sobota 14. ledna 2012

Hynek Baňouch: Dlužníci ať platí I. Kontext současné diskuse o pravidlech náhrady nákladů bagatelních inkasních sporů vedených dle formulářové žaloby

Přeji čtenářům Jiného práva úspěšný a po všech stránkách vydařený nový rok a děkuji majitelům Jiného práva za prostor pro třídílný příspěvek věnovaný zamyšlení nad pravidly přiznávání náhrad nákladů civilního řízení ve sporech o zaplacení do 10.000,-- Kč. Jsem si vědom, že u nás máme spoustu důležitých právních problémů, které pociťujeme jako mnohem naléhavější, než je tento přívěšek občanskoprávního soudního řízení. Avšak pravidla rozhodování o náhradách nákladů řízení mají na chod práva pocit spravedlnosti větší vliv, než se na první pohled zdá. V posledních dnech bylo téma připomenuto rozhodnutími ústavního soudu (v Nalusu zadejte „Bazcom“), jímž bylo odmítnuto téměř již přes devět desítek ústavních stížností proti rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem, což bylo pochopeno jako stvrzení tamní praxe tvrdé restrikce náhrady nákladů úspěšného účastníka, který podal tzv. formulářovou žalobu na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému v bagatelní věci (jistina ve sporu o zaplacení nepřevyšující 10.000,--Kč). Dovolte mi nejprve vymezit některé rysy kontextu celé věci, které jsou podle mého názoru důležité.

