pátek 4. května 2007

Chvála banalit

Jedna paní si v autobuse nesedla tam, kam měla. Jedna úřednice splnila zadaný pracovní úkol až o jeden pracovní den později. Jeden funkcionář opomněl řádně předat jmenovací dekret. Co mají tyto zcela banální příběhy společného? Staly se totiž roznětkou pro vydání veledůležitých soudních rozhodnutí, které ovlivnily vývoj práva na dlouhou řadu let dopředu. Zmíněnou neposlušnou paní z městské hromadné dopravy totiž byla švadlena Rosa Parksová a skutečnost, že se odmítla vzdát sedadla v montgomeryském autobuse, velmi napomohla nejen posílení hnutí za černošskou rovnoprávnost ve Spojených státech, spojovaného zejména se jménem M. L. Kinga, ale také převratné judikatuře Nejvyššího soudu na téma diskriminace. Zapomnětlivá úřednice pracovala v prezidentské kanceláři a díky svému pochybení umožnila vyvolat řízení u Ústavního soudu ČR a následné vydání tzv. norníkového nálezu, který se v našich podmínkách zcela průlomově vyjadřuje k otázce významu a závaznosti právních principů v systému psaného práva. Konečně zmíněným funkcionářem byl předseda Nejvyššího soudu a státní tajemník J. Marshall, který svým aktem inicioval slavné rozhodnutí Marbury vs Madison, jež bez velkého přehánění můžeme označit za samotný počátek soudní kontroly norem.

I s přihlédnutím k namátkově nadhozeným případům (u nichž se omlouvám za značnou míru zjednodušení) proto velmi nesouhlasím s občasným názorem, že soudy nemají rozhodovat banality. Dokonce si myslím, že banality mají z právního hlediska často daleko větší význam než „zásadní kauzy“ typu rozhodování o stamiliónových sporech či o vině za tu nejzávažnější trestnou činnost a i z vlastní zkušenosti z Ústavního soudu a z Nejvyššího správního soudu mohu zobecnit (přičemž spoléhám na shovívavost čtenáře, že ve mně nebude ihned vidět zatraceníhodného cynika), že ty - často i mediálně – nejznámější případy jsou z právního hlediska zpravidla hodně nudné. Naopak reklamace svetříku za pár korun, nezaplacení pokuty v tramvaji černým pasažérem či neumožnění otevření provozovny peep-show se mohou stát skutečnou intelektuální rozbuškou, vedoucí nakonec k vydání zásadních soudních rozhodnutí, dotýkajících se samotné „dřeně“ práva a napomáhajících formovat základní společenské hodnoty. Nikoliv náhodou jsou pak právě tato rozhodnutí zaslouženým předmětem komentářů a hodnocení v akademické sféře a představují tak skutečné „law in action“. Obrácenou stranou této mince je častý pohled laika, který dospěje k nezvratnému závěru, že se soudci za velké peníze zabývají pitominami.
Tezi o výsostné roli banalit koneckonců považuji za velmi logické vyústění i toho, že rozumně uvažující potencionální účastník soudního řízení si velmi dobře rozmyslí, zda půjde do „miliónového“ sporu, kde může na různých úrocích, smluvních pokutách a koneckonců i soudních poplatcích prohrát poslední boty, a naopak z principielních důvodů využije všechny opravné prostředky tehdy, když ví, že v konečném důsledku až tolik ztratit nemůže. Je taky známo, že např. některé firmy dokonce úmyslně vyvolají zdánlivě bezvýznamný spor, jelikož v záloze mají typově stejné spory daleko závažnější povahy, a pokud vyhrají na banalitě, „vyorají tím justiční brázdu“, kterou okamžitě zaplní případy daleko zásadnějšími. Domnívám se proto, že jakkoliv většina soudců často velmi kriticky hovoří o různých kverulujících či dokonce šikanózních návrzích, myslím si, že alespoň v koutku duše občas zaplesají, když se konečně i na jejich stůl dostane nějaký takový případ.

