pondělí 25. srpna 2008

Mají se soudit malichernosti?

Bezprostřední inspirací pro tento post je usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08. Toto usnesení je velmi stručné, odmítá se jím ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, avšak velmi pozoruhodné je na něm tzv. „obíčko“. V něm totiž Ústavní soud vyslovil názor, že by de lege ferenda mohlo být žádoucí zavést výluku pro možnost podávání kasační stížnosti ve věcech prima facie bagatelních.

Tento právní názor Ústavního soudu je na první pohled velmi rozumný a zjevně reaguje na absurdní podstatu rozhodované věci, která spočívala ve sporu o to, zda stěžovateli měl být vrácen správní poplatek ve výši 60 Kč. V této věci totiž bylo vedeno řízení několik let a celkem čtyřikrát v něm rozhodoval krajský soud a třikrát Nejvyšší správní soud, dvakrát pak i Ústavní soud. Není divu, že pod dojmem této zbytečně protahované kauzy Ústavní soud - snad i trošku emotivně, avšak velmi sympaticky - uvedl, že „náklady procesu (stěžovatele, ale i státem vynaložené) nepředstavitelně překročily hodnotu toho, co bylo pro stěžovatele v sázce. Krátce řečeno: opravdu ztěžka je přijatelná představa, že by úsilí o hledání spravedlnosti mělo spočívat v komplikovaném řešení malicherností. Nezbývá než povzdechnout: nešlo snad ve skutečnosti o případ infra dignitatem curiae?

Tento povzdech považuji za velmi zajímavý, byť samozřejmě nikoliv úplně originální. Jak známo, snaha zákonodárce o výluku soudního přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků je obsažena v občanském soudním řádu [§ 237 odst. 2 písm. a)], podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 tis. Kč a v obchodních věcech 50 tis. Kč. Kromě toho se diskuse nad smyslem rozhodování o malichernostech či banalitách čas od času objevuje i v případě jiných řízení, a to nejen v rámci rozhodování o mimořádných opravných prostředcích. Zejména u ústavní stížnosti je např. na pováženou, že je přípustná i tehdy, když není přípustné dovolání. Toto řešení zjevně neoplývá přílišnou logikou.

V oblasti správního soudnictví je nicméně velmi sporné, co by bylo vlastně možno označit za prima facie bagatelní věci. Asi by nebyl problém v daňových kauzách, kdy např. hranice 20 tis. Kč by mohla ze soudního přezkumu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, kterým kasační stížnost pořád ještě je, vyloučit bagatelní daňové spory (takových je však v praxi pomálu). Naopak např. v oblasti správního trestání, stavebního práva a zejména případů důchodů či sociálních dávek se obávám, že stanovení podobně rozumné výše sporů je pojmově vyloučeno. Správní sankcí totiž nemusí být vůbec finanční pokuta a říci, že spor o navýšení starobního či invalidního důchodu o několik stokorun je bagatelní záležitost, by si zřejmě dovolil jen ten nejotrlejší cynik.

Kromě toho se obávám, aby se případnou mechanicky zformulovanou soudní výlukou obrazně nevylilo s vaničkou i dítě. To znamená, aby ze soudního přezkumu nevypadly i případy, které jsou významné nikoliv penězi vyjádřitelnou hodnotou v konkrétním případě, nýbrž jejich důležitost je dána precedenční povahou či jejichž význam může spočívat i v preventivním působení práva (v této souvislosti transparentně odkazuji na svůj starší post - tady - v němž jsem se vyznal ze sympatií ke zdánlivým banalitám). V konkrétním případě se totiž sice bude jednat pouze o stokoruny, nicméně na podobný právní problém mohou narazit tisíce jiných osob, takže v konečném důsledku již o banalitu či malichernost nepůjde.

Dovolím si proto v reakci na citovanou úvahu Ústavního soudu učinit následující závěr. Myšlenka zavést soudní výluku některých věcí i ve správním soudnictví určitě není špatná, avšak měla by se týkat pouze některých agend, a navíc by měla být doprovázena možností soudu „vybrat si“ k meritornímu rozhodnutí i některé případy, které jsou právně natolik významné a přesahují půdorys jednotlivé kauzy, byť by striktně vzato měly být rovněž odmítnuty jako nepřípustné. Možnou inspirací v tomto směru budiž selekce, kterou upravuje ustanovení § 104a soudního řádu správního, podle něhož Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou odmítne takovou kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. To znamená, že i z tzv. banálních věcí by si mohl samotný soud vybrat k meritornímu rozhodnutí takové, u nichž by zjistil přesah vlastních zájmů stěžovatele, přičemž tento "přesah" by mohl být jak skutkový, tak právní.

38 komentářů:

Martin Bílý řekl(a)...

Dobrý post i nápad.
To by ostatně mohlo fungovat už na odvolačce, kde by se třeba i hranice bagatelní kauzy zvýšila, ale umožnilo by se odvolání tam, kde to přesahuje zájmy odvolatele, např. u opakujících se bagatelních sporů, kde by občas bylo třeba zasáhnout do způsobu, jakým se jich okresní soud chápe.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jen připomínám, že princip minimální hodnoty sporu podmiňující přípustnost opravného prostředku se již uplatňuje (u odvolání 2 tis. Kč &ndash má být 5 tisíc – u dovolání diformita 20 v neobchodních, resp. 50 tisíc Kč v obchodních sporech).

