Standardizace soudních rozhodnutí

Pozvou-li člověka na večeři, je namístě poděkovat hostiteli. Rovněž je slušné stručně se představit, aby všichni věděli, co jste zač a co od Vás mohou očekávat.

Děkuji proto úvodem stálým jinoprávníkům za pozvání a přivítání. Vzhledem k tomu, že s blogováním nemám zkušenosti, napjatě očekávám, kdy ve snaze o přifouknutí vlastního ega vypustím nějakou neskutečnou ptákovinu, a jsem zvědav, na jak dlouho se mi tak podaří znemožnit.

Pokud jde o představování, posledních šest let pracuji jako asistent soudkyně Ireny Pelikánové u Tribunálu Evropské unie v Lucemburku. Těžiště mé práce spočívá ve studiu soudních spisů, analýze argumentů stran, přípravě interních zpráv pro porady senátu a redigování prvních návrhů soudních rozhodnutí.

Mou "živnou půdou" je tedy právo Evropské unie, převážně pak právo správní. Jak už však předeslal Jiří, po úvaze jsem dospěl k závěru, že hmotné právo, kterým se zabývám, víceméně není "blogovatelné", a to z celé řady důvodů. Mimo jiné bych neustále musel dávat pozor na to, co píšu, protože jako zaměstnanec Tribunálu jsem v mnoha ohledech vázán mlčenlivostí; takovéhle kontrolované psaní by mě ovšem nebavilo. Mnohá specifičtější témata by pak nejspíš nebavila ani drtivou většinu čtenářů - záliba v otázkách rozlišovací způsobilosti trojrozměrných označení je poměrně vzácná.

Příspěvky, které Vám budu během ledna nabízet, se tak budou týkat jiných, vesměs praktických témat, na něž narážím při své práci. Budu se snažit představit Vám v tomto rámci v hrubých rysech modus operandi Tribunálu a vyzývat Vás ke srovnávání se situací jinde. Zbyde-li čas, snad se dostanu i k zvláštnostem lucemburského právního i běžného života a k tomu, co napadá právníka před usnutím. A možná přijde i kouzelník...

Ale teď už k dnešnímu tématu.

Soudní rozhodování by mělo odpovídat celé řadě požadavků. Odhlédnu-li od obtížně uchopitelného konceptu "kvality", potažmo "přesvědčivosti", postačí snad jako pracovní minimalistická definice tvrzení, že soud by měl rozhodovat o předmětu sporu s ohledem na všechny relevantní argumenty stran a měl by tak činit srozumitelně, stabilně a pokud možno rychle.

Jedním ze způsobů, jak ovlivnit stabilitu a rychlost rozhodování, ale do jisté míry i jeho srozumitelnost, je stanovení více či méně závazných pravidel a nástrojů pro přípravu soudních rozhodnutí, a tedy jejich standardizace. Taková pravidla a nástroje mohou být přinejmenším trojího druhu.

1) Formát: jak má vypadat hlavička, úvod (strany, předmět sporu a složení soudu) a závěrečná stánka s podpisy; jaká je základní struktura rozhodnutí (např. právní rámec - skutkový stav - řízení - přípustnost - meritum - náklady - výrok); jaký formát mají mít jednotlivé odstavce a titulky; pravidla pro citace, odkazy a typografická pravidla.

2) Formulace neargumentačních částí. Soubor ustálených formulací pro "tradiční" součásti popisu skutkového stavu, jednotlivé procesní úkony stran a soudu a rozhodnutí o nákladech.

3) Formulace argumentačních částí. Soubor ustálených citací právního základu a existující judikatury ke konkrétním otázkám.

Každá z těchto tří kategorií může existovat ve dvou variantách: pasivní, kdy jsou příslušná pravidla nebo formulace stanoveny, ale jejich zohlednění či použití je na tom, kdo připravuje rozhodnutí, a aktivní, kdy je rozhodnutí ve větším či menším rozsahu automaticky generováno na základě zadaných kritérií a v souladu s definovanými pravidly.

