Kde je hranice soudcovského nesouhlasu?
V minulosti se na tomto blogu různí lidé vyjadřovali pro existenci či zavedení odlišných stanovisek u vrcholných soudů. Disent je prostředkem pro tříbení názorů a napomáhá transparentnosti soudcovského rozhodování. V tomto ohledu není pochyb o jeho užitečnosti. Existuje ale něco jako míra rozumného nesouhlasu? Co třeba takový disent vůči disentu?
Tuto poněkud kuriózní kategorii uvedl v život nedávný článek předsedkyně slovenského Ústavného súdu, JUDr. Ivetty Macejkové. Dost čtenářů asi postřehlo politicky výbušný nález slovenského ÚS z května 2009 ve věci ústavnosti Špeciálneho súdu. Kauzu nebudu věcně rozebírat: tiskovou zprávu k rozhodnutí naleznete zde, kompletní text nálezu pak zde.
Není asi žádným tajemstvím, že Ústavný súd byl při rozhodování v dané věci výrazně (politicky) rozdělen. Hlasování o výroku pak prošlo těsnou většinou. K nálezu je připojeno společné odlišné stanovisko celkem šesti soudců: Ľudmily Gajdošíkovej, Juraja Horvátha, Jána Lubyho, Lajosa Mészárosa, Ladislava Orosza a Rudolfa Tkáčika.
Formulací většinového názoru a odlišného stanoviska (stanovisek) by asi člověk očekával, že debata končí. Názor soudu byl utvořen, právní názor zaujat. Z této poněkud tradičnější vize stylu soudní debaty nicméně nejnověji vybočuje akademický článek, publikován letos v létě na Slovensku a nyní v zimě také v Čechách v časopise Právník, s názvem „Ešte raz k Špeciálnemu súdu“ (Justičná revue, 2010, č. 6-7, s. 707-727). Autorkou, jak již bylo zmíněno, je předsedkyně slovenského Ústavního soudu, která ve věci „Špeciálneho súdu“ hlasovala s většinou.
Článek je replikou ke společnému odlišnému stanovisku disentujících soudců. Paní předsedkyně v úvodu článku uvádí, že "Na rozdiel od niktorých zahraničných právnych úprav však zákon o ústavnom súde neumožňuje sudcom tvoriacim väčšinu pléna reflektovať v prijatom rozhodnutí argumenty menšiny pléna uvedené v odlišnom stanovisku. Môže tak nastať situácia, v ktorej odlišné stanovisko detailne reaguje na ústavnoprávnu analýzu vykonanú v rozhodnutí ústavného súdu, ale "diskusia" už nepokračuje ďalšou reakciou väčšiny pléna."
Z článku by tudíž nepřímo plynulo, že:
1) menšina s většinou spolu nemluví a koncepty si neukáží;
2) člen většiny má „právo“ vést další debatu, načež patrně menšina bude mít právo reagovat duplikou na repliku většiny, poté bude reagovat většina triplikou …
Jak jsem zmiňoval, politický kontext celé kauzy je velice silný. Veřejné ohrazování se vůči odlišnému stanovisku tak může plnit úlohy ledasjaké; o tom však nemíním spekulovat. Spíš tak medituji, v obecné rovině oproštěně od pozadí této konkrétní kauzy, jestli má skutečně soudce, který byl ve většině, jakési „právo“ se dále vyjadřovat k názoru přehlasované menšiny. Sluší se to? Má se to? Je právo soudce „říct svůj názor“ absolutní, anebo by taky mělo někde rozumně končit?
14 komentářů:
Nechť si o tom říká kdo chce co chce. Je to její nezadatelné právo. Rychetský nedávno předvedl podobnou věc.
Jan Burian
Myslím si Michale, že soudci ve většině i menšině mohou pokračovat svůj "diskurs" s menšinou či většinou i po rozhodnutí, např. v akademické literatuře nebo třebas i v budoucích disentech. Např. v USA jsou známy případy, kdy přehlasovaný soudce dával k typově stejným kauzám opakovaně disent (šlo o tresty smrti, kdy si někteří soudci opakovaně dávali své disenty k odmítnutí certiorari).