Nevím, zda je to úplně správný přístup, protože určité důležité otázky jsou autoritativně řešeny na příliš nízkém stupni (typicky prokazování deliktu u sporů s dopravním podnikem, s Českou televisí apod.), a žádná rozumná možnost, jak dosáhnout eskalace, která by byla skutečně efektivní a v praxi fungovala, bohužel neexistuje: rozlišování podle typicity je příliš arbitrární a porušuje princip rovného přístupu k soudu.

Martin Bílý řekl(a)...

To samozřejmě vím. Proto si myslím, že by stálo zato tu hranici sice zvednout (např. na 5000 Kč), ale umožnit přezkum tam, kde je to zásadní a potřebné, např. podle kritéria přesahu vlastních zájmů. A přesně ty příklady jsem měl na mysli, které jste uvedl, v tom musím souhlasit, to si někdy zasluhuje sjednocení přístupu a jistou možnost korekce, aby nedošlo k rutinérství a mechanické jurisprudenci.

Nad rámec reakce jen připomínám, že žádný právní předpis ani mezinárodní dohoda nezaručuje (kromě trestního práva) dvojinstančnost justice, pouze přezkum nezávislým soudem, což se i v bagatelních věcech děje. A bagatelní věci znají i okolní státy a většinou mají tu hranici vyšší...

Anonymní řekl(a)...

Petr Zima

Myslím, že banality odrazuje již současný systém soudních poplatků a advokátního tarifu (někdy působí až nesmyslně). Spíše by se mělo jednat o separaci tzv. frivolních žalob, což nemusí být totožné s banálními případy.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MB:

Hovořil jsem o rovnosti v přístupu k soudu, nikoli o právu na více instancí, a ten by skutečně porušen být mohl v případě, že moje odvolání by bylo posouzeno jako nepřípustné, protože mne pokutoval pouze "malý" DP Liberec, kdežto jiný odvolatel by s identickým odvoláním v případě žalovaného DP HMP uspěl.

Myslím, že jde skutečně o velmi složitou otázku; současný systém, v němž je ekvivalent writ of certiorari v případě podlimitních případů vždy nepřípustný, je nevhodný, a jeho nevhodnost se ještě chystanou změnou limitu pro odvolání ještě zvýrazní. Na straně druhé, když uvážíme, že advokáti jsou na sepisování nesmyslných opravných prostředků "hmotně zainteresováni", hrozil by po novelisaci příval opravných prostředků a další zpomalení práce vyšších soudů. Dobré řešení zkrátka neznám.

Dan Dvoracek řekl(a)...

V této věci totiž bylo vedeno řízení několik let a celkem čtyřikrát v něm rozhodoval krajský soud a třikrát Nejvyšší správní soud, dvakrát pak i Ústavní soud.

Z uvedeného dle mého názoru jasně plyne, že za uši neměl dostat chudák účastník, ale obecné soudy.

Vlkýš řekl(a)...

Obávám se, že by v případě zavádění takovýchto limitů došlo k tomu, co nazýváte vylitím vaničky i s dítětem. Myslím si, že každý by měl mít možnost domáhat se svých práv u všech soudních instancí bez ohledu na to, zda je či není možno považovat jeho požadavky za bagatelní.

Michal Bobek řekl(a)...

Omezování přístupu k opravným prostředkům hodnotou sporu je nesystémové opatření, která popírá smysluplnou výstavbu justičního systému a rovný přístup ke spravedlnosti. Jedná se tuším o pozůstatek ze středověku, který přetrvává proto, aby „hasil“ problémy nápadu v systémech, kde je přístup k odvolacím a dovolacím soudům koncipován jako subjektivní právo.

Tento nástroj ale nic neřeší, je to zástěrka za skutečný problém, kterým je jak selektovat na třetí, respektive na druhé instanci judikatorní zrno od plev. První instance musí projednat vše, o tom není sporu. U druhé instance se dá diskutovat, je zde ale funkce jak korekce chyb, tak již širší funkce judikatorní. Nu a protože se bojíme svěřit soudcům na vrcholných soudech (zpravidla na třetí instanci) skutečnou úvahu nad tím, čím se má smysl zabývat a čím nikoliv, tak vytváříme „objektivní“ kategorie, kdy to paušálně smysl mít bude a kdy nikoliv. Zavedení kritéria hodnoty sporu vychází z pokřiveného názoru, že levný spor = nevýznamný spor a drahý spor = významný spor, což samozřejmě není pravda.

Toto dělení na levné a drahé spory dávalo historicky smysl tehdy, kdy panovník nebo jiný suverén bral poplatky ze sporu s ohledem na hodnotu sporu; cynicky řečeno to může vlastně fungovat i dnes, kdy je lepší řešit jenom „dražší“ věci dále, protože obnášejí vyšší soudní poplatky. Některé právní řády měly tuším v některých svých obdobích automatický přístup k vrcholnému (nejvyššímu) soudu v případech, kdy hodnota sporu přesáhla určitou vysokou hranici (a la „tohle projednáme potřetí, i když to je úplná blbost, ale budou z toho peníze“).

