Ondřej Hruda, Jan Lasák: Jak neplatit náklady řízení

Tento post by mohl být vnímán jako návod pro neúspěšného žalobce, jak z vítězství žalovaného udělat vítězství Pyrrhovo a elegantně se tak vyhnout někdy citelné povinnosti náhrady nákladů soudního sporu, které žalovanému vznikly. Ve skutečnosti se však jedná spíše o projev nespokojenosti nad tím, že přes přesvědčení, že každý právní problém musí mít řešení a že není správné, aby se žalobce vyhýbal úhradě nákladů, kterou svou nedůvodně podanou žalobou protistraně způsobil, uspokojivé řešení nenalézáme. Problematiku je možné ilustrovat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4559/2009, kterým byl zakončen jeden cca. 16 let trvající soudní spor. V této soudní při o nikterak velkou částku (i když 350 000,- Kč znamenalo počátkem devadesátých let jistě více než dnes) rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 celkem 6krát, Městský soud v Praze 7krát, Nejvyšší soud 4krát a soudci Ústavního soudu měli věc na stole jednou. Ač výše citované usnesení Nejvyššího soudu je docela stručné, je velmi pravděpodobné, že ve chvíli, kdy na scénu prvně vstoupil Nejvyšší soud a zrušil se závazným právním názorem oba rozsudky soudů nižších stupňů (jednalo se již o čtvrté rozhodnutí každého z nižších soudů), bylo o meritu věci rozhodnuto. Žalobce tak mohl jen nečině přihlížet, až soudy nižších stupňů v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu jeho nárok zamítnou a přiznají žalovanému vysoké náklady soudního řízení. Žalobce se tak ocitl v situaci, kdy věděl, že stojí uprostřed prohrané bitvy.

Je možné, že úmysly žalobce byly v tomto momentu zcela čisté, spíše se však zdá, že jeho následný postup byl ne zcela férovým způsobem, jak se hrozícím soudním nákladům efektivním způsobem vyhnout. Žalobce svou pohledávku proti žalované (jejíž hodnota ve skutečnosti byla nulová) převedl na třetí osobu, obchodní společnost s (nadneseně řečeno) nevelkým základním kapitálem. Procesní nástupnictví bylo potvrzeno Obvodním soudem pro Prahu 2 a prostřednictvím opravných prostředků se k němu vyjádřil též odvolací soud a dvakrát soud dovolací. V řízení sice existovaly pochybnosti o tom, zda k postoupení pohledávky nedošlo pouze fiktivně, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 767/2009, však s odkazem na starší rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce plyne, že takovéto pochybnosti jsou pro vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ nerozhodné, neboť předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se již týká věci samé, o níž se při zkoumání procesního nástupnictví nerozhoduje, nýbrž k tomuto se soud vyjadřuje až v rozhodnutí o věci samé (ne že by to na věci něco měnilo, ale s ohledem na rozsudek Velkého senátu OOK NS ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 nemůže žalovaný namítat neplatnost postupní smlouvy ani v samotném meritorním řízení). Jinými slovy, k vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a OSŘ stačí, aby soudu byla předložena dohoda o postoupení pohledávky a nabyvatel pohledávky se vstupem do řízení souhlasil. Žalovaný do toho nemá co mluvit. Jaké to však má důsledky?

Souběžně s procesním sporem soudy pokračovaly i v projednávání merita věci a dle očekávání všech zúčastněných žalobu zamítly. I přesto, snad v předtuše, že nový žalobce nebude připraven uhradit žalované náklady řízení, žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž znova brojila proti usnesení o procesním nástupnictví. Nejvyšší soud řízení ukončil již citovaným usnesením ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4559/2009, ve kterém se snažil vysvětlit žalované, že vzhledem k tomu, že žaloba vůči ní byla v celém rozsahu zamítnuta a ona tak soudní při vyhrála, jí nemůže pomoci.

Kde je v tomto rozhodnutí a problematice s ním spojené ukryt ten slibovaný návod? Pokud řízení dospěje do stádia, ve kterém žalobce ztratí veškeré naděje na výhru, může se zbavit povinnosti zaplatit protistraně náklady řízení jednoduše tím, že zdánlivou (neexistentní) pohledávku, která je základem jeho žaloby, postoupí spřátelené nesolventní společnosti, prvnímu bezdomovci na ulici nebo jinému bílému koni. Jak bylo popsáno výše, v tomto momentu může žalobce dle ustálené judikatury buďto nečině přihlížet a sčítat ztráty, nebo se pokoušet napadat usnesení o procesním nástupnictví a své ztráty dále navyšovat. Ve chvíli, kdy již původní žalobce není účastníkem řízení, jsou veškeré nároky proti němu samozřejmě také vyloučeny. Snad jediné teoretické řešení, které nás napadá, by mohlo spočívat v žalobě na náhradu škody proti původnímu žalobci. V úvahu by připadala např. odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 ObčZ). Žalovaný by však musel mimo jiné přesvědčit soud, že ačkoliv může náklady soudního řízení vymáhat proti novému žalobci, škoda mu skutečně vznikla. Postup spočívající v žalobě na náhradu škody je tak více než nejistý a s velkou pravděpodobností by vedl jen k dalším nákladům na straně původně žalovaného.

Nezbývá bohužel než konstatovat, že řešení de lege lata neexistuje nebo je velmi obtížné jej nalézt. Pokud by však existovala vůle pro změnu, dovedeme si představit určitou novelizaci ustanovení § 107a OSŘ (nebo jiného ustanovení občanského soudního řádu), podle kterého by původní žalobce vždy ručil za náklady řízení, které jeho procesní nástupce nebude schopen uhradit. Nebo jsme jen slepí a jednoduché řešení nevidíme?