Pochybnosti o výkladu v pochybnostech
Vzhledem k vyvinutému smyslu pro detail, jaký prokazují přírodovědci v odborných statích typu „Ještě jednou ke spodní straně ploštěnky mléčné“, bojuji s pokušením dále se pitvat v daňové prekluzi, ale odolám mu a budu se věnovat obecnějšímu tématu, byť v žánru noir budu určitě pokračovat.
Stalo se módou sezóny (či spíše několika sezón) rozhodovat na Ústavním soudu a po jeho vzoru i na Nejvyšším správním soudu podle pravidla in dubio mitius či in dubio pro libertate, tedy volně řečeno „v pochybnostech ve prospěch jednotlivce“. Proti obecné tezi, podle níž existují-li ve veřejném právu dva srovnatelné právní výklady určitého ustanovení, měl by soud volit vždy ten, který je příznivější vůči jednotlivci, lze stěží něco namítat. Mám však za to, že tento koncept je v současné rozhodovací praxi zmíněných soudů dosti nadužíván.
Příkladem chybného použití uvedeného pravidla je v mém prvním postu popisovaný nález Ústavního soudu k „3+0“, u něhož se Ústavní soud vůbec nepřiklonil k výkladu příznivějšímu pro jednotlivce, ač se domníval, že tak činí. Příkladem může být podle mého názoru také rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10. 2008, č.j. 7 Afs 54/2006-155, publikovaný pod č. 1778/2009 Sb. NSS. Tento judikát se vyjadřoval k předešlé právní úpravě zákona o dani z přidané hodnoty, nemá již tedy v současné době zásadní význam, nicméně dobře ilustruje, jak může pravděpodobný výklad zákona zcela změnit použití pravidla in dubio mitius. Rozšířený senát se v tomto rozhodnutí podrobně zabýval v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu důvody pro použití zmíněného pravidla v daňovém právu, a to zejména s odkazem na princip právní jistoty daňových subjektů a povinnosti státu ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Nebudu tyto důvody podrobně rekapitulovat, každý si je může ve zmíněném rozhodnutí přečíst. V obecné poloze s nimi v zásadě souhlasím, nesouhlasím však s tím, jak byly použity na daný případ. Jak lze podle mého názoru dovodit z judikátem citované důvodové zprávy k zákonu č. 322/2003 Sb., jímž byl novelizován předcházející zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, účelem změny § 19 odst. 1 tohoto zákona bylo terminologické zpřesnění dosavadní úpravy, nikoliv změna daňového režimu u zboží z dovozu. Byť souhlasím s rozšířeným senátem v tom, že tato jistě nešťastná změna naopak určitou nepřesnost v zákoně založila, nemyslím si, že by tato okolnost za použití pravidla in dubio mitius měla vést k absurdnímu výkladu zákona, který odporoval základním principům každé právní úpravy daně z přidané hodnoty, tj. principu neutrality této daně, tedy k výkladu, podle něhož plátci daně z přidané hodnoty měli u zboží pocházejícího z dovozu nárok na odpočet daně obdobně jako plátci, kteří přijali zdanitelné plnění v tuzemsku od jiného plátce, neměli však obdobnou povinnost krátit tento odpočet v případech uvedených v § 19a zákona o dani z přidané hodnoty. Na rozdíl od rozšířeného senátu mám za to, že takový absurdní důsledek mohl zákonodárce zmiňovanou novelou jen stěží zamýšlet, co však považuji za důležitější, jen stěží mohly takový důsledek legitimně očekávat daňové subjekty. Jsem tedy přesvědčen o tom, že tato novela nemohla narušit právní jistotu daňových subjektů, pokud jde o jejich povinnost krátit ve stanovených případech odpočet daně, o níž do té doby nebylo žádných pochyb, způsobem, z něhož vycházel rozšířený senát ve zmiňovaném rozhodnutí.