Dalším argumentem pro zavedení kritéria hodnoty sporu jako podmínky dalšího justičního postupu může být jakýsi paternalismus: „Tvoje kauza „stojí“ jenom stovku, tak by Ti měla stačit jedna instance“.

V každém případě, jestli je hlavním smyslem činnosti vrcholných soudů sjednocování judikatury a dotváření práva, pak omezení přístupu k nim na základě hodnoty sporu toto zadání nahlodává; zamezí kupříkladu tomu, aby se k nim dostaly pro rozvoj práva významné kauzy, které jsou však tradičně „levné“, naopak zatěžuje jejich potenciál řešením právně bezvýznamných sériových případů, byť v hodnotě desítek miliónů. Takže rozumné by bylo jakékoliv hranice instančního postupu v bagatelních sporech zrušit a dát přitom vrcholným soudům možnost reálné selekce nápadu. Ale to už zase hraji svoji oblíbenou písničku: viz zde http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1073602 a zde http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/curia.pdf

Bokem: zjišťuji, že usnesení ÚS ještě není k dispozici v NALUSu (Vojtovi je donesl vnitro-justiční holub). Předpokládám ale, že se tam co nevidět (po doručení účastníkům?) objeví a omlouvám se čtenářům, kteří po něm marně pátrali.

michal ryška řekl(a)...

Mezi významem sporu a hodnotou sporu nemusí přímá úměra být dána vždy. Proto také např. spory z úvěrů, ve kterých jde (s výjimkou úvěrů spotřebitelských) o hodnoty značné, byly před několika roky přesunuty v prvním stupni z krajů na okresy. Mimochodem: rekordem, se kterým jsem se zatím setkal, byla kverulatorní (termín potvrzen i odvolacím soudem) žaloba odvíjená ze zcela nicotného skutku a znějící na částku 999 miliard korun. Čili význam sporu minimální a hodnota sporu maximální.

Na druhou stranu, pomineme-li podobné excesy a extrémy, přímá úměra mezi významem sporu a hodnotou sporu zpravidla dána bývá. Není pak příliš efektivní zatěžovat justiční systém připuštěním opravných prostředků v bagatelních sporech, a to nejen z hlediska systematického (smyslem existence vrcholných justičních orgánů řešení bagatelních sporů zjevně nebude), ale i z hlediska finančního. Náklady řízení (a to dokonce řízení v jediném stupni) v těchto věcech přesahují hodnotu sporu samého a dojde-li pak v bagatelní věci k často kritizovanému justičnímu ping-pongu, může být tento přesah zásadní povahy.

Zcela nepochybně však mohou existovat případy již zmíněné, kdy i spor bagatelní hodnoty bude sporem nebagatelního významu. V těchto případech bude kritérium přesahu vlastních zájmů účastníka rozumným kompromisem v přístupu k opravným prostředkům.

BTW: Tam, kde je pro dosažitelnost vrcholného justičního orgánu stanoven paušální soudní poplatek, zcela odpadají myšlenky dělení drahých a levných sporů z hlediska jejich přínosu fisku.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MiB, MR i ostatní:

Váš přístup mlčky předpokládá, že první stupeň je pouhá "nástřelová instance", jejíž rozhodnutí za mnoho nestojí a k dosažení správného rozhodnutí je nutno nechat věc projít odvolacím přezkumem. S tím nemohu jako se systémovým východiskem souhlasit, cílem musí být systém, kde se rozhoduje v převážné většině případů správně už napoprvé. Naprostá nutnost by to bylo v případě obnovení/zavedení porotního soudnictví: není myslitelné, že by meritorní rozhodnutí přezkoumávala nějaká "odvolací porota", odvolací soud se může nejvýš zabývat procesními vadami.

Mám za to, že každý účastník by měl právo na přezkum rozhodnutí pro zmateční vady (typu vyloučený soudce, nezaslaná obsílka k jednání, vadně ustanovený opatrovník apod.), jako to bylo podle CŘS, ale přezkum meritorní může být racionálně omezen kritériem hodnoty sporu, přičemž otázkou může být, zda by hodnota sporu neměla být počítána s příslušenstvím, neboť zvlášť v případech masivních smluvních úroků nebo poplatku z prodlení výše základu není vypovídající.

These, že každý má právo na přezkum rozhodnutí ve všech instancích, co jich je ve státě zřízeno, není, pokud vím, implementována nikde, všude existuje procedura předběžného přezkumu opravného prostředku a rozhodnutí o jeho přípustností (admissibility), a otázkou je pouze, zda toto rozhodnutí může být učiněno ex lege na základě charakteru sporu, anebo zda je nutné zajistit individuální přezkum přípustnosti.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já bych si dovolil přidat jeden poměrně praktický postřeh z bagatelních sporů, které někdy vedeme, protože jsou právně zajímavé - je až neuvěřitelné, jak je někdy první stupeň ochoten věc odfláknout, když ví, že není přípustné odvolání.

Martin Bílý řekl(a)...

TP - jak říká DD, ta možnost působí opravdu kladně. Je to prostě vlastnost lidské povahy, v žádném případě neobviňuji soudce z diletantství. Když bude mít dvě věci, z níž jedna bude přezkoumatelná a druhá ne, věnuje více pozornosti té první, přece jen jeho čas je omezen a uvažuje prakticky.

