Šlechtické tituly a svoboda pohybu uvnitř EU
Jedním ze zákonů, který mne od prvního ročníku studia na právech fascinoval, je zákon č. 61 z prosince 1918, jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly. V jednom paragrafu zákon jednak zrušuje „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují“, jednak říká, že [b]ývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví. Zákon je samozřejmě soustavně porušován, a vyvolává přinejmenším dvě teoretické otázky. Především, nakolik je v našem právním řádu možné, aby platná zákonná norma vyšla z užívání (desuetudo). Za druhé, jde o nádhernou ukázku lex imperfecta, normy bez sankce (sankci zákon původně měl, později z něj ale vypadla). Mohou takové normy existovat, je smysluplné, aby existovaly?
Ve svém prosincovém rozhodnutí se k souladu obdobného typu zákonů s právem EU vyjádřil též Soudní dvůr EU (SD EU). Soudní dvůr posuzoval rakouský protějšek českého zákona. Rozhodnutí Soudního dvora potvrdilo přípustnost zákazu šlechtických titulů z pohledu práva EU. Současně je hezkou ukázkou plurality ústavních systémů členských zemí a ústavního práva EU.
Rakouský zákon je jen o čtyři měsíce mladší než zákon československý. Od českého zákona se pak liší především tím, že má formálně sílu ústavního zákona. Scénář kauzy před SD EU byl poměrně prostý. Paní Ilonka, rakouská státní příslušnice, byla osvojena německým občanem Lotharem Fürst von Sayn-Wittgenstein. Následně pak v Německu přijala jméno Ilonka Fürstin von Sayn-Wittgenstein. Jakkoliv paní Ilonka pobývá hlavně v Německu, v souvislosti se svými obchodními aktivitami podniká též v Rakousku. Tam její nové jméno sice původně zapsala i rakouská matrika, následně však byl tento zápis opraven, a vypuštěn byl šlechtický přídomek „Fürstin von“. Následně vznikl spor, který skončil až u Správního dvora ve Vídni. Ten předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, nakolik může neuznání šlechtického titulu narušit právo na svobodu pohybu, chráněnou právem EU.
Připomeňme jen, že podle ustálené judikatury SD EU vskutku mohou obstrukce se zápisem jména občana jednoho státu v jiném státě EU vyvolat konflikt se svobodou pohybu (čl. 21 SFEU). Příjmení osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života. Jméno osoby se nicméně týká jejího soukromého a rodinného života jako prostředek osobní identifikace a spojení s rodinou (Soudní dvůr zde odkázal na čl. 7 Listiny základních práv EU a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud přitom přistoupil k šlechtickému titulu jako k součástí jména žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že skutečnost, že orgány členského státu odmítly uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka tohoto státu, které bylo určeno ve druhém členském státě, představuje omezení svobod přiznaných článkem 21 SFEU každému občanu Unie.
Rakousko ve sporu nicméně přesto uspělo. SD EU totiž dovodil, že v daném případě byla překážka svobodě pohybu osob odůvodněna, neboť se zakládala na objektivních hlediscích a byla přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. SD EU vzal v úvahu, že „v kontextu rakouských ústavních dějin může být zákon o zrušení šlechtictví jakožto prvek národní identity vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybovat přiznaným právem Unie“ (bod 83). Rakousko se podle SD EU v podstatě dovolávalo veřejného pořádku, který se může „lišit členský stát od členského státu a v čase“ (bod 87). Proto „se nejeví jako nepřiměřené, aby členský stát usiloval o dosažení cíle ochrany zásady rovného zacházení tak, že svým státním příslušníkům zakáže veškeré nabývání, držení nebo používání šlechtických titulů nebo šlechtických prvků, které by mohly vést k přesvědčení, že nositel takového jména je držitelem takové výsady“ (bod 93). Soudní dvůr totiž vzal v potaz především to, že rakouský zákon směřuje dle tvrzení rakouské vlády k zajištění zásady rovného zacházení jakožto obecné právní zásady.
Čtenáře rozhodnutí jistě zaujme význam, který dal Soudní dvůr zásadě, podle níž Unie ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikové státní zřízení (čl. 4 odst. 2 SEU). Současně je ukázkou posilujících trendů, kdy SD EU do svého odůvodnění plně zapojuje judikaturu ESLP.
