Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí II. Ctihodní žalobci a sprostí žalovaní nebo naopak? anebo nic z toho
12) Žalobci nejsou platnou úpravou poplatků nijak výrazně motivováni k péči o kvalitu pohledávky. Ještě méně jsou motivováni, aby náklady vymáhání pohledávky, které budou uloženy protistraně, byly přiměřené. Naopak, motivace směřuje k maximalizaci takových nákladů, což je podtrženo bláznivým rozdílem mezi výší jistiny a paušálně stanovenými náhradami. Oproti tomu stojí tvrzení dr. Sokola (jehož si zde nespravedlivě vypůjčím, protože svá slova řekl v jiném kontextu): „Dlužník je ten poslední, na koho by měl být brán ohled. .Nebude poroučet věřiteli, nemá si co vyskakovat, má platit. Majetkoví delikventi si žádný zvláštní servis nezaslouží.“ No, pan doktor právně zastupoval spory, v době, když jsem dělal leda předáka na pískovišti, přesto si dovolím tvrdit, že právo našeho civilizačního okruhu je již nejméně dva a půl tisíce let vystavěno na poněkud jiných základech. Nutí dlužníka ke splnění pacta sunt servanda (s nadsázkou převedeno „jsme otroky svých slibů“). Ale zachovává mu jistou minimální ochranu. Jistě, v socialistickému právu byla ochrana dlužníků až komfortní a tento stav v mnoha ustanoveních a výkladech přetrvává. Avšak v případě státem vynucovaných náhrad nákladů bagatelních inkasních sporů uplatněných formulářovou žalobou, se kyvadlo přísnosti ocitlo v opačné úvrati. Věřitel je přímo pobízen k soudnímu vymáhání, neboť pohledávku (resp. rentabilní procento vymáhaných pohledávek) zhodnotí zajímavou přirážkou v podobě přísudku. Je motivován věci nespojovat, tratí, když dlužník zaplatí před podáním žaloby.
13) Pro podpoření naší empatie můžeme nabídnout medializovaný „skandál“ ohledně „ziskuchtivosti obcí při měření rychlosti“. I zde bychom mohli říci, že ten, kdo nedodržuje předepsanou rychlost je ten poslední, na něhož by bylo možno brát ohled. Všestranně prospěšné bude v obou případech spíše trvat na rozumném výkladu práva a proporcionalitě. Výklad výše náhrady nákladů přijatý v minulosti, kdy výše uvedený kontext nebyl ve hře, proporcionalitu ignoruje.
14) Dlužníci v těchto sporech zdaleka nejsou jen nenapravitelnými „majetkovými delikventy“. Jsou-li spolu se soudem zaslanou žalobou, která je jim doručena až s vydaným platebním rozkazem vyzváni k vyjádření, nezřídka se např. odvolávají na výsledek jednání s telefonickým operátorem věřitele (k takovému kontaktu jsou dle dokumentace předkládané žalobcem vyzýváni, a to i opakovaně), resp. popisují průběh a výsledek jednání na pobočce věřitele, z něhož plyne, že byli uvedeni v omyl. Z hlediska zdravého rozumu nepřipouští, že i před soudem lze pro znalou osobu poměrně snadno vytěžit z rozdílu mezi obsahem písemného ujednání a ústního jednání, které vedli s cílem vyřešit situaci. Nezanedbatelnou skupinu žalovaných představují lidé, kteří mají ve smluvní evidenci žalobce či evidenci obyvatel uvedenu adresu, s níž nemají žádný kontakt, či nemají zařízeno dosílání, které není levnou záležitostí. Jistě, standardní odpověď zde zní, že se měli sami starat o to, aby změna adresy byla známa. Kdo se stěhoval a patří mezi puntičkáře, může posloužit nabídkou roztodivných obtíží spojených se snahou dosáhnout ujištění, že možný věřitel skutečně akceptoval nahlášenou změnu adresy a že se neopatrným kliknutím nevrátí k adrese původní a aby o tom vydal potvrzení (u běžné rodiny jde průměrně o dvě desítky smluvních a mimosmluvních vztahů), Byrokracie vládne i věřitelům, takže i po změně nahlášené doporučeně, dojde pošta jinam. Počítá systém s chybou na straně žalobce? Jak ji sankcionuje?
