Chvála banalit
Jedna paní si v autobuse nesedla tam, kam měla. Jedna úřednice splnila zadaný pracovní úkol až o jeden pracovní den později. Jeden funkcionář opomněl řádně předat jmenovací dekret. Co mají tyto zcela banální příběhy společného? Staly se totiž roznětkou pro vydání veledůležitých soudních rozhodnutí, které ovlivnily vývoj práva na dlouhou řadu let dopředu. Zmíněnou neposlušnou paní z městské hromadné dopravy totiž byla švadlena Rosa Parksová a skutečnost, že se odmítla vzdát sedadla v montgomeryském autobuse, velmi napomohla nejen posílení hnutí za černošskou rovnoprávnost ve Spojených státech, spojovaného zejména se jménem M. L. Kinga, ale také převratné judikatuře Nejvyššího soudu na téma diskriminace. Zapomnětlivá úřednice pracovala v prezidentské kanceláři a díky svému pochybení umožnila vyvolat řízení u Ústavního soudu ČR a následné vydání tzv. norníkového nálezu, který se v našich podmínkách zcela průlomově vyjadřuje k otázce významu a závaznosti právních principů v systému psaného práva. Konečně zmíněným funkcionářem byl předseda Nejvyššího soudu a státní tajemník J. Marshall, který svým aktem inicioval slavné rozhodnutí Marbury vs Madison, jež bez velkého přehánění můžeme označit za samotný počátek soudní kontroly norem.
I s přihlédnutím k namátkově nadhozeným případům (u nichž se omlouvám za značnou míru zjednodušení) proto velmi nesouhlasím s občasným názorem, že soudy nemají rozhodovat banality. Dokonce si myslím, že banality mají z právního hlediska často daleko větší význam než „zásadní kauzy“ typu rozhodování o stamiliónových sporech či o vině za tu nejzávažnější trestnou činnost a i z vlastní zkušenosti z Ústavního soudu a z Nejvyššího správního soudu mohu zobecnit (přičemž spoléhám na shovívavost čtenáře, že ve mně nebude ihned vidět zatraceníhodného cynika), že ty - často i mediálně – nejznámější případy jsou z právního hlediska zpravidla hodně nudné. Naopak reklamace svetříku za pár korun, nezaplacení pokuty v tramvaji černým pasažérem či neumožnění otevření provozovny peep-show se mohou stát skutečnou intelektuální rozbuškou, vedoucí nakonec k vydání zásadních soudních rozhodnutí, dotýkajících se samotné „dřeně“ práva a napomáhajících formovat základní společenské hodnoty. Nikoliv náhodou jsou pak právě tato rozhodnutí zaslouženým předmětem komentářů a hodnocení v akademické sféře a představují tak skutečné „law in action“. Obrácenou stranou této mince je častý pohled laika, který dospěje k nezvratnému závěru, že se soudci za velké peníze zabývají pitominami.
Tezi o výsostné roli banalit koneckonců považuji za velmi logické vyústění i toho, že rozumně uvažující potencionální účastník soudního řízení si velmi dobře rozmyslí, zda půjde do „miliónového“ sporu, kde může na různých úrocích, smluvních pokutách a koneckonců i soudních poplatcích prohrát poslední boty, a naopak z principielních důvodů využije všechny opravné prostředky tehdy, když ví, že v konečném důsledku až tolik ztratit nemůže. Je taky známo, že např. některé firmy dokonce úmyslně vyvolají zdánlivě bezvýznamný spor, jelikož v záloze mají typově stejné spory daleko závažnější povahy, a pokud vyhrají na banalitě, „vyorají tím justiční brázdu“, kterou okamžitě zaplní případy daleko zásadnějšími. Domnívám se proto, že jakkoliv většina soudců často velmi kriticky hovoří o různých kverulujících či dokonce šikanózních návrzích, myslím si, že alespoň v koutku duše občas zaplesají, když se konečně i na jejich stůl dostane nějaký takový případ.
Možná také, že další důvod pro farizejsky nepřiznanou radost z banalit lze spatřovat i v psychice soudců. Žádný rozhodovací proces se totiž nenachází ve vzduchoprázdnu a byť se tomu každý soudce seč může brání, při rozhodování miliónových kauz má někde vzadu v hlavě zasunutu i úvahu, jaké bude mít jeho rozhodnutí faktické dopady. (Předesílám, že samotnou tuto úvahu nehodnotím jako apriori špatnou!) Naopak vědomí rozhodování o banalitě je začasté úžasně intelektuálně osvěžující a přemýšlivého soudce dokáže dokonale „odbrzdit“ k tomu, aby se vypořádal i s těmi nejbizarnějšími způsoby řešení.
Zároveň platí, že soud může rozhodovat jen takový případ, který se mu dostane na stůl. Akademikům a soudcům proto nezbývá než tleskat těm, kteří se soudí pro zdánlivé hlouposti. Ze stejného důvodu prosím o toleranci neprávníky, aby nenabyli dojmu, že soudy se příliš zabývají zbytečnostmi, když obsáhle hodnotí oprávněnost např. pouhého napomenutí uděleného majiteli domku za to, že v zimě neuklidil na přilehlém chodníku sníh, vyloženě se ňahňají v posouzení oprávněnosti symbolické pokuty uvalené za veřejné pohoršování spočívající v nedostatečném oblečení anebo se vyjadřují k tomu, zda kverulujícímu chovanci psychiatrické léčebny mělo být umožněno volit. I takové případy totiž napomáhají vývoji práva a protože právo představuje jednu z možností řešení konfliktů, jsou důležité i z hlediska komplexního formování hodnot a celkové společenské atmosféry.
