Tak nám to vzali zpátky, paní Müllerová...
Krátce před Vánoci se Tribunálu svěřil žalobce, že bere zpět žaloby v několika známkových věcech, na kterých jsem jako asistent pracoval.
Ke zpětvzetí došlo v poměrně pokročilém stadiu, což v našem podání znamená, že proběhlo kompletní písemné řízení (tři účastníci krát dvě písemná vyjádření v každé věci), po němž jsme v kabinetu nastudovali spisy a připravili zprávu k jednání (shrnutí argumentů stran, které se jim zasílá kvůli zpětné vazbě) a předběžnou zprávu (interní zpráva soudce zpravodaje pro senát, kde se věc analyzuje s ohledem na právní úpravu a judikaturu, uvádí se, co je ještě třeba zjistit nebo probrat se stranami a předkládá se první nástin řešení), obě zprávy nastudovali ostatní členové senátu a jejich asistenti a celá skupina věcí byla na základě zpráv prodiskutována na konferenci, kde bylo nařízeno jednání.
Po konferenci soudní kancelář zaslala stranám zprávu k jednání - a pic kozu do vazu: "žalobce již nadále neusiluje o zápis předmětných ochranných známek".
Nestalo se mi to poprvé. Přesto jsem (opět nikoliv poprvé) půl dne nevěděl, jak se tvářit, protože se ve mně mísily přinejmenším tři pocity.
Zmar. Věci nebyly jednoduché, základní otázka ještě nebyla na úrovni EU judikována, a tak jsme do přípravy investovali ne-li mnoho bezesných nocí, pak přinejmenším několik debat a spoustu hodin práce se spisem, přemýšlení a redigování. Navíc zbývající část - tedy jednání a příprava rozsudku - je v podstatě ta méně náročná. A teď všechno spadne pod stůl a nikdo se nedozví, co si o celé věci Tribunál myslel, takže nezbude než čekat, až tentýž problém zase samovolně vyplave. Ještě k tomu se u Tribunálu neplatí soudní poplatky, takže celou tu práci žalobce ani symbolicky nezaplatí.
Úleva. Pod stolem či jinde, jednání a práce na rozsudku představuje přinejmenším pár týdnů práce, které člověk může investovat jinam a ještě se těšit z čárky do statistiky. Navíc by se ten rozsudek určitě vzpouzel, redigování by mi šlo jako psovi pastva, takže není čeho litovat.
Nejistota. Proč to vlastně vzali zpátky? Změnili taktiku? Ve světle národních rozhodnutí k téže otázce usoudili, že nemohou uspět? Nebo se věc táhla tak dlouho, že z jejich pohledu ztratila smysl? Ale mohli jsme něco udělat rychleji?
Po obědě jsem přestal blbnout a začal dělat na něčem jiném. Ale přesto zůstalo pár otázek, které v rámci autoterapie přesunu na vysoce ctěné čtenářstvo.
Jak časté je v českých krajích zpětvzetí, obzvláště ve správních věcech, a kdy k němu dochází?
Před Tribunálem není ničím neobvyklým ve známkových věcech (dohoda stran, případně si to přihlašovatel rozmyslí), a to buď prakticky okamžitě po podání žaloby (podali jsem, teď začneme vyjednávat), nebo v okamžiku, kdy se nařídí jednání. V ostatních oblastech nápadu je zpětvzetí mnohem vzácnější, což (odhaduji) souvisí s tím, že jde o čistě správní spory s veřejnou mocí, kde je dohoda nepravděpodobná; i tak se ovšem někdy najde žalobce, který couvne (zpravidla poté, co z vyjádřeníprotistrany pochopí, že jeho žaloba je naprosto beznadějná).
Kolegové z justice: jaký pocit ze zpětvzetí máte? Ulehčení? Vztek na žalobce, že Vám berou práci? Pokud to druhé, jak to řešíte? Obědem?
Kolegové z advokacie: chtějí-li klienti brát věci zpátky, proč tak činí? A jaký je Váš postoj? Podporujete je, nebo jim to rozmlouváte?
Kolegům z akademických kruhů se omlouvám - s ohledem na praktické zaměření svých příspěvků jsem pro ně už podruhé nedokázal vymyslet žádnou otázku. Ale třeba se jednou polepším...
