čtvrtek 10. února 2011

Ondřej Hruda, Jan Lasák: Jak neplatit náklady řízení

Tento post by mohl být vnímán jako návod pro neúspěšného žalobce, jak z vítězství žalovaného udělat vítězství Pyrrhovo a elegantně se tak vyhnout někdy citelné povinnosti náhrady nákladů soudního sporu, které žalovanému vznikly. Ve skutečnosti se však jedná spíše o projev nespokojenosti nad tím, že přes přesvědčení, že každý právní problém musí mít řešení a že není správné, aby se žalobce vyhýbal úhradě nákladů, kterou svou nedůvodně podanou žalobou protistraně způsobil, uspokojivé řešení nenalézáme. Problematiku je možné ilustrovat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4559/2009, kterým byl zakončen jeden cca. 16 let trvající soudní spor. V této soudní při o nikterak velkou částku (i když 350 000,- Kč znamenalo počátkem devadesátých let jistě více než dnes) rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 celkem 6krát, Městský soud v Praze 7krát, Nejvyšší soud 4krát a soudci Ústavního soudu měli věc na stole jednou. Ač výše citované usnesení Nejvyššího soudu je docela stručné, je velmi pravděpodobné, že ve chvíli, kdy na scénu prvně vstoupil Nejvyšší soud a zrušil se závazným právním názorem oba rozsudky soudů nižších stupňů (jednalo se již o čtvrté rozhodnutí každého z nižších soudů), bylo o meritu věci rozhodnuto. Žalobce tak mohl jen nečině přihlížet, až soudy nižších stupňů v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu jeho nárok zamítnou a přiznají žalovanému vysoké náklady soudního řízení. Žalobce se tak ocitl v situaci, kdy věděl, že stojí uprostřed prohrané bitvy.

Je možné, že úmysly žalobce byly v tomto momentu zcela čisté, spíše se však zdá, že jeho následný postup byl ne zcela férovým způsobem, jak se hrozícím soudním nákladům efektivním způsobem vyhnout. Žalobce svou pohledávku proti žalované (jejíž hodnota ve skutečnosti byla nulová) převedl na třetí osobu, obchodní společnost s (nadneseně řečeno) nevelkým základním kapitálem. Procesní nástupnictví bylo potvrzeno Obvodním soudem pro Prahu 2 a prostřednictvím opravných prostředků se k němu vyjádřil též odvolací soud a dvakrát soud dovolací. V řízení sice existovaly pochybnosti o tom, zda k postoupení pohledávky nedošlo pouze fiktivně, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 767/2009, však s odkazem na starší rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce plyne, že takovéto pochybnosti jsou pro vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ nerozhodné, neboť předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se již týká věci samé, o níž se při zkoumání procesního nástupnictví nerozhoduje, nýbrž k tomuto se soud vyjadřuje až v rozhodnutí o věci samé (ne že by to na věci něco měnilo, ale s ohledem na rozsudek Velkého senátu OOK NS ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 nemůže žalovaný namítat neplatnost postupní smlouvy ani v samotném meritorním řízení). Jinými slovy, k vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ stačí, aby soudu byla předložena dohoda o postoupení pohledávky a nabyvatel pohledávky se vstupem do řízení souhlasil. Žalovaný do toho nemá co mluvit. Jaké to však má důsledky?

Souběžně s procesním sporem soudy pokračovaly i v projednávání merita věci a dle očekávání všech zúčastněných žalobu zamítly. I přesto, snad v předtuše, že nový žalobce nebude připraven uhradit žalované náklady řízení, žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž znova brojila proti usnesení o procesním nástupnictví. Nejvyšší soud řízení ukončil již citovaným usnesením ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4559/2009, ve kterém se snažil vysvětlit žalované, že vzhledem k tomu, že žaloba vůči ní byla v celém rozsahu zamítnuta a ona tak soudní při vyhrála, jí nemůže pomoci.

