Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí III. Článek 95 odst. 1 Ústavy a tak dál

21) Ať už je čtenářův názor s dosud napsaným souhlasný či nesouhlasný, neměl by přehlédnout ústavně právní aspekt věci. Právo na náhradu nákladů řízení je integrální součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo na spravedlivý proces vyžaduje pro své naplnění zaručení práva na právní pomoc, garantovaného čl. 37 odst. 2 Listiny. Tato práva vyžadují garanci materiálního zabezpečení. To je vyjádřeno právě v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. podle něhož: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Zákon dále uvádí, že: „Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, náhrada za daň z přidané hodnoty a odměna za zastupování.“ (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), přičemž: „…soud určí výši odměny za zastupování advokátem …podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ….Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. … Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly.“ (§ 151 odst. 2 o. s. ř.) Z citovaných ustanovení plyne, že zákon v otázce náhrady nákladů řízení vychází z nákladů hotových, resp. prokazatelně vzniklých, u nichž odkazuje na závazný způsob výpočtu (i zde je otázkou, zda právo na právní pomoc kryje náklady na dopravu koncipienta osobním vozem na cestě z Nového Jičína do Mostu a zpět k vymožení 40 Kč na úroku). Zákon významnou část nákladů určuje paušálně, odkazem na zvláštní předpis.
22) Výše zmíněné typové odlišnosti některých sporů vyhláška 484/2000 Sb., ani advokátní tarif neumožňují postihnout. Jde přitom o právní předpisy podzákonné právní síly, jimž je každý soudce vázán jen při dodržení podmínek čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož: „Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.“. Výkon práva na právní pomoc nesmí nepřiměřeně omezovat majetková práva protistrany, která jen proto, že se stala dlužníkem, není zbavena ústavně zaručené ochrany vlastnictví (čl. 11 Listiny) resp. legitimního očekávání ochrany majetkových hodnot čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).
23) Úvahy o prozařování ústavních norem do horizontálních právních vztahů nic nemění na tom, že dlužník, který dobrovolně neuhradil svůj závazek je povinen v případě soudního vymáhání pohledávku uhradit včetně jejího příslušenství a nákladů vynaložených na toto vymáhání. Náš právní řád, stejně jako řády ostatních civilizovaných národů umožňuje věřiteli účinně vymoci na dlužníkovi jeho dluh, avšak zároveň v rozumné míře ochraňuje dlužníka před takovými dopady nesplnění dluhu, které jsou z povahy věci a celkového posouzení právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nepřiměřené, anebo, zkrátka a dobře působí proto míru mezi lidmi (např. limitace smluvních pokut, úroků z prodlení, zákaz propadné zástavy atd. atp.). Náhrada nákladů řízení musí být v právním státě přiměřené relaci k předmětu sporu. Nejde zde o otázku nepřiměřené ochrany dlužníka neplnícího své povinnosti, ale o otázku účinné ochrany věřitele při zachování některých prvků minimální ochrany dlužníka. Výše odměny advokáta, jakož i výše paušální náhrady výdajů jsou stanoveny předpisem, který se nezabývá otázkou přiměřenosti výše náhrady (od stolu stanovené) nezohledňující typové odlišnosti některých sporů.
24) Jakkoli je právo na náhradu nákladů řízení integrální součástí práva na spravedlivý proces úspěšného účastníka a jeho majetkových práv, nemohou být zcela potlačena obdobná práva neúspěšného účastníka, a to i když připustíme, že u menších částek vždy bude větší disproporce mezi základem žalované částky a náklady vynaloženými k jejímu vymožení, než je tomu u vyšších žalovaných částek. Náklady řízení nejsou sankčním příslušenstvím pohledávky a neměly by tak působit (paradoxně u sankčního příslušenství pohledávky z prodlení, je v soukromém právu u nepodnikatelských vztahů poměrně přísně limitováno pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku).
