Robert Zbíral: Smlouva o fiskální unii - referendum, ústavní většina nebo „dobrá příležitost mlčet“?

Jak se mi zdálo Jiné právo na podzim trochu ospalé, tak poslední týdny aby si jej čtenář zvolil v prohlížeči za domovskou stránkou. Zatímco dnes již nesmrtelná „znalecká aféra“ formovala mediální scénu po několik dní (svědčí o stylu novinářské práce, jak málo bylo odkazováno na původní zdroj…), tento příspěvek je veskrze reaktivní rázu, neboť se věnuje v české kotlině propírané smlouvě, právě vyjednávané na unijní úrovni (otrocky tzv. fiskální kompakt). Hlavní spor se vede o to, zda se ke smlouvě připojit a případně jak by mělo probíhat její schválení. Můj cíl je jednoduchý: pokusit se analyzovat věc z právního hlediska, v této věci možná klíčové politické záměry relevantních aktérů nechávám stranou. Vycházím z návrhu smlouvy z 10. ledna (zde), v textu nebudu uvádět odkazy na literaturu.

1) Základní význam má čl. 10a Ústavy a v něm uvedený termín „přenos pravomocí“. Hlásím se k tezi prof. Malenovského, že si lze představit tři stupně přenosu a k nim odpovídající schvalovací proceduru: a) extenzivní přenos ústavních pravomocí: referendum, b) přenos ústavních pravomocí: ústavní většina, c) přenos běžných nebo žádných pravomocí: běžná většina (čl. 49 Ústavy).

2) Logiku dělení jde bez problémů aplikovat na EU a změny primárního práva, jak jsem podrobně rozebral jinde (viz zde). Doc. Kysela a podle všeho také parlamentní praxe nicméně podporují přístup, kdy každá změna primárního práva má podléhat schválení dle čl. 10a. Ani u nich ovšem není zřejmé, kdy se má použít ústavní většina a kdy referendum.

3) Ačkoli ČR přijala právní závazek vstoupit do eurozóny, považuji za nesporné, že jde o závazek právně nevynutitelný, poukázat mohu na postoj institucí EU k referendu ve Švédsku nebo volbu nevstoupit do ERM II a tak nesplnit jedno z konvergenčních kritérií. V konečném důsledku je tak pouze na nás, kdy a zda vůbec se rozhodneme přijmout euro a jakým způsobem to učiníme. S ohledem na časový odstup od roku 2003 a změnu podmínek (viz dále) bych osobně upřednostnil referendum.

4) Zpět k fiskálnímu kompaktu. Ať již obsahuje věcně cokoliv, jak je patrné z mnoha ustanovení dokumentu, vztahuje se výhradně na členy eurozóny, na státy s výjimkou až od okamžiku přijetí eura. Smlouva tak bez dalšího nemůže vést k přenosu pravomocí ČR na EU. Jediný problémový prvek nacházím v rozšíření pravomocí Soudního dvora a Komise (čl. 8, opět jen vůči členům eurozóny!)), což asi mění institucionální rovnováhu EU a popravdě to formálně je nepřímá změna primárního práva, pro ČR to ale nemá praktické důsledky. Obiter dodám, že obecně nechápu konstrukci přezkumu dodržování ústavního práva členů eurozóny Soudním dvorem, předchozí dva drafty v tomto byly daleko rozumnější.

5) ČR i jako stát mimo eurozónu je nicméně oprávněna stát se stranou smlouvy ještě před přijetím eura (čl. 14 odst. 5), musí se ale zavázat dodržovat části nebo celé hlavy III (fiskální kritéria) a IV (hospodářská koordinace) smlouvy. Tímto směrem podle všeho chce jít TOP 09. Nerozumím, proč by to ČR měla dělat. Brala by na sebe totiž pouze závazky z hlav III a IV, ale práva na správě eurozóny (hlava V) by stejně nezískala, neboť ta jsou výslovně vyhrazena pro její členy, nikoliv strany smlouvy. Netýká se to jen rozhodování, ale také účasti na případném budování užšího vnitřního trhu (čl. 10). Dělící linií není fiskální kompakt, ale přijetí eura. Tvrzení, že bychom se pouze zavázali k něčemu, co chceme dělat sami a lépe (deficity), možná zní logicky, není mi však jasné, co je přidanou hodnotou závazku v EU. Jestliže se na pravidlech shodnou české politické strany a vloží je do Ústavy, není to dostatečné? Nebo se chystáme vlastní pravidla nedodržovat? Pomohou pak ta nadnárodní?

6) Čl. 16 fiskálního kompaktu dovozuje, že po pěti letech by obsah smlouvy mohl být včleněn do primárního práva. Obsah by se ale změnou právní formy nezměnil, pořád by byl aplikovatelný jen na členy eurozóny. Navíc by s inkorporací musely tradičně souhlasit všechny státy EU a změny ratifikovat.

Spory kolem fiskálního kompaktu dosvědčují iracionalitu diskurzu o evropských záležitostech v ČR. Tato smlouva se nás netýká, nepřenáší žádné pravomoci ČR a na základě známých informací jedinou racionální reakcí je v titulku naznačená poslední možnost (omlouvám se J. Chiracovi za uzmutí bonmotu), tedy nedělat nic. Přistupovat k něčemu, co mi nic nepřinese, je naivita, konat o tom referendum pak stupidita. Samozřejmě o to významnějším rozhodnutím bude v budoucnu případné přijetí eura, dnes ale nemusíme stahovat kalhoty, když brod je v nedohlednu a třeba si ani ty nohavice nezmáčíme, protože se nám nebude chtít přejít či řeka (chraň Bůh!) vyschne.

Robert Zbíral