V českých a slovenských končinách je ale jiný problém. Disent vzniká až po sepsání většinového stanoviska, leckdy většinu i překvapí. To, že "menšina s většinou spolu nemluví a koncepty si neukáží" existuje i v Česku. Podle mne ideálně většina má akceptovat naprosto všechno, s čím se je schopna s menšinou ztotožnit, smyslem disentu není zákeřně většinu zesměšnit něčím, o čem většina vůbec nevěděla (napadá mne např. nález ve věci Topolánkova batohu, kde se většina až z disentu dozvěděla, že sociální práva nejsou výmysl stalinské ústavy, jak si přečetla v Pelikánově učebnici, ale byla již v ústavě výmarského Německa).
Jestliže většina cítí potřebu vyjádřit se dodatečně k disentům, znamená to, že rozhodnutí nebylo před hlasováním řádně prodiskutováno. Většinový názor by měl být tak obsáhlý, aby se vypořádal se všemi námitkami menšiny, takže výsledný produkt presentuje jen to, na čem nebylo možno najít shodu.
V opačném případě by se i disenteři mohli vyjádřit k replice většiny, a takto by diskurs, který měl místo před rozhodnutím, pokračoval donekonečna.
"reasonable disagreement" je terminus technicus současné analytické filozofie, orientované na otázky názorového pluralismu.
Rozumný nesouhlas znamená, že racionální, hodnotově vnímaví a dobře informovaní lidé spolu nesouhlasí v určité otázce, přičemž jejich neshoda odolává i velmi důkladné argumentaci. Je otázkou, jaký podíl názorových neshod mezi soudci má povahu rozumného nesouhlasu v tomto smyslu.
Tento termín se zavedl jako výraz toho, že stále méně filozofů věří, že racionální diskurz má tendenci konvergovat k názorovému konsenzu, a naopak přibývá těch, kteří si myslí, že racionální diskurz má tendenci divergovat do názorové plurality.
Viz Besson S., The Morality of Conflict – Reasonable Disagreement And The Law, Oxford 2005; McMahon Ch., Reasonable Disagreement, A Theory of Political Morality, Cambridge 2009.
Také bychom neměli zapomínat na to, že se názory s časem mění a to i v relativně krátké době. Zvlášť po opakované lektůře a jistém odstupu od ní se mi stává, že změním úplně názor. Podle sebe soudím tedy i ostatní.
Dokonce jsem asi na týden uvěřil argumentům, že ÚS může rušit ústavní zákony :-) Samozřejmě někdy je člověk prostě názorově labilní a nemůže si vybrat z alternativ, ať uý z vlastní mentálné lenosti anebo že je to na vážkách, ale někdy se to přetočí definitivně a dříve podstatné důvody se upozadí, člověk to čte znova a znova, věci chápe najednou jinak, tuším, že se tomu říká hermeneustický kruh. A to nemluvím o nějaké životní srážce, která s člověkem a jeho názory pkně zamáva.
Jan Vrchota
Hranice soudcovského nesouhlasu jsou dány poměrem vnitřního nesouhlasu soudcova ku jeho loajalitě k soudu jakožto instituci.
Nesouhlas sice utvrzuje důslednost a vnitřní integritu jedincovu, nicméně poněkud rozmělňuje autoritu rozsudku. Což je zvláště povážlivé v době, kdy všechny soudy musí o svoji autoritu těžce bojovat.
Takže si každý musí rozmyslet, jestli stojí ten nesouhlas za zmíněné potíže.
Já tedy vidím autoritativnost spíše v argumentační síle a kvalitě než v jednomyslnosti...
to Martin Bílý:
To se nevylučuje a podle mne ani nesouvisí. Autorita soudu má zajisté více zdrojů a důvodů.
Ale pokud Ústavní soud vzkřine hlasem hromovým, že nelze posouvat termíny voleb, jak se politikům právě hodí, je tento rázný hlas značně rozmělněn disenty, které řeknou různá "pokud ovšem" a "za podmínek, že." Což neúspěšná strana vnímá jako slabost a pochybnosti; a to přesně chtěla slyšet.