Možná také, že další důvod pro farizejsky nepřiznanou radost z banalit lze spatřovat i v psychice soudců. Žádný rozhodovací proces se totiž nenachází ve vzduchoprázdnu a byť se tomu každý soudce seč může brání, při rozhodování miliónových kauz má někde vzadu v hlavě zasunutu i úvahu, jaké bude mít jeho rozhodnutí faktické dopady. (Předesílám, že samotnou tuto úvahu nehodnotím jako apriori špatnou!) Naopak vědomí rozhodování o banalitě je začasté úžasně intelektuálně osvěžující a přemýšlivého soudce dokáže dokonale „odbrzdit“ k tomu, aby se vypořádal i s těmi nejbizarnějšími způsoby řešení.

Zároveň platí, že soud může rozhodovat jen takový případ, který se mu dostane na stůl. Akademikům a soudcům proto nezbývá než tleskat těm, kteří se soudí pro zdánlivé hlouposti. Ze stejného důvodu prosím o toleranci neprávníky, aby nenabyli dojmu, že soudy se příliš zabývají zbytečnostmi, když obsáhle hodnotí oprávněnost např. pouhého napomenutí uděleného majiteli domku za to, že v zimě neuklidil na přilehlém chodníku sníh, vyloženě se ňahňají v posouzení oprávněnosti symbolické pokuty uvalené za veřejné pohoršování spočívající v nedostatečném oblečení anebo se vyjadřují k tomu, zda kverulujícímu chovanci psychiatrické léčebny mělo být umožněno volit. I takové případy totiž napomáhají vývoji práva a protože právo představuje jednu z možností řešení konfliktů, jsou důležité i z hlediska komplexního formování hodnot a celkové společenské atmosféry.

Ostatně, jakkoliv se neorientuji v přírodních vědách, vůbec nepochybuji o tom, že i velká část těch nejvýznamnějších vynálezů a fyzikálních zákonů vznikla do značné míry náhodně, případně jako důsledek něčeho, co se v počátku většinově mohlo zdát jako značně pošetilé. Pokud tedy K. Čapek v jednom ze svých esejů složil hold lenochům, v nichž spatřoval hybnou sílu vývoje (jen lenocha přece muselo napadnout, že nebude věčně nosit vodu ve džberech, a proto vynalezl vozík na kolech), chtěl bych za všechny právníky poděkovat všem, kteří soudy zásobují (zdánlivými) banalitami, neboť tím činí právu neocenitelnou službu.

11 komentářů:

tomáš Sobek řekl(a)...

Někdy i vtip může nakonec vést k vážným důsledkům v nějakém oboru. Lewis Carroll, autor slavné knihy "Alice´s Adventures in Wonderland", v roce 1895 publikoval v seriózním filozofickém časopisu Mind fiktivní dialog mezi Achilem a želvou pod titulem ‘What the Tortoise Said to Achilles’.
Tento krátký dialog vypadá na první pohled jako pouhá legrace a je s podivem, že ho vůbec publikovali. Nicméně má hloubku a je citovaný ve všech současných významných textech z filozofie logiky.
http://www.ditext.com/carroll/tortoise.html

Petr Bříza řekl(a)...

Jo, kdyby pan Costa nedělal drahoty kvůli pár lirám za elektřinu (věc 6/64 Flaminio Costa v E.N.E.L..), kdyby se paní Marshall nebránila odchodu do důchodu (věc 152/84 M. H. Marshall v Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority (Teaching)) atp., jak by asi evropské právo dnes vypadalo:-)

Jiří Kmec řekl(a)...

Na těch banalitách je podle mého soudu zajímavý právě ten až absurdní poměr mezi tím, o co šlo, a tím, co z toho vzešlo. Bylo by asi ale mylné domnívat se, že kdyby nebylo banalit, nebylo by pokroku v právu. Evropské právo by dost možná vypadalo stejně jako vypadá dnes, jen by nebyly pomníky Costa či Marshall, ale třeba Tchouque a Gueque, a třeba by nešlo o banality, ale o život, jen by se na tom holt utvořily stejné principy evropského práva.