Ještě je třeba dodat, že rozšířený senát ve zmiňovaném judikátu nepřisvědčil předkládajícímu senátu, který se odvolával na prejudikaturu Nejvyššího správního soudu (741/2006 Sb. NSS), podle níž mají správní soudy i u právní úpravy z doby před vstupem do Evropské unie, která byla ovšem přijata za účelem harmonizace českého práva s právem EU a která má svůj předobraz v unijní normě, vykládat konformně s touto normou EU, pokud není zřejmé, že se od ní chtěl zákonodárce výslovně odchýlit. Předkládající senát poukazoval na to, že ze šesté směrnice o DPH, která byla předobrazem i předcházejícího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (což také NSS právě v rozhodnutí č. 741/2006 Sb. NSS konstatoval), a z příslušné judikatury Soudního dvora k této směrnici nepochybně vyplývala i povinnost krátit odpočet daně zcela obdobně, jak to do té doby bylo zřejmé rovněž ze zákona o dani z přidané hodnoty. Rozšířený senát tuto argumentaci odmítl jednak s tím, že nelze dovozovat, že by účelem novelizace § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty byla jeho harmonizace se šestou směrnicí, jednak ovšem dospěl i k závěru, že „tzv. eurokonformní výklad je v daném případě ve své podstatě variantou teleologického výkladu. Smysl a účel (nejasné) vnitrostátní normy je hledán pomocí obsahově obdobné normy práva evropského, jejíž smysl a účel je, ať již z jakýchkoli důvodů, např. kvůli důkladnějšímu odůvodnění příslušného předpisu v rámci procesu jeho přijímání či s ohledem na existující relevantní judikaturu zejména Soudního dvora Evropských společenství (na rozdíl od chybějící judikatury národní), jasný (či přinejmenším jasnější). Pro uvedený výklad tedy platí stejné pravidlo jako pro „obecný“ výklad teleologický – zásadně nemůže obsah rozhodných právních norem daňového práva korigovat v rozporu s jejich prostým významem v neprospěch plátce DPH. Eurokonformní výklad proto může „posunout“ význam normy vnitrostátního daňového práva oproti jejímu významu zjištěnému jazykovým nebo jiným výkladem pouze v prospěch plátce daně; možnost působení eurokonformního výkladu opačným směrem, tedy v neprospěch daňového subjektu, je vyloučena požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti právní regulace, který je, jak již shora ve vztahu k „obecnému“ teleologickému výkladu vyloženo, v daňovém právu obzvláště intenzívní“.
Na tom lze ukázat, že pokud bude předmětem hodnocení soudu již právní úprava z doby po vstupu ČR do EU, což je i u Nejvyššího správního soudu, přestože bývá často odsouzen do role „odborníka na historické právo“, nyní již pravidlem, může se takto pojímané uplatňování principu in dubio mitius dostat do konfliktu s povinností českých soudů uplatňovat právě eurokonformní výklad vnitrostátního práva, tedy vykládat vnitrostátní právo v souladu s textem a účelem unijního práva, jež na něj v konkrétním případě dopadá. Podle judikatury Soudního dvora totiž požadavek eurokonformního výkladu vnitrostátního práva sice nemůže jít tak daleko, aby zejména směrnice sama o sobě a nezávisle na vnitrostátním předpisu ukládala povinnosti jednotlivcům nebo stanovila či zpřísňovala trestní odpovědnost těch, kteří jednají v rozporu s jejími ustanoveními, avšak uznává se, že členský stát může v zásadě namítat vůči jednotlivcům eurokonformní výklad vnitrostátního práva (viz např. rozsudky Soudního dvora 80/86 Kolpinghuis Nijmegen, C‑106/89 Marleasing, C‑168/95 Arcaro, C‑321/05 Kofoed). Soudní dvůr tak na rozdíl od českých soudů jednoznačně vymezil pouze jedinou oblast, kde výklad vnitrostátního práva nemůže jít s odvoláním na směrnici k tíži jednotlivce, a tou je trestní právo. Tuto judikaturu Soudního dvora Nejvyšší správní soud uplatnil i na oblast správního trestání (viz rozsudek NSS č. 2123/2010 Sb. NSS). Nicméně ani z posledně zmiňovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Kofoed, byť se týká daňové věci, podle mého názoru neplyne, že by pro oblast daňového práva platil stejný zákaz eurokonformního výkladu v neprospěch jednotlivce, jako je tomu v případě trestního práva. Lze vnímat, že i zde klade Soudní dvůr zvýšený důraz na právní jistotu jednotlivce, to ovšem podle mého názoru pouze v tom ohledu, že je zde nepřípustný takový výklad, který by se za účelem dosažení slučitelnosti se směrnicí zcela odpoutal od vnitrostátní normy. Nicméně jinak pro daňové právo, stejně jako pro jiné oblasti veřejného práva platí ona povinnost vyplývající z judikatury Soudního dvora vykládat vnitrostátní právo, jak je to jen možné, ve světle znění i účelu příslušné směrnice, byť by to bylo i v neprospěch jednotlivce. Tato povinnost tedy nemůže jít tak daleko, že by vnitrostátní soud přijal za účelem dosažení souladu se směrnicí výklad contra legem, čímž by vlastně přiznal směrnici přímý účinek, což by ovšem bylo v neprospěch jednotlivce nepřípustné, na druhou stranu, bude-li mít soud k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden bude se směrnicí souladný a druhý nikoliv, neměl by váhat dát přednost výkladu souladnému, byť by měl jít k tíži jednotlivce. A to už vůbec nemluvím o případech, kdy je nesouladný výklad ten méně pravděpodobný.