Řízení se aktivně účastnila též česká vláda, která prosazovala podporu legitimity rakouské legislativy. Zajímavé je, že na řízení neparticipovaly žádné monarchie.
Připomeňme jen, že podle ustálené judikatury SD EU vskutku mohou obstrukce se zápisem jména občana jednoho státu v jiném státě EU vyvolat konflikt se svobodou pohybu (čl. 21 SFEU). Příjmení osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života. Jméno osoby se nicméně týká jejího soukromého a rodinného života jako prostředek osobní identifikace a spojení s rodinou (Soudní dvůr zde odkázal na čl. 7 Listiny základních práv EU a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud přitom přistoupil k šlechtickému titulu jako k součástí jména žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že skutečnost, že orgány členského státu odmítly uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka tohoto státu, které bylo určeno ve druhém členském státě, představuje omezení svobod přiznaných článkem 21 SFEU každému občanu Unie.
Rakousko ve sporu nicméně přesto uspělo. SD EU totiž dovodil, že v daném případě byla překážka svobodě pohybu osob odůvodněna, neboť se zakládala na objektivních hlediscích a byla přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. SD EU vzal v úvahu, že „v kontextu rakouských ústavních dějin může být zákon o zrušení šlechtictví jakožto prvek národní identity vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybovat přiznaným právem Unie“ (bod 83). Rakousko se podle SD EU v podstatě dovolávalo veřejného pořádku, který se může „lišit členský stát od členského státu a v čase“ (bod 87). Proto „se nejeví jako nepřiměřené, aby členský stát usiloval o dosažení cíle ochrany zásady rovného zacházení tak, že svým státním příslušníkům zakáže veškeré nabývání, držení nebo používání šlechtických titulů nebo šlechtických prvků, které by mohly vést k přesvědčení, že nositel takového jména je držitelem takové výsady“ (bod 93). Soudní dvůr totiž vzal v potaz především to, že rakouský zákon směřuje dle tvrzení rakouské vlády k zajištění zásady rovného zacházení jakožto obecné právní zásady.
Čtenáře rozhodnutí jistě zaujme význam, který dal Soudní dvůr zásadě, podle níž Unie ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikové státní zřízení (čl. 4 odst. 2 SEU). Současně je ukázkou posilujících trendů, kdy SD EU do svého odůvodnění plně zapojuje judikaturu ESLP.
Řízení se aktivně účastnila též česká vláda, která prosazovala podporu legitimity rakouské legislativy. Zajímavé je, že na řízení neparticipovaly žádné monarchie.
Abych se vrátil ještě k mému úvodu. Otázku, zda český zákon je vskutku lex imperfecta, by pomohla vyřešit odpověď na to, zda česká matrika zapíše jméno včetně šlechtického predikátu. To souvisí i s tím, zda český zákon vskutku jako platný a účinný zákon přinejmenším ve správní praxi ještě funguje, či zda již kompletně vyšel z užívání. Odpověď na tuto otázku ale neznám.
24 komentářů:
Myslím si, že zákon je viac rešpektovaný než sa na prvý pohľad zdá, a to prekavpujúco predovšetkým samotnými potomkami šľachtických rodov, ale do značnej miery aj médiami. Šlachtické tituly a predikáty sa často verejnosťou pripájajú len v ironickom alebo uštipačnom kontexte ("kníže"). Bolo by zaujímavé vedieť či si je verejnosť existencie tohto predpisu vedomá, ale vylúčené to nie je.
Nu, přijat pak byl ještě zákon č. 236/1920, který měl § 6 následujícího znění:
§ 6
Přestupku se dopouští a vězením, na Slovensku uzamčením, od 24 hodin do 14 dnů, nebo trestem peněžitým od 50 do 15.000 Kč buď potrestán:
1. kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví;
2. kdo si osobuje čestný odznak nebo vyznamenání, nejsa k tomu oprávněn;
3. kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.
Přestupky tyto se stíhají soudy, na území někdy uherském správními úřady jako soudy policejními.