MiB - takže se v tomhle shodneme, shodneme částečně nebo neshodneme? :-) Já říkám, že má být hranice (částka), pod kterou by odvolací soud měl jít jen tehdy, pokud po považuje za přínosné. To je i tvoje myšlenka nebo bys šel ještě dál a hranici nestanovil a umožnil tak soudu širší uvážení o tom, co v druhé instanci přezkoumá?

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Předně děkuji za všechny reakce, obsahující i řadu inspirací.

K jednotlivostem:

Ad Dan Dvořáček:
Nesouhlasím nikoliv proto, že naplácány by měly být zejména uši moje (které by popravdě bylo těžké netrefit), nýbrž že i po opakovaném čtení tří rozsudků NSS tvrdím, že prostě v rámci stávajícího systému nešlo rozhodnout jinak (pro zájemce viz 2 Afs 110/2005, 2 Afs 11/2007, 2 Afs 7/2008, in: www.nssoud.cz). Nejvyšší soudy jsou totiž soudy vydávající precedenční rozhodnutí a nemohou proto za stávající procesní úpravy rozhodovat podle toho, zda se podle jejich subjektivního pocitu jedná o kverulanta či naopak o vážného stěžovatele. V obou případech totiž vyslovený právní názor je dále zobecňován a aplikován na srovnatelné skutkové a právní případy. Nezbývalo nám proto nic jiného, než náš názor vyjádřit některými formulacemi v odůvodnění, jako např. v následující: "Za této situace je zjevné, že obsah kasační stížnosti není ničím více než polemikou s dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a to navíc postavenou na vědomé fabulaci a na hypotetickém nastavení podmínek, k nimž v projednávané věci vůbec nedošlo" (2 Afs 11/2007).

Ad Michal Bobek:
Se vším souhlasím a dobře víš, že ohledně zavedení selekce jsme na stejné názorové lodi. Odlišme však optimální model od reálně možného. Můj post se týká toliko bezprostřední reakce na citované usnesení ÚS, tj. neřeší obecný problém postavení nejvyšších soudů, nýbrž vyjadřuje se výhradně k přezkumu prováděnému NSS. Pokud bych se totiž měl vyslovit obecněji, měla by selekce transparentně začít od nejvyšších pater, což je samozřejmě na prvním místě řízení o ústavní stížnosti. Zde by měl zákonodárce umožnit, aby si samotný Ústavní soud vybral, které ústavní stížnosti skutečně věcně projedná a rozhodne a které naopak odmítne a limine. Druhý na řadě by měl být Nejvyšší soud, který nezřídka působí jako třetí instance. Rovněž v jeho případě si myslím, že by legislativní změna nebyla složitá. Teprve třetí v řadě je NSS, jehož rozhodování o kasační stížnosti je v praxi daleko podobnější odvolacímu řízení než řízení o mimořádném opravném prostředku. Zde byla selekce zavedena jen u věcí mezinárodní ochrany a upřímně řečeno, v horizontu cca příštích pěti let si myslím, že situace ještě není natolik zralá (a krajská judikatura - a koneckonců i judikatura NSS - již natolik jednotná), abychom mohli přistoupit k modelu generální selekce. Velmi provokativně řečeno: do dvou let selekce ústavních stížností, do pěti let selekce u NS a do deseti let u NSS. Do té doby nepovažuji za špatný nápad inspiraci obsaženou v citovaném usnesení ÚS, tj. výluku přezkumu spojenou se selekcí u bagatelních věcí. Smysl selekce zde spatřuji primárně v zabránění nejhorších excesů, k nimž by prostou výlukou přezkumu zřejmě mohlo dojít. Navíc, postupné zavádění selekce má jednu obrovskou výhodu: soudci by se s tímto institutem mohli pomalu naučit pracovat a sžívat. Nepodceňujme tuto "psychologickou" záležitost, je to pro většinu soudců skutečně navýsost obtížné "přepnout" v těchto případech na jiný způsob uvažování a hodnocení (od individuálního a retrospektivního hodnocení k obecnému a perspektivnímu) - a to nemyslím nikterak pejorativně! Právě v této rovině ostatně spatřuji i největší problém zavedení modelu selekce v našich podmínkách; změna legislativy je oproti tomu pouhou technikálií.

PS: Komentované usnesení mi nedonesl vnitrojustiční holub (pokud se nejedná o nějakou speciální přezdívku či funkční označení nebo služební zařazení poštovního zřízence), jelikož NSS v řízení před ÚS figuroval jako účastník, takže mu bylo v pátek řádně doručeno. Na nalusu se proto určitě objeví co nevidět.

Michal Bobek řekl(a)...

Odspodu:

Vojtěch Šimíček – ano, toho holuba jsem měl na mysli (intimně mu přezdíváme SUS).

Věcně – naprosto souhlas, hlavně s tou soudcovskou psychologií. Pouze bych neviděl jako vhodné zavádět „dočasnou“ výluku přezkumu u bagatelních věcí do té doby, než se zavede selekce. Ta „dočasná“ řešení bývají nejstabilnější a snímají tlak z toho, řešit věc pořádně.