19 komentářů:
Řekl bych, že v advokacii moc zpětvzetí není. Z paměti si nepamatuji žádné jiné zpětvzetí než z důvodu, že se strany dohodly mimosoudně. Občas ještě nějaký manžel, nebo manželka si to rozmyslí při rozvodu, ale většinou za nějakou dobu přijdou znova. Když už se klient odhodlá, že se chce jít soudit, tak jednak vynaloží peníze a jednak ho zpětvzetí bude stát náklady protistrany, které bude při zpětvzetí platit stejně jako když prohraje. Takže raději nechají soud doběhnout do hořkého konce.
Z pohledu bývalého asistenta - míval jsem tytéž pocity:-)
Z pohledu advokáta - zpětvzetí je poměrně běžné. Někteří účastníci až z podání žaloby dovodí, že to myslíme vážně, a splní, co měli splnit dávno. To musíme pak vzít zpět. To platí i pro správu.
Jinak ale souhlas - zpětvzetí pro rezignaci není běžné, platily by se náklady protistrany. Takže i když už je třeba zjevné, že dotyčný nemá nic, nechá se to doběhnout, máme alespoň rozsudek a kdo ví - třeba jednou k něčemu bude...
Právě dnes jsem jako žalovaný odmítl zpětvzetí žaloby, jejíž podání (té žaloby) doporučil v jiném civilním řízení vyřizující soudce. Moc mne zajímá, jak se vypořádá s argumentací, kterou jsem soudu předložil na svou obranu písemně, a s námitkou jeho věcné podjatosti, kterou předložím později. Cena práce je také zajímavá. Prokazujte, kolik hodin Vám dalo nastudovat vše potřebné k neprůstřelné obhajobě, lítání k soudu (kůli chybám již v podatelně i opakovaně) když navíc nemáte tabulky žádné. Přesto se o to pokusím. Něco je u soudů moc a moc špatně.
F.Švarc
@Martin Bílý: Zaujalo mě zpětvzetí při "dobrovolném" splnění po podání žaloby. U Tribunálu by se to řešilo konstatováním, že odpadl předmět sporu a není tudíž namistě rozhodnout. Má v tomhle případě zpětvzetí vliv na rozhodnutí o nákladech?
Jasně, jestliže dojde ke zpětvzetí pro splnění žalovaným, platí náklady řízení právě žalovaný. Ptáte se na tohle?
U zjevně nesmyslné žaloby má člověk pocit úlevy.
U normální žaloby zpětvzetí nikomu nevadí a pocity jsou neutrální.
Ale jsou zpětvzetí, kde je pocit vysloveně nepříjemný.
Jedna dost slavná causa, kde po velmi rázném zrušení rozhodnutí vyšších instancí Ústavním soudem žalující strana zjistila, že nemůže vyhrát, a tak napsala dlouhé pojednání o tom, jak se Ústavní soud mýlí a ničemu nerozumí, takže... to bere zpátky.
Nebo případ zcela jasně vyhraný pro manželku zabitého, která si ve snaze zajistit lepší výsledek vzala dodatečně advokáta... načež ten to vzal zpátky.
A kolegové také už zaznamenali podvody na tohle téma; po mnoha letech urputného sporu se najednou na scéně zjeví nový právní zástupce žaloby, která to vezme zpět. Problém je, že má falešnou plnou moc.
Příspěvek Martina Bílého mi připomněl jednu potíž s náhradou nákladů řízení při zpětvzetí žaloby. V principu není sporu o tom, že při zpětvzetí žaloby z důvodu, že žalovaný poskytl po podání žaloby žalobci plnění, kterého se žalobce žalobou pomáhal, má žalobce vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Soudní praxe (např. i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 740/08) s oporou v Beckově šedém komentáři zastává stanovisko, že věc je třeba nahlížet výlučně z procesního hlediska a žalobu považovat za důvodně podanou, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. V praxi jsem se ovšem opakovaně setkal se situací, kdy se žalovaná pohledávka stala splatnou teprve po podání žaloby. Soudy se i v takovém případě tvrdošíjně držely zmíněného pravidla, že věc je třeba nahlížet výlučně procesně, a žalobci přiznávaly vůči žalovanému náhradu nákladů řízení i v tomto případě. Pokud by si tedy chtěl věřitel „vydělávat“ na náhradě nákladů řízení, nebylo by nic snazšího nežli podávat žaloby na zaplacení pohledávek dosud nesplatných. Ty by v průběhu řízení dospěly, žalovaný by zaplatil, žalobce vzal žalobu zpět a inkasoval náhradu nákladů řízení. Pokud se nemá rozhodování o nákladech řízení dostat zcela mimo elementární spravedlnost, bude přece jenom nějaké to hmotněprávní posouzení v tomto případě nutné.