§ 6 zákona č. 243/1920 Sb. byl ale záhy zrušen zákonem č. 268/1936 Sb., o řádech a titulech, s účinností ke dni 24.10.1936. K dnešnímu dni jsou ze zákona č. 243/1920 Sb. platná a účinná pouze ustanovení týkající se „čestných odznaků zavedených na paměť šťastně skončených bojů za svobodu československého národa nebo jako uznání za zásluhy a vznik a vývoj zřízení samostatného státu československého“. Zároveň ale zákon č. 268/1936 Sb. opět obsahoval obdobné ustanovení § 7, zakotvující opět postih za přestupek:
§ 7
(1) Přestupku se dopouští, pokud nejde o čin soudně trestný:
1. kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů, jakož i kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický,
2. kdo úmyslně a veřejně užívá zákonem zrušených řádů, odznaků a titulů,
3. kdo si osobuje šlechtictví, československý nebo cizozemský řád, čestný odznak nebo jiný zevní projev uznání, pamětní odznak, veřejný nebo akademický titul nebo jinou hodnost či služební postavení, nejsa k tomu oprávněn.
(2) Přestupky tohoto zákona, jakož i nařízení, příkazů a zákazů podle něho vydaných trestají okresní (státní policejní) úřady pokutou do 20 000 Kč nebo vězením do dvou měsíců. Pro případ nedobytnosti pokuty jest uložiti podle míry zavinění náhradní trest vězení do dvou měsíců.
(3) Pokud byly přestupky spáchány československými státními občany, jsou trestné i tehdy, byly-li spáchány v cizině.
Zmíněný zákon včetně § 7 prošel drobnými změnami, definitivně pak byl zrušen zákonem č. 247/1949 (zákon č. 247/1949 Sb. pak byl později zrušen zákonem č. 62/1962 Sb., ten zas byl zrušen zákonem č. 404/1990 Sb., a posledně citovaný zákon byl zase téměř celý zrušen zákonem č. 157/1994 Sb.).
Jinými slovy od roku 1949 nelze sankcionovat užívání šlechtických titulů jejich nositeli ani jejich zmiňování např. novináři.
Osobně myslím, že v případě zákona č. 61/1918 Sb. i zákona č. 236/1920 Sb. šlo spíše o akt politický podmíněný dobovými okolnostmi, a přijde mi to asi stejně smysluplné jako „rušit“ církevní čestný titul msgre., zdvořilostní oslovování madame apod. Existence šlechtických rodů je historická skutečnost a pochybuji, že ji lze zákonem efektivně „rušit“.
To však samozřejmě nebrání některým zarputilým odpůrcům šlechty (a církve - většinou ruku v ruce), zejména z řad odchovanců komunistického dějepisu, aby na posledně zmíněné zákony nepoukazovali s tím, že "se to nesmí" a hrozí za to vězení (byť takovou sankci nynější zákon o přestupcích nezná), viz třeba zavádějící a historicky nepřesný článek zde (uvedený na pravou míru jiným článkem, obsahující zajímavé historické souvislosti včetně postoje šlechty ke "zrušení" jejich titulů zde).
A pro úplnost - nyní lze stíhat jako přestupek jen neoprávněné užívání VŠ titulu nebo vědecké či umělecké hodnosti (§ 21 odst. 1 písm. d) ZPř).
V tomto blogpostu jsem v prosinci 2008 argumentoval, že zákon je nesmyslný, protože šlechtictví je právní skutečnost. Myslím si to dodnes.
K zákonu č. 61/1918 Sb. z. a n., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly, bych chtěl dodat toto:
Vládní nařízení č. 220/1939 Sb. z. a n. zrušilo jeho § 1 odst. 1. To je sice předpis z doby nesvobody, takže Benešovým dekretem vyhlášeným pod č. 30/1945 Sb. byl nepřímo prohlášen za neplatný, ale často se zapomíná na zákon č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody. V tomto zákoně není vládní nařízení č. 220/1939 Sb. z. a n. uvedeno, takže je použivatelné. Ergo zrušení šlechtických řádů a titulů pozbylo platnosti.
A i kdyby tento chaos III. republiky nechtěl někdo vzít na vědomí, tak na základě Listiny, která zakazuje diskriminaci na základě rodu, by zákon č. 61/1918 Sb. z. a n. stejně byl protiústavní.
Co se týká Kotrbova článku, na nějž odkazuje Jan Potměšil, právně jsem jej již tehdy rozebral sám a mnohem fundovanější text než Kotrba napsal Tomáš Pecina.