Martin Bílý – možné je obojí. Jde o to, jak radikálně to má být pojaté. Otázka, kterou jsem ale zatím nikdy nezabýval, byla otázka modu selekce na odvolačce. O čem mluvím v případě „vrcholných“ soudů jsou typicky dovolačky.

Tomáš Pecina – v článcích, na které odkazuji, tvrdím přesný opak. Pokud se totiž začne selekcí nápadu uzavírat automatický běh po instancích, pak to přinese revalvaci soudů prvního stupně; tam má podstatný počet sporů začít a i skončit. Dnes jsou však vnímány jako „sběrny spisu“.

Tomáš Pecina řekl(a)...

jak říká DD, ta možnost působí opravdu kladně. Je to prostě vlastnost lidské povahy, v žádném případě neobviňuji soudce z diletantství. Když bude mít dvě věci, z níž jedna bude přezkoumatelná a druhá ne, věnuje více pozornosti té první, přece jen jeho čas je omezen a uvažuje prakticky.

To bezesporu působí, a nejen na I. stupni, ale i u odvolacích soudů, které u vědomí konečnosti svých rozhodnutí, pokud prvoinstanční rozhodnutí potvrzují, leckdy napíšou do odůvodnění neuvěřitelné věci.

Ale chceme-li dospět k obecně platným závěrům, měli bychom oddělovat problém nízké kvality soudního rozhodování v I. stupni od otázky, zda lze přezkum podmínit selekčními kritérii nebo limity.

Ad VŠ:

Ústavní soud má takové ústavně zakotvené postavení, že připustit arbitrární selekci případů by jeho účel relativisovalo. Mezi theorií a praxí zde ovšem zeje hodně široká propast.

Selekce by naopak měla smysl u dovolání, které je celkem zbytečně přípustné u věcí, ve kterých provoinstanční a odvolací soud rozhodly odlišně: to je pozůstatek kanonického procesního práva (ve kterém postupujete výš, dokud se dvě po sobě následující instance neshodnou, a i s nejbagatelnější věcí se tak můžete dostat do Říma), nepříliš smysluplný. Dovolání by IMHO mělo být možné odmítnout i v těchto případech, čímž by se Nejvyššímu soudu ulevilo od meritorního rozhodování, při němž pouze potvrzuje názor odvolacího soudu.

Řízení o kasační stížnosti je sice druhoinstanční, ale ve skutečnosti jde už o čtvrtou instanci, a je-li tolik vyhovujících rozsudků NSS (jen v případě kasačních stížností, které jsem psal, vyhověl NSS v neuvěřitelných cca 90 % případů!), je něco špatně s kvalitou rozhodování na kraji.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MoB:

Shoda až dojemná. Soudy se musí naučit rozhodovat správně už napoprvé.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Opravné prostředky jsou nastaveny již od komunismu štědře a naprosto neralisticky; modelová situace, ze které vychází post, je běžná. Všeobecné lidové přesvědčení, že "teprve napodruhé je to rozhodnuté pořádně", má jeden ze zdrojů právě v této úpravě.

Velká novela na problém reagovala smělým vyloučením odvolání u bagatelních věcí, nicméně zůstalo odvolání proti zastavení (téže věci), nebo proti rozhodnutí o nákladech (v téže věci).

Nebo také odvolání proti rozhodnutí o neosvobození od poplatku a následné odvolání proti zastavení pro nezaplacení, takže se tato celkem banální věc zkoumá odvolacím soudem pro jistotu dvakrát, ještě než se vůbec začalo soudit.

Samozřejmě, že by měla být v o.s.ř. možnost opravných prostředků značně zúžena, a to včetně dovolání a ústavních stížností.
Ústavní rozměr otázky soudních nákladů jsem nikdy nepochopil.

Martin Bílý řekl(a)...

Já si nemyslím, že soudci na okrese jsou špatní, spíše naopak, jen že určitá možnost revize se hodí.

VJC: Ale tam, kde není přezkoumatelné meritum u bagatelní věci, nejsou přezkoumatelné ani náklady...

michal ryška řekl(a)...

1) "Tam, kde není přezkoumatelné meritum u bagatelní věci, nejsou přezkoumatelné ani náklady..."

Omyl, velký omyl. Pravdu má VJC, jak by možná řekl sám, "má pravdu předseda".

2) Některým místním "psychologům" zabývajícím se způsobem uvažování prvostupňových soudců v bagatelních věcech bych velmi rád zdůraznil, že závěry o uvažování ve stylu "není-li odvolání přípustné, tak to zkrátka prásknu" jsou případné jen výjimečně, nelze je však v žádném případě zobecnit.

Vždy je nejlépe věc ilustrovat na příkladech konkrétních. Co do frekvence banalních sporů nejtypičtějšími jsou takto žaloby dopravních podniků. Zde je problém onoho možného "prásknutí" nejčastěji otázkou tzv. COPů (pro vysvětlení: tato zkratka znamená, že cestující odmítl podepsat revizorovi protokol o provedené přepravní kontrole). S jistotou si přitom vzpomínám, že tato otázka byla některými soudci skutečně řešena oním "prásknutím", kdy žalobě se vyhovělo s tím, že není odvolání přípustné. Převažující přístup byl ale takový, že se vyžadovaly další důkazy k prokázání vzniku nároku na jízdné a přirážku k jízdnému a nedošlo-li k unesení důkazního břemene, byla žaloba zamítnuta.