Myslím tedy, že existuje dosti dobrých důvodů, proč sahat po pravidlu in dubio mitius jen tam, kde zůstanou po použití všech interpretačních metod skutečně dva rovnocenné výklady a kde navíc uplatnění tohoto pravidla nepovede k výkladu rozpornému s unijním právem.
Lze dodat, že mé pochybnosti o výkladu v pochybnostech vycházejí z obecnějšího kontextu. Ve správním soudnictví stojí vždy na jedné straně jednotlivec, k ochraně jehož veřejných subjektivních práv jsou správní soudy povolány, a na straně druhé žalovaný správní orgán. Lze tak jednoduše podlehnout klamné představě, že čím víc práv budou správní soudy žalobcům přiznávat, tím lépe. Jenže, jednak i ve správním soudnictví stojí proti sobě často práva či oprávněné zájmy jednotlivců (viz např. práva žalobce-nespokojeného souseda, který se žalobou domáhá zrušení stavebního povolení, na straně jedné a práva zúčastněné osoby-stavebníka na straně druhé), jednak i správní soudy musí podle mého názoru hledat spravedlivou rovnováhu (onu proporcionalitu) mezi individuálními právy a veřejným zájmem či veřejnému statkem, k jehož ochraně má v souladu s ústavním pořádkem konkrétní veřejnoprávní úprava a z ní vycházející rozhodovací činnost příslušného správního orgánu sloužit. Jednotlivci tak mají mít práva, která jim podle zákona a ústavního pořádku náleží, a ty mají také nezávislé soudy chránit, a ne abychom nepřiměřeným soudcovským aktivismem vymýšleli práva nová, navíc taková, která mohou činnost veřejné správy v některých případech vážně ohrozit či dokonce paralyzovat.
Tím vůbec nezpochybňuji, co zatím správní soudy, ale zejména Ústavní soud pro ochranu práv ve vztahu mj. k veřejné správě, učinily a dosud činí, mám jen trochu obavu, aby se ono pomyslné kyvadlo příliš nevychýlilo na opačnou stranu. K takovému výsledku by podle mého názoru dospěl i Nejvyšší správní soud, pokud by vykládal některé právní normy natolik extenzívně, že půjde v mnoha případech spíše o výklad contra legem, ale u jiných by se zase naopak křečovitě držel gramatického výkladu, byť by byl v rozporu se smyslem a účelem dané normy, a to v obou případech jen proto, aby dosáhl výkladu příznivějšího pro jednotlivce. K takovému výsledku by Nejvyšší správní soud dospěl také tím, pokud by na jedné straně nálezy Ústavního soudu považoval za zcela nedotknutelné a zbavoval se tak možnosti, kterou sám Ústavní soud připouští, totiž ve výjimečných a odůvodněných případech se od nálezu Ústavního soudu odchýlit, na straně druhé by ovšem přikládal nulový význam usnesením Ústavního soudu, a to i v případech, kdy obsahují věcnou a často velmi rozumnou argumentaci, byť je to argumentace v neprospěch jednotlivce. Těmito přístupy by se judikatura Nejvyššího správního soudu mohla dostat do určité spirály, z níž by se těžko hledala cesta zpět.
Vím, že si těmito řádky velkou popularitu nevysloužím, a to ani u čtenářů Jiného práva. Mám ovšem tu výhodu, že jako soudce nemusím být nutně populární, a tak si snad mohu dovolit vyjádřit i následující pocit. Mám za to, že by se měl toho tisíckrát proklínaného státu (či spíše „eráru“, tj. veřejného sektoru vůbec), tápajícího složitou realitou postkomunistické a navíc postindustriální společnosti, vážně nemocného rakovinou všudypřítomné korupce a kmotrovství, neustále ostřelovaného z pozic prvoplánového neoliberalismu, který vládne našemu intelektuálnímu prostředí (včetně toho právnického) už 20 let, někdo občas také zastat. Že to nemohou dělat soudy, které musí být na státu nezávislé? Ano, soudy musí být nezávislé na ostatních složkách veřejné moci, měly by však rozhodovat tak, aby fungování těchto ostatních složek, včetně veřejné správy, pokud se pohybuje v ústavních i zákonných mezích, respektovaly a zasahovaly na ochranu práv jednotlivců skutečně pouze tam, kde výkon veřejné moci tyto meze překročí.