V tomto případě je zásadní věta "Soud přitom přistoupil k šlechtickému titulu jako k součástí jména žalobkyně." Podle německé vnitrostátní právní úpravy totiž platí, že šlechtický titul je skutečně součástí jména a nikoliv titulem jako takovým, tzn. označením jako například doktor. Dotyčná dáma se tedy skutečně jmenuje Ilonka Fürstin von Sayn-Wittgenstein a pokud ji Rakousko nutí, aby slovo Fürstin z příjmení vypustila, nutí ji de facto, aby používala dvě různá jména...
PS: Ostatně soudím, že trvat na tak striktním omezení používání šlechtických titulů téměř sto let po pádu monarchie je trochu zbytečnost.
PPS: Informace o německé právní úpravě jsem čerpal z knížky Jana Županiče Nová šlechta rakouského císařství (2006), která je mimochodem velmi zajímavá i z hlediska právní úpravy šlechtictví v Rakousku po roce 1806 a zejména 1848, doporučuji ctěnému publiku.
Problém je, že šlechtictví je systém, který je takříkajíc neprávní. Prošel velmi dynamickým vývojem (je to můj koníček), takže třeba rytíř za doby Jana Lucemburského je něco jiného, než o 300 let později. V okamžiku, kdy bude užívání šlechtických titulů povoleno, povede to nutně k dvěma možnostem:
1) povoleno, ale opět nesnakcionováno. Takže já si budu psát přídomek z Bílé, stejné jako Fridrich z Bílé, kterého popravili v roce 1621 za politickou nepřizpůsobivost na staromáku (ani si nemusím být jist, že je mým předkem). A někdo jiný bude používat přídomek král český a markrabě moravský, ačkoliv nebude mít ani kapku modré krve. A další se bude chtít psát Freiherr Josef von Úvaly u Prahy. A co?
2) povoleno a tedy kontrolováno a sankcionováno. Takže se bude kontrolovat, kdo má na titul nárok, bude se stíhat ten, kdo si ho bude osobovat neprávem, bude se žalovat na určení, že někomu titul náleží. Bude to ponižující, zbytečné a náročné. Bude to podle mě v rozporu se zásadou rovnosti.
3) z hlediska šlechtictví to není logické a potřebné. Šlechtic nepotřebuje uznání státu o svém šlechtictví, to je dáno jeho rodem. Stát ani nemůže uznat šlechtictví, to je historicky dáno (od Boha nebo původem, vyberte si). A jestli to udělá, je to pro šlechtice nepodstatné. Kdyby existovala státní komise a prohlásila o někom, že je šlechtic, tak to z něj šlechtice nedělá - do šlechtického stavu se povyšuje jinak. A když nějaká komise o někom prohlásí, že šlechtic není, tak to na jeho původu nic nemění. Zkrátka šlechtictví a stát nejdou tak úplně ruku v ruce. Ostatně to dokládá, že se o tento zápis pere nešlechtična, která se do šlechtického rodu dostala zvenčí a chce využít svůj titul pro podnikání. Ale to se pro šlechtice nehodí, takové chování je ponižující. Všimněte si, že tradiční šlechta, která má za sebou opravdu rod a ne jen dvě slova v občance, ta se vůbec takového uznání či zákona nedomáhá.
Takže si myslím, že tak, jak to je dnes, je to OK. Nikdo se nemůže povyšovat, nikdo není za svůj původ trestán. Přátele mohou říkat pane kníže, ostatní pane S., co to na věci mění, komu to vadí, čí právo to porušuje.
Koukám, že Lucemburk nám teď nějak více krevně modrá. V této věci měl dneska Tribunál ústní jednání:
T-397/09 Prinz von Hannover Herzog zu Braunschweig und Lüneburg proti OHMI
Jeho kráľovská výsosť, Ernst August Prinz von Hannover Herzog zu Braunschweig und Lüneburg je hlavou hanoverskej dynastie (v minulosti brunšvicko-luneburskej dynastie). Jeho rod patrí k rodine Welf, ktorá patrí medzi najstaršie rody v Nemecku a najstaršie kniežacie rody v Európe, majúci korene až v 8. storočí. Hanoverská dynastia panovala taktiež dlhodobo na anglickom tróne, pričom k jej príslušníčkam patrila aj kráľovná anglická Viktória. Súčasný erb hanoverskej dynastie pozostáva zo štítu, emblému a rôznych motívov leva, írskej harfy a koňa.