15) Jindy má dlužník za sebou zkušenost z poněkud autistického stylu komunikace call center (jen dovolání se na správné místo je výkonem vyžadující vyrovnanost zenového mistra; jednou jsem během čekání na „odnepráznění“ operátora a poslechu „toaletní hudby“ napsal stručný oponentní dopis a od té doby tuto komunikaci preferuji) či z písemné korespondence, kde bez veškerou snahu nedosáhl ani po opakovaných výzvách věcné odpovědi na své námitky neexistence pohledávky. Samostatnou kapitolou je pak opakované odkazování dlužníka věřitelem na inkasní agenturu a naopak, s argumentací že v dané chvíli má právě „ten druhý“ dokumentaci ke sporu resp. je kompetentní říci, co má dlužník udělat, aby byla věc vyřešena (věřitel často není schopen sdělit aktuální výši pohledávky). Tato část právního vztahu je však v žalobní dokumentaci skryta.
16) Přidejme naprostou nesrozumitelnost rozkazního formuláře, který navíc užívá velmi malá písmenka, resp. přidejme (snadnému pochopení se vzpírající) strohý stylu podání v advokátském procesu (který vyhovuje právním profesionálům, tedy advokátům či soudu, ale nikoli laikům), a budeme váhat s odpovědí, zda laik ví, k čemu se má vlastně na výzvu soudu vyjádřit. (O tom, že by z o.s.ř. pochopil jak to má udělat, nemá cenu spekulovat ani v té nejvstřícnější náladě.) Ve spojení s velmi nešťastnou konstrukcí úroků z prodlení, která nesmyslně nutila rozepisovat v zásadě korunové položky na několik řádků (dva roky staré pohledávky se sazba může pro každý jednotlivý nárok měnit až čtyřikrát) lze pochopit, že nečinnost žalovaného může být vedle prosté zaneprázdněnosti při honbě za chlebem vezdejším a péčí o své drahé, způsobena i jistým ochromením a naučenou bezmocí. Například u žaloby na zaplacení televizní daně bylo možno zaznamenat žalobní žádání zabírající pět stran (za tři roky může jít v zásadě o 36 platebních povinností, u nichž žalobce úrok vyčísloval samostatně). Co na tom, že takto rozepsané úroky činí třeba jen 300 Kč, i člověk se středním vzděláním snadno nabude dojmu, že dluží nejméně několik desítek tisíc Kč. Uvedené obtíže by snadno vyřešil najatý advokát, avšak empirický odhad napovídá, že pro kalkulaci advokátního rentability zastupování jednotlivého účastníka je hranice výše „zastupováníhodné“ jistiny někde u 15.000,-- Kč či spíše 20.000,-- Kč. Zkrátka v bagatelních platebních sporech je právní pomoc přístupnější pro věřitele (díky agregaci a průmyslového způsobu vymáhání) než pro dlužníka. Přitom by často stačilo jen namítnout promlčení, což je rada, kterou dokáže na právní klinice poskytnout průměrný student druhého ročníku práv.
17) Připomeňme, že veškeré tyto poznámky jsou činěny na podkladu debaty o přiměřenosti nákladů řízení. Zde není bez důležitosti poznatek, že vlivem výše popsaného modelu v národním hospodářství kolují pohledávky, které nemají (a často nikdy neměly) žádnou relaci ke skutečné bonitě dlužníka, neboť jejich podstata vznikla multiplikací, na níž má lví podíl právě paušálně počítaná náhrada nákladů řízení soudního a exekučního. Samostatnou kapitolou jsou zjevně nevymahatelné pohledávky, které jsou opakovaně soudu předkládány k rozhodnutí. Snad každý soudce po krátkém zamyšlení vyjmenuje několik jmen bezdomovců, proti nimž jsou opakovaně během jediného roku uplatňovány žaloby o zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Zda je předložená dokumentace výsledkem opakované jízdy bez jízdenky a přistižení anebo jde o plod snahy po vykazování „vysoké objasněnosti černopasažérství“, zůstane patrně navždy skryto. Tyto pohledávky tak či tak mají potenciál finanční bubliny. Ovšem lze připustit, že balík pohledávek, o nichž určitá osoba ví, že ve skutečnosti nejsou vymahatelné, se může hodit tam, kde je třeba účetně nadhodnotit či srazit skutečnou hodnotu majetku.
