06 ledna 2011

Podivná neznalost trestního zákona na NSS, aneb o pokračujícím správním deliktu a analogii v neprospěch

V srpnu 2008 jsem v rámci diskuse pod mým jedním příspěvkem poukazoval na možné tendence v judikatuře NSS založené na (dle mého názoru obecně správné) koncepci jednoty trestání za trestné činy a správní delikty případně používat i analogii v neprospěch obviněného. Konkrétně jsem se zabýval judikaturou používající závěry nauky k trvajícím trestným činům na trvající správní delikty. Poukazoval jsem na to, že se zdá "z odůvodnění ... rozhodnutí je podle mne zřejmé, že by zřejmě podobným způsobem byl NSS připraven postupovat i u pokračování ve správním deliktu, přičemž pokračování je v TZ definováno (narozdíl od trvajících deliktů) a považuje se za jeden skutek." Následně jsem se v diskusi Tomáše Peciny ptal: "Nevnímal byste např. takové "prodloužení" lhůty pro uložení pokuty u "pokračujícího" správního deliktu (tj. ve vztahu ke všem dílčím útokům) za analogii v neprospěch u těch dílčích útoků, kde by jinak - posuzováno samostatně - prekluzivní lhůta uplynula?"

Nedávno jsem se dozvěděl (nesledoval jsem tu problematiku příliš pravidelně) o rozhodnutí NSS č.j. 5 Afs 87/2008-139 z 9.10.2009, které mé obavy naplnilo a současně pozoruhodným způsobem ilustruje neznalost trestního zákona ze strany autora(ů) daného rozhodnutí. Blíže se k této problematice vyjadřuji níže.



Skutkové okolnosti daného případu nemá pro účely tohoto postu smysl detailněji rozebírat. Zaměřím se jen na to, co je podstatné ve světle shora vytyčené úvahy. V rozhodnutí šlo o to, od kdy běží lhůta pro uložení pokuty u pokračujícího správního deliktu. Obdobná otázka se již v minulosti řešila ve vztahu k trvajícím správním deliktům a NSS ji poměrně přesvědčivě (a opakovaně) vyřešil za použití odkazu na nauku trestního práva tak, že u trvajících správních deliktů se taková lhůta vztahuje k okamžiku ukončení protiprávního jednání (tj. ukončení protiprávního stavu, který byl pachatelem dopouštějícím se deliktu po delší dobu udržován). Na příslušnou judikaturu (část z ní) odkazuje NSS i v komentovaném rozhodnutí. Konkrétně se zejm. jedná o rozsudek č.j. 5 A 164/2002-44 z 22.2.2005, ale šlo by odkázat i na další (č.j. 8 As 17/2007-135, 2 As 21/2005-72, 9 As 64/2007-98, 2 As 61/2005-56, 9 As 40/2007-61 atd.).

V dané judikatuře se k nastíněnému problému a ke zvolenému řešení v kostce uvádí, že

(i) se nejedná o nepřípustnou analogii s trestním v neprospěch účastníka, jelikož "[v] daném případě se však o analogii vůbec nejedn[á], neboť kategorie trvajícího trestného činu není v trestním zákoně pozitivně právně zakotvena a neexistuje tak v tom smyslu žádná mezera v zákoně stavebním, kterou by bylo třeba vyplnit. Naopak pojem trvajícího deliktu je vytvořen právní naukou; je sice nejčastěji používán v trestním právu, ale obecně jej lze použít i v případě správního trestání. Zmíněná „trvalost“ je totiž znakem jednotlivých skutkových podstat obsažených jak v trestním zákoně, tak v zákonech jiných" (cit. z rozsudku NSS č.j. 2 As 21/2005-72) a

(ii) dovodit jiné řešení pro závěr o počátku běhu lhůty pro uložení pokuty u trvajících správních deliktů by mohlo vést k absurdním důsledkům (a je tedy třeba je odmítnou na základě teleologické redukce), jelikož pokud by se daná lhůta vztahovala k počátku trvajícího deliktu (či jiného obdobného dřívějšího okamžiku - např. prvního dozvědění se o existenci deliktu úřadem), mohla by taková lhůta uplynout a daný trvající delikt stále (a nadále tedy beztrestně) pokračovat.

