Tak nám to vzali zpátky, paní Müllerová...

Krátce před Vánoci se Tribunálu svěřil žalobce, že bere zpět žaloby v několika známkových věcech, na kterých jsem jako asistent pracoval.

Ke zpětvzetí došlo v poměrně pokročilém stadiu, což v našem podání znamená, že proběhlo kompletní písemné řízení (tři účastníci krát dvě písemná vyjádření v každé věci), po němž jsme v kabinetu nastudovali spisy a připravili zprávu k jednání (shrnutí argumentů stran, které se jim zasílá kvůli zpětné vazbě) a předběžnou zprávu (interní zpráva soudce zpravodaje pro senát, kde se věc analyzuje s ohledem na právní úpravu a judikaturu, uvádí se, co je ještě třeba zjistit nebo probrat se stranami a předkládá se první nástin řešení), obě zprávy nastudovali ostatní členové senátu a jejich asistenti a celá skupina věcí byla na základě zpráv prodiskutována na konferenci, kde bylo nařízeno jednání.

Po konferenci soudní kancelář zaslala stranám zprávu k jednání - a pic kozu do vazu: "žalobce již nadále neusiluje o zápis předmětných ochranných známek".

Nestalo se mi to poprvé. Přesto jsem (opět nikoliv poprvé) půl dne nevěděl, jak se tvářit, protože se ve mně mísily přinejmenším tři pocity.

Zmar. Věci nebyly jednoduché, základní otázka ještě nebyla na úrovni EU judikována, a tak jsme do přípravy investovali ne-li mnoho bezesných nocí, pak přinejmenším několik debat a spoustu hodin práce se spisem, přemýšlení a redigování. Navíc zbývající část - tedy jednání a příprava rozsudku - je v podstatě ta méně náročná. A teď všechno spadne pod stůl a nikdo se nedozví, co si o celé věci Tribunál myslel, takže nezbude než čekat, až tentýž problém zase samovolně vyplave. Ještě k tomu se u Tribunálu neplatí soudní poplatky, takže celou tu práci žalobce ani symbolicky nezaplatí.

Úleva. Pod stolem či jinde, jednání a práce na rozsudku představuje přinejmenším pár týdnů práce, které člověk může investovat jinam a ještě se těšit z čárky do statistiky. Navíc by se ten rozsudek určitě vzpouzel, redigování by mi šlo jako psovi pastva, takže není čeho litovat.

Nejistota. Proč to vlastně vzali zpátky? Změnili taktiku? Ve světle národních rozhodnutí k téže otázce usoudili, že nemohou uspět? Nebo se věc táhla tak dlouho, že z jejich pohledu ztratila smysl? Ale mohli jsme něco udělat rychleji?

Po obědě jsem přestal blbnout a začal dělat na něčem jiném. Ale přesto zůstalo pár otázek, které v rámci autoterapie přesunu na vysoce ctěné čtenářstvo.

Jak časté je v českých krajích zpětvzetí, obzvláště ve správních věcech, a kdy k němu dochází?

Před Tribunálem není ničím neobvyklým ve známkových věcech (dohoda stran, případně si to přihlašovatel rozmyslí), a to buď prakticky okamžitě po podání žaloby (podali jsem, teď začneme vyjednávat), nebo v okamžiku, kdy se nařídí jednání. V ostatních oblastech nápadu je zpětvzetí mnohem vzácnější, což (odhaduji) souvisí s tím, že jde o čistě správní spory s veřejnou mocí, kde je dohoda nepravděpodobná; i tak se ovšem někdy najde žalobce, který couvne (zpravidla poté, co z vyjádřeníprotistrany pochopí, že jeho žaloba je naprosto beznadějná).

Kolegové z justice: jaký pocit ze zpětvzetí máte? Ulehčení? Vztek na žalobce, že Vám berou práci? Pokud to druhé, jak to řešíte? Obědem?

Kolegové z advokacie: chtějí-li klienti brát věci zpátky, proč tak činí? A jaký je Váš postoj? Podporujete je, nebo jim to rozmlouváte?

Kolegům z akademických kruhů se omlouvám - s ohledem na praktické zaměření svých příspěvků jsem pro ně už podruhé nedokázal vymyslet žádnou otázku. Ale třeba se jednou polepším...