Nejen na základě rozdílného přístupu k těmto nejtypičtějším bagatelním sporům proto prosím všechny laické "psychology", aby se vyvarovali paušalizací ve svých úsudcích ohledně uvažování prvostupňových soudců v bagatelních věcech.

Martin Bílý řekl(a)...

Zas tak velký omyl to nebude:

- rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 11 Co 716/2001, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 45/2002,
- rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 14 Co 245/2001, Soudní judikatura, R 53/2002

...jde-li o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení.

michal ryška řekl(a)...

Martinu Bílému:

Ano, ohledně těch nákladů řízení máte pravdu. Jinak je tomu ale ohledně ostatních procesních otázek (rozhodování o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení advokáta, o zastavení řízení, o odmítnutí žaloby apod.). Tam není v přípustnosti odvolání mezi bagatelními a ostatními věcmi rozdílu. Nebo se mýlím? Což, musím konstatovat, nevylučuji, neboť bagatelní spor jsem již roky nesoudil.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Souhlas s MaB (a omluva MiB za to, že byl označen za MoB).

Odvolání proti výroku o nákladech řízení u bagatelních sporů přípustné není, což je další důvod zamyslet se, zda je tato výluka skutečně odůvodněná (náklady mohou být klidně v řádu desítek tisíc korun, zvlášť pokud se vypracovává znalecký posudek).

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Martin Bílý:

aha, tak to je asi zase záležitost krajových zvyků; párkrát se mi stalo, že mi odvolací soud podobnou otázku řešil a vyřešil.
Kolega Ryška má zřejmě podobnou zkušenost.

Ale to je jen jeden z mnoha příkladů za všechny; klíčem je ono přesvědčení, která tu vyjadřuje třeba glosa Michala Bobka, že spravedlnost je jaksi neúplná, když nemá "všechny" instance.

S tím zásadně nesouhlasím; "technická" rozhodnutí typu přerušení, zastavení pro nezaplacení poplatku apod. mají sice nepopiratelně vliv na tu "velkou" spravedlnost, ale:

1)Prostě není reálné, aby se všechno řešilo na několikrát. Počet soudců Nejvyššího soudu by musel kopírovat počet soudců nejnižších stuipňů; pokud uznáme, že je to nesmysl, pak jistou redukci připouštíme.
O.s.ř. to ostatně tiše uznává už tím, že do řady podobných rozhodnutí není odvolání vůbec; a dovolání je stanoveno ještě úžeji.

2) O nějakém "judikatorním bohatství" mám také pochyby - myslím, že to je vývoj dokonce přímo maligní; vyšší soudy se často vyžívají v těchto usneseních, a na zásadní judikatorní kroky jaksi nezbyde energie. O rozhodování Ústavního soudu o nákladech se tu už někdo zmiňoval v jiném postu, a ne zrovna nadšeně.

3) Třetí vada, a ta je přímo fatální, se týká délky řízení, klíčového problému české justice. Odvolací soud se může vesele zabývat věcí ne jednou, ale hned několikrát - při těch "technických" usneseních, a pak ještě vícekrát při věci samé. Pokud uznáme, že cílem soudního řízení je nějaké konečné rozhodnutí v myslitelném čase, pak to ideu "všech instancí" u všech věcí přímo vylučuje.

Když už jsem se tak rozepsal, považuji za špatný i klasický "kasační" model, který má důvody spíš historickou setrvačnost, než nějakou racionální teorii; kdyby Nejvyšší soud mohl rozhodnutí rovnou i měnit, pokud jde o problém právního výkladu a ne skutkový, plno zbytečného času by se ušetřilo.

Osobně považuji náš systém opravných prostředků spíše za přehlídku předsudků, než za něco racionálního.

Například u rozsudku pro uznání stačí jediná nevyzvednutá doručenka na počátku, a výsledek je, že strana už nemůže spor vyhrát, i když jí "papírově" zůstanou všechny opravné prostředky zachovány. To považuji za velkolepé pokrytectví a mrhání soudním i účastníkovým časem.

Helena Hýblová řekl(a)...

Zmiňované rozhodnutí už v Nalusu je - jde o sp. zn. IV.ÚS 1582/08.

Jen pro zajímavost, ÚS sám omezil svůj přezkum - viz usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421. Konkrétně uvedl, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s .ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Ve věci např. I. ÚS 1023/08 rozvedl, že: "V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod."

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tento právní názor, tzn. že bagatelní charakter sporu eo ipso vylučuje ústavněprávní dimensi napadeného zásahu (z ústavních stížností, které jsem psal, sp. zn. I. ÚS 623/04: Ivana Janů), je ovšem sdílen jen některými soudci Ústavního soudu, a je spíše plodem vrcholného holländerismu, jež se jeví být dlouhodobě na ústupu.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Taktéž u nás máme ve sbírce nálezů ÚS jedno odmítavé rozhodnutí na téma "když vám stát ukradne 56 korun, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, protože 56 korun je tak málo, že to nikoho nemůže fakticky bolet, a proto to ani nemůže představovat zásah do ústavně garantovaných práv".
Tím se, zřejmě, snaží ÚS říct, že existuje něco jako "být trochu neústavní", což je pro nás normativisty podobné jako "být trochu těhotný".
Je to vlastně taková vtipná dekonstitucionalizace ústavní normy. Listina sice říká, že daně lze ukládat pouze na základě zákona, nicméně pokud mi v rozporu s tímto ustanovením stát uloží 56 korun, je to, zřejmě, perfektně ústavní a dost možná i jednoduše zákonné. Pokud by mi ale, ceteris paribus, stát takto ukrad CZK 100.000,-, zřejmě by to bylo neústavní.