Václav Vlk
To je problém, se kterým jsem se také setkal. Bohužel je to zřejmě nevyhnutelné, protože jinak by i přes zpětvzetí musel soud provádět dokazování o oprávněnosti pohledávky - ale jen pro náklady (a kdo by to dokazování platil a proč?). Takže v této věci by žalovanému stačilo nezaplatit, nechat meritorně rozhodnout a náklady by vyhrál. Je to trochu postavené na hlavu, protože je pro něj výhodné dostat se do prodlení, ale je to jednodušší, než po zpětvzetí dokazovat, kdy že se to vlastně strany dohodly, že to bude splatné a jak. Jenže opět problém je, že to mnohdy nezastoupená strana neví.
Mimochodem, existuje ještě horší věc, která jde udělat s náklady řízení, ale až se mi příčí napsat to veřejně...
Napadá mne, že by se mi možná líbilo, kdyby nějakou částku žalovaný měl jistou, i když žalobce vezme návrh zpět třeba hned den následující co jej podal. Nemám to moc promyšlené, ale zkušenost se žalobou, kterou doporučil protistraně soudce, a když jsem se k návrhu písemně vyjádřil, tak advokátka (patrně opět po konzultaci a poradě se soudcem) návrh vzala zpět.
K padělání podpisu mám něco zde
http://www.ejustice.cz/iva-brozova-lide-od-soudu-nemeli-odchazet-ponizeni#comment-612
- s nadpisem: Již dost trapná fraška
F.Švarc
V logice Tribunálu by myslím platilo, že žaloba podaná před splatností je předčasná, ergo nepřípustná, a to bez ohledu na to, že se pohledávka později stala splatnou. V případě zpětvzetí by tedy náklady měly jít za žalobcem (ovšem za předpokladu, že žalovaný vznese argument ohledně splatnosti). Dokazování by nebyl snad až takový problém - splatnost pohledávky by v místním superkoncentrovaném systému měla vyplývat z žaloby a příloh.
V limitních případech (legitimní nejistota ohledně existence splatné pohledávky vyvolaná částečně či zcela chováním druhé strany) si dokážu představit dělbu nákladů nebo i to, že půjdou k tíži žalovaného.
To jsme si nerozuměnli. Jestli je žalováno před splatností a dojde k meritornímu rozhodnutí, to je úplně jiný příběh, než když dojde k zastavení pro zpětvzetí. V prvním případě se vede dokazování k věci a na jeho základě je meritorně rozhodnuto. V druhém případě se nemůže meritorně rozhodnout a tedy není k čemu vést dokazování. Vést dokazování separátně k nákladům a vytvářet tak nové náklady je kontraproduktivní...
Nechápu jak soud může vůbec řešit žalobu ve věci faktury, nebo pohledávky, jejíž splatnost v okamžiku podání žaloby nenastala,
a potom, nechápu jak můžete tak vážně řešit otázku nákladů obžalovaného,když celá věc je evidentně nesmysl.
Vždy jsem si spíše myslel, že odsoudit matku za dvojnásobnou vraždu, když porodila jen jedno dítě, byl Haškův přehnaný smysl pro humor (Švejk). Teď ale vidím, že to asi tak nebylo, že se našel někdo, kdo ji z dvojnásobné vraždy jen tak obvinil. No a pak se toho chopil soud a "šikovný" právník žaloby a bylo to.
ad Fortuna : Dlužník nemusí se zpětvzetím souhlasit a pak by náklady platil věřitel. Za předpokladu, že by věřitel v ČR s nesplatnou pohledávkou (ke dni podání žaloby) spor prohrál, což není v ČR vždy jisté :-)
Michal Drábek
@Michal Bílý: Mířil jsem na to, že meritorní situace by se měla promítnout i do rozhodnutí o nákladech při zpětvzetí.