Příkladem chybného použití uvedeného pravidla je v mém prvním postu popisovaný nález Ústavního soudu k „3+0“, u něhož se Ústavní soud vůbec nepřiklonil k výkladu příznivějšímu pro jednotlivce, ač se domníval, že tak činí. Příkladem může být podle mého názoru také rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10. 2008, č.j. 7 Afs 54/2006-155, publikovaný pod č. 1778/2009 Sb. NSS. Tento judikát se vyjadřoval k předešlé právní úpravě zákona o dani z přidané hodnoty, nemá již tedy v současné době zásadní význam, nicméně dobře ilustruje, jak může pravděpodobný výklad zákona zcela změnit použití pravidla in dubio mitius. Rozšířený senát se v tomto rozhodnutí podrobně zabýval v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu důvody pro použití zmíněného pravidla v daňovém právu, a to zejména s odkazem na princip právní jistoty daňových subjektů a povinnosti státu ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Nebudu tyto důvody podrobně rekapitulovat, každý si je může ve zmíněném rozhodnutí přečíst. V obecné poloze s nimi v zásadě souhlasím, nesouhlasím však s tím, jak byly použity na daný případ. Jak lze podle mého názoru dovodit z judikátem citované důvodové zprávy k zákonu č. 322/2003 Sb., jímž byl novelizován předcházející zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, účelem změny § 19 odst. 1 tohoto zákona bylo terminologické zpřesnění dosavadní úpravy, nikoliv změna daňového režimu u zboží z dovozu. Byť souhlasím s rozšířeným senátem v tom, že tato jistě nešťastná změna naopak určitou nepřesnost v zákoně založila, nemyslím si, že by tato okolnost za použití pravidla in dubio mitius měla vést k absurdnímu výkladu zákona, který odporoval základním principům každé právní úpravy daně z přidané hodnoty, tj. principu neutrality této daně, tedy k výkladu, podle něhož plátci daně z přidané hodnoty měli u zboží pocházejícího z dovozu nárok na odpočet daně obdobně jako plátci, kteří přijali zdanitelné plnění v tuzemsku od jiného plátce, neměli však obdobnou povinnost krátit tento odpočet v případech uvedených v § 19a zákona o dani z přidané hodnoty. Na rozdíl od rozšířeného senátu mám za to, že takový absurdní důsledek mohl zákonodárce zmiňovanou novelou jen stěží zamýšlet, co však považuji za důležitější, jen stěží mohly takový důsledek legitimně očekávat daňové subjekty. Jsem tedy přesvědčen o tom, že tato novela nemohla narušit právní jistotu daňových subjektů, pokud jde o jejich povinnost krátit ve stanovených případech odpočet daně, o níž do té doby nebylo žádných pochyb, způsobem, z něhož vycházel rozšířený senát ve zmiňovaném rozhodnutí.