Kde je v tomto rozhodnutí a problematice s ním spojené ukryt ten slibovaný návod? Pokud řízení dospěje do stádia, ve kterém žalobce ztratí veškeré naděje na výhru, může se zbavit povinnosti zaplatit protistraně náklady řízení jednoduše tím, že zdánlivou (neexistentní) pohledávku, která je základem jeho žaloby, postoupí spřátelené nesolventní společnosti, prvnímu bezdomovci na ulici nebo jinému bílému koni. Jak bylo popsáno výše, v tomto momentu může žalobce dle ustálené judikatury buďto nečině přihlížet a sčítat ztráty, nebo se pokoušet napadat usnesení o procesním nástupnictví a své ztráty dále navyšovat. Ve chvíli, kdy již původní žalobce není účastníkem řízení, jsou veškeré nároky proti němu samozřejmě také vyloučeny. Snad jediné teoretické řešení, které nás napadá, by mohlo spočívat v žalobě na náhradu škody proti původnímu žalobci. V úvahu by připadala např. odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 ObčZ). Žalovaný by však musel mimo jiné přesvědčit soud, že ačkoliv může náklady soudního řízení vymáhat proti novému žalobci, škoda mu skutečně vznikla. Postup spočívající v žalobě na náhradu škody je tak více než nejistý a s velkou pravděpodobností by vedl jen k dalším nákladům na straně původně žalovaného.

Nezbývá bohužel než konstatovat, že řešení de lege lata neexistuje nebo je velmi obtížné jej nalézt. Pokud by však existovala vůle pro změnu, dovedeme si představit určitou novelizaci ustanovení § 107a OSŘ (nebo jiného ustanovení občanského soudního řádu), podle kterého by původní žalobce vždy ručil za náklady řízení, které jeho procesní nástupce nebude schopen uhradit. Nebo jsme jen slepí a jednoduché řešení nevidíme?

31 komentářů:

Zdenek Novy řekl(a)...

Jak postavit vejce po Kolumbovi...

Anonymní řekl(a)...

V tom případě Zdeňku nepochybuji, že znáš řešení, se kterým nás tady všechny seznámíš.

JL

Anonymní řekl(a)...

Ve Španělsku musí složit postupitel kauci ve výši, kterou určí soud (na základě počtu jednání atp.), pak je teprve povoleno nástupnictví.

Jinak je jasné, že NS měl dovolání akceptovat a procesně postupníctví nepřijmout s odkazem na OSŘ.

Jan Prchal

Zdenek Novy řekl(a)...

Ad JL:

Milý Jene,

má reakce byla spíše na to, že mi nepřipadne nijak objevné se zbavit své právní povinnosti způsobem, který popisujete.

Anonymní řekl(a)...

Je to docela oblíbený trik prohrávajících stran, taky se mi to asi 2x stalo - bránila jsem se proti postoupení pohledávky ( namítala, že vlastně žádná pohledávka neexistuje, takže není co postupovat, namítala jsem dobré mravy, namítala jsem možné i nemožné), ale marně. Takže jsme sklapli, protože nešlo o velké sumy. Ale trik je to dobrý, zkusím ho taky někomu poradit:-).

Anonymní řekl(a)...

Prchal - Konkrétně jakým odkazem na OSŘ? Dovolání sice podle § 239/2/b je představitelné, ale o co by se měl NS opřít, když žalobce až do zamítnutí své žaloby celkem logicky bude mít za to, že postupuje existující pohledávku (§ 107a/1)?

Zdenek Novy řekl(a)...

"Jinými slovy, k vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ stačí, aby soudu byla předložena dohoda o postoupení pohledávky a nabyvatel pohledávky se vstupem do řízení souhlasil. Žalovaný do toho nemá co mluvit."

