Podivná neznalost trestního zákona na NSS, aneb o pokračujícím správním deliktu a analogii v neprospěch
V srpnu 2008 jsem v rámci diskuse pod mým jedním příspěvkem poukazoval na možné tendence v judikatuře NSS založené na (dle mého názoru obecně správné) koncepci jednoty trestání za trestné činy a správní delikty případně používat i analogii v neprospěch obviněného. Konkrétně jsem se zabýval judikaturou používající závěry nauky k trvajícím trestným činům na trvající správní delikty. Poukazoval jsem na to, že se zdá "z odůvodnění ... rozhodnutí je podle mne zřejmé, že by zřejmě podobným způsobem byl NSS připraven postupovat i u pokračování ve správním deliktu, přičemž pokračování je v TZ definováno (narozdíl od trvajících deliktů) a považuje se za jeden skutek." Následně jsem se v diskusi Tomáše Peciny ptal: "Nevnímal byste např. takové "prodloužení" lhůty pro uložení pokuty u "pokračujícího" správního deliktu (tj. ve vztahu ke všem dílčím útokům) za analogii v neprospěch u těch dílčích útoků, kde by jinak - posuzováno samostatně - prekluzivní lhůta uplynula?"
Nedávno jsem se dozvěděl (nesledoval jsem tu problematiku příliš pravidelně) o rozhodnutí NSS č.j. 5 Afs 87/2008-139 z 9.10.2009, které mé obavy naplnilo a současně pozoruhodným způsobem ilustruje neznalost trestního zákona ze strany autora(ů) daného rozhodnutí. Blíže se k této problematice vyjadřuji níže.
Skutkové okolnosti daného případu nemá pro účely tohoto postu smysl detailněji rozebírat. Zaměřím se jen na to, co je podstatné ve světle shora vytyčené úvahy. V rozhodnutí šlo o to, od kdy běží lhůta pro uložení pokuty u pokračujícího správního deliktu. Obdobná otázka se již v minulosti řešila ve vztahu k trvajícím správním deliktům a NSS ji poměrně přesvědčivě (a opakovaně) vyřešil za použití odkazu na nauku trestního práva tak, že u trvajících správních deliktů se taková lhůta vztahuje k okamžiku ukončení protiprávního jednání (tj. ukončení protiprávního stavu, který byl pachatelem dopouštějícím se deliktu po delší dobu udržován). Na příslušnou judikaturu (část z ní) odkazuje NSS i v komentovaném rozhodnutí. Konkrétně se zejm. jedná o rozsudek č.j. 5 A 164/2002-44 z 22.2.2005, ale šlo by odkázat i na další (č.j. 8 As 17/2007-135, 2 As 21/2005-72, 9 As 64/2007-98, 2 As 61/2005-56, 9 As 40/2007-61 atd.).
V dané judikatuře se k nastíněnému problému a ke zvolenému řešení v kostce uvádí, že
(i) se nejedná o nepřípustnou analogii s trestním v neprospěch účastníka, jelikož "[v] daném případě se však o analogii vůbec nejedn[á], neboť kategorie trvajícího trestného činu není v trestním zákoně pozitivně právně zakotvena a neexistuje tak v tom smyslu žádná mezera v zákoně stavebním, kterou by bylo třeba vyplnit. Naopak pojem trvajícího deliktu je vytvořen právní naukou; je sice nejčastěji používán v trestním právu, ale obecně jej lze použít i v případě správního trestání. Zmíněná „trvalost“ je totiž znakem jednotlivých skutkových podstat obsažených jak v trestním zákoně, tak v zákonech jiných" (cit. z rozsudku NSS č.j. 2 As 21/2005-72) a
(ii) dovodit jiné řešení pro závěr o počátku běhu lhůty pro uložení pokuty u trvajících správních deliktů by mohlo vést k absurdním důsledkům (a je tedy třeba je odmítnou na základě teleologické redukce), jelikož pokud by se daná lhůta vztahovala k počátku trvajícího deliktu (či jiného obdobného dřívějšího okamžiku - např. prvního dozvědění se o existenci deliktu úřadem), mohla by taková lhůta uplynout a daný trvající delikt stále (a nadále tedy beztrestně) pokračovat.
Ve vztahu k pokračujícím správním deliktům je však otázkou, zda lze řešení použité u trvajícího deliktu použít shodně. NSS v komentovaném rozhodnutí prakticky "bez mrknutí oka" dospěl k závěru, že ano, a to je aspekt, který chci v tomto příspěvku stručně zkritizovat.
Jak v tomto směru NSS postupoval. No ... posuďte sami: "Na rozdíl od stěžovatele má za to, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 164/2002 - 44 ze dne 22. 2. 2005 jsou plně aplikovatelné na nyní projednávanou věc a to přestože vytýkané jednání stěžovatele by bylo možno spíše přirovnat k pokračujícímu trestnému činu a tedy posoudit spíše jako pokračující správní delikt. Trestní zákon v žádném ze svých ustanovení výslovně nevymezuje znaky pokračování v trestném činu. Ustálená soudní praxe ve shodě s právní naukou charakterizuje pokračování v trestném činu jako uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které stále nově naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a jehož jednotlivé útoky se vyznačují stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí."
Nevím, zda vás to (shora vytučněná pasáž) zarazila stejně jako mě. Jak něco takového může NSS vůbec říci?
