Habilitace: iniciační rituál anebo správní řízení?

Nezastírám, že k sepsání tohoto postu mne přímo inspirovalo několik habilitačních řízení, kterých jsem byl přímým svědkem, účastníkem, anebo jsem o nich byl přinejmenším zpraven z důvěryhodných zdrojů. Kladu si přitom velmi skromný cíl: alespoň otevřít diskusi nad faktickou podobou těchto řízení.

Název postu může být považován za zbytečně provokativní. Zvolil jsem jej však proto, že se se v některých konkrétních případech nemohu ubránit pocitu, že smysl habilitačního řízení vnímá řada kolegů nikoliv jako ověření splnění zákonných odborných a vědeckých požadavků ke jmenování docentem, nýbrž jako prapodivný iniciační rituál. Rozhodující důvod, pro který se někdo nakonec stane či nestane docentem, v konečném důsledku (alespoň u některých členů vědeckých rad) nespočívá v osobních kvalitách habilitanta, nýbrž spíše v jakémsi uznání sounáležitosti s danou akademickou komunitou. Není vposledku až tak důležité, jak je uchazeč kvalitní, nýbrž spíše to, zda je – slovy sira Humphreyeho – „jedním z nás“: zda si odseděl potřebný počet let na katedře, zda se k ostatním chová dostatečně kolegiálně a uctivě (prostě, zda „netrhá partu“), přihlíží se k jeho věku a sociální situaci apod.

V závislosti na konkrétní osobě proto oponenti či členové habilitačních komisí jsou schopni jako významnou přednost habilitanta vyzvednout, že v habilitační práci přesně cituje právní předpisy anebo že na přednášce použil powerpointovou prezentaci; naopak deficitem může být nedostatečný počet odučených hodin na alma mater, který sice nezpochybňuje jinak vynikající a prokázané odborné kvality kandidáta, nicméně přece jen vyvolává pochybnosti o jeho dostatečném sepětí s akademickou komunitou.

Také z těchto důvodů jsem velmi rád, že 7. senát Nejvyššího správního soudu nedávno jasně uvedl, že habilitační řízení je správním řízením, jehož výsledek je soudně přezkoumatelný (rozsudek 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011, www.nssoud.cz). „Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem nelze v žádném případě považovat za jakési soukromé řízení jen proto, že do něho uchazeč vstupuje dobrovolně a že i v případě, pokud by v něm neuspěl, mu nic nebrání i nadále vědecky bádat. Obě řízení jsou totiž svého druhu autorizačními řízeními prováděnými k tomu zákonem pověřenými subjekty (vysokými školami disponujícími příslušnou akreditací) a v případě řízení ke jmenování profesorem též v určité míře ministrem školství a především prezidentem republiky rozhodujícím jako správní orgán na základě zmocnění daného mu k tomu zákonem v souladu s čl. 63 odst. 2 a odst. 3 Ústavy. ... Pro uvedená řízení platí, že ti, kdo jimi úspěšně projdou, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (viz § 53 odst. 2 zákona o vysokých školách. Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem je tedy správní řízení vedené podle zákona o vysokých školách s vyloučením subsidiární použitelnosti správního řádu (§ 72 odst. 13, § 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) vyjma základních zásad činnosti správních orgánů (viz § 177 odst. 1 a vzhledem k povaze obou řízení zejm. § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 6 odst. 1 správního řádu), jehož výstup (negativní i pozitivní) je na základě žalob příslušných oprávněných subjektů přezkoumatelný ve správním soudnictví.“

Po tomto rozsudku je namístě uvažovat dále: co vlastně by mohlo a mělo být předmětem soudního přezkumu? O návrhu na jmenování docentem se totiž podle zákona rozhoduje tajným hlasováním a teprve pokud se většina členů vědecké rady vysloví v tomto hlasování pro podání návrhu, je tento návrh postoupen rektorovi. Rektor buď uchazeče jmenuje docentem anebo nesouhlasí-li s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy. Pokud návrh většinu hlasů nezíská, řízení se zastavuje; v opačném případě zjevně již rektor nemá prostor pro vlastní uvážení a docenta jmenuje.

Základní problém spočívá v tom, že vědecká rada rozhoduje tajným hlasováním a je tak z povahy věci zřejmé, že toto rozhodnutí kolektivního nemůže být věcně odůvodněno. Skutečné důvody, pro které jednotliví členové vědecké rady hlasovali pro nebo proti návrhu, totiž nejsou nikterak oficiálně zjistitelné.

Za stávající zákonné úpravy je proto přinejmenším nezbytné, aby byly transparentní všechny podklady, na jejichž základě vědecká rada rozhoduje. Zejména se jedná o všechny podklady habilitační komise, která samozřejmě disponuje největším množstvím informací. Právě z obsahu těchto podkladů lze nepřímo dovozovat, z jakých důvodů vědecká rada rozhodla určitým způsobem.