Možná mě mí vzdělanější kolegové poučí o mém omylu, ale žalovaný má právo se k tomuto vyjádřit a namítnout odporovatelnost dohody o postoupení pohledávky ve smyslu §42a OZ s tím důsledkem, že postoupení je neúčinné a procesní nástupnictví tedy nenastalo, neboť pohledávka je stále za původním dlužníkem. Procesní nástupnictví má přeci nějaká hmotněprávní základ, nebo ne?

Michal Ryška řekl(a)...

1) Díky za zajímavý post, nicméně jeho název je poněkud zavádějící. Nejde o to, jak neplatit soudní poplatky, ale jak nehradit náklady řízení (později) úspěšné protistraně.

2) Ani mě de lege lata nenapadá, jak lze situaci jednoznačně s úspěchem řešit. Postup dle § 424 obč. zák. by vyžadoval úmyslné jednání proti dobrým mravů, přičemž i do nepřímého úmyslu je IMHO nutno zahrnout nejen srozumění s nutnou prohru ve sporu (v důsledku závazného právního názoru dovolacího soudu), ale i srozumění s faktickou neschopností procesního nástupce později (konstitutivně) vzniklou náhradovou povinnost úspěšnému účastníkovi splnit.

3) Napadla mě i odporovatelnost dle § 42a obč. zák., ale to by si zasloužilo hlubší rozbor. Obecně nicméně jde zkrátit i věřitele BUDOUCÍ pohledávky.

4) De lege ferenda zavádět ručení původního žalobce za splnění náhradové povinnosti jeho nástupce by mi obecně připadalo dost nešťastné (pokud by mělo dopadat i na cese učiněné v dobré víře, tj. nikoli in fraudem creditoris později konstitutivně vzniklého nároku na NNŘ). Původní žalobce obecně nemůže odpovídat za procesní neúspěch ve věci daný třeba i procesními chybami svého nástupce. Navíc i závazný právní názor NS může být nakonec ve věci překonán (změnou skutkového stavu, rozhodnutím ÚS ...).

Anonymní řekl(a)...

Mě osobně také žádné objevné východisko z výše popsané situace (když jsme o tom problému s Ondrou mluvili) nenapadlo. Zajímal by mě nicméně názor starších a zkušenějších kolegů. Jak byste se dívali na možnost odporovat postoupení pohledávky po právní moci rozhodnutí, kterým by se žalovanému přiznala náhrada nákladů řízení? Plně chápu, že je to řešení krkolomné a že by tam byl i problém v té tříleté lhůtě. Osobně se však domnívám, že ustanovení § 42a obč. zák. nestanoví, že by krácená pohledávka musela nutně existovat v okamžiku, kdy dlužník právní úkon učnil (tj. odporovat je možné dle mého názoru i krácení pohledávek, které v té tříleté lhůtě teprve vzniknou, pokud dlužník právní úkon prokazatelně činil s úmyslem zkrátit věřitele na této potenciální pohledávce - vycházím zde nepřímo z R 27/2000)?

Lukáš Pauldura

Anonymní řekl(a)...

ad.: Lukáš Pauldura
1.) Institut odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a ObčZ k požadovanému cíli rozhodně nepovede. Jeho účelem je ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli(zde žalovanému) odstranit účinky právního úkonu, který zmenšuje či vylučuje šance na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (zde potencionálně práva na náhradu nákladů řízení). Takovým odporovatelným úkonem může být tedy z povahy věci jen takový úkon, kterým z majetku dlužníka (zde původního žalobce)nějaký reálný majetek skutečně ušel. Nedomnívám se ovšem, že by takovým majetkem či hodnotou mohla být naprosto nebonitní (zde dokonce neexistující) pohledávka, jež byla účelově postoupena novému žalobci na základě smlouvy, která je v rámci zkoumání podmínek singulární sukcese onou skutečností,s níž právní předpis převod práva spojuje. Odporovatelností tudíž nelze smlouvu o postoupení pohledávky napadnout s účinky rovnajícími se neplatnosti. Odporovatelnost je totiž reálným nástrojem k vymožení práva věřitele v exekučním řízení na někom jiném, než je dlužník.