25) Podle mého přesvědčení principy ústavního pořádku ČR neumožňují, aby mezi soudně vymáhanou částkou a náklady vynaloženými k jejímu vymožení byl hrubý nepoměr (srov. i judikaturu Ústavního soudu –zvl. nález sp. zn. II. ÚS 275/01 ze dne 28. 1. 2003 - N 14/29 SbNU 109, ale zmínit je nutno i pro ústavní soud nezávazná usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 - U 25/27 SbNU 307, sp. zn. IV. ÚS 1151/08 ze dne 16. 7. 2009, či odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 - N 94/49 SbNU 409). Nejvyšší soud stanovil: „Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby, nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou, anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu.“ (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008, sp. zn. Cpjn 201/2008). Nutno posoudit vztah tohoto stanoviska a rozhodnutí Ústavního soudu. Nelze přehlédnout, že stanoviska nejsou výkonem rozhodovací činnosti soudů ve smyslu čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Působí silou své přesvědčivosti. Nejsou v konkrétních případech závazná, neboť opak by znamenal přiřčení normotvorné činnosti soudům, což je v rozporu s principem dělby moci nezbytným pro právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tj. v daném případě dělby mezi zákonodárnou a soudní mocí (blíže viz: Kühn, Z., Stanoviska nejvyšších soudů: specifikum středoevropské právní kultury nebo komunistické reziduum?, Jurisprudence 4/05). Soud nemůže v konkrétní věci vystačit pouhým odkazem na stanovisko NS , zvlášť s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy.
26) Ústavní soud v roce 2002 výslovně připustil možnost posuzovat menší náročnost formulářových žalob, jakož i možnost posuzovat přiměřenost náhrady vypočtené na základě paušálních sazeb (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 442/02 ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 441/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 439/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 438/02 ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. II. ÚS 487/02 ze dne 8. 10. 2002). Zásadní slovo k přiměřenosti náhrady nákladů řízení vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011 (rozhodnuto o 57 stížnostech), jakož i v usnesení sp. zn. III. ÚS 3303/11 ze dne 20. 12. 2011 (stejně jako usnesení sp. zn. III. ÚS 1321/10 ze dne 3. 6. 2010). V odůvodnění se mj. uvádí: „Tvrzení stěžovatelky, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení před obecnými soudy je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, Ústavní soud neakceptoval jako nesprávné v případech, kdy obecný soud svůj náhled na nevhodnost aplikace tohoto principu jen jednoduchým právem založeného řádně odůvodní.“
27) V právním řádu neexistuje právní předpis zákonné síly, který by stanovoval výši odměny advokáta, resp. výši paušální náhrady nákladů administrativní povahy. Tyto předpisy existují na podzákonné úrovni a stanovují odměnu metodou sazbování, která je vázána na druh projednávané věci. Zřejmě proto, že normotvůrce u jednotlivých sporů odhadem stanovil typovou složitost, což promítl do stanovené výše odměny. Normotvůrcem byl orgán moci výkonné, který pochopitelně neopatřuje právní předpisy důvodovou zprávou. Soud tak může jen odhadovat, že normotvůrce při stanovení jedné složky nahrazovaných nákladů řízení, tj. odměny advokáta vycházel z pravidelného průběhu soudního řízení. Soudní řízení typově od advokáta vyžaduje seznámení se s věcí a její odborné vyhodnocení, sepsání návrhu, resp. vyjádření k návrhu a aktivní účast u ústního jednání, jichž může být několik, kdy jednání může předcházet i jednání přípravné. Vyhláška 484/2000 Sb. odměnu stanoví bez ohledu na počet uskutečněných jednání (na rozdíl od opačného přístupu v advokátním tarifu, kterýžto rozdíl, dlužno říci, není ničím odůvodněn). Lze se důvodně domnívat, že několikatisícová výše smluvní odměny odráží i fakt, že ve věci probíhá u soudu více než jeden procesní úkon, vyžadující bezprostřední a aktivní účast advokáta, který se na takové jednání musí aktivně připravit.
28) Úvahy o ústavně problematické povinnosti k bezvýhradné aplikovatelnosti citovaných vyhlášek přitom činíme u vědomí, že zákon hovoří o povinnosti k náhradě nákladů „potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva“ (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Povinnosti ústavně konformní interpretace přitom podléhají jak pojem potřebnosti, tak pojem účelnosti. S ohledem na princip proporcionality lze dovodit, že zde je dán prostor ke korekci celkové částky náhrady nákladů řízení stanovené podle podzákonného právního předpisu tak, aby přisouzená náhrada nákladů byla v přiměřeném vztahu jak k jistině, tak ke skutečným úkonům, který právní zástupce musel skutečně učinit.