S ohľadom na dlhodobú prítomnosť hanoverskej dynastie na anglickom tróne došlo k ovplyvneniu anglického erbu erbom hanoverskej dynastie, zároveň došlo aj k obohateniu erbu hanoverskej dynastie o prvky anglického erbu.
Vzhľadom na reputáciu dynastie a možné hospodárske využitie erbu hanoverskej dynastie, ako aj ochranu pred jeho možným zneužitím erbu zo strany tretích osôb požiadala Jeho výsosť o zapísanie erbu ako ochrannej známky pred nemeckým patentovým a známkovým úradom, a to pre územie viacerých európskych štátov. Následne podala Jeho výsosť prihlášku na zapísanie erbu ako ochrannej známky Spoločenstva aj pred Úradom pre harmonizáciu vnútorného trhu.
Zo strany Úradu pre harmonizáciu vnútorného trhu došlo jej zamietnutiu, nakoľko mal Úrad za to, že je vylúčené zapísanie Ochrannej známky Spoločenstva v prípade, ak takáto známka obsahuje znaky, ktoré predstavujú štátne symboly alebo predstavujú heraldickú imitáciu štátneho symbolu.
Jeho kráľovská výsosť s takýmto rozhodnutím nesúhlasila a podala odvolanie, ktorým žiada zapísanie uvedenej ochrannej známky ako ochrannej známky Spoločenstva.
OHIM je určitě ovládán nějakými republikány ;-)))
Akademický titul nadobúdate vlastným úsilím, ale šľachtický titul máte vo vienku, pretože pra-pra-prabába prabáby byla po svý pra-pra-pratetě neteří tetinýho zetě, jenž pak byl dítě dítěte královny ze Sáby. Myšlienkou zákona proste je, že ľudia sa rodia rovní a že nie je dôvod, aby niekto tvrdil, že je od ostatných výnimočný, lebo sa narodil v purpure. Nie som odchovaný komunistickým dejepisom, ale považujem nepoužívanie šľachtických titulov za normálne.
Akademický titul nadobúdate vlastným úsilím
Toto bych zrovna moc po českých aférách, ale i zametených aférách typu Honzík pasáček oveček právníkem nebo Standík od mašinek také právníkem... moc netvrdil :-))
Ale na druhou stranu, pokud se to pojme německým nebo i britským přístupem, tj. jde o součást jména, tak bych v tom neviděl problém. Nežijeme ve vakuu a historii máme takovou jakou máme. Prostě tyto věci vidět střízlivě.
Příjmení také si nezasluhujeme, ale dědímě, že...
Stejně jako si v ČR mohu zvolit dvě křestní jména a dokonce užívat i dvě příjmení (rodné + přiženěné/přivdané), tak proč by si někdo nemohl napsat třeba Friederik von Banhoff :-)
A jenom k těm odkazům. To, že je to zcela mrtvé a překonané, myslím hovoří naprosto jasně, když i prezidentská kancelář, řízená velmi přísným protokolem na tento zákon kašle...
Patrik Šebesta
ad TP
"šlechtictví je právní skutečnost"
Já bych otázku spíše otočil - brání něco ostatním obyvatelům republiky začít si uvádět nějaký titul či vymyslet si nový? Žádná právní sankce mne nenapadá. Snad jen podvod či poškozování cizích práv.
U starých rodů to snad můžete brát jako skutečnost, ale vždy to tak jasné není. Např. Češka si vzala německého a barona a po půl roce se rozvedla. V "oficiálním" rodokmenu rodiny ji nemají, nicméně jí zůstalo jméno s titulem.
Další problém představuje cizokrajná šlechta - např. příslušníci samurajských rodů - tam snad ani není žádný titul, ale mohou si uvádět, že jsou z toho či onoho samurajského rodu, či jaké mají předky. To je již opravdu skutečnost.
Tituly v zahraničí mohou být velmi rozdílné a jejich překlad je v podstatě nemožný. Posoudit kde jde ještě o titul šlechtický a kde již o označení funkce či titul náboženský může být problém.
Nastává tedy otázka: Je nepřípustné napsat "kníže Karel Schwartzenberg", ale je přípustné napsat "Karel Schwartzenberg z knížecího rodu"?
...jinak mám pocit, že novináři píší šlechtické tituly dost často. Asi jsou monarhie mediálně atraktivní. Dokonce z Japonska dělají často "japonské císařství".