Vždyť přece ve starém trestním zákoně byl výslovně § 89 odst. 3, který zněl: "Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku." (pro nynější trestní zákon srov. jeho § 116). S pokračováním v trestném činu se pak výslovně pracuje i v trestním řádu. Nelze tedy říci, jako to šlo u trvající deliktu, že se jen v oblasti správního trestání aplikuje rozvinutější nauka na poli trestního práva. V tomto případě se prostě analogicky aplikuje institut výslovně zakotvený v trestním zákoně a dost dobře nechápu, jak to mohl NSS pominout. Shora popsaný první důvod (ad (i) výše) tak ve vztahu k "pokračujícímu správnímu deliktu" neplatí - šlo by o analogii legis v neprospěch účastníka. Přitom se domnívám, že nelze považovat za samozřejmé, že by nauka dospěla k obdobnému závěru, jaký se nyní u pokračujících trestných činů používá, kdyby zde § 89 odst. 3 starého tr.zák. nebyl. Proč by jinak nebylo možno na vícero dílčích útoků naplňujících samo o sobě skutkovou podstatu nahlížet jako na stejnorodý vícečinný souběh?
Stejně tak neplatí u pokračování ani druhý výše uvedený důvod (ad (ii) shora). Pokud by totiž se lhůta pro uložení pokuty u "pokračujícího" deliktu počítala samostatně pro každý dílčí útok zvlášť, znamenalo by to jen to, že by ve vztahu k některým starším deliktům mohla taková lhůta uplynout, ale rozhodně by bylo možno delikventa sankcionovat za nové dílčí útoky, kterých by se dopustil. Na takové situaci tak nespatřuji nic absurdní, co by si vyžadovalo argumentaci teleologickou redukcí.
Spíše mi přijde, že se prostě o analogii v neprospěch účastníka jedná a že by názoru vyjádřenému v komentovaném rozhodnutí NSS neměla být přikládána normativní váha. Ostatně i s ohledem na zjevnou chybu ilustrovanou v citaci shora.
Možná ostatně, že tímto směrem naznačuje i rozhodnutí (paradoxně od téhož senátu) č.j. 5 Afs 89/2009-120 z 28.7.2010, z kterého lze negativní přístup k analogii v neprospěch zřejmě dovodit (viz "Nejvyšší správní soud na rozdíl od městského soudu tedy dospěl k závěru, že není na místě užití analogie legis, jejíž nepřípustnost stěžovatel namítá a jemuž v tomto směru dává Nejvyšší správní soud v dané věci za pravdu."; byť NSS nakonec považoval delikt zřejmě za trvající, ač má v tomto ohledu poněkud nejednoznačnou, resp. zmatenou terminologii).
25 komentářů:
Díky za zajímavý post. Co se týče oné chybné úvahy o neexistenci zákonného ukotvení pokračování v tr. činu v TzZák, jde samozřejmě o renonc. Nejlépe se tomu asi předejde důslednou citací zdrojů toho, co soud říká (troufám si říci, že by mohlo jít jen o citaci článku staršího než je rok 1994).
Jinak bych ale s Tvými závěry nesouhlasil - novela TrZák z roku 1993 (která legislativně zachytila pokračování tr. činu) v podstatě převzala doktrinální a judikatorní chápání pokračování tr. činu, které bylo v té době již konsensuální. Pokračování tr. činu je tedy obecnou kategorií, která musí být s ohledem na jednotu právního řádu aplikována ve všech oblastech protiprávních veřejnoprávních deliktů, ať již jsou označeny jako trestné činy, přestupky nebo jiné správní delikty. Ostatně usprávních deliktů jde bohužel do značné míry o soudcovské právo, protože, jak známo, neexistuje žádná kodifikace tohoto odvětví (byť se o ní před deseti lety uvažovalo). Proto bych byl s jednoznačnými závěry o analogii v neprospěch opatrný - v podstatě vše tu totiž musí být vyplňováno judikaturou. V řadě situací může jít institut pokračování ve prospěch delikventa - není pak ale možné selektivně vybírat případy, kdy mu tento institut neprospívá, a jen zde pak pokračování v deliktu neaplikovat.
Děkuji za komentář. Diskutovaná otázka je jistě zajímavá a složitá. Jsem si vědom toho, že definice pokračování se do tr.zák. dostala až novelou 290/1993 Sb. (upozornil mne na to Jenda Petrov). Nicméně si myslím, že i tak by měly moje závěry obstát, byť se pochopitelně mohu mýlit (a mé závěry mohou být ovlivněny tím, že se jako advokát zpravidla vyskytuji "na straně" stíhaných "údajných" delikventů).
Předně, jak je zřejmé, komentuji stav v době rozhodnutí NSS, kdy zákonná definice pokračování v tr. zákoně byla. Pokud bych tedy aplikoval stejnou argumentaci jako NSS v mnou citovaných případech trvajících deliktů, tak je zjevné, že první část dané argumentace nelze použít. Ta argumentace vycházelo z toho, že ani v tr. zákoně nic není, takže nejde o žádnou analogii, ale extenzi nauky. Ostatně se lze ptát, zda ta novela tr. zák. nebyla v tomto ohledu přijata mj. proto, že dovozovat důsledky pokračování (příp. i v něprospěch odviněného) bez náležitého zakonného podkladu (jen na základě nauky) bylo ústavně problematické?