1) Význam svobodné a nezávislé advokacie pro chod práva a spravedlivý proces nelze přecenit. Dnes se již žádný ministr nebude hlásit k větě: „Některým advokátům otrnulo a vystupují na obranu obviněných, zatímco jejich úkolem je podporovat žalobu“ (ministr Alexej Čepička 14. 11. 1949), Nezávislá advokacie musí mít svou materiální bázi (rozuměj garanci relativní stability zdrojů, z nichž je financována). Bez advokacie není vlády práva. Financování profesionální právní pomoci je v praxi zajišťováno hned dvěma předpisy - advokátním tarifem (177/1996 Sb.) a vyhláškou o paušální výši odměny nákladů řízení (484/2000 Sb.) paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Pravidla nastavená těmito podzákonnými předpisy mají pro výkon advokacie srovnatelnou důležitost jako zákon o advokacii. Podoba obou předpisů této důležitosti neodpovídá .Všimněme si, že ačkoli pravidla náhrady nákladů řízení míří na jeho účastníky, fakticky rozhodují o rentabilitě advokacie (vykonávané podnikateli) a tím nepřímo i o kvalitě právní pomoci, kterou monopolně poskytují členové komory.
2) Hospodářské turbulence nás provází již třetím rokem. Tento fakt má vliv na všechny právní aktéry: účastníky (kteří se setkávají se situacemi dříve jimi samými nevídanými), soudy (jež předvídaly, že hospodářský propad přinese skokový nárůst případů např. vlivem snížené schopnosti dostát svým závazkům a zvýšené nutnosti soudit se o něco, nad čím se dříve mávlo rukou nebo třeba nutnosti žádat soud o korekci výši výživného),ale i na advokáty. Potíže s financováním dolehly i na advokáty, jejichž počet sice dál vzrůstá a vzrůstá i počet potenciálních klientů, avšak klesá procento klientů solventních. Své zdroje omezil i stát, který již druhým rokem snížil odměnu dle advokátního tarifu o 30 %.
3) Advokáti, kteří nemají, na rozdíl od státu, své jisté, se museli poohlédnout po nových příležitostech a promýšlet nové obchodní modely. Souběžně vzrostl počet nízkých pohledávek stejnorodých pohledávek, které již nebyli věřitelé ochotni odepsat. Působení těchto dvou vlivů dalo patrně vzniknout dynamickému růstu inkasních subjektů, jímž jsou buď advokáti samotní, anebo anonymní akciové společnosti zastupované advokáty, jimž vedle síťových podnikatelů dodávajících vodu, plyn a elektřinu, začaly pohledávky prodávat (či hromadně předávat k soudnímu vymáhání) subjekty napojené na veřejnou sféru (dopravní podniky, zdravotnická zařízení) ale i stát (policie či správa mýta).
4) Soudní soustava čelí trvalému růstu věcí, u nichž je třeba naplnit rozhodovací funkci. Přitom procesní pravidla zůstala neměnná a proběhla finanční a personální restrikce. Pokud do soustavy pustíte vyšší vstupní tok, aniž by se posílily zdroje k jejímu zvládnutí, pak buď musíte zjednodušit proceduru vyřízení, anebo se řízení prodlouží a poroste počet nevyřízených věcí. Další možností, jak zvýšený tok zvládnout bez průtahů je příklon ke striktně formálnímu rozhodování. Další možnost není. Čtenáře, který na tomto místě navrhuje „odklon od lenosti“ a zvýšení pracovního tempa musím zklamat. Pro takové řešení prostor nevidím, mohu nabídnout jen podobenství s frontou na poště. Její délka může sice být způsobena nemístnou rozvážností paní na přepážce, ale ta, i kdyby se přetrhla, při určité míře toku klientů nezmůže nic proti nárůstu fronty. A když zvýší dále tempo, je nespokojená ona i klienti. Pomohlo by snížit počet „razítek“ či úkonů nutných při obsluze jednou klienta a někdy je třeba otevřít více přepážek či přijmout pomocníky pro snadné úkony. Zkrátka fronta automaticky neznačí flákání se. Není dobré tlačit, aby „se s tím člověk tolik nemazal“, neboť ono „to“ tvoří smysl a podstatu služby, kvůli níž je celý ten cirkus stvořen a placen. Ale zpět k nákladům.
Nezamýšlené důsledky dobře míněných opatření
5) Zrovna v době počátku vzrůstu nápadu zavedlo Ministerstvo spravedlnosti tzv. elektronický platební rozkaz, který měl být jedním z kroků k efektivnosti justice. Počáteční nedůvěra uživatelů měla být překonána i snížením soudního poplatku na polovinu. Trpké pousmání vyvolává vzpomínka na argument, že stát v tomto řízení ušetří, a proto i poplatek musí být menší. Proč trpkost? Tam, kde je elektronický pouze vstup, a kde proces zpracování je fakticky „papírový“, přičemž papírový je povinně výstup, jakož i veškerá komunikace s okolím v průběhu procesu, tam dvoukolejnost nemůže přinést nic jiného, než zvýšení časových, procesních a finančních nákladů. Z hlediska našeho tématu je podstatné, jak se snížení ceny soudního vymáhání promítlo do odhadu, jakou typovou kvalitu ještě může mít pohledávka, kterou se ještě stojí za to risknoit vymáhat Tato cena se snížila, snížil se i požadavek na nutnou kvalitu, a tedy vzrostlo procento pohledávek, které jsou u soudu vymáhány, což by přineslo růst i při konstantním nápadu. Souběžně se snížila motivace pečovat o to, aby pohledávka byla kvalitně ošetřena, tj, aby byly provedeny ty úkony, které vyústí v rozhodnutí pohledávku u soudu nepodána pro reálně hrozící neúspěch, anebo zajistí před podáním žaloby, že protistrana splní (nyní je pro žalobce připravujícího žalobu zaplacení před podáním žaloby). To vše se odehrálo v situaci, kdy začal nápad objektivně růst.