Současně by mělo být v praxi požadováno, aby tato komise nepůsobila jen jako „sběrné místo“, shromažďující toliko podklady dodané uchazečem, nýbrž aby prováděla i vlastní šetření. Neměla by proto např. ustat na konstatování, že habilitant publikoval tolik a tolik monografií, učebnic, článků atp. Je namístě podrobit kritickému hodnocení obsah těchto textů: nejde ve skutečnosti jen o recyklaci jediného článku či jedné učebnice v různých publikačních formách? Obsahují tyto texty skutečně něco nového, anebo jde jen o publikaci textů právních předpisů; v „lepším případě“ i důvodových zpráv? Nepůsobí habilitant jako vyučující i na dalších školách, o kterých ve svých podkladech mlčí? Nepodílel se uchazeč v minulosti přímo či nepřímo na nějakém případu plagiátorství, případně jiného porušení profesní etiky? Atp. Podotýkám, že většina těchto informací je dohledatelná z veřejně přístupných zdrojů.

Habilitační komise by prostě měla vědeckou radu informovat nejen o tom, o čem se dozvěděla od samotného habilitanta, nýbrž též o vlastních zjištěních. Podobnou aktivitu totiž nelze očekávat od samotné vědecké rady, kterou tvoří několik desítek osobností často se specializací, která se zcela míjí se specializací uchazeče. Je pak samozřejmě právem uchazeče závěrům a doporučením komise oponovat a je věcí samotné vědecké rady, jak s těmito informacemi při svém rozhodování naloží.

S tím velice úzce souvisí další klíčový problém: složení habilitační komise, o němž ze zákona rozhoduje vědecká rada na návrh děkana či rektora. Toto složení totiž může být pro habilitanta jak „vstupenkou do ráje“, tak také „smrtícím polibkem“. Právě habilitační komise totiž jmenuje tři oponenty habilitační práce a předkládá vědecké radě doporučení, zda má být uchazeč jmenován.

Zde narážíme na klíčový problém malého českého akademického prostředí. Členem habilitační komise totiž může být jen profesor, docent nebo významný představitel daného nebo příbuzného oboru. Je tak zřejmé, že okruh potenciálních členů habilitačních komisí je natolik malý a současně i nutně osobně propojený, že představa o jeho úplné nezávislosti a nestrannosti je zcela utopická. Přinejmenším by však měl platit alespoň minimální požadavek: na výsledku habilitačního řízení by neměli být členové habilitační komise přímo zainteresováni. Proto např. považuji za nevhodné, aby členem této komise byl třeba vedoucí (a zřejmě ani člen) stejné katedry, jelikož v tomto případě je zmíněná zainteresovanost zpravidla nesporná.

Další zásadní problém spočívá v chybějících lhůtách. Jakkoliv se na habilitační řízení nevztahuje správní řád ani lhůty tam uvedené, není současně možné, aby zde lhůty neplatily žádné. Bez změny zákonné úpravy si lze představit dvojí možné řešení: transparentní stanovení lhůt ve vnitřních předpisech vysokých škol (např. formou směrnice rektora), anebo dovození přiměřených lhůt kazuisticky. Jinak řečeno, pokud žádné lhůty nebudou alespoň interně stanoveny a dodržovány, je velmi reálné, aby uchazeč, který třeba před dvěma roky podal návrh a od té doby se nic viditelného nestalo (habilitační komise např. ani nejmenovala oponenty), podal žalobu na nečinnost správního orgánu a poté by soud musel dovozovat existenci obecných zásad řízení. Dovedu si tak představit, že by např. již na nejbližším zasedání vědecké rady po podání návrhu na jmenování docentem muselo být rozhodováno o složení habilitační komise, tato by musela nejpozději do jednoho měsíce od svého ustavení jmenovat všechny oponenty a tito oponenti by byli povinni předložit svoje posudky do tří měsíců od jmenování apod.

Konečně velký problém spatřuji v tom, že je velmi nejasné, jaké podmínky musí uchazeč vlastně splnit. To třeba znamená, kolik a jakých tuzemských a zahraničních publikací se vyžaduje, kolik by měl mít „odučeno“, jaká je obvyklá expertní a konferenční činnost atp. V tomto případě se však kloním jen k doporučujícím a nikoliv „tvrdým“ požadavkům, jelikož v opačném případě by došlo pouze ke zcela formalistickému a nesmyslnému „honění čárek“. Jde prostě o to, aby byla nastavena jakási minimální laťka, která by každého případného uchazeče varovala, že pokud jí nedosáhne, neměl by návrh ani podávat.

Závěr: reálný stav habilitačních řízení v Česku určitě není optimální a je nejvyšší čas diskutovat o jeho zlepšení. Pokud se budeme pohybovat v mezích stávající zákonné úpravy, doporučuji se zaměřit (1.) na způsob jmenování a faktickou činnost habilitačních komisí, (2.) na zavedení odpovídajících lhůt pro jednotlivé fáze habilitačního řízení a (3.) na transparentní stanovení minimálních požadavků. Pokud totiž habilitaci vnímáme – i přes veškerá specifika akademického života - jako správní řízení a nikoliv jako nahodilý iniciační rituál, musí být transparentní, předvídatelné a co nejvíce odolné svévoli.