2.)
Souhlasím s tím, že nějaké schůdné řešení popsané situace se obtížně hledá. Limity zde zcela jednoznačně představují ustálené závěry dosavadní rozhodovací praxe NS, které svým striktním vyjádřením v podstatě žádný odklon zatím reálně neumožňují.

Michael Pažitný

2.)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tak to je opravdu hnus fialovej…

Něco takového bych řešit nechtěl nicméně systémově nejčistší mi připadá napadnout závěr NS, že se nelze domáhat, aby soud přezkoumával platnost cesse, která vedla k procesnímu nástupnictví. Naopak si myslím, že i úspěšná strana může napadnout vyhovující nákladový výrok, pokud je náhrada přiznána vůči nesprávné protistraně.

Odporovatelnost mě napadla rovněž, ale jen mžikově, protože jsem si uvědomil, že k ní schází základní zákonný předpoklad, totiž že závazek musí vzniknout tomu, kdo svůj majetek krátí. Zde si fraudulentním jednáním tato osoba zajišťuje, že jí povinnost vůbec nevznikne, čemuž odporovat IMHO nelze; ostatně účelem odpůrčí žaloby je primárně dosáhnout úspěšného výkonu, což tady nepřichází v úvahu.

Anonymní řekl(a)...

Pokiaľ ide o odporovateľnosť, poznamenávam, že žalovať "bábkovú" spoločnosť (tá ktorá bola vytvorená za účelom prevodu pohľadávky) by bolo samo o sebe zbytočné - keď nemá na úhradu trov, nebude mať ani na zaplatenie náhrady z dôvodu odporovateľnosti. Okrem toho, ako p. Pecina správne poznamenal, chýbali by základné zákonné predpoklady pre takúto žalobu (predovšetkým pasívna vecná legitimácia).

Až tak jednoducho ale použitie odporovateľnosti odbyť podľa mňa nemožno. V skutočnosti totiž je potrebné žalovať "reálnu" spoločnosť (t.j. pôvodného žalobcu, ktorý sa postúpením fiktívnej pohľadávky zbavil povinnosti hradiť náhradu trov konania). Ak totiž bábková spoločnosť kúpila neexistujúcu pohľadávku, nedostala za svoje peniaze nič, a teda zmenšila svoj majetok a teda ukrátila veriteľov (keďže iný majetok asi nemá). Preukázanie ukracujúceho úmyslu a vedomosti o ňom teraz nechám stranou, to je problém vždy (a sám o sebe). Problém v aplikácii odporovateľnosti vidím skôr v tom, že podľa judikatúry (ak ma pamäť neklame) v čase urobenia úkonu musia existovať aspoň nejakí ukracovaní veritelia, aby si mohol odporovateľnosť uplatniť aj neskorší veriteľ. Tí asi existovať nebudú.
Ešte horšia situácia nastane, ak bude pohľadávka postúpená bezodplatne, vtedy by argumentácia o znížení majetku v dôsledku možnej budúcej povinnosti nahradiť trovy konania bola asi až príliš vratká.

Juraj Matěje

Anonymní řekl(a)...

Díky za nastínění vážného problému ilustrujícího, že "nákladová judikatura" má vážné díry, které bohužel stojí stranou pozornosti, ačkoli mají vážné důsledky pro hodnocení celého procesu jako spravedlivého. Těším se na řešení avizované panem Novým.
S pozdravem Hynek Baňouch

Anonymní řekl(a)...

Celé je to nesmysl a umělá kauza. Každá společnost může postoupit "neexistující" pohledávku ještě před soudem na nesolventní firmu.

Zde by měla nastoupit odpovědnost jednatele nesolventní firmy, který pokračování říení podstupuje. Každý musí počítat s alternativou, že prohraje a pro ten případ se pojistit.

Jan Vydral

Anonymní řekl(a)...

"V této soudní při o nikterak velkou částku ... rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 celkem 6krát, Městský soud v Praze 7krát, Nejvyšší soud 4krát a soudci Ústavního soudu měli věc na stole jednou".