6) Dalším opatřením, které mělo ulevit soudní soustavě jako celku, bylo pětinásobné zvýšení hranice bagatelnosti sporu s finančně ohodnoceným předmětem, kde po rozhodnutí soudu prvního stupně není odvolání přípustné. U subjektů, které se snaží racionálně zvažovat, jakou pohledávku ještě stojí za to „zasoudit“, musel tento fakt spíše posílit chuť jít do rizika, zejména u jednoduchých sporů. Odpadla jedna z „komplikací“ přinášející potenciálně zvýšené náklady a snižující rentabilitu.
7) Dlouhodobým a stále uspokojivě nevyřešeným problémem je doručování soudních písemností, včetně rozsudků. Byly rozšířeny možnosti náhradního doručení, a to opět v době, kdy začal nápad dynamicky růst. Zvýšila se tak pravděpodobnost, že protistrana bude v řízení nečinná, což opět spíše snížilo vnímání rizika, že žaloba u soudu neuspěje.
Některé případy svědčící o dysfunkci
8) Mnoho z výše zmíněných problémů by neexistovalo, kdyby soudní poplatek pokrýval náklady soudního sporu (včetně určité marže). Justice by měla z nárůstu práce prospěch. Kdyby nezvládala, navýšila by kapacity. Tak tomu být nemůže, neboť poplatek nesmí být tak vysoký, aby odrazoval oprávněné od záměru vymáhat svůj nárok soudně (právní stát zakazuje odepření spravedlnosti); musí být přiměřený průměrné příjmové hladině, což však zároveň znamená, že poplatek nevyváží náklady, které státu se sporem vznikají.
9) Věci navržené k vyřízení elektronickým platebním rozkazem měly být pro soudy snadno k vyřízení. Tomu odpovídá také výkonový koeficient, jímž ministerstvo těchto případech hodnotí práci soudu, a podle něhož přiděluje finance. Vlivem snížené kvality takto uplatněných pohledávek (viz výše) je procento věcí EC projednávaných standardní procedurou velmi velké. Elektronickým platebním rozkazem jsou rozhodovány věci, kde žalovaný nepřebírá poštu na adrese trvalého pobytu, a vydaný rozkaz je třeba nejprve zrušit a pak běžně projednat. Výjimkou nejsou ani několikerá ústní jednání, řízení, v nichž jsou zpracovávány znalecké posudky (např. na podpis atd.). Elektronickým platebním rozkazem jsou vymáhány i náhrady škody a další a další věci, které rozhodně nejsou jednoduchými platebními žalobami, které lze projednat a rozhodnout po půlhodinovém jednání.
Dopad na podobu civilního řízení
10) Hospodářská krize přinesla skokový nárůst jak počtu bagatelních platebních sporů, tak počtu inkasních subjektů vymáhajících zaplacení hromadným způsobem. Ministerstvo spravedlnosti z hlediska přidělování zdrojů považuje tyto platební spory za jednoduché, za spory snadno a rychle rozsouditelné. To platí, pokud automaticky předpokládáme, že drtivá většina těchto návrhů je předložena k rozhodnutí v řádné podobě, tedy plně zdokumentované, důkazně podložené, s pravdivými a úplnými tvrzeními a v případech, kdy žalovaný svým chováním skutečně dal najevo, že odmítá plnit. (Ponechme stranou, že implicitní „pracovní normy“ ministerstva spravedlnosti zde automaticky předpokládají, že v drtivé většině těchto sporů nebude vůbec nařízeno jednání.) Jenže tento předpoklad není ani zdaleka automaticky splněn.
11) Jistě, soud při svém rozhodování vychází i z poznatků z předchozí rozhodovací praxe, mezi něž patří i zkušenost s tím kterým účastníkem, s jeho obecnou věrohodností a s věrohodností a povahou jím předkládaných údajů. Objeví-li se však inkasní subjekt zcela nový, tam tyto poznatky chybí. Časové náklady zde jsou nepochybně vyšší, než u „rutinního“ sporu vedeného zavedenými subjekty a tyto náklady vzrostou, objeví-li se poznatky nasvědčující, že spor není v některém ohledu standardní (například že daný subjekt masově žaluje i pět a více let promlčené pohledávky), anebo jde o věc zcela novou (žaloba na doplacení pár korun silničního mýta z doby před dvěma lety nepochybně vyžaduje důkladné seznámení se s povahou údajů které žalobce předkládá k uvěření, což zesílí zejména tam, kde žalovaný spíš mimoděk upozorní, že žalovaná částka činí promile z plnění, které žalobci v dané době bez obtíží, řádně a včas zaplatil). Pořád je nutno mít na zřeteli, že žaloba může být podána v důsledku administrativní chyby. Připomeňme, že vše se tak děje v situaci, kdy je na soudy vyvíjen tlak, aby i tyto spory rozhodovaly rychleji a rychleji (k běžnému civilnímu nápadu rozhodnout dalších dvacet až třicet platebních sporů rúzných žalobců). Tlak tvořený tabulkovými koeficienty výkonnosti je v této situaci tlakem na formalismus, který v případě rozkazního a kvazirozkazního řízení (§ 115a o.s.ř.) zvýhodňuje žalobce. (pokračování).