Kategorie jsem seřadil podle vzrůstající míry standardizace, což má přinejmenším tři důsledky:

• čím vyšší číslo, tím větší úspora času (kdyby se aplikovaly všechny tři kategorie v aktivní podobě, mohlo by v hypotetickém případě dojít k tomu, že automatizovaný proces sám "vyplivne" přijatelné rozhodnutí);
• čím vyšší číslo, tím menší zásah lidského faktoru (k tomuto bodu se vrátím v otázkách);
• čím vyšší číslo, tím vyšší požadavky na stejnorodost nápadu nebo na vnitřní rozrůznění pravidel a nástrojů (první kategorie je aplikovatelná v podstatě bez rozdílu na všechna rozhodnutí; u druhé se bude aplikace lišit podle typu a průběhu řízení a předmětu sporu; aplikace třetí kategorie závisí na konkrétní argumentaci stran).

Pokud jde o situaci u Tribunálu, první kategorie sestává ze závazných pravidel a zahrnuje i aktivní prvky. Příprava návrhu rozhodnutí začíná automatickým generováním prázdné "kostry" dokumentu s hlavičkou, úvodem, záhlavím a poslední stranou na základě informací zadaných v dialogovém okně (číslo věci a typ dokumentu); systém si "vytáhne" údaje o stranách, předmětu sporu a složení soudu z databáze soudní kanceláře. Při další editaci dokumentu mohou být používány jen předdefinované styly. Pravidla pro strukturu, citace, odkazy a typografii jsou obsažena v poměrně vyčerpávající rukověti, kterou má na stole snad každý, kdo se přípravy rozhodnutí účastní.

Druhá kategorie je formalizována jen zčásti a je pasivní. Existuje seznam formulí pokrývající běžné procesní záležitosti a náklady, ze kterého se při přípravě rozhodnutí kopírují a podle potřeby upravují či doplňují příslušné části. Pokud jde o vylíčení skutkového stavu, standardizace se v širší míře uplatňuje jen v oblasti ochranných známek.

Podobně je tomu u třetí kategorie. V oblasti ochranných známek existují ustálené "bloky" pro vybrané právní otázky, které byly shrnuty do vzorového dokumetu. Jejich používání je ovšem fakultativní. V ostatních oblastech dochází pouze ke standardizaci živelné, podle hesla "když už to někdo jednou tak pěkně sesumíroval, byla by škoda to nepoužít"; tu ovšem není namístě podceňovat.

Tímto jsem odkryl svoje karty a budu Vám nahlížet (ovšem s Vašim přispěním) přes rameno.

Otázky pro kolegy na soudní straně : jaká je situace v české kotlině? Existují pravidla pro přípravu a formulaci rozhodnutí, případně nástroje usnadňující jejich dodržování? Liší se situace na ÚS, NS, NSS a v rámci obecné soustavy? Existují nějaké smělé plány? Historické nezdary?

Otázka směřující (hlavně) na druhou stranu, do řad advokacie: co Vám na českých soudních rozhodnutích nejvíce vadí z formálního hlediska? Zkuste vymyslet co nejjednodušší pravidlo, jehož obecné zavedení by pokud možno nestálo žádné peníze a které by přineslo největší užitek pro všechny "uživatele" (schválně, jestli máte stejného favorita, jako já).

Otázka obecná: jak daleko podle Vás může standardizace soudních rozhodnutí zajít, aniž by se dostala do rozporu se základní premisou, podle níž mají rozhodovat soudci sami, a to na základě okolností konkrétního případu? Obáváte se toho, že pokud soudce bude mít po ruce víceméně kompletní sadu prefabrikovaných dílků, bude v pokušení poskládat z nich - ve snaze urychlit a zjednodušit si práci - čtverec, ačkoliv spor se vede o trojúhelník?