námitkou vůči právním klinikám (ale také neziskovým organizacím, které poskytují právní poradenství) je problematika mlčenlivosti. Otázkou je, zda by student mohl v případě nepředvídané eskalace problému z důvodu mlčenlivosti odmítnout vypovídat jako svědek před soudem (resp. zda by mohl být k výpovědi nucen), pokud by nešlo o případ analogicky podřaditelný pod některou z výjimek upravených v § 21 zákona o advokacii. Pokusím se předložit argumentaci, proč by podle mého názoru studenti výpověď odepřít mohli.

V případě, že by student poskytující právní pomoc jedné ze stran řízení byl donucen k podání svědecké výpovědi o skutečnostech, které by spadaly pod závazek mlčenlivosti v situacích, kdy by na místě studenta byl advokát, došlo by podle mého názoru k porušení práva na ochranu soukromí spolu s právem na spravedlivý proces. V podobném duchu judikoval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Liberty a ostatní proti Spojenému království, když dovodil porušení práva na ochranu soukromí v případě, kdy byla orgány veřejné moci narušena komunikace mezi dvěma britskými nevládními organizacemi a jejich klienty o důvěrných informacích (k tomu blíže např. CHRISTOFFERSEN, J., MADSEN, M. R. The European Court of Human Rights Between Law and Politics. OUP, 2011. s. 95). I z komparativního pohledu zjistíme, že závazek mlčenlivosti je v zemích, kde jsou právní kliniky součástí právnického vzdělávání, rozšiřován na studenty a jejich supervizory takřka „z povahy věci“. Z pohledu Listiny základních práv a svobod ostatně není důležité, zda zákon výslovně možnost odepřít výpověď studentům klinik přiznává nebo ne – pokud to chápeme jako součást práva na spravedlivý proces, nemůže být ani v takové situaci porušení mlčenlivosti vynucováno bez ohledu na absenci zákonné výjimky.

Nakonec považuji za vhodné podat alespoň stručnou informaci o činnosti Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci, abych korigoval nepřesné informace, které se lze čas od času na nejrůznějších místech o olomouckých klinikách dočíst nebo doslechnout. Předmětů se slovem klinika v názvu se na PF UP v současné době vyučuje celkem 11 (z celkového počtu více než 200 předmětů vyučovaných n PF UP). Mezi nimi jsou předměty, které jsou založeny na poradenství reálným klientům, jako je Studentská právní poradna, Spotřebitelská právní klinika, Administrativněprávní klinika nebo Právní klinika sociálního zabezpečení. Ostatní kliniky nepracují přímo se živými klienty, namísto toho využívají simulace, případové studie nebo spolupráci s nevládními organizacemi (např. Lidskoprávní klinika, Antidiskriminační klinika, Právní klinika uprchlického a cizineckého práva a další). Bližší informace lze získat na fakultních stránkách Centra pro klinické právní vzdělávání nebo na stránkách projektu „Právní vzdělání pro celý život“ (zkráceně Law4Life), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky, díky němuž se podařilo nabídku klinických předmětů výrazně rozšířit a zkvalitnit jejich výuku. Kromě předmětů výslovně označených jako klinika Centrum zajišťuje výuku dalších praktických předmětů, jako např. Právo pro každý den, které uplatňuje metodu street-law, nebo dovednostní předměty jako Kurz právnických dovedností.

Všechny klinické předměty jsou předměty povinně-volitelné založené na interaktivní praktické výuce, kterou zajišťují jak akademičtí pracovníci PF UP, tak odborníci z praxe. Zápis do některých klinik je prováděn formou výběrového řízení. Za jeden semestr projde klinickými formami výuky v průměru okolo 80 studentů. Studentská právní poradna jako největší z klinik za semestr přijme v průměru okolo 100 klientů.