Ze statistického hlediska je to vlastně přirozené: na ty banality je více vidět, neboť jich je samozřejmě nepoměrně více než případů nebanálních (o kolik více je např. ročně soudy řešeno drobných krádeží než vražd). Je tedy daleko větší pravděpodobnost, že se velká věc stane z relativní kraviny.

Fascinující ale také je, jak se ti nebozí lidé a jejich životní příběhy stávají součástí právnických učebnic, jak je o nich referováno na univerzitách a jak si je kdejaký trouba včetně mne bere do úst. Někdy si představuji, jak tito "slavní-tak-trochu-proti-své-vůli" žijí dále ve svých vískách, ale na čestném místě svých domácností uchovávají učebnici evropského práva, kde se o nich píše, babičky se chlubí vnukům, dědečkové chlapům v hospodě... To by mohlo být zajímavé, natočit takový dokument o tom, jak ti lidé žijí dnes, co dělají, jestli o tom vůbec vědí, že jsou takhle slavní.

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Miláčku, co bys dělal, kdybys mě neměl?"
"Měl bych někoho jiného."

Není snadné rozlišit, které banality jsou takové, že kdyby k nim nedošlo, pak dříve nebo později dojde k banalitě téhož druhu, která vyvolá stejné následky, a které banality (nebo jejich okolnosti) jsou natolik jedinečné, že by se bez nich ubíraly dějiny jiným směrem.

peter brezina řekl(a)...

K zelve: Zdenek Kratochvil povazuje svoju knihu Obrana zelvy (analogia so Sokratom neni nahodna :) za svoje najdolezitejsie filozoficke dielo...

http://www.fysis.cz/Zelva/Obsah.htm

Anonymní řekl(a)...

Jistý profesor Fleming zapomněl v laboratoři umýt misku s roztokem bakterií angíny a s citronovou kůrou. No, asi za týden si toho všiml a zjistil, že bakterie se nemnoží tam, kde se na citronu vytvořila plíseň. Z tohoto druhu plísně se dodnes vyrábí penicilín.

Martin Marek řekl(a)...

Děkuji za inspirativní zamyšlení předsedovi senátu NSS p. Šimíčkovi.

Při čtení jeho přání v konci článku pro více takových "banalit", které výrazně pomáhají utvářet právo samotné, se mi okamžitě vybavila vzpomínka na dva měsíce starý seminář, který se týkal svobody projevu a při kterém jsme narazili na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci podání ústavní stížnosti na průklepovém papíru. Přednášející využil naší neznalosti případu a vyšperkoval příklad tím, že ve svém příkladu zaměnil průklepový papír za toaletní papír. Poté se nás tázal jak by jsme rozhodli my v této věci jako Ústavní soud,. Zda bychom se takovým podáním zabývali či jej odmítli. K překvapení vyučujícího byl převažující názor naší studijní skupiny takový, že bychom jej přijali a také se jím zabývali a na takovém podání se nám s ohledem na ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a na čl. 2 a 3 Listiny nezdálo nic vadného. Jaké však bylo mé překvapení a některých studentů, když ovšem přednášející odmítl naší argumentaci s tím, že přeci nelze tolerovat takový způsob podání, sic! to zákon nezakazuje, ale prostě přidělávat soudu práci takovýmhle způsobem není možné, kam bychom se to prý dostali a na výše uvedená ustanovení máme prostě v tomto případě zapomenout - prý zde nehrají žádnou roli!
Kde by asi podle takového přístupu k právu skončila Rosa Parksová...?