Ještě je třeba dodat, že rozšířený senát ve zmiňovaném judikátu nepřisvědčil předkládajícímu senátu, který se odvolával na prejudikaturu Nejvyššího správního soudu (741/2006 Sb. NSS), podle níž mají správní soudy i u právní úpravy z doby před vstupem do Evropské unie, která byla ovšem přijata za účelem harmonizace českého práva s právem EU a která má svůj předobraz v unijní normě, vykládat konformně s touto normou EU, pokud není zřejmé, že se od ní chtěl zákonodárce výslovně odchýlit. Předkládající senát poukazoval na to, že ze šesté směrnice o DPH, která byla předobrazem i předcházejícího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (což také NSS právě v rozhodnutí č. 741/2006 Sb. NSS konstatoval), a z příslušné judikatury Soudního dvora k této směrnici nepochybně vyplývala i povinnost krátit odpočet daně zcela obdobně, jak to do té doby bylo zřejmé rovněž ze zákona o dani z přidané hodnoty. Rozšířený senát tuto argumentaci odmítl jednak s tím, že nelze dovozovat, že by účelem novelizace § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty byla jeho harmonizace se šestou směrnicí, jednak ovšem dospěl i k závěru, že „tzv. eurokonformní výklad je v daném případě ve své podstatě variantou teleologického výkladu. Smysl a účel (nejasné) vnitrostátní normy je hledán pomocí obsahově obdobné normy práva evropského, jejíž smysl a účel je, ať již z jakýchkoli důvodů, např. kvůli důkladnějšímu odůvodnění příslušného předpisu v rámci procesu jeho přijímání či s ohledem na existující relevantní judikaturu zejména Soudního dvora Evropských společenství (na rozdíl od chybějící judikatury národní), jasný (či přinejmenším jasnější). Pro uvedený výklad tedy platí stejné pravidlo jako pro „obecný“ výklad teleologický – zásadně nemůže obsah rozhodných právních norem daňového práva korigovat v rozporu s jejich prostým významem v neprospěch plátce DPH. Eurokonformní výklad proto může „posunout“ význam normy vnitrostátního daňového práva oproti jejímu významu zjištěnému jazykovým nebo jiným výkladem pouze v prospěch plátce daně; možnost působení eurokonformního výkladu opačným směrem, tedy v neprospěch daňového subjektu, je vyloučena požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti právní regulace, který je, jak již shora ve vztahu k „obecnému“ teleologickému výkladu vyloženo, v daňovém právu obzvláště intenzívní“.
Na tom lze ukázat, že pokud bude předmětem hodnocení soudu již právní úprava z doby po vstupu ČR do EU, což je i u Nejvyššího správního soudu, přestože bývá často odsouzen do role „odborníka na historické právo“, nyní již pravidlem, může se takto pojímané uplatňování principu in dubio mitius dostat do konfliktu s povinností českých soudů uplatňovat právě eurokonformní výklad vnitrostátního práva, tedy vykládat vnitrostátní právo v souladu s textem a účelem unijního práva, jež na něj v konkrétním případě dopadá. Podle judikatury Soudního dvora totiž požadavek eurokonformního výkladu vnitrostátního práva sice nemůže jít tak daleko, aby zejména směrnice sama o sobě a nezávisle na vnitrostátním předpisu ukládala povinnosti jednotlivcům nebo stanovila či zpřísňovala trestní odpovědnost těch, kteří jednají v rozporu s jejími ustanoveními, avšak uznává se, že členský stát může v zásadě namítat vůči jednotlivcům eurokonformní výklad vnitrostátního práva (viz např. rozsudky Soudního dvora 80/86 Kolpinghuis Nijmegen, C‑106/89 Marleasing, C‑168/95 Arcaro, C‑321/05 Kofoed). Soudní dvůr tak na rozdíl od českých soudů jednoznačně vymezil pouze jedinou oblast, kde výklad vnitrostátního práva nemůže jít s odvoláním na směrnici k tíži jednotlivce, a tou je trestní právo. Tuto judikaturu Soudního dvora Nejvyšší správní soud uplatnil i na oblast správního trestání (viz rozsudek NSS č. 2123/2010 Sb. NSS). Nicméně ani z posledně zmiňovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Kofoed, byť se týká daňové věci, podle mého názoru neplyne, že by pro oblast daňového práva platil stejný zákaz eurokonformního výkladu v neprospěch jednotlivce, jako je tomu v případě trestního práva. Lze vnímat, že i zde klade Soudní dvůr zvýšený důraz na právní jistotu jednotlivce, to ovšem podle mého názoru pouze v tom ohledu, že je zde nepřípustný takový výklad, který by se za účelem dosažení slučitelnosti se směrnicí zcela odpoutal od vnitrostátní normy. Nicméně jinak pro daňové právo, stejně jako pro jiné oblasti veřejného práva platí ona povinnost vyplývající z judikatury Soudního dvora vykládat vnitrostátní právo, jak je to jen možné, ve světle znění i účelu příslušné směrnice, byť by to bylo i v neprospěch jednotlivce. Tato povinnost tedy nemůže jít tak daleko, že by vnitrostátní soud přijal za účelem dosažení souladu se směrnicí výklad contra legem, čímž by vlastně přiznal směrnici přímý účinek, což by ovšem bylo v neprospěch jednotlivce nepřípustné, na druhou stranu, bude-li mít soud k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden bude se směrnicí souladný a druhý nikoliv, neměl by váhat dát přednost výkladu souladnému, byť by měl jít k tíži jednotlivce. A to už vůbec nemluvím o případech, kdy je nesouladný výklad ten méně pravděpodobný.