Pro konkrétnější představu nastíním způsob, jak v Olomouci Studentská právní poradna a další tzv. live client kliniky fungují. Klienti mohou přímo z ulice přijít do budovy Právnické fakulty, kde ve vymezených dnech a časech funguje recepce Studentské právní poradny, kde klienta přijme student, který má zrovna službu. Od klienta zjistí, v čem spočívá jeho problém, okopíruje si důležité dokumenty a založí spis. Ten je následně přidělen supervizorovi, který ho přidělí dvojici studentů, na jejichž práci dohlíží. Ti pak začnou na případu pracovat, vyhledají si předpisy a judikaturu, komunikují s klientem, konzultují se supervizorem, až v konečné fázi připraví pro klienta v písemné verzi varianty řešení jeho problému a případně i potřebné právní dokumenty. Poté, co varianty řešení i dokumenty schválí supervizor, prezentují je studenti klientovi. Celý tento proces trvá v průměru měsíc, u komplikovaných případů samozřejmě déle. Poradenství je orientováno na klienta, který vždy samostatně dělá rozhodnutí o tom, jak se bude jeho situace řešit a jaké právní kroky podnikne.

Nabídka právních klinik do určité míry kompenzuje skutečnost, že studenti práv v Olomouci nemají bohužel takové příležitosti „přičichnout“ k právní praxi jako studenti jiných právnických fakult, protože tu nesídlí dostatečný počet advokátních kanceláří nabízejících studentům možnost zjistit, jaké právo reálně je. Právní kliniky jsou často pro olomoucké studenty často jedinou možností, jak o výše zmíněné zkreslené vidění práva přijít. Klinika má navíc oproti studentské praxi v advokacii jistá pozitiva. Čeho se v advokacii student určitě nedočká, je zejména tzv. nedirektivní supervize, díky které se student učí samostatnosti, rozvíjí svou kreativitu a zesiluje svůj „právnický potenciál“.

Závěrem bych proto rád všechny vyzval, aby o klinickém právním vzdělávání vedli kritickou diskusi, protože jedině kritická věcná zpětná vazba člověku umožňuje uvědomit si, zda to, co dělá, dělá správně, a posunout se kupředu. Nesnažím se tvrdit, že právní kliniky jsou jediná správná metoda výuky práva. Naopak, klinické právní vzdělávání, jakkoliv užitečné a efektivní může být, nejlépe funguje v synergii s dalšími metodami právního vzdělávání. Akceptace právních klinik se tak nevylučuje s výukou teoreticky zaměřených předmětů na právnických fakultách, naopak obojí má v právním vzdělávání své místo. Jak psal profesor Vojtěch Cepl, který mimo jiné sám bojoval za vznik právních klinik u nás, naprostá většina absolventů právnické fakulty musí splňovat určitý „minimální standard profesní zdatnosti“ (viz. NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010. s. 68), a právě toho se snažíme dosáhnout. Snažíme se právní vzdělávání vylepšit s pokorou a vírou v to, že je to možné. Je pro nás důležité, aby se studenti po absolvování právnické fakulty nesnažili v praxi skákat flopem, když se po nich ve skutečnosti chce, aby skákali do dálky. Mnozí z nich totiž často nedopadnou ani do pískoviště. Ostatně, jak říká John Henry Merriman a u nás také Michal Bobek: „Způsob vzdělávání právníků dnes je obrazem vývoje společnosti do budoucna.“ (k problematice vzdělávání právníků vůbec doporučuji dodnes aktuální rozhovor právě Vojtěcha Cepla a Michala Bobka dostupný zde).

Maxim Tomoszek

9 komentářů:

Martin Bílý řekl(a)...

Olomoucká právní klinika má mou velkou podporu. Mám s ní zkušenost a je velmi dobře patrný její edukační smysl. Prvotní výstup studenta je zpravidla nedůsledný. Není to způsobeno nedostatkem talentu či píle, ale zkrátka "studentským" řešením problému - ve stylu "napíšu to tam, jak mi to přijde na mysl", nebo "když nevím, tak zamlčím". Ovšem velmi dobře reagují na připomínky a jejich druhý (opravený) výstup je prakticky profesionální. Závidím olomouckým studentům, že mají praxi, o které se mi mohlo nechat jen zdát:-)

Anonymní řekl(a)...