Výše uvedené se může zdát poněkud "formalistické", ale jedná se pouze o ověření platnosti argumentace v případě, na který bylo NSS argumentováno. Navíc je otázkou, zda daný určitý možný "formalismus" prostě není na místě s ohledem na požadavek právní jistoty. I když ale přistoupím k druhé části té argumentace, tj. otázce teleologické redukce (ostatně NSS i u těch tr.deliktu používal obě části argumentace spojitě ve smyslu: není to analogie, a je to tak dobře, protože opačný výsledek by vedl k absurdním důsledkům). Ani však obdoba argumentace tou teleologickou redukcí však u pokr.deliktu dle mého názoru neplatí (viz text postu).
Souhrnně řečeno - je dle mého názoru prostě rozdíl mezi tím, když se dnes dopustím jednoho deliktu, následně pak třeba za měsíc stejného deliktu - nechápu, proč by to (bez zák. podkladu) mělo být v můj neprospěch vnímáno jako jeden delikt namísto vicečinného stejnorodého souběhu dvou deliktů.
Pokračování předchozího komentáře:
Máš pravdu, že v některých případech může být závěr o pokračujícím deliktu ve prospěch delikventa (myslím, že takových situací bude méně než naopak, ale budiž), ale narozdíl od Tebe si myslím, že případný odlišný přístup k takovým případům (tj. aplikovat trestněprávní koncept pokračování jen tam, kde je to ve prospěch delikventa) nemusí být problematický. Analogie ve prospěch delikventa totiž pochopitelně není v tr. právu zakázána (a s ohledem na minimalizace represe by asi byla i vhodná).
Přijde mi ostatně ve vztahu k těm trvajícím deliktům (popř. jiným deliktům, kde určité "trvání" či "opakování" plyne ze skutkové podstaty) oproti pokračování významný rozdíl právě v tom, že u trvajících deliktů ta "trvalost" plyne ze skutkové podstaty (charakteru deliktu), zatímco u pokračování se prostě za jeden tr. čin prohlašují dílčí útoky, které by jinak samy o sobě také byly trestným činem (spáchány ve vícečinném souběhu). Stranou teď ponechávám situaci, kdy se pokračování používá k tomu, aby bylo přestupkové jednání (např. opakované krádeže pod 5 tis. Kč) posouzeno jako tr. čin. Ale i tento případ (přičemž si nejsem vědom nějaké jeho analogie na půdě správního trestání) by dle mého názoru spíše dokládal problematičnou použití konceptu pokračování v tr. činu bez odpovídajícího zákonného podkladu.
Ostatně při aplikaci toho konceptu pokračování v oblasti spr. trestání vzniká další problém a sice, jak se k tomu postavit procesně. Dovodíme analogicky i aplikaci § 11 odst. 2 tr.ř. a § 12 odst. 11 tr.ř. atd.?
No a na závěr - chápu určitou logiku nazírání na "pokračování" jako na obecnou kategorii, ale z popsaných důvodů nepovažuji za vhodné, natož pak "nutné", jak se zdáš dovozovat Ty, aby byla aplikována jednotně ve všech oblastech protiprávníh veřejnoprávních deliktů. To platí za situace, kdy pro aplikaci daného konceptu v tr. právu je zákonný podklad a jemu odpovídající úprava v procesním právu, zatímco v oblasti správního trestání tomu tak není. Až bude přijat nějaký obecný zákon o správním trestání, který tuto situaci změní, pak budiž, ale do té doby věřím ve správnost mé argumentace.
Nemyslím, že je správné hovořit o nepřípustné analogii legis (či iuris). Analogie v neprospěch účastníka řízení je nepřípustná, jen pokud je provedena prater legem , ale tak tomu v souzeném případě nebylo.
NSS měl na výběr, zda skutečnost, že nebylo ukončeno protiprávní jednání, hraje roli pro určení začátku běhu prekluzivní lhůty, a odpověděl, že ano ("Počátek běhu lhůty u trvajících i pokračujících deliktů je tedy třeba spojit s ukončením protiprávní činnosti"). Interpretoval tím právě jen, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro zahájení řízení. Že odkázal na pojetí trvajícího, resp. pokračujícího deliktu v trestním právu tomu není na vadu.
Na druhou stranu správní soud měl možnost volby, není pravda, že jednota skutku "musí být s ohledem na jednotu právního řádu aplikována ve všech oblastech protiprávních veřejnoprávních deliktů".
V určení počátku běhu preklusivní lhůty pro přestupkovou správní orgány běžně chybují, jak je zřejmé např. z tohoto čerstvého přípisu.
Podle mne jde o částečné nepochopení, k čemu je zákaz hmotněprávní analogie v neprospěch, totiž k tomu, aby nemohla být svévolně rozšiřována trestní represe na skutky, které nejsou za trestné výslovně označeny. O kterýžto případ se zde naprosto nejedná.
Ad TP:
Tomu nerozumím, to měl jako Šinágl páchat přestupek i po datu zveřejnění údajně urážlivých textů jen proto, že texty visí či visely na internetu? To by trvaly i delikty spáchané uveřejněním hanopisu v novinách z první republiky, které lze i dnes najít v archivu. Případné trvání škodlivého následku přece není totéž, co trvání jednání (deliktu).
Ad JP:
Je to jeho vlastní web, nikoli třeba webová verse papírových novin, nad kterou by neměl kontrolu, takže difamační jednání trvá, dokud text neodstraní; rozdíl je jen v tom, že (počáteční) zveřejnění je komisivní delikt, který pokračuje jako omisivní deliktní jednání spočívající v "neodstranění".
Celá věc je velmi zapeklitá - těžko se vysvětluje a asi se i těžko chápe.
Mám knihu, TRESTNÍ ZÁKONY ČESKOSLOVENSKÉ, 3.vydání, 1933, Praha Československý kompas.