To je přeci naprosto šílené konstatování, jsem tady vážně jediný, komu to přijde zvrhlé? Kdy už konečně nastavíme procesní předpisy tak, aby odvolací/dovolací soud musel vždy sám rozhodnout a nemohl věc jen vrátit zpět soudu nižšímu? Možná by to nebylo TEORETICKY správné, ale zkrátilo by to délku soudního řízení obecně a snížilo náklady stran i státu, přímé i nepřímé.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Na uvedeném postupu není nic neférového. Spor trvající 16 roků není přece možné nazývat bitvou.
Neférový by byl advokát, který by svému klientovi neuměl alespoň takto pomoci. Advokát je, vzhledem k výnosům, velmi málo rizikové povolání.

F.Švarc

Ebophelia řekl(a)...

Co takhle zkusit extenzivní experimentální výklad POŠKOZOVÁNÍ VĚŘITELE?

Kdo zmaří ... uspokojení svého věřitele tím, že ... zcizí ... část svého majetku a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.

Problém bude ale asi v tom, že do vydání rozsudku nebyla strana povinná k náhradě nákladů věřitelem.

Anonymní řekl(a)...

P.H.:

Velký souhlas. Pravda, teorie mluví jinak, ale s ještě větším odstupem by se mohlo klidně zdát, že kasace má skutečný smysl jen tehdy, pokud věc vybočí z určitého systému (správní soudnictví vs. správní řízení, Ústavní soud vs. obecné soudnictví).

V.L.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Nad tím ovšem bledne i Dickens: co u něj nadsázka, v České republice je všední realita.

Zdenek Novy řekl(a)...

Ad Hynek Baňouch:

Pane Baňouchu, čekal bych, že vzdělanější a profesně zkušenější kolega by namísto osobních útoků mohl sám přijít s nějakým návrhem řešení. Nechápu, proč tomu tak není...

1)Nadto již výše jsem zmínil odporovatelnost postupu pohledávky, kteréhožto řešení se stále nevzdávám.

2)§415 OZ - porušení prevenční povinnosti vzniku škody na majetku jiného subjektu občanského práva. Uznávám, že tady bude problém s protiprávnístí

3) trestní právo - podání trestního oznámení pro poškozování veřitele na protistranu. Toto sice nutně neřeší samotný problém, ale někdy může pomoci.

4)§424 OZ, který byl v postu zmíněn. Bude záležet hodně na soudci, který by ve věci rozhodovat. Pro mě osobně je zde nepřímý úmysl dán. Některé zahraniční právní úpravy obdobná jednání (tj. jednání, aby jiný subjekt neobdržel, co mu po právu náleží) považují za odporující dobré víře a následně buď neposkytují ochranu výkonu práva nebo umožňují náhradu škody.


Ačkoliv nemohu zaručit, že některé z těchto řešení může být cestou, která by mohla pomoct poškozené straně, nelze říci, že zde neexistují potenciální východisko ze situace nastíněné v postu.

Anonymní řekl(a)...

Ad. Z. Nový

1.)
Včera jsem se ve svém příspěvku - v reakci na předchozí příspěvek L.Pauldury - snažil vysvětlit důvody, pro které institut odporovatelnosti není cestou k vyřešení situace popsané v úvodním postu. Doporučuji ještě jednou k přečtení. Vycházel jsem přitom z právní úpravy a ustálené rozhodovací praxe, která se ve vztahu k tomuto institutu vytvořila a je poměrně bohatá.

