Michal Ryška: Komparace se smrtícím paušálem překonávány

O prázdninách 2009 jsem na Jiném právu publikoval sérii postů (1. díl, 2. díl, 3. díl a 4. díl) kritizujících obecnou nedostatečnost finančních satisfakcí přiznávaných českými soudy za (často velmi závažné) nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv. Zmínil jsem přitom i fakt, že část soudní praxe při nelehké úloze "vyčíslit nevyčíslitelné" provádí tzv. „smrtící komparace“ – tedy jako k vodítku (či dokonce limitu) při stanovení náhrad v jiných případech přihlíží k paušálům při usmrcení osoby blízké nešťastně uzákoněným v § 444 odst. 3 obč. zák. (ještě restriktivnější úpravu lze nalézt v § 378 odst. 1 zák. práce).

S velkou radostí jsem si proto v tomto směru přečetl závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 4. 11. 2010, které se týkaly vyčíslení přiměřeného zadostiučinění (v daném případě za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením).
Nejvyšší soud totiž v citovaném rozhodnutí mimo jiné shledal jako nedůvodnou námitku dovolatelky (tj. České republiky – Ministerstva spravedlnosti), že výše zadostiučinění musí být vždy nižší než paušál za smrt.

Nejvyšší soud v těchto souvislostech uvedl, že „[p]okládá za nedůvodnou námitku dovolatelky, že výše zadostiučinění stanovená podle postupu shora uvedeného musí být vždy nižší než částka, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za smrt osoby blízké.

Evropský soud pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78) uvedl, že tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí Soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životním úrovní daného státu. K tomu Soud dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny Soudem v obdobných případech.“

Podle dovolacího soudu je ale nutno tuto úvahu Soudu interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod. Zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP.

Soud ostatně v témže rozhodnutí (odst. 80) uvádí, že „Soud je nicméně povinen ověřovat, zda způsob, podle něhož je vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno, vede k důsledkům, které odpovídají principům Úmluvy tak, jak jsou interpretovány v judikatuře Soudu.“ Tento závěr je zdůrazněn jinými slovy ještě v odst. 81 téhož rozhodnutí. Z toho vyplývá, že způsob určování výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu, avšak výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se závěry obsaženými v judikatuře ESLP. Proto není na místě limitovat výši přiměřeného zadostiučinění ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby blízké podle § 444 odst. 3 obč. zák. Následování tohoto limitu by totiž v mnoha případech vedlo k tomu, že poškozený by i v případě poskytnutí odškodnění v penězích takto omezeného, zůstal kvalifikován jako oběť porušení Úmluvy, a účelu kompenzačního řízení by tak nebylo dosaženo.“

Přestože závěry Nejvyššího soudu se týkají otázky satisfakcí za nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb. (ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) a jsou podmíněny i judikaturou ESLP v tomto typu věcí, není snad nereálné očekávat, že k úvahám o nevhodnosti „smrtících komparací“ by se soudní praxe mohla více přiklánět i v otázkách relutárních satisfakcí v režimu ochrany osobnosti, tj. dle § 13 odst. 2, 3 obč. zák. To zvláště za situace, kdy nemajetkové újmy v tomto režimu vzniklé jsou (při vší úctě k obětem soudních průtahů) se "zdlouhavými soudy" často zcela nesrovnatelné a kdy ve vztahu k nemajetkové újmě řešené v režimu náhrady škody na zdraví jsou "nůžky široce rozevřeny". Pro další vývoj judikatury v otázkách "vyčíslení nevyčíslitelného" je takové očekávání docela slučným příslibem.