11 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jen pár poznámek : advokacie je především služba a místo tarifu by měla být schopná si smluvní odměnu domluvit - tak jako v jiných službách. Advokát je u drtivé většiny případů lehce zastupitelný. Představovat státem vynucené ceny jako nějaké pozitivum "ochrany demokracie, svobody", právního státu atp. je poněkud trapné a především mylné, protože jde prostě jen o peníze. Souvislost mezi tarifem oceňovaným obchodním, pracovním, civilním sporem a právním státem je hodně slabá.

Elektronická podání byl výmysl našeho aktivistického ministra z Plzně, u jehož práce je výsledek vždy stejný : velký mediální humbuk a v praxi pak průšvih.

Je složité si připustit, že prostě advokátu je moc, protože suma placených služeb od klientů se ustálila ? Předpokládám, že až dolehne převis nabídky i na tu partičku ve funkcích v advokátní komoře, zpřísní požadavky a bude se snažit nabídku snížit.

Jan Vydra

Anonymní řekl(a)...

On si tady nikdo práce advokátů moc neváží. Zhora je to třeba takhle: ministr Pošpíšil: snížení sazeb u ex offo věcí před rokem téměř na minimum (některé úkony se dělají za 700 Kč brutto, což je o 300 méně než má v Pze topenář), teď další zkrácení u 484/2000, evidentně ze závisti, jiný důvod tam není (proč se takhle nebrojí proti přemrštěným tarifům notářů /sepis zakladací listiny cca 5 minut práce - 4 tisíce Kč, ověření skutkového dějě cca 5 minut práce - cca 5 tis. Kč atp./, exekutor, mobilních operátorů, ČD atd.?); komora se nebrání - obvyklý jev; nedávno expředseda Čermák v Hyde parku - otevřeně se vyjádřil tak, že advokát nemá soudu ztěžovat práci (vést na slepé uličky, prodlužovat řízení), tedy opačně - advokát má pomáhat především soudu, a nikoli klientovi; komora se k tomu pochopitelně nevyjádří (namísto toho vyvolá řízení s Kočím, který advokacii dělá, třebas mírně agresivně, ale maximálně účinně).
A zdola: přečtěte si na idnesu článek s titulkem "Žid ven! Velí advokát." Tohle je typiocké šíření nenávisti k advokátům - skrytě se tu říká, že je to advokát, kdo práská antisemitským bičíkem a určuje, kdo je žid a kdo má z řízení "vypadnout". Šíření bludu, kterému ale většina laiků uvěří.
No a pak samozřejmě ty řeči o dobrém bydlu.. Na odměnu v ex off se čeká třeba 3 roky... Znáte ještě najěký obor, kde má faktura splatnost tři roky?
P. Švéda

Anonymní řekl(a)...

ad Švéda : pokud vidíte ve statistikách meziroční MSp nárůsty na platy soudců a nákladů na ex offo (za 10 let se z desetinásobily), pak pochopíte, že se s tím něco dělat muselo. S notáři souhlas - to je už dnes jen čeládka vyžírků. Ohledně splatnosti doporučuji komerční sféru, např. dodávky do Lidlu, kdy ani nedostanete peníze ale šek splatný za několik let.

Otázkou nákladů by mělo být, zda jsou odůvodněné a etické. Zatím jediným důvodem pro jejich výplatu byl tarif, nyní soud jen rozšířil hlediska, podle kterých to mají soudy posuzovat a nezlobte se na mě u pohledávky 5.000 chtít 45.000,- nákladů na advokáta, exekutora atp. je opravdu východní přístup.