Myslíte si, pánové, že věc by byla snadnější, kdyby přestupky, přečiny, delikty, atd., byly prostě trestnými činy jako v 1933?
Ad Fortuna:
Myslím, že je jedno, zda jsou přestupky v jednom zákonu spolu s trestnými činy či nikoliv, kvalitě rozhodování by však mohlo prospět, kdyby v každém okresním městě byl soud (nebo pobočky), třeba i o 2-3 lidech, který by soudil bagatelní věci, tedy třeba ty přestupky. Současná situace, kdy má většina obcí veřejnoprávní smlouvu, není zřejmé, kdo o čem rozhoduje, přestupkovou agendu "zajišťují" jako vedlejšák advokáti nebo osoby bez právního vzdělání, je chaotická a kvalitě rohodování nepřidávající. Se stoupajícími nároky na kvalitu rozhodování nestačí "stařešinsky" rozhodnout "je to lump", ale musí to obstát i před správním soudem. To mnohdy není možné. Min. reformu správní soustavy považuji za nutnou, nemá-li se celá agenda převést na nějaké okresní "mini-soudy".
Za potřebný považuji i komplexní zákon o správním trestání, který by mohl v jedné části obsahovat obecnou úpravu přestupkového řízení a v druhé obecnou úpravu řízení o jiných správních deliktech - současný stav, kdy se absence (zejména procesní) úpravy správních deliktů řeší analogiemi a judikaturou je dle mě neudržitelná.
ad Potměšil, 14.1.2011, 8:21
Souhlasím. Kdyby ovšem přestupek byl zase nejnižší stupeň trestného činu, pak by policie řidiče, který odmítá její pokutu, musela sama žalovat u soudu (a nést důkazní břemeno). Stejně tak u deliktů třeba s celním, nebo finančním úřadem, ne?
O každém trestním deliktu, i bagatelním, by měl rozhodovat soud, a policie/SZ samozřejmě musí unést důkazní břemeno. V řadě zemí to tak je a nevzniká problém.
ad Pecina 14.1.2011, 16:52
No, souhlasím, jen bych upřesnil:
1
ne, soud BY MĚL rozhodovat, ale: soud ROZHODNE (bez soudního rozhodnutí není delikt)
2
vypadá to, že nebylo třeba mluvit o TRESTNÍM deliktu (Trestní zákony čsl, 1933), delikt byl TRESTNÝ ČIN
3
Nabyla-li policie/SZ dojmu, že občan spáchal přestupek,přečin, delikt (tedy trestný čin), musela jej zažalovat u soudu a následně soud rozhodl o vině a trestu. Až potom bylo možno mluvit o PACHATELI. Do doby než soud rozhodl, takový člověk byl pouze
OBVINĚNÝ.
O trestním deliktu hovořím proto, abych se vyjádřil dostatečně obecně; je lhostejné, jde-li o přestupek, přečin, trestný čin, zločin nebo jakkoli jinak to dobová terminologie nazývá.
Současná česká praxe má hluboké historické kořeny, ale není v souladu se zásadou dělby moci, protože často stejný úředník dohlíží, vyšetřuje, obžaluje, ukládá trest i exekuuje.
Mám jeden případ, momentálně u Městského soudu v Praze, kde úředníci obecního úřadu konající místní šetření ohledně přestupku do protokolu uvedli, že určitý stav viděli ještě ten samý den ráno – čili se mávnutím proutku změnili ze správního orgánu ve svědky a pak zase zpátky. To nemůže fungovat, aspoň minimální dělba rolí je nezbytná.
No, je pravda, že je jedno jak se nazývají činy, za jejichž spáchání jsou občané trestáni. Dle TRESTNÍ ZÁKONY čsl,1933, se všechny takové činy nazývaly(a hlavně byly): TRESTNÉ ČINY.
Dělba moci I: říkáte, že když je někdo obviněn z trestného činu (třeba vraždy), že stejný úředník dohlíží, šetří, žaluje, trestá a vykoná trest?
Dělba moci je skutečně NAPROSTO nezbytná. Naznačujete, že v ČR není dělba moci, nebo, že nefunguje (což je stejné).
Dělba moci přece vyplývá z ústavy ČR. Nebo ji špatně chápu?
U přestupků (a jiných správních deliktů) dělba moci zachována není, protože stejný přestupkový/správní orgán vyšetřuje i rozhoduje i vině a sankci.
Přestupkový orgán je jakýmsi juge d'instruction, proti jehož rozhodnutí se sice můžete odvolat k soudu, ale tam jste v nevýhodné posici, protože soud přezkoumává hotové rozhodnutí o vaší vině, místo aby k vám přistupoval jako k nevinnému a na někom jiném – obžalobě – bylo prokázat vinu.
Dalším důsledkem je, že přestupková řízení mají neuvěřitelné čtyři stupně (dva u správy, dva u soudů), kdežto závažnější trestné činy jen tři. To je plýtvání časem i prostředky.
ad Tomáš Pecina, 15.1.11 19:03
Souhlasím se vším, co píšete. Je to tak. Nemohu se však s tím spokojit. Je zřejmé, že dnešní stav ve věci přestupků, deliktů atd., považujete za nesprávný, dokonce za neudržitelný. Otázka je, kdo jej tak udržuje a zda jeho nesprávnost nevede NSS k podivným neznalostem (J Kindl) proto, že jej rozumně vysvětlit nejde?
(pro zlehčení situace, rád dávám tento příklad: na stráni se pasou tři kozy, bílá, modrá a červená. Student nechť vysvětlí proč zelená koza má největší vemeno.)