2.)
I když si apriori netroufám říci, že prostřednictvím § 415 či § 424 ObčZ, popřípadě vyvození trestní odpovědnosti, cesta k cíli nevede, přesto mi to připadá, že jde o řešení zdlouhavá a nejistá v duchu zásady pokus - omyl. Proto si myslím, že relativně (relativně podtrhuji) nejschůdnější by bylo přimět NS ke změně rozhodovací praxe při aplikaci ustanovení § 107a o.s.ř. Musela by se ovšem objevit věc s typově podobnými skutkovými okolnostmi, které jsou popsány v úvodním postu a buď do dovolacího řízení dotlačit usnesení odvolacího soudu, které by si dalo tu práci opačný názor, tj. odlišný od stávající praxe, přesvědčivě vyargumentovat nebo se pokusit v případě neúspěchu věc odstěžovat u ÚS.

Michael Pažitný

Zdenek Novy řekl(a)...

Ad Michael Pažitný:

omlouvám se, skutečně jsem výše nepřečetl Váš post. Přečtu.

Ad 415 a 424 - souhlasím, krkolomné a nejisté řešení,jen jsem se snažil navrhnout určité varianty de lege lata.

Tomáš Pecina řekl(a)...

A co zkusit podat extra určovací žalobu na neplatnost cesse (mám naléhavý právní zájem, protože mám být oholen na nákladech), a po právní moci rozsudku požádat, aby soud jednal s původním žalobcem? Také ne rychlé ani elegentní, ale snad schůdné, zvlášť pokud by se původní řízení dalo přerušit.

Anonymní řekl(a)...

jak chcete, aby někdo posuzoval solventnost stran postoupení ?
Pokud někdo vede řízení anebo do něj vstoupí bez toho, že by měl peníze na případnou prohru, je to hazard, ale z logiky věci jsou takové případy časté. Soud zde pouze nalézá právo a ne spravedlnost.

Nakonec třetí strana může chctí předběžné opatření ve formě kauce na případné náklady postupitele.

Jan Cibulka

P.S. : podobné věci se dějí u místní příslušnosti u tresta a občana, kdy se zažaluje (anebo podá trestní oznámení) jako spoluviník úplně někdo špatně s bydlištěm anebo sídlem, které mi vyhovuje.

Martin Bílý řekl(a)...

Trochu se náklady zabývám, ale tuhle otázku na 100% zodpovědět neumím. Nicméně si myslím, že je několik možností.

1) jestliže je převedena pohledávka, jejíž hodnota je fakticky záporná (je zřejmé, že ji soud nepřizná a ještě se budou muset platit náklady), ve skutečnosti se nejedná o postoupení pohledávky, ale o jakési převzetí dluhu. (Problém - dluh ještě nevznikl, povinnost hradit náklady vzniká až právní mocí rozhodnutí). Takže třebaže je zřejmé, že dluh vznikne, zatím nevznikl - těžko tedy vyžadovat souhlas věřitele s převzetím dluhu.

2) jestliže je převedena pohledávka, jejíž hodnota je fakticky záporná, pak by protistrana za pohledávku neměla platit, ale měla by naopak dostat zaplaceno. Pokud ne, mohlo by se jednat o některý zmajetkových trestných činů, třeba porušování povinností při správě cizího majetku (jednatel kupuje pro společnost dluh). Problém - když to koupí FO jako bílý kůň.

3) nejsem si jist, zda by se žalobce převedením pohledávky na jiného dopustil trestného činu zkracování věřitele, protože žalovaný v době převodu ještě není věřitel a ostatně ani není jasné, jak soud rozhodne (může třeba aplikovat §15O).

V právu Anglie a Walesu je znám institut zálohy na náklady žízení - žalobce je skládá právě pro případ své prohry. To by bylo řešení de lege ferenda, jehož jsem zastáncem.

Anonymní řekl(a)...

Díky za zajímavý post.

Pes jde dle mého názoru zakopán v nesprávné koncepci procesního nástupnictví při singulární sukcesi. Dnešní § 107a o.s.ř. je výsledkem kompromisu ve sporu mezi praxí některých senátů NS a procesní teorií (Winterová, ale i Spáčil) z 90. let, jejíž podstatou byl vliv změny hmotněprávních poměrů (např. v důsledku cesse) na poměry procesní. Mezi oběma řešeními ("automatický" vliv hmotněprávní změny na procesní vztahy vs. existence samostatného procesního vztahu, který hmotněprávní změny "nekopíruje") byla zvolena střední cesta, tzn. sice procesní nástupnictví návrh žalobce, ale bez souhlasu žalovaného a bez toho, že by bylo nutné zkoumat, zda právo (či povinnost) skutečně přešlo.