Jinak je také zajimavé, že se považují za závadné příjmení s "Fürstin von " ale nikomu nevadí, že řada lidí v ČR má příjmení "Hrabě, kníže, král, Zeman...".
Ad Martin Bílý:
Klidně si pište "z Bílé" - pokud odtud pocházíte. Před vznikem příjmení bylo běžné, že lidé měli jen křestní jméno a vzhledem k dost omezenému počtu jmen se používal rozlišující dovětek odkud jsou - i u nešlechticů.
Ad MB:vidím ještě jeden problém se zapsáním znaku - znak přísluší celému rodu, lae chce si hoo zapsat jen jeden člen. Navíc by ho pak mohl třeba převést na třetí osobu a rod by o znak přišel.
...klonil bych se k názoru, že norma vyšla z užívání, jako již nepotřebná. Tím pádem není žádná právní úprava titulů a bylo by. Státu nepřísluší soudit kdo má nárok na jaký titul a kdo ne. Problematika zapisování titulu jako částijména pak souvisí spíše s absurdněně přísnými předpisy regulujícími jméno a příjmení z padesátých let, kdy každý s exotickým jménem byl třdní nepřítel, ať již buržoa, aristokrat či Němec. Dnes jsou vzhledem k otevřenosti ČR a vyšší migraci obyvatel zcela nevyhovující.
...jinak nevím, proč matriky nemají problém zapsat jméno "Hrabě" kdejakému bezdomovci, ale jak jde o člověka s modrou krví, tak se začnou ošívat - to už zavání diskriminací naruby.
Ještě bych podotkl, že zákon o matrikách je velmi přísný, ale i velmi kusý. Řadu otázek vůbec neřeší a matriční úředníci se rozhodují v každé obci jinak. Což má do představy právního státu, rovného zacházení a spravedlnosti velmi daleko.
Doufám, že dojde k uvolnění úpravy jmen a příjmení. Zatím k tomu není vůle- Přitom by stát nadělil občanům práva a nic by ho to nestálo.
Jan Horáček
jenom na okraj k "modrani" evropskych instituci:
dlouholetym clenem EP za nemecke Zelene byl Friedrich-Wilhelm GRAEFE zu BARINGDORF
soucasnym popredsedou frakce Liberalu (!!) za nemeckou FDP je Alexander Graf LAMBSDORFF
za britske konzervativce tam sedi byvaly odborar Sir Robert ATKINS
za UKIP je tam William (The Earl of) DARTMOUTH
:)
Jan Potměšil:
A co § 46 zákona o přestupcích, v návaznosti na § 1 odst. 2 zákona č. 61/1918 Sb.? :-)
V. Loutocký
Ad V.Loutocký:
Aplikace § 46/1 ZPř mě, pravda, nenapadla. v praxi se moc nwevyužívá, zejména pokud zvláštní zákon má zvláštní sankční ustanovení, která by postrádala smysl, pokud by se přes sběrné ustanovení § 46/1 ZPř stejně postihovalo vše. Zákon č. 61/1918 je sice nemá, ale pokud existovaly sankce ve zvláštním zákoně a nejpozději od roku 1949 byly vypuštěny, dovozoval bych z toho, že zákonodárce na postihu nadále netrvá.
Musel bych dohledat, jak top bylo s přestupky a jednotlivými skutkovými podstatami po roce 1949, ale pochybuji, že v některé bylo myšleno na šlechtice (společnost už byla beztřídní) a v roce 1990 myslím také podle mě nikdo na šlechtu nemyslel (že by chtěl nějakou cestou užívání šlechtických titulů sankcionovat).
A konečně otázkou by bylo naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku - obávám se, že by se naplnění materiálního znaku jen těžko odůvodňovalo. Navíc dnes je nám stěží pochopitelný i účel zákona - že se odstřiháváme od monarchie a dělení společnosti dle zděděných privilegií a máme stát republikánský, již není aktuální, a beztřídní společnost už je také passé. Nevidím dále žádný veřejný zájem, který by byl postihem užívání šlechtických titulů sledován.
J. Potměšil:
Nechtěl jsem naznačit, že to má být aplikováno, ale že ta možnost sankce tady je. Ne však reálná.