K těmhle nesmyslům to vede, když se soud snaží vyvolávat efekt X (omezení bagatelních případů) pomocí zcela jiného nástroje (zde kriterium ústavní relevance stížnosti).

Shodným příkladem je podle mě fakt, že u nás nemáme žádné nedůvodné ústavní stížnosti. V České republice jsou ústavní stížnosti buď naprosto skvělé nebo naprosto blbé - a tedy zjevně neopodstatněné. Není to nic než snaha o vytvoření fakultativního přezkumu umělými prostředky, což vede ke vtipným koncům, jakože třeba odůvodnění zjevné neopodstatněnosti má 13 stran a hemží se obraty jako "stěžovateli nelze upřít pravdu v tom, že..." nebo "uvedená otázka prima facie umožňuje dvojí výklad".

Tomáš Pecina řekl(a)...

Máte pravdu, bohužel: to by ale bylo na jinou, dlouhou a velmi truchlivou debatu – u mne např. sp. zn. III. ÚS 596/07: vedle žalostné argumentace ve věci samé stojí za pozornosti i právní názor, že odvolací soud smí změnit rozhodnutí o nákladech v neprospěch jediného odvolatele – už chybí jen závěr, že by to vlastně mohl udělat i bez odvolacího návrhu, jen tak z plaisiru :-(

Martin Bílý řekl(a)...

Taky třeba u odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí je tak neuvěřitelná šíře, že se tomu ani nechce věřit. Například odvolání proti nařízení exekuce, to je naprostá zbytečnost. Stejně je 99% těchto odvolání odmítáno (protože mantinely pro odvolací důvody jsou úzké), ale naopak většina lidí se stejně odvolává. Proč? Protože to nevědí nebo portože vědí, že to oddálí exekuci. Ale odvolačka se tím musí zabývat. Je to děsivé, kolikrát dostane někdy odvolačka stejný spis na stůl, než vůbec první stupeň meritorně rozhodne, pokud v tom jedna ze stran umí chodit a zdržuje...

Dan Dvoracek řekl(a)...

To jste docela píchl do vosího hnízda... zrovna v exekučním řízení máme opravných prostředků podle mého názoru málo. Povinný je vydán napospas exekuční mafii s kulatým razítkem a nedovolá se ničeho a nikde. Proti nezákonnému postupu exekutora není de facto jakákoli účinná obrana. Zrušit zde odvolání mi připadá jasně nepřijatelné - uvědomme si, že podstatou odvolání v exekučním řízení by v zásadě mělo být "to, na co bylo nařízeno, není exekuční titul". To mi připadá být velmi silný argument a neumím si procesně představit, ve které jiné fázi řízení by se tato otázka měla řešit. V prvním stupni není povinný slyšen a odvolání by neměl... takže kde uplatní námitku neexistence titulu?

Pokud jde o to, proč to lidé podávají - je to z neznalosti. Ke zdržení exekuce to nevede. Právní moc usnesení o nařízení není překážkou provádění zajišťovacích úkonů, což je právě ta nepříjemná část.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ano, právě jsem to chtěl napsat: názor MaB se jeví být nepoznamenán exekuční praxí.

Martin Bílý řekl(a)...

Ale vždyť povinný už prohrál nalézací řízení! On ví přesně, co, komu, kdy a proč má zaplatit.
Navíc slova o exekuční mafii zavánějí. To, že se někdy sepisují věci, co povinnému nenáleží atd., to je výraz celkového přístupu, ne existence nebo neexistence odvolání a už vůbec bych nemluvil o exekuční mafii.

TP: A trochu bych si vyprosil argumentaci ad personam, jednak mě neznáte a druhak poznamenanost praxí nemá na pravdivost tvrzení žádný vliv (nesouhlasím s ním, takže nemá praxi?) Pro zajímavost jsem jako koncipient podával desítky návrhů na exekuce měsíčně (a můžu říct, že naše předpisy straní spíše povinnému, jak ten může postupu exekuce bránit, to je až neuvěřitelné), jednal s exekutory i s povinnými, a nyní jako asistent na odvolačce všechna ta rozhodnutí píšu. Ne teoreticky, ale konkrétní věci s konkrétními lidmi. Naposledy jsem psal třeba takové odmítnutí včera.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Omlouvám se, nechtěl jsem být osobní, skutečně jsem se domníval, že se pohybujete v akademické sféře a vaše názory pramení odtud.

Jak správně poukázal DD, v exekučním řízení existuje značný nesoulad mezi úkony exekutora, které mají okamžitý dopad do právní sféry povinného a dalších osob, kterým exekutor tyto úkony adresuje (blokace prostředků na účtu, zajištění movitých věcí atp.), a pomalostí soudů, které rozhodují o opravných prostředcích (míněno obecně, tzn. včetně návrhu na zastavení řízení a dalším typům oposičních žalob) proti těmto úkonům.