Ostatně, jakkoliv se neorientuji v přírodních vědách, vůbec nepochybuji o tom, že i velká část těch nejvýznamnějších vynálezů a fyzikálních zákonů vznikla do značné míry náhodně, případně jako důsledek něčeho, co se v počátku většinově mohlo zdát jako značně pošetilé. Pokud tedy K. Čapek v jednom ze svých esejů složil hold lenochům, v nichž spatřoval hybnou sílu vývoje (jen lenocha přece muselo napadnout, že nebude věčně nosit vodu ve džberech, a proto vynalezl vozík na kolech), chtěl bych za všechny právníky poděkovat všem, kteří soudy zásobují (zdánlivými) banalitami, neboť tím činí právu neocenitelnou službu.
I s přihlédnutím k namátkově nadhozeným případům (u nichž se omlouvám za značnou míru zjednodušení) proto velmi nesouhlasím s občasným názorem, že soudy nemají rozhodovat banality. Dokonce si myslím, že banality mají z právního hlediska často daleko větší význam než „zásadní kauzy“ typu rozhodování o stamiliónových sporech či o vině za tu nejzávažnější trestnou činnost a i z vlastní zkušenosti z Ústavního soudu a z Nejvyššího správního soudu mohu zobecnit (přičemž spoléhám na shovívavost čtenáře, že ve mně nebude ihned vidět zatraceníhodného cynika), že ty - často i mediálně – nejznámější případy jsou z právního hlediska zpravidla hodně nudné. Naopak reklamace svetříku za pár korun, nezaplacení pokuty v tramvaji černým pasažérem či neumožnění otevření provozovny peep-show se mohou stát skutečnou intelektuální rozbuškou, vedoucí nakonec k vydání zásadních soudních rozhodnutí, dotýkajících se samotné „dřeně“ práva a napomáhajících formovat základní společenské hodnoty. Nikoliv náhodou jsou pak právě tato rozhodnutí zaslouženým předmětem komentářů a hodnocení v akademické sféře a představují tak skutečné „law in action“. Obrácenou stranou této mince je častý pohled laika, který dospěje k nezvratnému závěru, že se soudci za velké peníze zabývají pitominami.
Tezi o výsostné roli banalit koneckonců považuji za velmi logické vyústění i toho, že rozumně uvažující potencionální účastník soudního řízení si velmi dobře rozmyslí, zda půjde do „miliónového“ sporu, kde může na různých úrocích, smluvních pokutách a koneckonců i soudních poplatcích prohrát poslední boty, a naopak z principielních důvodů využije všechny opravné prostředky tehdy, když ví, že v konečném důsledku až tolik ztratit nemůže. Je taky známo, že např. některé firmy dokonce úmyslně vyvolají zdánlivě bezvýznamný spor, jelikož v záloze mají typově stejné spory daleko závažnější povahy, a pokud vyhrají na banalitě, „vyorají tím justiční brázdu“, kterou okamžitě zaplní případy daleko zásadnějšími. Domnívám se proto, že jakkoliv většina soudců často velmi kriticky hovoří o různých kverulujících či dokonce šikanózních návrzích, myslím si, že alespoň v koutku duše občas zaplesají, když se konečně i na jejich stůl dostane nějaký takový případ.
Možná také, že další důvod pro farizejsky nepřiznanou radost z banalit lze spatřovat i v psychice soudců. Žádný rozhodovací proces se totiž nenachází ve vzduchoprázdnu a byť se tomu každý soudce seč může brání, při rozhodování miliónových kauz má někde vzadu v hlavě zasunutu i úvahu, jaké bude mít jeho rozhodnutí faktické dopady. (Předesílám, že samotnou tuto úvahu nehodnotím jako apriori špatnou!) Naopak vědomí rozhodování o banalitě je začasté úžasně intelektuálně osvěžující a přemýšlivého soudce dokáže dokonale „odbrzdit“ k tomu, aby se vypořádal i s těmi nejbizarnějšími způsoby řešení.
Zároveň platí, že soud může rozhodovat jen takový případ, který se mu dostane na stůl. Akademikům a soudcům proto nezbývá než tleskat těm, kteří se soudí pro zdánlivé hlouposti. Ze stejného důvodu prosím o toleranci neprávníky, aby nenabyli dojmu, že soudy se příliš zabývají zbytečnostmi, když obsáhle hodnotí oprávněnost např. pouhého napomenutí uděleného majiteli domku za to, že v zimě neuklidil na přilehlém chodníku sníh, vyloženě se ňahňají v posouzení oprávněnosti symbolické pokuty uvalené za veřejné pohoršování spočívající v nedostatečném oblečení anebo se vyjadřují k tomu, zda kverulujícímu chovanci psychiatrické léčebny mělo být umožněno volit. I takové případy totiž napomáhají vývoji práva a protože právo představuje jednu z možností řešení konfliktů, jsou důležité i z hlediska komplexního formování hodnot a celkové společenské atmosféry.
Ostatně, jakkoliv se neorientuji v přírodních vědách, vůbec nepochybuji o tom, že i velká část těch nejvýznamnějších vynálezů a fyzikálních zákonů vznikla do značné míry náhodně, případně jako důsledek něčeho, co se v počátku většinově mohlo zdát jako značně pošetilé. Pokud tedy K. Čapek v jednom ze svých esejů složil hold lenochům, v nichž spatřoval hybnou sílu vývoje (jen lenocha přece muselo napadnout, že nebude věčně nosit vodu ve džberech, a proto vynalezl vozík na kolech), chtěl bych za všechny právníky poděkovat všem, kteří soudy zásobují (zdánlivými) banalitami, neboť tím činí právu neocenitelnou službu.