Ve vztahu k pokračujícím správním deliktům je však otázkou, zda lze řešení použité u trvajícího deliktu použít shodně. NSS v komentovaném rozhodnutí prakticky "bez mrknutí oka" dospěl k závěru, že ano, a to je aspekt, který chci v tomto příspěvku stručně zkritizovat.

Jak v tomto směru NSS postupoval. No ... posuďte sami: "Na rozdíl od stěžovatele má za to, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 164/2002 - 44 ze dne 22. 2. 2005 jsou plně aplikovatelné na nyní projednávanou věc a to přestože vytýkané jednání stěžovatele by bylo možno spíše přirovnat k pokračujícímu trestnému činu a tedy posoudit spíše jako pokračující správní delikt. Trestní zákon v žádném ze svých ustanovení výslovně nevymezuje znaky pokračování v trestném činu. Ustálená soudní praxe ve shodě s právní naukou charakterizuje pokračování v trestném činu jako uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které stále nově naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a jehož jednotlivé útoky se vyznačují stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí."

Nevím, zda vás to (shora vytučněná pasáž) zarazila stejně jako mě. Jak něco takového může NSS vůbec říci?

Vždyť přece ve starém trestním zákoně byl výslovně § 89 odst. 3, který zněl: "Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku." (pro nynější trestní zákon srov. jeho § 116). S pokračováním v trestném činu se pak výslovně pracuje i v trestním řádu. Nelze tedy říci, jako to šlo u trvající deliktu, že se jen v oblasti správního trestání aplikuje rozvinutější nauka na poli trestního práva. V tomto případě se prostě analogicky aplikuje institut výslovně zakotvený v trestním zákoně a dost dobře nechápu, jak to mohl NSS pominout. Shora popsaný první důvod (ad (i) výše) tak ve vztahu k "pokračujícímu správnímu deliktu" neplatí - šlo by o analogii legis v neprospěch účastníka. Přitom se domnívám, že nelze považovat za samozřejmé, že by nauka dospěla k obdobnému závěru, jaký se nyní u pokračujících trestných činů používá, kdyby zde § 89 odst. 3 starého tr.zák. nebyl. Proč by jinak nebylo možno na vícero dílčích útoků naplňujících samo o sobě skutkovou podstatu nahlížet jako na stejnorodý vícečinný souběh?

Stejně tak neplatí u pokračování ani druhý výše uvedený důvod (ad (ii) shora). Pokud by totiž se lhůta pro uložení pokuty u "pokračujícího" deliktu počítala samostatně pro každý dílčí útok zvlášť, znamenalo by to jen to, že by ve vztahu k některým starším deliktům mohla taková lhůta uplynout, ale rozhodně by bylo možno delikventa sankcionovat za nové dílčí útoky, kterých by se dopustil. Na takové situaci tak nespatřuji nic absurdní, co by si vyžadovalo argumentaci teleologickou redukcí.

Spíše mi přijde, že se prostě o analogii v neprospěch účastníka jedná a že by názoru vyjádřenému v komentovaném rozhodnutí NSS neměla být přikládána normativní váha. Ostatně i s ohledem na zjevnou chybu ilustrovanou v citaci shora.

Možná ostatně, že tímto směrem naznačuje i rozhodnutí (paradoxně od téhož senátu) č.j. 5 Afs 89/2009-120 z 28.7.2010, z kterého lze negativní přístup k analogii v neprospěch zřejmě dovodit (viz "Nejvyšší správní soud na rozdíl od městského soudu tedy dospěl k závěru, že není na místě užití analogie legis, jejíž nepřípustnost stěžovatel namítá a jemuž v tomto směru dává Nejvyšší správní soud v dané věci za pravdu."; byť NSS nakonec považoval delikt zřejmě za trvající, ač má v tomto ohledu poněkud nejednoznačnou, resp. zmatenou terminologii).