1
Kdyby přestupek byl teď trestný čin, jako moje poznámka z 13.1.11 18:39, nevyřešil by se tím problém, jak jej popisujete v 2. a 3. odstavci svého posledního textu, sám?
2
potom, sankce je jen další výraz pro trest. Povoluje vůbec (dnešní) ústava ČR, aby někdo byl trestán jinak než za spáchání trestného činu, tedy (slovy TRESTNÍCH ZÁKONŮ čsl 1933), přestupku, deliktu, přečinu, atd., jinak než soudním rozhodnutím, a jinak než cestou demokratického prosazení práv, tedy právě dělbou moci do známých tří mocí?
Jestli budeme přestupku říkat trestný čin, nic nezmění, to je jen plod českého antinominalismu, hledat v tom skryté významy.
Změna by byla žádoucí, už proto, že současná přestupková řízení jsou extremně neefektivní a nemají vůbec odstrašující účinek (správní úřady jako přestupkové orgány jsou delikventům k smíchu).
Muselo by se ale změnit i fungování soudů a SZ, protože při stávající proceduře by tuto novou agendu nemohly zvládnout.
ad Tomáš Pecina, 17.1.11, 9:55
Zase souhlasím. Jen bych dodal:
1
Ano, není důležité, jak přestupku říkáme. Důležité je, co přestupek je a správně jej chápat. Budu-li se bavit o hospodářských zvířatech a můj kolega bude mezi ně řadit i jelena, popovídáme si možná hezky, ale pan J Kindl pak napíše, že naše debata vykazuje podivné neznalosti.
2
Kdyby bylo jedno jak přestupku říkáme a hlavně co je, proč je ve slovníku 1948 popsán jako nejnižší stupeň trestného činu? Proč v poznámkách knihy Přestupky a provinění,Orbis 1962, k zákonu ze dne 26.června 1961, č.60Sb je napsáno: (oproti zrušenému trestnímu zákonu správnímu): "projednávání přestupků nemá již charakter trestního řízení, ale je součástí zabezpečování ostatních úkolů národních výborů."
3
Nebo výrok městského soudu, 2007:
"...k výroku žalobce, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl.90 ústavy), soudu nezbývá než konstatovat, že se jedná o jiný správní delikt a ne o trestný čin."
Myslím tedy, že stačí aby porušování zákona bylo vždy trestným činem (dle ústavy jinak to ani nesmí být!) k tomu, aby se delikventi přestali smát a soudy začnou agendu zvládat, když se přestanou zabývat malichernostmi a začnou soudit jen tam, kde je to nutné.
Dobrý den,
souhlasím s kolegou J.Potměšilem, že současná přestupková praxe je neudržitelná. Bohužel k tomu nepřidá ani dohadování mezi obcemi a kraji (kupř. v roce 2007 a 2010 mi byly provedeny kontroly ve dvou krajích kde působím, změny v procesu nejsou žádné, zákon je totožný, a vedení spisů je opět totožné, tak ty čtyři protokoly jsou diametrálně odlišné. Zatímco v roce 2007 jsme byl skoro i pochválen, tak v roce 2010 )opět podotýkám za neměnnosti procesu) jsem byl naprosto pohaněn. Největší legrace byla, že oba kontrolující správní orgány nalezly zcela odlišná "pochybení" a naopak co jeden kvitoval, to druhý haněl...) to jen tak naokraj.
Osobně jsem zastánce zřízení nižších správních soudů (v Británii známých jako Magistrates v dalších zemích jako tzv. policejní soudy) a vyšších správních soudů na úrovni dnešních krajů. "Magistrates" by bylo optimální žřídit na úrovni pověřených obecních úřadů a vedle správního trestání by mohli dělati i § 5OZ nebo bagatelní občanskoprávní spory o náhradu škody (dejme tomu ty co se dělají dnes jednostupňově), a samozřejmě též i třeba soudní vykázání na omezenou dobu, podání odvolání proti policejnímu vykázání apod.
A soudci "magistrates" - specializovaní soudci. Z praxe postačuje bakalářské vzdělání v oboru veřejná správa nebo právo (dělené je třeba na Slovensku) apod. a zkouškou obdobnou zkoušce vyššího soudního úřednika nebo dnešího přestupkáře.
Na kraji již "klasické senáty" jak je známe z krajských soudů.
A samozřejmě zásada žalovací (kdo ho chytí, nejčastěji policie, tak žaluje nebo mohou žalovat obce atp.) oproti dnešní zásadě inkviziční.
Patrik Šebesta
ad Patrik Šebesta 23.1.11 1:42
No, na to, že máme dnešní ústavu od 1.1.1933, se tu přestupková praxe drží dobře a dlouho. Neřekl bych tedy, že není udržitelná, spíše, že je proti právní. Slouží spolehlivě státním orgánům jako prostředek k potlačování občanských práv. Tato skutečnost nemůže být překvapující, neboť dnešní právní řád navazuje na řád zločinný.
Vše je patrné ve správních řízení, řádu, atd, kde je zcela veřejně prosazováno, že státní orgány a instituce jsou občanům nadřízené.
V právním státě jsou si všichni před zákonem rovni. Z neznalosti a z nepochopení rovnosti před zákonem pak možná vyplývají dohady mezi obcemi a kraji. Má-li strana přece pocit, že zákon je porušován, nechť se obrátí na soud (konečně má i takovou povinnost!). Dále, vůbec není pochopen význam soudních rozhodnutí. Úřady se domnívají, že když jejich rozhodnutí nejsou zrovna soudním rozsudkům nadřazená, není pro ně třeba, aby se takovými rozsudky řídily. Toto bylo patrné ve věci Slovanské epopeje, kde se nakonec strany skoro popraly.