Zajímalo by mě, jak je řešena otázka odpovědnosti za případnou škodu. neberte to jako pichlavou otázku, jen zvědavost.

Anonymní řekl(a)...

Píše o tom v odstavci 7 a 8...

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Zapište do protokolu, že jsem zcela pro právní kliniky a vůbec pro výuku prakticky - dovednostními metodami.

Nejen kliniky, ale i semináře by měly být takto pojímány v co nejširší míře. Psát právní podání, přednést právní vyjádření, simulované procesy, atd. Mělo by to tvořit nejméně 50% učebního času, pokud ne víc. Některé věci se totiž z knih nedají naučit téměř vůbec. Nebo je to přinejmenším extrémě obtížné.

Anonymní řekl(a)...

Z vlastní zkušenosti vím, že studenti právnických fakult obvykle (olomoučtí se mi pod ruku zatím nedostali) neumí z praxe absolutně nic. Minimálně první půl rok, než se naučí, jak má vypadat plná moc nebo podání na soud, o smlouvách nemluvě, nejsou v kanceláři prakticky použitelní. Toto samozřejmě není jejich chyba, měli by je to naučit na škole. Ale co lze očekávat od ústavu, kde komentář nejmenovaného pedagoga k navrhovanému tématu odborné práce zněl: "Proboha, proč takto prakticky?"
Nemohu také pominout další důležitý aspekt právních klinik, že někteří ze studentů právnických fakult by mohli změnit své právní nebo dokonce odborné profesní zaměření dřív, než bude pozdě...
Vlaďka Jabůrková

Anonymní řekl(a)...

"Zapište do protokolu", ta soudcovská sebezahleděnost mě pobavila. Trochu mi tu chybí otázka, co je vlastně škola, proč by měla obsahovat praktickou výuku, resp. v takové míře. Právní klinika OK, jako volitelný předmět, ale aby se tu zvedaly hlasy pro 50 % praktické výuky?? Škola je teorie, ostatně tady na JP to praktickými zkušenostmi jiskří opravdu málo a není na tom nic špatného - teorie je třeba. Ostatně nemyslím si, že se studenti něco dřív než v praxi na plný úvazek něco naučí - dosvědčují to i ti, kteří prošli praxí v AK při škole: nic. Změna totiž nepřichází s nějakou hodinou dvěma týdně strávenýma nad případem, který vede stejně akademik, ale s celkovou změnou prostředí, prací od rána do večera, vědomím odpovědnosti, vědomím odměny atp. Na škole to zkrátka vždy bude jen teorie, i když si bude říkat "praktická výuka". Navíc: škola není o tom, aby něco studentům vnutila, ale aby poskytla prostor pro všechny možné jiné intelektuální aktivity, na které později člověk už nebude mít čas. Marek Rott

Michal Bureš řekl(a)...

Se zaujetím jsem si přečetl článek k právním klinikám, a to zejména argumentaci k řešení odpovědnosti za škodu a povinnosti mlčenlivosti. Nedomnívám se však, že by obsažené myšlenky zcela podpořily vznik právních klinik nezávisle na advokacii. Odkaz je vzdělávání mediků je nepřípadný, neboť jejich praktická výuka je uskutečňovaná ve fakultních nemocnicích, které odpovídají pacientovi za způsobenou škodu. Analogicky v oblasti právních služeb by odpovídající řešení spočívalo v poskytování právních služeb v advokátních kancelářích se zapojením studentů, tedy jakási jejich praktická výuka v advokátní kanceláři, která směřuje k přípavě studentů na budoucí právnickou profesi.
U odpovědnosti za škodu je pak nabízeným řešením pouze sjednání pojištění odpovědnosti za škodu pro subjekt, který bude právní kliniky zastřešovat, tj. vysokou školu. Vzhledem k množství skutečností , které jsou zohledňovány při individuálním pojišťování advokátních kanceláři (mimo rámcovou smlouvu uzavřenou ČAK), se nedomnívám, že by se jednalo o krok jednoduchý a pro vysoké školy, bez dodatečné finanční podpory od státu nebo jiného donora, přijatelný.
Pouze u mlčenlivosti souhlasím s autorem, to však v teoretickoprávní rovině. V praxi jsem spíše skeptický k prosazování mlčenlivosti u studentů s odkazem na základní práva a judikaturu ESLP.
Michal Bureš

Alena Novotná řekl(a)...