Myslím tedy, že existuje dosti dobrých důvodů, proč sahat po pravidlu in dubio mitius jen tam, kde zůstanou po použití všech interpretačních metod skutečně dva rovnocenné výklady a kde navíc uplatnění tohoto pravidla nepovede k výkladu rozpornému s unijním právem.
Lze dodat, že mé pochybnosti o výkladu v pochybnostech vycházejí z obecnějšího kontextu. Ve správním soudnictví stojí vždy na jedné straně jednotlivec, k ochraně jehož veřejných subjektivních práv jsou správní soudy povolány, a na straně druhé žalovaný správní orgán. Lze tak jednoduše podlehnout klamné představě, že čím víc práv budou správní soudy žalobcům přiznávat, tím lépe. Jenže, jednak i ve správním soudnictví stojí proti sobě často práva či oprávněné zájmy jednotlivců (viz např. práva žalobce-nespokojeného souseda, který se žalobou domáhá zrušení stavebního povolení, na straně jedné a práva zúčastněné osoby-stavebníka na straně druhé), jednak i správní soudy musí podle mého názoru hledat spravedlivou rovnováhu (onu proporcionalitu) mezi individuálními právy a veřejným zájmem či veřejnému statkem, k jehož ochraně má v souladu s ústavním pořádkem konkrétní veřejnoprávní úprava a z ní vycházející rozhodovací činnost příslušného správního orgánu sloužit. Jednotlivci tak mají mít práva, která jim podle zákona a ústavního pořádku náleží, a ty mají také nezávislé soudy chránit, a ne abychom nepřiměřeným soudcovským aktivismem vymýšleli práva nová, navíc taková, která mohou činnost veřejné správy v některých případech vážně ohrozit či dokonce paralyzovat.
Tím vůbec nezpochybňuji, co zatím správní soudy, ale zejména Ústavní soud pro ochranu práv ve vztahu mj. k veřejné správě, učinily a dosud činí, mám jen trochu obavu, aby se ono pomyslné kyvadlo příliš nevychýlilo na opačnou stranu. K takovému výsledku by podle mého názoru dospěl i Nejvyšší správní soud, pokud by vykládal některé právní normy natolik extenzívně, že půjde v mnoha případech spíše o výklad contra legem, ale u jiných by se zase naopak křečovitě držel gramatického výkladu, byť by byl v rozporu se smyslem a účelem dané normy, a to v obou případech jen proto, aby dosáhl výkladu příznivějšího pro jednotlivce. K takovému výsledku by Nejvyšší správní soud dospěl také tím, pokud by na jedné straně nálezy Ústavního soudu považoval za zcela nedotknutelné a zbavoval se tak možnosti, kterou sám Ústavní soud připouští, totiž ve výjimečných a odůvodněných případech se od nálezu Ústavního soudu odchýlit, na straně druhé by ovšem přikládal nulový význam usnesením Ústavního soudu, a to i v případech, kdy obsahují věcnou a často velmi rozumnou argumentaci, byť je to argumentace v neprospěch jednotlivce. Těmito přístupy by se judikatura Nejvyššího správního soudu mohla dostat do určité spirály, z níž by se těžko hledala cesta zpět.
Vím, že si těmito řádky velkou popularitu nevysloužím, a to ani u čtenářů Jiného práva. Mám ovšem tu výhodu, že jako soudce nemusím být nutně populární, a tak si snad mohu dovolit vyjádřit i následující pocit. Mám za to, že by se měl toho tisíckrát proklínaného státu (či spíše „eráru“, tj. veřejného sektoru vůbec), tápajícího složitou realitou postkomunistické a navíc postindustriální společnosti, vážně nemocného rakovinou všudypřítomné korupce a kmotrovství, neustále ostřelovaného z pozic prvoplánového neoliberalismu, který vládne našemu intelektuálnímu prostředí (včetně toho právnického) už 20 let, někdo občas také zastat. Že to nemohou dělat soudy, které musí být na státu nezávislé? Ano, soudy musí být nezávislé na ostatních složkách veřejné moci, měly by však rozhodovat tak, aby fungování těchto ostatních složek, včetně veřejné správy, pokud se pohybuje v ústavních i zákonných mezích, respektovaly a zasahovaly na ochranu práv jednotlivců skutečně pouze tam, kde výkon veřejné moci tyto meze překročí.