Z praktického hlediska nevím, jak náročné by bylo vést dokazování ohledně splatnosti jen pro náklady - v místní praxi musí zásadně všechna tvrzení být už v žalobě, takže soudu by v drtivé většině případů stačilo nahlédnout do spisu, ověřit splatnost a přičinit jeden dva odstavce do části o nákladech. Tedy žádné dodatečné dokazování, žádné dodatečné náklady.
V českém procesním právu to ovšem vzhledem k minimální míře koncentrace může být citelně složitější.
Já se pokusím odpovědět co nejopatrněji.
Prostě, to je jedno, jestli jsou všechna tvrzení v žalobě. Tvrzení není důkaz. Že žalobce tvrdí, že žaluje splatnou pohledávku, ještě neznamená, že to tak je.
Nahlédnutí do spisu za Vás svědky nevyslechne. Chápete, kam směřuji?
A druhá věc - v českém právu je samozřejmě také koncentrace řízení. Pominu-li výjimky, tak je účastník povinen označit důkazy už v žalobě. Ale označit důkazy neznamená je provést. To se dá jedině v řízení před soudem. A provádění důkazů vytváří náklady.
Ono je to celé ještě daleko složitější. Existují žaloby, které jsou na zamítnutí a neúspěšné již ze samotného podání, jak navrhuje Jan Převrátil, kde není třeba jakékoli dokazování vést. Například ty, které jsou založeny na neexistujícím právním titulu; nebo ty, kde sám žalobce tvrdí okolnosti, které vylučují úspěšnost (například prostoduše přizná, že pohledávka není splatná).
Existuje tedy celá řada variant, jak dopadnou náklady řízení u zpětvzetí; a na všechny divné a hraniční případy je ještě mocný § 150 o.s.ř., deus ex machina, o kterém se vedou vášnivé debaty.
Ale to jsme už o.t. od původního tématu postu.
ad Anonymní řekl (ad Fortuna):
Myslím, že jsem pochopil.
Není to tak, že pohledávka nebo faktura je splatná. Je to tak, že žalobce tvrdí, že je splatná, a žalovaný je toho názoru, že splatná není.
Pak bych chápal, že žalovaný může být popisován jako dlužník (přestože nic dle svého názoru nedluží) a i chápu, že po té, co byl někdy léta tahán po soudech a co vyjde najevo, že celá žaloba byla neoprávněná, se chce domáhat svých výdajů na žalobci, který by radši šel od věci pryč.
Není nad přesnost jak ve smlouvách, tak v popisu následného sporu.
Souhlasím s Vojtěchem J. Ceplem - škála možností je nepřeberná, tím spíše pak mezi jednotlivými systémy.
U Tribunálu se kvůli povaze nápadu (klasicky pohledávky vzniklé na základě finančního nařízení apod., kde je všechno víceméně "nalinkováno") a kvůli skutečnosti, že drtivě převažují písemné důkazy, případy týkající se existujících pohledávek kobvykle řadí do kategorie "průkazné na základě spisu".
Celá úvaha ohledně Tribunálu je navíc dost spekulativní, protože si nevybavuji případ, kdy by Komise zažalovala nesplatnou pohledávku nebo obecněji vzala zpátky žalobu kvůli pohledávce. Tady platí spíše opačný případ - žaluje se až poté, co vše ostatní (opakovaně) selhalo.
V českém civilu samozřejmě "typická" situace velmi pravděpodobně vypadá odlišně.
Přidám ještě jeden důvod pro zpětvzetí, který jsem byl na pokyn klienta nucen respektovat. Změnil se vlastník společnosti a ten se nechtěl soudit se státní institucí ve správním soudnictví, protože se účastní výběrových řízení. Štvalo mě to, protože jsme se po deseti letech několika koleček u KS ve správním soudnictví a NSS, které řešily neustále pouze procesní záležitosti, dostali k meritu věci a byl vypracován znalecký posudek, který říkal přesně to co jsem celou dobu ve sporu tvrdil. Ach jo. I taková jsou zpětvzetí.
Okomentovat