18) Vyhláška č. 484/2000 Sb., nutí soud přiřknout náhradu nákladů řízení účastníka zastoupeného advokátem bez přiměřeného ohledu na výši jistiny, a bez ohledu na typovou náročnost toho kterého řízení. Umožňuje, aby v pásmu jistiny 1-1.000 Kč představoval procentní podíl nákladů zastoupení (dva úkony právní služby a odměna advokáta) ve vztahu k jistině až 510 % až 510.000 %, resp. 612 % až 612.000 %, je-li zástupce úspěšného účastníka plátcem DPH. V pásmu jistiny 1.001,-- Kč -5.000,-- Kč, jde o 132 % až o 660 % resp. 158 % až 791 % (s DPH), V pásmu jistiny 5.001,-- Kč až 10.000,-- Kč jde o 96 % až 192 %, resp. 115 % až 230 % (s DPH), k čemuž je třeba vždy připočítat soudní poplatek, který se však v pásmu 1,-- Kč až 15.000,-- Kč pohybuje ve vztahu k jistině v rozmezí 4 % - 6.000 %. V případě aplikace předpisu o mimosmluvní odměně, vyhl. č. 177/1996 Sb. by v pásmu na 1.001,-- Kč činila mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby 2 x 1.000,-- Kč. Advokátní tarif stanoví výši paušální náhrady administrativních nákladů, kdy u podané žaloby jde vždy minimálně o dva úkony.
19) Občanské soudní řízení v mezidobí od přijetí koncepčního jádra citovaných podzákonných právních předpisů doznalo podstatných změn, a to jak v rovině pozitivně právní, tak rovině faktické. Zákonodárce poměrně razantně rozšířil aplikační záběr tzv. bagatelních sporů (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), v nichž významně omezil procesní práva účastníků, kteří nemají možnost podávat odvolání, resp. dovolání, pokud peněžní vyjádření předmětu sporu nepřesahuje 10.000,-- Kč, resp. 100.000,-- Kč. Zákonodárce v mezidobí rovněž rozšířil možnosti rozkazního řízení o „elektronický“ platební rozkaz (§ 174a o. s. ř.), a rozšířil možnosti tzv. náhradního doručení (např. § 46b ve spojení s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř.), což ve spojení s možností přijetí nevysloveného souhlasu s upuštěním od ústního jednání (§ 115a ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř.) vedlo k vytvoření zvláštního typu sporů, u nichž úspěch žalobce nevyžaduje v zásadě jinou aktivitu, než převzetí věci a sepsání náležitého návrhu a jeho podání na soud. Právní praxe výrazně rozšířila fenomén tzv. formulářových žalob, užívaných zejména ve sporech o zaplacení, u nichž je typické, že jak návrhy, tak předsoudní korespondence (je-li nějaká) se u téhož žalobce liší jen v drobných jednotlivostech faktické povahy, ale základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je neměnný. Vyrobení formulářové žaloby je proto spíše administrativním, než právním úkonem.
20) Výše popsané vlastnosti náhradových předpisů výrazně ovlivňují vnímání spravedlivosti řízení ze strany účastníků, v jistém smyslu narušují důvěru v právo, z níž je však právo živo. Obyčejný člověk skutečně obtížně chápe, proč má automaticky platit desetinásobek pohledávky, kterou zaplatil bez ohledu na vědomí pohrůžky soudním sporem, ale stalo se tak dva dny či týden po podání žaloby, která byla následně vzata zpět. Pro nejednoho soudce, který by se jinak s těmito názory obecně ztotožnil, může být obtížné převzít je se všemi důsledky. Vyžaduje to jistou odvahu, kterou lze obtížně souměřit např. s nápadem podat u kolegů žalobu na zvýšení svého platu (pokračování).