Ústava není jen nějaký další soubor zákonů. Je to soubor, který VŠE OSTATNÍ ZASTŘEŠUJE. Není tedy (normálně) možné, aby to, co je s ní v rozporu, bylo použitelné (ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ A LIDSKÁ PRÁVA, Vladimír Mikule.Vladimír Sládeček, CODEX, Nakladatelství Hugo Grotia, a.s., strana 17, dole).
Dále, ústava není jen JEDNA možnost, jak přinutit občana k plnění úkolů, ke kterým se prostřednictvím svých volených zástupců zavázal, ale JEDINÁ! To znamená, že nelze jít nad její rámec (abych byl konkrétní:
nelze zavrhnout platnost čl.90 ústavy s tím, že občan může být úřadem shledán a potrestán za spáchání činu jen proto, že takový čin, za který je trestán, není trestný čin, ale správní delikt, nebo přestupek! Doufám, že tato absurdita, když takto rozepsaná, je zřejmá.)
Státní správa se drží zuby nechty neudržitelné přestupkové praxe (a toto platí nejvíce pro policii, neboť ta je s občany v denním kontaktu). Představme si situci:
Policejní ředitel nějakého obvodu rozhodne, že se bude dělat silniční kontrola, tak jak je v ČR zvykem (pozor ale čl.8 ústavy). Konečně se policejní hlídce podaří zajistit řidiče, kterému nesvítí jedna žárovka a kontrola chce na řidiči peníze, chce jej pokutovat. Řidič odmítá platit (je navíc slunečno a léto).
Policie by musela zahájit proti řidiči trestní řízení, se všemi náležitostmi, musela by zaplatit soudní polatky a u soudu by zdůvodňovala svoji akci tím, že řidiči za jasného dne nesvítila žárovka!! Co by na to asi řekl normální soudce?
Já se domnívám, že i méně chápavý policista by si brzo řekl, že se soustředí na věci více důležité, kde má u soudcu šanci, že jeho žaloba bude věcně posouzena a viník řádně potrestán.
A začala by normální doba, se vším všudy.
for: Fortuna
Pane kolego,
s Vaším příspěvkem si dovolím ve své plošné podstatě nesouhlasit. Skutečnost zda je "bagatelní" prohřešek (u nás nazvaný mj. přestupek) řešen před soudem nebo správním orgánem je vnitřní věc dané země. Existují tři modely - model úřední (např. tady v ČR), model kombinovaný (např. Rakousko nebo z postsoc. zemí Slovinsko, Chorvatsko) a model soudní (třeba ta Británie, USA, ale i Severské země, Holandsko apod.). Tyto modely mají i osobitosti, což je stejné jako u celého modelu veřejné správy v dané zemi.
Naopak na rozdíl od soudních modelů, které jsou mnohdy jednoinstanční je model v ČR modelem, kde lze využít vcelku vysokého počtu "odporu". 1- nesouhlasit s přestupkem projednat na místě v blokovém řízení 2- v případě příkazního řízení si podat odpor 3- podat si odvolání 4- podat tzv. mimořádný opravný prostředek 5- podat žalobu k správnímu soudu 6- podat kasaci k NSS 7- Ústavní soud 8- Evropský soudní dvůr nebo Evropský soud pro lidská práva.
Na to že je to "bagatelní věc", tak je těch možností opravdu dost...
K úřadům toliko, že si opravdu nemyslím, že by to byl nástroj zločinnosti. Pokud je někde pochybení, tak jde spíše o neznalost nebo i hrubou neznalost... pokud je tam úmysl, tak jde o trestný čin a je to žalovatelné.
A mylím, že zde nikoho nemusíte učit Ústavu. zde jsou odborníci na Ústavu a myslím si, že zde píší odborné články i budoucí Ústavní soudci.
Mimochodem, víte, že právo EU je nad naší Ústavou, tedy Vaše citace je zastaralá.
A k poslednímu odstavci jen toliko, že bohužel nevíte o čem je řeč, protože nehovořím o trestních soudech a trestním řízení, ale o soudech správních a správních deliktech.
Nevím co by řekl normální soudce, ale vím co by řekl normální správní úředník, protože jej dělám a považuji se za normálního úředníka - smetl by to ze stolu nebo to vyřídil jako bagatelní přestupek blokově "za sto".
Mimochodem, když nadhazujete dopravní předpisy, tak na rozdíl od jistého senátu NSS, zastávám názor, že právě dopravní předpisy, s ohledem na svojí celosvětovost, a skutečnost, že vlastnictví řidičského průkazu opravdu není "lidským právem", ale jde o státní licenci (v anglicky mluvících zemích se dokonce mnohde jmenuje Licence to drive /USA/ nebo Driving licence /GB/), tak jako naprostý příznivce jusnaturalistického vnímání práva, si myslím, že jde o typickou výjimku z tohoto pohledu a je nutné uplatňovat přísně pozitivistický, by až formalistický postup.
Opačným přístupem se z předpisů, které jsou mezinárodně uznávané, potom stane holubník a anarchie na silnici - jak se můžeme samozřejmě v této zemi denně přesvědčovat.