Typicky, když exekutor zajistí movitou věc, která povinnému nepatří, je možné bránit se excindační žalobou, ale není nikde stanoveno, jak rychle o ní soud musí rozhodnout – a soudy si dávají na čas. Stejné je to s odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce (půl roku žádná výjimka).

Proto se dá říct, že systém opravných prostředků proti úkonům exekutora je neefektivní, nikoli ve smyslu extensivním (opravných prostředků je dost), ale z hlediska absence úpravy, která by garantovala rychlost jejich působení.

Jinak, povinný vůbec nemusí o exekučním titulu vědět, soudy běžně uplatňují fikci náhradního doručení na základě sdělení pošty, že adresát si zásilku nevyzvedl, aniž by pošta vůbec zjišťovala, zda na dané adrese žalovaný bydlí: obvykle se – zvlášť ve velkých městech – doručovatel/ka spokojí s tím, že někdo se shodným příjmením má v domě schránku.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Jak správně píše TP - není pravdivá teze, že "povinný už prohrál nalézacín řízení". Pokud tomu tak je, je exekuce jiste po právu nařízena. Zrada je, že není výjimkou, kdy je nařízena exekuce, ačkoli povinný nic neprohrál. Krom vad v doručování mne napadají například vadné přímo vykonatelné NZ. Proti této vadě musí být procesní obrana a já se táži - kde jinde než v odvolacím řízení.

Martin Bílý řekl(a)...

Nevzal jsem to nijak zle, znám Vás jako člověka s velice kultivovaným projevem, jen jsem považoval za nutné se ozvat, že své názory opírám opravdu i o zkušenost. Děkuji Vám za pochopení..

Jinak s tím, co říkáte, vlastně i souhlasím. Ale mám pocit, že říkáme každý něco jiného:
Vy: když je exekutor lump, dokáže povinnému nebo třetí osobě pěkně zatopit.
Já: když je povinný lump, dokáže oprávněnému nebo exekutorovi pěkně zatopit.

První teze volá po posílení práv povinného, druhá naopak. A skoro začínám mít pocit, že se dostáváme OT...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jen technickou: proti nedostatku vykonatelnosti se nerozhoduje v odvolačce, ale v I. stupni usnesením o zastavení: existuje na to publikovaný judikát.

Zajímavé situace jsou pak v řízení o náhradě škody, kde stát argumentuje, že nebylo-li usnesení o nařízení zrušeno, nelze se domáhat náhrady škody.

Tak mě napadá: nepamatuje si vlastně někdo, o čem byla původně tato diskuse? :-)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Exekutor nemusí být vůbec lump (někteří lumpové jsou, většina, myslím, ne), úplně stačí, aby byla exekuce nařízena podle nevykonatelného exekučního titulu, o kterém se povinný bez své viny nedozvěděl, a má o zábavu na několik měsíců postaráno.

Soudy nakonec ještě mají tu drzost nepřiznat povinnému náklady řízení, protože "řádně neohlásil změnu bydliště" (to by pak jeden vraždil: viz sp. zn. III. ÚS 303/08).

Anonymní řekl(a)...

Dovolte mi přispět do původní diskuze, zda se mají soudit maličkosti (která se nyní malinko posunula). S ohledem na znalost věci vím, že tento případ vlastně maličkost není. Těch sporných 60 Kč byl zaplacený správní poplatek za fotokopie čtyř stran, přesněji dvou (jednolistových) dodatečných platebních výměrů požadovaných daňovým poradcem stěžovatele. Námitka stěžovatele byla jednoduchá – správce daně zpoplatnil vyhotovení dodatečných platebních výměrů v rozporu se zákonem, neboť tyto měly být daňovému poradci (s ohledem na udělenou plnou moc v daňovém řízení) též řádně doručeny, což se nestalo. Uznal-li by soud, že správce daně skutečně pochybil, když doručoval toliko stěžovateli a jeho zmocněnec byl nucen (s podstatným časovým odstupem) si pořizovat předmětná rozhodnutí za poplatek, těžko by obstál názor, že dodatečné platební výměry za několik set tisíc korun byly vůbec doručeny a jsou vůči stěžovateli vykonatelné. Uvedené je však jen část pravdy. Obsahem usnesení Ústavního soudu není naznačené přezkoumávání, ale potvrzení odmítnutí kasační stížnosti pro pozdní úhradu soudního poplatku! Ústavní soud se ztotožnil (byť s nepodstatnou výhradou) s názorem Nejvyššího správního soudu, že soudní poplatek placený kolky (zde 3.000,- Kč) je uhrazen okamžikem doručení kolků soudu. Nepochybuji, že tento názor bude jednou „překonán“, ať přímo – jiným soudem, či nepřímo – zákonodárcem. Zatímní stav je totiž takový, že řízení bude zastaveno „po právu“ nedoručí-li pošta (nebydlíte-li totiž u příslušného soudu) vaše kolky včas. Stačí, aby se váš dopis „opozdil“ a budete mít jen smůlu.

František Mejta

Sk řekl(a)...

Na Slovensku je to podobné...