Paradoxy pravidel náhrady nákladů řízení
29) Podústavní úprava přímočaře zvýhodňuje účastníky zastoupené advokátem (včetně jeho koncipientů či zaměstnanců), oproti účastníkům buď nezastoupeným vůbec, nebo zastoupeným obecným zmocněncem. Takoví účastníci, ani v případě úspěchu ve věci, nemohou spoléhat na dobrodiní ministerské vyhlášky, a mít možnost získat náhradu za nesporně vynaložené administrativní náklady (kopie, poštovné, vyhledávání), ani za čas strávený studiem a argumentací ve věci, na základě odkazu na paušál. Právní úprava je zde založena na nerovnováze mezi úspěšnými účastníky, kteří se liší jen tím, zda jsou zastoupeni advokátem nebo ne. V tomto světle úvahy o proporcionalitě náhrady nákladů řízení k celému předmětu sporu mohou být stěží předem viděny jako obecně a absolutně nepřípustné narušení rovnosti účastníků. Podzákonná a úprava náhrady nijak zvlášť úzkostlivě nedbají o rovnost účastníků. Pro naše potřeby je důležité připomenout, že tato nerovnováha přímo pobízí k podávání návrhů s nižší šancí na úspěch, neboť riziko, že budou neseny náklady úspěšné obrany, je v těchto sporech relativně nízké.
30) Platný o. s. ř. by bylo možno vyložit ve smyslu principu proporcionality s užitím ust. § 150 o. s. ř. podle něhož: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“. Při užití tohoto ustanovení by soud s ohledem na okolnosti uplatnění nároku a na faktickou podobu jeho projednání mohl krátit vypočtenou náhradu nákladů řízení tak, aby se dostala do proporce s vymáhanou jistinou, tedy např. na 10 % vypočtené hodnoty. I kdyby soud ust. § 150 o. s. ř. neaplikoval, může krátit náhradu tak že přizná náhradu soudního poplatku, plnou paušální náhradu výdajů za jeden či dva úkony právní služby, a případně odměnu advokáta ve výši 300 Kč, neboť z hlediska vynaložené práce a úsilí je tento úkon na úrovni úkonu administrativního, vyžadujícího minimální intelektuální vklad a odbornost, ve srovnání s jinými úkony, které jsou typicky vyjádřeny ve výši odměny stanovené ve vyhlášce. Takto vypočtená náhrada stále uhradí žalobci jeho skutečné náklady, a to i když by se do skutečných nákladů promítly nutné administrativní režie a režie spojené s hromadnou správou pohledávek, tj. i kdyby soud neposuzoval věc v její jednotlivosti.
31) Žalobci mohli dosud spoléhat na přetrvávání praxe, v níž obecné soudy z hlediska náhrady nákladů řízení nerozlišovaly mezi běžnými a formulářovými žalobami a odměnu advokáta zcela abstrahovaly od reálného průběhu řízení. Právní život a zkušenost z rozhodovací praxe však přinesly tlak na změnu rozhodovací praxe. Protože účastník nemůže přirozeně sám zjistit, že soud dospěl k závěru o nutnosti změny rozhodovací praxe, je nutné jej s tímto právním názorem seznámit. Avšak již pět či deset let existuje judikatura Ústavního soudu, obsahující principy, které jsou aplikovány v nyní sdělovaném stanovisku, takže nebyly pro účastníky objektivně neznámými a mohli očekávat, že budou dříve či později aplikovány tam, kde bude jejich aplikace vhodná a nutná. Tento druh „nejistoty“ je neodbytně spjat se soudním rozhodováním, které probíhá vždy jen v konkrétních případech, na konkrétním skutkovém základě, kdy soud rozhoduje na základě právních norem a judikatury. Soud nesmí pomíjet skutečnosti obecně známé, stejně jako poznatky, které soud nabyl z rozhodovací praxe. 32) Je pochopitelné, že advokátní obec tyto úvahy nepřijme. Autor si dovolí považovat za úspěch a důvod ke spokojenosti, pokud alespoň u některých vykonavatelů tohoto slovutného povolání odstartují tyto narychlo načrtnuté úvahy cestu k pochybnostem o tom, že nejde o projev zavrženíhodné závisti zastánců těchto názorů, nýbrž o upozornění na fakt, že dosavadní výklad pravidel náhrady nákladů řízení v bagatelních platebních sporech vedl v pozměněné situaci k vytvoření obchodního modelu, který je patologický a který v důsledku podkopává důvěru v právo, která nás živí také. Jsem optimistou. Pravidla náhrad, stejně jako poplatků vyžadují změnu.