Tato koncepce staví soudy do schizofrenní situace, kdy v mnoha případech sice návrhu dosavadního žalobce podle § 107a o.s.ř. vyhoví, ale ve věci samé pak žalobu zamítnou s odůvodněním, že převáděné právo nepřešlo. Přitom tyto situace bylo možné před 1.1.2001 řešit na základě institutu záměny účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.); jde ostatně o osvědčené řešení, které o.s.ř. převzal ze zahraničních úprav (§ 234 c.ř.s., § 265 odst. 1 dZPO). Podobným nekalým praktikám, jež jsou popsány v postu, se podle § 92 odst. 2 o.s.ř. mohl žalovaný bránit tím, že k záměně prostě nedal souhlas. V uvedeném případě je takové chování legitimní, žalovaný tím chrání faktické splnění svých očekávání (vítězství v procesu a s ním spojená náhrada nákladů) a nadto se tím vyjadřuje princip nezávislosti procesněprávního vztahu na vztahu hmotněprávním ("vázanost stran na sebe", jak se dříve říkalo). Tato koncepce samozřejmě nebrábní tomu (jak ukazuje rakouský a německý příklad), aby v průběhu řízení docházelo ke zcizování práv a povinností. Existuje několik řešení, jak i v případě nesouhlasu žalovaného se záměnou dovést spor "o cizí právo" dokonce (heslo: procesní legitimace).

Chápu ale, že tyto úvahy byly pro našeho zákonodárce na poč. tohoto tisíciletí (a možná i pro část praxe) příliš vysokou matematikou... Lze snad vyslovit přání, že v příští kodifikaci sporného procesu se s podivným kompromisem v podobě § 107a o.s.ř. již nesetkáme...

Za současné situace lze uvedený případ spravedlivě řešit jen tak, že k šikanózním procesním úkonům se nebude přihlížet (§ 41a odst. 3 o.s.ř.; nepřípustnost šikany v procesních vztazích lze vyvodit z § 2 o.s.ř. in fine, který hovoří o zákazu "zneužívání" práv na úkor účastníků)

Bohumil Dvořák

Anonymní řekl(a)...

ad Z. Nový

Já jsem jen zvědavý, a z Vaší poznámky jsem vyrozumněl, že řešení znáte. Pokud jste to pochopil jako osobní útok, omlouvám se.
HB

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Bohumil Dvořák:

Nejsem si vůbec jistý, že pomyslné „hození úkonu do koše“ (na základě extenzivní aplikace § 41a odst. 3 o.s.ř.) je v dané situaci možné. To ustanovení, jak ho chápu já, se vztahuje např. na podání opravného prostředku tam, kde rozhodnutí nebylo dosud vůbec vydáno, nikoli však na návrh procesního nástupnictví poškozujícího protistranu. O něm soud musí rozhodnout a ne jej přehlížet. Nutnost restriktivního výkladu daného ustanovení akcentuje i ASPI komentář od Davida a spol., ale s příklady využití šetří (uvádí jen nepřípustnou vedlejší intervenci u § 93 o.s.ř.). Abych byl správně pochopen - mně je ta snaha hledat cestu ze slepé uličky sympatická, ale myslím, že by to neprošlo.

Anonymní řekl(a)...