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

K Martinu Markovi: domnívám se, že vím, o jaký případ se jednalo. Bylo to krapet komplikovanější v tom, že příslušné podání na průklepáku nebylo ojedinělým excesem dnes již zesnulého advokáta JUDr. B. G. (mimochodem, jako brňák nemohu nedodat: bývalého vyučujícího z PrF UK), nýbrž jeho pravidelným způsobem komunikace. Navíc, problém nebyl ani tak v "hmotném substrátu", na kterém se podání nacházelo, nýbrž v jeho obsahu. Protože jsem některá z nich viděl, mohu uvést, že na jedné straně A4 se kupř. nacházelo třeba i pět návrhů různým soudům a dole i plná moc. Podání byla velmi špatně čitelná (o obsahu ani nemluvím), neboť "šťastným" byl vždy ten soud, který dostal horní průklepákové vyhotovení a pokud jste byli shodou náhody v pořadí až pátí, připadali jste si jako Cimrmanovi agenti c. k. tajné služby, kteří objevili lopuchové listy hustě popsané neviditelným písmem. Situace se technicky řešila tak, že se takovéto papíry musely přefotit a teprve z ofocené kopie bylo zpravidla možné dovodit, o co se v podání jedná. To je samozřejmě špatně, protože povinné zastoupení před Ústavním soudem má být právě garancí kvalitních podání. Souhlasím však s tím, že je třeba rozlišovat šlendriján advokáta od postavení jeho klienta, takže jedna věc je potrestat takovéhoto advokáta (stížnost na ČAK, pořádková pokuta - jen pro zajímavost, právě vůči tomuto advokátovi tak ÚS postupoval, když mu pokutu udělil, a nejsem si vědom toho, že by tak ÚS učinil ještě i v případě advokáta jiného), a druhá věc je povinnost soudu rozhodnout o každém podaném návrhu, byť psaném třeba i na zmiňovaném toaleťáku. Od toho je přece institut odstranění vad podání, kdy odmítnout návrh lze pouze tehdy, pakliže k výzvě soudu vady odstraněny nejsou. Pro zajímavost, zmíněný advokát sice poskytoval mizerné služby, nicméně nelze říci, že byl před ÚS neúspěšný: jeden z jeho návrhů např. vedl k tomu, že ÚS dokonce zrušil část zákona o pobytu cizinců (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 25 a násl.). Mimochodem, i v tomto judikovaném případě se zprvu zdálo, že jde o úplnou banalitu - byla udělena pokuta 500 Kč za prodej zboží na tržišti bez cenovek, na tomto zboží umístěných.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Že je něco na toaletním papíře, ještě neznamená, že je to banalita. Duc-hovno vítězí nad hmotou.

Gateau řekl(a)...

Add ke kverulantovi z Psychiatrické léčebny v Dobřanech: Vaše volební rozhodnutí v jeho věci bylo výborné (ačkoli účastníkovi nijak nepomohlo, protože nemohlo). Mrzí mě jen, že stejně tolerantní názor na aktivní volební právo lidí se změněnou způsobilostí k právním úkonům nenacházím ve Vaší nejnovější publikaci. Stovky čtenářů, kteří Vás považují za svého myšlenkového guru, si v ní totiž mohou přečíst, že soud může aktivní volební právo občana omezit (resp. jeho výkon) i rozsudkem o omezení způsobilosti. Tato kniha tak bohužel bude jen do budoucna utvrzovat současnou nesprávnou praxi řady soudců...

jan sobeslavsky řekl(a)...

Zdravím diskutující,

celá věc "banalit" velmi úzce souvisí s podstatou práva, resp. rozhodování právních sporů. Totiž s tím, co od rozhodnutí čekají rozdílné subjekty.
Ony "banality" se totiž velmi často vyskytují v situacích, kdy "selský" rozum říká, co je "spravedlivé" (viz oni Costové, Stauderove a jim podobni) a soudy pak mají co dělat s tím, jak jim dát za pravdu a toto jejich "přirozené" chápání spravedlnosti prohnat soudním procesem a vyargumentovat ho ve svých rozhodnutích předpisy platného práva. Je jasné, že do těchto sporů se zkušeným "businesmannům" a protřelým advokátům přirozeně moc nechce - jedny děsí ona nejistota, ve které se ocitne jejich kapitál, a druhým z těchto případů nich než ocenění elegance argumentace a případný dobrý pocit nekouká - narozdíl od vysouzené miliónové pohledávky či případné obhajoby nějaké superstar.
Děkuji doc. Šimíčkovi za zajímavý příspěvek.