Pokud je názor vědecky přesný a kvalitně vyargumentovaný, a obsahuje všechny výjimky a krajní případy, většina lidí mu velmi často vůbec nerozumí. Chtějí naprosto jasné a stručné pokyny; jít vlevo nebo vpravo. Za nejasnosti a výjimky vám nikdo nezatleská.
To je zásadní rozdíl mezi akademickou půdou a soudem; a v jednotlivých konkrétních případech to je vždy na zvážení, jak daleko jít jedním nebo druhým směrem.
Znamená to vlastně přizpůsobovat odůvodnění konkrétním stranám sporu; pokud platí, že soud je to pro strany, pak je to důsledný závěr. I když to zase znamená, že odůvodnění toho samého případu mezi různými stranami bude jiné.
Nesouhlasím. Lidé rozumějí máločemu, v průměru jsou lidé ...průměrní.
Ani Ústavní soud ani jiný tady IMHO není od toho, aby hřímal a říkal, jestli se má jít vpravo nebo vlevo. Od toho jsou tu volení zástupci. Soudy jsou tu od toho, aby korigovaly přešlapy, aby držely systém v chodu, což je tedy neméně důležité, ale jiné. Taky tady nejsou proto, aby jim lidé tleskali. Mám na stole pěkných pár stručných, jasných a nesprávných rozhodnutí, ale to není spravedlnost.
Podle mě soudy mají rozhodovat spravedlivě, zvážit všechny okolnosti případu a vypořáadat se s nimi. I s pochybnostmi. A jestli tomu účastníci neporozumí, někdo jim to vysvětlí. Je to lepší, než vysvětlovat klientovi, že nevyhrál, ale absolutně netuším, proč se to stalo.
Já tedy rozumím, co říkáte, ale nesouhlasím - podle mě soudy nemají rozhodovat jednoduše, rázně a srozumitelně, podle mě mají rozhodovat adekvátně věci - je-li věc složitá, nechť je výsledkem akademické dílo. Třebas i s pochybnostmi a disenty. Že to nahrává druhé straně? Ale to je tak prostě proto, že je celá věc pochybná. Soud musí rozhodnout, ale nemusí předstírat, že je to snadné nebo jednoznačné, každý ví, že spravedlnost není taková.
Včera jsem obdržel písmo podepsané předsedou krajského soudu, který reagoval na stížnost (vlastně takovou malou žalobu) mnou podanou na předsedkyni soudu oresního. Hutný text o rozsahu 2 stránek (rozprostřen na 3), do kterého je nasypáno mnoho nepodstatného, aby alespoň nějak balast zakryl, že osobně se s právními názory předsedkyně okresního soudu předseda soudu krajského neztotožňuje" (disent - údajně i akceptovaný vedením krajského soudu). Paní předsedkyně tedy pochybila, ale není jisté, že to něco znamená. Aby to její pochybení nebylo tak okaté, jsou v textu odpovědi "jemně" překrouceny ve stížnosti jasně popsané skutečnosti (skutkový děj). Taková práce soudců se mi moc líbí, zvláště když jde o předsedu soudu. Škoda, že prostor zde není asi vhodný pro úplný a přesný opis dopisu i stížnosti. Kolik takových stížností asi je potřeba realizovat, aby se chybující předsedkyně či předseda museli odporoučet ? Nyní, kdy se jedná o případné nekvalitní práci znalců, mi připadá nefér nejednat o nekvalitní práci soudců, dokonce předsedů soudů.
F.Švarc
1) Odůvodnění, kterému strany nerozumí, je bezcenné. Stručně a brutálně řečeno.
Obecně je dobré se snažit stranám vysvětlit, proč jste rozhodl, tak jak jste rozhodl, co nejjednodušeji a nejjednoznačněji.
2) Pokud se pokoušíte odlišit "hřímání" a "jasné pokyny" od "korekce přešlapů" a "držení systému v chodu", potom jde o literární popisy jednoho a téhož, takže se vám to nepodaří.