Ad Michal Ryška:

Máte v dané souvislosti jistě pravdu v tom, že přehlednosti procesních vztahů prospívá, je-li o všech návrzích účastníků rozhodováno. Ust. § 41a odst. 3 o.s.ř. je pravidlem relativně novým, které, pokud vím, nemá v klasických středoevropských civilních soudních řádech obdobu. Ani kategorie „nepřípustnosti“ procesních úkonů (obecně jejich vad) na rozdíl od jednání hmotněprávních není u nás blíže propracována. Takže pole neorané. Lze říci, že z hlediska hlavního účelu tohoto ustanovení (zhruba řečeno: nezatěžovat soud rozhodováním o procesních úkonech, které nemají žádnou relevanci), jakož i z pohledu jazykového výkladu, navrhovanému řešení nic nebrání. Uvažovat o tom, jestli by řešení u kolegů na odvolacích soudech prošlo, nemá smysl, protože nám nejde, doufám, o průchozí řešení, nýbrž o řešení správné.

Budeme-li ve výkladu § 41a odst. 3 o.s.ř. naproti tomu akcentovat výše zmíněný zájem na jasnosti procesních vztahů a tedy právní jistotu, vzniká prostor pro teleologickou redukci. V takovém případě bych navrhoval, aby „zneužívající“ povahu návrhu žalobce na vstup právního nástupce do řízení soud zohlednil v rozhodnutí o tomto návrhu a nástupnictví případně nepřipustil. Každopádně by v takovém případě měl mít žalovaný možnost se k návrhu vyjádřit (mělo by se zde provádět dokazování, nejde přece o pouhé zkoumání procesních podmínek). Vzhledem k tomu, že se jedná o procesní rozhodnutí, mohl by žalovaný svá tvrzení a důkazy o zneužití institutu nástupnictví případně předkládat i během odvolacího řízení o něm (prakticky hlavně v případě, když by se k návrhu žalobce neměl možnost v I. st. vyjádřit). I toto řešení si dokážu představit jako správné (jeho průchodnost si netroufám tipovat).

V zásadě mi jde o to, aby bylo uznáno, že i v procesním právu platí, že zneužívajícím či šikanózním procesním úkonům nemůže být „dopřáno sluchu“. Což se bohužel v komentovaném případě stalo. Proces totiž v žádném případě není hodnotově neutrální, jak se u nás mnozí ještě domnívají. Prostorem i prostředky k prosazení chráněných hodnot (např. §§ 1, 2, 6 o.s.ř.) procesní právo disponuje (vedle komentovaného případu srov. obecný institut „právního zájmu“ v souvislosti s šikanózními žalobami).

Bohumil Dvořák

Guy Peters řekl(a)...

Nevím, zda to patří přímo sem, ale jinou debatu o § 150 OSŘ jsem nenašel. US soud v I. stupni zajímavě odůvodnil nepřiznání nákladů: „It is within this Court's discretion to award attorney's fees in an action brought under the South Carolina Freedom of Information Act. This Court finds that the [Hospital] made a good-faith argument under the law to support its objection relating to [Dr. Campbell's] request for information.   The [Hospital] raised legitimate concerns about the disclosure of sensitive information and the effect such disclosure could have on its ability to compete in a competitive marketplace.   Therefore, the Court denies Dr. Campbell's request for attorney's fees.“

Odvolací soud to sice zvrátil, ale přesto mi tato úvaha přijde inspirativní.

Občasný blogger řekl(a)...

Co na to NS? V kauze „Alibaba a 7 loupežníků“ akcentoval rozdíl mezi jistotou zneužití práva (test zneužití - resp. rozhodná kritéria - ovšem k danému účelu nespecifikoval) a prostou obavou ze zneužití práva, když uvedl (29 Cdo 3013/2010 z 27. 10. 2011):


Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob).

Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže).

To platí tím více, že právní řád poskytuje subjektu poškozenému takovým postupem v případě, že nekalý účel postoupení vyjde najevo byť dodatečně, možnost žádat (a s vysokou mírou pravděpodobnosti i získat) náhradu újmy, jež mu takovým jednáním vznikla, po těch, kdož ji způsobili (srov. k tomu /třeba i ve vazbě na ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák./ např. § 42 obč. zák.).

MR