S pozdravem P. Š.
ad P.Š. 24.1.11 0:43
Pan Jiří Kindl se domnívá, že NSS vykazuje podivné neznalosti trestního zákona. Ať již má Jiří Kindl pravdu nebo, je zřejmé, že tu tedy nějaký problém skutečně je (třeba ho má pan Jiří Kindl?). Neboť přestupek dělí od trestného činu někdy jen názor nějakého úředníka nebo policisty, domnívám se, že lze zvážit, zda se takové možné neznalosti nevztahují i na přestupky a podobně.
Od roku 1974 vlastním britský řidičský průkaz a od roku 1979 jsem i britský občan. Pro pochopení. Toto není výtka na Vás, neboť jste to nemohl vědět.
k Vašemu prvnímu odstavci:
Souhlasím s Vámi. ČR je v oblasti veřejného práva úřednický stát. Dokonce tvrdím, úřednicko-policejní. Tady úřady jsou nadřazené občanům. Právnost státu spočívá kromě jiného v tom, že spravedlnost je vykonávána rychle a jasně a to i v případě malých porušeních zákona (tedy přestupků).
Určitě pak, každý stát má svoje specifika. Ovšem právě ústavou se ČR dobrovolně podřídila některým v Evropě společným zásadám.
a k druhému: chápu to tak, že se domníváte, že vysoký počet "odporů" je jakési plus. Vede-li takové "plus" k mnohaletým sporům, pak to plus přestává být.
Váš třetí odstavec:
Státní úřady slouží státu. Minulý režim byl zločinný a tak je nasnadě, že i úřady byly zločinné.
Tak jako jsou přestupek a zločin porušení zákona, byť ne ve stejné míře, tak byly úřady různě zločinné. Vzhledem k tomu, že dnešní stát, jak jsem již napsal, navazuje právně na zločinný režim, otázka do jaké míry jsou úřady zločinné i dnes, se zcela zřejmě nabízí.
Co se týče Ústavy, odstavec 4., je myslím naprosto zřejmé, že její význam je jen málo pochopen. Snesu tedy výtku, že poučuji, povede-li k širší debatě.
Odstavec 5.:
Zdůrazňuji, dříve byly i v ČSR přestupky a delikty trestními činy.
Byl jsem ale nepochopen. Zde jde o něco jiného. Jde o to, kdo musí žalovat a nést výdaje (jak peněžní tak časové) se žalobou spojené a to riziko, že se svou žalobou neuspěje. Dokázat porušení zákona není jednoduché a policie ČR to umí jen málo. Zcela zřejmě ale souhlasíte se mnou, že kdyby se policista domáhal 100,-Kč pokuty, že by měl být vyhozen. Za dnešního stavu, kdy je ale policista "oprávněn" dát pokutu na místě! a vybrat peníze!, nemusí nic dokazovat (byť teoreticky se občan bránit může, ale pak platí předposlední odstavec Tomáš Pecina, 15.1.11 19:03)
k Vašemu 6.odstavci:
No, kdyby oprávnění řídit vozidlo bylo právem, nemusel by nikdo skládat zkoušky. To jsem snad nenaznačil.
Pane, najezdil jsem se dost a stále jezdím. Rozhodně s Vámi souhlasím, že je-li někde holubník (tedy zmatek), tak je to v ČR. Ovšem to je dílo praxe, kterou, jak mi připadá, sám aspoň trochu obhajujete.
Pane kolego,
mno s panem J. Kindlem souhlasím. Každý přestupkář, a tedy logicky i soudce správního soudu, který rozhoduje o správním deliktu, by měl mít vcelku slušné povědomí o trestním zákonu a trestním řízení obecně.
vždyť i Evropský soud pro lidská práva postavil práva obviněného z přestupku (správního deliktu) na úroveň práv obviněného v trestním řízení. Z textu lůze též jednoznačně dovodit, a další rozhodovací praxe ESLP či ESD to jen potvrzuje, že řízení o přestupcích je pouze jinou procesní formou trestného řízení.
Z tohoto důvodu si též dovoluji nesouhlasit s Vaším tvrzením, že "Zdůrazňuji, dříve byly i v ČSR přestupky a delikty trestními činy", protože dle právní praxe tomu tak je i nadále a ve všech zemích EU - i v Británii.
V Českém právu to sice není uvedeno výslovně, ovšem v právní praxi se to běžné uznává.
Dále opravdu nechápu Vaše tvrzení. On úřad je, a měl by být shodný v celém světě a pokud vím, tak zásada nerovnosti úřastníků platí také v celém světě. Nebo snad chcete jít třeba pro takovou prkotinu jako je vydání řidičského průkazu k soudu? Běžně to dělá nějaký úřad a v 99% je procesním řádem místní správní řád (Administrative Code).
Rovněž Vaše slova "úřednicko-policejní" v historickém kontextu jsou dalším připomenutím Vaší neznalosti k věci. Doporučoval bych nějakou učebnici Správní vědy nebo policejní vědy.
K Vaší poznámce, kterou komentujete můj třetí odstavec už nemám slov...
A Váš předposlední odstavec jsem zcela nepochopil - proč by měl být vyhozen policista, který v souladu se zákonem udělil v blokovém řízení nějakou pokutu?
Pomíjím Vaší absolutní neznalost elementárních zásad řízení o přestupku, kterou jen utvrzujete dalšími tvrzeními.
A nevkládejte mi prosím "do úst" slova, který jsem nikdy neřekl. Celkem jste mne posledním výrokem urazil, protože jste si alespoň na tomto serveru (mé stopy jsou i jinde na netu) nezjistil, že já jsem ten poslední, který by obhajoval nějakou nezákonnost.
