31 ledna 2011

Poslední výstřel aneb Právník rocku

Ačkoliv by titulek mohl svědčit o opaku, nebudu se věnovat Vinnetouovi ani právnickým oceněním. Nadešel čas se - přinejmenším jako měsíční host - rozloučit, a s ohledem na blížící se karneval tak učiním způsobem poněkud impertinentním.

Jako pandán ke starším příspěvkům o beletrii vhodné pro právníky se proto dnes podíváme na to, jak si vedou právo a právnický stav v populární hudbě.

Stačila by vlastně jedna věta: stojíme si bídně. Z textů, které jsem schopen si z hlavy vybavit, jednoznačně vyplývá, že umělec coby romantický rozervanec - a zejména pak rocker - nesnáší establishment (viďte, sire Michaeli ), pod kteréžto označení pochopitelně šmahem zahrnuje iprávníky a právo. A tak není divu, že právní instituty, zástupci právnických profesí, natož pak represivní složky jsou systematicky na druhé straně tu pomyslné, tu skutečné barikády, tedy mezi těmi zlými.


Posuďte sami:
- anglicky zpívající interpret, který prchá před spravedlností, neboť je pronásledován kvůli dvojnásobné vraždě příslušníků ozbrojeného sboru, jeden z činů popírá, u druhého namítá okolnosti vylučující trestnost a ještě tvrdí, že jeden z "orgánů" vúči němu byl odjakživa zaujatý;

- česká zpěvačka popisuje soudní jednání blíže neurčené povahy, kde jsou ji k tíži kladeny tak nesmyslné okolnosti, jako výrazný odstín kosmetiky, záliba v ušlechtilých květinách nebo dlouhý spánek;

- v anglické skladbě zakládá prokurátor obžalobu na skutečnosti, že obžalovaný byl přistižen v okamžiku, kdy projevoval city takřka lidské povahy; soudce, který se mimochodem jmenuje Červ, nad takovým flagrantním porušením zásady nullum crimen sine lege ani nezvedne obočí (nebo čím červi vyjadřují údiv);

- to nejhorší nakonec (u tohoto českého textu nelze než citovat): "Postarší právník mě nakop a to rovnou do koulí/povídá: já ti cestu ukážu ale musíš s mým psem ven./Povídám: moment soudče, já jsem taky homo sapiens/abych si trochu ulehčil, tu ránu jsem mu navrátil."

Shrnuto podtrženo: právníci jsou světu dobří, když po nich svět něco potřebuje, ale v písni můžete klidně očerňovat jejich obor, je samé a ještě jim jednu natáhnout.

Bilance skladeb, které s právem a jeho dělníky zacházejí s náležitou úctou, je oproti tomu tristní. Z repertoáru, který nosím v hlavě, se tomuto popisu velmi vzdáleně blíží snad jenom rezignace amerického bluesmana/anglického punkera, který je poté, co byl odsouzen za loupežná přepadení spáchaná se střelnou zbraní, ochoten připustit, že se "porval s právem a právo zvítězilo".

K nápravě tohoto neradostného stavu v zásadě vedou dvě cesty.

Jednak se může právnický stav snažit přizpůsobit hudební svět k obrazu svému. V úvahu přichází citlivá adaptace některých žánrů (máte raději hart rock, nebo rock'n'rawls?), radikální proměna svatostánků starého umění (pryč s operou! la scalia chce bigbít!), nebo přímo nasazení vlastních koní - jako příklad se nabízí formace The Lawyers, která ale bohužel existovala pouze na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, velkou díru do světa zřejmě neudělala a nepodařilo se mi ověřit diplomy jednotlivých členů. V našich podmínkách by možná stálo za to vsadit na folk a ke zpívajícímu právníkovi přidat třeba populární autorskou dvojici Wenig Malovský; progresivnější posluchače by mohla uspokojit industriálová formace rytíř Randál.

Druhou cestou je systematická osvěta v rámci již etablovaných uměleckých směrů a interpretů. Proto Vás vyzývám: kdo najde českou či zahraniční skladbu, v níž bude právo nebo právníci vykresleno v nejpozitivnějším světle (tvorbu již zmíněného zpívajícího právníka předem vylučuji - to by byl příliš jednoduchý cíl)? A napadnou Vás další odstrašující příklady, které by bylo nejlépe kolektivně zažalovat za nactiutrhání?

A na závěr příspěvku i měsíce soutěžní otázka : první, kdo správně identifikuje pět skladeb a interpretů více či méně volně citovaných výše, má u mne při své příští návštěvě Lucemburku (rockersky stylové) pivo.