Jan Hanzelka

Anonymní řekl(a)...

problém je v tom, že pospíšil si vybral jednu skupinu jako terč. na ostatní jaksi zapomněl.
druhá věc: člověk se přirozeně vžívá do těch na první poheld slabších - dlužníků a má tendenci litovat je. to dělají všichni ti, kteří nezažili roli věřitele (ze své vlastní, tedy svou prací založené pohledávky). garantuju vám, že pak se váš pohled obrátí a dlužníků, ketří z 90 % jednají ve zlém úmyslu, litovat nebudete a na nějaké "příkoří" z navýšení pohledávky rázem zapomenete.
třetí věc: problém je, že se do toho zase dostala etika.. ať se argumentuje ekonomicky - je z 5tisícové pohledávky 9 tis. odměna advokátovi (nevím, kde jste vzal 45tis.) neodpovídající jeho práci? know how, náklady na kancelář, daň z příjmu, nezanedbatelné odvody komoře. zbyde opravdu tolik?? řekl bych že o nějakém nadstadardu "za nic" nemůže být řeč. tyto - ničím nekryté - nadstandardy bychom ale našli daleko spíše v pospíšilově platu. p. švéda

Anonymní řekl(a)...

Když mi někdo dluží třeba 1000 Kč, tak to pro mne není bagatelní částka. (Na rozdíl od poslanců nebo soudců, kteří mají příjmy vyšší.)
Podle "selského rozumu" považuji nepřiznání nákladů právního zastoupení (tak, jak rozhodl ústecký soud a bylo posvěceno Ústavním soudem) ze nesprávné -jednak jistě žalobce nějaké náklady s tím měl, jednal to podporuje dlužníky v neplacení dluhů - když pokud nezaplatili Dopravnímu pokutu jízdné a přirážku, tak pokud k soudu dojde, stejně je to víc nestojí (snad jen soudní poplatek) = platit dluhy se nevyplácí.
K. Dlouhý

Anonymní řekl(a)...

Aktuální a potřebné téma článku.
Jedné věci nerozumím:
Píšete: "daný subjekt masově žaluje i pět a více let promlčené pohledávky".
Ale přece promlčení pohledávky neznamená, že právo zaniká.
K. Dlouhý

Anonymní řekl(a)...

Při sledování posledních kauz (námitka a tohle) začínám mít vážné obavy o právo a svobodu v této zemi. Někde jsem tu zahlédl poznámku "vždyť jsou to jen peníze". Jako by tu už kdysi něco podobného bylo..
A pokud lidi (voliči) Pospíšilovu tažení proti advokátům tleskají, pak to škodolibé tleskání má spíše zvuk podřezávané větve, protože honorář obhájce nižší než honorář řemeslínka se v něčem projevit musí. p. švéda

Anonymní řekl(a)...

Nejprve uvedu: vlastních bagatelních sporů mám naprosté minimum, v drtivé většině případů ani neplatím advokáta, současně nesouhlasím s aktuální praxí přiznávání náhrady nákladů dle 484ky či zabetonování trhu adv.tarifem, nicméně:

S postupem nepřiznávání náhrady zast. advokátem s odkazem na neúčelnost bych rozhodně nesouhlasil ani ve formulářových žalobách. Právo a jeho vymožení by mělo být postaveno nad jakoukoliv "sociální" politiku státu, jinak zde bude dlužit každý, protože mu bude jasné že problém má věřitel a nikoliv dlužník. Občas mám pocit, že soudci žijí ve vlastním světě kdy "přiznaný nárok je roven nároku vymoženému". Ono to tak ale vůbec není, vymůže se jen malá část. A ta musí bohužel zaplatit i ten zbytek (zde se nevyjadřuji ke konkrétnímu případu, v aritmetice 16 000 žalob to asi je jinak). Takový trend dle mého názoru pouze posiluje pozici dlužníků a nehledí už vůbec na to jakým způsobem dluh vznikl. Tento problém by se měl dle mého názoru řešit jiným způsobem než nepřiznáním (např. změnou 484/2000 resp. o.s.ř.), ostatně Ústavní soud (dle mého laického názoru) je zrovna ten, který má možnost v tomto konat.