Jen upozorňuji, že toto není bulvární server a tedy ani bulvární diskuse.
P.Šebesta
ad P Šebesta 25.1.11 17:14
Nejsem právník a tak moje reakce jsou atypické a asi těžko předvídatelné. Nevidím tento server jako bulvární.
k prvnímu odstavci pana Šebesty
(mno s....běžně uznává):
Tomáš Pecina 15.1.11 19:03, popisuje rozdíl mezi přestupky.
J8 mám Rozsudek městského soudu květen 2007, s tímto výrokem:
"Pokud žalobce poukazuje na článek 90 Ústavy ČR, který stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, soudu nezbývá než konstatovat, že v daném případě se o žádný trestný čin nejedná....Z výroku rozhodnutí správního orgánu I.stupně zcela evidentně vyplývá, že žalobce se dopustil jiného správního deliktu porušením ....celního zákona, a že mu pokuta za tento jiný správní delikt byla uložena ve smyslu zákona..."
Neposuzuji situaci tak, jak by měla být, ale jak je. Je myslím zcela zřejmé, mohu-li vzít toto rozhodnutí jako příklad právní praxe, že v ČR se rozdíl mezi přestupkem (a správním deliktem) a trestným činem pečĺivě dodržuje (dle mého soudu protiprávně). To z toho důvodu, že kdyby správní delikt byl trestný čin, celní úřad by sám o sobě nemohl dát pokutu. Mohl by pouze žalovat a to jen před soudem. Trest pokuty by nabyl právní moci pouze po soudním rozhodnutí. Ústava toto jasně upravuje.
Tohoto si byl vědom zločinný komunistický režim, když význam přestupku (slovo samotné nechal) změnil zákonem 26.června 1961, č.60 Sb. Důvod ke změně byl zcela zřejmě v tom, že umožňoval trestání občanů, aniž by se občané mohli domáhat soudní ochrany a tak ztěžovat úkoly národních výborů na ochranu socialistického pořádku za široké účasti občanů.
Co se týče 2.odstavce, v Británii, má-li mne stát trestat (za cokoliv) a já trest odmítám, musí mne stát žalovat před soudem.
Příklad, jsem-li obviněn z neplacení místních daní, jsem vyzván obcí k zaplacení, aspoň 2x a neplatím-li, obec mne informuje, že mne bude žalovat u soudu, se všemi následky, které z toho pro mne vyplynou od okamžiku, kdy žalobu podá, pakliže spor prohraji.
Co se týče řidičského průkazu: asi jsem něco špatně pochopil. Proč bych se měl obracet na soud, aby mi vydal řidičský průkaz? Řidičský průkaz dostanu, když splním nějaké státem dané podmínky. V Británii mi soud může pouze odebrat na nějakou dobu oprávnění řídit. Po uplynutí takové doby jsem opět oprávněn řídit a řidičský průkaz se mi automaticky vrací, jako doklad, že jsem oprávně řídit. Zde v ČR je to ale tak (zřejmě), že policie průkaz může zabavit o své vlastní vůli - což je opět těžce protiprávní. Takové pak vydání má pan Šebesta zřejmě na mysli.
k 3.odstavci (Rovněž....vědy):
Třeba jsem neznalý, ovšem sám pan Šebesta píše, že ČR je model úřední
(24.1.11 0:43, 1.odstavec)?
k 4.odstavci: Vím, že můj projev je hrubý, ale nemám pravdu?
k 5.odstavci (A Váš...tvrzeními):
No, asi jsem se špatně vyjádřil. Měl jsem říci, také bych to smetl se stolu. (já s panem Šebestou vlastně souhlasím) Pak bych si vzal policistu stranou a řekl bych mu, ať příště řidiči řekne, ať si dá do auta novou žárovku, protože, až se setmí bude blbě vidět a nemuselo by mu to (řidiči) projít...., že na takové porušování zákonů u soudu nemáme čas....
poslední odstavec:
Rozhodně si nemyslím, že pan Šebesta obhajuje nějaké nezákonnosti. Nemám k tomu nejmenší důvod. Jsem si i vědom toho, co pan Šebesta napsal výše, 23.1.11 1:42, první odstavec.
Jen si myslím, že problém nelze řešit tak, že státní správa, tedy úřednictvo, policie, atd., bude nadřazená před soudem občanům. Toto dělá z občanů nezodpovědné hulváty, kteří se následně i tak chovají. Neboť i úředník a policista jsou občané, vede to celkově k situaci,kterou pan Šebesta sám popisuje jako holubník a anarchii, oprávněně, a myslím, že to není jen na silnici.
Snad mi tedy pan Šebesta teď promine, neboť vzal-li moje úvahy jako urážlivé, potom prohlašuji, že nebyly tak ani trochu myšlené....spíš, mohu-li tak říci, trohu jako slova do pranice.
Mirek Vorlický
Vedeli by ste mi odpovedať na otázku, ako je to s iným správnym deliktom a priestupkom fyzickej osoby ak konala za právnickú osobu a nejedná sa o konanie, ktoré právnickej osobe ukladá zákon? Uvediem príklad: zamestnanec dostane príkaz, aby vyvesil reklamné zariadenie, ktoré si zakúpila samospráva a vyvesí ho na stožiar so štátnou vlajkou. Správny orgán začne konanie, ktorého predmetom je iný správny delikt samosprávneho orgánu alebo priestupok fyzickej osoby, ktorá konala za právnickú osobu? Ďakujem.
Okomentovat