Stojím 100%ně za vším, co Max o olomoucké klinice napsal a bylo mi ctí přednášet tamějším studentům, kteří se právní klinice věnovali,v rámci úvodního semináře,organizovat por ně modelové situace, které jsem zažila jak v advokátníkancleáři, tak v soudní síni. Jejich zájem a aktivita dokumentovaly přitažlivost programu, jejich vědomosti a přístup dávaly záruku, že svým budoucím klientům prospějí. Popsaný způsob nesení odpovědnosti za případnou škodu je dostatečný.

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Děkuji za všechny optimistické, skeptické i diskusní komentáře.
Na dva nejobsáhlejší bych rád reagoval.

ad Marek Rott: Velmi správně poukazujete na problém vyvážení míry teoretické a praktické výuky na právnických fakultách. Právnická profese je velmi různorodá a je velmi diskusní, jaký přesně by měl být profil absolventa právnické fakulty. Je však jednoznačné, že právnické fakulty nevychovávají jen akademiky, ale z největší části budoucí advokáty, a tomu má odpovídat výsledek studia. Každý absolvent by měl být schopen po absolvování fakulty vyřešit jednoduchý případ a připravit jednoduché podání. Myslím, že na všech fakultách je dnes patrný příklon k výuce dovedností a vůbec k více praktickému pojetí výuky práva, což je rozhodně pozitivní trend kladně hodnocený pedagogy i studenty. Právo totiž bezesporu není ryze teoretický fenomén, naopak bez vazby na konkrétní životní situace se dá učit či pochopit jen velmi těžko a se značným zploštěním.
Co se týče míry praktické výuky, dnes převažující koncepce, s níž v zásadě souhlasím, chápe právní kliniky jako volitelné předměty – z řady důvodů asi kliniky nejsou vhodné pro úplně každého studenta právnické fakulty, to je ale asi na samostatný post. Existují také programy, např. na University of Northumbria, kde je právní klinika povinnou součástí studia, ovšem to je spíše výjimečné.

ad Michal Bureš: Praktická rovina realizace právních klinik je samozřejmě také velmi podstatná, takže děkuji za nakousnutí tohoto tématu. Cílem článku nebylo tvrdit, že se jedná o jednoduchou záležitost, právě naopak. Právní kliniky samozřejmě jsou náročné na čas i na vloženou energii, což se ovšem více než ekvivalentně vrací v dosažených výsledcích. Vámi uvedené problémy samozřejmě v praxi mohou existovat (ani tak ne u pojištění, kde jde v podstatě jen o nastavení smlouvy s pojišťovnou, ale spíše u mlčenlivosti – viz dále), ale nejsou důvodem, proč by klinické právní vzdělávání v ČR nemohlo fungovat. Co se týče vazby na advokacii, ta je nejen v ČR v právním vzdělávání běžná a celkově prospěšná. Myslím, že není problém nalézt na všech právnických fakultách vyučující, kteří jsou zároveň praktikujícími advokáty, což je pro právní kliniky ideální kombinace, byť není nezbytná.
Ve vztahu k mlčenlivosti - jsem od přírody optimista a domnívám se, že v ČR jsou již v praxi realizovány zásady demokratického právního státu, kam mj. patří i respekt k základním právům a svobodám a jejich ochrana, včetně respektování závazků plynoucích z mezinárodního práva. Proto nepochybuji, že uvedená argumentace by byla akceptována, i když možná třeba až u Ústavního soudu.
Maxim Tomoszek