3) "Mám na stole pěkných pár stručných, jasných a nesprávných rozhodnutí, ale to není spravedlnost."
To zajisté není, ale my se bavíme o formě odůvodnění, ne o výroku. Disent nemá žádný vliv na výsledný výrok.
4) "Podle mě soudy mají rozhodovat spravedlivě, zvážit všechny okolnosti případu a vypořádat se s nimi. I s pochybnostmi."
Takto napsané to vypadá pěkně, ale ve skutečnosti to může znamenat, že se třeba vypořádáváte s literárními díly o desítkách stran, plných "pochybností" o něčem mimo meritum věci. V praxi se velmi často ukáže, že to "všechno", s čím se máte vypořádávat, je velice relativní a neurčitá množina věcí.
5) "A jestli tomu účastníci neporozumí, někdo jim to vysvětlí."
A kdo byste myslel, že to vysvětlí, když soudce stranu zavalí svými učenými pochybnostmi? Plno lidí se soudí bez advokátů.
6) "Je to lepší, než vysvětlovat klientovi, že nevyhrál, ale absolutně netuším, proč se to stalo."
K této chybě může dojít v obou extrémech - když se odůvodňovalo příliš stručně, i když se probralo příliš mnoho pochybností.
7) "podle mě mají rozhodovat adekvátně věci - je-li věc složitá, nechť je výsledkem akademické dílo."
Q.E.D. V tom naprosto souhlasím, a jen tohle jsem chtěl říci.
A podle mne z toho plyne i to, že akademické dílo za každou cenu a pochybnosti i v případech, že to nestojí za to, nejsou správně.
Soudce se nemá předvádět. Má rozhodnout spor.
1) v tom případě souhlasím. ostatně to platí i pro podání advokátů :-)
2) nesouhlasím. Soud nehřímá a nedává pokyny, soud soudí primárně věc. Jednu konkrétní věc, jestli pan Kučera vrátí paní Novákové půjčku. Přesah ve formě judikatury je vedlejší produkt. A soudce se nemá předvádět za každou cenu, někdo říkal :-)
3) řekl jsem to neobratně - nesprávných, přesto jasně a stručně odůvodněných.
4) takto souhlasím. Když strana píše elaborát o vzniku půjčky, ale z podání je patrné, že je dluh promlčen a strana se toho dovolává, netřeba se vyjádřit ke všemu. Ale pokud je to k věci a strana uvádí etický elaborát k hodnotovým soudům, proč ne.
5) jasně. Ale myslím to tak - jestli bych měl volit mezi přílišným zjednodušením a přílišnou odborností, volím to druhé - to se dá vysvětlit.
6) nesouhlasím - když se klient ptá "a proč jste soudu neřekl, že...", tak já musím jít třeba do protokolů z jednání, ukázat, že jsem to řekl, on se ptá, proč o tom soud nemluví atd. To už mu raději povím, že jsme ho nahlodali, ale málo. je lepší, když soud řekne, že argumentace strany B je závažná, ale nepřevážila tvrzení A, než když řekne jen A.
7) to se shodujeme.
Závěr - i to se shodujeme.
ad tvrzení : "Odůvodnění, kterému strany nerozumí, je bezcenné. Stručně a brutálně řečeno. "
Tomáš Sobek je schopen i z takových rozhodnutí vykouzlit právní filosofii. Té už - pravda - rozumí pouze on sám :-)
Jan Homola
Mna by zaujimalo, aky je status takeho clanku ako pramena prava (v roznych jurisdikciach).
Co ak napriklad sudca po case napise akademicky clanok, v ktorom vyjadri nesuhlas s vlastnym pravnym posudenim situacie v predchadzajucom pripade?
Alebo co v pripade, ako sa to stalo v tomto rozporuplnom naleze, niekto komentuje vlastnu argumentaciu v rozhodnuti? Ma takyto clanok vyssiu autoritu? Da sa pokladat za sucast obiter dicta?
Okomentovat