Samostatnou otázkou je desuetudo. Nevím, pokud by to v rámci českých právních dějin vůbec šlo (samé převraty, revoluce, změny režimů etc.), pokud ale ano, tak který jiný, než tento zákon? :-)
Ale i kdyby ne, tak zcela souhlasím, že by bylo prakticky nemožné zcela naplnit ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti). Čili ve výsledku by to tak jako tak bylo úplně jedno.
V. Loutocký
Ad p.Loutocký:
Tak někdo by to samozřejmě vytáhnout mohl, a pokud by správní orgán včetně odvolačky věc s nikým nekonzultoval, resp. sedl na lep, mohlo by se to dostat i před správní soud, eventuálně NSS, což by mohlo být zajímavé. Předpokládám však, že správní orgán prvního stupně, byv postaven do situace, která se mu "nezdá", by to odložil (66/3/a) PřesZ - oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku) s tím, že by se odkázalo právě na chybějící materiální znak, aniž by se zvažovalo, zda 46/1 PřesZ aplikovat lze či nikoliv, natož aby se ověřovalo, zda je zákon 61/1918 Sb. vůbec platný (G.Peters výše tvrdí, že nikoliv, což "z voleje" nedokážu posoudit).
J. Potměšil:
Zajímavé by to určitě bylo. A kdyby se to dostalo až k NSS, tak by se třeba i konečně vyjasnilo, zda je ten zákon stále účinný, nebo ne. Ale k tomu zřejmě nikdy nedojde, což má ovšem taky svá pozitiva - jednak minimálně jeden občan nebude popotahován v absurdním řízení a druhak bude stále materiál na teoretické disputace :-)
V. Loutocký
Osobně mne uvedený rozsudek Soudního dvora překvapil, ne tolik z obecného pohledu (i když i zde stojí za pozornost, jak snadno se Soudní dvůr vypořádal s tím, že některé členské státy šlechtické tituly zakazují - a považují tento základ za "pilíř" svého demokratického uspořádání - zatímco jiné členské státy, nepochybně stejně demokratické, nemají s používáním šlechtických titulů problém - viz body 86 a 87, resp. 91), ale určitě z pohledu konkrétního. Předmětná věc byla totiž poněkud pikantní v tom, že rakouské úřady (rakouský zastupitelský úřad v Německu) příjmení Fürstin von Sayn Wittgenstein nejprve bez řečí zapsaly a teprve po přibližně patnácti letech "jim to došlo" a rozhodly se přistoupit ke změně přijmení, tj. odebrání šlechtického titulu. Po takové době (patnáct let!) však intenzita obtíží, které s takové změny příjmení, vyplynou, musí být vysoká.
V právním systému by nemělo být nic jiného než výhradní používání občanských jmen a u těchto stanovit omezení výhradně na příjmení (+ rodné příjmení), Jméno (+druhé jméno). Sankcí je neuznatelnost odlišného identifikátoru příslušné osoby. Prosté a jednoduché a současně spravedlivé. Nikdo nesmí být zvýhodněn ani znevýhodněn na základě svého původu... Zvykové užívání titulů v obecném, nikoli právním významu, není problém.
V České plebejské společnosti použivání titulu nutně vede okolí k názoru, že je dotyčný degenerativní idiot (zde myslím vulgární výraz nelze nahradit bez ztráty významu). Nakonec poslední velkou (svým rozsahem) úvahu předvedl multidoktor Henryk Lahola, když mezi objekty vlastnického práva zařadil tituly z VŠ. Jeho příhoda s vyplněním archu petice, na které se po napsání všech titulů už nevešlo samotné jméno, už vstupila do dějin.
Petr Sedmidubský
Skutečnost, že někdo vlastní či používá šlechtický titul, sama o sobě nezakládá zvýhodnění na základě původu. K tomu by musel existovat nějaký právní předpis, který by držitelům titulu nějaké zvýhodnění přiznával.
Antonín Thurnwald
Autor dle mne nemá pravdu - sankce byly doplněny - novelizací z roku 1920 v paragrafu 6. A když TGM zrušil všechny tituly, které nebyly získány právní cestou ( studiem apod.) tak dobře věděl proč tak činí.
Jinak řečeno, bráníte těmto lidem, aby byli na své předky hrdí. Základní princip demokracie je v případě šlechty podle Vás asi nežádoucí. Dobrá, když ne šlechtické tituly, tak ani akademické. Uplatní se tím princip rovnosti.
Okomentovat