Stejně tak se mi dělá zle, když soudy moderují smluvní pokuty o 106 a navíc už téměř každý dlužník zcela automaticky vytahuje argument tím, že spor bude protahovat, že soud bude moderovat, že peníze sežere do doby rozhodnutí inflace, atd. a že nabízí např. zaplacení 1/4 jistiny a prominutí zbytku.

Posilování práv dlužníků na úkor věřitelů bude mít dle mého názoru hluboké dopady na celou společnost.

Martin Hinner

Anonymní řekl(a)...

povedat A, ze vo viacerych pripadoch ide skutocne o velke trovy, ktore su viacnasobne voci zalovanej sume, je sice pekne, ale trestuhodne, ak sa nepovie hned aj B. a to B by malo byt konstruktivne. od takeho subjektu by som ocakaval, ze by vo svojich rozhodnutiach nevahal ist aj cestou de lege ferenda rieseni, ak uz nastoluje problemy... v pripade, ak ide o jeden subjekt, ktory poda mnozstvo identickych, hromadne generovanych zalob, by som dal sudu moznost, aby sud mohol rozhodnut o trovach "hromadne". proste sa subjektu priznaju trovy x, ktore sa bud aritmeticky, alebo pomerne rozdelia na jednotlivych dlznikov. laicky povedane, pokial spotrebitelia mozu ist na velke firmy cez hromadne zaloby, aby sa im oplatilo zalovat hoc aj male sumy (US class actions), bolo by vysostne spravodlive ocakavat, ze obdobne mechanizmy budu platit aj vice versa, aby sa oplatilo velkym firmam zalovat velke mnozstvo dlznikov o male sumy a nemuseli celit takymto atakom, ktore su len pozitivnymi signalmi pre dlznikov a neplaticov.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Dobrý den, děkuji komentátorům za ohlasy, poté, co text vyjde celý, což by mělo být ve středu, bud na komentáře postupně reagovat. Mějte se pěkně HB

Anonymní řekl(a)...

Je pravda, že správce daně bere za exekuci 2% z exekuované částky nejméně 500 korun (donedávna dokonce 200 korun). Při zvýšení exekuované částky se ptali, zda jim to stačí a daňový exekutorské orgány (finanční úřady, celníci a i větší města) se vyjádřily, že jim to nahradí jejich naklady, protože právě jedou podle určitých musterů a náklady jsou vesměs 100 Kč za jeden napsaný dopis (výzva, podání, rozhodnutí apod.)

Tak by soudy mohly postupovat i takto - dluží 1000 korun na jízdném MHD, z toho 2% = 20 korun, podmínka nejméně však 500 korun a soud by dlužníka odsoudil k povinnosti úhrady 1000 korun + 500 korun za náklady věřitele + soudní náklady.

Z pohledu dlužníka je "do nebe volající" situace, kdy dluží na daních (tj. pokutách atd.) a vzniká zde dvojí metr. Jeden orgán vymáhá sám, tedy se dostává na částku kolem 500 korun za vymáhání, dokonce bez soudních poplatků a druhý orgán to prodá vymahačům, kdy platí z pokuty 1000 korun nejméně + 9tis. za advokáta a soudní poplatky v řádech stokorun.

Sprevedlivé by bylo narovnání, tj. shodné poplatky by si účtovaly i správní, resp. daňové orgány, což by mimo jiné znamenalo odliv účastenství advokátů a soukromých exekutorů, protože by to úřadům vydělalo, anebo na druhou stranu již výše popsaný způsob překlopení nákladů nejméně u daňových dluhů do výše, která je obvyklá pro vymáhání dle zákona o správě daní a poplatků.

Osobně považuji prodej dluhu státu na daních za protiústavní - mimo jiné se prozrazují i další informace, které se v praxi dostávají i do dalších rukou, protože obchod s informacemi kvete a již dnes prosakuje, že existuje vedle solusu i tzv. systém shadus, který schraňuje právě informace od společností, které kupují pohledávky od obcí, MHD a státu. Pro banky zlatý důl informací... a pro tyto společnosti další forma příjmů.

Patrik Šebesta